Tomáš Krystlík
V šilheřovickém zámku se 18. 12. 2019 konala panelová diskuse zaměřená na mladší ročníky z řad Hlučíňanů, kteří se v českých školách učí o historii Hlučínska víceméně nepravdy a jejich předci jim historii oblasti a jejího obyvatelstva buď z neznalosti ústně nepředali nebo ji z různých důvodů zamlčují.
Byl jsem vyzván, abych v rámci diskuse písemně zodpověděl pár otázek a vysvětlil, jak probíhala opce Hlučíňanů pro německý stát po první světové válce. Zde jsou.
Jaký byl rozsah územních požadavků na Ratibořsku, předložený na pařížské mírové konferenci představiteli československého státu a jakými argumenty byl tento požadavek odůvodňován? Vzdala se ČSR nároků na toto území (viz jeho obsazení po druhé světové válce)?
Na mírových jednáních v Paříži po první světové válce požadovala ČSR na úkor Pruského Slezska, tedy Německa, zejména Ratibořsko a Kladsko kvůli tomu, že tam žili Češi, za než byli pokládáni i Moravci mluvící archaickou verzí češtiny s mnoha výpůjčkami z polštiny a němčiny. Územní požadavky ČSR na hornoslezská území patřící Německu předložená v Memorandu 8 na mírových jednáních v Paříži zahrnovala města s okolím (v dnešních názvech) Łąka, Żory, Rybnik, Racibórz, Głubczyce, Głuchołazy a území jižně od nich. Spojenci jim vyhověli jen z menší části, protože vyjednávací postavení Československa radikálně zhoršil ozbrojený konflikt s Poláky o Těšínsko v lednu 1919.
Většina území Těšínska patřícího k českým zemím jako součást Rakouského Slezska, byla od konce října 1918 obsazena polskou armádou, 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových (etnografických) hranic. To se pražské vládě nelíbilo a dohodu o demarkaci neuznala. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Československá armáda zahájila 23. 1. 1919 obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za následný vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo. Praha se snažila předstírat, že jedná v intencích Dohody, která „posílá do Těšínska dohodová vojska pod velením dohodových důstojníků“, a proto ultimátum předávala 23. 1. 1919 Polákům deputace sestavená z podplukovníka francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kapitána armády USA Emanuela Vosky a jako stafáž byli s nimi ještě jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády. Podle ultimáta měli Poláci během dvou hodin vyklidit území až za řeku Biału. Dotyční důstojníci armád států Dohody jednali bez pověření svých vlád a všichni dohromady bez pověření armád, v jejichž uniformě vystupovali. Byl to prachsprostý Masarykův podvod. Během týdne se podařilo Poláky z většiny území za cenu 45 mrtvých na československé straně vytlačit. Na místo byla vyslána vojenská mise Dohody, která 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující pražské představy a domluvila konání plebiscitu v celém Těšínsku. Místo zamýšleného plebiscitu byla pak 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska, v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem, s řešením, k němuž konference sama dojde. Nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části sporných území Těšínska, Spiše a Oravy Československu.
Československu pak byla Versailleskou smlouvou podepsanou 28. 6. 1919 přiřčena na úkor Německa jen jižní, přibližně třetinová část ratibořského okresu, tvořící dnešní Hlučínsko, kde žili Moravci, aniž se tamějších obyvatel někdo ptal na jejich názor. Po ratifikaci Versailleské smlouvy, která vstoupila v platnost 10. 1. 1920, vtáhlo 4. 2. 1920 do Hlučínska československé vojsko. Dodatečně byly v roce 1923 připojeny k ČSR i dvě obce z ratibořského okresu Píšť a Hať.
Po druhé světové válce si Československo přálo nejen udržet Ratiboř, kam se dočasně dostala i československá armáda, nýbrž získat i Rybnik v Horním Slezsku. Od něj měla budoucí hranice ČSR pokračovat severozápadně až k Odře u města Kędzierzyn-Koźle. Důvodem bylo, že od tohoto města je Odra splavná a přes něj vede železniční trať z Bohumína, takže by mohlo sloužit jako překladiště pro levnou lodní přepravu. Vyhrazenou exteritoriální část přístavu ve Štětíně, obdobnou jako má ČR dodnes v Hamburku, vlastnilo Československo již od konce první světové války; vzdalo se ho ve prospěch Polska až v 50. létech.
Poté měla československá hranice pokračovat po Odře s malým pravobřežním vybočením, aby do ČSR připadla i celá Vratislav, až do Frankfurtu nad Odrou, odkud by pokračovala západním směrem - Československo mělo hraničit s jihovýchodním okrajem Berlína. Ve výčtu československých územních nároků dále nepokračujeme, ale byly velkolepé. Československé požadavky vůči Slezsku narazily ihned na odpor SSSR, protože s výjimkou Ratiboře by se z těchto německých území přiřknutých Polsku po první světové válce a z náhradních německých území přidělených Polsku po druhé světové válce za ztracená polská v roce 1939 na východě země ve prospěch SSSR musela stáhnout polská armáda a správa, tj. Polsko by se muselo těchto přidělených území vzdát. To by vedlo k rozladění Poláků a o něco takového Stalin nestál. Mírová konference se po válce nikdy nesešla, takže chybělo i fórum, kde by československé územní požadavky mohly být projednány. Posléze československá armáda musela vyklidit Ratiboř a všechny návrhy na zvětšení ČSR spadly pod stůl.
Proč v Hlučínsku nebylo obyvatelstvo vyzváno, aby v plebiscitu rozhodlo, zda si přeje zůstat u Německa, nebo být připojeno k ČSR?
Protože Hlučínsko bylo bez plebiscitu přiděleno Československu Versailleskou smlouvou z 28. 6. 1919 na základě osídlení Moravci, byť předtím v neoficiálním referendu konaném v Ratiboři 14. 5. 1919 se vyslovilo 93,7 % hlučínského obyvatelstva pro setrvání v německém státě. Politicky, navzdory slovanskému mateřskému jazyku, tíhli Moravci k Německu, k Prusku, československý stát jim byl cizí.
V Horním Slezsku patřícím Prusku byl pak 20. 3. 1921 uspořádán oficiální plebiscit, ve kterém hlasovalo 59,6 % obyvatelstva pro setrvání v Německu. Konference vyslanců v Paříži rozhodla 20. 10. 1921 o rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Prusko, takže šest východních okresů německého Horního Slezska, kde mělo polské obyvatelstvo převahu mimo města, připadlo zcela nebo zčásti nově vzniklému Polsku.
Jak je v současné době vnímáno Slezsko v jednotlivých státech na jejichž území se rozkládá (Německo, Polsko a Česká republika)?
V Polsku je Slezsko pojem, což je dáno skutečností, že mezi válkami část Horního Slezska patřícího předtím Prusku připadla Polsku a po druhé světové válce se již většina celého Slezska nejdříve nacházela pod polskou správou, aby od 15. 3. 1991, v okamžiku nabytí právní moci Smlouvy 2 + 4 připadla definitivně Polsku. Navíc od roku 1920 patří Polsku i část Těšínska z Rakouského Slezska. Ke slezské národnosti se v Polsku dodnes hlásí dost obyvatel bez ohledu, jakou řečí mluví. Takže snad každý obyvatel Polska ví, co to je Slezsko a kde leží. Slezané též mluví svými dialekty, kterým běžný Polák nerozumí.
Oproti tomu si obyvatelstvo ČR již často neuvědomuje, že součástí státu je i Slezsko téměř v rozsahu Rakouského Slezska, tj. území neodstoupeného v roce 1742 Prusku a od roku 1920 zmenšeného o část Těšínska připadlou Polsku. Domnívají se, že se jedná o jistý kout Moravy. Zemský patriotismus Slezanů - láska ke slezskému domovu, vlastenectví nespočívající na jazyku – dodnes Češi, zejména ti z Čech, nechápou, nebo onomu zemskému patriotismu nehodlají rozumět. Tipoval bych kvůli dodnes zbytnělému českému nacionalismu, že to bude to druhé. Přispěla k tomu též malá územní velikost Slezska v ČSR (ČR) a paradoxně i připojení Hlučínska. Hlučíňané, byť též Slezané, nadřazují svou hlučínskou identitu nad slezskou, což je logické, neboť Hlučínsko představuje pro ně bezprostřednější domov než Slezsko, případně Horní Slezsko. Vliv na tento postoj má i jejich politický příklonu k Prusku, k německému státu - považovali se vždy spíše za státní příslušníky Německa, kdežto ostatní Slezané v ČSR mimo Hlučínsko tuto tendenci postrádali, protože jejich předchozím mateřským státem bylo Království české a Rakouské císařství. K povlovnému zapomínání na Slezsko coby jednu ze zemí československého (českého) státu nakonec přispěla i migrace obyvatelstva do Slezska ze všech konců republiky po druhé světové válce. Hlučíňané mluví častěji svým dialektem než ostatní Slezané v ČR. Dialekt, který nazývají „po našemu“, je pro Čechy nesrozumitelný, protože se jedná o jazyk vytvořený z dialektových forem polštiny, moravštiny (češtiny) a němčiny.
V Německu, zejména v bývalé NDR, se ví o Slezsku málo, učí se o něm jen v hodinách dějepisu. Je to tím, že v bývalé NDR zůstala nejmenší část Slezska vůbec, od hraničního Zhořelce se táhne asi 80 km západním směrem zužující se trojúhelníkový cíp Slezska až po Hoyerswerdu, Ruhland a Ortrand včetně od základny zvící asi 60 km na dnešní německo-polské hranici tvořené Nisou, od Ostritze až po Bad Muskau. Dále také tím, že v bývalé NDR bylo zrušeno zemské zřízení a po sjednocení Německa nebyla ona část Slezska v Německu jako federální země obnovena obdobně, jako se stalo se západní částí Pomořanska (Mecklenburg-Vorpommern). Navíc onen kus Slezska ležící v dnešní spolkové zemi Svobodný stát Sasko je v myslích lidí překryt územím Horní Lužice, což odpovídá pravdě. V původní BRD před sjednocením připomínaly Slezsko osoby vyhnané nebo později vystěhovavší se, které se ke svému slezskému původu všude hrdě hlásily, a zejména němečtí řezníci a uzenáři původem ze Slezska s tradicí vynikajících masných výrobků. Chvályhodné je, že se Němci i nových spolkových zemích snaží zemské dělení ve všech vhodných příležitostech alespoň připomínat, např. spořitelna pro oblast Žitavy, Zhořelce a Horní Lužice se nazývá Sparkasse Oberlausitz-Niederschlesien.
Opce na Hlučínsku
V článku 85 Versailleské smlouvy se pravilo:
„Do dvou let od doby, kdy tato smlouva nabude působnosti, budou příslušníci němečtí, kterým je víc než 18 let a kteří jsou usazeni na některém z území uznaných za součást československého státu, míti volnost optovati pro státní občanství německé. Čechoslováci příslušníci němečtí, usazení v Německu, budou míti rovněž volnost optovati pro státní občanství československé.
Opce manželova zahrnuje opci manželčinu a opce rodičů zahrnuje opci jejich dětí, kterým ještě není 18 let.
Osoby vykonavší vzpomenuté svrchu právo opce budou povinny do následujících dvanácti měsíců přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly.
Bude jim volno podržeti nemovité statky, které mají na území druhého státu, v němž měly bydliště před svou opcí. Budou směti odnésti svůj majetek movitý jakéhokoli druhu. Nebude na ně uvalen z tohoto důvodu žádný poplatek ani z vývozu ani z dovozu.
V téže lhůtě Čechoslováci příslušníci němečtí, prodlévající v cizině, budou míti - neodporuje-li tomu cizí zákon a nenabyli-li cizího státního občanství - právo nabýti státního občanství československého, ztrácejíce občanství německé, jestliže splní podmínky předpisů vydaných státem československým.“
Československý stát očekával, že většina z hlučínského obyvatelstva připadlého Versailleskou smlouvou z Německa do ČSR bude optovat pro Německo a že území Hlučínska přičleněné k ČSR budou moci značnou měrou osídlit jazykoví Češi. To se zcela nesplnilo, byť v dané dvouleté lhůtě začínající 10. 1. 1920 byly podány 4604 opční přihlášky pro Německou říši. Neznáme způsob evidence zájemců o opci, ale pokud vše probíhalo podle litery článku 85 Versailleské smlouvy, tak se za rodinu registroval jen manžel. Pak je nutné k počtům optujících osob pro Německo přičíst i manželky a nezletilé děti, tj. vynásobit počet opčních přihlášek tehdy platným koeficientem pro odhad počtu členů průměrné rodiny 3,06. Jednalo se tedy o značnou část obyvatel Hlučínska, přibližně čtvrtinu. Jaké to bylo pro Hlučíňany obtížné rozhodování, svědčí i okolnost, že většina opčních přihlášek pro Německou říši byla podána až těsně před vypršením oné dvouleté lhůty.
Důvody opce pro Německou říši byly v podstatě jednoduché – tisíce Hlučíňanů i po připojení k ČSR pracovaly jako zedníci, horníci, podomní obchodníci a tak podobně nadále v německém Slezsku, protože československý stát jim náhradní pracovní příležitosti nevytvořil. Oddělení Hlučínska od Říše znamenalo pro ně každý den překonávat státní hranici za situace, kdy přeshraniční doprava byla omezena, a nutnost si pořídit cestovní pas. Dalším problémem byl tehdejší vysoký kurs koruny vůči marce – pokud Hlučíňané i nadále pracovali v Říši, tak za svůj výdělek mohli jen s velkými obtížemi uživit svou rodinu již v ČSR. To vše se odehrávalo na pozadí rostoucí nezaměstnanosti v ČSR, přičemž přednost v získávání pracovních míst získávali jiní, Hlučíňanům se v ČSR s despektem přezdívalo „Prušáci“. Československý stát se pustil na Hlučínsku i do rušení německých organizací a omezování počtu německých hlučínských škol. To bylo citelným zásahem do práv hlučínské menšiny, protože navzdory tomu, jakým jazykem mluvili Hlučíňané doma, chtěli vzdělávat své děti ve školách s německým vyučovacím jazykem.
To vše byly hlavní důvody opce Hlučíňanů pro Německou říši. Že nebyla ještě četnější, způsobilo německé pojetí vlasti, domova, které se nevztahuje na celý stát jako u Čechů, nýbrž k zemi, okresu, vesnici nebo dokonce jen k jedné ulici s okolím. Pro mnohé bylo neúnosné opustit místo, kde žili a jsou pochováni jejich předci. To vše je pro Čechy dodnes neznámá věc, protože považovali a považují za vlast, domov vlivem svého nacionalismu celý svůj stát, tj. od Aše až po Jasinu na Podkarpatské Rusi, dnes jen po Lanžhot, a to včetně oblastí, kde tehdy žádní Češi nežili nebo skoro nežili.
Největším problémem plynoucím z volby státu, kterého chtějí být Hlučíňané státními příslušníky, bylo pro Německo jejich ubytování, což hlavně zatěžovalo města Ratiboř, Hlubčice a jejich okresy, kam směřoval hlavní proud optantů a to během jednoho jediného roku. Muselo se pro ně postavit ubytování v provizorních barácích. Část optantů se podařilo pracovně umístit i v Porúří, čím se v pruském Horním Slezsku bytová nouze částečně zmírnila.
http://www.historieblog.cz/2019/12/odpovedi-panelova-diskuse-v-silherovicich-na-tema-moje-vlast-slezsko/#more-4900
