Náhoda?

Tomáš Krystlík

Vede se spor, zda odpovědi Karla Schwarzenberga v předvolební televizní diskusi o problematice sudetských Němců byly způsobeny jeho nepřipraveností nebo neobratností vyjádření se k tématu tak ožehavému pro českou společnost. Způsobily jeho porážku v druhém kole.

Nedomnívám se, že pana Schwarzenberga jeho tým poradců na takovou otázku a další tematicky podobné nepřipravil. Podle mne se pan Schwarzenberg vědomě rozhodl, že Čechům nalije čistého vína, zjeví jim pravdu. Prohlásil, že dekrety prezidenta republiky (tzv. Benešovy) zrušila Listina lidských práv a svobod a kdyby se odsun sudetských Němců konal ke konci století, tak by se Beneš a čs. vláda octli před mezinárodním trestním tribunálem v Den Haagu, kde by se zodpovídali za své činy.

Přes všechny námitky historiků a právníků měl pravdu. ČR recipovala Listinu coby ústavní zákon a ty jsou nadřazeny zákonům ostatním, tedy i Benešovým dekretům. Když jsou s onou Listinou lidských práv a svobod v rozporu, jsou všechny jí odporující části neplatné. Ne však od počátku, nýbrž od okamžiku včlenění Listiny do české sbírky zákonů. Námitky právníků, že se Schwarzenberg ohledně vlivu Listiny na dekrety mýlí, jsou pochopitelné - české soudy podle Benešových dekretů rozhodují dodnes restituční spory! Gauneři z ústavního soudu svým skandálním nálezem, že o restitucích se smějí soudy rozhodovat pouze podle restitučních zákonů, odstranili jejich noční můru - určovací žaloby (rozhodování soudů, komu majetek patří).

Zbývá ještě posoudit, zda Schwarzenbergova zmínka o Benešovi v Den Haagu má nebo nemá souvislost s mým textem. V Zamlčených dějinách 2 jsem mj. napsal: „Prezident Beneš se snažil z utilitaristických důvodů plnit požadavky českého národa. Tím se vmanévroval do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtäter) typu Adolfa Eichmanna, Slobodana Miloševiće a Radovana Karađiće. Osobně nikoho nezabil, ale svým jednáním zabíjení, mučení a nelidské zacházení umožnil a podpořil. Mohl se do věci vložit a rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy vyhánění značně přiostřoval a svými podpisy (dekretů prezidenta republiky) legalizoval bezpráví. Učinit tak o půl století později, byl by postaven se svou vládou před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, jako je onen v Den Haagu včetně nejvyšších velitelů ministerstva obrany a vnitra. Česko mu ale, celému světu navzdory, staví pomníky.“

Oba díly Zamlčených dějin dostal i Karel Schwarzenberg.