úterý 16. července 2019

Historik Krystlík varuje: Putin je nepřítel Evropy a USA. A čeští důchodci u počítačů? Ano, stávají se loutkami Rusů!

POLOČAS HORKÉHO ROKU „Zatímco Čech zvládá psát a číst ve srovnání s ostatními evropskými státy přímo vzorově, jeví se oproti Západoevropanům v otázkách financí a politiky prakticky negramotný,“ říká spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík. Podle něj se v Česku v tomto směru nikdo nestará o politické vzdělávání obyvatelstva. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz připomněl, že ačkoliv se Češi stále cítí ublížení hlavně kvůli své historii, mnohem více výpadů bylo učiněno z Českého království ven než dovnitř státu.

Třicet let od pádu komunismu. Co pro vás toto výročí znamená? A co se nám za tu dobu podařilo, či nikoliv?

Výročí pro mne znamená konec nesvobody pro východoevropské země tím, že utlačovatel – Sovětský svaz – byl hospodářsky dotlačen do kolen zbrojní soutěží se Spojenými státy. Obyvatelstvo ČSSR se ke snaze vymknout se ze sovětského bolševického chomoutu přidalo jako předposlední ze všech satelitních států SSSR.

Výročí připadá na rok, kdy se vláda potýká s problémy, a na pražské Letné se sešlo na 250 tisíc lidí kvůli demonstraci. Co to vypovídá o naší společnosti?

Je to jen náhodná časová shoda. Velké demonstrace svědčí o tom, že politika není české společnosti lhostejná. Zároveň to ukazuje i na její naivitu vlivem scházející politické gramotnosti, protože demonstrace nemohou donutit Babiše k odstoupení, pokud požadavek on a jeho vlastní strana ignoruje. To může ale učinit Poslanecká sněmovna odhlasováním nedůvěry vládě. Takže správnou cestou je, buď k tomu nutit poslance politických stran v Parlamentu – ne však poslední směšnou fraškou, kdy bylo od počátku jasné, že pro vyslovení nedůvěry vládě bude v Poslanecké sněmovně scházet minimálně deset hlasů – nebo využít práva petičního, nebo v nejbližších parlamentních volbách Babiše a ANO odvolit.

Vláda premiéra Babiše má za sebou rok působení. Premiér opakuje, že je jiným druhem politika než jeho předchůdci. Je jeho chování tak odlišné? A jak se mu podle vás daří, i ve srovnání s jeho předchůdci, vykonávat funkci ministerského předsedy?

Stát se nedá zcela řídit jako velký podnik, to je zásadní omyl, protože někdy se musí učinit rozhodnutí, která jsou z hlediska podniku nesmyslná. Babiš hodně těží z toho, že doma ukazuje jinou tvář, tedy zastává odlišné postoje než v Bruselu.

Advokátka Jana Hamplová mi v rozhovoru řekla, že Andreje Babiše ve funkci premiéra považuje za prohru i vzhledem k jeho minulosti a vlastnostem. Souhlasíte s tím, nebo nikoliv?

Ano. Co si musí pomyslet západoevropská společnost o české, když si Babiše ponechává ve vedení státu navzdory jeho minulosti? Být premiérem nebo ministrem v nějakém státu západní Evropy, byl by již dávno odstraněn ze státních funkcí. Pro možný střet zájmů by ho tam už nedesignovali ani ministrem financí!

Často slýcháme, že Andreje Babiše stvořily tradiční strany, které zaspaly, případně pokazily, co se dalo. Je to tak? Proč je jeho osoba tak úspěšná?

Zčásti jej stvořily svým počínáním ostatní politické strany, zčásti za to může politická negramotnost české společnosti. Strany i Babiš postupně zjišťoval, že nemusí příliš si lámat hlavu, co dát do volebního programu, když stačí vymyslet téměř cokoliv s vědomím, že to nebudou schopni splnit, a fakt, že to nesplnili – a to je důležité – voliči do příštích voleb zapomenou. Většina stran v České republice se stala obětí vlastního bezbřehého populismu. Ne, že by si západoevropské strany nepočínaly v menším měřítku obdobně, ale tam voliči nezapomínají tak rychle jako ti čeští. A bývá pravidlem, že po nesplnění slibů to těmto stranám spočítají nejpozději u následujících voleb.

Také se nenechají opít rohlíkem, vládními opatřeními zvýhodňujícími obyvatelstvo jako v České republice, protože peníze na to vynaložené budou chybět někde jinde. Nad takovým problémem se Češi nezamýšlejí, to přesahuje jejich politický obzor. To, že se český elektorát chová jinak než západoevropský, spočívá evidentně v nedostatečné politické gramotnosti obyvatel českého státu, v neexistující politické osvětě. Zatímco Čech zvládá psát a číst ve srovnání s ostatními evropskými státy přímo vzorově, jeví se oproti Západoevropanům v otázkách financí a politiky prakticky negramotný. Zkuste se zeptat někoho v blízkosti, co to je vlastně umořování a jak je rozhodující, nebo zcela jednoduše se ho dotažte: V jakém případě bude splácení půjčky dražší? Při desetiprocentním úroku za rok nebo při jednoprocentním za měsíc?

V Česku se nikdo nestará o politické vzdělávání obyvatelstva, o vysvětlování, jak funguje okres, kraj, stát, Evropská unie, co se dá v jejich rámci docílit, jakým způsobem a podobně. V Německu, abychom uvedli příklad, se o to i o další věci týkající se osvěty obyvatelstva stará velké množství nadací.

A jak vnímáte politická uskupení jako Piráti, SPD a podobně?

To, že v posledních českých parlamentních volbách slavily úspěch nesystémové strany, je dáno několika faktory. Babiš s hnutím ANO vsadil na mediálně známé tváře. Piráti a hnutí SPD do svého programu zahrnuli neotřelá, přitažlivá, i když ne zcela systematická a hlavně nepříliš realizovatelná řešení. Netřeba se divit, jsou to strany pro daný okamžik, obdobně jako AfD v Německu. Pomine-li příčina jejich fungování, u SPD pocit migrační hrozby pro Českou republiku, ztratí význam, případně zmizí z politické scény. U Pirátů bude záležet, zda věrohodně zapůsobí na elektorát svými volební sliby v příštích volbách.

Jak se nám za tu dobu podařilo vybudovat zahraniční vztahy? Kde máme nedostatky a kde bychom naopak mohli ubrat?

Přidat ve vztazích k Evropské unii a k Severoatlantické alianci, to je životně důležité, a naopak ubrat ve vztahu k Ruské federaci a k Číně.

Jak vnímáte s odstupem času osobnost Václava Havla?

Jako kult osobnosti, stejně jako u tatíčka Masaryka. Havlův zahraniční politický vliv byl relativně značný, protože si z něj západní intelektuálové vytvořili symbol Česka.

Říkává se, že Češi jsou zvyklí si neustále stěžovat. Máte ten dojem, stěžujeme si? Právem? Podle výzkumů se máme nejlépe, co nám tedy vadí?

Masaryk a Jirásek vytvořili z ústřední linie Palackého výkladu dějin, smyšleného potýkání a stýkání se Slovanstva s Germánstvem, boj Čechů s Němci prolínající se staletími, kde údajně bylo Čechům ubližováno. Nicméně během trvání doložitelných dějin směřovalo více ozbrojených výpadů z Českého království ven než dovnitř státu.

K tomu přistoupil rovněž zcela vylhaný národnostní útisk v rámci Rakouského císařství, které nikdy do svého konce nezavedlo ani úřední řeč, takže jaký národnostní útisk. Za Rakouska i v republice Češi připisovali všechno, co nešlo podle jejich přání, cizím vlivům. Cituji: Kde bychom mohli býti, kdyby nás cizáci nestrhávali s nastoupené cesty pokroku!

Neustálé žehrání na nepřízeň osudu a požadování všeho možného od státu a od jiných, i nesplnitelného, se tak vžilo, že setrvává až do dnešních dnů. Možná, že za století nebo později už tomu tak nebude.

Co náš vztah k Německu? Jak se za těch posledních 30 let změnil?

V podstatě nijak. Česko-německá deklarace z roku 1997 se vykládá jinak v Německu a jinak v České republice, tedy je – kromě zcela dobrovolného závazku, že na státní úrovni si nebudou oba státy vzájemné křivdy z minulosti předhazovat a vyvozovat z nich důsledky – k ničemu. Vlivem neústupnosti české strany se dala uzavřít s Německem pouze deklarace, ne mezinárodní smlouva, deklarace má značně nízkou závaznost, spíše žádnou. Je to prostě, jak z názvu plyne, jen prohlášení.

Je namístě kritika směrem k prezidentovi Miloši Zemanovi, který přijal pozvání Vladimira Putina do Ruska k oslavám konce války? Jak přistupovat k Rusku?

Za současné mezinárodní situace, kdy Ruská federace neplní jí podepsanou mezinárodní smlouvu z Minsku, je tam jezdit nevhodné. K Rusku by Česko mělo mít vztahy jako ke každému jinému státu. Kritika prezidenta je namístě, za jeho počínání nese odpovědnost česká vláda.

Vnímáte Vladimira Putina v jeho současné podobě jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko?

Putin je nepřítel Evropy a Spojených států. Zda je vhodným vládcem Ruska? Především nevíme, jaký by byl jeho nástupce, nakolik by byl odolný agresivním tužbám různých domácích seskupení, takže to posoudit nejde. Je jasné, že demokracie není v Rusku dosud prosaditelná, že obyvatelstvo dává přednost příjemnému snu o Rusku coby světové velmoci. Jenže tou již nikdy nebude vlivem nedostatku financí, které jsou přiškrcovány vhodně sankcemi a cenou ropy a zemního plynu na světovém trhu.

Rusko nemá šanci se mocensky prosadit proti Číně, která je navíc přelidněná, a Sibiř je prakticky prázdná. Dalším potencionálním soupeřem pro Ruskou federaci je Turecko se svými rozsáhlými mocenskými ambicemi, protože všechny asijské postsovětské republiky až k Číně jsou s výjimkou Gruzie, Arménie, Tádžikistánu turkofonní, to znamená, že obyvatelstvo mluví tureckými dialekty a bez problémů rozumí turečtině ze satelitních televizních programů vysílaných z Turecka.

Ruské federaci zbývá jen možnost se pokusit získat větší vliv v Evropě cestou oslabení nebo rozbití Evropské unie. Pokouší se o to od své anexe Krymu dezinformačními websites v jazycích cílových zemí. Pro to svědčí i relativně nedávné pokusy Ruska zřídit nové migrační přístupové kanály přímo z Ruské federace do západní Evropy pro migranty z Blízkého a Středního východu do Norska a Finska – oba státy tomu naštěstí promptně zamezily, pár desítek migrantů tehdy dorazivších do prvního norského města Kirkenes poskytovalo rozhovory reportérům německé veřejnoprávní televize v plynné ruštině.

Front Nationale – dnes Rassemblement national – Mariny Le Pen dostalo výhodnou půjčku z Ruska, minimálně jeden poslanec německého Bundestagu za AfD je přímo řízen ruskou tajnou službou, financování AfD z ciziny je dosud ve stadiu vyšetřování.

Před realizací je ruská finanční podpora stranám v dnešní italské vládě za její protiimigrační politiku.

Existuje podezření, že Rusové sehráli v hlasování o brexitu svými financemi výraznou roli, ale ne tak zjevnou a dokázanou jako korumpování řeckých a makedonských parlamentních poslanců a politiků ruskými penězi, aby hlasovali proti novému názvu státu Severní Makedonie a jeho následné smlouvě s Řeckem. Přijetí Makedonie do Severoatlantické aliance jen kvůli jeho názvu blokovalo od roku 1995 Řecko.

Obavy ze závislosti Evropy na ruském zemním plynu prostřednictvím Nordstreamu I a II pod Baltským mořem jsou liché. Plyn si lze v případě nutnosti opatřit v krátké době z jiných států, třeba si jej nechat přivézt loděmi, jak tak činí baltské státy. Rusko navíc nemůže přiškrcováním plynu Evropu vydírat, protože naléhavě potřebuje peníze za jím dodávaný plyn pro své mandatorní výdaje.

Komisařka Evropské unie Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nenechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Důvodem jsou dezinformace a fake news. Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? A dokážeme se orientovat ve velkém množství informací?

Varování je namístě, protože se stávají loutkami v rukách Rusů. Ruská federace se ze všech sil snaží rozvrátit Evropu ve vizi, že by pak v ní mohla hrát větší roli.

Účinek dezinformace závisí na schopnosti příjemce fake news se orientovat v politické situaci a rozpoznat nepravdivé informace. A ta je v Česku velemizerná, takže dezinformační a propagandistické websites zaznamenávají velké úspěchy. Jak by ne, když ze sdělených sto procent textu bývá 90-97 procent pravdivého, zbytek tvoří dezinformace. Kdo je schopen nepravdivé sdělení odlišit, když většina textu článku sestává z pravdivých faktů, které už někde četl nebo slyšel?

Dezinformační účinek zesilují ještě sociální sítě, případně i frustrace příjemců-seniorů. V Česku ještě zhoršuje situaci velmi rozšířené přesvědčení přetrvávající ještě z doby komunismu, že sdělovací prostředky lžou, že jim není radno věřit. Nicméně hlavní příčinou podlehnutí dezinformacím je politická nevzdělanost.

Zuzana Koulová

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Historik-Krystlik-varuje-Putin-je-nepritel-Evropy-a-USA-A-cesti-duchodci-u-pocitacu-Ano-stavaji-se-loutkami-Rusu-588947

pátek 21. června 2019

Proč Německo napadlo Sovětský svaz?




Tomáš Krystlík

Nejjednodušší a nejpřiléhavější odpověď zní: Protože se Hitlerovi nepodařilo uzavřít s Velkou Británií mír. Že vám to čeští historici a učitelé dějepisu nesdělili? Inu, snaží se ze všech sil zmanipulovat minulost.

Poté co Velká Británie s Francií vypověděla dva dny po přepadení Polska, 3. 9. 1939, Německu válku, s čímž Hitler nepočítal a nebyl na ni připraven, protože se domníval, že ozbrojený německo–polský konflikt nepřeroste v konflikt evropský a zůstane jen lokálním. Dobře to dokumentuje následné několikaměsíční období tzv. podivné války, též nazývané válkou vsedě, kdy znepřátelené armády stály na francouzsko–německé hranici proti sobě a nic se nedělo. Mezitím se Německo snažilo uzavřít s Velkou Británií mír.

Až do 10. 5. 1940 trvala tzv. předstíraná válka, směšná válka, než Německo zaútočilo přes Belgii proti Francii. Pozoruhodné je, že téměř současně jako německé pronikly do Belgie útvary francouzské a britské armády dislokované ve Francii a to ještě dříve, než Belgie stačila oznámit porušení své neutrality Německem! Britský expediční sbor byl koncem května 1940 Wehrmachtem obklíčen u přístavu Dunkerque a 848 loďmi evakuován do Velké Británie – zachráněno bylo 338 226 britských vojáků, což představovalo 85 % britského expedičního sboru, a 123 tisíc vojáků francouzských, výzbroj byla zanechána na místě. Němci lodní evakuaci podle rozkazu k nečinnosti vydaným velitelem Gerdem von Runtstedt přes tři dny v podstatě nečinně přihlíželi. Ten určitě nejednal sám o sobě bez pokynů Hitlera. Proč se tak Hitler rozhodl, zůstává dodnes neobjasněno. Plausibilním vysvětlením je, že doufal uzavřít s Velkou Británií mír a nechtěl ji popudit. Ušetřil tak před zničením prakticky celou britskou armádu. Její zničení by bylo pro Velkou Británii velmi tíživé, kromě jiného by pak neměl kdo cvičit brance.

V nabídkách míru Velké Británii Němci nepřestali, takže nakonec jich bylo přes dvě desítky. Ze 14. 11. 1940 pocházejí poslední známé německé mírové podmínky britské straně, pozdější nejsou známy, pravděpodobně britskou stranou dodnes utajovány nebo zničeny. Čtěte je, prosím, pozorně, dějepisci se je snaží veřejnosti zatajit:

„Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě reparací za škody způsobené během záboru.

Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak budou ozbrojené síly redukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým potřebám každé země.

Německo požaduje navrácení svých bývalých kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání odejít.

Politická nezávislost a národní identita polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z diskusí vyloučeno (nebylo v moci Německa ani Velké Británie k tomu SSSR přinutit). Československu nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru, ale zůstane pod ochranou Říše.

Měla by být prosazena širší evropská ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím jednání a porozumění mezi evropskými národy“.

Winston Churchill se neodvážil nikomu z politiků nabídku jen ukázat, protože se britská situace od léta velmi zhoršila, Británie válku prohrávala, následky německého bombardování byly strašlivé, britská vojska byla takřka nepřetržitě porážena zeměmi Osy, kdekoliv se s nimi střetla. Dalo se předpokládat, že za této situace by byl po zveřejnění vládní kabinet dotlačen k mírovým jednáním. K tomu nebyl Churchill ochoten, protože chtěl Německo coby největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, a už vůbec nepřipustit, aby Německo ovládalo natrvalo hospodářsky prakticky celou kontinentální Evropu. K tomu potřeboval do války zatáhnout USA, protože Velká Británie sama nebyla s to Německo zdolat. Její zlaté a devizové rezervy, zvláště když na konci roku 1940 musela přenechat jako záruku své zlato Spojeným státům, se povážlivě ztenčily, takže v nejlepším případě by vydržela bez pomoci Washingtonu čelit Německu nejvýše dvanáct měsíců. Dále by musel vysvětlovat Britům, proč je nechal nesmyslně tolik trpět těžkými nálety Luftwaffe, když celkem přijatelné německé nabídky k uzavření míru přicházely ještě před leteckou Bitvou o Anglii i po ní.

Hitler měl být pomocí britské SO1 (Special Operations 1, Speciální operace 1) udržován v dojmu, že skupina stojící mimo vládu v čele s Edwardem Halifaxem a Samuelem Hoarem, která neexistovala a byla vytvořena jen k oklamání Hitlera, bere jeho nabídku vážně, v pravou chvíli vystřídá Churchillovu vládu a uzavře s Německem mír. Byla to značně riskantní hra. Kdyby Němci zveřejnili své návrhy Velké Británii, byl by Churchill politicky odrovnán a USA by mohly tlačit na Brity, aby uzavřeli s Němci mír, protože v německém návrhu předaném Hoarovi 13. 11. 1940 bylo jen minimum bodů, které se jevily jako méně přijatelné. Tím by se Velká Británie musela smířit s hospodářskou nadvládou Německa v Evropě a nakonec i ve světovém obchodu.

Rudolf Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 v uniformě poručíka Luftwaffe vezl s sebou z povahy mise zcela jistě detailní mírové návrhy, které se dostaly po jeho seskoku do rukou Britů a hned se údajně ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. SO1 byla po válce neprodleně rozpuštěna, archiv SOE byl nedlouho po válce z 80 % údajně zničen požárem.

Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem, bez uzavření míru s Velkou Británií, totiž rostlo pro Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla s to z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche (nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, nemožnost docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování, nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování), kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se Německu naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Nechme stranou skutečnost, že se Hitlerovi podařilo předejít Stalinovu vpádu do západní Evropy o dva až tři týdny.

Na druhé straně to byla i sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem válečných událostí se po 17. 9. 1939 zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda, a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody.

Ministr zahraničí SSSR V. Molotov se pak vypravil na svou první zahraniční cestu v životě a do německého hlavního města přibyl 12. 11. 1940. Ministru zahraničí Joachimu von Ribbetrop předložil ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo, a že je třeba sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou válkou s Velkou Británií a že si může diktovat. Dalším důvodem zřejmě bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně s vlastními zájmy.

Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u Slovenského štátu, který se v Bratislavě objevil, byl sovětský, Slovensko bylo pro SSSR strategicky významné pro průnik sovětského loďstva po Dunaji do nitra Německa, nakonec vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo umožňovat sovětským dělovým člunům se celoročně dostat z Černého moře přes místní mělčiny až do Německa a přes spojovací průplavy až do Rýna), dále do sovětské mocenské sféry mělo připadnout Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, v Turecko, Írán, Řecko, Jugoslávie a Špicberky, vznesl požadavek na zřízení sovětských vojenských základen v oblasti Bosporu a Dardanel (kvůli volné plavbě sovětských válečných lodí z ruských přístavů u Černého moře do Středozemního) a v oblasti výstupních úžin z Baltského do Severního moře, Kattegatu a Skagerraku (kvůli plavbě sovětských válečných lodí z Baltského moře do Atlantiku). Německo by mělo smluvně zpřístupnit Sovětskému svazu veškeré úžiny mezi Jutskem a ostrovy v Baltském moři, průlivy Malý a Velký Belt. Dále Molotov požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy.

O Molotovově vystoupení v Berlíně si zaznamenal Paul Schmidt, šéf tlumočníků v německém ministerstvu zahraničí: „Od jednání s Chamberlainem o sudetoněmecké krizi (v Bad Godesbergu) jsem se neúčastnil žádného tak ostrého střetnutí jako v Berlíně během rozhovoru mezi Hitlerem a Molotovem. Podle mého přesvědčení rozhodlo se v těchto dnech o tom, že Hitler dal podnět k přípravám útoku na SSSR.“ Hermann Göring se vyjádřil o vystupování Molotova v Berlíně lapidárněji: „Všichni jsme spadli s židlí.“

Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a Itálie.

Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici Barbarossa (Fall nebo Unternehmen Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale zatím jako jedna z mnoha teoretických možností dalšího vývoje. 22. 6. 1941 invaze do SSSR začala.