pondělí 11. února 2019

Čeští historici lžou


Tomáš Krystlík

Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční úze­mí s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Čes­ké­ho království. U jižních hranic Slovenska ale Beneš argumentoval strategickými vojen­skými požadavky – vodními toky, že­­lez­ničními tratěmi, o historických hranicích Horní země (Slovenska) nebyla vůbec řeč. Dále požadoval Lužici a několik desítek kilometrů široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Krá­lov­ství Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že ony his­­torické hranice, coby hranice Českého království, v žádném pří­padě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho. Značně. Například v německém pohraničí bylo v roce 1913 odhadem přes 2 700 000 Němců, ale jen 160 000 Čechů, tedy necelých 6 % [Beran 2009], na Těšínsku Němci a Poláci dohromady představovali cca dvoutře­ti­no­vou většinu.

Nutno vysvětlit, proč si Češi nárokovali České království jen pro sebe. V němčině existuje úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen (Ne všichni Češi jsou Češi), které v češtině nedává žádný smysl, protože čeština si nevytvořila výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk a tedy nerozlišuje mezi Čechy jazykovými a Čechy, coby obyva­teli Čech, českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni auto­chtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou jazykoví Češi.“

Poddaní českého krále a současně říšského kurfiřta, latinsky Bohemi (psáno též Boemi), mluvili česky i německy. V něm­či­ně se Češi a Čechy jako země nazývali Böhmen, jedni mluvili böhmisch, druzí deutsch. Až ke konci 18. století vznikla po­tře­ba je občas roz­lišit na Deutschböhmen, Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, kmenové, tedy jazy­ko­vé Čechy (Stock = hůl, kmen, kláda, pařez, odtud pochází také lidový obrat Čech jako poleno. Ve století devatenáctém se ustá­lil pro jazykové­ho Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyva­tele Čech do svého pětidílného česko–ně­mec­ké­ho slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně neza­hrnul, odlišné výra­zy k němec­kému Böhme a Tscheche ne­vytvořil. Traduje se, že v tom mělo svůj podíl snad i to, že ve francouzštině, v mezi­národ­ním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král (roi de Bohême), začali Francouzi nazývat cikány i Čechy stejně: bohémiens [Klimek 2003 – 1].

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, adjektivum v názvu Království totožné s označením jazykového Čecha, Palackého adora­ce husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům defino­va­ným jazykově se domnívat, že Království patří jim, vznášet podle teze téhož Fran­tiška Palackého svůj nárok na veškerá úze­mí Království českého [Klimek 2003–2] (příznačná je i změna názvu z Geschichte von Böhmen, z Dějin Čech v původní ně­mec­ké verzi na Dějiny národu českého ve verzi české), pohlížet na ně­mecky mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v čes­kých zemích právo autochtonních obyvatel, byť zde žijí mnohá stale­tí, a nakonec založe­ním republiky v roce 1918 odkázat jino­jazyčné obyvatelstvo do pozic trpě­ných menšin navzdory to­mu, že jazykoví Češi netvoři­li ani polovinu obyvatelstva čes­ko­slo­venského státu! Po celé 19. století až do konce mezi­válečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zem­­ským a jazyko­vým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhná­ní se české země staly prak­ticky jedno­národnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazy­ko­vé zásoby dodatečně, uka­zuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině přídavné jmé­no zpodstatně­lé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národ­nost a čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým poje­tím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ni­čemu to nevede, pro­to­že usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ) byli z tohoto hlediska Češi, a sou­čas­ně veškeří usedlí obyvatelé Krá­lovství čes­kého v rámci Svaté říše římské, od roku 1512 Svaté říše římské národa němec­kého (Sacrum Romanum Impe­rium Nationis Germanicæ), zase Němci. Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Krá­lovství české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit jinak než zdlouhavým a vysvětlujícím opisem. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic nevypovídá o mateřském jazyce nositelů. Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země.  

Všichni čeští profesionální historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně lživé tvrzení. Například: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily.“ [Gebhart – Kuk­lík 2006] Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku a to jen do konce první světové války. Tisíciletá neměnnost hranic Království českého je do nebes volající nesmysl. Čeští panovníci panovníci ovládali stát jednou stát až po Jadran jindy až po Balt. To jsou ony malé výjimky během tisíciletí? V nejrozsáhleji zatím zpracovaných českých dějinách ve Velkých dějinách zemí koruny české, v dílu XV.a vydaným nakladatelstvím Paseka teprve nedávno, v roce 2006 tak bezostyšně lžou Jan Gebhart a s ním i postavením nejvyšší český historik Jan Kuklík.   

S požadavkem tzv. historických hranic českých zemí Češi narazili nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Bri­to­vé byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. U Chebska argu­men­tovali, že historicky, coby říšská zástava, k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní obla­sti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumbur­ský okres k Německu, u ostatních německých sí­del­ních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ čes­kých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Požadavku při­členění Lužice k ČSR a na koridor ke Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců) mocnosti nevyhověly. Beneš se zřejmě domníval, že vítězné mocnosti na onu „dočasnost“ historic­kých hranic českých zemí po čase zapomenou, že nevyužijí příslušného článku smlouvy Versailleské a Saintgermainské, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S vý­jimkou René Petráše dějepisci o oné dočasnosti zachování historických hranic mlčí.

Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se totiž shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čel­nými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanove­ní, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od vět­šiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb nábožen­stvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů (v okamžiku podpisu jimi byly Itálie, Francie, Velká Británie, USA a Japonsko) zasahovat v daném smyslu do vnitř­ních po­mě­­rů v ČSR včetně secese území, protože pařížské mírové smlouvy ve svých člán­­cích taktéž vymezovaly území československého státu. V meziválečném údobí se o těchto článcích mírových smluv pečlivě mlčelo. Dodnes se mlčí!

Republice bylo mírovými smlouvami přiřčeno na úkor Německa Hlučínsko (Hultschiner Ländchen), na úkor Rakouska Vitorazsko (Weitraer Gebiet) kvůli velké opravně lokomotiv v předměstí Gmündu, dnes v Českých Ve­lenicích, Valticko (Feldsberger Gebiet) kvůli průběhu železniční tratě Mikulov–Břeclav, Podyjský roh, území, která ke Království českému před­tím nepatřila. Též byla k Československu připojena Petržalka (Engerau) kvůli přístavu na Dunaji. Strategické potřeby českosloven­ského státu byly saturovány na úkor Maďarska, protože jižní hranice Slovenska byla vedena pouze podle československých strategických úvah bez ohledu na to, že tam Slováci nežili nebo téměř nežili. K 28. 7. 1920 ztratilo Československo přibližně polovinu Těšínského Slezska, severní část Spiše a horní Oravu ve propěch Polska.


Literatura:

Beran, Ladislav Josef: Odepřená integrace. Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918–1938, Pulchra, Praha 2009
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006
Klimek, Antonín: Vítejte v první republice. Havran, Praha 2003–1
Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009



středa 6. února 2019

Pochybnosti o české hymně


Tomáš Krystlík

Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je zřejmě plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro ho­boj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b, zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži ro­ku 1778, tedy zhruba o půl století dříve, než se konala premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Fid­lovačka měla jen dvě reprízy, zno­­va se hrála skoro až po jednom století. Podobnost nápěvu je tak zjevná, že hu­debník a dirigent Josef Krček v roce 2014 pro­­hlásil: „Tyl napsal slova, to je jasné, ale ta melodie je opravdu Mozart.“ Jenže týž o dva roky později v tele­vizním pořadu His­torie.cs s názvem Kde domov můj? řekl, že „melodie hym­ny vychází z lidové písně… Škroup nepoužil motivy Mozarta… Mo­zartovy melodie hráli potulní harfeníci, jeho (Mo­zartovy) písně byly tady (v českých zemích) v po­vědomí… melodie se do­sta­la do hymny náhodou“. Tedy po ně­kolika desítkách sekund jeho proslovu už melodie české hymny z lidové písně nevychází. Dále divákům sdělil, že Mozart se přátelil s rodinou Němečkovou ze Sadské, od nichž dostal darem Sbírků písní ze Sadské. Jed­na píseň ze sbírky – zahrál ji na klavír – „je (podle Krčka), jako kdyby ji napsal Mozart. Lze se domnívat, že se jí Mozart inspi­­roval.“ Krček se touto cestou snaží imprimovat divákům, že vlastně Mozart opsal i melodii české hymny. Ten tak učinit ne­mohl, protože byl již dávno po smrti. Názorná ukázka, jak jedinec podleh­nuvší tlaku českého národní­ho spo­lečenství se snaží ze všech sil zastřít původ melodie české hymny, markantní důkaz, s jakou vehementností Češi dezinterpretují i málo vý­znamné minulé děje. Považte, kdy se tak děje: v roce 2016!

Instrumentalizace skladby Kde domov můj? se od doby premiéry Fidlovačky v prosinci 1834 ve Stavovském di­vadle, kde píseň tklivě zpíval slepý žebrák za doprovodu houslí a klavíru, změnila do podoby mohutnější a hraje se rychleji, aby dnešnímu uchu zněla (skoro) normálně a ne tak přeslazeně.

Text Kde domov můj? je ale velmi podobný, až na použité reálie, básni Johanna Wolfganga Goetha Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn (Goethe byl inspirován prvním městečkem za tehdejší rakousko–italskou hranicí Limone Sul Garda na bře­hu Gardského jezera, které je pověstné nejsevernějším pěstováním citronů) natolik, že je její parafrází. Jako ukázka první sloka (v dobovém pře­kladu):

Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn, / Zda znáš ten kraj, kde citron rozkvítá
Im dunkeln Laub die Gold-Orangen glühn, / a v temném loubí oranž (= pomeranč) prosvítá,
Ein sanfter Wind vom blauen Himmel weht, / kde vánek jemný s modré výše dchne,
Die Myrte still und hoch der Lorbeer steht? / kde klidná myrta, laur (= vavřín) se vzhůru pne,
Kennst du es wohl? / ó zda jej znáš?
Dahin! dahin / V ten sad, v ten sad,
Möcht ich mit dir, o mein Geliebter, ziehn. / tam chtěla bych, milenče můj, se brat (= odebrat).

Vladimír Macura upozorňuje, že slova Kde domov můj? Josefa Kajetána Tyla zdaleka nebyla ojedinělým textem „inspirova­ným“ německými autory. Originály se parafrázovaly naprosto běžně a velmi těsně. Například Jan Nepo­muk Ště­­pánek vydal v ro­ce 1825 báseň Alina aneb Praha v jiném dílu světa, která až na reálie je k nerozeznání po­dob­ná ně­mecké předloze z roku 1822 Aline oder Wien in einem anderen Weltteil (Alina aneb Vídeň v jiném dílu světa) od Adolfa Bäuerle­ho.

Obdobně dětinský je český postoj k Triumfální symfonii Bedřicha Smetany (Triumph-Sinfonie E-Dur, op. 6) z ro­ku 1855, když se dodnes nehrají (ani nejsou k mání na CD) věty symfonie obsahující melodii Haydnova Kaiser­liedu, rakouské císařské hym­­ny Gott erhalte unsern Kaiser und in ihm das Vaterland!, protože je melodicky totožná s Deutschlandliedem, hymnou ně­mec­kou od roku 1922. (Do té doby mělo Německo hymnu Heil Dir im Siegerkranz stejné melodie jako je britská God Save the King /Queen/.)



sobota 2. února 2019

Okolnosti přepadení vysílače v Gleiwitzu nejsou dostatečně doloženy

Tomáš Krystlík

Britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská, které Poláci již několik měsíců odmítali. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vzniku války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy a o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením zachytili a rozšifrovali.

Již v roce 1924 definovala Společnost národů jako útočníka nejen stát, který první zaútočí, nýbrž i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru. A Polsko odmítalo počínajíc únorem 1939 s Německem jednat a pokusit se dohodnout.

Britský ministr zahraničí lord Halifax doporučil 30. 8. v 17:30 polské vládě:
   „a) Nestřílet na německé uprchlíky a tzv. podněcovače nepokojů, nýbrž je zavřít,
   b) neuplatňovat násilí proti německé menšině,
   c) nebránit příslušníkům německé menšiny v překračování hranic (do Německa),
   d) zastavit štvavou rozhlasovou propagandu.“

Na to reagoval týž den v 19:15 polský ministr zahraničí Józef Beck těmito slovy: „Polský ministr zahraničí… zakazuje britské vládě bez zmocnění polské vlády vyjadřovat názory a mínění k polským problémům… Přes polské otázky je příslušná výhradně samotná polská vláda.“

30. 8. Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením dopravy do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu hraniční železniční most v Dirschau (Tzcew) a Polsko zablokovává veškerou pozemní dopravu do Východního Pruska.

Německo požádalo Anglii oficiálně o zprostředkování 29. 8. v 19:25. Londýn německý návrh oznámil Varšavě buď 30. 8. okolo půlnoci nebo 31. 8. v 10:55 (zdroje se v časovém určení rozcházejí). Britská veřejnost se o německém návrhu Polsku dověděla dokonce až 31. 8. ve 12:25 hodin, tedy o 40 hodin později, přičemž britská oficiální zpráva tvrdila, že německý návrh dorazil britské vládě příliš pozdě. Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraphu pravdivě nastínilo celý časový průběh předávání německého návrhu, bylo okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním novým, ve kterém se časový průběh už nenacházel. Jiný zdroj tvrdí, že to bylo především kvůli tomu, že článek obsahoval informaci o mobilizaci polských branných sil navzdory výzvě k jednání o německých návrzích.

Hlavní body onoho posledního německého návrhu:
> Svobodné město Danzig, tj. území města s okolními městy Zoppot, Praust, Tiegenhof, Neuteich (dnes Sopot, Pruszcz Gdański, Nowy Dwór Gdański, Nowy Staw, celkem 252 obcí, 1950 km?) se připojí k Německu;
> v severním koridoru, tj. od Baltského moře po linii Marienwerder–Graudenz–Kulm–Bromberg včetně těchto měst (dnes Kwidzyn, Grudziądz, Chełmno /neplést s Chełmnem nad Nerem, kde byl později německý koncentrační tábor/, Bydgoszcz) a pak na západ k Schönlanke (dnes Trzcianka), obyvatelstvo nejdříve po 12 měsících rozhodne prostou většinou, zda území bude patřit Polsku nebo Německu; oprávněni hlasovat budou Němci, kteří měli k 1. 1. 1918 v tomto území bydliště nebo se k dnešnímu dni zde narodili, a ostatní, tj. Poláci, Kašubové a podobně, kteří k dnešnímu dni zde mají bydliště nebo se zde narodili. Hlasování se zúčastní tedy i Němci z tohoto území vyhnaní. Území koridoru bude okamžitě podřízeno mezinárodní komisi složené ze zástupců Itálie, SSSR, Francie a Velké Británie; polské vojsko, policie a úřady toto území v domluvené nejkratší lhůtě vyklidí;
> z území koridoru se vyjímá přístavní město Gdingen (dnes Gdynia), které je polským výsostným územím; hranice kolem něho s Německem bude stanovena dodatečně, případně pomocí mezinárodní arbitráže;
> do plebiscitu bude Německu umožněno silniční a železniční spojení s Východním Pruskem za poplatek nepřevyšující skutečné náklady za přepravu včetně nákladů na údržbu těchto dopravních cest;
> extrateritoriální dopravní koridor pro železnici a silnici (dálnici) maximálně kilometr široký (neplést tento úzký dopravní koridor s výše uvedeným koridorem zajišťujícím přístup Polska k moři) povede podle výsledku plebiscitu v koridoru za stejných podmínek buď z Německa do Východního Pruska přes polské území přibližně z Bütowa (dnes Bytów) na Danzig (Gdańsk), případně Dirschau (Tczew) nebo z Polska do Gdyně přes území německé;
> pokud koridor (polský přístup k moři) připadne Německu, tak Německo prohlašuje, že připraveno na výměnu obyvatelstva s Polskem v rozsahu přiměřeném koridoru;
> případná polská zvláštní práva v Danzigu budou paritně poskytnuta v Gdingen Německu;
> území měst Danzig, Gdingen budou demilitarizována;
> poloostrov Hel s městem Hela (dnes Mierzeja Helska s městem Hel), který připadne hlasováním buď Polsku, nebo Německu, bude demilitarizován;
> stížnosti německé menšiny v Polsku a polské v Německu budou postoupeny mezinárodní komisi a budou jí posouzeny, oba státy vyplatí poškozeným odškodnění podle pravidel určených onou komisí;
> Německo a Polsko se zavazují, že hospodářská a jiná poškození vzájemných menšin od roku 1918 plně odškodní, případně jim vrátí vyvlastněný majetek; že zabezpečí práva vzájemných menšin na svém území a jejich příslušníky nebudou povolávat k výkonu vojenské služby;
> v případě dohody na základě těchto návrhů Polsko a Německo okamžitě demobilizují své branné síly.

31. 8. 1939 kolem 11. hodiny dopolední zasahuje do polsko–německého sporu Mussolini a zve předsedy vlád Francie, Velké Británie k mírové konferenci, která by se měla konat 5. 9. s cílem revidovat články Versailleské smlouvy, které jsou příčinou současných anomálií. Mezitím by měl britský ministr zahraničí Halifax vyvinout tlak na polskou vládu, aby vyslance Lipského zmocnila k jednání s německou vládou. Ministerský předseda Édouard Daladier požaduje, aby konference byla svolána teprve, až ztroskotají přímá polsko–německá jednání. Mussolini hodlá předložit svůj plán Hitlerovi až poté, co s ním bude Velká Británie a Francie souhlasit. Po vypuknutí války Mussolini plán modifikoval na jednání o příměří obou stran, které nechají armády tam, kde nyní jsou, s tím, že se do dvou tří dnů svolá mezinárodní konference. Když před rokem měl Mussolini pro přípravu mnichovské konference tři dny, tak nyní to byl jen necelý den.

31. 8. 1939 v 11 hodin dopoledne Józef Lipski, vyklízející s předstihem polské vyslanectví a balící věci, sděluje osobně britskému diplomatu Georgemu Ogilvie-Forbesovi, který za ním s Birgerem Dahlerusem zašel, že nemá příčinu se zajímat o nóty a nabídky německé strany, že zná situaci v Německu a je přesvědčen, že v Německu po vzniku války vypuknou nepokoje a polské vojsko bude pochodovat na Berlín.

Týž den, 31. 8., nechává britská vláda mobilizovat své válečné loďstvo, a protože se předpokládají mohutné německé nálety, začíná se i s evakuací obyvatel Londýna.

31. 8. 1939 večer v 18:40 se v Berlíně setkal polský vyslanec Lipski s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop, který se ho dvakrát dotázal, zda je zmocněn projednat německý návrh výše uvedený, což Lipski dvakrát popřel. Poté stanovil Hitler začátek útoku na 1. 9. 1939, 4:45.

Beck ještě týž den, 31. 8., tvrdil britskému vyslanci ve Varšavě, že polská vláda je připravena k přímé „výměně názorů“ s Německem.

Ve 21:15 téhož dne odvysílaly všechny německé rozhlasové vysílače i pro posluchače v Polsku plný text výše uvedené německé nabídky. Ve 23 hodin to komentoval varšavský rozhlas ve svém vysílání coby nestydatý německý návrh s tím, že polská odpověď bude pouze vojenská.

Po 44 hraničních incidentech jen mezi 25. a 31. 9. 1939, vpádech za hranice na německé území, vypalování německých statků a domů, začal 1. 9. německý a slovenský (!) útok proti Polsku. O některých z těchto pohraničních incidentů v posledních dnech před válkou, zejména o přepadení vysílače v Gleiwitzu (dnes Gliwice) 31. 8. 1939, o hraničních incidentech v Hohenlindenu (dnes Stodoły, část Rybnika) a v Pitschenu (dnes Byczyna) se tvrdí, že byly zinscenovány SD a SS coby důvod k válce, i když útočníci měli na sobě polské uniformy. Jenže Hitler pak celému světu lživě předstíral, že polská vojska jako první začala 1. 9. střílet na německé území, že německý vpád do Polska byl právě touto polskou agresí vynucen. Jakýpak by v této souvislosti měly smysl inscenace předchozích incidentů a přepadení v Gleiwitzu, si nikdo z historiků nepoložil. Dne 31. 8. 1939 (udává se i datum 30. 8.) byl v Krakově zavražděn německý konsul Schallinger, což kupodivu nikdo nevydává za německou inscenaci.

Tvrzení, že ony incidenty byly zinscenovány německou stranou, aby vina padla na Poláky, nelze věrohodně doložit. Přepadení vysílače v německém Gleiwitzu, odvysílání výzvy k polskému povstání proti Němcům doprovázelo zavření personálu vysílače do sklepa a zanechání mrtvoly jednoho Slezana, kterého den předtím v blízké vesnici zatklo Gestapo. Dodnes není jasné, na co zemřel. Vše je založeno na jediné výpovědi Alfreda Naujockse, spolupracovníka SD, který ho převzal v bezvědomí se zakrváceným obličejem. Mrtví vězni z koncentračních táborů navlečení při přepadu vysílače do polských uniforem nejsou vůbec doloženi. Účast esesáků navlečených v polských uniformách při jiných přepadech objektů na německém území, aby se útoky mohly vydávat za polské, je též sporná, neboť tato skutečnost se podle amerického pomocného žalobce majora Warrena F. Farra u Mezinárodního vojenského tribunálu (IMT) 20. 12. 1945 v Norimberku zakládá pouze na výpovědí jediného korunního svědka žaloby IMT (!), vedoucího sabotážního oddělení Abwehru Erwina von Lahousen. Ničím jiným to není doloženo. Přičemž korunní svědek za svou výpověď před soudem získává nižší trest, než kdyby nevypovídal, nebo, což je nevysloveno, nevypovídal tak, jak si přeje žaloba.

1. 9. 1939 v 9:50 je britská vláda od švédského prostředníka Birgera Dahleruse informována, „že (a) Göring kvůli vyhození do vzduchu železničního mostu v Dirschau (dnes Tczew) polskou armádou, násilnému uzavření tranzitních cest do Východního Pruska a bojům v okolí Danzigu dostal rozkaz vytlačit polskou armádu od hraniční linie a zničit polské letectvo dislokované poblíž hranic, že (b) odmítáním Polska vyjednávat je prokázáno, že říšská vláda sama nemohla ve věci nic více učinit.“ Polsko zablokovalo zásobovací cesty do Východního Pruska, což je též casus belli (viz obdobné zablokování Tiranské úžiny Egyptem u Šarm aš-Šajchu, přístupové mořské cesty k izraelskému přístavu Eljat bezprostředně před šestidenní válkou v roce 1967). Týž den v 16:45 odpovídá britská vláda ultimatem o jednostranném zastavení bojů Německem a okamžitém stažení německých branných sil do 3. 9. do 11 hodin dopoledne, jinak že se bude nacházet ve válečném stavu s Německem.

2. 9. 1939 odpoledne Hitler přijímá Mussoliniho plán o příměří v Polsku a prohlašuje, že německá vláda zpracuje požadavky do 24 hodin. Hitler také hodlá vyslat Hermanna Göringa do Londýna k jednání o britském ultimatu z 1. 9., protože ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby před začátkem jednání o zastavení bojů někdo stáhl svá vojska zpět. Francouzská vláda návrh Mussoliniho přijala, britská a polská vláda jej odmítly. Britský ministr zahraničí Edward Halifax tvrdil ve svém prohlášení v Horní sněmovně, že „britská vláda se však nemůže zúčastnit konference v době, kdy je Polsko vystaveno vpádu“. Britský vyslanec Henderson v neděli, 3. 8. v 9:00 předal ultimatum německému ministerstvu zahraničí požadující zastavení bojů a stažení německých jednotek zpět do Německa týž den do 12:00. Francouzi nakonec pod tlakem Britů své stanovisko změnili, připojili se k britskému, a tak obě země i s Novým Zélandem, Austrálií, Jižní Afrikou a Kanadou se 3. 9. 1939 v 17 hodin vypovězením války ocitly ve válce s Německem. Novozélandská vláda kvůli časovému posunu, aby do války vstoupila ve stejný okamžik, své vyhlášení války antedatovala (!).

17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu. Stalin relativně dlouho oddaloval zábor východopolských území, zřejmě se obávaje, že by mohl vyprovokovat Francii a Velkou Británii k vyhlášení války i proti Sovětskému svazu, které by z něj učinilo válečného partnera Německa.

http://www.historieblog.cz/2019/02/komentar-okolnosti-prepadeni-vysilace-v-gleiwitzu-nejsou-dostatecne-dolozeny/