pondělí 22. listopadu 2021

Postupná sovětizace ČSR (3)

 Tomáš Krystlík

 


Česká lhostejnost

 

V českých archivech, přes všechny policejní výslechy těch, kteří přišli ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní podrobnější materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých let minulého století, nebo odkaz k němu. Proč také, když jeden ze dvou nejvyšších československých zpravodajců pplk. František Moravec, který to měl pak na starosti, viděl v komunistické ideologii pouze nepříjemný prvek zpravodajské spolupráce ČSR a SSSR, ale nedohlédl, že tato ideologie zásadním způsobem ohrožuje svobodu světa! Jaký názor pak museli mít méně informovaní lidé?

 

Pro koncepci politických námluv Československa se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná. Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům v SSSR vystupovat, což nestačilo. Na Západě i jinde v Evropě probíhal veřejný diskurs (!) o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech nucených prací a teroru vůči vlastním obyvatelům. Československá veřejnost toho zůstala, ke své škodě, ušetřena.

 

Nikdo také nechtěl vidět, že Československo směřuje do slepé uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy světovládné ambice komunistické ideologie minimálně stejně nebezpečné jako nacismus. Nebyl zájem vyvracet prosovětskou propagandu, svědectví o sovětské skutečnosti zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.

 

 

Poslední možnosti pro změnu názoru

 

Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad reportážní knihy Rossija v konclagere (Rusko v koncentračním táboře) bývalého sovětského novináře Ivana Lukjanoviče Soloněviče a dočkala se v témže roce druhého a třetího českého vydání. Soloněvičova dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem. O příšerných poměrech života v SSSR svědčí tato krátká citace z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž jest tábor mnohem horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem a svobodou a jsou lidé… pro něž tábor jest lepší, než svoboda. Nebo, chcete-li, svoboda jest horší, než život v táboře. A to jsou ti, kteří posílají… zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na svobodu.“ Otřesná kvintesence bolševického režimu.

 

Česká veřejnost ale opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající se Sovětského svazu. Potvrzovali to i političtí hlupáci typu spisovatele Karla Čapka, autora známé eseje Proč nejsem komunistou (1924), který v létech 1931-32 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, postavil se do čela a zavedl diktaturu, stavy fašismus jako v Itálii. Tentýž Karel Čapek pak při příležitosti nové sovětské ústavy 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“

 

Též Hubert Ripka, novinář a později vysoký činitel exilové vlády v Londýně v témže roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším ideálům lidstva stále vyšší a vyšší.“

 

V lednu 1938 se zpožděním „pouhých“ sedmi let „objevil“ konečně československý tisk 21 Čechů odsouzených jako skupina špionů a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů, kteří si odpykávali trest v GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality sovětského komunistického režimu nechtěla československá veřejnost uvěřit. Proč také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka Masaryka Karel Čapek považoval režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!

 

 

Rejdy sovětských tajných služeb za války

 

Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady v protektorátu pořízeny seznamy všech osob emigrovavších z bývalého Ruska, zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala. Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími v protektorátu včetně seznamu a adres uprchlíků z SSSR byly předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení podplukovníka generálního štábu Moravce“ 5. 1. 1941 na nejmenovaném místě v Londýně „zástupci SSSR“ s krycím jménem Mr. Dorn. Předávající štábní kapitán Josef Tauer o jednání se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy, a že to uvidíme při mírovém jednání.“

 

Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později po příchodu Rudé armády byli představitelé ruské, ukrajinské a běloruské emigrace dostiženi, zabiti nebo odvezeni do SSSR. Je pravděpodobné, že NKVD dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské centrály Gestapa. Československá exilová vláda v Londýně vydala na pospas ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigraci, aby nemohla ohrozit její prosovětské zájmy. Na druhé straně se nacistické Německo obávalo spojení zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo se bývalé ruské emigranty separovat. Nezodpovězenou zůstává otázkou, zda Ruská emigrantská ústředna nebyla agenty NKVD v pražském Gestapu vlastně vybudována pro potřebu sovětských tajných služeb. Nevíme, vyberte si, archivy Ruské federace jsou nepřístupné.

 

 

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 ministru obrany Sergěji Ingrovi do Londýna: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

 

Nekomunistický ilegální časopis Český kurýr psal začátkem roku 1942: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze Československa k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.

 

Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků, jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese ve smolenské oblasti v Rusku nedaleko Katyně, bylo zavražděno NKVD. Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci 1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnycji.

 

Za protektorátu uspořádala německá okupační moc několik názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu a o Rudé armádě. Byly zveřejněny a vyšly tiskem i knižně zatajované zprávy československých misí v SSSR z doby první republiky o poměrech v Sovětském svazu. Nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda pravdoucí.

 

Těsně před koncem války nechápala ani naprostá většina českých manželek bývalých ruských, běloruských a ukrajinských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel z dosahu sovětské moci do materiální bídy v tehdejším Německu. Kdo tak učinil, zachránil si život.

 

Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ a zatýkaly československé občany. SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkány a deportovány do sovětských trestních táborů byly vedle „třídních nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, kteří odmítali komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa a včlenění do Sovětského svazu. Neznáme, a to ani přibližně, kolik lidí, československých občanů bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do sovětských trestních táborů nebo zavražděno.

 

Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD a SMĚRŠ pokračovaly a do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských fašistických organizací byly deportovány i zcela svévolně vybírané celé skupiny civilního obyvatelstva především z malých měst a z venkova. Například z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně odtransportováni do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé strany pouze kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory nucených prací, vyprázdněné povoláním části vězňů do Rudé armády. Počet Slováků takto odvlečených do GULAGu se odhaduje mezi 60 000 až 120 000. Někteří dějepisci podávají nižší odhady. Sovětská metoda takového sbírání pracovních sil pro SSSR na Slovensku je ale potvrzena. Vyberte si.

 

Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce nad obyvatelstvem spojeneckého státu (neboť podle uzavřené dohody v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu) nikdy neprotestovala.

 

Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945–1948 několikrát jednalo se sovětskými diplomaty o repatriaci československých občanů zavlečených do SSSR, v podstatě jen Slováků, ne už Rusínů, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných.

 

I sdělovací prostředky tzv. demokratických stran třetí republiky (1945–1948) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Všichni zavírali oči před dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nechtěli nic vědět o řádění SMĚRŠ a NKGB, svévolně zasahujících do jejich životů.

 

Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států. Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů byl Sovětský svaz především zemí osvoboditelů a naději přinášejících hrdinů. V SSSR spatřovali spolehlivého garanta zachování existence českého národa, kdyby jej začali zase ohrožovat zlí Němci.

 

Že informace o krutých sovětských zločinech, byť šířené za války antibolševickou propagandou, byly pravdivé, si Češi vlivem svého šovinismu a poblouznění Sovětským svazem, slovanstvím ani po válce nepřipustili. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali představit, že proroctví z proslulého protektorátního plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varováním „Zachvátí-li tě, zahyneš!“, se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na pravou míru také přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich hlas však zůstal zcela oslyšen. Cesta k únoru 1948 byla urovnána.

 

Podle oficiálních údajů Sovětského svazu z roku 1946 bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR v průběhu druhé světové války vězněno 72 010 československých státních příslušníků, z toho 69 224 vojenských zajatců a 2786 ostatních. 9889 osob z nich bylo roku 1944 převedeno do československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Propuštěny a předány do Československa byly 54 644 osoby. Tyto údaje jsou evidentně záměrně minimalizované. Z ruských emigrantů předtím uprchlých do ČSR se vrátil každý dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly nebo jsou nezvěstní.

 

Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR, hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky odvlečeni, jako českoslovenští občané byli vráceni i ti Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, kteří neměli československé občanství, velmi dobře věděli, že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo v SSSR by znamenalo okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku nebo vězení, tentokrát československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský nápravně pracovní tábor byl tím nejvlídnějším a nejskvělejším místem na světě nebo mlčet. Ne všichni se směli vrátit do vlasti. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich takto „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti se vrátit, o tom neexistuje ani jeden údaj.

 

Poznámka na závěr. Dnes se už po více než tři desetiletí může psát o bolševické expanzi do Evropy a Československa hned po první světové válce, ale čeští profesionální dějepisci tak nečiní. Proč? Mají obavu, že by na světlo pronikla nějaká další ostuda obdobná postoji Karla Čapka k bolševickému Rusku v roce 1936, nebo že by museli poukázat na disgustující a zcela chybné uvažování českého obyvatelstva? Ano, v jedna ostuda zde číhá. České obyvatelstvo se natolik zhlédlo v protektorátním totalitním systému a v odporu k demokratickému systému, že poválečná třetí republika 1945-48 se jen v nepodstatných detailech lišila od nacionálně socialistického Německa! Odvahu to říkat veřejně má jen jediný český historik – Vít Smetana, ostatní, byť to taktéž vědí, mlčí.

 

(Konec)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-3-684206?nocache=1

 

neděle 21. listopadu 2021

Postupná sovětizace ČSR (2)

Tomáš Krystlík

 

Rusové se po první světové válce dostali do ČSR většinou s Ruskou dobrovolnickou armádou (Russkaja dobrovolčeskaja armija), která vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence a z kozáků. Její zápas s bolševiky trval tři roky. V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym a odjely do Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko před bolševiky přes milion osob. Ruská mládež zamířila v ČSR na vysoké školy, jen na ČVUT (České vysoké učení technické) v Praze studovalo v každém semestru v létech 1922–1927 kolem 1300 ruských studentů. Československo pozvalo k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou fakultu. Školilo i ruské emigranty pro uplatnění v zemědělství a u železnic. (Zajímavé je, kdo to hradil a z jakého důvodu, leč to je jiná otázka.) Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR asi 25 tisíc Rusů.

 

Po likvidaci ukrajinské státnosti moskevskými bolševiky se v Československu ocitlo asi 20 tisíc ukrajinských emigrantů. Vláda ČSR jim poskytla značnou finanční pomoc, obdobně jako ruským běžencům. V Praze bylo založeno mnoho ukrajinských občanských organizací, vědeckých a kulturně vzdělávacích institucí, spolků a vydavatelství. České hlavní město se proměnilo na intelektuální a vědecké centrum ukrajinské emigrace v Evropě. Běloruští běženci byli v meziválečném Československu zastoupeni početně slaběji, v Praze jich bylo kolem tří set, sumární údaje pro celou ČSR nejsou k dispozici.

 

 

Zapouštění kořenů v ČSR

 

V třicátých letech 20. století se Československo stalo nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě, protože v Československu nebyl problém nechat sovětského agenta „zarůst“ do československého prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou přijatelnou pro zbytek Evropy nebo světa.

 

V roce 1932 zorganizovalo GPU NKVD (většinou se uvádí jen jako GPU, Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije Narodnogo komissariata vnutrennich děl, Státní politická správa Lidového komisariátu vnitra – názvy sovětských tajných služeb a policií se během let často měnily) vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde se v té době nacházela kopie souhrnné zprávy československé státní policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si tímto způsobem přálo odhalit prameny a informátory československé policie. Při vloupání se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých, ještě nevyplněných československých cestovních pasů! Tak se staly cestovní pasy ČSR vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934 a vraždě jugoslávského krále Aleksandara I. a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua v Marseille, kam atentátníci přijeli na československé cestovní pasy, vyvolávalo v Evropě vlastnictví takového pasu samo o sobě okamžitě podezření hostitelského státu. Ale ne všichni sovětští agenti je měli z onoho chomutovského policejního ředitelství. Asi dvě stovky agentů NKVD, cestujících ze SSSR do Španělska na podporu republikánů, mělo od vojenské zpravodajské služby, přes podplukovníka Františka Moravce, tedy od československého státu, v kapse pravé, neukradené československé cestovní pasy legálně vydané československými úřady.

 

Sovětské tajné služby, vojenská GRU (Glavnoje razvedyvatěl'noje upravlenije General'nogo štaba Vooružjonnych sil SSSR, Hlavní správa rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR) i civilní, byly v Evropě aktivní zejména v Německu. V mezinárodním procesu s nacistickými zločinci před mezinárodním vojenským soudním tribunálem v Norimberku podal německý průmyslník Arnold Rechberg svědectví o tom, že 24 tisíc německých komunistů (!) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit v letech 1930–1932 do SA a SS a vybudovat si v nich kariéru. Peníze na to, v hodnotě 40 milionů zlatých marek, poskytla Moskva.

 

Sovětští agenti v hnědých košilích byli také ve všech říšských ministerstvech, dostali se dokonce i do protikomunistických oddělení samotného Gestapa. V mnoha případech byly obětovány celé podzemní organizace Komunistické strany Německa jen proto, aby si infiltrovaný agent mohl vybudovat u Gestapa důvěryhodnou pověst. Hodně německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např. i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi přišli, vydávajíce se za pronásledované nacismem, i agenti Gestapa, NKVD a GRU.

 

V době meziválečného budování Baťových závodů na Slovensku se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli pak v baťovském systému po léta profesně úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně efektivně najednou řídily demontáž celých Baťových továren a jejich odvoz do SSSR! Československé úřady jen bezmocně přihlížely.

 

Československá státní policie měla za první republiky na starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu, tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Sovětští agenti byli i v četnictvu. Někteří ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce 1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy s uměle vytvořenou skupinou v KSČ kolem Rudolfa Slánského a přivedl její členy s výjimkou dvou na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení prvorepublikové státní policie a předválečný sovětský agent.

 

Kdo měl mezi německými komunisty, kteří emigrovali do ČSR, pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesů a vůdčí úloze sovětských bolševiků, se mohl octnout v soukromém stranickém vězení NKVD v Praze! Na vězení upozornil československou policii v roce 1936 jeden německý emigrant, a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla šest cel tajného sovětského stranického vězení i s uvězněnými emigranty, které osvobodila. Důsledky z toho československá strana nevyvodila žádné.

 

Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem nepohodlným sovětské politice, byla průvodním jevem sovětských tajných služeb. Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé bývali obětováni v nesčíslných operacích sovětských tajných služeb, mnohdy jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost“, kdo se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu, oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu atd. a byla učiněna, a to okamžitě, opatření k jeho fyzické likvidaci.

 

V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich likvidaci používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili sovětským tajným službám, byli vyřazováni pomocí Gestapa. Sovětští agenti v Komunistické straně Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy lidí z nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres, kde se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. V protektorátu se stejným způsobem činila ilegální KSČ. Vynálezcem tohoto účinného likvidačního systému byl Walter Ulbricht, dlící tehdy v Moskvě. Tím si zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let. Řada lidí byla udána Gestapu přímo poté, co NKVD poskytla proti nim důkazy.

 

Když se NKVD za války nepodařilo přesvědčit plukovníka Františka Moravce v Londýně, aby dal Sovětům k dispozici své spojovací cesty do protektorátu bez další kontroly ze strany československé exilové vlády, pokusili se o to sami. Náhle celé protektorátní komunistické podzemí, které do té doby odmítalo jakoukoli spolupráci, ba ani vytvoření koncepce odboje s nebolševickými odbojovými složkami, se hodlalo napojit na nekomunistické a spolupracovat. Ostražitostí českého nekomunistického podzemí, spíše tím, že bylo zcela neakceschopné, neb totálně zničené údery Gestapa, se tato infiltrace nezdařila. A tak se sovětská rozvědka i zde uchýlila ke své staré hře, k vyřazování nekomunistických odbojářů udáváním Gestapu. Mezi starými komunisty, kteří zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli i takoví, kteří si pamatovali nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako byl ten, že v případě, narazí-li na parašutistu exilové vlády z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak s parašutistou naložit. Existují svědectví českých komunistů, kteří dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele nekomunistického domácího odboje anonymně Gestapu.

 

Skupina tří československých parašutistů z Velké Británie byla vysazena v listopadu 1942 do protektorátu s úkolem navázat spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je lstí odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Tito komunisté buď byli Gestapu známi, anebo, což je mnohem pravděpodobnější, pro ně přímo pracovali. V každém případě se jejich přímým přičiněním parašutisté včetně dopisů, šifrovacích tabulek a výstroje ocitli v rukou Gestapa.

 

A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, uvádí, že NKGB (Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti, Lidový komisariát státní bezpečnosti, existoval paralelně k NKVD) a NKVD měly své agenty i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali sovětskou zákonnost“. Například přepisování rozsudků smrti vynesených Němci nad komunisty na členy československých nekomunistických stran budoucím československým prezidentem Antonínem Novotným v KZ Mauthausen, pokusy komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci války v KZ Buchenwald, Gusta Fučíková se skupinou komunistických vězeňkyň způsobila v KZ Ravensbrück odepřením potřebné péče smrt Mileny Jesenské.

 

Mechanismus vzniku komunistického teroru v německých koncentračních táborech, nazývaného též sovětskou justicí, vysvětluje Ferdinand Peroutka, sám vězeň v KZ Buchenwald: „V koncentračních táborech… mohl terorizovat… jen ten, kdo měl moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom ji měli komunisti. Poněvadž komunisti ve všech těch táborech vlastně byli nejstarší obyvatelé. A jako nejstarší obyvatelé obsadili všechna administrativní místa, která byla dostupná vězňům. A kdo měl… administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl terorizovat. Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost terorizovat.“ Jak známo, všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy NKVD.

 

Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského Gestapa bývalý německý komunista Willi Leimer. Později převzal vedení odboru boje proti parašutistům, ještě později, svědectví pochází z roku 1951, sloužil v centrále KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti, Výbor státní bezpečnosti, nový název sovětské tajné služby NKGB) v Moskvě v hodnosti plukovníka; oficiálně byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Moskvě údajně popraven, materiály z jeho procesu byly prý při požáru archivu zničeny. Byl pověstný svou krutostí vůči zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem, vrhá na celou činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. I Britové měli v pražském Gestapu svého muže, Wilhelma Schultze, jenže ten se nevyznačoval mučením vězňů a služební horlivostí; český domácí odboj disponoval kriminálním tajemníkem Gestapa Ottonem Gallem.

 

Leimer dokázal přesvědčit pro spolupráci s Gestapem desítky českých komunistů, využíval zkušeností nabytých v KPD. Mnozí z komunistů se stali aktivistickými novináři, vyzývajícími ke spolupráci s Německou říší. Kolaboranti s nacismem byli jednoduše převerbováni do NKGB (následník NKVD) a všichni se spasili vstupem do KSČ. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů likvidoval příslušníky odboje. Z tzv. komunistického odboje přežili nacistickou okupaci jen ti, kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce obsadili rozhodující místa a nervová centra československého státu.

 

Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali v protektorátu či v Říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu těchto lidí pak použila NKGB při verbování nových agentů nebo převedení bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti nad hlavou a se zálibou v prosazování totalitní moci se tyto osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské moci proti obyvatelstvu satelitních států, nakonec i proti zájmům vlastních států. Členství v KSČ automaticky vylučovalo vznesení obvinění z kolaborace s nacismem.

 

 

Udržet vše v tajnosti

 

Československé úřady věděly o koncentračních pracovních táborech v SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století. V roce 1922 předseda Československé obchodní mise v Moskvě sděloval do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset československých občanů za politické zločiny, především za špionáž. Seznam československých vězňů z roku 1923 v sovětských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do roku 1938 došlo z československého zastupitelství v Moskvě ministerstvu zahraničních věcí v Praze sedmnáct seznamů československých státních příslušníků vězněných v SSSR. Každý obsahoval několik desítek jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný trest bylo 10 let vězení, vynesený trest smrti byl obvykle měněn na oněch deset let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých táborech se vězni nacházejí. Byl to především komplex táborů Solověcké ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, který měl i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí počet zatčených ve venkovských volostích (volosť, správní jednotka odpovídající přibližně okresu), denně kolem dvou desítek lidí zatčených a odsouzených do GULAGu nebo popravených. Nepřetržitě, po mnohá léta.

 

Tyto a další zprávy československých misí v Sovětském svazu – o hladomorech a teroru na vlastním obyvatelstvu – nebyly československé veřejnosti laskavou péčí Edvarda Beneše známy. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků ministerstva zahraničí. A ti podle pokynu Beneše mlčeli. Zprávy o československých občanech vězněných v SSSR se dále poskytovaly pouze ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo se s nimi jako s tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný domovskou obec, příslušnou zprávu z československých misí nebo zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných! Poskytnout informace československé veřejnosti neoficiálně se nikdo neodvážil. Drastické poměry v SSSR, informace o nucených pracích v sovětských koncentrácích tedy zůstaly československé veřejnosti až do protektorátu utajeny péčí jediného člověka: ministra zahraničních věcí, později prezidenta, Edvarda Beneše.

 

Jako příklad uveďme citaci ze zprávy československého zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí: „Z Moskvy má býti vyhoštěno do konce dubna na 800 000 lidí. V prvé řadě to mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň tři léta a nejsou dělnického původu, nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám byly vzaty potravinové příděly a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám. Tvrdí se, že strach z pasových obtíží (sovětské passporty jsou vnitrostátní průkazy totožnosti, nikoliv cestovní pasy do zahraničí) způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují. Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy, z krajů obývaných německými kolonisty, mám autentické zprávy, že při realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kilogram zrní bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“ Potud zpráva československého zastupitelství v Moskvě z února 1933.

 

(Příště o neochotě Čechů uvěřit zprávám o podstatě sovětského režimu)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178?nocache=1https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178

                                                                


Postupná sovětizace ČSR (1)

Tomáš Krystlík

 

Vzpomněli jsme výročí konce bolševické éry 17. 11. 1989, ale už ne okolností jejího vzniku v Československu. Sovětská moc nebyla nastolena najednou v únoru 1948, byl to proces povlovný, trvající léta. Prvním cílem byla psychika českého obyvatelstva, aby v určitý okamžik v budoucnu bylo smířeno se zavedením bolševického totalitního režimu a proti němu nic nenamítalo. To se celkem snadno povedlo, takže české obyvatelstvo po odstoupení území v roce 1938 ztratilo zcela soudnost a začalo zbožňovat sovětský systém. Zde se zle vymstil panslavismus, který kromě Slováků a Rusů již nikdo jiný s Čechy nesdílel, hlavě ona česká obrozenecká představa mohutného ruského dubiska, o které se menší slovanské národy v případě ohrožení opřou.

 

„Němci ven – Stalin sem“, znělo v protektorátu (!) na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, pak v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem! V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR vyvolaná tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií splývala Čechům následkem neudržení československého státu s pocity nedůvěry vůči Západu a demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

 

V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova pravilo: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

 

Již meziválečnou československou politickou scénu skrytě ovlivňovaly sovětské tajné služby, což se dá vysoudit z Gajdovy aféry, která tvořila jakousi onu malou pomyslnou část ledovce čnějícího nad hladinu. Nejvyšší českoslovenští představitelé si tehdy přímo od SSSR objednali depeše sovětskému zastupitelství v Praze, které byly stylizovány tak, aby se z nich dalo odvodit Gajdovo špionství, aby Hrad měl proti němu vůbec něco přitěžujícího v ruce, když se ho mermomocí chtěl zbavit.

 

Pro sovětské zájmy pracovalo, infiltrované sovětskými agenty, v sousedním Německu zejména Gestapo. Sovětští agenti v něm se rekrutovali většinou z řad bývalých německých komunistů, kterým strana přikázala z Komunistické strany Německa (KPD) vystoupit a zahájit kariéru v NSDAP, SA, SS, SD a v centrálních úřadech nacistického státu. To bylo od ČSR odlišné, v protektorátu pak čeští komunisté udávali Gestapu případně Sicherheitsdienstu (SD) lidi podle přesných pokynů Moskvy.

 

Od poloviny roku 1944 byli čeští partyzáni, hlavně na Moravě, často řízeni sovětskými tajnými službami, tj. vysazenými sovětskými partyzánskými veliteli, kteří svou významnou roli sehráli též ve Slovenském národním povstání. Nechávali vytipovaným osobám podepisovat písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra). Partyzánská činnost proti německé okupační moci byla úkolem zcela vedlejším, hlavním bylo zajistit dosažení budoucích cílů Sovětského svazu infiltrací takto získaných agentů do poválečných československých úřadů a organizací.

 

Hned po obsazení Rudou armádou začala řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť špionam!). Odhaduje se, že z ČSR zavlekla do SSSR přes tisícovku Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, kteří emigrovali do Československa po první světové válce, bez ohledu na to, zda měli nebo neměli československé občanství. Do konce války se dostalo do SSSR, v naprosté většině nedobrovolně, a bylo tam perzekvováno celkem asi 150 000 osob československé státní příslušnosti, z nichž zemřelo 33 až 70 % (odhady se různí).

 

Historik Mečislav Borák uvádí, že 24 850 osob uprchlo z ČSR do SSSR, z toho 4000 židů. Ze Slovenska bylo Rudou armádou odvlečeno do GULAGu na 6000 civilních osob, z nichž asi 2000 zahynulo. Z cca 20 000 lidí uprchlých z Podkarpatské Rusi do SSSR přibližně 10 000 přišlo o život. Kolik jich bylo po obsazení Rudou armádou odvlečeno z Podkarpatské Rusi do SSSR a zahynulo, Borák neuvádí. Z českých zemí po válce bylo podle Boráka odvlečeno do SSSR asi 500 osob, zahynulo z nich asi 300. Celkově i se zajatými slovenskými vojáky se mohlo jednat přibližně o výše uvedených 150 000 osob z ČSR, které byly v SSSR perzekvovány. O počtu zavlečených civilních osob z Podkarpatské Rusi po obsazení Rudou armádou žádný odhad není k dispozici.

 

 

Fakta o bolševismu Čechy ignorovaná

 

Jen menšina čtenářů si alespoň ve velmi hrubých rysech uvědomuje, co všechno s sebou přináší sovětský bolševismus. Není to zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce 1918 až do roku 1989, s jedinou přestávkou v létech 1939–1945, se nejdříve péčí ministra zahraničí a pak prezidenta Edvarda Beneše, jako v jediné zemi Evropy přísně tajily (!) zločiny sovětského režimu a nelidské podmínky v SSSR. Za protektorátu Němci pravdu o podmínkách života v SSSR a o Rudé armádě zveřejnili, ale naši předci to automaticky považovali za propagandistickou německou lež. Za třetí republiky v létech 1945-48 se o poměrech za bolševického režimu v SSSR opět mlčelo, po jeho nastolení v ČSR jakbysmet. Horší je, že se o tom v podstatě mlčí dodnes.

 

Komu je známo, že pod bolševickou vládou zbyly obyvatelstvu sovětského Ruska pouze tři cesty: sloužit vládnoucí moci, zahynout nebo emigrovat? Obyvatelstvo SSSR muselo s bolševickým režimem aktivně vyjadřovat svůj souhlas, aby se nedostalo do vězení nebo nepřišlo kvůli tomu o život, kdežto v Itálii nebo v Německu, abychom uvedli příklad, jen stačilo, aby člověk mlčel a totalitní režim ho nechal na pokoji.

 

Lidský život v Rusku ztratil hned v prvních letech bolševického panství natolik cenu, že mladíci v Čece (Čeka, ČK, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější na tom bylo, že takové nabídky byly s vděkem přijímány.

 

Jelikož z marxistického pohledu je sňatek buržoazní přežitek, tak v různých oblastech Ruska, nacházejících se pod bolševickou vládou, byly v létech 1918–1919 vydávány dekrety prohlašující ženy za „všelidové vlastnictví“ a rušící „právo na soukromé vlastnictví žen“ uzavíráním sňatků. Lze si představit, k jakým hrůzám vedla realizace těchto dekretů. Kostely se často měnily na nevěstince, v nichž ženy měšťanského a šlechtického původu pod donucením uspokojovaly chtíče příslušníků proletariátu (dělnické třídy).

 

Jako příklad výňatky z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů o zrušení soukromého vlastnictví žen: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

 

Vypovídací hodnotu o sovětském bolševismu mají i statistická data. V létech 1918–1922 zahynulo v Rusku 5,2 milionů lidí v důsledku bolševiky uměle vyvolaného hladomoru vynucenými odvody zemědělské produkce státu, dále 3,92 milionu zemřelo na epidemie tyfu, cholery, úplavice a podobně, 0,26 milionu padlo v řadách Rudé armády, 0,17 milionu coby vojáci-bělogvardějci, následkem vnitrostátního teroru ztratilo život 2,31 milionu lidí. V roce 1933 si ruský dělník mohl koupit za průměrnou měsíční mzdu buď 31 kg chleba (v roce 1913 314 kg), nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), nebo 5 kg salámu (v roce 1913 25 kg), nebo 3 kg másla (v roce 1913 18 kg), nebo 3,5 kg sýra (v roce 1913 22 kg). Zbídačení venkované utíkali za obživou do měst, takže průměrná obytná plocha na osobu v SSSR klesla v roce 1928 na 5,7 m2, v roce 1940 činila již jen 4,0 m2, přičemž v některých městech obnášela pouze 2,5 m2 na osobu!

 

V roce 1928 se kolem SSSR péčí sovětského zřízení spustila neprostupná hranice. Ustala veškerá soukromá korespondence s lidmi v zahraničí, v zájmu sebezáchovy byla přervána všechna pouta s příbuznými v emigraci. Existence „příbuzných v zahraničí“ se stala černou skvrnou v životopisu, kvůli které lidé přicházeli o práci – a časem i o hlavu. Žádné cizí noviny a časopisy nebyly v Rusku ve 30. letech k dostání (!), obyčejní lidé neměli nejmenší tušení, co se děje v zahraničí. Sovětská propaganda je přesvědčovala o tom, že ve světě kapitálu je život mnohem těžší než v SSSR, a v sovětské encyklopedii se například uvádělo, že „Angličané žijí v chladných a vlhkých chatrčích, zvaných kotidž“.

 

Bolševická moc vyžadovala aktivní spoluúčast na svých činech: kdo nezvedl ruku na veřejném shromáždění, požadujícím popravu nepřátel lidu, mohl se zítra, a dokonce i téhož dne večer, ocitnout na jejich místě v některé mučírně.

 

Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 vynucenými odvody zemědělské produkce státu byl ještě horší než v období 1921–1922, hranice oblastí, kde obyvatelé byly určeni k vyhladovění, obsadila vojska NKVD, aby z nich nikdo neunikl. Za „maření plánu obilních dodávek, za zlomyslnou sabotáž“ byly celé obce zcela odříznuty od zásobování potravinami, studny s vodou zapečetěny a stráženy ozbrojenými hlídkami. Kdo neodevzdal povinnou kvótu obilí nebo jiných zemědělských produktů, tomu nedali ani vodu. Hlady zahynulo 6,5 milionu lidí. Během hladomoru přitom prodával SSSR obilí do zahraničí bez přerušení nebo jakéhokoliv omezení.

 

Nepříliš produktivní práce sovětských rolníků byla typickou státní robotou na nekonečných kolchozních a sovchozních polích, avšak v horších podmínkách, než když byli za cara pány statkáři, pro které pracovali. V SSSR rolníci dělali zcela bez volných dnů, a dokonce i bez svátků (!). Rolník v předrevolučním Rusku pracoval dva, tři až nejvýše čtyři dny pro svého pána a měl také mnoho volných dnů o církevních a státních svátcích. Jeho pozemkový příděl byl malý, ale bolševický státní rolník měl proti tomu své vlastní vedlejší hospodářství přímo mikroskopické. Ale živilo ho, nicméně tato půda nebyla jeho, nýbrž státu. Od takového sovětského nevolníka se vybíraly odvody v naturáliích: mléko, vejce, máslo, maso, kůže, zelenina, ovoce, brambory, obilí atd. bez ohledu, zda i s rodinou nezemře hlady.

 

Obdobně skličující bylo vykořisťování sovětského dělníka. Mzda, kterou dostával, sotva zajišťovala fyziologické přežívání. Prakticky všechny dělnické rodiny až do 60. let minulého století dokázaly jen sotva vyjít. Závislost na zaměstnavateli, tedy na státu, byla absolutní. Ruský historik Zubov tvrdí, že nejnemilosrdnější kapitalistická forma vykořisťování pracujících ve 20. století vůbec (!) existovala právě v sovětských továrnách a závodech. K tomu pracovalo pro sovětský systém i 18 až 20 milionů otroků v koncentrácích GULAGu (Glavnoje upravljenie lagerej NKVD, Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra).

 

8. 6. 1934 byl přijat zákon, který zaváděl trest smrti za setrvání v cizině a za pokus o překročení hranic. Rodinní příslušníci, pokud údajně o záměru dotyčného věděli, byli uvězněni v koncentračních táborech GULAGu na dva roky až pět let, pokud nic nevěděli, byli potrestáni pětiletým vyhnanstvím. V roce 1937 se na dvacet let zcela uzavřely hranice.

 

Dne 8. 4. 1935 vstoupil v platnost dekret O opatřeních v boji s kriminalitou mezi mladistvými, na jehož základě se trest smrti začal vztahovat i na neplnoleté děti starší 12 let. Stát jím dostal možnost bezprizorné děti fyzicky likvidovat pod záminkou stejných obvinění jako jejich rodiče coby „špiony", „trockisty", „diverzanty", „Hitlerovy agenty" a podobně. Zaznamenáno bylo i mučení desetiletých kvůli získání jejich výpovědi. Dekret za existence SSSR nebyl nikdy zrušen.

 

Na jaře 1939 stálo podle hlášení NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra) každé ráno v Moskvě 30 až 40 tisíc lidí ve frontách. Na chléb se člověk musel postavit do fronty již ve dvě hodiny v noci, aby ho ráno po šesté dostal.

 

V Zubovových Dějinách Ruska se popisuje i krasnodarský mlýnek na maso coby vražedný nástroj státní moci. Odsouzeného zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se zřítil do vodou poháněného mlýnu na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda Kubáně.

 

I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. Když Němci po přepadení SSSR zapečetili budovu vyslanectví, byla prozkoumána zaměstnanci německé zpravodajské služby i kontrarozvědky vrchního velení Wehrmachtu. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu Handakten Ritter 29, Rußland, 20. Juli 1941, Politisches Archiv des Auswärtiges Amtes (PAAA) o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži. Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uveden předpoklad, „že ve své době zde byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

 

Alespoň část z výše uvedeného musela být po celou dobu existence Komunistické strany Československa známo všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. I z útržků takových hrůzných fakt jim muselo být jasné, že bolševismus v Československu bude nebo je spjat s obdobnými jevy jako v SSSR. Komunisté prosazující ve své vlastní zemi takový nelidský režim se tím stali prachsprostými zločinci. V celé Evropě probíhal mezi válkami o poměrech v SSSR veřejný diskurs, jen v ČSR se ani politici, ani sdělovací prostředky o něčem takovém nezmiňovali.

 

(Příště se dovíte o rejdech sovětských tajných služeb v meziválečném Československu)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-1-684171