sobota 19. června 2021

Nacisté nebo Němci?

Tomáš Krystlík


V poslední době se v českých médiích řeší otázka, zda je správné nazývat represivní okupační moc v protektorátu nacisty nebo Němci, například https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/800-nacistu-v-Resslovce-Zase-falsujete-dejiny-Profesor-Fiala-to-na-siti-schytal-667903/diskuse. 


Na druhou stranu, kdo vraždil a terorizoval obyvatelstvo za mnohem delší bolševické éry v Československu takové otázky nevyvolává, protože perzekvovaní i perzekvující se rekrutovali ze stejného národa, což žádné vyvření českých národních pudů – strachu z cizinců, nenávisti vůči Němcům - nevyvolává. Jde ale o naprosto stejný problém – Čechy jednou vraždili a věznili nacisté, podruhé komunisté. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že Čechy terorizovali Češi, jenže oheň je na střeše, připomenou-li se nacistické represivní akce z války: „To nebyli nacisté, nýbrž Němci! Basta!“


Logika v tom žádná není, nehledejte ji. Naprostá většina perzekvujících činila tak na základě rozkazu, příkazu, ne že to byli členové NSDAP nebo KSČ. Členů v těchto stranách bylo jak v Německu, tak v Československu přibližně stejné procento: 8 až 10 % obyvatelstva státu bez ohledu na věk. Rozkazy a příkazy k tomu dostávali od nacistických nebo bolševických nadřízených, od představitelů jednoho nebo druhého totalitárního režimu.


Argumentace Petra Hampla ve výše uvedeném článku k výročí smrti atentátníků na Heydricha se dá jednoduše posunout v čase a přepsat do formy: „Není žádných dokladů o tom, že by všichni, kteří perzekvovali Čechy na rozkaz nebo příkaz, byli přesvědčení komunisté (v originálu: nacisté). Nemůžeme říci, jestli každý z nich opravdu obdivoval Klementa Gottwalda (v originálu: Hitlera). Ale je prokazatelné, že je všechny spojovalo něco jiného – česká národnost (v originálu: německá).“  A z toho hned vysvítá nesmyslnost nacionalistické argumentace pana Hampla, že perzekvující spojovala německá národnost.


A Jana Bobošíková si nesmyslně přisazuje: „Podle České televize vraždili a odvlékali do koncentračních táborů nacisté. Zřejmě ve druhé světové válce neexistovalo Německo, ale jen jakýsi ‚Nacististán‘´“. 


Domysleme tedy argument paní Bobošíkové do důsledků. Holocaust byl umožněn nadvládou německého nacismu nad velkou částí Evropy odstraněním původních státních zřízení na východě Evropy, ale vraždění židů se zúčastnilo do čtyř tisíc Němců (!), tj. necelé tři tisíce členů všech policejních zásahových skupin a oddílů SS a SD, které měly zabíjení a to nejen židů na starosti, plus několik stovek Němců-dozorců SS v pěti vyhlazovacích táborech. Odtažmo od faktu, že po několik málo měsíců po přepadení SSSR vypomáhala ve vraždění v nově obsazených územích i německá pořádková policie, než byla převelena pod armádu k podpoře útoku na Moskvu. V řadách místních uniformovaných pomocných policií zřízených německou okupační správou ale střílely obyvatelstvo a židy statisíce občanů Sovětského svazu (!) a to bez ohledu na své bývalé členství v komunistické straně, v Komsomolu! V německých koncentračních táborech připadalo v průměru 15 až 20 dozorců-Ukrajinců na jednoho dozorce-Němce z řad Allgemeine SS! V řadách Wehrmachtu se navíc bilo 1,2 až 1,24 milionů občanů Sovětského svazu za Německo, opět bez ohledu na své předchozí členství v KSSS a v Komsomolu, každý 17. německý voják (bez dozorců v koncentračních táborech a členů pomocné policie) byl občan SSSR! 


Kdo tedy zabíjel podle paní Bobošíkové židy a jak by nyní nazvala stát složený z jejich vrahů? Nacibolševistán, snad?


Lidé jako Petr Hampl a Jana Bobošíková by se neměli k takovým věcem vůbec vyjadřovat.   


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Naciste-nebo-Nemci-668014


TŘICETILETÁ VÁLKA 1914-1945 (4)

NÁSLEDKY VÁLKY PRO NĚMECKO, NÁVRHY NA OMEZENÍ ZBROJENÍ

TOMÁŠ KRYSTLÍK


Posledních několik velkých německých ofenzív na západní frontě probíhajících od 21. 3. 1918 do začátku dubna, jejichž postup byl Dohodou zastaven, je znám pod názvem Německá jarní ofenzíva 1918 neboli Ludendorffova ofenzíva. Měly přinést rozhodující zvrat ve válce, ale mezi německými vojáky na frontě začala, což je známo málo, silně řádit tzv. španělská chřipka. Protože německý tisk nesměl o její epidemii na frontě ani špitnout, teprve od června 1918 směl psát o epidemii a jejích německých obětech ale jen pouze z řad civilního obyvatelstva. Nemoc dostala svůj název zcela nepřípadně jen kvůli tomu, že válčící státy zmínky o ní ve vlastních zemích a v armádě cenzurovaly, k čemuž neutrální, ale epidemií též postižené Španělsko nemělo důvod, takže podle agenturních zpráv a článků v tisku to zdánlivě vypadalo, jako kdyby Španělsko bylo epidemií více zasaženo než ostatní země. Tisíce (sic) německých vojáků na západní frontě tehdy týdně na španělskou chřipku umíraly. Hlavní německý stratég, generál Erich Ludendorff onu epidemii uvedl za hlavní důvod ztroskotání německé jarní ofenzívy 1918 a následně i prohry Německa v první světové válce, nota bene za stavu, kdy všechny fronty probíhaly mimo území Německa! Po ztroskotání této ofenzívy odmítlo 29. 10. 1918 německé válečné námořnictvo zaútočit na britskou flotilu pro beznadějnost, v zemi se ustavovaly dělníky a vojáky zvolené rady, které požadovaly konec války a monarchie, aby 9. 11. byla prohlášena republika.

Mírová smlouva z Versailles Německo hospodářsky neobyčejně zatížila. Německá říše přišla o 13 % území, o osm milionů svých obyvatel, o válečné loďstvo, o téměř celé loďstvo obchodní, o své železnice, protože musela odevzdat pět tisíc lokomotiv a desítky tisíc vagónů, o patenty a kolonie. Celková výše reparací, navzdory naléhání USA na stanovení určité pevné částky a Velké Británie na snížení enormně vysokých požadavků Francie, nebyla stanovena. Mírová smlouva pouze konstatovala princip reparací, jejichž výše měla být stanovena dodatečně. Do konce dubna 1921 mělo Německo zaplatit 20 miliard zlatých marek, z toho Francie měla dostat podle usnesení spojenecké konference ve Spa v roce 1920 52 %. Francie používala německých reparačních plateb na úhradu svých válečných dluhů v USA.

Americký ministr zahraničí Robert Lansing se o Versailleské smlouvě vyjádřil 8. 5. 1919 takto: „Tato mírová smlouva je nesmírně drsná, ponižující a mnohé podmínky jsou navíc nesplnitelné… Projdete-li smlouvu (Versailleskou), zjistíte, že národy (podle amerického náhledu je národem obyvatelstvo státu) byly vydány do moci těch, kteří je nenávidí, přičemž jejich hospodářské zdroje byly jim odňaty a předány jiným. Nenávist a roztrpčení, pokud ne zoufalství musejí být následkem takových ustanovení. Bude asi trvat léta, než se tyto utlačované národy ocitnou ve stavu, kdy budou schopny setřást jho. Stejně jistě jako noc přichází po dni, nastane okamžik, kdy se o to pokusí. Máme mírovou smlouvu, která nepřinese trvalý mír, protože je postavena na měnících se zájmech jednotlivých signatářů.“

Navzdory tomu, že v Německu po uzavření mírové smlouvy panoval nedostatek potravin – Dohoda se po podepsání příměří ještě několik dlouhých měsíců neměla k odstranění dovozní blokády, zejména Britové námořní, a minimálně desítky tisíc lidí zbytečně zemřely hlady – museli Němci odevzdat 140 000 krav. Francie si dodatečně navíc vyžádala a dostala 90 000 krav, 2000 plemenných býků, 500 plemenných hřebců, 30 000 klisen, 1000 beranů a 10 000 koz. Francie, Belgie a Itálie požadovaly dohromady od Německa 367 milionů tun uhlí, ačkoliv Německo ztratilo tři ze čtyř svých uhelných revírů.

Francie žádala pro sebe veškerá německá území na levém břehu Rýna a Lucembursko. Proti byly USA a Velká Británie, a tak dostala jen Alsasko a Lotrinsko. Sársko bylo na 15 let podřízeno Společnosti národů s francouzskou správou. Belgii muselo Německo odstoupit oblasti kolem Malmédy, Eupenu a Moresnetu, Dánsku Severní Šlesvicko, Československu Hlučínsko, Společnosti národů Memel a Danzig s okolím, Polsku území o ploše 130 tisíc km2 (hornoslezskou průmyslovou oblast, Poznaňsko, téměř celé Západní Prusko). Poláci to přijali s nevolí, polský delegát Roman Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku. Podle versailleského míru bylo bohaté Svobodné město Danzig (dnes Gdańsk), k němuž patřily okolní městečka a obce, podřízeno přímo Společnosti národů, dohlížel na ně komisař Společnosti národů, jeho statut zajišťovaly polské a britské vojenské jednotky; navenek (diplomaticky) zastupoval Danzig polský stát.

Britský ministerský předseda David Lloyd George ve svém memorandu z 25. 3. 1919 k pařížské mírové konferenci: „Udržení míru bude záviset na tom, aby nebyly žádné příčiny k zoufání, jež ustavičně podněcují ducha vlastenectví, spravedlnosti nebo fair play. Naše podmínky mohou být tvrdé, ba kruté a dokonce nemilosrdné, abychom dosáhli zadostiučinění, současně však mohou být tak spravedlivé, aby země, jíž budou uloženy, ve svém srdci cítila, že nemá právo k žalobám. Avšak nespravedlnost a vypínavost, projevené v hodině triumfu, nebudou nikdy zapomenuty nebo prominuty. Proto jsem co nejostřeji proti tomu, odnímat německé vládě více Němců, než je nezbytně třeba, a postupovat je jinému národu (v anglosaském smyslu = veškeré usedlé obyvatelstvo státu). Nedovedu si představit pádnější příčiny budoucí války než situaci, kdy německý národ, jenž se nepochybně ukázal jako jedna z nejsilnějších a nejmocnějších ras (tehdejší homonymum pro národ ve středoevropském smyslu) světa, byl obklopen řadou malých států, z nichž se mnohé skládají z národů, jež předtím nikdy neustavily stálé vlády, z nichž však každý zahrnuje široké masy Němců, žádajících sjednocení se svou vlastí. Návrh polské komise, aby 2,1 milionů Němců bylo postoupeno pod dohled národu jiného náboženství (pod svrchovanost obyvatel jiného státu), jenž ještě nikdy v průběhu svých dějin neprokázal způsobilost k vlastní stabilní vlá¬dě, musí podle mého úsudku vést dříve či později k nové válce ve východní Evropě.“ Uhersko bylo těžce postiženo Trianonskou mírovou smlouvou, ztratilo 70 % svého území a s ním 60 % svého oby¬va¬telstva (sic). Traduje se bonmot, že Maďarsko de facto hraničí kolem dokola samo se sebou, neboť je obklopeno územími Uherska, která byla odstoupena jiným státům.

Holandský vyslanec Reneke de Marees van Swinderen napsal britskému diplomatu Esmemu W. Howardovi: „Mírové podmínky z Versailles obsahují všechny zárodky pro spravedlivou a permanentní válku.“ Maršál Ferdinand Foch, vrchní velitel francouzských vojsk v první světové válce, se vyjádřil, že důsledkem Versailleské mírové smlouvy, kterou pokládal spíše za příměří, bude další válka do dvaceti let. Italský ministerský předseda Francesco Nitti napsal v roce 1924: „Ještě nikdy se nedosáhlo opravdového a trvalého míru na základě plundrování, soužením a ruinování poraženého, nemluvě už vůbec o tom, že poraženým je velký národ. A to a nic jiného byla Versailleská smlouva.“

Dokonce i hlavní strůjce Versailleské smlouvy David Lloyd George, přiznal 7. 10. 1928 ve své řeči v Guild Hall v Londýně: „Veškerá dokumentace, kterou nám jistí naši spojenci předkládali, byla vylhaná. Rozhodli jsme (ve Versailles v roce 1919) na základě podvrhů.“ Narážel tím na Beneše, který na mírové konferenci s pomocí a vědomím Masaryka falšoval údaje o menšinách v československém státě. Další architekt versailleského míru, francouzský ministerský předseda George Clemenceau, sdělil americkému prezidentovi: „Ještě za mého života bude válka a budeme vás opět v Evropě potřebovat.“ Jaké cíle válkou sledovala Velká Británie, prozradil Winston Churchill v interview v London Times v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“ USA Versailleskou mírovou smlouvu neratifikovaly, takže byla jištěna pouze Francií, Velkou Británií (Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů v roce 1933, vliv Itálie jako velmoci rychle upadal, aby v roce 1937 vystoupila taktéž), což se ukázalo jako nedostatečné.

Německo mělo během 36 let zaplatit reparace v astronomické výši 463 miliard marek (později byla tato nereálná suma snížena na 132 miliard) a muselo Dohodě odevzdávat 26 % finanční hodnoty svého exportu coby vývozní clo. Protože německý stát nestačil reparace včas platit, obsadila francouzská a belgická vojska 8. 3. 1921 města Duisburg a Düsseldorf v demilitarizovaném pásmu, aby si Francie zajistila kontrolu říčních přístavů v této oblasti, přes které šel veškerý export uhlí, oceli a dalších výrobků z celého Porúří. Záminkou pro zábor byl skluz v reparačních dodávkách telegrafních sloupů.

K vynucení splácení reparací pak Francouzi a Belgičané obsadili v lednu 1923 celé Porúří. Proti tomuto kroku hlasovala v reparační komisi Velká Británie. Porúrští Němci přešli k pasivnímu odporu – odmítli splácet reparace i mezistátní dluhy, vyráběli pouze pro vlastní potřebu, ignorovali francouzské a belgické pokyny. Vojenské jednotky, rekvírující suroviny a zboží, nenacházely potřebné německé pracovní síly. Francie tak musela vlastními silami zajistit chod dolů a továren. Odvetou zavíraly francouzská a belgická armáda továrny, podniky a dílny, zabavovaly institucím a obcím finanční majetky, a vysídlily z Porúří na 180 tisíc Němců. Zakročovaly brutálně, i střelbou – do srpna 1924 to stálo 137 německých životů a 603 raněné. Odpor některých obyvatel Porúří přerostl v aktivní – poškozovali koleje, mosty, lokomotivy, napadali stanoviště Francouzů a Belgičanů, smrtí ztrestali osm kolaborantů.

Okupace Porúří a následný odpor Němců, který chtěla Francie za každou cenu zlomit, vyvolaly hrozbu války. Paříž své spojence tlačila k hospodářské blokádě Německa, ale ČSR se tomu snažila vyhnout, protože klíčovým hospodářským partnerem bylo pro ni Německo a ne Francie. V Německu zavládla hyperinflace, například cena vajec stoupla z předválečné ceny třicetimilionkrát (sic). Kvůli hyperinflaci musel německý stát v září 1923 svůj pasivní odpor utlumit.

Před druhou polovinou dvacátých let se vývoj v Německu stabilizoval a iniciativa v otázce reparací přešla na Brity. Ti si přáli Německo hospodářsky zdravé, zklidněné, a to nejen kvůli začlenění jeho ekonomiky do světové. Britský premiér Stanley Baldwin uvažoval zcela strategicky, že bez silného demokratického Německa bude Evropa na východ od Rýna takřka bezbranná vůči výbojům bolševiků. V zájmu hospodářské obnovy Německa byl v srpnu 1924 přijat plán Američana Charlese Dawese – mocnosti snížily výši reparací ze 132 na 50 miliard marek, taktéž zavedly nový splátkový režim do září 1928. Britové navíc vznesli požadavek zrušit politicky motivované sankce, především aby Francouzi a Belgičané vyklidili do konce srpna 1925 Porúří. Německo obdrželo velkou půjčku od USA a začaly mu proudit úvěry také odjinud.

V roce 1925 definoval německý ministr zahraničí Gustav Stresemann hlavní cíle svého úřadu: snesitelné řešení reparací, významné korektury východních hranic vůči Polsku a „ochranu oněch deseti až dvanácti milionů soukmenovců, žijících dnes pod cizím jařmem“. V roce 1926 vstoupilo Německo do Společnosti národů.

Versailleská mírová smlouva nařizovala Německu neprodleně zrušit povinnou vojenskou službu, zakazovala držbu těžkých a leteckých zbraní (vojenských letadel) a přikazovala mu snížit po etapách stav armády na 100 000 a námořnictva na 15 000 mužů. Předepsaný maximální počet vojáků a další podmínky Německo v lednu 1927 splnilo. Stanovy Společnosti národů v pařížských mírových smlouvách obsahovaly i článek č. 8: „Členové Společnosti (národů) uznávají, že udržování míru vyžaduje omezení státního zbrojení na nejmenší míru, jež stačí k bezpečnosti státu.“ Byť Německo svůj závazek z Versailleské smlouvy od roku 1927 plnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum vůbec neměly. Ba naopak, s výjimkou Velké Británie zbrojily. Zejména Československo, Francie a Polsko. O tom čeští dějepisci mlčí.

David Lloyd George v Dolní sněmovně britského parlamentu to později, 29. 11. 1934, objasnil slovy: „Signatářské velmoci Versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie zbrojily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, za které se budovala mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“

Německo i po uchopení moci nacionálními socialisty 30. 1. 1933, po opuštění konference o odzbrojení na podzim 1933 a po vystoupení po uspořádaném referendu (19. 10.) ze Společnosti národů k 12. 11. 1934, usilovalo i nadále o snížení stavu ozbrojených sil v Evropě, hlavně okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Německo navrhlo totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak navrhlo zavedení maximálního počtu 200 tisíc mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Nesetkalo se se souhlasem. Další návrh zněl na 300 tisíc mužů ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Odmítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně na omezení počtů všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním, taktéž odmítnutým německým návrhem, byla demontáž všech zařízení k vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků, omezení leteckých sil. Když Francie prodloužila vojenskou službu 15. 3. 1935 na dva roky, tak Německo o den později zavedlo všeobecnou vojenskou povinnost.

https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-4/


neděle 13. června 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (3)

ODVRÁCENÍ RUSKA OD DOBYTÍ ÚŽIN

Tomáš Krystlík


Britové bezprostředně po vypuknutí války podali skvělý, ale málo známý zákulisní výkon implicitně potvrzující, o co Britům ve válce šlo, kvůli čemu vlastně vyvolali světovou válku tahajíce z pozadí jen za příslušné provázky – o zničení Německa. Začalo totiž reálně hrozit, že se Rusko vrhne přes slib daný Britům místo na Německo na Cařihrad (Konstantinopol, dnes Istanbul) ležící na Bosporu a na od něj jihozápadně se nacházející Dardanely, aby si zajistilo vytoužený neomezený přístup z Černého do Středozemního moře. Ovládnutí těchto tureckých mořských úžin sice Británie již dříve Rusku přislíbila, ale nyní zahájit akci k tomu směřující by odporovalo britským plánům zničit za pomocí Ruska a Francie Německo. Ruský plán námořní invaze 127 500 vojáků proti Konstantinopoli, vypracovaný již v únoru 1914, byl uskutečnitelný jen za předpokladu, že Turecko nedostane dvě nové a moderní bitevní lodě, které pro ně stavěly britské loděnice a které měly být v červenci 1914 dokončeny a předány. Ty by dopomohly k turecké převaze v Černém moři a k odolání ruské invazní flotile. V květnu 1914 a v červnu opakovaně se Rusko obrátilo s prosbou k britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi, aby lodi nebyly Turecku předány. Bez úspěchu. 


Koncem července přijelo do loděnic v Newcastlu na severovýchodě Anglie na 500 tureckých námořníků, aby obě hotové lodě převzalo a odplulo s nimi do Konstantinopole. Ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov tedy v nótě z 30. 7. 1914 naléhavě varoval Velkou Británii, že Rusko „přikládá setrvání obou lodí v Anglii nejvyšší význam“, což obsahovalo naléhavou hrozbu zaobalenou do diplomatické řeči, že Rusko v opačném případě nebude ochotno vytáhnout do války proti Německu. Ministr námořnictva Winston Churchill nechal do loděnic Newcastlu nastoupit ozbrojenou námořní pěchotu, aby tureckým námořníkům zabránila ve vstupu na obě lodi. To se vzápětí zdůvodnilo tvrzením, že marže ze sedmi Tureckem objednaných bitevních lodí je tak nízká, že ani první dvě lodě nemůže Británie Turecku vydat. Turecko, nemajíc obě nové lodi potřebné pro účinnou obranu proti ruskému válečnému námořnictvu, pak zaminovalo jižní konec Dardanel a pro proplutí neutrálních a vlastních lodí nechalo jen úzký nevyznačený koridor. 


Tím ovšem nebylo zažehnáno akutní nebezpečí ruské invaze do Konstantinopole. 2. 8. 1914 byla podepsána tajná spojenecká smlouva mezi Tureckem a Německou říší zaměřená proti Rusku, která zavazovala Německo bránit území Osmanské říše, v případě nutnosti i zbraněmi, Turecko pouze k zachování striktní neutrality v eventuálním evropském vojenském konfliktu. Týž den telegrafuje německý vyslanec v Cařihradu Hans von Wagenheim, že Damad İsmail Enver Paša jej oficiálně požádal, zda by Německo nemohlo své válečné lodi ve Středozemním moři poslat do Konstantinopole. Německo s tím souhlasilo a vyslalo mu na pomoc právě ve Středozemním moři přítomný větší křižník Goeben a menší doprovodný křižník Breslau, které v té době kotvily v Istrii, v rakouském válečném přístavu Pula (dnes v Chorvatsku). Goeben si tam nechal opravovat vadný kotel. Oprava v okamžiku vypuknutí války nebyla ještě dokončena, přesto Goeben odrazil na rozkaz ze severního Jadranu, ale nemohl vyvinout svou maximální rychlost 27 uzlů za hodinu, jen 18. Obě lodi měly křižovat před alžírským pobřežím a snažit se bránit francouzskému 19. armádnímu sboru v nalodění se a odplutí na západní frontu. 4. 8. ráno oba křižníky ostřelovaly alžírské přístavy určené k naloďování, ale pak nabraly kurs na dva tisíce kilometrů dlouhou plavbu napříč Středozemním mořem, do moře Egejského s cílem Konstantinopol. Přes pronásledování dvěma eskadrami britských válečných lodí dorazily oba německé křižníky do přístavu neutrálního státu, do sicilské Messiny a dostaly 24 h na doplnění 1500 t uhlí, které jim stačilo až do Egejského moře, kde na ně měla čekat řecká loď s nákladem dalších 800 t uhlí zorganizovaná řeckou vládou. 

Pro britské námořnictvo by bylo relativně snadné oběma křižníkům odříznout další cestu do Konstantinopole a zničit je. Britové totiž nejen rozšifrovali rádiovou depeši ze 4. 8. přikazující oběma německým křižníkům odplout do Konstantinopole, nýbrž měli k dispozici i informaci o cíli obou křižníků z 3. 8. a to od císaře Wilhelma II. řeckému králi, kterou Konstantin I. neprodleně prozradil náčelníku britské námořní mise v Aténách. Rusko se o oněch dvou německých křižnících a cíli jejich plavby dovědělo přes své zpravodajské zdroje v Turecku a ruský ministr zahraničí Sazonov požádal oficiálně svého britského kolegu Edwarda Greye, aby oba křižníky byly potopeny. Britové si ale nepřáli, aby Rusko se v této chvíli soustředilo na ovládnutí tureckých strategických úžin, potřebovali Rusko ve válce proti Německu. 


Následkem toho se oba německé křižníky nepoškozeny objevily 10. 8. u Dardanel a následující den v Konstantinopoli. Minovými poli je provedli turečtí lodivodi. Tím byla zhacena i připravovaná ruská vojenská námořní intervence na Bosporu, Turecko by se s oběma německými křižníky již dokázalo ruskému vylodění ubránit. Aby bylo vyhověno tehdejší neutralitě Turecka, byly ony dva křižníky včleněny do osmanského válečného námořnictva. Goeben byl přejmenován na Sultan Javus Selim a Breslau na Midilli. Německé posádky i se svými veliteli vyměnily pouze tmavomodré čepice německého vojenského námořnictva za červené fezy tureckého námořnictva a nad jejich hlavami zavlály turecké vlajky. Obě lodě pak ostřelovaly po 29. 10. 1914 ruské přístavy. Ve stejnou dobu se britské válečné námořnictvo Royal Navy snažilo potopit turecké obchodní lodě vyplouvající z přístavu Smyrna (dnes Izmir). Následkem toho vyhlásilo 12. 11. 1914 Turecko válku Trojdohodě. 


V dubnu 1915 zahájila Velká Británie společně s Francií a australsko-novozélandskou armádou vyloďovací operaci na Dardanelském poloostrově, známou spíše jako operace Gallipoli (podle názvu města na poloostrově). Koncem srpna 1915 po nezměrných lidských ztrátách (do ledna 1916, kdy opustil poloostrov poslední dohodový voják, si operace vyžádala přes 100 000 padlých z invazních sil), aniž bylo dobyto významnějších cílů nebo zničena turecká obrana, vyšel britské straně její tajný plán, který operace Gallipoli plnila. Ukázat ruskému spojenci, jak se Dohoda bije za jejich zájmy v Úžinách a tak předejít ruskému vojenskému angažmá v této oblasti. Čtyři ruští důstojníci-pozorovatelé, pozvaní britskou stranou, aby sledovali, jak se bojuje za Rusko v Dardanelách, se na místě vyjádřili, že vojáci Dohody, početně hlavně Britové a Australané, svým počinem jim de facto zachránili celou kavkazkou armádu. 


V následném děkovném telegramu pak car Nikolaj II. (Mikuláš II.) „nejhlouběji litoval“, že jeho jeho armádní sbor kvůli chybějícím zásobám „nemohl přispěchat na pomoc“. Co už netušil, bylo, že kdyby se přece jen podařilo dobýt Dardanelský poloostrov, tak měl vrchní velitel invazních jednotek výslovný rozkaz netáhnout dále na Konstaninopol, tedy na Bospor, k druhé ze strategických mořských úžin. Ovládnutí jen jedné ze dvou za sebou jdoucích mořských úžin by Rusku k ničemu nebylo. Britům se tak obětováním obrovského množství vlastních vojáků a vojáků z dominií podařilo udržet Rusko ve válce jen proti Německu a Rakousku-Uhersku a odvrátit je od útoku na Úžiny. 


RUSKÉ REVOLUCE 1917 VYVOLANÉ CIZINCI


Vladimir Iljič Lenin (původně Uljanov) byl poslán i se svými spolurevolucionáři v dubnu 1917 ze Švýcarska přes Německo, neutrální Švédsko do Ruska (Finsko bylo tehdy ruské), vybaven penězi též od Německa, aby chaosem vyvolaným bolševickým pučem namířeným proti únorové revoluci 1917 zlikvidoval schopnost ruského státu válčit na straně Dohody. To je známo dostatečně. 


S předstihem, koncem března 1917, byl ze Spojených států do Ruska vyslán lodí udělat bolševický převrat stejně jako Leninova skupina i Lev Davidovič Trockij (původně Bronštejn) s rodinou a se svou skupinou revolucionářů. Naplánováno to bylo tak, aby dorazili do Sankt-Petěrburgu přes Norsko a Švédsko ve stejný den jako Lenin a jeho skupina (sic). V té době byly USA ještě neutrální zemí, jaký byl tedy důvod vyexpedování Trockého, nota bene když do toho byly zataženy i americké vládní kruhy včetně prezidenta USA Wilsona?


22. 2. 1917 (podle juliánského kalendáře) vypukla v Rusku tzv. únorová revoluce. V žádném případě nebyla povstáním utlačovaného a vykořisťovaného proletariátu, jak pak hlásali sovětští dějepisci, nýbrž byla vyvolána potížemi v zásobování potravinami a v klíčový okamžik i zavřenými branami velkého sankt-petěrburského podniku, Putilovovy zbrojovky. Cca 30 tisíc jejích dělníků zbrojovky se již předtím připravovalo stávkovat za vyšší mzdy a podněcovalo v té snaze i dělníky v některých dalších místních podnicích. Jenže 22. 2. nalezli brány své továrny, Putilovovy zbrojovky zavřeny. Bálo se snad vedení podniku sabotáží? Dodnes vysvětlení pro tento čin chybí. Vše nabývá smyslu, začneme-li zkoumat hypotézu, že za únorovou i říjnovou revolucí v Rusku stáli Anglosasové. Též Němci umožnili říjnový bolševický puč nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce.


Na následující den připadl podle juliánského kalendáře Mezinárodní den žen (podle gregoriánského připadá na 8. 3.) a očekávalo se, že desetitisíce žen, mezi nimi i válečné vdovy a ženy, jejichž muži byli na frontě, budou demonstrovat proti válce. Tak se i stalo a k nim se připojilo osazenstvo Putilovových závodů, které nemohlo ani další den do práce, a též dělníci z dalších podniků. Asi 90 tisíc lidí táhlo městem a protestovalo proti nedostatku potravin, volalo po ukončení bojů a po svržení monarchie. 


Další den bylo na ulicích ještě více lidí, z hladu rozbíjeli výlohy a obsluhovali se v pekařstvích sami. Policie několik z nich zastřelila, ale na tak velkou masu lidí nestačila. 25. 2. se ustavila asi třicetičlenná rada dělnických a vojenských zástupců. 26. 2. zastřelili vojáci z místní posádky při pokračujících nepokojích na rozkaz cara, dlícího na frontě asi 800 km daleko v Bělorusku, čtyřicet až padesát demonstrantů. Jednotlivé sankt-petěrburské vojenské oddíly se začaly přidávat k civilnímu davu a střílely po vojácích z jiných jednotek. 26. 2. varoval předseda Státní dumy Michail Vladimirovič Rodzjanko cara Nikolaje II. (Mikuláše II.), že se zásobování Sankt-Petěrburgu zhroutilo a že je nutné, aby někdo, kdo má důvěru celé země, byl pověřen sestavením nové vlády. 27. 2. poslal caru další telegram, že se musí ihned něco podniknout ke stabilizaci, že dosavadní vláda není schopna to učinit, vojenské jednotky se připojují k revoltě, drancují a zabíjejí vlastní velitele. 


Car zůstal ještě tři dny na frontě a nic proti tomu nepodnikl, ani se nepokusil. Vysvětlení dodnes chybí. 2. 3. 1917 podle juliánského kalendáře najednou abdikoval ve prospěch svého 13letého syna Alexeje, pak si to rozmyslel a instaloval jako regenta svého bratra, velkoknížete Michaila. Ten byl ale realista a jmenování regentem odmítl. Tak skončilo carství v Rusku v okamžiku, kdy celé vojsko s výjimkou některých sankt-petěrburských oddílů, které se přidaly k davu, stálo pevně za carem včetně všech švadron jezdectva a kozáků (sic). Dost nepochopitelné. Sestavila se provizorní vláda, která chtěla v zemi zavést demokracii britského střihu a pokračovat ve válce proti Německu. 


Zajímavé jsou okolnosti. Britský vyslanec v Sankt-Petěrburgu opustil těsně před vypuknutím nepokojů, které vyústily v únorovou revoluci, město, aby údajně z bezpečného povzdálí mohl sledovat další události (odkud věděl, že k nim dojde?), car pár týdnů předtím udělil privátní audienci Alfredu Milnerovi z Milner Group, tehdy současně britskému ministru bez portefeuille, který za ním přijel z Velké Británie. Co spolu projednávali, není dodnes známo. Historici Docherty a Macgregor tvrdí, že Milner již před svým odjezdem do Ruska rámcově věděl, co se v Rusku odehraje. 


Nabízí se hypotéza, zda příčinou pádu dynastie Romanovců vlastně nebyla Mikulášova slova, že uvažuje jednat s Německem o uzavření míru v době, kdy Británie naléhavě potřebovala, aby Rusko ve válce pokračovalo, protože Německo zdaleka nebylo poraženo a zničeno. Nezodpovězenou otázkou je, zda Milner caru a jeho rodině také neslíbil útočiště ve Velké Británii, což je pravděpodobné. Britové to zřejmě nehodlali dodržet stejně jako slib daný Rusku ještě před válkou, že Rusové dostanou vojenské základny na Bosporu a v Dardanelách.


Další hypotézou je, že cílem Milnerovy skupiny politiků, bankéřů a podnikatelů nebylo odstranění cara a autokracie, nýbrž jen obsazení a kontrola ruských trhů, prostě na tom hodně vydělat. Tento motiv spojený s levičáctvím amerických politiků, bankéřů a mocných kapitalistů s vysokou pravděpodobností figuroval při vyslání Lva D. Trockého a jeho skupiny revolucionářů koncem března 1917 z USA do Ruska, kam měl dorazit současně s Leninem a jeho druhy. Aby car a jeho rodina nepřekáželi, aby nikdo se nemohl ucházet o carský trůn nebo se chopit vlády a vytlačit zahraniční investory, o to se postarali ruští bolševičtí revolucionáři, zejména ti importovaní v březnu a dubnu 1917 ze Západu, zaplacení britskými, americkými a německými finančníky, částečně i německým ministerstvem financí. Byla celá carská rodina vyvražděna jen kvůli tomu, aby nikdo v budoucnu nevznesl legální požadavek se ujmout v Rusku vlády? Poslední možností je, že bolševici vyvraždili carskou rodinu z jiných důvodů. Nic z toho nelze věrohodně dokázat. Vyberte si.  


Německu po odstoupení cara svitla reálná naděje na vyřazení Ruska z války, pokud vlivem revolučního chaosu země ztratí schopnost bojovat ve válce. Proto 9. 4. 1917 nastoupil Lenin a jeho druhové s rodinami, celkem 32 osob, ve švýcarském Bernu do vlaku, odjeli do Curychu, kde přestoupili do německého vlaku směřujícího přes Německo do baltského přístavu Saßnitz. Tam se nalodili, vystoupili ve švédském Trelleborgu a přes Stockholm pokračovali vlakem až do Sankt-Petěrburgu, kam přibyli 17. 4. 1917. Pár dní před odjezdem Lenina a jeho druhů ze Švýcarska převedlo německé ministerstvo financí pět milionů zlatých marek pro Lenina a jeho revolucionáře na konto Israilovi Lazarevičovi Gelfandovi (s poevropštěným příjmením Helphand, většinou ale známého coby Alexander Israel Parvus) převážně tehdy dlícímu v německy mluvících zemí. 


Gelfand, narozený v Bělorusku, se znal s Leninem od roku 1900, kdy v Mnichově působil jako novinář a marxistický teoretik. Za spoluvydávání časopisu Iskra byl v Rusku v roce 1905 odsouzen na tři roky do sibiřského vyhnanství. V tobolské gubernii se setkal s tam doživotně vyhnaným Lvem Trockým, kterého školil v marxistické teorii do doby, než se jim v roce 1906 podařil pěší útěk ze Sibiře přes Ural, přes celou evropskou část Ruska a tehdy ruské Finsko do Švédska a pak do Vídně. Pak dlel Parvus pět let v Cařihradu, věnuje se tisku revolučních propagandistických materiálů, dovozu obilí a hlavně obchodu se zbraněmi – prodával zbraně i britského Rothschildova zbrojařského kartelu Vickers Armaments. Pohádkově z toho zbohatl a tak z geniálního marxistického myslitele se stal též marxistickým milionářem (podle dnešní kupní síly tehdejších měn miliardářem), který si přes peněžní ústavy Rothschildů financujících obchody se zbraněmi vybudoval spojení k Milnerově skupině. Právě Parvus umožnil i za pomocí svých peněz, nejen německých, dosazení Lenina do čela Ruska. Lenin s ním stále udržoval živý styk, za zavřenými dveřmi kuli pikle, ale oficiálně, pro účely veřejné, jím Lenin opovrhoval. 


Parvus si svými penězi vybudoval významné postavení v Německu a přístup k německému ministerstvu zahraničí. Prohlašoval, že císařské Německo a ruští marxisté mají společný cíl: zničit ruskou autokracii. Po vypuknutí války začalo Německo ruské revolucionáře přes Parvuse finančně podporovat v naději, že se jim podaří v Rusku vyvolat chaos a oslabit schopnost Ruska bojovat proti Ústředním mocnostem. Němečtí financiéři činili totéž s výhledem na budoucí etablování se na ruských trzích. Britské nejvyšší kruhy, kde se prolínali podnikatelé, bankéři i politici, uvažovaly, když car začal vykazovat znaky slabosti a začal přemýšlet o uzavření separátního míru s Německem, které po létech války ještě nebylo zničeno, o jeho odstranění, následně i o získání kontroly nad ruskými trhy a vydělat na tom. Parvus (Helphand), který odjezd ze Švýcarska přes Německo Leninovi a jeho druhům přes německé ministerstvo zahraničních věcí zařídil, byl pravděpodobně německý i britský agent. 


Trockému po vypuknutí války začalo v Rakousku hrozit zatčení, takže přešel do neutrálního Švýcarska a pak v listopadu 1914 do Paříže, kde působil jako novinář pro Naše Slovo vydávané v ruštině. Svými články a protiválečnou agitací vyvolal podle francouzských úřadů vzpouru ruských vojenských jednotek ve Francii a byl za to vyhoštěn přes hranici do Španělska, kde byl po několika dnech zavřen a dopraven do Barcelony. V prosinci 1916 byl vyhoštěn i ze Španělska, tentokrát do USA. Parvus mu a jeho rodině uhradil plavbu první třídou španělským zaoceánským parníkem Montserrat a do USA ho osobně doprovodil. Jedenáct týdnů strávila rodina Trockých v nebývale pohodlném bytě v New Yorku s přidělenou limuzínou a šoférem, aby 25. 3. 1917 nastoupila do kabiny první třídy norské lodi SS Kristianiafjord odrážející den poté z newyorského přístavu do Osla (tehdy se nazývalo Kristiania). Podle zjištění britského historika Antonyho Cyrila Suttona z roku 1974 byli Trockij, jeho rodina a jeho pět spolucestujících revolucionářů vybaveni péčí nikoho menšího než amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona pravými americkými cestovními pasy, aby mohli „pokročit v demokratizaci Ruska“. Jejich americké cestovní pasy byly již předem opatřeny britským tranzitním a ruským vstupním vízem, Trockij k tomu dostal 10 000 dolarů v hotovosti (tehdejší kupní síla dolaru byla 70–100krát vyšší než dnes, údaje se liší), pravděpodobně od Němců žijících v USA. Výše částky tak neobvyklá nebyla, Trockij dostával již dříve velké sumy pro svou revoluční činnost. S Trockým a jeho skupinou v USA byl ve styku, pasy jim zařizoval a obnos 10 000 dolarů Trockému a jeho skupině předal Charles R. Crane, důvěrník prezidenta Wilsona, přítel a donor Tomáše Masaryka.


Charles Richard Crane, vicepresident Crane Company pak organizoval pronikání amerických firem do SSSR, hlavně koncernu Westinghouse; je doloženo minimálně 23 jeho pobytů v Rusku mezi roky 1890 až 1930. 


Exkurs. O Charlesu Richardu Craneovi se zachovalo výmluvné svědectví amerického ropného magnáta Edwarda Dohenyho z 1. 2. 1919, který řekl: „Jestliže věříte v demokracii, nemůžete věřit socialismu. Socialismus je jed ničící demokracii… Nejhorší bolševici v USA nejsou vysokoškolští profesoři jako například prezident Wilson, nýbrž kapitalisté a manželky kapitalistů… Vanderlip je bolševik, taktéž Charles R. Crane… Henry Ford je další.“ Nutno ovšem podotknout, že tehdy ještě nebyl bolševismus tak striktně oddělen od socialismu jako je dnes. Nicméně postoje Anglosasů k ruským bolševikům byly často osobité, což dokumentuje i výrok Geoge Bernarda Shawa z 30. let 20. století, po jeho návštěvě SSSR, v době největšího sovětského teroru: „Nemůžeme si dovolit vysocemorálně vystupovat, když náš smělý soused, Sovětský svaz humánně (sic) a spravedlivě (sic) likviduje hrstku vykořisťovatelů a spekulantů, aby ochránil slušné lidi (sic).“    


Za mezipřistání v kanadském Halifaxu 3. 4. 1917 byli lidé z Trockého skupiny včetně jeho samého, manželky a dvou synů coby potenciální nepřátelé států Dohody (mluvili mezi sebou německy), zavřeni do internačního tábora pro německé zajatce. Skupina byla propuštěna na naléhání britského vyslanectví ve Washingtonu, které bylo o to požádáno americkým ministerstvem zahraničí se zdůvodněním, že jde o občany USA, když mají americké cestovní pasy (sic). Skupina po propuštění z internace pokračovala v cestě jinou lodí. Z Kristianie (dnes Oslo) odjela vlakem a na nádraží v Sankt-Petěrburgu dorazila 18. 5. 1917. 


Spojené státy 3. 2. 1917 přerušily s Německem diplomatické styky, aby od 6. 4. 1917 se ocitly ve válce s Německem. Vyslání marxistických revolucionářů 26. 3. do Ruska k vyvolání chaosu likvidujícího bojeschopnost Ruska v první světové válce, nemohlo být tedy cílem americké vlády nakloněné britskému válečnému snažení. Vysvětlení pro angažmá W. Wilsona ve věci Trockého a jeho skupiny chybí. Jako jediná schůdná hypotéza se nabízí podle zásady „sleduj tok peněz“, že ruští marxističtí revolucionáři byli nastrčenými figurami, zaplaceni anglosaskými, zejména americkými finančními kruhy a také německými finančníky, aby na sebe strhli moc a oněm kruhům pak umožnili zisky z podnikání v Rusku a obsazení ruských trhů. Málo se ví, že válkou zanedbaný ruský průmysl (průmyslová výroba těsně po válce ve srovnání s rokem 1913 obnášela jen 10 %) postavily na nohy a (znovu)vybudovaly zahraniční korporace, zejména americké, britské, francouzské a německé, takže v roce 1928 již dosáhla průmyslová výroba SSSR předválečného objemu Ruska z roku 1913. Sovětský pětiletý plán (pětiletka) je též nápad zavedený a zpracovaný samotnými Američany, Gorkovskij avtomobilnyj závod (GAZ) kompletně postavil americký Ford, hydrocentrály vybudovaly firmy z USA.


Němcům se předpoklad vyřazení Ruska z války následkem revolučního chaosu splnil. Bolševici se dostali 25. 10. 1917 (juliánského kalendáře, podle gregoriánského 7. 11.) k absolutní moci prachobyčejným státním pučem nazývaným dodnes nepříhodně Velká říjnová socialistická revoluce. 3. 3. 1918 podepsali v Brestu Litevském mír s Centrálními mocnostmi a na východní frontě válka skončila. Německo a Rakousko-Uhersko mohly přemístit svá vojska na západní a italskou frontu.


Ruští revoluční marxisté byli po léta finančně podporováni z vícero stran. Situace je málo přehledná, není zájem, aby podpora ruských marxistických revolucionářů západními finančními kruhy vyšla najevo, zejména pak jejich následné investice v již bolševickém Rusku. Obdobně to platí i o pozdějších finančních prostředcích poskytovaných Spojenými státy německým nacionálním socialistům. 


Velká část finančních prostředků z USA a Německa přitékala ruským revolucionářům do prvních let po první světové válce přes švédskou banku Nya Banken, přes kterou šly i obnosy za tajné obchody mezi státy Dohody a Německem během první světové války. Z Německa přicházely peníze určené bolševikům hlavně z frankfurtské Diskont-Gesellschaft (z Diskontní společnosti), která přináležela k Rothschildově skupině. Nya Banken spolupracovala i s Parvusem. V USA podporovali bolševiky mnozí financiéři, veřejnosti je znám zejména Jacob Schiff ze společnosti Kuhn, Loeb & Co., který hlavním dílem financoval též americkou Hebrew Sheltering and Immigrant Aid Society (Hebrejskou společnost pro ochranu a pomoc imigrantům). Ten ruským revolucionářům převedl 20 milionů US $ (v dnešní kupní síle 70–100krát vyšší) a s touto obrovskou částkou jim tak umožnil v Rusku cestu k moci. Všechny vynaložené částky ve prospěch ruských revolucionářů se donorům v pozdějších létech mnohonásobně vrátily. Jenže to už je jiný příběh, nezmiňovaný, utajovaný.


https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-3/


sobota 12. června 2021

Pane Votavo, přestaňte mást veřejnost nepravdami o Lidicích!

Tomáš Krystlík


Přemysl Votava se v článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Premysl-Votava-Lidice-667021 rozepisuje o Lidicích, Ležácích, opomíjí však Bernartice a Rovensko pod Troskami. 


Votava píše: „Lidice byly vybrány zcela nahodile.“ Nikoliv, pane Votavo, Lidice byly exekuovány za šest záchytných adres v obci pro parašutisty z Anglie, jak hlásil Martinu Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu – pět z 25 do té doby vysazených parašutistů z Anglie (20 %) s Gestapem spolupracovalo. Nechme stranou, zda dobrovolně nebo z donucení, protože je to v tomto případě jedno. Pro srovnání: Parašutisté z Anglie měli v Pardubicích k dispozici dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (Pannwitzův rukopis zde nerozluštěn). 


Pozornost Gestapa k Lidicím přitáhlo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných (měli je však znát zpaměti). Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Takže od tohoto okamžiku se nejednalo o žádný náhodný výběr Lidic, pane Votavo!


Gestapo zadrželo i dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. 1942 podruhé vesnici bezvýsledně prohledalo. Takto je podruhé potvrzeno, že se o náhodný výběr Lidic nejednalo, pane Votavo! Přitom zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.


Dále tvrdíte: „K. H. Frank... byl osobně přítomen této lidické exekuci.“ Nikoliv, pane Votavo, Frank podle historika Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče. Výsledek lidické exekuce: Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů se vrátilo 143, dětí přežilo mnohem méně. Frank se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, před obědem přiletěl se syny Heydricha z jeho pohřbu v Berlíně, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny.


I podle indicií nebyl Frank původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda a šéf vyšetřovací komise pražského Gestapa kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Hitlerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů (což pak Hitlerovi svou osobní intervencí rozmluvil K. H. Frank), žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou.“ Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos. Hledáte-li, pane Votavo, původce nápadu vyhladit Lidice, tak si vyberte mezi účastníky porady u Hitlera 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler. Lidická exekuce proběhla pod velením Horsta Böhmeho z pražského Gestapa, velitele Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby, vykonaly ji jednotky německé policie. Česká policie dostala na starost zřídit neprodyšnou vnější linii kolem Lidic, aby se do obce a z obce nikdo nedostal. Více seriózní historici sami nevědí, samozřejmě kromě českých, kteří mylně přičítají odpovědnost za lidickou exekuci K. H. Frankovi.


V Ležákách se ukrýval jeden z vysazených britských parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. Považte, na venkově v malé osadě o několika staveních, kde zaměření a vyhledání vysílačky bylo enormně snadné! To byli parašutisté tak mizerně vycvičeni? Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź) obdobně jako děti z Lidic.


V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů z Anglie a vlastní indiskrecí v místní hospodě (sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli) se o nich dovědělo Gestapo. Bernartice však vyhlazeny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty, protože buď přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, takže by následky exekuce srovnáním vesnice se zemí byly projíždějícím na očích, nebo okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu.


Pro hypotézu, že okupační moc v případě Bernartic již nechtěla stupňovat teror vůči českému obyvatelstvu, aby si je proti sobě zbytečně nepopudila, svědčí pozdější podobná událost. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska pod Troskami se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského Gestapa (bývalý člen Komunistické strany Německa, který na rozkaz strany přestoupil k NSDAP) dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně Eduardem Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté a Vladimír Krajina (jak se Němci dověděli, že se tam skrývá, není známo) Gestapu předáni. 


Oba parašutisté unikli zatčení spolknutím cyankáli, Krajina byl předán Gestapu, obec zůstala ušetřena. Předmětem dotyčné smlouvy potvrzené osobně i K. H. Frankem byl německý závazek, že nejen bude ves ušetřena represí, nýbrž že i oba parašutisté a Vladimír Krajina nebudou popraveni ani mučeni a zůstanou do konce války nesouzeni, jen ve vazbě a že Krajinova manželka bude na základě této smlouvy propuštěna z internačního tábora, což bylo splněno.


Pan Votava pak žvaní dále: „82 dětí z Lidic bylo popraveno 2. 7. 1942 v polském Chełmnu v plynových vozech. Pouze několik dětí bylo dáno na převýchovu do německých rodin. Domů do Lidic se vrátilo jen 17 dětí…“


13. 6. 1942 bylo 98 lidických děti, z toho sedm kojenců, odděleno v Kladně od matek. Tři děti ještě v Kladně, později v Praze z řad kojenců další tři, tedy celkem šest bylo shledáno poněmčitelnými. Do Migračního střediska Posen (dnes Poznań), jeho pobočce v Litzmannstadtu (dnes Łódź), v Gneisenaustraße 41 bylo předáno celkem 89 lidických dětí (88 dětí a jeden kojenec). Zde bylo vybráno dalších sedm dětí z nich coby vhodných poněmčení a předáno do říšských dětských domovů v Povartí. 


První pochybnosti o osudu dětí z Lidic však vyvstanou, když si uvědomíme, že válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale jen 17 % dětí! Oblíbený argument českých historiků, že se jednalo a nacistickou mstu vykonanou i na dětech, neobstojí – kdyby šlo o mstu, tak by musely lidické ženy vykazovat přibližně srovnatelné procento úmrtí jako jejich děti. Proč tedy takový nepoměr? 


Tuto otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil, protože nalezení odpovědi by znamenalo pro českou historiografii blamáž. Nebylo to snad přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována nebo svěřena německým rodinám do péče a po válce zůstala nevypátrána? 


Poslední korespondenční lístky poslané lidickými dětmi příbuzným v protektorátu jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942, byly ještě vedeny v hlášení o stavu osob v pobočce migračního střediska v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod). Zjistilo se, že lidické děti z Litzmannstadtu odvezlo Gestapo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházela vesnice Kulmhof a v ní německý koncentrační tábor zařazený po válce mezi vyhlazovací, předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Není to ale čím věrohodně doložit.


Po válce hledalo Československo v Německu především veřejnými výzvami 890 dětí (!) předaných za německé okupace do výchovy a k adopci v Německu a to včetně dětí z Lidic a Ležáků. Bylo to velmi obtížné, protože Německo bylo rozdělené do okupačních zón, navíc plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, německé úřady, ve kterých by se mohly najít příslušné dokumenty, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta po různých místech nebo zničena. V prosinci 1945 byli v Německu nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že dalších 17 nalezených dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v bavorském Prienu u Chiemsee cestu do vlasti. Dohromady s dříve nalezenými a repatriovanými je to 23 dětí. Čeští historici se však sjednotili jen na 17 navrácených lidických dětech celkem. Že jde o mylný počet, je neruší.


Podle českých historiků bylo devět ležáckých dětí z celkových jedenácti posláno do plynových komor taktéž v KZ Kulmhof a zahynulo. Dvě byly předány německým rodinám a po válce se vrátily do ČSR. 


Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 za pravdivé, tak je ale vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v roce 1944 korespondence mezi německými úřady! 


13. 6. 1944 píše osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführer Robert Gies členu osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführeru Rudolfu Brandtovi: „Velitel Sipo a SD v Praze přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřeli v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Heinricha Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit se značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (jejich rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (zařízení české, nikoli německé) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“ Podle českých historiků ale lidické a ležácké děti nepředané do Německa k adopci nebo k výchově byly v té době již téměř dva roky po smrti!


Gies v dopise dále pokračuje: „Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat. Informace prosákly ven, protože z nedostatku německého obsluhujícího personálu musel být zaměstnán český. Pro děti ubytované pod uzavřením se předpokládá, že rasově únosní jedinci budou předáni přes Lebensborn německým rodinám nebo do dětského domova, děti starší šestnácti let budou poslány do koncentračního tábora. Další opatření nejsou podle názoru SS-Obergruppenführera Franka nyní zapotřebí.“ Kdo nevěří, nechť si dojde do Národního archivu ČR v Praze a nechá si vytáhnout složku NA, sg. 110–4/65, kde to najde v německém originálu. Je to jasný důkaz lhaní českých historiků. Nedá se předpokládat, že by o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici v Národním archivu v Praze.


Pak je tu i pár indicií svědčících, že většina lidických a ležáckých dětí válku přežila. V roce 1960 se obrátil Izrael při přípravě procesu s Adolfem Eichmannem na československé úřady se žádostí o poskytnutí dokumentů o úmrtí lidických dětí. To československá vláda odmítla, izraelské vyšetřovatele do československých archivů nepustila. To vše za situace, kdy v Rudém právu vycházely pochvalné články o úzké spolupráci obou zemí při přípravě procesu s Eichmannem v Jeruzalémě. Proč asi? Aby se nezjistilo, že není doložena jejich smrt? 


Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti. Jinými slovy StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již přes dvě desítky let tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že značná část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo a je v Německu, protože jinak by pátrání StB postrádalo smysl.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Pane-Votavo-prestante-mast-verejnost-nepravdami-o-Lidicich-667182?nocache=1

 

středa 2. června 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (2)

Tomáš Krystlík

Příčiny světové války

V roce 1905 první lord admirality John Fisher požadoval od krále Edwarda VII. sto tisíc vojáků, kteří se měli vylodit na po­­mořanském pobřeží, aby odtud táhli na Berlín. Tentýž Fisher v roce 1912 poznamenal, že „se připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.

V memorandu z 1. 1. 1907 vysoký úředník britského ministerstva zahraničí Eyre Crowe mj. napsal: „Prvenství Německa na moři je neslučitelné s existencí britské říše. I kdyby však Velké Británie nebylo, přinutilo by sloučení největší pozemní a námořní moci v jedněch rukou celý svět, aby se spojil a zbavil se tohoto přízraku.“

Britský ministr války Richard Burdon prohlásil 3. 8. 1911 o Německu: „Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím.“ To zní vysloveně jako ospravedlnění budoucí války. 

Úpadek Velké Británie jako světové hospodářské velmoci dokumentuje i skutečnost, že roku 1860 i s koloniemi se po­­dílela 25 % na veškeré světové průmyslové výrobě, ale v roce 1913 to bylo již méně než 10 %, zatímco Německo samo vy­­rábělo 15 % světové produkce, a to bez kolonií.

V rozhodujících britských kruzích na přelomu století zavládla představa, že „cíl Německa nespočívá v ničem menším než ve zničení britské moci, ponížení Anglie a rozbití impéria.“ Totéž, co Němci podle Britů si přáli Británii učinit, chtěli Britové uplatnit vůči Německu, přičemž posedlost po světové nadvládě připisovali hlavně Prusku, coby vůdčí zemi Německé říše.

Došlo to později tak daleko, že londýnský biskup anglikánské církve Arthur Winnington-Ingram v únoru 1915 vyzýval britské obyvatelstvo těmito slovy: „Semkněte se pro velké křížové tažení, k – nemůžeme to popírat – zabíjení Němců. Usmrcovat je, nikoliv kvůli zabíjení samému, nýbrž abychom zachránili svět. Zabíjet dobré stejně jako špatné, mladé muže jako i staré… zabít je dříve, než civilizovaný svět bude sám zabit.“ 

Vznik evropské, později světové války ovlivnil, ne však vyvolal – nedá se to označit za příčinu – sarajevský atentát 28. 6. 1914 na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu, hraběnku Sophii Chotkovou. Takových politických vražd se v té době odehrávalo dost, ale tato byla velmi důležitá tím, co měla vyvolat a čemu měla zamezit. Srbští nacionalisté se potřebovali rakouského nástupníka trůnu zbavit, protože chtěl jednotlivým náro­dům v mocnářství v rámci etnografických (jazykových) hranic přiznat práva obdobná těm, které dosud mělo v mocnářství jen Uhersko a v rám­­ci Uherského království Chorvatsko. Pro jižní Slovany v říši chtěl František Ferdinand zřídit čtyři státní útvary: Kraňsko, Království chorvatské, Vojvodinu, Bos­­nu a Hercego­vinu. Nové státy v budoucí federalizované monarchii by vznikly v neněmeckých oblastech bez ohledu na historické hranice původních zemských celků, pouze podle svých jazykových hranic. Ty pak chtěl František Ferdinand spojit v šestnáctičlenné federalizaci. Takovým uspořádáním by se Srbům, pod­porovaným Ruskem, rozplynula vidina Velkosrbska, království jižních Slovanů pod srbským královským ro­dem Karađorđevićů, protože Bosnu a Hercegovinu svěřenou do správy Rakousku-Uhersku Berlínským kongresem v roce 1878 si Rakousko přivtělilo v roce 1908 a navíc Slovinci a Chorvaté se cítili v Rakousku-Uhersku v podstatě spokojeni a nedalo se očekávat, že by se po zvýšení své autonomie federalizací (Chorvatsko autonomii v rámci Uherska již mělo) připojili k Velkosrbsku. Tento stav hrozící do budoucna chtěli Srbové za každou cenu zvrátit.

Český stát měl v takto vytvořené 16členné federaci odpovídat přibliž­ně pozdějšímu protektorátu, to jest bez pásu území přilehlého k hranicím kolem celých Čech a jižní Moravy, ze kterého by vznikla budoucí federální země Ně­mec­­ké Rakousko, dále bez federálního státu Německá Morava z Rakouského Slezska s kusem severní Moravy. Na území Království Bohemie, Königreich Böhmen měly tedy vzniknout tři federální státy, dva německé a jeden český.

František Ferdinand nesnášel jakýkoliv nacionalismus, nejen maďarský a český, nýbrž i německý a všechny další na­­cio­nalismy v monarchii se vyskytující. Mluvil dobře česky, měl z češtiny maturitu, zatímco jeho manželka, nominálně Češka, zna­­la česky pouze pár slov. Na jaře 1913 František Ferdinand, když Conrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu, opět po­­žadoval preventivní válku proti Srbsku, prohlásil věštecky: „Conradova idea je bláznovství, válka s Ruskem je náš konec. Jest­li­že nastoupíme proti Srbsku, pak stojí Rusko za ním a máme válku s Ruskem. Mají se rakouský císař a ruský car navzájem svrh­nout z trůnu a uvolnit cestu revoluci?“ Adolf Hitler později ve Františku Ferdinandu spatřoval člověka, který chtěl z Rakouska-Uherska vytvořit slovanskou říši. Ve své knize Mein Kampf se o něm vyjádřil, že „se tento budoucí vládce dvoumonarchie pokoušel všemi prostředky napomo­ci její­mu odněmčení.“

V Bělehradě podporovali ruský vyslanec Nikolaus Hartwig a jeho vojenský attaché, plukovník Viktor Artmanov přes jimi zvoleného prostředníka, srbského plukovníka Dragutina Dimnitrijeviće, přezdívaného Apis, zakladatele tajné organizace Černá ruka, který přímo řídil sarajevské atentátníky. Rakušané přenesli těžiště své zahraniční politiky po svých vojenských porážkách z Itálie na Balkán, takže začali vadit nejen Srbům v realizaci budoucího Velkosrbska, nýbrž narušovali i zájmy Ruska na Balkáně. Navíc se Rusové považovali za ochránce slovanských národů, zejména pravoslavných. Apis pak v roce 1917 potvrdil před srbským soudem, že atentát v Sarajevu zorganizoval po dohodě s Artamanovem. Ze sovětských archivů byla hned po VŘSR někým odstraněna veškerá korespondence Hartwigova s ministerstvem zahraničí v Sankt-Petěrburgu z období květen–červenec 1914.

Co měl atentát na rakouského následníka trůnu vyvolat? Podle přání ruských kruhů válku, ve které by bylo zničeno Německo, a to následujícím postupem: Rakousko-Uhersko si nenechá atentát líbit, bude hrozit Srbsku, jemuž na pomoc přispěchá pravoslavné Rusko, aniž má s ním spojeneckou smlouvu. Do války srbsko–ruské proti Rakousku-Uhersku budou zataženy na základě spojeneckých smluv Německo po boku Rakousko-Uherska a Francie po boku Ruska. Protože Německo nehodlalo vést válku na dvou frontách, znamenalo to s nejvyšší pravděpodobností vynucený, tedy nepovolený, přechod německých vojsk přes neutrální Belgii a otevření fronty proti Francii ze severovýchodu podél kanálu La Manche. Pak by se do války mohla už zapojit i Velká Británie, která mj. garantovala belgickou neutralitu. A Rusko a Francie si představovaly, že se jejich armády potkají v Berlíně a Německo navždy zmizí z mapy.

Německý historik Schultze-Rhonhof ocitoval v roce 2003 ruský armádní časopis Razvědčik, který zcela veřejně již v lednu 1914 napsal: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“

Hlavní ruské válečné cíle, jak píše francouzský historik Fejtö, vyložil dne 13. 9. 1914 francouzskému vyslanci Maurici Paléologovi ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov: zřízení opevněných ruských základen na Bosporu a v Thrákii (v oblasti průlivu Dardanely, Dardanellia, dnes Çanakkale boğazı) a destrukce Rakousko-Uherska osvobozením Slovanů, výměnou nabídl Francii podporu pro její požadavky na levém břehu Rýna.

Snad nejpádnější důkaz o tom, kdo se připravoval na válku proti Německu léta před jejím vypuknutím tak, aby na ně nepadl ani stín podezření, poskytli sami Britové a to manipulací s neutralitou Belgie. Podle oficiálního výkladu dějin porušila belgickou neutralitu německá vojska svým přechodem na francouzskou frontu přes belgické území. Předcházela tomu německá oficiální žádost o přechod belgického území, což belgická vláda odmítla. Ale v okamžiku předání německé nóty Belgii se již francouzská vojska přesunovala přes belgické území k německé hranici a belgická armáda byla mobilizována (sic). Skotští historici Docherty a Macgregor v roce 2019 doložili, že již v roce 1906 začala tajná britsko–belgická jednání, která vyústila do tajné úmluvy mezi Velkou Británií a Belgií o vyslání britské armády do Belgie proti Německu o síle 105 tisíc mužů. Úmluva řešila i takové detaily jako přidělování styčných belgických důstojníků a tlumočníků k jednotlivým britským vojenským jednotkám, jak a kde budou léčeni zranění britští vojáci a podobně. To vše při belgické neutralitě! V listopadu 1912 se belgický parlament dohodl na tajném zasedání na rozsáhlém vojenském programu pro belgické ozbrojené síly, neutralita sem nebo tam. Belgická armáda měla mít napříště 150 000 vojáků ve zbrani, k tomu 60 000 v pomocných jednotkách, 130 000 v civilní obraně, dohromady 340 000, což znamenalo pro 7,5milionový stát obrovské finanční zatížení. Britské vojenské velení taktéž v listopadu 1912 informovalo Belgičany, že v případě válečných událostí přeloží do Francie a Belgie 160 000 britských vojáků pro boj proti Německu (sic). V únoru 1914 byl dokonce bilaterální smlouvou stanoven i speciální výměnný kurs libry pro britské vojáky v Belgii. Velká Británie a Belgie tedy minimálně osm let před vypuknutím války porušovaly belgickou neutralitu.

Vypuknutí války

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho ženy 28. 6. 1914 v Sarajevu dostali 23. 7. Srbové ultimátum s lhůtou 48 hodin s těmito požadavky: musí ustat nepřátelská propaganda v médiích a ve školách proti Rakousku-Uhersku, vláda a král se za atentát omluví, rakouská policie pomůže v pátrání po pachatelích a ti pak budou vydáni Rakousku-Uhersku. S výjimkou jediného požadavku a to připustit vyšetřo­vání rakouských úředníků na vlastním území s tím, že prý odporuje srbské ústavě, byli Srbové ochotni ostatní požadavky splnit. Ale Rakousko-Uhersko nežádalo svrchovanost nad policejním pátráním, chtělo se jen zúčastnit vyšetřování. Takových obdobných přeshraničních policejních spoluprací Rakouska-Uherska a Srbska byly v minulých letech desítky a proběhly bez problémů. Důvod srbského odmítnutí byl tedy zástupný.

Spojenec Srbska, Rusko začalo týž den, 23. 7. (sic), s částečnou mobilizací v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což od­povída­lo pří­pravě na velkou válku (některé zdroje udávají datum 24. 7.), nicméně o den nebo dva dříve, než Srbsko mělo na ultimátum odpovědět. Ministr zahraničí Sazonov popřel 26. 8. německému vyslanci hraběti Pourtalès na jeho přímý dotaz, že Rusko mobilizuje navzdory 28 různým varovným hlášením o probíhající ruské mobilizaci dorazivším do Berlína. Že varovná hlášení byla pravdivá, vyšlo najevo v okamžiku, kdy po vypovězení válečného stavu měla carská vojska u hranic takovou převahu, že pronikala velmi rychle do hloubi Východního Pruska.

Rozšířeně Rusko mobilizovalo 28. 7. a plně od 30. 7. Ruská mobilizace byla namířena pře­devším pro­ti Německu, méně proti Rakousku-Uhersku. 24. 7., tj. více než týden před tím, než obdržela německou nótu požadující průchod německých vojsk k belgicko–francouzské hranici, mobilizovala proti Německu Belgie, formálně neutrální.

Povzbuzeni postojem ruských bratří začali Srbové tři hodiny před vypršením rakouského ultimáta 25. 7. v 15 h s mobilizací, státní archiv, srbské ministerstvo financí a veřejná správa se začaly stěhovat do Niše, protože na okraji Bělehradu teče Dunaj, jehož levý břeh tehdy již ležel v Rakousku-Uhersku. 28. 7. vy­povědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za nor­mál­ní situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy a začalo týž den večer s částečnou mobilizací. Naplánováno bylo obsadit Bělehrad na druhém břehu Dunaje a vynutit si podmínky ultimáta. Takové akce bylo Rakousko-Uhersko ale schopno až po dvou týdnech po vyhlášení mobilizace.

Německo se pokusilo válce za­brá­nit a navrhlo přímá jednání Rakouska-Uherska a Ruska. Ministr zahraničí Grey byl pro, Sazonov proti. Británie ale směřovala neochvějně k válce, což před všemi tajila. Francouzský vyslanec v Sankt-Petěrburgu Maurice Paléologue prozradil ve svých pamětech podle Dochertyho a Macgregora na svého britského kolegu tamtéž, Georgea Williama Buchanana, že mu tehdy doslova řekl: „Rusko je odhodláno jít do války. Musíme tedy na Německo svalit veškerou odpovědnost. Jen tak se anglické veřejné mínění nechá přesvědčit o nezbytnosti války.“

Německý císař Wilhelm II. (Vilém II.) se 30. 7. pokusil telegraficky intervenovat u své­ho bratrance, rus­­kého cara Nikolaje II. (Mikuláše II.). Ten telegraficky Wihelmovi II. 31. 7. v 1:20 v noci odpověděl, že k němu posílá svého emisaře generála Eliase Tatiščeva, aby sjednal opětovné nastolení mírových poměrů mezi oběma zeměmi. Jenže ten byl na sankt-petěrburském (petrohradském) nádraží ještě před odjezdem vytažen z kupé vlaku do Berlína a zatčen ruskou vojenskou policií. Ruská armáda a ministr zahraničí Sazonov si přáli válku s Německem car necar. Týž den (31. 7.) oznámilo Ra­kousko-Uhersko, znepokojené mobili­zač­ní aktivitou rus­kých vojsk po­dél ruské hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací.

O tehdejším schylování k válce napsal tehdejší náčelník mo­bili­začního oddělení rus­kého generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij, kterého cituje i Wenzel Jaksch: „Celý (ruský) mobilizační plán byl pře­dem roz­pra­co­ván až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát za­čal automaticky fun­govat s přes­ností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhod­nuto o počát­ku války.“

Protože Německo se obávalo možné války na dvou frontách: proti Rusku a jeho spojenci Fran­cii, tak německý vy­slanec v Sankt-Petěrburgu Friedrich von Pourtalès předal 31. 7. oficiál­ně příslušnou nótu s výzvou k zastavení rus­kých válečných pří­prav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „tech­nických dů­vodů nelze mobilizaci přerušit.“ Rusko tedy vědomě způsobilo celoevropský válečný konflikt. 31. 7. telegrafoval ruský vyslanec v Paříži Alexandr P. Izvolskij do Sankt-Petěrburgu: „Francouzský ministr války v nejlepší a srdečné náladě mě informoval, že vláda se závazně rozhodla pro válku.“ Týž den, 31. 7 v 16:00 byly rozeslány z hlavního pařížského telegrafního úřady mobilizační telegramy pro francouzské vojenské útvary.

Na německé ulti­má­tum se Rus­ko neobtěžovalo reagovat a tak 1. 8. v 18 hodin předal von Pourtalès nótu o vyhlášení vál­ky a následně Německo začalo s mobilizací.

2. 8. měly být bombardovány francouzským letectvem železniční tratě z Norimberka (Nürnberg) do Würzburgu a do Ansbachu, což se ne­po­­tvrdilo, avšak je značně pravděpodobné a dodnes není vyvráceno, že 1. 8. byl nad Norimberkem (Nürnberg) ostřelován francouzský vo­­jen­ský letoun. The New York Times tvrdil ve svém vydání z 5. 11. 1916, že tehdy byl fran­couzským letectvem bombardován Neuen­burg, město na Rýně poblíž alsaského Mülhausenu (dnes Mulhouse), a někdo v řetězci odesilatel zprávy – telegrafní úřed­­ník – příjemce – žurnalista zaměnil Neuenburg za Nürnberg. Třetí možnou variantou je, že bombardování byl německý výmysl, záminka k vy­povězení války Francii. Dodnes v tom není jasno. Vyberte si.

Německo se 3. 8. po po tomto dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování Německa francouzským letectvem pr­o­hlásilo být ve válečném stavu s Francií.

Francouzský ministerský předseda a současně ministr zahraničí Raymond Poincaré ujistil již v roce 1912 ruskou vládu, že Francie bude Rusko za každé situace vojen­sky podporovat podle vojenského paktu z roku 1892 a spojenecké smlouvy z roku 1894, bude-li Rusko někým napadeno nebo někoho napadne. Německo jednalo v souladu se svou válečnou dok­trínou, podle níž rychlé vojenské ochromení Francie je jedinou možností, jak předejít válce na dvou frontách, což vyžaduje obe­jít přes neutrální Belgii francouzská opevnění u hranice s Německem a vpadnout do Francie podél kanálu La Manche, kde francouzská opevnění nejsou. Německá vojska obsa­dila 3. 8. Lucem­bursko a překročila hranice Belgie poté, co belgická vláda zamítla německou žádost o přesun vojska přes belgické území. Velká Británie měla již od 26. 7. (sic) mobilizované válečné loďstvo a vypověděla válku Německu 4. 8. 1914. Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Rusku 6. 8.

Exkurs. Již v roce 1895 zpracoval německý generální štáb plán válečných akcí proti Francii a Rusku umožňující vyhnout se válce na dvou frontách. Od té doby byl pravidelně aktualizován a zpřesňován. Vycházel z faktu, že ruská armáda dosáhne plné mobilizace vlivem špatné a nedostatečně husté železniční sítě (její hustota v Německu byla více než desateronásobná), ne­­do­statečné organizace a absence silnic až za 105 až 120 dní. Německo potře­buje pro mobilizaci 15 dní, porazit Francii mu­­sí do šesti týdnů a potom všechny síly vrhnout proti Rusku. Rusové však tyto němec­ké plány znali do nejmenších po­drob­no­­stí – sekční šéf rakousko-uherské zpravodajské služby, plukovník Alfred Redl až do roku 1913 coby ruský špion svědomitě zpra­­voval Sankt-Petěrburg o všech tajných plánech německého a ra­kouského štábu. Aby tento německý plán zmařili, rozhodli se Ru­so­vé 17. 8. 1914 podle Zubova zaútočit jako první, aktuální početní převaha ruských sil u hranic v poměru 1,5 : 1 proti německým ve Východním Prusku slibovala úspěch. 23. 8. následoval další ruský vpád, tentokrát do rakouské Haliče. Podle jiných zdrojů zaútočily první jezdecké jednotky rus­­ké armády na Východní Prusko hned 2. 8. ráno, tedy dříve, než je mohly dostihnout rozkazy ze Sankt-Petěrburgu reagující na vypo­vě­ze­ní války. Vyberte si. Zde je potřeba vyjasnit jednu věc. Když Rakousko-Uhersko zjistilo, že Redl zradil, změnilo své mobilizační plány a zpravilo o tom svého spojence Německo. Tím ale postavilo Německo před problém, protože plán vyhnout se válce na dvou frontách rychlým vojenským vyřízením Francie přes Belgii změnit nešlo.

První světová válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracii, termíny šířené Wilsonem, Ma­sarykem a dalšími, jsou bludy, které v české společnosti přetrvávají dodnes. Vedla se o udržení nebo získání větší moci mocností. Fran­­cie chtěla odčinit porážku z války v roce 1870–1871, získat zpět Alsasko, Lotrinsko a navíc německá území na levém bře­hu Rýna, Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší: oslabit Německo, později i rozbít Rakous­ko-Uhersko ve prospěch hlavně slovanských národů, zvýšit vlastní vliv na Bal­ká­ně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku a požadovalo pro sebe alespoň Halič, Bukovinu, Východní Prusko a Slezsko. Velké Británii vadila zejména německá konkurence ve světovém obchodu a budované německé válečné loďstvo. Němec­ko válečné cíle nemělo (sic).

 Lze tvrdit, že první světovou válku rozpoutalo svým počínáním Rusko, avšak za nitky vedoucí k vypuknutí války tahala ze zákulisí Velká Británie.

 

https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-2/#more-5125

 


úterý 1. června 2021

SSSR se před 80 lety chystal přepadnout Evropu

Tomáš Krystlík


Dne 8. 3. 1941 schválila Rada lidových komisařů SSSR usnesení o tajné mobilizaci více než 900 tisíc osob pod záminkou hromadných školení. Během května a na počátku června bylo utajeně do ozbrojených sil povoláno 805 tisíc mužů. Měla-li Rudá armáda v roce 1937 1,433 milionu mužů ve zbrani, pak v lednu 1941 to již bylo 4,2 milionu a v červnu 1941 pět milionů.

Nová varianta Úvah o základech strategické přípravy byla zhotovena 11. 3. 1941 a počítala již s hlavním výpadem jihozápadním směrem. Z tohoto plánu vyšel i rozkaz generálporučíka Nikolaje F. Vatutina: „Ofenzívu zahájit 12. června“, což mohl učinit pouze na základě instrukcí Žukova, Timošenka a Stalina. Avšak nízká průjezdnost sovětských železnic nedovolila provést útok v plánovaném termínu. 

Dne 15. 3. nařídil Timošenko zásobit vojska k 1. 5. 1941 úmrtními kovovými štítky na krk s osobními evidenčními údaji vojáků. V dubnu začalo v západních vojenských okruzích soustředění 247 sovětských divizi (více než 80 % veškerého stavu), které po mobilizaci měly mít přes 6 milionů mužů, okolo 70 000 děl a minometů, více než 15 000 tanků a přibližně 12 000 letadel. Na vpád do Evropy měla být připravena vůbec největší armáda na světě. Obranná zařízení na sovětské hranici byla stržena, válečné letectvo bylo na počátku června 1941 přemístěno na letiště poblíž hranic.

Při veškerém utajení vojensko-technických příprav na ofenzívní akce nemohla být příprava veřejného mínění zcela neveřejná. Z rozhlasu hřměly pochodové písně, například: „Když zítra v pochod půjdem, když přijde války den, buď ještě dnes na pochod připraven!“

5. 5. 1941 Stalin v řeči před absolventy moskevského vojenské akademie prohlašuje: „Nyní, když jsme naši armádu dostatečně vybavili technikou moderního vedení boje, musíme přejít z obrany do útoku. Války s Polskem a Finskem nebyly obranné války, nastoupili jsme již cestu ofenzivní politiky. Rudá armáda je moderní armáda. A moderní armáda je útočná armáda.“ 

Historik Werner Maser dokládá sovětské útočné záměry ověřenou kopií ruského originálu plánu soustředění vojsk, adresovaným lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi, datovaný „květen 1941“ a existujícím od počátku pouze v jednom jediném (!) rukou psaném exempláři, ve kterém se mimo jiné uvádí: 

„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině: 

   1. Tajnou mobilizaci vojenských oddílů je nutno provést, jako by šlo o cvičení vojáků v záloze.

   2. Pod pláštíkem narukování do výcvikových táborů je nutno tajně stahovat vojenské oddíly v blízkosti západní hranice; přednostně musejí být stahovány všechny armády jako záloha vrchního velení.

   3. Z odlehlých vojenských okruhů mají být tajně soustřeďovány letecké ozbrojené síly na polní letiště; ihned se má rovněž začít s vybavováním pomocných služeb pro letecké ozbrojené síly.“

Plán byl podepsán lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády Georgijem K. Žukovem.

Žukov podle tohoto Stalinem schváleného plánu vydal 13. 5. 1941 rozkaz vojenským okruhům a armádám k přesunu k západní hranici. Od poloviny května bylo cizincům a sovětským občanům nemajícím bydliště v západním pohraničí zakázáno tam cestovat. 

15. 5. 1941 informuje Georgij K. Žukov Stalina o nejnovější situaci na sovětsko–německých hranicích: „Existuje možnost, že nás Německo v útoku předejde a realizuje nějaký překvapivý plán.“ Všimněte si vazby „...nás Německo v útoku předejde...“ 

27. 5. bylo pohraničním okruhům přikázáno zřídit a zaujmout frontové bojové pozice, mezi 12. a 15. 6. převést divize z týlu k západní hranici. 19. 6. se k nim měly začít přesouvat štáby fronty a ve stejný den se měla letadla rozptýlit po ploše letišť, zamaskovat se měla letiště, vojenské jednotky, skladiště a další vojenské objekty.

Z mostů, nádražních objektů a jiných důležitých staveb v pásmu u hranic byly odstraněny trhaviny, které tam byly z obranných důvodů předtím uloženy, likvidovány byly i tisíce kilometrů záseků – ochranných překážek proti útočníkům z ostnatého drátu – protože by vadily Rudé armádě v útoku proti Evropě. Ze stejného důvodu se od 20. 6. 1941 začala vyklízet i minová obranná pole u západní hranice. Relativně rozšířená domněnka, že útok SSSR proti Německu a Evropě se měl uskutečnit až v roce 1942, ignoruje zcela fakt, že by pak ruské ozbrojené síly u západních hranic musely přezimovat v poli (!).

V polovině června 1941 bylo podle historika Andreje Zubova při západní hranici SSSR pod širým nebem připraveno 14 400 vagonů munice a 4300 vagonů zbraní a materiálu. Generální štáb Rudé armády měl přesunout tamtéž ještě 100 tisíc tun pohonných hmot. 

Výzvědná služba Wehrmachtu podle historika Tomana Broda sovětské přípravy k válečnému přepadu Německa včas podchytila, což vyplývá z raportů představitelů vrchního velitelství branné moci Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, které zaslali 11. a 20. 6. 1941 vládě a ministerstvu zahraničí v Berlíně. Keitel uváděl, že původní stav sovětských ozbrojených sil v západním pohraničí, jenž k 1. 9. 1939 činil všehovšudy 65 divizí, stoupl k 1. 5. 1941 na 118 střeleckých divizí z celkového počtu 170 divizí, jimiž Sověti disponovali, na 20 jezdeckých divizí z celkových 33,5 a na 40 motorizovaných a pancéřových brigád z úhrnného počtu 46 (úhrnný stav ještě před schválením květnového sovětského plánu na výpad proti Německu a Evropě). Jodl hlásil dislokaci téměř dvou tisíc sovětských letadel na letištích severně od pripjatských bažin. Byl s Keitelem zajedno, že uskupení Rudé armády má vysloveně ofenzívní charakter, přičemž soudil, že směr hlavního úderu by mohl být veden proti Východnímu Prusku a oblastem severně od Varšavy. Keitelův rozbor končil slovy: „Všechny tyto skutečnosti spolu s vůlí pěstovanou v ruské branné moci zničit Německo, nevyhnutelně nutí k závěru, že Sovětský svaz se připravuje, aby ve chvíli, která se mu bude zdát vhodnou, nastoupil k útoku proti Velkoněmecké říši.“ Jodl ve své zprávě psal: „Bezpečnost Říše žádá, aby toto ohrožování neprodleně bylo odstraněno“. 

V den začátku německo–sovětské války, 22. 6. 1941, měl Sovětský svaz mnohonásobnou převahu ve zbraních. Podle německého historika Wernera Masera a článku v německém týdeníku Focus 10/2001 mělo Německo 3648 tanků, SSSR 24 tisíc, 2510 bojových letounů, kdežto SSSR 23 245, 7148 děl a granátometů, SSSR dokonce 146 600. Co do počtu vojáků nebyla sovětská převaha tak hrozivá: 3,6 milionu vojáků Wehrmachtu versus 5 mil. rudoarmějců. K tomu měl Sovětský svaz 200krát více vojenských parašutistů než všechny ostatní země světa dohromady, vycvičených jich byl cca jeden milion. 

Na sovětských tratích se ten den nalézalo na 47 tisíc železničních vagonů s vojenským materiálem s cíly ležícími u západní hranice. 

Žádná ze sovětských tankových divizí neměla ženisty pro vyhazování mostů do povětří při eventuálním ústupu, ale všechny měly pontonové prapory pro překonávání vodních toků při postupu vpřed. 

Ve výzbroji Rudé armády, byť ještě v malém počtu, byly i tanky s dodatkem v názvu avtostradnyj, dálniční, které po najetí na dálnici se zbavily pásů a jely pak mnohem vyšším tempem po kolech, s maximální rychlostí podle typu od 73 až do 90 km/h. Jejich vývoj začal již v první polovině 30. let. Protože dálnice v SSSR neexistovaly, byly tedy nutně určeny pro dálnice německé, teoreticky i italské – v jiných evropských zemích dálnice nebyly. Kompletní nástup Rudé armády do výchozích pozic u hranic k útoku proti Německu a Evropě byl stanoven na 10. 7. 1941. 


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-SSSR-se-pred-80-lety-chystal-prepadnout-Evropu-665848



středa 26. května 2021

Falešná česká interpretace husitství

Tomáš Krystlík

 

Podle diskusních reakcí k článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pavel-Safr-vyvraci-myty-o-ceskych-dejinach-Treba-o-udatnych-husitech-665201 zastávají Češi vlivem dezinterpretací Palackého, Masaryka, Jiráska a bolševických ideologů dodnes mylné názory na husity a husitství.

 

V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy navzdory tomu, že kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele.

 

Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli i z německých zemí a křížové výpravy pronikaly do Čech většinou z Bavorska, přes jižní Moravu z dnešního Rakouska, přidal se k tomu v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl Čechům prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí.

 

Husitské násilnosti po Husově smrti vykládají tedy čeští historici coby česko-německý boj. Měli k této interpretaci cestu usnadněnu husitským vypalováním klášterů, kostelů, ničením kulturních statků, zabíjením převážně ve městech, tj. v místech s vyšší koncentrací obyvatelstva, což zanechávalo silnější stopy v historickém povědomí než husitský teror na venkově vypalováním jednotlivých statků a usedlostí. Jelikož města v českých zemích byla s výjimkou Tábora a Nového města pražského všechna založena a spravována Němci, tak k falešné interpretaci husitského teroru jako protiněmeckého byl tedy jen krůček.

 

Jana Žižku vylíčil Palacký jako upřímného demokrata opírajícího se o nižší vrstvy městské a venkovské. Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa. Český národ definovaný jazykově podle Palackého jako první v Evropě zahájil boj za svobodu proti absolutismu, ale po dvou staletích byl přemožen a měl být vymazán z dějin lidstva.

 

Bolševický režim pak vytvořil mýtus o husitství jako o všelidovém povstání proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto podle marxistické teorie předem odsouzenou k neúspěchu.

 

Horší bylo, že husity za komunisty pokládal již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk. Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror byl věcí budoucnosti, jsou jeho slova na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český.“

 

Mezi další české bludy patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě.

 

O husitské éře se vyjádřil i Josef Jungmann a to takto: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě.“

 

Masaryk husitství glorifikoval, vytyčil heslo „Tábor jest náš program“ navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků, budovaných pracně po staletí. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili.

 

Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Vypálili stovky klášterů a kostelů. Husitství bylo i vleklou občanskou válkou, spojenou s rozsáhlým ničením a hromadným vyvražďováním. Hmotně i mravně zemi vyčerpalo. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí. Jan Žižka, podle dnešní terminologie masový vrah, se stal národním hrdinou, a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.

 

Palacký a Masaryk vytvořili nimbus Božích bojovníků, který „zastřel duchovní mělkost husitství. Husovská teologie je nevypracovaná, radikálně utopická a rozporná. Je riskantní svou krátkozrakostí. Lehkomyslně vkládá osud církve do rukou světských, vydávajíc jej davové a náčelnické libovůli. Ohrožuje tím pracně dosaženou autonomii moci duchovní a světské, tedy jeden z principů, který učinil Evropu Evropou.“

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Falesna-ceska-interpretace-husitstvi-665264

 

Jedni tvrdí, že Čechoslováci páchali v Rusku zvěrstva, druzí legionáře hájí do krve. Kdo má pravdu?

Lidové noviny píší: „Poprava německých zajatců v Chabarovsku nese českou stopu.“ Ruské lidovky pějí: „Otce zabili zlí Češi, matku zaživa upálili.“ Kontroverze dokresluje zvláštní fotka. Pózují českoslovenští legionáři se zabitými těly Rusů, nebo vzdávají čest umučeným spolubojovníkům?

Pokud TOP 09 srovnává sovětskou okupaci ČSSR s 2. světovou válkou, viz vyjádření Tomia Okamury pro Sputnik, pak je s podivem, proč tito politici nepoloží srovnání také s událostmi let 1918-1922 v Rusku. Připomínáme, že v době vojenské intervence 14 států do sovětského Ruska zde proti bolševikům se zbraní v ruce vystupovali také českoslovenští legionáři. Že i z jejich strany docházelo k věcem, na něž asi pyšný málo kdo bude, nikdo z našich respondentů přímo nepopírá.

Že hrůzy války (války občanské i intervence) odnesli i civilové, o tom dokonce zpívají některé ruské zlidovělé písničky, viz třeba ruská písnička Můj otec venkovským oráčem byl. Našinec a současník by se mohl zamyslet, na základě jakého práva českoslovenští legionáři ovlivňovali ruské vnitropolitické procesy, a to se zbraní v ruce.

Sputnik se na názor ptal historika Jana Rychlíka, publicisty Tomáše Krystlíka. Pár faktů o kontroverzní fotografii, viz níže, nám řekl i Milan Mojžíš, řídící a ekonomický tajemník Československé obce legionářské. Dotyčná fotografie je „zvláštní“ proto, poněvadž jsou nad vyskládanými mrtvolami vojáků vyfoceni legionáři. Takováto konstelace vyvolává naprosto divné asociace.

Československé legie později působily vojensky proti Rudým; dělo se to na pozadí intervence 14 států do sovětského Ruska. Čechoslováci se účastnili bojových operací. Má tato intervence a působení legií v Rusku nějakou legitimitu? Historickou? Právní? Morální?

Jan Rychlík, historik: Sovětský režim, nastolený tzv. (Velkou) říjnovou revolucí v listopadu 1917, byl nelegální a nelegitimní, protože vznikl pučem malé, nikým nevolené skupiny bolševiků proti legální ruské vládě. Ruská bolševická vláda jednostranně porušila závazky Ruska vůči dohodovým spojencům, když uzavřela separátní mír s ústředními mocnostmi. Takovýto čin byl jednoznačně nepřijatelný pro československou osvobozovací akci, protože zřízení československého státu bylo myslitelné jedině za podmínky vítězství Dohody a porážky Německa a Rakouska-Uherska. Nikdo se tedy nemůže divit, jestliže legie byly proti bolševikům naladěny nepřátelsky (byly samozřejmě i tací, kteří přešli na jejich /bolševickou, pozn. aut./ stranu, ale těch bylo relativně málo).

Soudí se, že se legie vměšovaly do vnitřních záležitostí Ruska.

Legie se nejprve nehodlaly vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska, chtěly jen z Ruska odjet na západní frontu do Francie. Nebylo jejich vinou, ale právě vinou bolševiků, že se jim to nepodařilo. Po známém incidentu v Čeljabinsku byli legionáři nuceni probít si cestu do Vladivostoku silou. Dohodové mocnosti ale rozhodly, že lodě do Vladivostoku nepošlou, žádné ani neměly, ale že se pokusí využít legií přímo v Rusku. Cílem bylo bolševiky svrhnout a zřídit v Rusku jinou vládu, která by opět vstoupila do války proti Německu a vytvořila novou protiněmeckou frontu na Volze.

To, že pochodu legionářů využily místní protibolševické síly, aby svrhly sovětský režim, není třeba zastírat. Avšak tyto síly, složené převážně z demokratických sil, které v únorové (březnové) revoluci svrhly cara, nastolily v Rusku skutečnou demokracii, měly nepochybně větší legitimitu než Lenin a jeho rada lidových komisařů. Šlo o tzv. komuč, tj. výbor členů Ústavodárného shromáždění, což byl jakýsi první, relativně demokraticky zvolený parlament, volený už po bolševické revoluci. Proč říkám „relativně demokraticky zvolený“: Do Ústavodárného shromáždění sice mohli volit všichni, poprvé také ženy, ale ne všechny strany mohly kandidovat, protože ty pravicové, jako byli např. konstituční demokraté, už bolševici zakázali.

Když se ukázalo, že bolševici jsou v tomto Ústavodárném shromáždění v menšině (většinu získali Eseři), bylo toto shromáždění rudými námořníky rozehnáno. Vládu komuče, jako vládu skutečného, demokratického Ruska, legionáři vlastně pomáhali ustavit a vojensky ji podporovali. Tak vznikla dočasná ruská vláda sídlící v Ufě a potom v Omsku. Tato ruská vláda (a nikoliv bolševici) uznala jako první československý stát a po jeho skutečném vzniku vyslala do Prahy svého vyslance Valerije Rafalského, který pak v Praze žil až do roku 1945, kdy jej zatkla a pak zabila sovětská kontrarozvědka SMERŠ (oficiálně prý Rafalský při výslechu vyskočil z okna).

Na vystoupení legií se každý může dívat podle svého politického přesvěcení. Já se netajím a nikdy jsem se netajil tím, že komunisty rád nemám; měl jsem a mám rád Rusko a jeho kulturu, ale ne Sovětský svaz a jeho bolševický režim. Lenin rozhodně není mým favoritem: není jím ani admirál Kolčak, jehož sídlo jsem měl možnost při návštěvě Omsku navštívit, ale pořád je mně milejší admirál Kolčak či generál Děnikin než gruzínský bankovní lupič a masový vrah Džugašvili alias Stalin.

Nicméně legie zasahovaly do vnitřních záležitostí jiného státu…

Češi a Slováci se za svou roli při svržení sovětské moci v Povolží a na Sibiři rozhodně nemají za co stydět. Chtěli pomoci ruskému národu osvobodit se od bolševiků, což myslím bylo od nich velmi šlechetné. Však také ve většině míst, kam přišli, je obyvatelstvo (samozřejmě až na bolševiky) nadšeně vítalo. Když byla vláda komuče v listopadu 1918 svržena vojenským převratem a admirál Alexandr Kolčak se stal „vrchním vladařem Ruska“, odmítli se legionáři na dalším boji podílet a omezili se pouze na střežení magistrály.

Cestovali jsme v roce 1918 s přáteli po Transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Je smutné, že dnešní Rusové nevědí o bojích našich legií buď nic anebo opakují dávno i ruskými historiky vyvrácené lži o „zločinech Běločechů“, kteří upalovali lidi za živa a uloupili ruský státní poklad. Ve skutečnosti se legionáři snažili v době, kdy strážili magistrálu, uzavřít s jednotkami protikolčakovských partyzánů (nebyli to ostatně jen bolševici) místní příměří. Bojovali s nimi jen tehdy, když je tito partyzáni sami napadli.

Ruský státní poklad, který padl do rukou legií v Kazani, byl odevzdán ministerstvu financí prozatímní vlády v Omsku, která jej částečně použila na nákup zbraní a výstroje pro novou ruskou („bílou“) armádu; při evakuaci Omsku byl poklad převezen do Irkutska, a tam po uzavření příměří s bolševiky (9. února 1920) odevzdán velení 5. armády; při převozu se ztratil jen jeden pytlík se zlatými mincemi, který zřejmě rukou společnou a nerozdílnou ukradli legionáři a ruští „bílí“ vojáci. Šlo ale v globálu o zanedbatelnou sumu.

V občanské válce legionáři bojovali proti bolševikům, ale ne proti Rusku. Právě naopak: spolu se skutečnými ruskými vlastenci bojovali za lepší, demokratické a skutečně svobodné Rusko. Jak by vydalo Rusko, kdyby zvítězili „bílí“, to samozřejmě nelze říci. Ale jisté je, že „rudí“, tj. bolševici, nepřinesli Rusku pozitivního nic. Vystoupení legií proti bolševikům proto považuji za morálně i právně plně opodstatněné a hodné úcty.

Pokud legie pomohly vyřešit českou otázku v letech 1918-1920, pak začátek 2. světové války, pokud vás správně chápu, byl paradoxně pro Čechy novou příležitostí, jak dořešit onu českou otázku. Je mi známo, že Beneš po Mnichovu chtěl přesunout Němce z vnitrozemí do Sudet… Všechny tyto procesy měly násilný aspekt. Jak se to jeví všechno z pozice roku 2021?

Vznik tzv. Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 znamenal zničení české státnosti, která existovala v té době už tisíc let. Protektorát nebyl žádným českým státem, ani okupovaným státem. Byl integrální (byť formálně autonomní) součástí Německé říše. S tím žádný Čech nemohl souhlasit. Jenže obnovení československého, nebo alespoň českého státu bylo možné jen za cenu nové války a totální porážky Německa. Proto Češi tuto válku přivítali a odmítli německo-sovětský pakt o neútočení a tím spíše německo-sovětskou smlouvu o přátelství uzavřenou 28. září 1939 po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a SSSR. A proto také uvítali německý útok na SSSR 22. června 1941. Ne proto, že by si přáli porážku Sovětského svazu, ale naopak: protože nyní byl SSSR do války vtažen a nikdo už nepochyboval, že válka skončí porážkou Německa a obnovením Československa.

Pane profesore, díky za rozhovor.

Milan Mojžíš (Československá obec legionářská): Co se týče dolní fotografie ze strany 90 z knihy Československé legie 1914-1920 s názvem: „Bolševiky umučení příslušníci 8. pluku na ussurijské frontě v červenci 1918“, je uložena na kartách VÚA-VHA Praha a v řadě kronik, fotoalb a dalších materiálů.

Fotografie byla pořízena po následném čs. útoku, kdy byli nalezeni na bojišti zanechaní ranění, nebo mrtví legionáři. Jejich druhové je snesli a společně se svými mrtvými bratry se vyfotografovali. Víme, že se skupiny některých „žurnalistů“ snaží vysvětlovat tyto události nepravdivým způsobem, ale existuje mnoho důkazů o tom, že se jednalo o zvěrstva bolševiků a internacionalistů.

Například v kronice Za svobodu je v III. svazku popisek: „Zohavené mrtvoly, bratři 7. roty 8. střel, pluku na nikolsko-usurijské frontě.“ Dále je v kronice na str. 657 k této události další popis: „Jako lvi bránili se hoši 8. pluku přesile bolševiků a padali chrabře teprve po nejhroznějším odporu. Zuřivý nepřítel mstil se za to krutě… mučednickou smrtí zmírali naši ranění… Pro historii zůstane smutným dokumentem protokol mezinárodní komise lékařské, která ohledavši po boji 20 těl zabitých bratří, konstatovala u 17 hyenické zohavení, o němž už nebylo lze zjistiti, zda bylo způsobeno za živa či po smrti… ale u tří nade vši pochybnost shledala známky toho, že došlo k hrozným zvířectvím: vyřezány jazyky, probodány tváře, přelámány ruce a nohy, přičemž k tomu došlo zaživa. Nebojíce se tedy ani smrti mučednické, střetli se hoši 8. pluku s nepřítelem se zoufalým napětím sil — a kde v bitevní vřavě bylo lépe, tam snažili se ohroženým druhům pomoci protiútoky a vysíláním hrstek posil."

O vyšetřování mezinárodní lékařské komise píše také profesor Fic ve čtvrtém díle své studie Československé legie a vznik Československa (II. část, III. kapitola.). Zprávu komise měl dokonce v ruce v archivu v Kanadě: Official Report, zpráva vypracovaná mezinárodní lékařskou komisí, která prozkoumala dvacet mrtvých těl československých vojáků, zraněných a později zabitých v bitvě u Nikolska-Ussurijského ve dnech 3. – 5. července 1918. File 23, svazek 356. G. H. Q. The Canadian Expeditionary Forces, Siberia, 1918-1929, The Public Affairs Archives Canada, Ottawa.

Sputnik požádal o názor také publicistu Tomáše Krystlíka

Tomáš Krystlík, publicista: Československé legie na Rusi byly součástí francouzské armády a Masaryk s Benešem si je přáli z propagandistických důvodů mít na francouzské frontě. Masarykova náborová akce do československých legií v Rusku nebyla příliš úspěšná (Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Mladá fronta, Praha 2006), z přibližně 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých devět procent z nich. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí.

Zajímavé je sledovat postoj jednotlivých aktérů československého odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich a Voska se snažili o pravý opak. (Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002)

Masaryk, dokud byl v Rusku, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci, navrhl spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. (Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919) Dále se situace vyvinula tak, že Masaryk 27. 1. 1918 oznámil ruskému veliteli československého sboru, že československé legie v Rusku jsou částí československého vojska stojícího pod vedením vrchního velitele Francie… Masaryk také ve svém provolání k československému vojsku na Rusi 7. 3. 1918 – ještě před svým odjezdem do USA přes Tokio – zdůraznil nutnost zachovat přísnou neutralitu.

Hodnota carského pokladu, která zůstala pod prsty Čechoslováků, se nedá podle listinných pramenů přesněji určit a prokázat. Legionář, lékař a spisovatel František Langer, napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvorjanov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů a 86 kopějek. Kolik z ruského imperiálního pokladu, případně rumunského uvízlo za nehty Legiobance, československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, – to se zřejmě nedovíme...

Ruští autoři se také zmiňují o desítkách až stovkách mrtvol zbylých po loupeživých výpravách československých legií do okolí železničních tratí, když se jim vlastníci zdráhali vydat, co po nich požadovali. Opět neuvádějí bližší údaje. Konstantin Sacharov (viz Sakharow, Konstantin W.: Die tschechischen Legionen in Sibirien. Hendriock, Berlin 1932), bělogvardějský generál, popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Když se na otázku „Kdo se chce stát Čechem?“ nikdo z nich nepřihlásil, tak je českoslovenští legionáři přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov rovněž zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři, líčí i svědectví zástupce švédského Červeného kříže, jak Češi zacházeli s německými válečnými zajatci, prý úděsným způsobem, porušujícím veškeré konvence nakládání se zajatci.

Vladimír Franta

https://cz.sputniknews.com/20210525/jedni-tvrdi-ze-cechoslovaci-pachali-v-rusku-zverstva-druzi-legionare-haji-do-krve-kdo-ma-pravdu-14617127.html