úterý 17. července 2018

Spojenci nenařídili Čechům vyhnat Němce, vlády Velké Británie a USA to Benešovi dokonce zakázaly

Tomáš Krystlík

Před 73 lety (17. 7. – 2. 8. 1945) se konala postupimské konference s oficiálním názvem Konference v Berlíně. Čeští historici se snaží zamaskovat skutečnost, že ČSR začala vyhánět své Němce bez svolení spojenců a snaží se tak postupimské konferenci dodat v otázce transferu Němců většího významu lživým tvrzením, že jejím výsledkem byla postupimská dohoda, aby vina za vyhánění byla sňata z beder Čechů. Výstupem konference byl ale pouze protokol o jednání, postupimská smlouva nebo dohoda tudíž neexistuje. Kdyby se jednalo o platnou mezinárodní smlouvu nebo dohodu, musela by být jako taková ratifikována parlamenty USA, Velké Británie, SSSR a zařazena do sbírky zákonů nebo mezinárodních smluv oněch států, což se nestalo. Nicméně se v ČR dodnes zcela nepravdivě tvrdí, že „se spojenci v Postupimi dohodli a nařídili nám Němce odsunout“. Faktem je, že nic takového spojenci v Postupimi nedohodli, natož aby nařídili, jen „uznali, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Když „uznali, že se má uskutečnit“, neznamená to, že spojenci Československu v Postupimi transfer „vnutili“, „nařídili“, „schválili“ nebo „potvrdili“, protože protokol postupimské konference neobsahuje nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“. Konference nevyplodila nic s patřičně závaznými mezistátními důsledky mezinárodní smlouvy, jako příklad uveďme Mnichovskou. Pozoruhodné je, že v protokolu je zmíněn transfer Němců z Maďarska, kde v té době na rozdíl od Polska a ČSR ještě nezačal, a není vůbec zmíněn transfer Němců z Jugoslávie. O tom níže.

Kdo začal s vyháněním československých Němců, objasnil 28. 10. 1945 v projevu k československému Prozatímnímu národnímu shromáždění sám Edvard Beneš:  „Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili.“ Z jeho slov plyne, že Češi začali vyhánět Němce bez svolení spojenců, protože „rozhodli jsme se“ předchází větě „spojenci nám to potvrdili“. Z textu protokolu postupimské konference ale vůbec neplyne, že tehdy již probíhající československé vyhánění Němců spojenci Československu „potvrdili“, Beneš lhal.
Ani předtím Velká Británie a USA, byť tak s oblibou tvrdí čeští historikové, neodsouhlasily poválečné vyhnání československých Němců. Britský ministr zahraničí Anthony Eden sice napsal v memorandu z 2. 7. 1942 svým kolegům v britské vládě: „rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“ a britský vládní kabinet svolil, ale to však v žádném případě nepředstavuje konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, či z Polska, Maďarska nebo Jugoslávie. Tvrzení, že s vyhnáním československých Němců souhlasil prezident USA F. D. Roosevelt již během Benešovy návštěvy USA v květnu a červnu 1943 nelze doložit, záznamy o hovorech a ujednáních mezi nimi se ztratily, Rooseveltův výrok není nikde podchycen, tvrdí to pouze Beneš ve svých pamětech.

V srpnu 1944 předložila československá exilová vláda Evropské poradní komisi poprvé požadavek na transfer německého obyvatelstva z ČSR. Požadovala vystěhování vinných československých Němců v počtu 1 250 0000 a 2 000 000 nevinných, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda vládám všech tří mocností – USA, SSSR a Velké Británie – z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si československá vláda zachovala.

Americká vláda ve své odpovědi z 31. 1. 1945 na československé memorandum z 23. 11. 1944 kategoricky požadovala: „Rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno Spojenecké kontrolní radě v Německu.“ Což v nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.
Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s s vyslancem britské vlády u československé P. Nicholsem. Podle slov samotného Beneše: „Žádal jsem… jasnou a definitivní formuli (zejména abychom mohli vydati zákon), v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“ Nichols požadoval – o pár dní později se přidali i Eden a Churchill – aby zákony o vyhánění vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi a naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila svůj program, nikoli aby vydala zákon. Vůči Nicholsovi pronesl Beneš nezastřenou výhrůžku adresovanou britské vládě: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami.“ Na poslední vzájemné pracovní schůzce 22. 2. 1945 v Londýně doporučil W. Churchill Benešovi nekompromisně, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez předchozího výslovného souhlasu velmocí, tj. Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat.

Písemná britská odpověď na československé memorandum z 23. 11. 1944 následovala 8. 3. 1945. V ní se pravilo: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to opět rovnalo zákazu.

Svou výhrůžku pronesenou Nicholsovi v únoru 1945 Beneš splnil – počínaje 9. 5. 1945 začalo vyhánění Němců českých zemí do sovětských okupačních zón. Američané až do konce roku 1945 vyháněné československé Němce do své okupační zóny nepřijímali, vraceli je zpět, vpouštěli jen německé utečence bez domova z obsazených částí „staré Říše“ (v hranicích z roku 1937) bez početního omezení a Němce přistěhovavší se do českých zemí za druhé světové války s denním limitem 2000 osob.

Šéfové vlád si nedohodli předem program jednání postupimské konference, určoval se průběžně. Při prvním plenárním zasedání předložil H. Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahraničních věcí, politiky vůči Německu, realizace jaltské Deklarace o osvobozené Evropě (opět: žádná „Jaltská dohoda“ neexistuje!) a přijetí Itálie do OSN. Stalin žádal, aby se do programu jednání zařadilo rozdělení německého obchodního a válečného loďstva, německé i italské reparace, otázka poručenských území, vztahy k satelitním státům, otázka Frankova Španělska, mezinárodní status přístavu v Tangeru, otázka Sýrie a Libanonu i polských západních hranic. Truman dokázal na druhém zasedání prosadit v diskusi se Stalinem, aby se Německo chápalo jako celek v hranicích z 31. 12. 1937. Nejkontroverznějšími body jednání konference byly západní hranice Polska, německé reparace a přijetí bývalých německých satelitů do OSN (Bulharska, Finska, Maďarska, Rumunska, Itálie).
Jednání o transferu v cizině usedlých Němců do Německa a Rakouska stálo v amerických a britských představách o pořadu jednání konference na jednom z posledních míst. To prokazuje také počet stran z celkové dokumentace konference mu věnovaných: cca 40 stran z celkových 4000, tedy 1 %. Jednat o otázce vyhnání Němců nechtěla ani americká, a podle prohlášení Stalina na konferenci – „všichni Němci již z těchto míst uprchli“ – ani sovětská strana, dostala se na pořad jednání oklikou přes nová polská území na západě, původně německá a svěřená do polské správy. Velká Británie a USA byly proti transferu, ale neměly prostředky, jak mu zabránit. Že z ČSR a Polska již probíhá, byť neoficiálně, věděly. Snažily se tedy vyhánění alespoň zastavit do doby, než budou pro ně vytvořeny důstojnější podmínky.

Formulace v protokolu z postupimské konference měly přerušit probíhající tranfer, v ČSR zvaný „divoký odsun“, do doby, než Spojenecká kontrolní rada v Německu schválí zásady spořádaného transferu a organizačně připraví cílové oblasti. Nicméně československou vládu nic takového nenapadlo navzdory tomu, že deklarovala v komuniké z 18. 6. a v nótě z 3. 7. 1945 svou snahu odsouvat obyvatelstvo organizovaně a plánovitě. V „divokém odsunu“ (nonsens, neb byl od počátku řízen československou vládou a jejími orgány) se dále pokračovalo a světové veřejnosti byl československými politiky lživě vydáván za projev hněvu za strádání českého lidu během okupace. Beneš se několikrát ve svých projevech zmiňoval: „Chceme vybíti a vyhnati ty Němce, kteří se provinili.“ Podle tehdy panujícího českého názoru se ale provinili všichni německé národnosti bez rozdílu, včetně kojenců a dětí.

Československá vláda obdržela zprávu a protokol z postupimské konference 2. 8. 1945. S výsledkem konference nebyla spokojena a zabývala se jím hned 3. 8. 1945. Zápis z jejího jednání mimo jiné říká: „Ministerský předseda sám (Z. Fierlinger) jest toho názoru, že se transfer nemá zastaviti, dokud sovětské autority to nežádají.“ Ve vyhánění tedy československá vláda do sovětských okupačních zón pokračovala, požadavek mocností na jeho zastavení do stanovení podmínek transferu Spojeneckou kontrolní radou v Německu zcela ignorovala. Američané hned od konce války odmítali přebírat „divoké odsuny“ do své okupační zóny, takže Československo vyhánělo pouze do sovětských zón. Spojenecká kontrolní rada pro Německo vydala svá doporučení pro transfer 20. 11. 1945 a počátek tzv. spořádaného transferu z ČSR byl stanoven na leden 1946 s tím, že do sovětské zóny přijde celkem 750 000 a do americké 1 750 000 československých Němců.

Prezident USA Harry S. Truman 5. 1. 1946 prohlásil: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit. Byl to svévolný akt násilí.“ Nechuť k vyhánění Němců na Západě postupně rostla, až Američané v roce 1947 odmítli převzít do svého pásma domluvený zbytek československých Němců určených k vysídlení do americké zóny. Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 (Vyhnanci a uprchlíci německého etnického původu), tzv. Walter-Report (Walterova zpráva) Podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě“. To nepřímo potvrzuje také skutečnost, že v protokolu postupimské konference nebyl zmíněn transfer Němců z Jugoslávie, protože jim deportace k polárnímu kruhu v SSSR nehrozila, Jozip Broz Tito si nehodlal nechat od Rusů diktovat, ale naopak je tam zmíněn transfer z Maďarska, který v té době ještě ani nezačal, protože místní Němci se nacházeli ve sféře sovětského mocenského vlivu. Ve Walterově zprávě se také pravilo, že „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji.“

Kromě Polska, ČSR, Jugoslávie a Maďarska (dvě třetiny svých Němců ale Maďaři uhájili a ti mohli zůstat) další státy své místní Němce po druhé světové válce nevyháněly (v SSSR, pokud tam zůstali, byli přeháněni v rámci státu). Z Holandska musely odejít necelé čtyři tisíce Němců z přibližně 120-170 tisíc v zemi. Rumunsko taktéž své Němce nevyhánělo, ale bránilo v návratu těm, kteří předtím sami opustili zemi. V Polsku se hlavně jednalo o transfer milionů Němců připadlých po válce i s původně německým územím pod polskou správu, Němci z předválečného Polska většinou uposlechli příkazu a odešli již předtím s ustupujícím Wehrmachtem. Své Němce nevyhnali Dánové, Belgičané, Francouzi, Rumuni, Italové. Itálie dokonce odešlým za války do Říše vracela beze všeho občanství, a například v Alsasku a Lotrinsku bylo po válce léta běžné, že do radnic chodili němečtí vojáci v otrhaných uniformách vracející se ze zajetí a úřady jim beze všeho, pokud byli před válkou francouzskými občany, vystavovaly nové francouzské dokumenty.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby čeští historici po téměř třech čtvrtích století konečně začali podávat dějiny pravdivě. Hlavně by se měli pokusit vysvětlit, proč Češi takovým zuřivým způsobem vyhnali své Němce (nacistický teror v českých zemích nebyl v žádném případě větší než v jiných státech okupovaných Německem), když většina evropských zemí takto se svými německými menšinami nenaložila. I Slováci by si své karpatské Němce, na rozdíl od Čechů, raději ponechali.
  
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Spojenci-nenaridili-Cechum-vyhnat-Nemce-vlady-Velke-Britanie-a-USA-to-Benesovi-dokonce-zakazaly-544253?nocache=1

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cesi-lzou-uderil-Tomas-Krystlik-544265


  

sobota 23. června 2018

Proč dezinterpretujete dějiny, pane Dejmku?


Tomáš Krystlík



Jindřich Dejmek z Historického ústavu AV ČR specializující se na dějiny mezinárodních vztahů ve 20. století poskytl Českému rozhlasu rozhovor k nedávnému vyjádření kancléřky Angely Merkel o vyhánění Němců po druhé světové válce, která řekla, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění. Jenže ve svém rozhlasovém interview určeném široké veřejnosti pan Dejmek propagandisticky lže (https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-angela-merkelova-jindrich-dejmek_1806211301_pj), když tvrdí, že „britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942… Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943“ To není pravda. 2. 7. 1942 napsal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To však nepředstavuje v žádném případě konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, Polska, Jugoslávie nebo z Maďarska! Pana Dejmka usvědčují z manipulace s historickou pravdou i události v roce 1945. Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Edvard Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s Philipem Nicholsem, britským vyslancem u československé vlády v Londýně. „Žádal jsem (Beneš)… jasnou a definitivní formuli, zejména abychom mohli vydati zákon, v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“ Nichols naopak požadoval, aby zákony o vyhánění vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi a naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila jen svůj program, nikoli aby vydala zákon. Beneš pak pronesl k Nicholsovi ve spojitosti s transferem československých Němců nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami.“ Tak se také stalo, ČSR tedy československé Němce vyháněla hned od 9. 5. 1945 bez vědomí západních spojenců jen do sovětských okupačních zón – Američané československé Němce téměř do konce roku 1945 do své okupační zóny nevpouštěli a bránili Čechům tak učinit ilegálně. Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Winston Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat. Stejný názor v této věci zastávali i Američané. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu. Proč se, pane Dejmku, snažíte navodit, že Velká Británie a USA se rozhodly pro transfer již v roce 1942, když se mu ještě v roce 1945 snažily zabránit?



Podle J. Dejmka „konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu v zásadě padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ“. Ani to není pravda, o transferu tam jednáno nebylo. 28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba.“ Tímto Velká Británie zradila svého polského spojence, kvůli kterému v 3. 9. 1939 vypovězením války Německu a Slovensku vyvolala celoevropský ozbrojený konflikt, který pak přerostl ve světovou válku. Franklin D. Roosevelt v Teheránu při soukromém klábosení se Stalinem jen ve dvou s tlumočníky řekl, že ohledně sovětských požadavků podržet si východní Polsko zabrané v roce 1939 nebude dělat potíže. Kde je ono spojenecké rozhodnutí o odsunu, pane Dejmku? Že Churchill ústně něco Stalinovi nabídl a Roosevelt v soukromé debatě se Stalinem připustil, že nebude Stalinovi v jeho záměru podržet si východní Polsko dělat potíže, nelze přece interpretovat jako spojenecké rozhodnutí o „principu odsunu“!



O kus dále pan Dejmek tvrdí: „Němci českých zemí „v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu.“ Sudetoněmecká strana (SdP) sice dostala od německého státu na předvolební agitaci 1935 finanční podporu zejména od Národního svazu pro němectví v zahraničí a německého ministerstva zahraničí, nicméně její volební program nebyl vůbec nacistický. Jejím cílem byla autonomie v rámci ČSR. Kdyby SdP podle podle pana Dejmka „měla tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu“, nebyla by připuštěna k volbám a československé úřady by ji hbitě rozpustily stejně, jak v roce 1933 udělaly s československými politickými stranami Německou nacionálně socialistickou dělnickou stranou (DNSAP) a Německou nacionální stranou (DNP).



Takže tvrzení o blízkosti Sudetoněmecké strany k nacionálnímu socialismu je záměrně nepravdivé. Do komunálních voleb v květnu 1938 měla SdP karlovarské požadavky vznesené 24. 4. 1938 jako svůj volební program. Ty sice požadovaly mj. i svobodu přiznání se k německému světovému názoru, nicméně se SdP vedením složeným z bývalých členů Svazu kamarádství, spannistů, kteří představovali pro nacisty po komunistech největší ideologické nepřátele, k nacismu nehlásila. Sudetští Němci vůbec neměli politickou stranu, která by se klonila k německému nacionálnímu socialismu nebo k secesi území od Československa!



Další páně Dejmkova nepravda: „V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945“. Nebyl „odsouhlasen“, pane Dejmku, protože v protokolu z jednání se praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Sloveso „uznávají“ neznačí, že ony vlády s transferem souhlasí! To by protokol z konference v Postupimi musel obsahovat například jeden z následujících obratů: „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, což neobsahuje.“



Pan Dejmek také říká: „Nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.“ Ale fuj, pane Dejmku! Češi počínaje 12. 9. 1942 rozkazem Reichsführera SS Heinricha Himmlera platícím až do konce války měli být přenárodňováni za jím zmírněných rasových požadavků. Po Němci provedených statistických šetřeních se přenárodnění mělo týkat 87,54 % Čechů (bez židů) a pouze 0,015 % české populace (bez židů) mělo být vystěhováno do Generalgouvernement, zbytek měl zůstat v Říši. Kde tedy máte vyhlazování Čechů, pane Dejmku? Proč také nevysvětlíte, pane Dejmku, že Dánsko, Belgie, Francie, Itálie, Rumunsko, SSSR své Němce po druhé světové válce nevyháněly, Holandsko vyhnalo jen necelé čtyři tisíce z cca 120 tisíc v zemi a Maďarsko se uvolilo vyhnat jen asi jednu třetinu z nich?



Na závěr rozhovoru tvrdíte další nehoráznost, pane Dejmku: „Byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska.“ Vaše časové vymezení nepřipouští nic jiného, než že míníte proslavenou českou bajku o vyhánění Čechů ze Sudet po jejich připojení k Říši. Nikdo je nevyháněl – a Vy to musíte vědět – ani Wehrmacht, ani policie, ani Gestapo, ani dosazená německá správa. Ostatně: jsou snad Vám známy nějaké fotografie zobrazující Čechy pod německým vojenským nebo policejním dohledem nakládané na vlaky, nákladní vozy, nebo jimi eskortované do vnitrozemí? Naprostá většina Čechů ale přitom odešla do vnitrozemí kvůli ztrátě obživy, když je tam československý stát již vydržovat nemohl. Někteří odcházeli i z obav, jak se k nim bude chovat okolní německé obyvatelstvo, když vůči němu po dvě desetiletí vystupovali pod ochranou československého státu velkopansky a přezíravě jako kolonizátoři.



Jelikož je pan Dejmek odborníkem na dějiny 20. století, nelze se domnívat, že jde o nechtěné omyly způsobené nedostatečnou znalostí tematiky. Je to pokus národovce Jindřicha Dejmka ovlivnit veřejnost, aby byla znovu utvrzena v představě skvělého českého národa, jemuž bylo a je ubližováno, a neméně báječného českého státu. Jen, proboha, neříci celou pravdu!



čtvrtek 21. června 2018

České potrefené husy kejhají


Tomáš Krystlík

Dalo se téměř s jistotou předvídat, že slova německé kancléřky: „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálně socialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění," vyřčená 19. 06. 2018 v berlínském muzeu v rámci Dne připomínky útěku a vyhnání, vyvolají reakci české strany.

Například Miroslav Kulhavý v článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Miroslav-Kulhavy-Tak-pruhledny-manevr-Vam-pani-Merkel-nezbasti-ani-politicky-analfabet-540860 tvrdí, že „Němci v Čechách a na Moravě“ usilovali „o rozvrat republiky, vyhánění a zabíjení českých starousedlíků v pohraničí“, vnímali „Slovany jako podřadnou rasu… o odsunu rozhodly vítězné mocnosti… němečtí antifašisté dostali generální pardon a mohli zůstat“.

Pane Kulhavý, Němci českých zemí si přáli autonomii v rámci ČSR, ne odtržení, aby nebyli v každé maličkosti přehlasováváni československým národem a podniky v pohraničí dostaly veřejné zakázky i bez toho, že nemají většinu zaměstnanců Čechů. Nesměl se například nový parčík ve vsi pojmenovat bez povolení ministerstva vnitra Praze, podniky v německých sídelných územích musely propustit Němce a nabrat Čechy – pokud byla centrála v Praze, tak muselo být českých zaměstnanců 95 % jako bylo národnostní složení obyvatelstva v sídle firmy – aby měly šanci získat nějakou veřejnou zakázku. Neexistuje žádný pokyn nebo rozkaz německých správních, vojenských, policejních orgánů k vystěhování jediného Čecha z pohraničí po jeho připojení k Říši. Čeští starousedlíci nebyli vyháněni ani zabíjeni – dostali německé občanství přiděleno bez ohledu na národnost, aniž se jich kdo ptal, zda ho chtějí. Češi nebyli podřadnou rasou, Němci je chtěli en bloc poněmčit. To neuděláte s někým, koho považujete za podřadného! O odsunu nerozhodovaly vítězné mocnosti, ty jen vzaly jeho existenci na vědomí. Němečtí antifašisté dostali generální pardon jen na papíře. I když mohli doložit svou „aktivní účast v boji za zachování celistvosti a za osvobození ČSR“, zúžily národní výbory pojem antifašista natolik, že antifašisty se nemohli stát ani sudetští Němci, kteří byli v odstoupených územích Německu po Mnichovu z politických důvodů uvězněni.

Štěpán Kotrba tvrdí(https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Strilet-Nemce-Po-dnesnich-slovech-Merkelove-o-Sudetacich-to-zacalo-litat-540827): „Pro zastřelení některých Němců existuje morální ospravedlnění ještě i dnes, natož v létě 1945.“ Tímto názorem se pan Kotrba vyřadil z řad civilizovaně se chovajících lidí.

Pokud by se snad křivdy minulosti měly připomínat, pak by podle Michala Haška Češi měli připomínat Němcům nejen 12 let vlády Adolfa Hitlera, ale také vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938. Dále Hašek si klade řečnickou otázku: „Přepíšeme učebnice historie a omluvíme se za atentát na Heydricha? Otočím to, morálně tedy máme nárok na reparace za statisíce mrtvých Čechoslováků od září 1938 (válka v Sudetech) po květen 1945 a zdevastovanou zemi... takže kdy nám je německá vláda paní kancléřky Merkelové splatí?“

Panu Haškovi nutno připomenout, že Češi nebyli ze Sudet počínaje říjnem 1938 vyháněni, odcházeli sami, nebo byli jako úředníci a státní zaměstnanci přeloženi do vnitrozemí. Přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště uváděli „skutečné potíže politické (11,92 %), skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33 %), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %), jiné důvody (8,37 %), důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně (3,71 %). Nikde zde nefiguruje násilí, navzdory tomu, že tato sociologická studie vyšla bezprostředně po válce, ještě v roce 1945, kdy veřejné mínění bylo ostře zaměřeno proti Němcům. Jinak je třeba s panem Haškem souhlasit, že české učebnice dějepisu je naléhavě nutné přepsat. Jaká „válka v Sudetech“ pane Hašku? Snad tím nemyslíte třídenní potyčky v naprosté menšině sudetoněmeckých měst počínaje 14. 09. 1938? O reparacích pojedná pozdější samostatný článek. Německé reparace byly zastaveny v roce 1962 i pro dalších 17 zemí, takže jaké „splacení“? Československo nebylo po válce zdevastovanou zemí, naopak. Po Švýcarsku mělo nejmodernější a nejméně poškozený průmysl v celé Evropě, bylo skladištěm potravin pro celou Říši - hlad internovaných Němců, příděly kaloricky nižší než v německých koncentrácích byl uměle českou stranou vyvolán.

Miloš Zeman dal najevo, že s paní Merkelovou hluboce nesouhlasí. Nicméně se prezident ani premiér k tomu vyjadřovat neměli.

Jiří Vyvadil (ČSSD) dokázal, že vůbec nezná historická fakta, když napsal: „Jako následovník dr. Edvarda Beneše – no, nesmějte se mi – byl jsem předsedou strany, která byla jeho zázemím“. Pane Vyvadile, Benešovým „politickým zázemím“ byla ČSNS (Československá strana národně socialistická), jejíž byl členem, nikoli ČSSD!

Sociolog Petr Hampl označil Merkelovou za nacistickou bábu (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nacisticka-baba-padlo-o-Merkelove-Pritvrzuje-i-Hrad-Ivan-Gabal-nadava-Cechum-Od-Bakaly-zni-Kecy-Okamury-neposlouchat-540880) a zeptal se, zda by jí stačil milion mrtvých k tomu, aby uznala, že odsun Němců byl oprávněný. „Tak podle Merkelové není skoro 400 000 zabitých dostatečným ospravedlněním odsunu. Drzost té nacistické báby je neuvěřitelná. Milion mrtvých by ji uspokojil? Nebo jsme všichni podlidé, takže nehraje roli žádný počet mrtvých?“

Pan Hampl dokládá svým názorem, jak se Češi dosud nevyrovnali se svým vražděním československých Němců po druhé světové válce. Pane Hample, podlidé Češi přece nemohou být, když je jako jediný (!) okupovaný národ Evropy chtěli Němci poněmčit. Ani germánské národy (Holanďany, Vlámy, Dány, Nory) ne. Cožpak si k sobě pozdvihnete podlidi?

Tomáš Tyl, jsa právníkem, vůbec netuší, že Češi po odstoupení území Německu nebyli odtud vyháněni, Německo jen přidělilo starousedlým Čechům a jejich potomkům bez ptaní německé občanství a mezi válkami přistěhovavší Čechy nechalo na pokoji. Naprostá většina Čechů odešla pro ztrátu obživy – přestali být v pohraničí vydržováni československým státem, někteří též preventivně z obav, jak se k nim budou chovat němečtí sousedé, ke kterým se chovali povýšeně jako kolonizátoři, když je už nechrání československý stát. I další Tylovo tvrzení je nepravdivé: Němci nehodlali český národ vyhladit. 87,54 % Čechů mělo být poněmčeno, 12,45 % nevhodných k pře­ná­rodnění mělo být pracovně nasazeno ve sta­ré Říši k „pozvolné převýchově“. Tzv. zcela rasově neúnosným, zastoupeným v české populaci jen 0,015 % (třem lidem z dvaceti tisíc), hrozilo vystěhování na východ, do Generalgouvernement. Kde máte ono vyhlazení, pane Tyle? A když nazýváte paní Merkel nacistkou, víte vy vůbec, jak je národní socialismus definován, a že se jedná o ryze český vynález, který Němci jen převzali?

S názorem pana Ivana Gabala lze souhlasit: „Nejsme zvaní na klíčovou poradu nejvlivnějších zemí EU k migrační politice… Ale nalítneme na marginální výrok Merkelové o vyhnání Němců a budeme se bavit o něm, jen abychom se nedostali ke strategickému tématu? Jsme tak infantilní?“ K výrokům pana Gabala nutno dodat, že komentáře v českých médiích sympatizující s požadavkem H. Seehofera, odmítat na německé hranici všechny uprchlíky registrované již v jiných zemích a vracet je zpět, nezmínily ani jednou, že Seehoferovým počínáním se jen urychlí vznik trvalého EU-přerozdělovacího systému, v Česku tak obávaného Dublinu IV, i když se třeba bude nazývat jinak. Též nezazněl ani jeden hlas, že Seehoferův požadavek, ke kterému se kloní i Sasko, je nerealistický, protože uprchlíci budou od německých hranic vraceni do Řecka, Itálie, Španělska, částečně i do Rumunska, případně i do Libanonu, Jordánska a Turecka, a „cílové“ země tím budou hospodářsky přetíženy. Další variantou je, že uvíznou někde po trase do země, kde byli poprvé registrováni. Pro „tranzitní“ státy, kde cestou zůstanou, to představuje enormní ekonomické zatížení a navíc nejsou většinou schopny je integrovat do pracovního procesu. Ani pro Bavorsko to není Seehoferova myšlenka příliš reálná – ze 70 hraničních přechodů, jsou dnes jen tři hlídané. Prosadila-li by se, znamenalo by to zbývajícíh 67 obsadit kontrolami a k tomu hlídat i zelenou hranici, což by si vyžádalo enormní finanční náklady. I tom byla česká média povinna referovat. Nereferovala.

Pan Tomáš Pecina k výroku německé kancléřky a k následné české reakci správně podotýká (https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/o-bezprostrednosti-nekterych-pricin): „Přitom (Merkel) ovšem pravdu nemá. Vyhnání nebylo bezprostředním důsledkem nacistických zločinů, nýbrž ty byly pro ně záminkou: není zde tedy vztah příčiny a následku, tak často opakovaný českou stranou, nýbrž dávno formulovaného záměru a záminky k jeho (brutální) realisaci. Plán na odněmčení českých zemí nevznikl až ve 20. století a už vůbec ne až po Mnichovu, jak oficiální česká historiografie ad nauseam proklamuje: myšlenka ethnického vyčištění území obývaného Čechoslovany od Čechoněmců – a často i těch jeho oblastí, které nikdy významné slovanské osídlení neměly, optimálně celého území historického českého státu – jako politického cíle doprovázejícího emancipační úsilí národních buditelů je dokládána opakovaně a nikoli jako jednotlivé excesy, nýbrž spíše jako jeho průvodní znak.“




pondělí 18. června 2018

Oslavovat atentát na Heydricha s použitím nepravd je nevhodné


Tomáš Krystlík



Řeč je o článku Jana Zieglera https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Ziegler-Atentat-na-Heydricha-byl-vrcholem-ceskeho-odboje-540431. Pět pajány na atentát a používat k tomu nepravdivé argumenty, je nedůstojné, i když je vedeno dobrými úmysly.

Pan Ziegler například tvrdí: „Já bych smrt zastupujícího říšského protektora nenazval vraždou, ale zaslouženou odplatou za zločiny, kterých se třetí muž Třetí říše dopustil. Nezapomínejme, že právě Heydrich předsedal v lednu 1942 konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína posvěcující holocaust, jehož výsledkem bylo šest milionů zavražděných Židů.“ Konference ve Wannsee rozhodla v lednu 1942 o tzv. konečném řešení pro evropské židy – místo vystěhování mimo Evro­pu za války téměř neuskutečnitelného kvůli převaze britského válečného námořnictva, nastoupil plán transferu na východ Evropy, do dobytých sovětských území. Po zahájení útoku proti SSSR se začalo uvažovat o tom, že se po rych­lém vojenském vítězství židé pošlou do opuštěných táborů GULAGu, zejména za Uralem. Těsně před kon­ferencí ve Wannsee Hitler rozhodl, když válka proti Sovětskému svazu přináší prostory pro vystěhování židů na východ, do dobytých území, že se s jejich exodem na Madagaskar již nemusí počítat. Konference jednala o způsobech jejich deportování do nových východních území, přičemž ze stěhování měli být vyloučeni židovští vojen­ští veteráni z první světové války, osoby starší 65 let a židé, kteří pracují v podni­cích důležitých pro válečné úsilí. Snad není třeba se zmiňovat, že protokol z konference ve Wannsee neobsahuje ani náznak toho, že židé tam mají být zlikvidováni.

Dále pan Ziegler tvrdí: „A dá se říci, že v jeho důsledku (atentátu) britská vláda nakonec anulovala Mnichovskou dohodu.“ Velká Británie nikdy neanulovala Mnichovskou dohodu. Dodnes tak neučinila! Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká zá­vaz­­ků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V do­pi­se také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žád­­né změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ To sice znamenalo, že ne­­bude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostat­ním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Dále pan Ziegler tvrdí: „Bohužel se najdou jedinci, kteří tento mimořádně statečný čin znevažují, tvrdí, že byl zbytečný a v jeho důsledku němečtí nacisté vypálili Lidice, povraždili všechny tamní muže a také většinu žen a dětí. A za osud této obce u Kladna prý mohou parašutisté, Beneš apod. Prezidentu Edvardu Benešovi je možné vytknout leccos, ale rozhodně ne Heydrichovu smrt.“ Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující říšský protek­tor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu. Pro srovnání: v Par­du­bi­­cích bylo dvanáct záchytných adres, v Pra­ze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Le­­žá­kách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (zde je rukopis kriminálního komisaře Gestapa Pannwitze nečitelný). Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, kte­­rý měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrý­­vají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kte­­rém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé – bez jakékoli další perzelkuce – vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, cel­kem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

Kdo jiný si přál Heydrichovu smrt než E. Beneš? Britové Be­­nešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných ze­­mích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umis­­ťovalo vždy až ke konci každého seznamu. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpra­­vodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Fran­cou­zi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ Beneš předem za­­kal­­kuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Potřeboval mj., aby Britové uznali jeho prozatimní vládu v Londýně za trvalou, jako měly ostatní okupované státy. K tomu se ale britská vláda neměla, argumentovala faktem, že Češi mají jednu svou protektorátní vládu v Praze, Slováci druhou v Bratislavě, takže k čemu by jim byla třetí vláda v Londýně s trvalým statutem?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Oslavovat-atentat-na-Heydricha-s-pouzitim-nepravd-je-nevhodne-540531

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pet-pajany-na-atentat-na-Heydricha-je-nedustojne-vzkazuje-historik-Krystlik-Monstrozni-akci-si-prosadil-Benes-pocital-s-desitkami-tisic-lidskych-obeti-540555

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-je-vul-Skandal-kolem-parasutistu-kteri-zbavili-svet-Heydricha-Jde-o-Cesky-rozhlas-540603








pátek 15. června 2018

Proč se neřekne pravda ani po století?


Tomáš Krystlík



V letošním jubilejním stém roce od založení Československé republiky lze očekávat vyšší výskyt článků touto událostí se zabývajících. Jeden z nich https://technet.idnes.cz/ceskoslovensko-1918-narodni-rada-francie-dyx-/pred-100-lety.aspx?c=A180611_144241_pred-100-lety_vov se objevil i s doprovodným videem v iDnes.cz. Jak článek, tak video obsahují nepravdy zkreslující náhled na československou historii. Podle onoho článku Francie v červnu 1918 uznala Československou národní radu v Paříži. Jenže ona Rada měla od začátku až do konce své existence, do listopadu 1918, tj. až do konce první světové války, pouze název: Conseil National des Pays Tchèque, Národní rada zemí českých, takže výrok ve zmíněném článku: „Francie před 100 lety uznala Československou národní radu“ je nepravdivý. (Navíc k článku připojená fotografie pochází z Velké Británie za druhé světové války. Inu, „kvalitní“ redaktorská práce!)

Masaryk s Benešem onen falešný název Rady záměrně používali ve všech svých oficiálních dokumentech a v memorandech k ovlivnění státníků Dohody ve snaze, aby takto zamýšlený český samostatný stát in spe odsouhlasili. Slovensko podle původně mladočeských názorů a panslavistických představ mělo vytvořit spojení s ruskou říší a tím dodat novému státnímu útvaru zdání podpory proti Němectvu, které obklopovalo české země ze tří stran. Masaryk i Beneš tedy záměrně lhali a s nimi lžou čeští historici dodnes.

Čeští historici též úpěnlivě zamlčují, že až do začátku srpna 1918 neměli ruští bolševici většího zastánce než právě v Tomáši G. Masarykovi, který byl zásadní odpůrce vojenské intervence proti sovětské vládě bez ohledu, zda se uskuteční s československými legiemi na Rusi nebo bez nich, chtěl za každou cenu zabránit střetu legií s ruskými bolševiky, které nazýval svými „spolurevolucionáři“. Vyzval státníky Dohody, aby sovětskou vládu diplomaticky uznali, což rozkatilo zejména Milana R. Štefánika. Masaryk se zastával ruských bolševiků tak intenzivně, že tajemník ministra zahraničí USA Roberta Lansinga Breckinridge Long v dubnu 1918 napsal, že Masaryk přicestovavší s britským pasem do USA z Vancouveru „chce navštívit Washington D. C. v zájmu ruské bolševické vlády“, a v druhé zprávě o tři dny později, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“.

Americký prezident Woodrow Wilson podepsal 27. 6. 1918 dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samo­statných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie. Spojené státy současně odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. Masaryk tedy oportunisticky otočil o 180° a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 Československému vojsku na Rusi (legiím) najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Masaryk se po válce ani slovem nezmínil, že během války ruské bolševiky po většinu doby vehementně a účinně podporoval. Masarykovi se podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se do středoevropské unie. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu, byla to jen vějička, aby Wilson se vznikem československého státu souhlasil.

Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum opět s falešným názvem Rady: Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. Není divu, že tento dokument byl po první světové válce v ČSR prohlášen za tajný, Masaryk v něm opět velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích

českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem, Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí, představitelé českých politických stran doma neměli o tom ani tušení. Česká družina v Rusku (součást ruské armády vytvořená z Čechů s ruskou státní příslušností) byla zorganizována místní českou kolonií a nikoliv Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu lživě psal Masaryk. Dále v něm tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc civilistů, ve skutečnosti jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popravena asi tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby. USA jako poslední ze států Dohody nakonec Čechoslováky 3. 9. 1918 coby bojující spojenecký národ uznaly - po francouzském uznání z 29. 6. a brit­­ském z 9. 8. 1918.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro československou spoluválčící vlá­du. Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud ne­existujícího státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti Ná­rod­ní rada zemí českých) byla založena v únoru 1916, její složení a federální pra­vidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce je­jího předsedy, Masaryka, byly stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumen­ty do­razily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost. Je příznačné, že tato Be­nešova falza nebyla v ČSR nikdy zveřejněna.

Neměli bychom si po tak dlouhé době snad přestat přikrášlovat skutečnost a lhát? Ne dětinsky líčit vlastní minulost a začít se smiřovat s faktem, že Československá republika vznikla ze lží, nekalých machinací a klamání spojenců Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem.





středa 30. května 2018

Postavením nejvyšší český historik falšuje dějiny!


Tomáš Krystlík



Jan Kuklík, coby dnes nejvýše postavený český historik i 80 let po událostech ve svém článku v Literárních novinách dějiny bezostyšně falšuje (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Kuklik-Osudovy-rok-vztahu-Cechu-a-Nemcu-v-Ceskoslovensku-537766). 

K jednotlivým bodům, prvními uvozovkami v jednotlivých odstavcích je vymezen Kuklíkův text:

„Československá diplomacie neměla sílu zabránit tomu, aby se menšinový problém stal otázkou mezinárodně politickou, která hrozila díky čs. spojeneckým vazbám přerůst do evropské války.“ Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb nábožen­stvím.“ Tedy i secesi území! Čili od začátku své existence byla ČSR vystavena i riziku změny hranic, když soužití Čechů s jiným národem v ČSR nebude vyhovovat. Že by to panu Kuklíkovi nebylo známo, nebo si to spíše přál zatajit?

„Německé vojenské velení naplánovalo proti Československu válku. Ve vojenských směrnicích z 24. června 1937 označovalo útok na Československo jako Fall Grün. V listopadu 1937 se uskutečnila tajná porada Hitlera s německými generály, na níž Hitler vytyčil hlavní linii své politiky vůči střední Evropě. Agrese měla směřovat nejprve vůči Československu a Rakousku.“ Ve skutečnosti, podle Akt k německé zahraniční politice (ADAP) vydaných spojenci v 50. letech ve SRN, stojí, že Hitler 5. 11. 1937 v řeči na schůzce nejvyšších velitelů branných sil Německa uvedl své představy vývoje. Většina se týkala vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, ale pak Hitler oznámil své odhodlání vojensky dobýt za vhodné mezinárodní situace Československo a připojit Rakousko, což zdůvodnil rozšířením životního prostoru a báze pro výrobu potra­vin, oboje v časovém horizontu 1943–1945, protože v těchto letech dokončí Říše proces vyzbrojení a výzbroj by při dalších letech zastarala. Německý generální štáb pojal přepadení Čes­koslovenska do svých strategických plánů o měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení ra­kouské otázky ve smyslu jeho připo­je­ní k Německé říši.“ Proč se pan Kuklík uchyluje k falešné souslednosti dějů a chybnou datací události předsouvá?

„Ostatně Henlein v tajném dopise A. Hitlerovi 19. listopadu 1937…“ Jenže onen dopis byl adresován ministru zahraničí von Neurath, to přece musí pan Kuklík vědět!

„Napětí v pohraničí se stupňovalo od poloviny května 1938, kdy se připravovaly obecní volby. SdP hodlala volby využít jako plebiscit německého obyvatelstva o jejím heslu zpět domů do Říše – Heim ins Reich.“ Naprostá nepravda. Žádná ze sudetoněmeckých stran nepožadovala secesi od Československa, nejradikálnější program měla SdP se svými osmi karlovarskými požadavky, které ale neobsahovaly ani náznak úmyslu odtržení se od československého státu! Výsledek těchto voleb - kolem 90 % hlasů elektorátu bylo pro SdP - se tedy zcela nutně musí interpretovat jako plebiscit za zůstání německých sídelních území v ČSR! Jiný výklad není možný. Sugerování čtenářům, že již v květnu 1938 zaznívalo heslo Heim ins Reich, je od pana Kuklíka obzvlášť podlé, protože poprvé zaznělo až v Henleinově rozhlasovém projevu z Říše 15. 9. 1938, tedy o čtyři měsíce později.

„Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku vyzval 12. září 1939 k přímému útoku na Československo, pokud bude porušovat právo na sebeurčení sudetských Němců.“ Hitler tam na adresu ČSR pronesl něco zcela jiného: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Českosloven­sku a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler v onom projevu jen neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ Kde máte, pane Kuklíku, výzvu k přímému útoku na Československo?

„…pokus o puč v pohraničí 13. září 1938, a pak následné teroristické akce sudetoněmeckého Freikorpsu po 17. září (místně podporované i oddíly SS a SA z říše), při nichž bylo zavražděno několik set československých občanů, zejména příslušníků ozbrojených sil a státních úředníků.“ Údaje československého ministerstva vnitra ale hovoří o 27 mrtvých do začátku obsazování odstoupených území 30. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců. Takže další páně Kuklíkova neserióznost.

„Československá vláda a prezident mnichovskou dohodu přijali 30. září 1938, neboť se domnívali, že Československo bez západních spojenců nemůže Německu čelit.“ Co tohle je za blábol, pane Kuklíku? 21. 9. 1938 odsouhlasila československá vláda odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu a svůj souhlas nikdy neodvolala! Vyplývá to i z preambule Mnichovské dohody: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“ Mnichovská smlouva jen určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena poslední), byly na mapě připojené ke smlouvě vyznačeny velmi zhruba úsečkovými tětivami. Mimo vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela i města obývaná především Němci jako Opava, Liberec, Ústí nad Labem, Znojmo a další. To potvrzuje, že šlo jen o stanovení organizačního rámce odstupování území, když ČSR ho již předem odsouhlasila.

„Na území odstoupeném v říjnu 1938 žilo tehdy vedle německé populace zhruba 850 tisíc Čechů, kteří byli, spolu s židovským obyvatelstvem, z velké části vyhnáni (cca 150 000).“ Ve skutečnosti z území odstoupených Německu byla 41 osoba vyzvána (železničáři za poškození drážních kabelů v Nýřanech i s rodinami, dohromady 40 lidí a jeden komunistický starosta jedné obce), aby se přestěhovali do vnitrozemí. Víc nic. Naprostá většina českého obyvatelstva v odstoupených územích Německu zůstala! Pohraničí opouštěli úředníci, státní zaměstnanci a čeští zaměstnanci afiliací podniků v pohraničí, kteří tam dosud byli drženi československým státem a to kvůli ztrátě obživy. Další se z pohraničí preventivně odstěhovali z obavy, jak asi se k nim bude chovat místní německé obyvatelstvo za jejich povýšenecké a kolonizátorské chování mezi válkami. Tomu musíte přece vědět, pane Kuklíku, tak proč píšete nepravdy?