pondělí 18. června 2018

Oslavovat atentát na Heydricha s použitím nepravd je nevhodné


Tomáš Krystlík



Řeč je o článku Jana Zieglera https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Ziegler-Atentat-na-Heydricha-byl-vrcholem-ceskeho-odboje-540431. Pět pajány na atentát a používat k tomu nepravdivé argumenty, je nedůstojné, i když je vedeno dobrými úmysly.

Pan Ziegler například tvrdí: „Já bych smrt zastupujícího říšského protektora nenazval vraždou, ale zaslouženou odplatou za zločiny, kterých se třetí muž Třetí říše dopustil. Nezapomínejme, že právě Heydrich předsedal v lednu 1942 konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína posvěcující holocaust, jehož výsledkem bylo šest milionů zavražděných Židů.“ Konference ve Wannsee rozhodla v lednu 1942 o tzv. konečném řešení pro evropské židy – místo vystěhování mimo Evro­pu za války téměř neuskutečnitelného kvůli převaze britského válečného námořnictva, nastoupil plán transferu na východ Evropy, do dobytých sovětských území. Po zahájení útoku proti SSSR se začalo uvažovat o tom, že se po rych­lém vojenském vítězství židé pošlou do opuštěných táborů GULAGu, zejména za Uralem. Těsně před kon­ferencí ve Wannsee Hitler rozhodl, když válka proti Sovětskému svazu přináší prostory pro vystěhování židů na východ, do dobytých území, že se s jejich exodem na Madagaskar již nemusí počítat. Konference jednala o způsobech jejich deportování do nových východních území, přičemž ze stěhování měli být vyloučeni židovští vojen­ští veteráni z první světové války, osoby starší 65 let a židé, kteří pracují v podni­cích důležitých pro válečné úsilí. Snad není třeba se zmiňovat, že protokol z konference ve Wannsee neobsahuje ani náznak toho, že židé tam mají být zlikvidováni.

Dále pan Ziegler tvrdí: „A dá se říci, že v jeho důsledku (atentátu) britská vláda nakonec anulovala Mnichovskou dohodu.“ Velká Británie nikdy neanulovala Mnichovskou dohodu. Dodnes tak neučinila! Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká zá­vaz­­ků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V do­pi­se také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žád­­né změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ To sice znamenalo, že ne­­bude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostat­ním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Dále pan Ziegler tvrdí: „Bohužel se najdou jedinci, kteří tento mimořádně statečný čin znevažují, tvrdí, že byl zbytečný a v jeho důsledku němečtí nacisté vypálili Lidice, povraždili všechny tamní muže a také většinu žen a dětí. A za osud této obce u Kladna prý mohou parašutisté, Beneš apod. Prezidentu Edvardu Benešovi je možné vytknout leccos, ale rozhodně ne Heydrichovu smrt.“ Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující říšský protek­tor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu. Pro srovnání: v Par­du­bi­­cích bylo dvanáct záchytných adres, v Pra­ze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Le­­žá­kách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (zde je rukopis kriminálního komisaře Gestapa Pannwitze nečitelný). Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, kte­­rý měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrý­­vají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kte­­rém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé – bez jakékoli další perzelkuce – vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, cel­kem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

Kdo jiný si přál Heydrichovu smrt než E. Beneš? Britové Be­­nešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných ze­­mích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umis­­ťovalo vždy až ke konci každého seznamu. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpra­­vodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Fran­cou­zi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ Beneš předem za­­kal­­kuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Potřeboval mj., aby Britové uznali jeho prozatimní vládu v Londýně za trvalou, jako měly ostatní okupované státy. K tomu se ale britská vláda neměla, argumentovala faktem, že Češi mají jednu svou protektorátní vládu v Praze, Slováci druhou v Bratislavě, takže k čemu by jim byla třetí vláda v Londýně s trvalým statutem?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Oslavovat-atentat-na-Heydricha-s-pouzitim-nepravd-je-nevhodne-540531

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pet-pajany-na-atentat-na-Heydricha-je-nedustojne-vzkazuje-historik-Krystlik-Monstrozni-akci-si-prosadil-Benes-pocital-s-desitkami-tisic-lidskych-obeti-540555

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-je-vul-Skandal-kolem-parasutistu-kteri-zbavili-svet-Heydricha-Jde-o-Cesky-rozhlas-540603








pátek 15. června 2018

Proč se neřekne pravda ani po století?


Tomáš Krystlík



V letošním jubilejním stém roce od založení Československé republiky lze očekávat vyšší výskyt článků touto událostí se zabývajících. Jeden z nich https://technet.idnes.cz/ceskoslovensko-1918-narodni-rada-francie-dyx-/pred-100-lety.aspx?c=A180611_144241_pred-100-lety_vov se objevil i s doprovodným videem v iDnes.cz. Jak článek, tak video obsahují nepravdy zkreslující náhled na československou historii. Podle onoho článku Francie v červnu 1918 uznala Československou národní radu v Paříži. Jenže ona Rada měla od začátku až do konce své existence, do listopadu 1918, tj. až do konce první světové války, pouze název: Conseil National des Pays Tchèque, Národní rada zemí českých, takže výrok ve zmíněném článku: „Francie před 100 lety uznala Československou národní radu“ je nepravdivý. (Navíc k článku připojená fotografie pochází z Velké Británie za druhé světové války. Inu, „kvalitní“ redaktorská práce!)

Masaryk s Benešem onen falešný název Rady záměrně používali ve všech svých oficiálních dokumentech a v memorandech k ovlivnění státníků Dohody ve snaze, aby takto zamýšlený český samostatný stát in spe odsouhlasili. Slovensko podle původně mladočeských názorů a panslavistických představ mělo vytvořit spojení s ruskou říší a tím dodat novému státnímu útvaru zdání podpory proti Němectvu, které obklopovalo české země ze tří stran. Masaryk i Beneš tedy záměrně lhali a s nimi lžou čeští historici dodnes.

Čeští historici též úpěnlivě zamlčují, že až do začátku srpna 1918 neměli ruští bolševici většího zastánce než právě v Tomáši G. Masarykovi, který byl zásadní odpůrce vojenské intervence proti sovětské vládě bez ohledu, zda se uskuteční s československými legiemi na Rusi nebo bez nich, chtěl za každou cenu zabránit střetu legií s ruskými bolševiky, které nazýval svými „spolurevolucionáři“. Vyzval státníky Dohody, aby sovětskou vládu diplomaticky uznali, což rozkatilo zejména Milana R. Štefánika. Masaryk se zastával ruských bolševiků tak intenzivně, že tajemník ministra zahraničí USA Roberta Lansinga Breckinridge Long v dubnu 1918 napsal, že Masaryk přicestovavší s britským pasem do USA z Vancouveru „chce navštívit Washington D. C. v zájmu ruské bolševické vlády“, a v druhé zprávě o tři dny později, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“.

Americký prezident Woodrow Wilson podepsal 27. 6. 1918 dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samo­statných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie. Spojené státy současně odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. Masaryk tedy oportunisticky otočil o 180° a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 Československému vojsku na Rusi (legiím) najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Masaryk se po válce ani slovem nezmínil, že během války ruské bolševiky po většinu doby vehementně a účinně podporoval. Masarykovi se podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se do středoevropské unie. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu, byla to jen vějička, aby Wilson se vznikem československého státu souhlasil.

Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum opět s falešným názvem Rady: Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. Není divu, že tento dokument byl po první světové válce v ČSR prohlášen za tajný, Masaryk v něm opět velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích

českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem, Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí, představitelé českých politických stran doma neměli o tom ani tušení. Česká družina v Rusku (součást ruské armády vytvořená z Čechů s ruskou státní příslušností) byla zorganizována místní českou kolonií a nikoliv Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu lživě psal Masaryk. Dále v něm tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc civilistů, ve skutečnosti jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popravena asi tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby. USA jako poslední ze států Dohody nakonec Čechoslováky 3. 9. 1918 coby bojující spojenecký národ uznaly - po francouzském uznání z 29. 6. a brit­­ském z 9. 8. 1918.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro československou spoluválčící vlá­du. Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud ne­existujícího státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti Ná­rod­ní rada zemí českých) byla založena v únoru 1916, její složení a federální pra­vidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce je­jího předsedy, Masaryka, byly stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumen­ty do­razily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost. Je příznačné, že tato Be­nešova falza nebyla v ČSR nikdy zveřejněna.

Neměli bychom si po tak dlouhé době snad přestat přikrášlovat skutečnost a lhát? Ne dětinsky líčit vlastní minulost a začít se smiřovat s faktem, že Československá republika vznikla ze lží, nekalých machinací a klamání spojenců Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem.





středa 30. května 2018

Postavením nejvyšší český historik falšuje dějiny!


Tomáš Krystlík



Jan Kuklík, coby dnes nejvýše postavený český historik i 80 let po událostech ve svém článku v Literárních novinách dějiny bezostyšně falšuje (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Kuklik-Osudovy-rok-vztahu-Cechu-a-Nemcu-v-Ceskoslovensku-537766). 

K jednotlivým bodům, prvními uvozovkami v jednotlivých odstavcích je vymezen Kuklíkův text:

„Československá diplomacie neměla sílu zabránit tomu, aby se menšinový problém stal otázkou mezinárodně politickou, která hrozila díky čs. spojeneckým vazbám přerůst do evropské války.“ Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb nábožen­stvím.“ Tedy i secesi území! Čili od začátku své existence byla ČSR vystavena i riziku změny hranic, když soužití Čechů s jiným národem v ČSR nebude vyhovovat. Že by to panu Kuklíkovi nebylo známo, nebo si to spíše přál zatajit?

„Německé vojenské velení naplánovalo proti Československu válku. Ve vojenských směrnicích z 24. června 1937 označovalo útok na Československo jako Fall Grün. V listopadu 1937 se uskutečnila tajná porada Hitlera s německými generály, na níž Hitler vytyčil hlavní linii své politiky vůči střední Evropě. Agrese měla směřovat nejprve vůči Československu a Rakousku.“ Ve skutečnosti, podle Akt k německé zahraniční politice (ADAP) vydaných spojenci v 50. letech ve SRN, stojí, že Hitler 5. 11. 1937 v řeči na schůzce nejvyšších velitelů branných sil Německa uvedl své představy vývoje. Většina se týkala vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, ale pak Hitler oznámil své odhodlání vojensky dobýt za vhodné mezinárodní situace Československo a připojit Rakousko, což zdůvodnil rozšířením životního prostoru a báze pro výrobu potra­vin, oboje v časovém horizontu 1943–1945, protože v těchto letech dokončí Říše proces vyzbrojení a výzbroj by při dalších letech zastarala. Německý generální štáb pojal přepadení Čes­koslovenska do svých strategických plánů o měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení ra­kouské otázky ve smyslu jeho připo­je­ní k Německé říši.“ Proč se pan Kuklík uchyluje k falešné souslednosti dějů a chybnou datací události předsouvá?

„Ostatně Henlein v tajném dopise A. Hitlerovi 19. listopadu 1937…“ Jenže onen dopis byl adresován ministru zahraničí von Neurath, to přece musí pan Kuklík vědět!

„Napětí v pohraničí se stupňovalo od poloviny května 1938, kdy se připravovaly obecní volby. SdP hodlala volby využít jako plebiscit německého obyvatelstva o jejím heslu zpět domů do Říše – Heim ins Reich.“ Naprostá nepravda. Žádná ze sudetoněmeckých stran nepožadovala secesi od Československa, nejradikálnější program měla SdP se svými osmi karlovarskými požadavky, které ale neobsahovaly ani náznak úmyslu odtržení se od československého státu! Výsledek těchto voleb - kolem 90 % hlasů elektorátu bylo pro SdP - se tedy zcela nutně musí interpretovat jako plebiscit za zůstání německých sídelních území v ČSR! Jiný výklad není možný. Sugerování čtenářům, že již v květnu 1938 zaznívalo heslo Heim ins Reich, je od pana Kuklíka obzvlášť podlé, protože poprvé zaznělo až v Henleinově rozhlasovém projevu z Říše 15. 9. 1938, tedy o čtyři měsíce později.

„Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku vyzval 12. září 1939 k přímému útoku na Československo, pokud bude porušovat právo na sebeurčení sudetských Němců.“ Hitler tam na adresu ČSR pronesl něco zcela jiného: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Českosloven­sku a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler v onom projevu jen neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ Kde máte, pane Kuklíku, výzvu k přímému útoku na Československo?

„…pokus o puč v pohraničí 13. září 1938, a pak následné teroristické akce sudetoněmeckého Freikorpsu po 17. září (místně podporované i oddíly SS a SA z říše), při nichž bylo zavražděno několik set československých občanů, zejména příslušníků ozbrojených sil a státních úředníků.“ Údaje československého ministerstva vnitra ale hovoří o 27 mrtvých do začátku obsazování odstoupených území 30. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců. Takže další páně Kuklíkova neserióznost.

„Československá vláda a prezident mnichovskou dohodu přijali 30. září 1938, neboť se domnívali, že Československo bez západních spojenců nemůže Německu čelit.“ Co tohle je za blábol, pane Kuklíku? 21. 9. 1938 odsouhlasila československá vláda odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu a svůj souhlas nikdy neodvolala! Vyplývá to i z preambule Mnichovské dohody: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“ Mnichovská smlouva jen určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena poslední), byly na mapě připojené ke smlouvě vyznačeny velmi zhruba úsečkovými tětivami. Mimo vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela i města obývaná především Němci jako Opava, Liberec, Ústí nad Labem, Znojmo a další. To potvrzuje, že šlo jen o stanovení organizačního rámce odstupování území, když ČSR ho již předem odsouhlasila.

„Na území odstoupeném v říjnu 1938 žilo tehdy vedle německé populace zhruba 850 tisíc Čechů, kteří byli, spolu s židovským obyvatelstvem, z velké části vyhnáni (cca 150 000).“ Ve skutečnosti z území odstoupených Německu byla 41 osoba vyzvána (železničáři za poškození drážních kabelů v Nýřanech i s rodinami, dohromady 40 lidí a jeden komunistický starosta jedné obce), aby se přestěhovali do vnitrozemí. Víc nic. Naprostá většina českého obyvatelstva v odstoupených územích Německu zůstala! Pohraničí opouštěli úředníci, státní zaměstnanci a čeští zaměstnanci afiliací podniků v pohraničí, kteří tam dosud byli drženi československým státem a to kvůli ztrátě obživy. Další se z pohraničí preventivně odstěhovali z obavy, jak asi se k nim bude chovat místní německé obyvatelstvo za jejich povýšenecké a kolonizátorské chování mezi válkami. Tomu musíte přece vědět, pane Kuklíku, tak proč píšete nepravdy?







neděle 27. května 2018

Nepříliš známé pozadí atentátu na Heydricha


Tomáš Krystlík

Než se v českých médiích objeví pajány o hrdinném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 5. 1942 tak trochu antidota. Naplánovaný atentát prozatímní exilovou vládou v Londýně – prozatímní proto, že když Češi v protektorátu a Slováci na Slovensku měli své vlády v Praze a Bratislavě, tak Britové namítali, proč potřebují další stálou v Londýně – respektive samotným E. Benešem a Františkem Moravcem, měl podle Benešových úvah vyvolat velké krveprolití, kdy mělo zahynout německou mstou alespoň 50 000 Čechů.

Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu (sic). Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš mu tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo předstírat, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“

Celkem 160 československých vojáků prodělávalo ve Velké Británii diverzní a parašutistický výcvik. Pro atentát na Heydricha byli vybráni dva z nich, a s dalšími skupinami československých parašutistů byli 29. 12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve 27. 5. 1942, tedy po půl roce se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi. Oba atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku požadavky ve střelbě a museli se podrobit reparátu. Po vysazení do protektorátu museli velmi improvizovat, záchytné adresy zčásti nefungovaly, naplánovaná akce v podstatě selhala, Heydrichova smrt byla náhodná, nastala následkem kontaminace rány nečistotou. Ocenění, které se pak celé akci dostalo od politiků a pak i historiků, plyne z faktu, že Heydrich byl coby jeden z nejvyšších představitelů nacistického Německa odstraněn, což ale na diletantismu přípravy a provedení akce nic nemění.

Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze přípravě atentátu, naváděli na pokyn z Londýna i spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili v noci po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky, další zdroj udává, že se jednalo o ohně v kruhu, v jehož středu ležely objekty zbrojní výroby), čímž londýnská vláda velmi riskovala a vystavila je enormnímu nebezpečí odhalení. Václav Černý však uvádí, že se akce zúčastnili jiní dva parašutisté z Velké Británie než Kubiš s Gabčíkem. Bombardování Škodových závodů nenapáchalo téměř žádné škody, z několika vln bombardérů zahlédl ohně pouze jeden pilot, ostatní osádky shodily bomby naslepo. Kvůli naprostému fiasku bombardování se Heydrich domníval, že bylo pouze zastíracím manévrem, jak odvést pozornost Gestapa od seskoku parašutistů na jiném místě. Příčinou nasazení Gabčíka s Kubišem při bombardování Plzně bylo, že nikdo z domácího odboje nechtěl podstoupit riziko při navádění letadel na cíl.

Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace, což se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie. Je nepravděpodobné, že Britové by parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu, když si ve Velké Británii pro fotografie na ně museli podle svědectví půjčovat několik málo sak šitých ještě v ČSR, aby je odlišný střih britských neprozradil.

To nebylo vše – nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939 (sic), takže neměli možnost si opatřit potraviny jinak, než za enormní peníz na černém trhu, čímž se vystavovali značnému dodatečnému riziku. Nevybavili je ani pracovními knížkami, byť panovala pracovní povinnost (sic), takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni.

Němci se brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistům z Velké Británie vydal osobní průkazy jen jediný úřad v Brně (sic). Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to prozradil někdo z výsadkářů (pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem), což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace, nebo je nedodržel Morávek a v jeho okolí byl agent Gestapa. Všechny stávající osobní průkazy vydané oním brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. To usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů.

Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo. Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však nezasáhli, když se atentát nezdařil? Místo domluveného postupu, vržení bomby Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusit jako první na Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Stengun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit a hrnul se z vozu, zastrkuje teprve zásobník do pistole, si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš vhodil pod vůz bombu. Řidič Heydrichova auta podruhé chyboval. Místo aby po atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), vystavil ho bolestí zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pronásledovat Gabčíka (druhá chyba). Po atentátu se ze zastavivších tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel klestit cestu nadávkami a varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje.

V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš. Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným východem, ze které nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele: buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali, nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu a zakládat partyzánské jednotky.

Hypotéza o vylákání do kostela Gestapem vychází z faktu, že Gestapo navedeno výpovědí výsadkáře Karla Čurdy nalezlo v pardubickém bytě manželů Hany a Václava Krupkových, kde se předtím Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý jeho archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z něj přijatých a to včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté budou hlásit, a s hesly sloužícími pro verifikaci výzvy k setkání se na určitém místě (sic).

Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357, podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění jiného (sic), 477 pro schvalování atentátu. Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě dalších 252 příbuzných a pomocníků parašutistů. Naživu zůstalo příbuzenstvo Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky.

Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl zásadně proti. Benešův záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odboji. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou mlčí.

Proč vlastně Heydrich nahradil Konstantina von Neurath v úřadu říšského protektora? V létě 1941 poklesla výkonnost ve zbrojním průmyslu hlavně v důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 % (zpráva Waltera Bertsche Frankovi 19. 9. 1941). 15. 9. 1941 referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles výkonnosti. Od 10. srpna došlo ve dvanácti případech k přechodné stávce, také v závodech válečné výroby, vždy z důvodů situace ve výživě. Zkoumání jednotlivých případů prokázalo, že na dělnictvem vznášené žaloby je třeba pohlížet jako na částečně oprávněné. Kromě toho lze u dělníků konstatovat rostoucí ochotu naslouchat nabádání k sabotážím, nepřetržitě vysílanému nepřátelským rozhlasem.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě „přídavky z říšských zásob.“ Dalšími důvody výměny říšského protektora podle českých historiků byl nárůst černého obchodu s potravinami, tajných porážek, zatajování úrody i stoupajících počet různých odbojových organizací.

Přibyvší Heydrich v politice cukru a biče pokračoval, brzy s Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu – zvýšení přídělů potravin, tabáku, cigaret a alkoholu na úroveň protektorátních Němců, tuků dokonce i nad jejich úroveň, což bylo dáno jejich oblíbeností u Čechů, kaloricky to bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Heydrich po několika měsících zvýšil příděly plošně všem Čechům (sic) na německou úroveň. Tak to zůstalo až do konce války.

Přes 4000 lidí nechal zatknout, z nich 437 (489) odsouzeno k trestu smrti a 2242 k umístění do koncentračních táborů podle tehdejšího českého tisku byly 404 osoby popraveny, 42 % z nich za těžké hospodářské delikty, většinou za keťasení (z německého Kettenhändler, překupník). Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), značně zvýšil (o 75 %) vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti, sociální pojištění služek, zdravotní pojištění důchodců (za 1. republiky nebyli pojištěni!).

Pohyboval se všude proti předpisu bez ozbrojené ochrany, sám většinou neozbrojen, se slovy, že ozbrojeného doprovodu mu netřeba, protože ho Češi milují; podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu. Když jej říšský ministr pro zbrojení a munici Albert Speer navštívil v Praze a totéž mu vytýkal, s úsměvem mu odpověděl: „Češi nezabíjejí, Češi udávají.“ Jezdil v otevřeném voze bez ochranné stráže a bez zamontovaného ocelového plátu za zadním sedadlem, což bylo též proti předpisu.

Dalším, snad nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… tj. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ Tento důvod čeští historikové většinou zamlčují. Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl E. Beneš a František Moravec.

Australský historik Stanislav Berton shrnuje příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu: provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru in spe s důsledky pro ČSR, odčinění Mnichovské dohody, získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR. A přidává další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bártíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí, spekuluje se o Martinu Bormannovi. Další podrobnosti nejsou známy. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb mohl plnit atentátem na Heydricha přání Moskvy. To ale nelze dokázat.

Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo.





sobota 26. května 2018

Jak se dodnes ohýbá historie


Tomáš Krystlík



K nedávnému 80. výročí květnové mobilizace se objevil článek Karla Pacnera (https://technet.idnes.cz/castecna-mobilizace-1938-0b1-/vojenstvi.aspx?c=A180525_104234_vojenstvi_mla). Nedá se říci, že autor článku v něm píše nepravdu, pouze vychází z historických publikací v Česku všeobecně známých. A to nestačí. U událostí, pro které dodnes chybí přijatelné podložené zdůvodnění, musí každý, kdo o nich pojednává, hledat vysvětlení i mimo hlavní proud, mimo frekventované historické publikace.

20. 5. 1938 začala tzv. první (květnová, částečná) československá mobilizace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprá­v­ami o kon­cen­traci německých vojsk nastupujících k československé hranici, které byly nepravdivé. Podle britského historika Zbyňka Zemana Němci ihned zavezli berlínského brit­­ského a francouz­ské­ho ata­šé na hranice a do oblastí údajné koncentrace německých branných sil. Americký historik Igor Lukeš do­vozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských taj­­ných služeb. Podle Zbyň­ka Zemana se naléhavě vtírá racionální vysvětlení, že Beneš využil podvrže­ných zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení po­hra­ničí pod zá­min­kou mobilizace, aby při nadcháze­jí­cích dlouho odkládaných komunálních volbách v pohraničí (konaly se od 22. 5. 1938) zabránil možným pokusům vyhlá­sit tato území za němec­ká. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci s menší časovou prodlevou označili zdroje zpráv o koncentraci němec­kých vojsk za nevěrohod­né, ale vlá­da s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila (sic). Zajímavý je v této souvislosti fakt, že v době ra­kouské krize před Anschlußem v březnu 1938, tedy dva mě­síce předtím, ujišťoval ministr zahraničí Kamil Krofta Německo, že ČSR ne­míní mo­bili­zovat.

Winston Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským předsedou, Benešovi 12. 4. 1938 poradil, aby mo­bilizací pohro­zil válkou Německu, protože odhadoval pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50, tedy coby dvouprocentní. Churchill tak učinil přes pražskou korespon­dent­ku Guardianu a Spectatoru Shielu Grant Duffovou, se kterou se 11. 4. vsadil, že v případě československé mo­bi­li­za­ce Hitler nezaútočí. Existuje písemný záznam Huberta Rip­ky pro československé ministerstvo zahraničí, který vy­chá­zí ze zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby nyní Československo vy­pro­vo­kovalo válku.“ Churchill jí též v této souvislosti sdělil, že „když Němci budou bom­bardovat Londýn, vyvolá to hluboké rozhořčení hrdého lidu, který procitne a vydrží až do konce“. Churchill v čele organizace The Focus se snažil, mj. i za československé peníze, svrhnout britskou vládu a dosadit na její místo vládu více protiněmeckou - hodlal Německo hospodářsky zničit i za cenu války.

Příznačné je, že ačkoliv bylo potvrzeno, že zprávy o soustřeďování němec­kých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla mobilizace nejen vyhlášena, nýbrž až po měsíci odvolána. To svědčí pro všechny možné mo­tivy mobilizace, ne však pro motiv vojenské obrany Československa. Mobilizace byla sice částečná, ale jen územně, tj. v něme­ckých sídelních územích byla po­dle koncentrace útvarů československého vojska úplná – německá sídelní území připomí­na­la vojenský tábor a obsazené ne­přá­tel­ské území. Tehdejší československý ministr vnitra Jan Černý pak vy­jád­řil v rozhovoru se sudetoněmeckými zástupci pře­­svědčení, že mobilizace představovala „vysloveně jakousi vo­jen­skou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sa­­botovali obtížně se rozbíhající jednání Sudeto­němec­ké strany s ministerským předsedou (Milanem Hodžou), jakoby závě­reč­­ný úder na tympán“.

Pro verzi, že se Beneš schválně nechal mobilizovat, aby zabránil při příležitosti komunálních voleb možným pokusům Su­de­to­něm­ců vyhlásit secesi, svědčí i rozdílná reakce Francie od britské. Zatímco se Britové spokojili s tím, že květnovou částečnou mo­bilizaci označili za ne­šťastnou, Francouzi reagovali ostrou demarší; mobilizaci považovali za hrubé porušení česko­slo­ven­sko–francouzské spojenecké smlou­vy, protože Praha je o ní předem neinformovala, ačkoliv to byla její povin­nost. Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že kdyby byla účelem květno­vé mo­bi­lizace obrana státu, museli by Češi uvědomit o mobilizaci svého fran­couz­ského spojence, aby si zajistili jeho součinnost při možném budoucím na­padení ČSR Německem (sic).

Dodnes tedy není jasné, proč v květ­nu 1938 hnal Beneš zemi do války. Přípustná je i hypotéza, kte­rou ale pro uzavřenost ruských archivů nelze dokázat, že se Beneš snažil rozpoutat celoevropský válečný konflikt podle po­kynů sovětských tajných služeb – vyčerpání bojujících zemí válkou by usnadnilo plánovanou expanzi sovětského bolševismu do západ­ní Evropy. Pavel Sudoplatov tvrdí, že Beneš se v roce 1935 při návštěvě Moskvy zavázal, že vyvolá ozbrojený konflikt ve střední Evropě do konce roku 1938 (Beneš byl agentem NKVD od roku 1934), což nelze potvrdit, nicméně indicie to naznačují.

Následky květnové mobilizace nebyly pro Československo vůbec příznivé. Podle Zbyňka Zemana nejpozději od ní považovali francouzský premiér Edouard Daladier a jeho ministr zahraničí Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou hrozbu evropské­mu míru. Pro ostatní byl Beneš běžným válečným štváčem. Bylo jasné, tvrdí dále Zeman, že Beneš byl ochoten obětovat zájmy Evropy mali­chernému českému nacionalismu. Beneš přitom musel předem předvídat, že k takovému závěru francouzská vláda dojde, ale navzdory tomu onu mobilizaci nařídil.

22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži, William Bullitt, Frank­linu D. Rooseveltovi, že československá mobi­li­zace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, kte­ré může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bol­še­vismu na celém kontinentě“.

Z hlediska mezinárodního práva se mobilizace od roku 1892 pokládá za neoficiální vyhlášení války. ČSR mobilizovala v roce 1938 dvakrát, Německo ani jednou. Kdyby došlo k ozbrojenému konfliktu s Německem, bylo by Československo s jistotou označeno za agresora.









pondělí 21. května 2018

Zdeněk Zbořil šíří nepravdy


Tomáš Krystlík

V článku www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Zdenek-Zboril-380-tisic-obcanu-CSR-Nezapomeneme-Nemci-Babisova-vlada-Vsechno-jinak-Putinovi-agenti-a-EU-to-je-tak-536707 se uvádějí výroky pana Zdeňka Zbořila o sudetských Němcích, které jsou nepravdivé. Budu je vyvracet tak, jak jdou za sebou v onom článku.

„Dekrety prezidenta ČSR… byly jen součástí poválečného řešení mírového uspořádání garantovaného Spojenci.“ Nepravda, nebyly, spojenci je negarantovali, byly to domácí právní normy všechny vydávané v rozporu s tehdy platnou československou ústavou z roku 1920 a často i s mezinárodním právem.

„Pokud nepatří do dnešní Evropy, je to stejné jako s kmenovými základy ústavních dokumentů SRN, resp. země Bavorů, vycházející z německé tradice Blood und Boden (krev a země).“ Nepravda. Německá a bavorská ústava a související dokumenty nevycházejí z principu Blut und Boden, to by spojenci v roce 1949 nedopustili.

„Pan Stephan Mayer nemá pravdu, když tvrdí, že dekrety prezidenta Beneše z let války a krátce po válce odporují mezinárodnímu právu, protože to není věčné, trvalé a neměnné“. Pan Mayer má zcela pravdu, protože mezinárodní právo státům zakazovalo a zakazuje mimo jiné zbavovat vlastní obyvatelstvo státní příslušnosti (občanství), což dekret č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 učinil en bloc u osob německé a maďarské národnosti.

„Tzv. Sudeťáci se hlásili od podzimu 1938 k říšskému občanství.“ Nehlásili, pane Zbořile, to je nepravda. Německou státní příslušnost obdrželi v odstoupených územích Německu bez ptaní přidělenu (na Hlučínsku vrácenu) a s nimi ji dostali i statisíce tam usedlých Čechů podle československo-německé smlouvy z 20. 11. 1938 č. 300/1938 Sb. z. a n.. Zatímco osoby neněmecké národnosti mohly pak optovat pro ČSR, sudetští Němci podle této smlouvy nesměli.

„380 tis. občanů ČSR přišlo nejen o občanství a majetky, ale také o životy své a svých příbuzných.“ Ani Wehrmacht, ani Gestapo, ani jakýkoli německý úřad Čechy z odstoupených území nevyháněl. 41 osoba české národnosti (drážní zaměstnanci v Nýřanech s rodinami za sabotáž a jeden starosta za členství v KSČ) byla požádána, aby odešla do ČSR. Během války německé úřady vystěhovaly do protektorátu z různých důvodů jen pár stovek Čechů. V odstoupených územích zůstalo minimálně 570 000 Čechů, z toho 194 000 osob české národnosti s německým občanstvím, zbytek s československým, pak s protektorátním občanstvím. Tedy nikdo o občanství nepřišel, pane Zbořile, a už vůbec ne 380 tisíc osob! Úředníci a státní zaměstnanci byli přeloženi do vnitrozemí, některé osoby ze strachu za své nevlídné chování za republiky vůči Němcům českých zemí raději utekly. Movitý majetek si mohli všichni vzít s sebou, nemovitý jim zůstal (pokud nebyli židé) a výnosy z něho, pokud se o něj nestarali sami, jim posílali nucení správci do protektorátu. Vyvlastněny byly jen nejkřiklavější na úkor Sudetoněmců nespravedlivě přidělené pozemky z pozemkové reformy - vyvlastnilo se jen 16 % z nich, pak bylo vyvlastňování na příkaz K. H. Franka zastaveno.  

Když ČSR v srpnu 1945 zbavila československé Němce a Maďary občanství v rozporu s mezinárodním právem, patřilo by se jim je - a jejich potomkům - vrátit tak, jak udělalo Maďarsko v 90. létech. Výmluvy typu „fatálním krokem bylo rozpoutání první a druhé světové války,“ myslíte-li Německo, vám, pane Zbořile, nepomohou! Kdo má na svědomí rozpoutání první světové války, to dodnes historici nevědí, ale nejpravděpodobnější příčinou bylo, že Rusko nechtělo nebo nedovedlo zastavit spuštěnou mobilizaci proti Rakousku-Uhersku a Německu (Německo vůbec nemobilizovalo, Rakousko-Uhersko jen k lokální válce proti Srbsku, Rusko ale mobilizovalo k evropské válce). Druhou světovou válku začaly Německo a Slovensko přepadením Polska, vypověděly ji Velká Británie a Francie Německu a zahájil ji i Sovětský svaz byť se 16denním zpožděním. Polsko ale svou částečnou mobilizací v březnu 1939 coby aktem agrese podle mezinárodního práva porušilo Německo-polský pakt o neútočení z roku 1934 a v roce 1939 soustavně porušovalo tzv. arbitrážní dohodu s Německem z roku 1925, která mu ukládala povinnost jednat s Německem o všech sporných otázkách, pokud jej druhá strana k tomu vyzve, což se taktéž pokládá za akt agrese.

Zbývá se ptát, zda pan Zdeněk Zbořil šíří nepravdy z nevědomosti nebo záměrně.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Zdenek-Zboril-siri-nepravdy-536830

neděle 13. května 2018

Po osmdesáti letech by se mohlo přestat s nepravdami o Sudetoněmcích


Tomáš Krystlík

Pan Zdeněk Čech hlásá ve svém článku (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Osmickove-vyroci-ktere-se-moc-nepripomina-Prave-pred-osmdesati-lety-zacali-Hitler-s-Henleinem-utahovat-srouby-535131) tak evidentní nepravdu, že „na území Československa by podle karlovarských požadavků fungovaly dva režimy, jeden demokratický, druhý nacistický“. Karlovarské požadavky z 24. 4. 1938 ale nic takového nepožadují, přesvědčte se sami.

„Musí být… nezbytně vytvořeno nové státní a právní uspořádání, které by mělo obsahovat:
1. plnou rovnoprávnost, tj. úplnou rovnost německé národní skupiny s českým národem
2. uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně této rovnoprávnosti ve státě
3. stanovení a uznání německého sídelního území
4. vybudování německé samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národní skupiny
5. zákonná ochranná opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa
6. odstranění veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví od roku 1918 vznikly
7. uznání a provedení zásady: v německém území němečtí zaměstnanci veřejné správy
8. plnou svobodu přiznání se k německému národu a k německému světovému názoru

Jak vidno, neobsahují ani náznak požadavku secese od československého státu, ani likvidaci demokratického systému. Jen by se musela ČSR přebudovat na jiném, demokratičtějším základě. K tomu ale Češi nebyli ochotni, protože se považovali za jediné vlastníky státu a děsila je představa, že by totéž jako Sudetoněmci požadovali pro sebe další národnosti ve státě, zejména Slováci s Čechy uměle sloučení do jednoho, zcela fiktivního národa. To by byl konec české hegemonie, protože ve státě neměli Češi ani nadpoloviční většinu.

Sudetští Němci chtěli docílit autonomie v rámci ČSR, která měla obnášet podle návrhu z 9. 6. 1938 následující. „Každá národnost státu (tedy ne pouze sudetští Němci) se svým autonomním územím bude právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se bude skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá tvoří zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád budou ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, se vytvoří národní sekce. Národní sekce budou zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci budou muset ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma.“

Pan Zdeněk Čech píše, že Sudetoněmecká strana (SdP), vyhrála v roce 1935 poslední meziválečné parlamentní volby v ČSR. Jenže už neuvádí, že jen části ze 23,4 % voličů německé národnosti se tak podařilo přehlasovat všechny strany ostatních národností v ČSR včetně ryze českých a že v Česku pouze část z třetiny voličů přehlasovala vůli zbývajících dvou třetin! K. Henlein po volbách oprávněně očekával, že bude pověřen sestavením československé vlády nebo alespoň přizván do vlády, k čemuž nedošlo, protože jít se Sudetoněmeckou stranou do koalice by pro české strany znamenalo se naprosto politicky znemožnit v očích voličů. Proč? Češi byli mezi válkami nacionalističtější než Němci českých zemí, což historici zcela zatajují.

Na přelomu května a června 1938 za první (květnové) československé mobilizace proti Německu se konaly v německých sídelních oblastech dlouho odkládané komunální volby. SdP je vyhrála se ziskem přes 90 %. Protože do těchto voleb šla s karlovarskými požadavky coby programem, nedají se ony volby interpretovat jinak, než jako plebiscit o vůli Sudetoněmců setrvat v ČSR! Heslo „Wir wollen heim ins Reich!“ zaznělo poprvé až dva týdny před mnichovskou konferencí a dnes dokonce i někteří čeští historikové již potvrzují, že vedení SdP začalo uvažovat o připojení Sudet k Říši až 21. 9. 1938 poté, co československá vláda odsouhlasila týden před konferencí v Mnichově odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Tedy Čechy nikdo v Mnichově nezradil a floskule „o nás bez nás“ je jen uměle vytvořená lež.

Pan Z. Čech není silný v dějepise, jinak by nemohl napsat, že kvůli Henleinově české matce se „nejvýše postaveným Němcem sudetského původu v pozdějším Protektorátu Čechy a Morava stal Henleinův někdejší zástupce Karl Hermann Frank.“ To je naprostý nesmysl. Henlein měl mnohem vyšší pravomoci v Reichsgau Sudetenland než Frank v protektorátu, protože reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státem, si zvolili nově vzniklou župu Sudety pro svůj experiment s novou říšskou správní a mocenskou reformou – soustředili do rukou gauleitera, tedy Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie. Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí.

Pak si pan Z. Čech klade úplně stupidní řečnickou otázku: „Mohla však republika vydat část svého území Německu a Rakousku, mocnostem poraženým ve světové válce, která teď na podzim 1918 právě skončila?“ Jakého „svého území“? Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl československou vládou sprostě zneužit článek 4 Smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci, tedy i Československo, mohli obsadit strategické body na rakouském nebo uherském území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí, kde žilo dohromady necelých 6 % Čechů! Státoprávně patřily české země i po podepsání Saint-germainské mírové smlouvy s Rakouskem 10. 9. 1919 k Rakousku až do doby, než vstoupila v platnost, tedy do 16. 7. 1920! S požadavkem tzv. historických hranic českých zemí Češi na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 narazili nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. U Chebska argumentovali, že historicky, coby říšská zástava, k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. E. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové jako největší odpůrci nakonec akceptovali. Takže hranice ČSR byly až do mnichovské konference dočasné, což potvrzuje smysl znění článku 86 Versailleské a článku 57 Saint-germainské smlouvy.

Poslední výrok pana Čecha, který z jeho textu vyjímáme, je jen zčásti pravdivý: „Kdyby (Hitler) vyhrál válku, Čechy by germanizoval.“ K němu bezprostředně připojený výrok už pravdivý není: „Kdo by kladl odpor, tak by buď zemřel, anebo skončil na Sibiři.“ Části z 12,45 % Čechů z rasového hlediska nevhodných k poněmčení, kteří by nezměnili svůj veřejný záporný postoj k němectví, by hrozilo pracovní nasazení ve staré Říši. Kdo by kladl z 87,54 % Čechů odpor se zbraní v ruce, by byl zabit nebo odsouzen a možná i popraven a to bez ohledu na svou vhodnost k poněmčení. Vystěhování na Východ hrozilo jen 0,015 % Čechů, tedy statisticky třem osobám z 20 000! To zcela jednoznačně plyne z knihy Detlefa Brandese: Germanizovat a vysídlit. Prostor, Praha 2015. Proč šíříte dezinformace a lži, pane Čechu?