sobota 16. listopadu 2019

Za třicet let jsme nedosáhli takové svobody, jakou nám dalo rakouské mocnářství, říká historik Krystlík. Zeman i Klaus se chovají jako agenti Moskvy


„Byť se obyvatelstvu Čech daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobody, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství,“ myslí si publicista a spisovatel Tomáš Krystlík. O zhroucení východního bloku se dle něj nejvíce zasloužil Ronald Reagan, Havel se na prezidenta nehodil, Beneš, Klaus a Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, změna systému nastala z rozhodnutí StB.

Slavíme třicáté výročí 17. listopadu 1989. Jak dalekou cestu ušla za tu dobu Česká republika? Byla to úspěšná doba, či jsme ji promarnili?

Češi nevyužili po roce 1989 možnost se ekonomicky etablovat v západní Evropě navzdory kapitálu ochotně půjčovaného československými (českými) bankami. Proč investice směřovaly jen do domácích podniků, se můžeme jen dohadovat. Roli v tom mohly hrát obavy z podnikání a investic v cizím prostředí, přesvědčení, že po změně systému v Československu se dá doma vydělat více a rychleji než na Západě, že po českých výrobcích bude, když zmizela exportní omezení, velká poptávka v zahraničí. Pro neefektivně vyrábějící české podniky byly nakonec požehnáním, záchranou před krachem výroba dílů pro složitější západoevropské produkty a to, co se shrnuje pod pojem „montovna“.

Byť se obyvatelstvu Česka daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobod, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství. Demokracie je dnes z velké části zaručena jen na papíře, v praxi neprosaditelná, protože bez fungování právního státu nelze plné demokracie dosáhnout. A právním státem Česko není, což je způsobeno mizernými zákony a českým bohulibým zvykem zákony a nařízení od druhé poloviny 19. století obcházet a ohýbat.

Markantní vadou českého státu je nedostupnost práva, projevující se zejména v délce soudních sporů. Nápravu tohoto stavu, pokud k ní vůbec dojde, lze očekávat nejdříve za dvě tři generace, a to by musely být místo dosavadní tvorby českých zákonných paskvilů přebírány celé vyzrálé zákoníky ze západních zemí s kontinentálním právem a musel by se opustit v Česku oblíbený právní pozitivismus (neposuzovat vše rigidně podle litery zákona, nýbrž dbát i o soulad s duchem zákona).

Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí?

Nikoliv. Tím není míněno, že bývali členové KSČ a jejich pomahači by měli být hojně odsuzováni a zavíráni do věznic; bylo by bývalo stačilo, kdyby morální hranice mezi systémy, mezi komunisty a nekomunisty, mezi udavači, pomahači a ostatním obyvatelstvem, byla vedena ostřeji a zřetelněji. Ne způsobem blížícím se k „co jsme si, to jsme si“. Pak by se také nestalo, aby se Andrej Babiš stal členem české vlády.

Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, nepotrestáni. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?

Nebyli dostatečně vyloučeni, protože žádný vylučovací zákonný předpis jako je lustrační zákon, nezaručí, že ho nebude možno obejít. Typický příklad: od soudních exekutorů nebylo v souladu s lustračním zákonem k výkonu povolání vyžadováno čisté lustrační osvědčení, což byl s nejvyšší pravděpodobností záměr. Ve společnosti chyběla a chybí ostrakizace bolševiků a jejich pomahačů, což se názorně ve vší nahotě projevilo při pohřbívání Karla Gotta.

Postavit Štrougala a Jakeše před soud lze dnes ale pouze za vraždu, a to ještě jen v Německu, kde je zločin vraždy na rozdíl od ČR nepromlčitelný. Otázkou je, zda německý soud jim vinu za vraždy na státní hranici dokáže. Ale když se podařilo po sjednocení Německa v roce 1993 odsoudit Ericha Mielkeho, do roku 1989 ministra státní bezpečnosti NDR za politickou vraždu jím spáchanou před 62 lety v roce 1931, tak se to možná povede i u Štrougala a Jakeše.

Proč se podle vás minulý režim a východní blok zhroutil? A kdo se o to zasloužil?

Ronald Reagan se rozhodl rázně opustit politiku zadržování bolševismu a přejít k jeho zničení. Srazil pomocí Saúdské Arábie ceny ropy na světovém trhu, tedy i zemního plynu, tím i radikálně příjmy SSSR z jejich exportu. Sovětský svaz tak ekonomicky dostal na kolena a následně ho uzbrojil, protože SSSR kvůli nedostatku peněz nemohl udržet krok s USA ve financování nových zbrojních technologií. Reagan si byl vědom, že rozklad sovětského bloku musí přijít i zevnitř, USA tedy na jeho popud navázaly dosud neexistující diplomatické styky s Vatikánem a Reagan přesvědčil Jana Pavla II., že pokud protisovětská rezistence vyjde z Polska jako nejslabšího článku sovětského bloku, přispějí na ni finančně i fyzicky, například importem rozmnožovací a tiskařské techniky potřebným skupinám. Papež rezistenci přes polskou římskokatolickou církev zorganizoval a o své roli v rozbití SSSR pomlčel. Proč bylo Polsko nejslabším článkem? Bylo totiž jedinou zemí Varšavského paktu, kde by se Moskalové neodvážili kvůli historickým resentimentům Poláků vůči Rusům použít k potlačení nepokojů sovětskou armádu jako například v roce 1956 v Maďarsku. Věděli, že by se Poláci úporně bránili včetně své armády se zbraní v ruce, komunistické přesvědčení sem nebo tam.

SSSR při kritickém úbytku příjmů z exportu ropy a plynu nemohl hospodářsky udržet nad vodou NDR, která od roku 1982 neochvějně směřovala ke státní insolvenci. Franz Josef Strauß zařídil v roce 1983 Německé demokratické republice půjčku německých komerčních bank ve výši 1 miliardy DM. Od té doby měla SRN východní Německo ekonomicky v hrsti, byť se pak NDR držela s potížemi nad vodou zvyšováním prodeje svých občanů do SRN a uměleckých předmětů na Západ. Když chyběly sovětské finance na pomoc strategicky nejdůležitější zemi Varšavského paktu, NDR, tak zákonitě musely chybět i pro další země RVHP v obdobných potížích. I ČSSR hrozil časem státní ekonomický krach, což se nelíbilo Lubomíru Štrougalovi a I. správě SNB (rozvědce), kteří se začali zaobírat myšlenkou záchranné liberalizace systému, k čemuž jim napomáhala glasnosť zaváděná v SSSR Gorbačovem a jeho tamní snahy o reformy. Štrougal byl ale svými partajními druhy hned v počátcích svých snah odstaven od moci. Bylo jasné, že dojde-li ke změnám, bude v první řadě nutné zabránit skalním komunistům ve vedení KSČ a státu v opětném nastolení předchozích tuhých komunistických poměrů.

Proto byli provokací Státní bezpečnosti studenti v Praze nasměrováni do Národní třídy a estébák Zifčák sehrál roli mrtvého studenta Šmída. Mrtvý student měl jako pojistka zabránit návratu ke stávajícím poměrům. Nemáme dodnes informace, jak vše z hlediska řízení událostí přesně proběhlo, ale z povahy věci to byla jasná akce StB. Můžeme se jen dohadovat o míře spolupráce ruských tajných služeb. Změna systému nenastala vlivem počínání českého obyvatelstva, to maximálně fungovalo jako statisté ve filmu, nýbrž z rozhodnutí StB.

Kdo dle vás může za to, že čeští zaměstnanci mají stále zhruba třetinové mzdy oproti německým?

Do českých výrobků je vloženo buď méně vysoce kvalifikované práce, nebo méně lidského, technického umu, nebo jsou méně kvalitní. Na Západě se tedy za ně dociluje nižších prodejních cen. Pak je zákonitě k dispozici i menší objem peněz na platy a mzdy. V českých médiích se dnes hojně vyskytuje vysvětlení, že prodejem výrobně složitých finálních výrobků (třeba německými podniky) se dosahuje vyšší míry zisku než u komponentů (vyráběných českými podniky a prodávaných německým). To je principiálně pravdivé, ale zisky z prodeje značně složitých výrobků, například automobilů nejsou nijak závratné – z jednoho osobního mercedesu má Daimler-Benz zisk něco přes 10 % z jeho prodejní ceny, z jednoho porsche má VW kolem 11 %, ostatní automobilové značky mají procento zisku nižší, obvykle kolem 5 %. Nicméně jsou zisky automobilek mírně nadprůměrné, protože zisk nemonopolních výrobců (nevyrábí dané zboží sám jako jediný na světě) se pohybuje v optimálním případě do 4,5 %. Vyšší zisk konečného, tedy v tomto případě německého výrobce není natolik velký, aby se jím takový rozdíl v českých a německých platech dal vysvětlit.

Pak jsou zde skutečnosti, které by měly vést k rychlému zvyšování českých platů a mezd, ale kupodivu nevedou. Ve SRN se na mzdy a platy vynakládá 51,1 % HDP, a v Česku jen 41,3 %, v Německu činí míra zisku podniků 39,2 % HDP a v Česku 49,0 %, zbytek jsou v obou státech daně. Pravděpodobné vysvětlení je, že české podniky, tedy i ty založené v ČR německými (zahraničními) mateřskými firmami, používají rozdíl ve výši cca 10 procentních bodů ve výši zisku zřejmě z větší části ke zvýšení svého ročního zisku místo toho, aby jej vynaložily na mzdy nebo na technickou inovaci. Jako indicie může posloužit rozšířený a neblahý zvyk manažerů-Čechů velkých řetězců v ČR zvyšovat zisk maximalizováním marže v souladu se zavedeným českým zvykem „okrást bližního svého“, což je vykoupeno ošizenou kvalitou výrobků. Tedy nikoliv jako na Západě docilovat vyššího zisku především zvyšováním objemu prodeje.

O 90. letech  a privatizací někdo mluví jako o zločinech privatizace, v následujících letech se připomíná  korupce, nyní se řeší premiér Babiš. Ten tvrdí, že přišel napravit to, čím zemi ublížily dva prvně jmenované jevy. Má toto Babiš právo říkat? A proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím?

Každý má možnost říkat cokoli. Otázkou ale je, nakolik politikovi, který něco slibuje, něco prohlašuje, uvěří elektorát. Každý volič si prostě musí položit následující otázky: Je onen slib vůbec realizovatelný? Jaká je vůbec záruka, že se nejedná o předvolební populistický slib, který politik nehodlá dodržet? Když bude ten či onen slib dodržen, nebudou finanční prostředky na něj vynaložené státu někde jinde a podstatněji chybět? Pokud politik něco tvrdí, nakolik je jeho tvrzení věrohodné?

Typickým příkladem poslední doby, kdy české obyvatelstvo selhalo ve svém úsudku, je zdanění církevních restitucí. Část z toho, co bylo církvím ukradeno, stát vrací, tedy není to příjem, není co na tom danit! Přesto značná část médii zhlouplého obyvatelstva si přála zdanění, které zarazil až Ústavní soud. Druhým příkladem je získání peněz do státního rozpočtu zdaněním rezervního fondu pojišťoven (pro nepředvídatelné pojistné události velkého rozsahu). Ten tvoří nevyužité pojišťovací prémie pojištěnců, není to tedy uložený zisk, není to tedy nic, co by se smělo danit!

Nicméně Babiš, hledaje zdroje pro slíbené financování věcí, na které nejsou peníze, to prosadil a hlupáci sedící v českém parlamentu mu to odhlasovali. Bude to znamenat, že zahraniční pojišťovny po takovém nespravedlivém zásahu odtáhnou z ČR, nebo budou pojistné události vyřizovat ze zahraničí. To nepřispěje k bonitě České republiky, určující nakolik jsou investice v daném státě bezpečné. Proti tomuto zdanění obyvatelstvo ČR vůbec neprotestovalo. Tyto dva příklady za mnohé jiné ukazují, jak skóruje politická negramotnost obyvatel ČR, kteří se tím zásadně liší od západoevropských, kteří na takový špek neskočí.

Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman ho 28. října vyznamenal. Hned se začala ozývat kritika, že se za Klause tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, že udělil amnestii... Co k tomu říci?

Že Klausova amnestie byla na objednávku, bude snad možné prokázat, až aktéři zemřou. Dnes je k tomu příliš brzo. Hlavní výtka vůči Klausovi zní, že se po cinkání klíči nepostaral o dostatečný předem daný právní rámec privatizace, a tak vše neblahé, co se při ní odehrálo, padá na vrub jeho a jeho vlády. Poznámka na okraj. Sice to nelze pro nepřístupnost ruských archivů dokázat, ale Edvard Beneš, Václav Klaus i Miloš Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, protože v určitých okamžicích jednali a jednají v ruských intencích.

Oponenti Zemana a Babiše obviňují prezidenta a premiéra z ohrožení svobody a demokracie. Oprávněně?

Formálně Zeman a Babiš je neohrožují, protože zákony, které by je mohly ohrozit, schvaluje Parlament. Avšak neformálně, tj. schopností ovlivňovat úřady a složky státu korupcí, vyvoláváním strachu z možného trestního stíhání či ze ztráty povolání, postavení, vyhrožováním, již oba ohrožovat svobodu a demokracii ve státě mohou. Babiš využívá i nedostatku politické kultury v ČR – neměl se nikdy stát pro střet zájmů již ministrem a dávno měl odstoupit. Jenže instituce presumpce viny u politiků, pomocí níž by byl již dávno sesazen, v Česku neexistuje, byť na Západě je zcela obvyklá. Zeman zase těží z mezer v mizerně napsané Ústavě ČR, aby se prosadil.

Jak nakládají ti, co se hlásí k odkazu Václava Havla, s jeho dědictvím? Je o něm s odstupem referováno objektivně?

Havla vybral na prezidentský stolec Pavel Tigrid po poradě s dvěma levicovými redaktory RFE v Mnichově. Pro své vlastnosti se Havel na to nehodil. Západní intelektuálové si ho ale oblíbili, takže tím, že byl prezident, pomohl ČR (ČSFR) na mezinárodním fóru. České obyvatelstvo mělo a má dodnes iracionální potřebu zbožňovat osobu stojící v čele státu. Zbožnění, ba ani obdiv nejsou ale u Havla a ani u Masaryka namístě. Havel se měl postarat o celonárodní diskurs o palčivých otázkách vyplývajících z minulosti, což neudělal. Dodnes též není jasné, na čem se dohodl se sovětskými tajnými službami v letech 1989-1990.

38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Je to zřejmě důsledek reliktu z národního obrození, z tehdy rozšiřovaného romantického bludu, že všichni Češi pocházejí ze stejných skromných poměrů, z chudičkých chaloupek. Z toho plyne, že když všichni vycházejí ze stejných poměrů, měli by se mít všichni přibližně stejně dobře. Tento blud rovnostářství se dnes projevuje v podezíravosti, že když je někdo bohatý, tak určitě nabyl svého majetku nekalým způsobem, nebo se promítá do pořekadla: Když soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!

Oněch 38 % českého obyvatelstva spatřuje v reálném socialismu rovnostářštější společnost, než je ta dnešní a doufají, že se zbohatlíky zatočí a ti se pak opět budou maximálně vyskytovat v nejvyšších špičkách státu, prostě tam, kde nebudou na očích, čili tolik vadit už nebudou. Svou roli zřejmě také hraje nynější pro ně nepříjemná povinnost mít za svůj osud větší odpovědnost než za doby reálného socialismu. Zcela zřetelně se to projevuje při srovnání míry ochoty Čechů se stěhovat za prací oproti obyvatelům západní Evropy.

Je Rusko 30 let po sametové revoluci naším nepřítelem?

Ano, protože se opět snaží vybudovat z okolních zemí pás spřátelených států. Je to náhradní cíl, protože je jasné, že Ruská federace se světovou velmocí již nikdy nestane, dokud USA budou největší těžitelé ropy a zemního plynu na světě. Ruská federace se pokouší alespoň v Evropě hrát větší roli a pokud by v tomto úsilí byla úspěšná, znamenalo by to pro tyto země vytržení z Evropské unie a příklon k zaostalému Rusku. Formálně by si zřejmě zachovaly svou samostatnost, ve skutečnosti by se nastolily poměry obdobné, jako panovaly za reálného socialismu. Dovoluji si předpovědět, že životní úroveň by v ČR klesla ještě níže, než byla před rokem 1989.

Proč? Od Evropské unie a Západu by byla ČR oddělena celní bariérou, třeba i nízkou, ale dostačující k tomu, aby méně kvalitní české výrobky ztratily na západních trzích svou dnešní cenovou konkurenceschopnost. Čím by se pak Češi živili? Montovny by z Česka odtáhly, výrobci komponentů by ztratili zakázky. Navíc Česko přestalo být už před lety soběstačné ve výrobě potravin! Českému obyvatelstvu by hrozila vysoká nezaměstnanost a hlad, v lepším případě mnoho potravin by bylo běžnému obyvatelstvu cenově nedostupných.
Oldřich Szaban
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Za-tricet-let-jsme-nedosahli-takove-svobody-jakou-nam-dalo-rakouske-mocnarstvi-rika-historik-Krystlik-Zeman-i-Klaus-se-chovaji-jako-agenti-Moskvy-602975

úterý 29. října 2019

Co přinesla republika?

Tomáš Krystlík

Naprostou raritou bylo, že až na zcela zanedbatelný počet několika desítek jedinců neměl nikdo z obyvatelstva budoucího státu o snahách československých exulantů T. G. Masaryka (podle cestovního pasu Rakušana, pak dvakrát po sobě Srba a nakonec Brita), E. Beneše a Francouze M. R. Štefánika tušení. Češi po celou dobu války toužili, stejně jako před ní, po větší míře národní autonomie v rámci Rakouského císařství, po něčem obdobném, co si vynutili v roce 1867 Uhři, ne po samostatném státě. Neporovnatelně vyšší počet Čechů, než československých legionářů bojoval za války v řadách rakousko-uherské armády. I syn Masaryka, Jan, vyznamenaný za statečnost rakouským císařem.

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky česko-slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy.“ A jak známo, propaganda se skládá ze zamlčování důležitých skutečností, z pomluv a lží.

Vznik samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v roce 1918, v posledních týdnech války. Dovršila to americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve osm týdnů před vznikem ČSR!), kde jako poslední po Francii a Velké Británii nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých v Paříži (Conseil National des Pays Tchèque) za vládu dosud neexistujícího státu.

Československé dobrovolnické legie, složené z Čechů a z velmi mála Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile (!) spojeneckých jednotek. Byly ale zformovány až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku o rok dříve. Do legií se nikdo nehrnul. Náborová akce za osobní účasti Masaryka přímo v Rusku nebyla příliš úspěšná, z českých a slovenských válečných zajatců rakousko-uherské armády v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze necelých devět procent (!) z nich. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil jim v případě odmítnutí vstupu do legií místo návratu domů deportací na Sibiř. V Itálii se z dobrovolného náboru do československých legií rychle staly regulérní odvody doprovázené výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo odmítne, toho po válce doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v Itálii souzen coby zrádce a zběh.

Požadavek samostatného českého státu vyžadoval rozpad Rakouska-Uherska. Když se státy Dohody v roce 1916 začaly přiklánět k uzavření míru s Centrálními mocnostmi, museli Masaryk, Beneš a Štefánik nasadit všechny zákulisní páky, aby státy Dohody odradili od podepsání míru, protože by české země zůstaly součástí Rakouského císařství a nevznikl by stát, kde první z nich si sám sebe představoval jako císaře malého středoevropského impéria, což nepřímo dosvědčují pozdější sochy a obrazy ho zobrazující na koni a v jakési vojenské polouniformě, a druhý se viděl jako jeho nástupce (raději už bez koně). O myšlence rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku českého státu se jim nakonec podařilo přesvědčit francouzské politiky a veřejnost pomocí jimi již předtím opulentně podpláceného francouzského tisku a sítě spřízněných francouzských ministeriálních tajemníků, ke kterých jim zjednal na začátku války přístup Štefánik. Pro ovlivnění mínění států Dohody používali Masaryk s Benešem většinou nečisté metody: intrikovali, předkládali polopravdy, lži, pomluvy i zfalšované dokumenty. Vliv Beneše a Masaryka byl zejména na francouzskou vládu a veřejnost veliký, protože francouzští politici a veřejnost měli jen matnou představu o vnitropolitických záležitostech v podunajské monarchii a dále od ní východ, takže Masaryk s Benešem jim byli jakýmisi poradci pro tyto záležitosti s výsledkem, že Francie jako první ze států Dohody se začala zaobírat myšlenkou samostatného českého státu vzniklého na troskách Rakouska-Uherska.

Válka nicméně pokračovala dál ještě dva roky, takže Masaryk a Beneš jsou významnými spoluviníky, že ve válce zahynuly miliony lidí navíc zcela zbytečně jen kvůli požadavku vzniku samostatného českého státu! Pouze spoluviníky jsou proto, že i Italové a Rumuni nedocílili ještě svých vyhlídnutých územních zisků a byli pro pokračování ve válce a i Francouzi si pod značným vlivem obou našich exulantů vytkli za svůj nový válečný cíl rozbít Rakousko-Uhersko. Beneš se k tomu v roce 1928 ve své knize Der Aufstand der Nationen. Der Weltkrieg und die tschechoslowakische Revolution vydané v Berlíně, do češtiny nikdy nepřeložené, otevřeně přiznal: „Aby nedošlo k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství. Viděno z mravního hlediska to byla trýznivá situace.“ Jasné doznání se ke spoluvině na horách mrtvol jen kvůli vzniku samostatného českého státu! Je libo dnešním Čechům převzít za miliony zbytečně mrtvých kvůli samostatnému českému státu morální odpovědnost? Pokud tato otázka někoho popuzuje: Němci tak bez protestů dodnes činí za svůj nacionální socialismus.

Jaké výhody Československá republika jazykovým Čechům vlastně přinesla? Ostatní národnosti ve státě (Němci, Poláci, Jihomoravští Charváti, Maďaři, Rusínové, Rumuni, židé se mohli hlásit ke kterékoli národnosti včetně nově vytvořené židovské, Slováci byli sloučeni s Čechy do uměle vytvořeného národa československého), byly sice chráněni uzavřenou mezinárodní smlouvou vymezující práva občanů náležejících k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým před zjevným útlakem, ne však před přenárodňováním a skrytým nátlakem.

Hlavním kritériem demokratičnosti každého státu v novodobých dějinách je zejména to, jak se v něm zachází s minoritami. Tvořit stát pro jeden národ v prostoru, kde žijí různé národy, případně velké skupiny definované náboženstvím nebo antropologicky, nemá velkou naději na trvalejší úspěch a nakládá na bedra národa „státního” úkol téměř nadlidský – neodstrkovat zejména ostatní národy, národnosti od organizace státu. Není divu, že se Češi tohoto úkolu nezhostili, selhali a přivedli stát po dvou desetiletích ke krachu. Vyjdeme-li z klasické definice demokracie od Abrahama Lincolna: „Jde o vládu většiny lidu v zájmu všeho lidu“, tak v meziválečném Československu demokracie nebyla.

V Předlitavsku, tj, v Rakouském císařství, v části dvojmonarchie bez Zemí koruny svatoštěpánské (bez Uher), nebyl zaveden až do konce jeho existence v roce 1918 úřední jazyk (!), úřadům a soudům bylo ponecháno na libovůli, v jakém jazyce budou mezi sebou jednat a korespondovat. Podání úřadu nebo soudu se zásadně vyřizovalo v jazyce podání. V Rakouském císařství neexistovaly národnostní menšiny, pouze národy, které byly sobě rovnocenné. České tvrzení, že Rakouské císařství bylo „žalářem národů“ je zcela jednoduše lež. V nové ČSR byl promptně zaveden úřední (státní) jazyk československý, v pomocném jazyku se příslušník tzv. kvalifikované menšiny (alespoň 20%) mohl obracet k úřadům a soudům jen v okresu, kde takto kvalifikovaná menšina žila a on tam měl bydliště. Například žid, který se hlásil k židovské národnosti (tedy Žid), se v takovém okresu s kvalifikovanou německou menšinou obracet k úřadům německy nesměl, byť jinak než německy, nedovedl! Právě kvůli tomu byla v meziválečné republice zřízena národnost židovská – k oslabení příslušných národnostních menšin. Totéž platilo například pro Maďara ze Slovenska bydlícího v Liberci, který znal kromě maďarštiny jen německy. Jeden i druhý se museli se obracet k úřadům jen ve státní jazyce československém, byť ho neovládali.

Za Rakouska měly obce rozsáhlé pravomoci, které jim v ČSR byly promptně odňaty. Téměř o všem pak rozhodovaly centrální orgány v hlavním městě, například jak se má jmenovat nový parčík v zapadlé obci v německém sídelním území, určovalo pouze Ministerstvo vnitra ČSR v Praze! Nad úrovní obce, někdy i okresu, nebyla instance, kde by bylo možné pro jinojazyčné obyvatelstvo zjednat případnou nápravu, protože všude, včetně parlamentu, byly národnostní menšiny přehlasovávány státním národem československým, nebo jejich odvolání proti rozhodnutí centrálních úřadů byla šmahem smetávána se stolu. Národnostní menšiny byly tedy Čechům vydány napospas, své oprávněné zájmy prosadit nikde nemohly. Ve Společnosti národů, která měla jejich stížnosti projednávat, měl E. Beneš takový neoficiální vliv, že ani nebyly připuštěny k projednávání.

Nikým nevolený československý parlament bez poslanců národnostních menšin (!), dokonce i bez Slováků, které zastupoval například Edvard Beneš, Alice Masaryková (!) a pár Slováků žijících v Praze, přijal do prvních parlamentních voleb v roce 1920 celkem 1180 (!) zákonů a vládních nařízení včetně ústavy ČSR. Poté po dobu přibližně jednoho roku bylo Československo demokratickým státem pro jednotlivce, než se v roce 1921 vytvořila tzv. Pětka z předsedů vládnoucích koaličních (číslice-název se pak měnila podle počtu stran ve vládě) – od této chvíle bylo demokratické zřízení opět zcela deklasováno až do zániku republiky v roce 1939. Původním účelem Pětky bylo zajistit si nemravné financování svých politických stran pomocí podílů na zisku ze státních zakázek přidělovaných podnikatelům-straníkům. Předsedové vládních, tj. koaličních stran se v Pětce nejdříve dohodli sami mezi sebou a svá rozhodnutí vnutili poslancům svých stran v parlamentu. Poslanci podle zavedené zásady tzv. vázaných mandátů museli po svém zvolení do parlamentu podepsat nedatované prohlášení, že se vzdávají svého poslaneckého mandátu, a odevzdat ho předsednictvu své strany. Když nehlasovali v parlamentu podle přání předsedů koaličních stran v Pětce, Šestce, Osmičce a podobně, doplnila jejich strana do jejich prohlášení datum a byli zbaveni poslaneckého mandátu. Většina poslanců parlamentu byla tedy tímto způsobem zcela vyšachována z rozhodování, poslanci koaličních stran neměli do rozhodnutí svých předsedů co mluvit až do konce československého státu.

Nicméně demokracii ničily i přijímané zákony. Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. byl zaměřen hlavně proti komunistům a národnostním menšinám, popíral demokracii, protože byl navržen nikoliv jako dočasný právní předpis, nýbrž coby trvalá součást právního řádu, o čemž svědčí použité formulace v jeho textu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť stát na jeho základě zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů nebo porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka prezidenta se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že „ČSR je vazalem Francie“ či že „císař pán byl lepší vládce než Masaryk“. Onen zákon umožňoval úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství byly odstraněny z veřejných prostranství. Když komunistický poslanec Josef Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou československou vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se nedopatřením převrátila a rozbila, byl vydán podle zákona na ochranu republiky k trestnímu stíhání za hanobení státních symbolů!

I další přijímané zákony popíraly zásady demokracie. Zde jen pár příkladů. 10. 6. 1933 začal platit zákon o mimořádné moci nařizovací č. 95/1933 Sb. z. a n. (tzv. zmocňovací zákon), kterým vláda byla zmocněna do 15. 11. 1933 vydávat nařízení s pravomocí zákona bez předchozího schválení parlamentem! Jeho účinnost byla novelami několikrát prodloužena, takže místo pěti měsíců byl v platnosti čtyři roky. Tím byl parlament po čtyři roky zcela – i po formální stránce – zcela vyšachován z rozhodování. I pak vcházely v platnost nové zmocňovací zákony, takže od poloviny roku 1933 až do konce republiky v březnu 1939 se republika bez nich obešla jen pár měsíců.

V červnu 1933 byl přijat zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. z. a n. se značně ostrými sankcemi. V pozici chráněných subjektů se podle zákona vedle fyzických osob (i zemřelých!) ocitly zákonodárné sbory, jejich předsednictva, výbory a komise, vláda, soudy, úřady a sbory příslušné k výkonu veřejné správy, branná moc, četnictvo, policie.

Z 12. 7. 1933 pochází zákon a změnách řádu volení v obcích č. 122/1933 Sb. z. a n., který zavedl schvalování (!) zvolených starostů zemskými úřady, u okresních měst už přímo ministerstvem vnitra. Tedy výsledky voleb podléhaly rozhodnutí státu! Koho země, stát neschválil(-a), nesměl zaujmout funkci, do které byl zvolen!

Zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. z 25. 10. 1933 umožňoval rozsáhlé zákroky proti jakékoliv politické straně, jako bylo zabavování jejího majetku, zastavení jejího tisku, zásahy proti s ní svázaným spolkům, obchodním společnostem či družstvům. Hned v prvním odstavci se uvádělo: „Byla-li činností politické strany zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, může vláda další činnost takové strany zastaviti nebo ji rozpustiti.“ Takové vágní vymezení umožňovalo státní zvůli. Další ustanovení tohoto zákona umožňovala vládě a úřadům zbavovat občany politických a občanských práv bez soudu, dokonce jen za příslušnost ke straně, jejíž činnost byla úředně zastavena. Po rozpuštění strany ztráceli mandát členové za ni zvolení ve všech zastupitelských sborech včetně parlamentu, nemohli ani za ně nastoupit náhradníci. Poslanci, kteří pozbyli svého mandátu, nebo jiní členové strany, kteří přišli o některou veřejnou funkci, „nejsou po dobu tří let od rozpuštění strany volitelní do zákonodárného sboru a do všech sborů a institucí, uvedených v § 10, a nemohou po tuto dobu ani jmenováním, ani jinak nabýti těchto funkcí.“ Důsledkem bylo, že voliči rozpuštěné strany ztratili zastoupení až do příštích voleb, což bylo skutečně mimořádným omezením demokracie!

Mýtem též je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, podle databáze Maddison Project při univerzitě v nizozemském Groningenu na 19. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země, dokonce i poražené Německo a Rakousko, s výjimkou Itálie a Finska. Výše národního důchodu na obyvatele řadila Československo mezi státy Evropy – tedy nikoliv světa – na 13. místo.

Zato v roce 1932 byla ČSR výší cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913, přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za určitý obnos vyjádřený ve zlatě bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí.

Domácí výroba byla drahá vlivem nevhodně vysokého kursu koruny zavedeného v raných 20. letech ekonomickým diletantem A. Rašínem, coby ministrem financí ČSR, což s nedostatečnou technickou úrovní výrobků podlamovalo export. O „technologické vyspělosti“ ČSR svědčí i to, že v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně (!) převyšoval. Tomuto údaji se přestanete divit, uvědomíte-li si, že meziválečná republika za celou svou existenci nezvládla výrobu kuličkových ložisek (!), ani licenční (!) výrobu celokovových letadel z Francie a SSSR, přičemž to druhé de facto vyžadovalo pouze dodržení výrobních postupů.

Poválečná republika (1945–1948) se hned od 9. 5. 1945 koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu jen tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) nacionální socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Politické strany podle pravidel Národní fronty (NF) musely táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměly přejít do opozice. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Je nutné s povděkem kvitovat, že sedm desetiletí poté první český profesionální historik Vít Smetana vyšel na veřejnost s podobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“

Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela popřena, i když čeští historici tvrdí opak.

Když Beneš v únoru 1948 dodatečně na přání Gottwalda zprostil funkce i ministry Tymeše a Majera (tak to zní v protokolu, tedy neabdikovali), nastala konečně kýžená situace, kdy odstoupila nebo byla zbavena funkce nadpoloviční část vlády, a tudíž celá československá vláda měla za povinnost podle ústavy odstoupit. Benešovou povinností bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu, kterou prostě a jednoduše ignoroval. Nejednalo se tedy o převzetí moci pučem, nýbrž o umožnění převzetí moci komunisty samotným E. Benešem. Proč tak učinil, není dodnes známo.

Shrňme. Rakouské císařství (bez Uherského království) bylo mnohem demokratičtějším státem než poté Československá republika a nynější Česká republika. Císařství národnostní menšiny neutiskovalo, dokonce ani pojem národnostní menšiny neznalo, což se nelze říci o ČSR. Demokratický přínos republiky oproti monarchii spočíval snad jen v zavedení všeobecného volebního práva pro ženy omezeného pouze nejnižší věkovou hranicí. Zcela nedemokratickým státem ČSR byla do prvních parlamentních voleb v roce 1920 (nevolené Revoluční národní shromáždění tvořilo zákony) a znova se stala nedemokratickou v okamžiku vzniku vládnoucí Pětky v roce 1921. Od zániku československého státu v roce 1939 v Československu po dlouhých pět desetiletí demokracie nebyla. Český stát od roku 1993 papírově demokratickým státem již je, ale k tomu, aby byl ve skutečnosti demokratickým, by musel být právním státem, protože prosaditelnost práva je nezbytně nutnou podmínkou demokratického státu. A právním státem Česká republika není, tím bylo naposledy v českých zemích Rakouské císařství. Bylo tedy zapotřebí ho rozbíjet?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Co-prinesla-republika-601232?nocache=1