pondělí 30. srpna 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (12)

Tomáš Krystlík


KOBERCOVÁ BOMBARDOVÁNÍ 

První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se ale toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Očekávalo se, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí; britská vláda předem odhadla počet obětí německého bombardování za první týden druhé světové války vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu jejího trvání (sic). 

Jak k takovému mylnému odhadu mohla dospět? Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – válku mělo rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní. Touto doktrínou se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud ležela v akčním radiu jeho bombardérů. 

28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo, Baldwinova slova byla namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému. 

Britská vláda v rozporu s veškerými mezinárodními úmluvami, s mezinárodním právem se 11. 5. 1940 rozhodla, že se bude bombardovat i německé civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na 17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Ospravedlnění pro takové rozhodnutí neexistuje, Luftwaffe útočila v Británii jen na vojenské cíle. Datace pochází od německého historika Wernera Masera, podle jiných historiků začalo britské bombardování Německa až v září. Snaha tak zatušovat britské provinění proti mezinárodním konvencím časově posunout začátek bombardování německého civilního obyvatelstva až za incident v londýnském East Endu je zřejmá. 

Berlín RAF zatím nebombardovala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna. 24. 8. 1940 ale přeletěly německé bombardéry vojenský cíl a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v londýnském East Endu. Nikdo sice nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který na takový incident úpěnlivě čekal, hned druhý den přikázal RAF, aby v nastávající noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad Berlínem byla pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou akci reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí, což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 začala i Luftwaffe. 

Hned po prvních dvou bombardováních Berlína, na začátku září 1940 vypracoval Churchill s Charlesem Portalem, velitelem bombardovacího letectva RAF, zničující taktiku: nejdříve RAF shodí zápalné pumy, pak, až přijedou na místo hasiči, bude totéž místo bombardovat druhá vlna letadel bombami tříštivými, aby se hasiči a vyprošťovatelé museli před bombami ukrýt nebo byli zabiti a plameny ze zápalných bomb měly čas dokonat své dílo. Ke zvýšení účinku mělo přispět používání chemických rozbušek u britských, později i u amerických leteckých bomb s nedefinovatelným zpožděným okamžikem výbuchu po dopadu pumy, v důsledku roztříštění ampule s kyselinou, která pak rozleptávala filmový perforovaný celuloidový pásek přidržující přes péro kontakty rozbušky od sebe, až praskl. Účelem byl pozdější výbuch bomby, optimálně až při záchranných pracích, aby bylo obětí co nejvíce. Německo a SSSR zpožděné chemické rozbušky nepoužívaly. Dodnes je zneškodňování nevybuchlých angloamerických leteckých pum z druhé světové války velmi nebezpečná záležitost, protože jejich chemické rozbušky jsou stejně citlivé i po létech a navíc je třeba je v zarezlém pouzdře vyšroubovat z hlavice pumy. 

Tato taktika a vůbec bombardování civilních cílů se značně nelíbily podřízeným velitelům britského bombardovacího letectva, ale neměli vzhledem k postavení Portala jinou možnost než se podřídit. Churchill precizoval svoje strategické úvahy takto: „Stíhačky jsou naše záchrana, ale bombardéry jsou prostředky k vítězství.“ Churchill byl v otázce bombardování civilního německého obyvatelstva ovlivněn svým poradcem Frederickem Lindemannem, prvním vikomtem Cherwellem, vzděláním fyzikem, který argumentoval následovně. Tuna leteckých bomb zbaví stovku až dvě stovky lidí střechy nad hlavou, každé bombardovací letadlo má průměrnou životnost 14 náletů, tedy v průměru svrhne necelých 40 tun bomb. Do poloviny roku 1943 vyrobí Velká Británie cca 10 tisíc bombardérů a již jen polovina svržených bomb na 58 větších německých měst s více než sto tisíci obyvateli zbaví přibližně třetinu Němců jejich obydlí. Výzkumy podle interpretace Lindemanna prý ukázaly, že ztráta vlastního obydlí snižuje vůli vydržet více než úmrtí přátel nebo příbuzných. Nicméně směrnici, že hlavním cílem bombardování je demoralizace německého civilního obyvatelstva, dostali velitelé bombardovacích jednotek RAF oficiálně až 14. 2. 1942. V létě 1942 se k bombardování Německa připojilo i americké letectvo. Američané se ale snažili bombardovat za dne a pouze vojenské cíle, kdežto Britové bombardovali v noci a civilní obyvatelstvo. 

V celkovém vedení války se ale anglo–americké bombardování minulo účinkem, protože po většinu války nezabránilo zvyšování objemu německé výroby. Válku nezkrátilo, natož aby ji rozhodlo. Omezovat německou výrobu se začalo dařit až na přelomu let 1944/1945, tedy pozdě. Dnes se západní historici shodují, že kobercové bombardování civilního obyvatelstva Němce zatvrdilo a válku v Evropě naopak prodloužilo. Podle britského historika Alana J. P. Taylora stálo britské bombardování německých měst a vojenských cílů více, než kolik hodnot se oním bombardováním v Německu zničilo (sic). Konkrétně zaměstnávalo bombardování 7 % britských branných sil a spotřebovávalo 25 % nákladů britské válečné výroby. 

Němci oproti Britům a Francouzům neplánovali samostatné bombardování jako prostředek k vedení války, jejich bombardovací letectvo bylo určeno jen pro podporu pozemní armády, takže museli v roce 1940 při leteckých útocích proti Velké Británii improvizovat. Po plošném bombardování německých měst britským letectvem učinil Hitler obdobnou chybu jako Britové: domníval se, že odvetným bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor a přivede Velkou Británii k jednacímu stolu, k mírovým vyjednáváním. 

V únoru 1944 objednal Churchill ze Spojených států čtvrt milionu antraxových bomb. Měl také 26 tisíc tun yperitu a šest tisíc tun fosgenu, buď přímo v bombách, nebo uskladněné. Tvrdil, že by to „stačilo na Berlín, Hamburk, Kolín, Essen, Frankfurt a Kassel dohromady“. Při zasedání kabinetu 6. 6. 1944 poručil svým podřízeným, aby se připravili, že „zaplaví“ šest vybraných německých měst otravným plynem. Znamenalo to porušení všech mezinárodních smluv, což byly podle něj „hloupé konvence“, „móda, která střídá jednou krátké sukně a jednou dlouhé“. Jeho podřízení prokázali velkou statečnost, když se proti němu postavili a nakonec prosadili svou vůli, takže antraxové pumy a pumy s bojovými plyny nebyly nasazeny.

Od 13. 6. 1944 začalo Německo proti Velké Británii využívat k bombardování relativně velmi levný podzvukový nepilotovaný letoun s reaktivním pulsačním motorem V–1. Za cenu jednoho bombardéru Lancaster včetně nákladů na výcvik posádky, bomb a leteckého benzínu mohlo Německo odpálit 300 raket V–1. Jak píše Paul Johnson, střely V–1 v červenci 1944, v době kulminace jejich náletů na Londýn, poškozovaly denně 2000 domů a silně narušovaly morálku obyvatelstva. Balistické rakety V–2 vypouštěné od 8. 9. 1944 stály už 96krát více než V–1. Nasazení V–1 a V–2 již výsledek války nezvrátilo. 

Britské ničení kulturních památek zejména v Drážďanech a Postupimi bylo zcela záměrné. 13. 2. 1945 kolem 22. hodiny shodila letadla předvoje britských bombardérů světelné zaměřovače (dlouho svítící světlice na zemi) nad středem Drážďan pro vyznačení cílové plochy. Po náletech se tvrdilo, že letectvo mělo bombardovat drážďanské nádraží se seřadištěm, jenže to je vzdáleno minimálně 800 m od náletem zničených budov budov historického centra. 

Pro srovnání. V Kolíně nad Rýnem bylo nádraží během války cílem nesčetných bombardování a přesto, že je vzdáleno jen 60 m (sic) od Kolínského dómu, nebyl tento bombardováním zničen jako stavby v Drážďanech nebo v Postupimi, nýbrž jen poškozen. Posádky britských bombardovacích letadel se snažily kolínský dóm nezasáhnout.

Ve výšce 900 m Drážďany obletěl a zkontroloval přesnost pozic světelných zaměřovačů sám velitel nočního náletu britský podplukovník Maurice Smith a povolil zahájení akce. První vlna 240 lancasterů začala bombardovat takto označenou cílovou plochu z výšky tří až čtyř kilometrů. Po půlnoci jinou plochu vyznačenou opět ze vzduchu barevnými dlouho na zemi svítícími světlicemi bombardovala druhá vlna 525 britských letadel, tentokrát bylo cílem hlavní shromaždiště přeživších z prvního bombardování. 14. 2. kolem poledne se objevily coby poslední naplánovaná útočná vlna létající pevnosti Američanů, které teprve zaútočily na válečně zdůvodnitelné cíle: na nádraží a přilehlé železniční seřadiště. Pak ještě 15. 2. přiletěly nad Drážďany coby náhradní cíl další americké bombardéry, ale v porovnání s předchozími nálety již srovnatelně velké škody nenapáchaly. 

14. 4. 1945 zničilo 491 britských letadel bez jakéhokoli válečného důvodu polovinu budov postupimského historického městského centra zřejmě kvůli tomu, že byla sídlem pruských králů, tedy symbolem pruského státu. 


PŘÍKLADY FALŠOVÁNÍ DĚJIN SPOJENCI

Do moderních dějin téměř všech evropských států je nutné zakalkulovat cenzuru historických obcí a její manipulaci s důkazy. Zejména to platí o éře německého nacionálně socialistického státu, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do knižního vydání oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí. 

Některé doklady jimi předložené Mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku (IMT, International Military Tribunal at Nuremberg) jsou evidentní podvrhy. Britský historik A. J. P. Taylor soudí o protokolech z procesu před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku následující: „Využívání tohoto materiálu je pro historika nebezpečné. Dokumenty… byly vybrány nejen proto, aby se tím demonstrovala válečná vina obžalovaných, ale také z toho důvodu, aby se zakamuflovala vina žalujících mocností.“ 

K rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora v Norimberku (IMT) v létech 1945–1946 patří též „zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky vedoucích k druhé světové válce, obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů, přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 až 21 statutu norimberského vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti důkazům obhajoby: „Tribunál by se neměl vázat technickými pravidly dokazování… neměl by vyžadovat prokazování fakt všeobecně známých, měl by je vzít na vědomí“. Tím bylo umožněno IMT opírat své výroky i na zcela pochybných, z hlediska dokazování nevěrohodných nebo zaujatých svědectvích a dokumentech a tak zkreslovat nebo dokonce falšovat události (sic). To se imprimovalo i do poválečných historických prací, takže můžeme říci, že události týkající se druhé světové války a éry německého národního socialismu jsou péčí spojenců v nezanedbatelné míře zkresleny, některé dokonce připouštějí i výklad, že byly zcela vylhány.

„Správný“ (rozuměj: spojenecký) výklad německé historie ve SRN byl do budoucnosti preventivně zajištěn článkem 7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 Předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, Zwei-plus-Vier-Vertrag), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních činitelů se musely a musejí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes řídit. 

Coby typický příklad spojenecké cenzury poslouží záznam německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop z přijetí polského vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně, zveřejněný začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP redigovaném spojeneckými historiky chybí. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939, ale ten spojenečtí historici v archivech německého ministerstva zahraničí po válce údajně nenalezli, dodnes se nenašel. Účel oné spojenecké cenzury je jasný – dokázat, že vinu za rozpoutání druhé světové války mělo pouze Německo. Ale onen výše popsaný cenzurní zásah spojeneckých historiků měl a dodnes má podstatnou vadu na kráse. Jak hodlají spojenci před světem dodnes předstírat, že Lipski tuto výhrůžku nepronesl, když text onoho Ribbentropova záznamu včetně onoho spojenci popíraného Lipského výroku (sic) je zanesen jako důkaz v doslovném zápisu z průběhu poválečného norimberského Mezinárodního vojenského tribunálu IMT, který byl v 50. letech minulého století knižně vydán ve Spolkové republice Německo samotnými západními spojenci? 

Další mechanismus – spojenci upravené dokumenty s dopsanými pasážemi a vyrobené falzifikáty přijaté jako důkazy Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku (IMT) – demonstrujme na dvou příkladech. Tzv. Hoßbachův protokol je záznam první z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na schůzce nejvyšších velitelů třech branných složek Německa. Týkala se vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, a během ní měl podle přesvědčení spojenců zjevit své agresivní válečné cíle. 

Ve skutečnosti na oné schůzce Hitler poprvé oznámil své odhodlání vojensky dobýt za vhodné mezinárodní situace české země (Tschechei, ne Tschechoslowakei, na což explicitně upozorňuje G. Schultze-Rhonhof) a připojit Rakousko, což zdůvodnil rozšířením životního prostoru a báze pro výrobu potravin, oboje v časovém horizontu 1943–1945, protože v těchto letech dokončí Říše proces vyzbrojení a výzbroj by při dalších letech zastarala. Hitlerovu řeč zaznamenal jeho adjutant z Wehrmachtu plukovník Friedrich Hoßbach jen v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat, a konference se zúčastnilo kromě něho samého jen šest osob bez jediného stenopisty – ministr války Werner von Blomberg, ministr zahraničí Konstantin von Neurath, velitel letectva Hermann Göring, vrchní velitel armády Werner Fritsch, vrchní velitel námořnictva Erich Raeder, Adolf Hitler. Obvykle byli tehdy vždy přítomni a to i tajným poradám zapisovatel a sekretářka, dělající si poznámky nebo stenografující, odpovědní za to, že zaznamenaný text se bude shodovat s vyřčeným. Jejich koncept záznamu se pak vždy předkládal účastníkům k opravám a ke schválení. Pak se záznam přepsaný na stroji, podepsaný tím, který ručil za doslovnost záznamu, uložil do oficiálních akt. Nic takového se na schůzce s Hitlerem 5. 11. nestalo, všechny role suploval jediný člověk – Hoßbach. O pět dní později sepsal o schůzce rukopisnou (sic) zprávu, a jako takovou ji dvakrát nabídl Hitlerovi k přečtení, který odpověděl, že nemá čas to číst. Poněkud zvláštní přístup Hitlera k dokumentu tak zásadního významu! Ludwig Beck, náčelník generálního štábu, ji četl, Werner von Blomberg si zprávu také možná prohlédl. Ostatní účastníci porady ani nevěděli, že rukopisný zápis existuje. 

V norimberském procesu, International Military Tribunal (IMT), konaném od 20. 11. 1945, se ono memorandum objevilo místo v Hoßbachově rukopisu ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl; vypověděl v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“, ale že postrádá jím zapsané kritické námitky Neurathovy, Blombergovy a Fritschovy k Hitlerovým argumentům. Tedy že odpovídá v celku, nikoliv v detailech. 

Hitlerův adjutant z Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u norimberského tribunálu poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém a strojem psaném údajném Hoßbachově memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování Führera“. Velkoadmirál Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl, taktéž výslech Friedricha Hoßbacha před soudem. Hoßbachův originální rukopisný zápis dodnes není k nalezení. 

Pravděpodobný průběh oné schůzky z 5. 11. 1937 popisuje britský historik Alan J. P. Taylor. Hitler na ní uvedl, že problémy Německa lze vyřešit jen použitím síly a uvedl tři eventuality. První bylo časové rozmezí 1943–1945, protože po tomto datu by se situace mohla změnit jedině k horšímu pro jakoukoli akci. Druhou eventualitou bylo vypuknutí občanské války ve Francii. Pokud by k ní došlo, „přišel by čas na akci proti Čechům“. Třetí eventualitou byla válka mezi Itálií a Francií možná již v roce 1938, kdy „naším úkolem bude vyvrátit Rakousko a Československo současně“. Termín „síla“ pro Hitlera evidentně znamenal jen hrozbu válkou, nikoliv válku samu, protože věřil, že západní mocnosti budou ustrašené, aby zasáhly. „Británie zcela jistě a patrně také Francie Čechy odepsala a smíří se se skutečností, že tato otázka bude patřičně vyřešena Německem.“ Generálové namítali, že Francie i při současném nasazení branných sil do války s Itálií bude mít nad Německem dostatečnou převahu, von Neurath pochyboval, že k ozbrojenému konfliktu Francie s Itálií dojde, nebo že se obě země k němu blíží. Hitler všechny odbyl tím, že „je přesvědčen o tom, že se Británie nezapojí, a nevěří proto v eventualitu vojenské akce Francie proti Německu“. Další kuriozitou podle Taylora bylo, že až na Göringa byli všichni přítomní Hitlerovi oponenti, konzervativci starého střihu, a s výjimkou Raedera byli v příštích třech měsících ze svých funkcí odvoláni. Podle Taylora se zdá, že hlavním účelem onoho Hitlerova snění za bílého dne bylo získat podporu přítomných proti prezidentu Říšské banky a ministru hospodářství Hjalmaru Schachtovi, který se vzpíral vyšším výdajům na zbrojení a rozšíření zbrojního programu. (Schacht odstoupil z funkce ministra hospodářství 8. 12. 1937) Pro tuto hypotézu svědčí i poznámka v Hoßbachově protokolu v posledním odstavci: „Druhá část konference se zabývala otázkami zbrojení.“ 

Britský týdeník The Spectator z 16.–23. 12. 1995 o Hoßbachově protokolu lapidárně napsal: „Tento dokument je ověřená fotokopie kopie mikrofilmu přepsané ‚ověřené kopie‘, kterou připravili Američané podle přepsané ‚ověřené kopie‘, kterou připravili Němci, podle neověřených Hoßbachových rukopisných poznámek, které napsal zpaměti pět dní po schůzce s Hitlerem 5. listopadu 1937.“ Vystihl to naprosto přesně.

Další příklad spojeneckého podvrhu. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existuje sedm záznamů, žádný těsnopisný. Hitler měl v něm generalitu podle spojenců seznámit s tím, že diplomatická vyjednávání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii. První strojopisný záznam byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem, ještě než byl předložen k projednání soudnímu dvoru, rozdán ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik neuvěřitelných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní prostředek zamítnut. Psalo se v něm totiž, že Hitler doslova prohlásil: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž fyzické zničení nepřítele… Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno Němci… Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním momentě s nějakými návrhy a se změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu budu muset před očima fotografů nakopat do břicha… Zda tomu svět uvěří, je mi u prdele.“ 

I když v němčině výraziva týkající se defekace nejsou tak vulgární jako v češtině, nelze uvěřit, že se Hitler ve své oficiální řeči k nejvyššímu velení vojenských složek takto vyjádřil. V Aldermanově záznamu bylo též uvedeno, že Hermann Göring pak po onom Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce a radostně na něm tančil (sic). Což je k neuvěření nejen kvůli jeho postavě, nýbrž i proto, že podle všeho patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení společně se státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí Ernstem von Weizsäcker a ministrem zahraničí Konstantinem von Neurath k těm, kteří chtěli zachovat mír.

Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu Hitlerovy řeči tisku za technickou chybu, za nedopatření. Britové přesto převzali tento záznam odmítnutý norimberským tribunálem a zařadili jej jako důkaz (sic) zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční politiky). Odtud se ony výroky připisované Hitlerovi rozšířily do světa a historici je dodnes nekriticky přejímají.

Norimberský soudní dvůr poté sáhl po jiném zápisu této Hitlerovy řeči, který by psán přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém psacím stroji, papíry neměly hlavičku, zápis byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení, nebyl podepsán, chyběla poznámka, kdo jej pořídil, kdo je odpovědný za přepis. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako soudem zavržený první, výše uvedený záznam rozdaný tisku Aldermanem. Soud Siemersův důkaz ignoroval a záznam coby důkaz přitěžující nejvyššímu velení německých ozbrojených sil, že vědělo předem o Hitlerových zločinných plánech, což byl jeho hlavní účel, přiřadil do spisu. 

Další záznam oné Hitlerovy řeči z 22. 8. 1939 pořídil generáladmirál Hermann Boehm. Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy výroky v prvním i druhém zápisu předloženém soudu, že je nevyřkl nebo takovou formulaci nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Neprohlásil nic o zničení Polska včetně jeho obyvatelstva. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby. Byl soudem zaregistrován pod označením Raeder Nr. 129 v denním protokolu norimberského tribunálu, což je zřejmé z přílohy knižně vydaného doslovného záznamu z procesu, ale samotný text záznamu a faksimile Boehmova místopřísežného prohlášení v něm není (sic). 

Spojenci evidentně zfalšovaným záznamem Hitlerovy řeči z 22. 8. 1939 zařazeným do soudního spisu mínili dokázat, že Hitler chtěl rozpoutat evropskou válku s Velkou Británií, Francií a Polskem. Jenže v době německého vpádu do Polska mělo Německo výzbroj a munici, jak výše uvedeno, na šest týdnů vedení války a to pouze s jednou zemí. To naprosto zpochybňuje Hitlerův úmysl utkat se v evropské válce s vícero zeměmi.

IMT akceptoval i propagandistickou legendu Ilji Erenburga, že nacisté vyráběli mýdlo z těl židovských obětí. Sovětský svaz totiž předložil v Norimberku německý předpis na výrobu mýdla z lidských ostatků coby nepřímý důkaz. Do soudních materiálů byl zařazen pod označením USSR–196. Nebylo to nic nového, spojenecká propaganda v první světové válce tvrdila, že v německých továrnách se vyrábí mýdlo z lidského tuku, což po válce (první světové) bylo vyvráceno. Izraelští experti v roce 1990 potvrdili, že mýdlo z lidských obětí se za druhé světové války nevyrábělo. Navzdory tomu přežívá ona nepravda dál.

Exkurs. Již 16. 4. 1945 v osvobozeném KZ Buchenwald vystavili Američané nálezy z táborové patologie: kusy vydělané lidské kůže s tetováním, dvě vyschlé a smrštěné lidské hlavy a lampu se stínítkem z lidské kůže. Vystavená lampa zmizela ještě koncem dubna 1945 beze stopy, takže z čeho bylo stínítko, nebylo možné zjistit. Po desetiletí ale převládal názor, že bylo z lidské kůže, protože 25. 5. 1945 americký patolog major Reuben Cares potvrdil, že se v případě třech vzorků ze zbývajících vystavovaných a jemu předložených jedná o lidskou kůži. Dodnes se ony doličné předměty nacházejí dílem v National Archives Washington D.C. a v Armed Forces Institute of Pathology, Washington D.C. Iniciátorkou výroby předmětů z lidské kůže měla být Ilse Koch, manželka velitele KZ Buchenwald Karla Ottona Kocha, odsouzená americkým soudem v Dachau v roce 1947 k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti, ne však za výrobu stínítek a předmětů z lidské kůže nebo popud k ní, protože jí to americký soud v Dachau navzdory dvěma svědectvím buchenwaldských vězňů neprokázal. Její trest byl po odvolání snížen na čtyři roky vězení, ale po propuštění byla německými soudy obviněna z vraždy. Zemský soud v Augsburgu ji 15. 1. 1951 za podněcování k vraždě, pokus o vraždu a podněcování k těžkému ublížení na těle odsoudil k doživotnímu vězení. 

Není bez zajímavosti, že již v srpnu 1943 do domu Kochových v areálu koncentráku vtrhlo na udání Gestapo a hledalo přebaly knih a stínítka lamp z lidské kůže (sic). Navzdory několika po sobě jdoucím důkladným domovním prohlídkám žádné nenalezlo, všechny v domácnosti Kochů byly z pergamenového papíru. Zato objevilo několik vkladních knížek. Karl Otto Koch byl zatčen, obviněn z korupce a z trojnásobné vraždy. Den po jeho zatčení došlo i na jeho ženu Ilse, která byla obviněna ze spolupachatelství, přechovávání kradených věcí a ze zahlazování důkazů. Ilse strávila 16 měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Výmaru (Weimar) a navzdory naléhavému „přání“ H. Himmlera, aby byla odsouzena na minimálně šest let, nacistický soud ji pro nedostatek důkazů osvobodil. Její manžel a další zatčení SS-funkcionáři z KZ Buchenwald byli souzeni za přechovávání kradených věcí, za sabotáž branného úsilí, za vraždy a odsouzeni nacistickým soudem k trestu smrti a popraveni. Ilse Koch pak strávila po svém propuštění z vazby oněch pár měsíců do konce války u své rodiny v Ludwigsburgu. 

V roce 1954 se na první výstavě k historii KZ Buchenwald v NDR objevila jiná, tentokrát menší noční lampička opět se stínítkem údajně z lidské kůže. Po rozpadu NDR soudní znalecký posudek ze 6. 7. 1992 prokázal, že se o lidskou kůži nejedná [Stein]. Více předmětů, o nichž se předpokládalo, že jsou z lidské kůže, nalezeno nebylo. Nicméně se v 50. létech 20. století další lampy se stínítky údajně z lidské kůže vystavovaly v Malé pevnosti Terezín a v Henleinově liberecké vile, kde byl jejich účinek podpořen zaschlými stříkanci údajně krve na zdech suterenních místností vily pocházejících z mučení a poprav českých vlastenců coby důkaz nelidskosti německého národně socialistického režimu. 

Že s objektivitou IMT nebylo cosi v pořádku, dokládá mimo jiné i fakt, že jeden z odsouzených a popravených, generálplukovník Alfred Jodl byl v denacifikačním procesu před německým soudem v Mnichově v roce 1953 shledán nevinným ve smyslu žaloby norimberského tribunálu a byl posmrtně rehabilitován, což mimo jiné umožnilo, aby jeho žena mohla po něm dědit a pobírat vdovský důchod. Rozhodnutí soudu bylo zčásti založeno na skutečnosti, že o čtyři roky dříve prohlásil uznávaný a respektovaný francouzský zástupce v norimberském tribunálu IMT, profesor Donnedieu de Vabres Jodlovo odsouzení za neopodstatněné, protože šlo o justiční omyl. Bavorský státní zástupce se vzdal odvolání a rozsudek nabyl 2. 3. 1953 právní moci. To se nelíbilo americké okupační správě, která s poukazem, že rozsudek mnichovského soudu se příčí norimberskému, jej nechala z titulu své nadřazenosti nad německými (bavorskými) orgány a soudy zrušit. S tím se nehodlala smířit Jodlova vdova a intervenovala u americké okupační správy, která jí ale dala na vědomí, že podle zákona Vysoké (spojenecké) komise č. 13 může ve věci buď rozhodnout ona komise sama, nebo nechat o tom rozhodnout soud okupační moci, v tomto případě americký soud v Německu. Tím jí bylo jasně naznačeno, jaký zřejmě bude výsledek. Byla donucena se dohadovat přes svého advokáta s americkou okupační správou. Američané ustoupili, vdově po Jodlovi přiznali dědictví a vdovský důchod po něm a bavorská vláda 3. 9. 1953 zrušila rehabilitační rozsudek mnichovského soudu z 2. 3. 1953.  

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-12/


čtvrtek 26. srpna 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (13)

Tomáš Krystlík


HITLEROVY SNAHY O UZAVŘENÍ MÍRU

Touto subkapitolou otevíráme pomyslnou Pandořinu skříňku dějin, protože spojenečtí a čeští historici německé snahy o uzavření míru zamlčují. 

6. 10. 1939, pět týdnů po vypuknutí války, učinil Hitler ve svém veřejném projevu nabídku: „Mou hlavní snahou je očistit naše vztahy s Francií ode všech stop zlé vůle a učinit je přijatelné pro oba národy… Německo proti Francii nevznáší žádné nároky… Dokonce jsem odmítl byť jen zmiňovat problém Alsaska a Lotrinska… Vždycky jsem dával Francii najevo své přání navždy pohřbít naše odvěké nepřátelství a usmířit tyto dva národy, které se oba honosí zářnou minulostí… O nic menší úsilí jsem vynaložil na to, abych docílil anglo–německého porozumění, ne, víc než toho, anglo–německého přátelství! Nikdy a nikde jsem nejednal v rozporu s britskými zájmy. A ještě dnes věřím, že v Evropě a na celém světě může být skutečný mír jedině tehdy, když Anglie a Německo dospějí k porozumění… Proč by se tahle válka na západě měla vést?… Otázka znovuzřízení polského státu je problém, který se nevyřeší válkou na západě, nýbrž výlučně za účasti Ruska a Německa.“ Hitler ve svém projevu letmo zmínil i celou škálu otázek, které bude nutné vyřešit u konferenčního stolu a nikoli na bojišti: otázku německých kolonií, oživení mezinárodního obchodu, „bezpodmínečně garantovaný mír“, vyřešení etnických otázek v Evropě. 

Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se 12. 10. 1939 vyjádřil, že Hitlerovy návrhy jsou „vágní a neurčité“ a „neobsahují žádné návrhy na nápravu křivd způsobených Československu a Polsku“. Že Německo mělo zájem na míru, dosvědčoval i průběh pozdější evakuace britského vojska z Dunkerque (27. 5.–3. 6. 1940), kdy Wehrmacht i Luftwaffe šetřily životy britských vojáků. Proti invazi byla Velká Británie chráněna nejen kanálem La Manche, nýbrž i naprostým nedostatkem plavidel vhodných pro vyloďování. Kromě toho by se invazní síly musely chránit proti útokům britských letadel a válečných lodí, k čemuž jim chyběla, i kdyby měly dost plavidel, vhodná technika. Němci měli v létě 1940 všehovšudy jen tři křižníky a čtyři torpedoborce.

Nově zřízené oddělení SO1 britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) začalo hrát s Němci, tedy s Hitlerem, Heßem a oběma Haushofery, zpravodajskou hru, kdy předstíralo, že ve Velké Británii je relativně velká skupina politiků přejících si mír s Německem, což byla pravda, že jsou s to kvůli prosazení míru svrhnout Churchillovu vládu, což ale skutečnosti neodpovídalo. Hitler měl nabýt dojem, že Británie s ním uzavře mír, tedy že může napadnout SSSR, a ne místo toho poslat armádu na Střední východ k dobytí britských ropných polí v okolí Mosulu, což byla noční můra Angličanů. SO1 jednající podle pokynů Churchilla dokázala v Hitlerovi vzbudit a udržovat vidinu brzkého uzavření míru s Velkou Británií. 

Jeden z mírových pokusů v režii SD a SS skončil 9. 11. 1939 incidentem v pohraničním městě Venlo zpackaným únosem dvou britských agentů z Holandska do Německa. Od té chvíle převzali věc mírového vyjednávání výhradně Hitler a Rudolf Heß se svými dvěma poradci Karlem a Albrechtem Haushoferem. Celou věc před ostatními pečlivě utajili. 

Historik Werner Maser zmiňuje Hitlerův požadavek, aby Británie vrátila Německu jeho někdejší kolonie, a návrh, že se má „zbrojení uvést na rozumnou a hospodářsky únosnou míru“, tedy odzbrojit. Britská vláda na svém zasedání 26. a 27. 5. 1940 sice projevila ochotu vrátit Německu jeho bývalé kolonie, avšak Churchill nechtěl akceptovat jako podmínku míru německý požadavek na odzbrojení (sic).

Od září 1939 do poloviny června 1940 učinilo Německo Velké Británii různými cestami a prostředníky celkem šestnáct nabídek na uzavření míru, které se daly považovat za oficiální. Do nich se nepočítají aktivity typu, kdy diplomatický zástupce Německa v nějaké zemi navštívil britského vyslance tamtéž, aby mu sdělil, že pokud má jeho země zájem, mohl by přes něj předat mírové návrhy Berlína. Víme o těchto 16 nabídkách z instruujícího dopisu stálého podtajemníka v britském ministerstvu zahraničí Alexandra Cadogana vyslanci ve Washingtonu lordu Halifaxovi poté, co Hjalmar Schacht požádal americkou vládu o zprostředkování míru s Velkou Británií. V témž dopise stálo i černé na bílém: „Konflikt rozpoutala neochota polské vlády jednat vážně ve věci Danzigu a koridoru, což bylo umocněno snad jen záměrnou záští ze strany Ribbentropa.“ 

Další tajné německé návrhy na mír následovaly, takže nakonec jich bylo přes dvě desítky. Hitler ve svém projevu 19. 7. 1940 učinil Velké Británii nabídku i veřejně: „Nikoli jako poražený, nýbrž jako vítěz hovořím hlasem zdravého rozumu. Neshledávám žádný smysluplný důvod, proč v této válce pokračovat.“

V létě 1940 předložil osobní první poradce Hitlera Ludwig Weissauer prostřednictvím dr. Ekeberga ze švédského nejvyššího soudu britskému vyslanci ve Stockholmu Victoru Malletovi tyto mírové podmínky:

> imperiu zůstanou všechny kolonie a mandátní území

> kontinentální nadvláda Německa nebude zpochybněna

> všechny otázky týkající se Středomoří a francouzských, belgických a holandských kolonií, jsou otevřené k další diskusi

> musí existovat polský stát

> Československo musí patřit Německu (takto v originálu).

Churchill předložil šifrovaným telegramem onu Hitlerovu nabídku šéfům vlád Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a vysokému komisaři Jihoafrické unie. Doporučil ji zamítnout. Oficiální stanovisko: před zahájením mírových rozhovorů by se musely německé branné síly stáhnout ze všech okupovaných území, což byl požadavek evidentně nesplnitelný. Churchillovi bylo také jasné, že Velká Británie nemůže delší dobu vydržet devastující nálety Luftwaffe, byť je před invazí chráněna dvacetimílovým pásem vody a že dost britských politiků si přeje mír s Německem. Panovala i nejistota, zda Hitler dodrží své slovo – z minulosti bylo známo jeho porušení Mnichovské smlouvy ze září 1938 a smlouvy o neútočení s Dánskem z května 1939.

14. 11. 1940 převzal Samuel Hoare od papežského nuncia v Madridu poslední známé německé mírové podmínky s tím, že „následující detaily mají být tlumočeny straně, která bude ochotna jednat v souladu s nimi“, tedy ne nutně přímo britské vládě: 

> Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě reparací za škody způsobené během záboru.

> Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak budou ozbrojené síly redukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým potřebám každé země.

> Německo požaduje navrácení svých bývalých kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání odejít.

> Politická nezávislost a národní identita polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z diskusí vyloučeno. Československu (takto napsáno) nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru, ale zůstane pod ochranou Říše.

> Měla by být prosazena širší evropská ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím jednání a porozumění mezi evropskými národy“.

Zde už se Churchill neodvážil nikomu z politiků nabídku jen ukázat, protože se britská situace od léta 1940 velmi zhoršila, Británie válku prohrávala, následky německého bombardování byly strašlivé, britská vojska byla takřka nepřetržitě porážena zeměmi Osy, kdekoliv se s nimi střetla. Dalo se téměř s jistotou předpokládat, že za této situace by byl britský vládní kabinet dotlačen k mírovým jednáním. K tomu nebyl Churchill ochoten, protože chtěl Německo coby největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, nepřipustit, aby Německo ovládalo natrvalo hospodářsky prakticky celou kontinentální Evropu. K tomu potřeboval do války zatáhnout USA, protože Velká Británie sama nebyla s to Německo zdolat. Jenže veřejnost v USA nebyla vůbec nakloněna nechat se zatáhnout do evropské války po boku Anglie. Britské zlaté a devizové rezervy, zvláště když na konci roku 1940 musela přenechat jako záruku své zlato Spojeným státům, se povážlivě ztenčily, takže v nejlepším případě by vydržela bez pomoci Washingtonu čelit Německu nejvýše dvanáct měsíců, do konce roku 1941. Churchill by pak musel Britům vysvětlovat, proč je nechal nesmyslně tolik trpět těžkými nálety Luftwaffe, když přijatelné nabídky k uzavření míru přicházely od Německa ještě před Bitvou o Anglii i po ní. Asi by byl Churchill shledán vinným a odsouzen. 

Churchill znal potenciální strategické cíle Německa: Rusko po Ural a k tomu dostat do svého vlivu Střední východ až po Irák včetně. Kdyby Německo expandovalo jihovýchodním směrem – o což se už pokusilo v roce 1888 stavbou železnice nejdříve do města Konya v jižní části turecké Anatolie a pak v roce 1903 dále do Bagdádu. Za to dostala stavbu financující Deutsche Bank od turecké vlády koncesi k těžení ropy kolem trati v oblasti Mosulu. Jenže tím by bylo ohroženo nejen britské koloniální panství na Středním východě, nýbrž i zásobování ropou a bez ropy by se obranyschopnost Velké Británie během relativně krátké doby, pokud by Německo provedlo k tomu příslušné kroky, zhroutila. 

Bylo tedy nutné odvrátit možný německý průnik na Střední východ a přesměrovat jej jinam – vůči Sovětskému svazu. To by nejen odvrátilo hrozbu zhroucení obrany Velké Británie nedostatkem ropy i snížilo by koncentraci letadel Luftwaffe nad západní Evropou a proti Británii jejich nasazením i proti SSSR. Také by přestaly proudit do Německa potraviny a suroviny nejen ze Sovětského svazu, nýbrž i z asijských zemí a ze zámoří přes sovětskou železniční síť, trasami, které Velká Británie nebyla s to přerušit. Takže Hitler měl být pomocí britské SO1 (Special Operations 1, Speciální operace 1) udržován v dojmu, že skupina stojící mimo vládu s Edwardem Halifaxem a Samuelem Hoarem, která ovšem neexistovala a byla uměle vytvořena jen k oklamání Hitlera, bere jeho nabídku vážně, v pravou chvíli vystřídá Churchillovu vládu a uzavře s Německem mír. Samuel Hoare, coby zvláštní britský vyslanec ve Španělsku, se minimálně dvakrát setkal na přelomu let 1940/1941 ve Švýcarsku s německým vyjednavačem A. Haushoferem a pravděpodobně i s Heßem, který za ním tajně dvakrát do Curychu zaletěl. Hoare měl za úkol tvrdit, že jakýkoliv pokus z německé strany kontaktovat lorda Halifaxe by vedl k okamžitému konci vyjednávání s britskou stranou. Churchill o míru jednat vůbec nechtěl, ale současně se obával, že kdyby Hitler začal pochybovat o možnosti uzavřít s Británií mír, směřoval by německou expanzi v roce 1941 pravděpodobněji ke zdrojům ropy na Středním východě než proti SSSR. 


Bylo to značně riskantní hra. Kdyby Němci zveřejnili své návrhy Velké Británii, byl by Churchill politicky odrovnán a USA by mohly tlačit na Brity, aby uzavřeli s Němci mír, protože v německém návrhu předaném Hoarovi 13. 11. 1940 bylo jen minimum bodů, které se jevily jako méně přijatelné. Tím by se Velká Británie musela smířit s hospodářskou nadvládou Německa v Evropě a nakonec i ve světovém obchodu.

Ministr válečného hospodářství a současně ministr pro SOE Hugh Dalton si uvědomil, kam britská politika Německo žene a 28. 2. 1941 napsal urgentní dopis ministru zahraničí Edenovi. Bylo to v době, kdy se vláda tajně usnesla, že Británie nemůže sama válku v Evropě proti Německu vyhrát. To bude možné pouze v případě, že se válka rozšíří na světovou a vtáhnou se do ní další státy, zejména USA. Dalton v dopisu Edenovi k tomu poznamenal, že to, „co nyní navrhuje Winston (Churchill), je opravdu strašná věc, a já si nejsem jist, zda mi svědomí dovolí podílet se na tom“. Dalton si uvědomoval, že německý výpad na východ, k jehož iniciování politika Churchilla a hrátky SO1 s německými mírovými nabídkami směřovaly, bude mít strašlivé následky a ztráty na životech. V dopise dále pokračoval: „Vždycky jsem tvrdil, že v této válce je házení klacků frickům pod nohy oprávněné, přičemž operace Messrs HHHH (pánů Hitlera, Haushofera, Hoarea, Halifaxe), jakmile jsme se do ní pustili, měla plnit právě tento účel, nicméně nevěřím, že se nám může dostat morálního ospravedlnění, když ji využijeme, abychom přivodili navrhovaný konečný výsledek. Mám pocit, že musíme svolat další poradu, abychom probrali, kam až tuto záležitost chceme dovést.“ V podobném smyslu Dalton napsal i dopis Churchillovi. Vyústilo to v Daltonův politický pád, zbytek války setrval na podřadném úřednickém postu.

Rudolf Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 v uniformě poručíka Luftwaffe vezl s sebou z povahy mise zcela jistě detailní mírové návrhy, které se dostaly po jeho seskoku do rukou Britů a hned se údajně ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. SO1 byla po válce neprodleně rozpuštěna, archiv SOE (Special Operations Executive, Rada pro speciální operace) byl nedlouho po válce z 80 % údajně zničen požárem. Že byl německý emisar očekáván v určitou hodinu na letišti u skotského zámku Dungavel House, je z dalších indicií zřejmé. Britové pravděpodobně očekávali, že přiletí 38letý šéf Auslandsorganisation der NSDAP (Zahraniční organizace NSDAP) Ernst Bohle, do roku 1937 britský občan, narozený ve Velké Británii, který strávil mládí v Jižní Africe. 

Heß kroužil po odhození dodatečných nádrží svého letadla Messerschmitt Bf 110 (Me-110) celou hodinu nad Severním mořem, než se vydal ke skotskému pobřeží. To naznačuje, že Hitlerův emisar byl očekáván v Dungavel Houseu v předem určenou hodinu. Let nad pevninou byl riskantní i v noci, kvůli protileteckým hlídkám. Heß letěl potmě taktikou pilotů z první světové války ve výšce 15 až 30 m nad povrchem rychlostí 560 km/h (rychlost spočtena ze vzdálenosti dvou hlídek, které jeho Me-110 zaslechly, a času, kdy se tak stalo) a kopíroval tak stromy, stavení a kopce. Hrůzostrašný úkol i pro trénovaného aktivního bojového letce! Stroje v první světové válce létaly 4–5krát pomaleji! Nicméně to mělo výhodu: Heß podlétl radary a nebyl ke spatření pro vizuální pozorovatele proti o něco světlejší obloze.

V roce 1999 se vynořily důkazy, že dva piloti létající na hurricanech ze základny RAF v Algergrove, shodou okolností Češi v RAF, Václav Bauman a Leopold Šrom obdrželi rozkaz stíhat osamělé německé letadlo směřující z východu na západ směrem k Firth of Clyde. Když se chystali na Heßův letoun zaútočit, ve sluchátkách jim zazněl příkaz velitelství stíhacího letectva skončit akci a vrátit se. Seržant Bauman se domníval, že došlo k omylu, sdělil, že se nacházejí na dostřel, ale byl přerušen a rozkaz mu byl důrazně zopakován. V té chvíli byl Heßův Me-110 vzdálen asi devět letových minut od Dungavel House. Heß přeletěl západní pobřeží Skotska v okamžiku, když vyšel měsíc, což mu umožnilo rozeznat moře, a tak se otočil a vracel se zpět.

Exkurs. Luftwaffe za Bitvy o Anglii využívala k rádiové navigaci zjednodušený systém firmy Lorenz zvaný Knickebeine (Zalomené nohy), protože k obsluze nevyžadoval vyškolení posádek letadel. Fungoval na principu vysílání úzkého rádiového signálu (stvolu) z rádiomajáku na kontinentu k cíli, který vymezoval příletový koridor. Letadla, která do koridoru vlétla, byla schopna se pak v něm pohybovat s přesností 90 m k cíli. Druhý radiomaják, vzdálený stovky kilometrů od prvního, vysílal pokud možno co nejkolměji k rádiovému stvolu pro příletový koridor další úzký rádiový stvol, aby naváděcí koridor vymezený rádiovým stvolem prvního rádiomajáku protnul pět kilometrů před cílem. Když přijímač v letadle jeho signál zachytil, automaticky převzal údaj o dopředné rychlosti letadla a spustil odpočítávání času zbývajícího k dosažení cíle. Bomby se pak za přibližně tři čtvrtě minuty dalšího letu obvykle uvolnily automaticky. Přesnost bombardování, kolem 1000 m, nebyla nijak vysoká, ale umožňovala přílet a spolehlivé nalezení cíle v noci nebo za nízké, i nulové viditelnosti. Dosah systému byl omezen zakřivením zeměkoule na cca 500 km od rádiomajáků při letové výšce 6500 m. Britové tomu začali čelit vysíláním rušících signálů na stejných frekvencích, což vedlo k falešným výsledkům navigace. Luftwaffe se tomu bránila častým měněním kmitočtů. 

Přijímač Knickebeine měl i Heßův Me-110, takže byl systémem navigován z jižního Německa na určené místo nad mořem před východním pobřežím Skotska. Pak se mohl orientovat podle bočního rádiového paprsku nasměrovaného přes letiště u zámku Dungavel House. Oba paprsky radiomajáků se tedy neprotly pár kilometrů před cílem jako při nočních bombardováních, nýbrž již předtím nad Severním mořem, kde pak Heß krouže letadlem čekal, aby byl na letišti u Dungavel Housu v domluvený čas – Heß měl kvůli protiletecké obraně a jasné noci letět co nejméně a co nejrychleji nad britským územím. Již bez možnosti identifikovat cíl překřížením navigačních rádiových stvolů. 

Výsledky nočních britských bombardování německých cílů byly ještě v roce 1941 mizerné – méně než 25 % shozených bomb zasahovalo cíle. To se změnilo na podzim roku 1941, kdy RAF zavedla vlastní rádiový navigační systém Gee (podle počátečního písmena z jeho názvu Grid /Rastr/). Současně se vyvíjel systém Oboe (Hoboj), kde rádiovými majáky byly radary a s ním se dosahovalo přesnosti bombardování kolem 100 m. V roce 1943 již 90 % shozených britských bomb zasahovalo cíle. Od roku 1943 byla britská letadla vybavována radary H2S přímo na palubě, vyhledávání cílů tedy nebylo omezeno vzdáleností letadel od radiomajáků, na stínítcích palubních radarů se přesně zobrazovaly budovy a pozemní zařízení. Nevýhodou bylo, že letadla sama vysílala radarové, tj. rádiové signály a byla tedy snadno zaměřitelná. Američané ve válce zavedli systém Loran, který pak používali až do přelomu století, než jej nahradila satelitní navigace GPS. Z výše uvedeného je také zřejmé, že zničení drážďanských stavebních památek (13.–15. 2. 1945) údajně kvůli nízké viditelnosti, když cílem bylo nádraží dostatečně od nich vzdálené, je vylhané tvrzení. 

Svědectví dvou členek WAAF (Women's Auxiliary Air Force, Ženské pomocné letecké sbory) dokládají, že světla vymezující přistávací dráhu byla přes panující přísná nařízení o zatemnění rozsvícena, ale posléze vypnuta, aby se už nerozsvítila. Pak ony dvě ženy z WAAF dvakrát slyšely přelétnout nízko letící letadlo v temnotě nad zámkem Dungavel House. Heß, když mu docházelo palivo, vystoupal s jeho posledními zbytky do výše a vyskočil padákem. 

Pilot se pravděpodobně podle sjednané předchozí domluvy vysílačkou letišti ohlásil, prozradil svou identitu nebo se z jeho hlášení dovtípili, o koho se jedná. Lidé z SO1 v Dungavel Houseu asi propadli panice z příletu druhého nejvyššího muže nacionálně socialistického Německa, vypnuli naváděcí letištní světla a předstírali, že tam nejsou, doufajíce, že Heß někde s letadlem spadne a zabije se. Nebo tak činili na přímý rozkaz. Důvod paniky? U Ernsta Bohleho nebo jiného emisara mohli Britové jednání protahovat nastolením umělých problémů, které by musel nejdříve konzultovat s Berlínem, kdežto Rudolf Heß coby zástupce Hitlera měl moc exekutivně rozhodovat o všem bez prodlení a konzultací. Když přiletěl druhý nejvyšší muž Německa, muselo se počítat i s eventualitou, že Hitler by mohl důvod jeho mise zveřejnit. Pak by vyšlo najevo, že britská vláda zdržovala jednání o míru s Německem minimálně od přelomu roku 1939/1940. Jak by vláda zdůvodnila britské veřejnosti jí způsobené téměř dvouroční prodlužování války, zbytečné civilní oběti a ekonomické ztráty? 

Podle výpovědí další členky WAAF byly do zámku koncem jara 1941 dodány dvě obrovské bedny, které byly podle nápisů expedovány ze závodů Messerschmitt v Augsburgu. Obsahovaly přídavné benzínové nádrže. Byly původně určeny španělskému letectvu, které mělo tento typ letounu ve výzbroji. To znamená, že Britové počítali nejen s příletem, nýbrž i s odletem emisara zpět do Německa, a znali i přesný typ letadla, kterým přiletí. 

Britům a i Hitlerovi nezbylo nic jiného než prohlásit Heße za duševně chorého. Heß měl nacvičenu tuto eventualitu pro případ, že by jednání ztroskotalo, a to tak dobře, že oklamal i všechny britské a americké psychiatry, kteří zkoumali jeho duševní stav. Fakt, že duševně choří zajatci se podle ženevské konvence mají za války neprodleně repatriovat – Heß byl v uniformě poručíka Luftwaffe – Britové ignorovali. Podle historika Davida Irvinga požadoval Heß, aby směl hovořit s britským králem. Když mu nevyhověli, napsal mu, že přišel s mírovým posláním s tím, že Německo si nečiní žádné nároky vůči Británii nebo jejímu British Commonwealthu. Když zjistil, že nic nedocílí, objevily se u něho podle zjištění britských lékařů příznaky latentní paranoidní schizofrenie. Podle ženevské konvence, jak uvedeno výše, měl být repatriován, ale na základě instrukcí přímo od Churchilla ministerstvo zahraničí zamítlo všechny dotazy a požadavky švýcarského vyslanectví, které diplomaticky zastupovalo Německo. Hess zůstal v rozporu s válečnými konvencemi podepsanými Velkou Británií ve vězení a navíc v nepřípustné izolaci. Dvakrát se pokusil o sebevraždu – jednou se vrhl po hlavě z balkonu v druhém patře a podruhé si vrazil do hrudníku nůž. Britští lékaři zkoušeli vše možné včetně drog, aby z něho dostali tajemství, která v sobě nosil. Neúspěšně. 

Britský historik Martin Allen píše, že i Heinrich Himmler měl již v roce 1939 silnou snahu obnovit mír s Velkou Británií, protože by přinesl blaho nejen Říši, nýbrž i jemu samotnému posílení mocenské pozice. Italský ministr zahraničí Ciano si o něm poznamenal v roce 1942 do svého deníku: „Himmler, který teď cítí skutečný puls země, chce kompromisní mír,“ protože německé „plány na expanzi do Ruska byly založeny na naději, že (Německo) dospěje k dohodě se Západem.“ Na jaře 1941 se na Švýcara Carla Burckharta, vysokého představitele Mezinárodního červeného kříže a bývalého komisaře Společnosti národů pro Danzig obrátil osobní Himmlerův posel se žádostí o zprostředkování míru s Velkou Británií. Himmler jednal sám, za zády Hitlera. I v roce 1944, když se válka vyvíjela v neprospěch Německa, se Himmler vážně angažoval v dalších vlastních mírových jednáních zejména s Američany s využitím Albrechta Haushofera a opět bez Hitlerova vědomí.

Na rozdíl od Hitlera Albrecht Haushofer nevěděl, že místo Bohleho se vydává do Skotska sám Heß. Nepochybně by se ho pokusil od takové cesty odradit, protože okázalé činy tohoto typu nevedou k míru, diplomatická jednání se praktikují v sérii opatrných, velmi složitých krůčků, a značně pomalu. Haushoferovi bylo jasné, že veškerá jím dosud vyvinutá snaha sjednat s Velkou Británií mír byla Heßovým činem zmařena, že nejnevhodnějším, co může politik učinit, je zapojit se osobně do klíčových jednání s nepřítelem a vyrobit nějaké dramatické překvapení.

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-13/


sobota 21. srpna 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (11)

 Tomáš Krystlík


KDO KONKRÉTNĚ VYVOLAL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?

Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německé války. A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí Mussoliniho smírného řešení.

Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve, pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti. Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Opět byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo Polsku v reakci na částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.

Poláci si, stejně jako Češi rok předtím, odmítli uvědomit, že jejich západní hranice s Německem stanovené Versailleskou smlouvou nejsou neměnitelné, protože stanovy Společnosti národů obsažené v pařížských mírových smlouvách připouštěly v článku 19 změnu všech smluv a ustanovení, které by ohrožovaly mír, pokud k tomuto názoru dojde Společnost národů. Protože mírové smlouvy stanovovaly průběh nejen československých nýbrž i polských západních hranic, tak tím dovolovaly i jejich případnou revizi.

Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig byl svěřen Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. Nikdo z historiků se nepokusil tento frapantní nedostatek kritického myšlení u polských politiků objasnit

31. 3. 1939 došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské a francouzské vlády vládě polské (viz výše). Polsko takto podpořeno Brity a Francouzi mohlo od této chvíle kdykoliv a dle své libovůle vyvolat celoevropský konflikt. Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Poláci odmítali jednat s Německem o sporných otázkách navzdory bilaterální arbitrážní smlouvě s Německem z Locarna podepsané v roce 1925 a skutečnosti, že v roce 1924 Společnost národů definovala jako agresora i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru.

F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky ke smlouvě. 

Když Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko–ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za přímý akt agrese a zahájení formálně nevypovězené války. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Británie mobilizovala své loďstvo, Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo. Podle kritéria, že mobilizace je agresivní válečný akt, vyvolalo evropskou válku Polsko.

Slovenská republika v součinnosti s Wehrmachtem přepadla 1. 9. Polsko z jihu, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci z 2. 9. a válka se vstupem zemí British Commonwealthu společně s Británií rozrostla ve světovou. Proč slovenská armáda po boku Wehrmachtu přepadla Polsko? Pomineme-li spojeneckou smlouvu Slovenska s Německem, tak důvodem bylo získání zpět slovenských území odstoupených ČSR po mnichovské konferenci Polsku (oblast kolem Skalitého, Javoriny a Lesnice). Ty Německo Slovensku po skončení polského tažení 21. 11. 1939 kompletně vrátilo, navíc za odměnu dostala Slovenská republika dvě mnohem větší území, která byla po první světové válce polská: severovýchodní Oravsko a severozápadní Spišsko (vráceny Polsku 20. 5. 1945). 

 Nikdo zatím nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt nevaroval Poláky, že je při pokračování jejich neústupnosti vůči Německu s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východní části Polska ve prospěch SSSR. 

V případě invaze do Polska se Hitler zřejmě domníval, jako rok předtím u Československa, že válka s Polskem bude jen lokální, že Francie a Velká Británie nevypovědí kvůli tomu Německu válku, což nepřímo potvrzují i skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje, munice a pak i svědecké výpovědi o tom, jak byl Hitler zaskočen vyhlášením války Brity a Francouzi. Nakonec to dosvědčují i asi dvě desítky mírových návrhů, které Německo pak učinilo Velké Británii až do napadení SSSR.

Ruské ministerstvo zahraničí označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války, protože dvakrát mobilizovalo a odmítlo jednat o sporných otázkách. 

Dvě mezinárodní smlouvy, německo–sovětská a polsko–britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy. 

Je ponecháno čtenáři, aby rozhodnutí o vinících druhé světové války učinil sám.


PŘIPRAVENOST K VEDENÍ VÁLKY

Německo v době vpádu do Polska nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle odhadu historika Wernera Masera bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce. Své zásoby munice válkou s Polskem téměř vyčerpalo, nebylo tedy na jinou než lokální a krátkou válku připraveno. Vojenští odborníci se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze Západu plně svou vojenskou silou, což by Hitlerovi zamezilo vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil, bylo by Německo poraženo válkou na dvou frontách za přibližně jeden měsíc. Porovnání výzbroje Francie a Velké Británie s výzbrojí Německa k okamžiku vypuknutí války, k 1. 9. 1939: Německo 1450 stíhacích, 800 bombardovacích letadel, 3500 tanků, Velká Británie a Francie dohromady 950, 1300 a 3850. Německé válečné loďstvo bylo navzdory britsko–německé smlouvě z roku 1935 povolující Německu válečné loďstvo ve výši 35 % výtlaku loďstva britského tak slabé, že se nemohlo postavit ani loďstvu francouzskému, o britském nemluvě. Se stavbou dalších válečných lodí se začalo po dubnu 1939, ale plán jejich výstavby měl být dokončen až v roce 1948. 

Růst německého zbrojení nebyl závratný, což dokládá tabulka německého zbrojení vztaženého k 100 %, což je stav v roce 1943:

1933 2 %

1934 2 %

1935 4 %

1936 6 %

1937 9 %

1938 20 %

1939 25 %

1940 44 %

Z toho plyne, že v prvních dvou letech vlády po nástupu nacionálních socialistů k moci Hitler, ač historici obvykle sugerují opak, Německo nijak nezbrojilo a o intenzivním vyzbrojování až do počátku války lze pochybovat, protože Německo muselo dohánět výzbroj v položkách, které jim Versailleská smlouva do té doby zakazovala – vojenská letadla, těžké zbraně. 

Vyzbrojení Německa se v roce 1935 oproti předchozím letům zdvojnásobilo jen ze 2 na 4 % objemu zbrojení v roce 1943 (sic). Do začátku roku 1936 neměla Německá říše tanky, letadla, těžká děla, a pak při vypuknutí války v roce 1939 disponovala jen čtyřmi (sic) ročníky vycvičených vojáků, protože vojenská povinnost byla zavedena až v březnu 1935. Tento nízký počet ročníků vycvičených záloh německých branných sil rozhodnou měrou utvrdil Poláky v roce 1939 v přesvědčení, že budoucí válku proti Německu lehce vyhrají, protože na rozdíl od Polska nemají Němci zálohy. 

Navzdory tomu, že Hitler v jednom svém tajném memorandu z roku 1936 požadoval, aby za čtyři roky byla armáda schopna nasazení a německé hospodářství připraveno na válku, tak podle Alana Bullocka do září 1939 neexistovala v žádném německém hospodářském odvětví výroba, která by jen naznačovala přípravy k válce, a ještě ve třetím roce války neexistoval centrálně řízený zbrojní plán (sic). To potvrzuje i Werner Maser a dodává, že i za války vojsko, letectvo a námořnictvo mezi sebou urputně soupeřily o munici, zbraně, o příděly surovin, pracovních sil, neustále se dostávaly do kompetenčních sporů. 

21. 10. 1938 vydal Hitler na žádost německé generality direktivy pro německé ozbrojené síly. „Wehrmacht musí být kdykoliv připraven na následující: (1) na zabezpečení hranic Německé říše a obranu proti leteckým útokům, (2) na likvidaci zbytku českého státu… musí být možné smést zbytek českého státu, kdyby sledoval protiněmeckou politiku.“ 

Předpoklad, že Hitler plánoval evropskou válku na rok 1939 a byl na ni připraven, je tedy mylný. Nikdo nebude zahajovat válku proti Polsku, Velké Británii a Francii, když má výstroj a výzbroj na šest týdnů války jen s jedním z nich (sic).

O tom svědčí podle Alana J. P. Taylora i Hitlerovo odmítání intenzivního vyzbrojování, které mu vnucovali jeho vojenští stratégové; rozhodl se pro extenzivní vyzbrojení, tj. pro armády prvního sledu bez záloh, které dostačují jen pro rychlý úder, nikoliv pro déletrvající nebo velkou válku. Německo na dobývání Evropy v roce 1939 vybaveno nebylo, jediné, co bylo schopné vyhrát, byla válka nervů. Taylor z toho vyvozuje, že „Hitler o rozsáhlejší válce neuvažoval a pravděpodobně neměl v úmyslu válčit vůbec.“ Skutečnost nedostatečného vyzbrojení Německa v okamžiku vypuknutí druhé světové války silně odporuje tvrzení většiny historiků, že se Hitler chystal rozpoutat celoevropskou válku. 

S tímto tvrzením souhlasí i britský historik mladé generace Martin Allen a přičítá značnou část odpovědnosti za Hitlerovu chybnou kalkulaci, pokud jde o britskou a francouzskou reakci na německý útok vůči Polsku, falešnému odhadu ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop. Koncem jara 1939 pověřil Rudolf Heß Albrechta Haushofera, syna profesora Karla Haushofera a odborníka na mezinárodní vztahy, aby mu zpracoval rozbor případné britské reakce na německou expanzi. V Haushoferově zprávě uložené v archivu německého ministerstva zahraničí a uvedené v ADAP (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, Akta k německé zahraniční politice) se psalo: „Mnozí britští politici… (jsou) vůči Německu přátelsky naladěni… uvažovali by o diskusi týkající se změny ve prospěch Německa… Avšak násilné řešení… by pro Anglii představovalo casus belli (důvod k válce)… Anglie by vedla válku jako křížovou výpravu za osvobození Evropy od německého nacionalismu. Za pomoci USA, na které Londýn může spoléhat, by válku proti Německu vyhrála… skutečným vítězem v Evropě by byl bohužel bolševismus.“ Cestou k Hitlerovi prošla tato zpráva rukama ministra zahraničí von Ribbetrop, který na okraj pohrdlivě připsal: „Propaganda anglické tajné služby!“

Francouzské jednotky zahájily 9. 9. 1939 útok v Sársku (Opération Sarre), pronikly až osm kilometrů za německé hranice, ale Wehrmacht jim nekladl vůbec žádný odpor, území vyklidil – Německo se snažilo zabránit vojenskému střetu na dvou frontách. Francouzi obsadili 12 německých obcí ležících ještě před Západním valem, aby se posléze mezi 21. 9. a 17. 10. 1939 kompletně stáhli za své hranice. 

Až do 10. 5. 1940 trvala tzv. podivná válka (Phoney War = předstíraná válka, Sitzkrieg = válka vsedě, Drôle de guerre = podivná, směšná válka), než Německo zaútočilo přes Belgii proti Francii. Pozoruhodné je, že téměř současně jak německé pronikly do Belgie jednotky francouzské a britské, které byly dislokovány ve Francii, a to ještě dříve, než Belgie stačila oficiálně oznámit porušení své neutrality Německem. Britský expediční sbor byl koncem května 1940 Wehrmachtem obklíčen u přístavu Dunkerque a 848 loďmi evakuován do Velké Británie – cca 338 226 britských vojáků, což představovalo záchranu 85 % britského expedičního sboru, a 123 tisíc vojáků francouzských, výzbroj byla zanechána na místě. Němci lodní evakuaci podle rozkazu k nečinnosti vydaným velitelem Gerdem von Runtstedt v podstatě nečinně přihlíželi, nesnažili se jí zabránit. Ten určitě nejednal sám o sobě bez pokynů Hitlera. Proč se tak Hitler rozhodl, zůstává dodnes neobjasněno. Plausibilním vysvětlením je, že doufal uzavřít s Velkou Británií mír. Ušetřil tak před zničením prakticky celou britskou armádu. Její zničení by bylo pro Velkou Británii velmi tíživé, kromě jiného by pak neměl kdo cvičit brance.

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-11/


středa 11. srpna 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (10)

 Tomáš Krystlík

POSLEDNÍ DNY PŘED VYPUKNUTÍM VÁLKY

Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. Dne 25. 8. 1939 uzavřela Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem. Málokdo ví, že měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu (sic). Dodnes se historici existenci této tajné doložky vyhýbají, spíše o ní nevědí. Nicméně umožnila Britům se vyhnout se zatažení do vojenského konfliktu se Sovětským svazem. 

Je faktem, že primárně Velká Británie a Německo v důsledku svých bilaterálních smluv s Polskem a SSSR umožnily sovětským bolševikům beztrestný průnik do střední Evropy, což se stalo 17. 9. 1939. Je zcela nepochopitelné, proč nejvyšší polští představitelé mobilizovali proti Německu za stavu, kdy se krátce předtím stal Sovětský svaz německým spojencem, takže se dalo celkem reálně předpokládat i bez znalosti tajné doložky k německo–sovětskému paktu, že Polsku následkem mobilizace eventuálně hrozí vojenský konflikt s oběma státy bez naděje jej vyhrát, protože tím, že SSSR podepsal s Německem smlouvu o neútočení, anuloval de facto dosud platnou obdobnou smlouvu polsko–sovětskou.

Poláci uvažovali jinak. V té době válčila Rudá armáda s japonským vojskem u Chalchyn Golu, takže Poláci neočekávali žádnou sovětskou vojenskou akci proti vlastnímu území už jen kvůli chaotickému stavu sovětské železniční sítě nedovolujícímu válku na dvou frontách a spolehli se na platnou sovětsko–polskou smlouvu o neútočení. Odmítali vzít na vědomí, co bylo známo americkým žurnalistům, kteří s tím 30. 8. vyšli na veřejnost, že Sovětský svaz a Německo spolu jednají o Polsku a SSSR posiluje svůj třistatisícový vojenský kontingent podél své západní hranice. A byli přesvědčeni, že Němce hladce porazí, protože Wehrmacht vlivem teprve v březnu 1935 zavedené všeobecné vojenské povinnosti nemá dostatečné zálohy. Což byla pravda, jenže aby se dostavil úspěch, musely by polské ozbrojené síly být s to účinně po dostatečně dlouhou dobu čelit Wehrmachtu, aby se nedostatek německých záloh mohl vůbec projevit. 

Francouzům vstávaly z nové německo–sovětské smlouvy ze srpna 1939 a polských příprav na válku vlasy na hlavě. Daladier odhadoval, že Polsko bude schopno vojensky vzdorovat Německu nejvýše dva měsíce a poté padne hlavní břemeno války na Francii kvůli nedostatečné bojeschopnosti Velké Británie, která potrvá ještě další dva roky. Proto francouzská vláda začala naléhat na polskou, aby přijala německé návrhy.

I britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vypuknutí války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy nebo o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením Lipskému zachytili a rozšifrovali. 

V roce 1924 definovala Společnost národů jako útočníka nejen stát, který první zaútočí, nýbrž i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru. A Polsko odmítalo od února 1939 s Německem jednat a pokusit se dohodnout.

Britský ministr zahraničí lord Halifax doporučil 30. 8. v 17:30 polské vládě:

„a) Nestřílet na německé uprchlíky a tzv. podněcovače nepokojů, nýbrž je zavřít,

b) neuplatňovat násilí proti německé menšině,

c) nebránit příslušníkům německé menšiny v překračování hranic (do Německa),

d) zastavit štvavou rozhlasovou propagandu.“

Na to reagoval týž den v 19:15 polský ministr zahraničí Józef Beck těmito slovy: „Polský ministr zahraničí… zakazuje britské vládě bez zmocnění polské vlády vyjadřovat názory a mínění k polským problémům… Přes polské otázky je příslušná výhradně samotná polská vláda (sic).“ 

30. 8. Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením dopravy do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu hraniční železniční most v Dirschau (Tzcew) a Polsko zablokovává veškerou pozemní dopravu do Východního Pruska.

Německo požádalo Anglii oficiálně o zprostředkování 29. 8. v 19:25. Londýn německý návrh oznámil Varšavě teprve buď 30. 8. okolo půlnoci, nebo 31. 8. v 10:55 (zdroje se v časovém určení rozcházejí). Britská veřejnost se o německém návrhu Polsku dověděla dokonce až 31. 8. ve 12:25 hodin, tedy o 40 hodin později, přičemž britská oficiální zpráva tvrdila, že německý návrh dorazil britské vládě příliš pozdě. Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraph pravdivě nastínilo celý časový průběh předávání německého návrhu, bylo okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním novým, ve kterém se časový průběh už nenacházel. Jiný zdroj tvrdí, že se tak stalo především kvůli tomu, že článek obsahoval informaci o mobilizaci polských branných sil navzdory výzvě k jednání o německých návrzích. Vyberte si.

Hlavní body onoho posledního německého návrhu: 

> Svobodné město Danzig, tj. území města s okolními městy Zoppot, Praust, Tiegenhof, Neuteich (dnes Sopot, Pruszcz Gdański, Nowy Dwór Gdański, Nowy Staw, celkem 252 obcí, 1950 km?) se připojí k Německu;

> v severním koridoru, tj. od Baltského moře po linii Marienwerder–Graudenz–Kulm–Bromberg včetně těchto měst (dnes Kwidzyn, Grudziądz, Chełmno /neplést s Chełmnem nad Nerem, kde byl později německý koncentrační tábor/, Bydgoszcz) a pak na západ k Schönlanke (dnes Trzcianka), obyvatelstvo nejdříve po 12 měsících rozhodne prostou většinou, zda území bude patřit Polsku nebo Německu; oprávněni hlasovat budou Němci, kteří měli k 1. 1. 1918 v tomto území bydliště nebo se k dnešnímu dni zde narodili, a ostatní, tj. Poláci, Kašubové a podobně, kteří k dnešnímu dni zde mají bydliště nebo se zde narodili. Hlasování se zúčastní tedy i Němci z tohoto území vyhnaní. Území koridoru bude okamžitě podřízeno mezinárodní komisi složené ze zástupců Itálie, SSSR, Francie a Velké Británie; polské vojsko, policie a úřady toto území v domluvené nejkratší lhůtě vyklidí;

> z území koridoru se vyjímá přístavní město Gdingen (dnes Gdynia), které je polským výsostným územím; hranice kolem něho s Německem bude stanovena dodatečně, případně pomocí mezinárodní arbitráže; 

> do plebiscitu bude Německu umožněno silniční a železniční spojení s Východním Pruskem za poplatek nepřevyšující skutečné náklady za přepravu včetně nákladů na údržbu těchto dopravních cest;

> extrateritoriální dopravní koridor pro železnici a silnici (dálnici) maximálně kilometr široký (neplést tento úzký dopravní koridor s výše uvedeným koridorem zajišťujícím přístup Polska k moři) povede podle výsledku plebiscitu v koridoru za stejných podmínek buď z Německa do Východního Pruska přes polské území přibližně z Bütowa (dnes Bytów) na Danzig (Gdańsk), případně Dirschau (Tczew) nebo z Polska do Gdyně přes území německé;

> pokud koridor (polský přístup k moři) připadne Německu, tak Německo prohlašuje, že připraveno na výměnu obyvatelstva s Polskem v rozsahu přiměřeném koridoru;

> případná polská zvláštní práva v Danzigu budou paritně poskytnuta v Gdingen Německu;

> území měst Danzig, Gdingen budou demilitarizována;

> poloostrov Hel s městem Hela (dnes Mierzeja Helska s městem Hel), který připadne hlasováním buď Polsku, nebo Německu, bude demilitarizován;

> stížnosti německé menšiny v Polsku a polské v Německu budou postoupeny mezinárodní komisi a budou jí posouzeny, oba státy vyplatí poškozeným odškodnění podle pravidel určených onou komisí;

> Německo a Polsko se zavazují, že hospodářská a jiná poškození vzájemných menšin od roku 1918 plně odškodní, případně jim vrátí vyvlastněný majetek; že zabezpečí práva vzájemných menšin na svém území a jejich příslušníky nebudou povolávat k výkonu vojenské služby;

> v případě dohody na základě těchto návrhů Polsko a Německo okamžitě demobilizují své branné síly.

31. 8. 1939 kolem 11. hodiny dopolední zasahuje do polsko–německého sporu Mussolini a zve předsedy vlád Francie, Velké Británie k mírové konferenci, která by se měla konat 5. 9. s cílem revidovat články Versailleské smlouvy, které jsou příčinou současných anomálií. Mezitím by měl britský ministr zahraničí Halifax vyvinout tlak na polskou vládu, aby vyslance Lipského zmocnila k jednání s německou vládou. Ministerský předseda Édouard Daladier požaduje, aby konference byla svolána teprve, až ztroskotají přímá polsko–německá jednání. Mussolini hodlá předložit svůj plán Hitlerovi až poté, co s ním bude Velká Británie a Francie souhlasit. Po vypuknutí války Mussolini plán modifikoval na jednání o příměří obou stran, které nechají armády tam, kde nyní jsou, s tím, že se do dvou tří dnů svolá mezinárodní konference. Když před rokem měl Mussolini pro přípravu mnichovské konference tři dny, tak nyní to byl jen necelý den.

31. 8. 1939 v 11 hodin dopoledne Józef Lipski, vyklízející s předstihem polské vyslanectví a balící věci, sděluje osobně britskému diplomatu Georgemu Ogilvie-Forbesovi, který za ním s Birgerem Dahlerusem zašel, že nemá příčinu se zajímat o nóty a nabídky německé strany, že zná situaci v Německu a je přesvědčen, že v Německu po vzniku války vypuknou nepokoje a polské vojsko bude pochodovat na Berlín. 

Týž den, 31. 8., nechává britská vláda mobilizovat své válečné loďstvo, a protože se předpokládají mohutné německé nálety, začíná se i s evakuací obyvatel Londýna.

31. 8. 1939 večer v 18:40 se v Berlíně setkal polský vyslanec Lipski s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop, který se ho dvakrát dotázal, zda je zmocněn projednat německý návrh výše uvedený, což Lipski dvakrát popřel. Poté stanovil Hitler začátek útoku na 1. 9. 1939, 4:45. 

Beck ještě týž den, 31. 8., tvrdil britskému vyslanci ve Varšavě, že polská vláda je připravena k přímé „výměně názorů“ s Německem. 

Ve 21:15 téhož dne odvysílaly všechny německé rozhlasové vysílače i pro posluchače v Polsku plný text výše uvedené německé nabídky. Ve 23 hodin to komentoval varšavský rozhlas ve svém vysílání coby nestydatý německý návrh s tím, že polská odpověď bude pouze vojenská.

Po 44 hraničních incidentech jen mezi 25. a 31. 8. 1939, tj. vpádech přes hranice na německé území, vypalování německých statků a domů, začal 1. 9. společný německý a slovenský (sic) útok proti Polsku.

V posledních dnech před vypuknutím války se odehrála řada přeshraničních incidentů, například v Hohenlindenu (dnes Stodoły, část Rybnika) a v Pitschenu (dnes Byczyna), kdy byly vypalovány německé staky a zabíjeno německé obyvatelstvo, o nichž se tvrdí, že byly zinscenovány SD a SS coby záminky k rozpoutání války, protože útočníci měli na sobě polské uniformy a Polsko tvrdilo, že to polští vojáci nebyli. Nejznámější z incidentů je přepadení německého rozhlasového vysílače v Gleiwitzu (dnes Gliwice) 31. 8. 1939. Jenže nic z toho nakonec nebylo propagandisticky nebo jako casus belli využito, protože Hitler celému světu tvrdil, že polská vojska jako první začala 1. 9. 1939 střílet, že německý vpád do Polska byl jen reakcí na polské zahájení palby. Jakýpak by v souvislosti s tímto Hitlerovým tvrzením měly smysl německé inscenace předchozích hraničních incidentů a přepadení vysílače v Gleiwitzu, si nikdo z historiků nepoložil. Dne 31. 8. 1939 (udává se i datum 30. 8.) byl v Krakově zavražděn německý konsul Schallinger, což kupodivu nikdo nevydává za německou inscenaci (sic). 

Exkurs. Tvrzení, že ony incidenty byly zinscenovány německou stranou, aby vina padla na Poláky, se nedá věrohodně doložit. Přepadení vysílače v německém Gleiwitzu, odvysílání výzvy k polskému povstání proti Němcům doprovázelo zavření personálu vysílače do sklepa a zanechání mrtvoly jednoho Slezana, kterého den předtím v blízké vesnici zatklo Gestapo. Dodnes není jasné, na co zemřel. Výklad událostí v Gleiwitzu je založen na jediné výpovědi a to Alfreda Naujockse, spolupracovníka Sicherheitsdienstu (SD), který pozdějšího mrtvého převzal v bezvědomí se zakrváceným obličejem. Další mrtví, údajně vězni z koncentračních táborů navlečení při přepadu vysílače do polských uniforem nejsou doloženi vůbec (sic). Účast esesáků navlečených v polských uniformách při jiných přepadech objektů na německém území, aby se útoky mohly vydávat za polské, je sporná, neboť tato skutečnost se podle amerického pomocného žalobce majora Warrena F. Farra u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (IMT) 20. 12. 1945 zakládá pouze na výpovědí jediného korunního svědka žaloby (sic), vedoucího sabotážního oddělení Abwehru Erwina von Lahousen, který u přepadů navíc nebyl. Ničím jiným to není doloženo. Přičemž je známo, že korunní svědek za svou výpověď před soudem získává nižší trest, než kdyby nevypovídal, nebo, což je nevysloveno, nevypovídal tak, jak si přeje žaloba. Vyberte si. 

Dne 1. 9. 1939 v 9:50 je britská vláda od švédského prostředníka Birgera Dahleruse informována, „že (a) Göring kvůli vyhození do vzduchu pro tranzit do Východního Pruska veledůležitého hraničního železničního mostu v Dirschau (dnes Tczew) přes Vislu polskou armádou, násilnému uzavření všech tranzitních cest do Východního Pruska a kvůli bojům v okolí Danzigu dostal rozkaz vytlačit polskou armádu od hraniční linie a zničit polské letectvo dislokované poblíž hranic, že (b) odmítáním Polska vyjednávat je prokázáno, že říšská vláda sama nemohla ve věci nic více učinit.“ Zablokování zásobovacích cest do Východního Pruska je též casus belli (viz obdobné zablokování Tiranské úžiny Egyptem u Šarm aš-Šajchu, přístupové mořské cesty k izraelskému přístavu Eljat bezprostředně před šestidenní válkou v roce 1967). Týž den v 16:45 odpovídá britská vláda ultimátem o jednostranném zastavení bojů Německem a okamžitém stažení německých branných sil do 3. 9. do 11 hodin dopoledne, jinak že se bude nacházet ve válečném stavu s Německem.

2. 9. 1939 odpoledne Hitler přijímá Mussoliniho plán o příměří v Polsku a prohlašuje, že německá vláda zpracuje požadavky do 24 hodin. Hitler také hodlá vyslat Hermanna Göringa do Londýna k jednání o britském ultimátu z 1. 9., protože ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby před začátkem jednání o zastavení bojů někdo stáhl svá vojska zpět. Francouzská vláda návrh Mussoliniho přijala, britská a polská vláda jej odmítly. Britský ministr zahraničí Edward Halifax tvrdil ve svém prohlášení v Horní sněmovně, že „britská vláda se však nemůže zúčastnit konference v době, kdy je Polsko vystaveno vpádu“. Britský vyslanec Henderson v neděli, 3. 8. v 9:00 předal ultimátum německému ministerstvu zahraničí požadující zastavení bojů a stažení německých jednotek zpět do Německa týž den do 12:00. Francouzi nakonec pod tlakem Britů své stanovisko změnili, připojili se k britskému, a tak obě země i s Novým Zélandem, Austrálií, Jižní Afrikou a Kanadou se 3. 9. 1939 v 17 hodin vypovězením války ocitly ve válce s Německem. Novozélandská vláda kvůli časovému posunu, aby do války vstoupila ve stejný okamžik, své vyhlášení války antedatovala (sic). 

17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu. Stalin relativně dlouho oddaloval zábor východopolských území, zřejmě se obávaje, že by mohl vyprovokovat Francii a Velkou Británii k vyhlášení války i proti Sovětskému svazu, které by z něj učinilo válečného partnera Německa. 

IDEOVÉ SMĚŘOVÁNÍ K VÁLCE

Stačí sledovat pouze výroky Winstona Churchilla, abychom pochopili, že další světová válka byla neodvratná již jen z hlediska britských imperiálních úmyslů. Churchill již v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“ V roce 1934 Churchill zformuloval: „Pakliže Německo se stane hospodářsky příliš silné, bude muset být rozbito a tentokrát definitivně.“ V roce 1936: „Hitlerovi válku vnutíme, ať ji chce nebo nechce.“ Po vypuknutí války v Evropě v roce 1939: „Tato válka je válkou britskou a její cíl je zničení Německa.“ V roce 1945 pak rekapituloval: „Kdybychom chtěli (my Britové), mohli jsme bez jediného výstřelu zabránit vypuknutí války, ale nechtěli jsme.“ Ve svých memoárech uvádí Churchill dva důvody, proč muselo dojít k druhé světové válce: „Neodpustitelným zločinem Německa před druhou světovou válkou byl jeho pokus vyjmout německé hospodářství ze světového obchodního systému a vytvořit si vlastní výměnný obchod (barter), při kterém by se světové peněžnictví nemohlo spolupodílet na zisku.“ „Osmdesát milionů schopných, ctižádostivých Němců plných vynalézavosti je naším ohrožením, neboť jsou s to nás ekonomicky dohonit a tím zničit naše bohatství.“

Nejen Velká Británie měla zájem o změnu poměrů v Evropě, které se daly vyřešit buď další evropskou či světovou válkou, nebo zdlouhavým vyjednáváním. Francie, na rozdíl od Velké Británie, vyžadovala po Německu po první světové válce nereálně vysoké válečné reparace, jimiž splácela i své válečné dluhy. To vyvolávalo německou snahu onu obrovskou hospodářskou zátěž snížit a učinit snesitelnější. Ale pouze mírovými prostředky, protože s maximálně 100 000 vojáky ve zbrani, 15 000 námořníky, jak předepisovala Versailleská smlouva, což Německo plnilo od roku 1927, se nedalo silou nic podobného vynutit. 

V březnu 1935 připadlo Německu plebiscitem Sársko, které bylo po světové válce svěřeno na 15 let do francouzské správy. Hitler poté v Reichstagu pronesl vládní prohlášení, ve kterém se slavnostně za Německo zřekl nároku na Alsasko a Lotrinsko a prohlásil německo–francouzské hranice po návratu Sárska do Německa za definitivní (sic).

Po rapidním zhoršení německo–francouzských vztahů v květnu 1935 podepsáním spojenecké smlouvy mezi Francií a SSSR, která svou agresivitou odporovala stanovám Společnosti národů a ke které se připojila i ČSR, muselo Německo začít přemýšlet, jak eliminovat pravděpodobný útok silné československé vojenské síly na jihovýchodě v případě budoucího ozbrojeného konfliktu s Francií. S Polskem mělo Německo uzavřenu smlouvu o neútočení z roku 1934 s ČSR nikoliv. Rozbití československé vojenské hrozby se Hitlerovi v krizovém roce 1938 nezdařilo, i když se o to snažil, povedlo se mu to až vznikem protektorátu v březnu 1939. 

Polsko si představovalo, že by mohlo válkou proti Německu získat rozsáhlá území na západě, kdy by Berlín by připadl Polsku a hlavním městem Německa by se pak mohl stát Magdeburg. Poláci považovali za samozřejmé, že Danzig, Memel a celé Východní Prusko budou polské. Před Německem se tedy vynořil problém, jak odstranit hrozbu útoku polského ozbrojeného útoku. Snažili se o to od podzimu 1938 diplomatickou cestou, ale úspěšní nebyli, Polsko proti Německu v březnu 1939 částečně mobilizovalo, Německo pak v dubnu vypovědělo smlouvu s Polskem o neútočení z důvodu jejího flagrantního porušení polskou mobilizací. Poláky 31. 3. 1939 razantně podpořila britská vláda, která zcela svěřila, i za vládu francouzskou, vyvolání evropské války do polských rukou.

Tradičního rozšíření německého životního prostoru na západ od Německa a o Jižní Tyrolsko se Hitler po nástupu k moci zcela zřekl, zůstalo jen u mírového rozšiřování jednáními a smlouvami směrem východním a to až do vypuknutí druhé světové války. Rozpad Polska a dobytá území SSSR umožnily plánovat reálné rozšíření německého životního prostoru. 

Francouzský a československý spojenec, Sovětský svaz si přál se dostal zpět do střední Evropy minimálně jako zde bylo Rusko přítomno před první světovou válkou (velká část Polska, Bukovina, Besarábie, baltské republiky, Finsko), zmocnit se strategických tureckých úžin mezi Černým a Středozemním mořem, Bosporu a Dardanel. Kromě této tradiční ruské imperialistické politiky přibyla bolševická snaha o export revoluce do západní Evropy podle Leninovy teze. Lenin byl z hlediska marxismu heretik, protože revidoval Marxovu tezi, že socialistická revoluce vypukne v jedné z ekonomicky nejvyspělejších zemi světa a odtud se rozšíří do méně vyvinutých zemí. V roce 1917 však vypukla socialistická revoluce (bolševický porevoluční převrat) v relativně zaostalém Rusku, takže Marxovo učení se korigovalo Leninovou tezí, že socialistická revoluce může vzniknout i v zemi nerozvinuté a odtud pak musí být exportována za hranice. Stalin předpokládal, že v západní Evropě vypukne celoevropská válka, jejíž vznik musí SSSR všemi prostředky podpořit, aby, až se válčící strany vzájemně vyčerpají, mohla na Západ vtrhnout Rudá armáda a nastolit tam všude komunismus. 

Německo si 23. 8. 1939 zajistilo tajnou doložkou ke smlouvě německo–sovětské volnou ruku pro vyřešení německo–polského problému a odsunulo řešení vojenského ohrožení ze strany SSSR do budoucna. Do 22. 6. 1941 se Německo snažilo nastolit v Evropě znovu mír, tj. hlavně podepsat mírovou smlouvu s Velkou Británií a nabízelo ze všech jím okupovaných zemí stáhnout Wehrmacht a německou správu (české země ale měly zůstat v Říši), zaplatit jim válečné škody a zlikvidovat v Evropě útočné zbraně.


https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-10/


pondělí 2. srpna 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (6)

Tomáš Krystlík


OSTUDA V ÉVIANU

  Že z českých zemí, Německa a poté z okupované Evropy neemigroval větší počet židů a německých politických uprchlíků, mělo svou příčinu hlavně v neochotě cílových států přijímat uprchlíky, později i ve vypuknuvší válce. Od 6. 7. do 15. 7. 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32 států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko obeslaly konferenci svými pozorovateli. 

  Exkurs. Následkem anšlusu (Anschluß, připojení) Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938, tedy několik měsíců před konáním konference v Évianu, zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (podle jiného odhadu 12 000) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (sic). Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

  V Évianu se jednalo se o zemích a oblastech, které by židy a politické uprchlíky z Německa přijaly, o Angole, Birobidžanu, Madagaskaru. Velká Británie jejich imigraci do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo. Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů; Rafael Trujillo koupil pro ně území zvící 100 km2 (podle jiných zdrojů jim daroval ze svého majetku 110 km2), ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600 (jiné zdroje udávají 800), z nichž většina po čase putovala dále do USA. Spojené státy měly již v předchozích letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně 27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v předchozích letech.

 Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 RM (sic) na osobu. Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a požadavek odmítla.

  Jediným konkrétnějším výsledkem konference bylo zřízení Intergovernmental Committee on Refugees (Mezivládní uprchlický výbor), zvaného též Comité d'Évian (Évianský výbor), který se měl starat o kooperaci s Německem při vystěhovávání odpůrců německého režimu a židů. Německo však spolupráci s výborem odmítlo a jeho činnost byla v následujících letech silně omezena neochotou států, členů Společnosti národů, přijímat převážně židovské uprchlíky.

  Fatálním činem évianské konference bylo přijetí deklarace na návrh Francie, že žádný z účastníků „neupírá německé vládě absolutní právo užít vůči některým ze svých příslušníků opatření spadající do její suverenity“, čímž se otevřela cesta ke Křišťálové noci a diskriminaci židů.

  Po odstoupení československých území Německu se uvolila Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. Č-SR jim uhradila cestu. Austrálie se vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti měsících vrátili zpět, již do protektorátu. Později většina z nich zahynula.

  Ve skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi 12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství. 15 tisíc židů (podle jiných zdrojů 20 nebo jen 10 tisíc) našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí.  

  V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal židy z Německa a jemu připadlé části části Polska, SSSR odmítl. Když Wehrmacht v roce 1940 dobyl západní Evropu, padlo Německu do rukou na 30 tisíc z Německa se vystěhovavších židů. S německými, rakouskými, českými a polskými židy se jednalo o circa dva miliony osob. Byli shromažďováni v ghettech, například v Terezíně, Łódźi a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení. Po pádu Francie už přicházel pro vystěhování v úvahu Madagaskar, ale nacistické Německo přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich přesun do oblastí na východ od Německé říše.


POLSKÉ ÚZEMNÍ PŘEDSTAVY

  Podle polských představ se měl polský stát, zvaný též Międzymorze (Intermarium, Mezimoří, též Trójmorze, Třímoří), rozprostírat souvisle od moře k moři, od Baltského k Černému a Jaderskému, další variantou byla federace složená buď z Polska, Běloruska, Ukrajiny, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska pod polským vedením, nebo z Polska, Československa, Maďarska, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Bulharska a Rumunska taktéž pod polským vedením. To byly varianty umírněnější. Velkolepější verze zahrnovala Polsko včetně celého Německa i Alsaskem a Lotrinskem, celé Dánsko, Norsko, Švédsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, všechny země Předlitavska (rakouské země včetně dnešního Slovinska, české země, Halič, Bukovinu, Rakouské přímoří a přibližně polovinu Dalmácie), část Uherska v rozsahu dnešního Slovenska, Podkarpatskou Rus, část dnešního severního Maďarska, severozápadní část Chorvatska a přístav Fiume (Rijeka), dále souvislou přímořskou část Rumunska, Bulharska, Řecka až po Soluň (Thessaloniki) včetně, k tomu celou evropskou část dnešního Turecka a kus jeho asijské části až po Izmir (Smyrna) včetně, celé evropské Rusko až po Ural a Kavkaz včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a kavkazských republik.

  V Gazetě Gdańsk se 9. 10. 1925 psalo: „Polsko musí trvat na tom, že bez Královce (Königsberg, dnes Kaliningrad) a celého Východního Pruska nemůže existovat. Musíme nyní v Locarnu požadovat, aby celé Východní Prusko bylo zlikvidováno. Může obdržet autonomii pod polskou svrchovaností. Pak koridor (pás území několik desítek kilometrů široký vedoucí z vnitrozemí k moři přidělený Polsku na úkor Německa) přestane existovat. Pokud se to vše nestane mírovou cestou, pak dojde k druhé bitvě u Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili řád německých rytířů, též nazývaná bitva u Tannenbergu) a všechny země se jistě rády vrátí do klína milované vlasti.“

  Důstojník generálního štábu Henryk Bagiński definoval v knize vydané v roce 1927 ve Varšavě a vyznamenané Polskou komisí pro mezinárodní intelektuální spolupráci hlavní cíle polské zahraniční politiky – anexi Gdańska (Danzigu), Východního Pruska a velké části Slezska – a dodal: „Mír v Evropě nezavládne, dokud polské země nebudou zcela vráceny Polsku, dokud název Prusko, název podle dnes již neexistujícího národa, nebude vymazán z mapy Evropy, dokud Němci nepřeloží svoje hlavní město z Berlína dále na západ k bývalému hlavnímu městu Magdeburku na Labi nebo do Merseburgu na Sále (Saale)… a dokud nepřestanou snít o korekci hranic na východě.“ 

  V roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, časopis blízký polské vládě: „Jsme si vědomi, že válce mezi Polskem a Německem nelze zabránit. Musíme se na tuto válku energicky a systematicky připravit. Dnešní generace uvidí, že nové vítězství u Grunwaldu bude zapsáno do historie. Tuto bitvu u Grunwaldu povedeme v předměstích Berlína. Naším nejvyšším cílem je Polsko s hranicemi na Odře na západě, na Nise v Lužici a Prusko od Pregoly (řeka v blízkosti Královce, Königsbergu, Pregel) až po Sprévu (Spree). V této válce se nebudou brát vojáci do zajetí, nebude místo pro humanitární cítění. Celý svět překvapíme svou válkou proti Německu.“

  Polský týdeník Naród w walce 20. 7. 1939 zcela otevřeně požadoval: „Gdańsk musí zůstat polský a Německo musí být donuceno odstoupit prostor Východního Pruska bez obyvatelstva Polsku.“ Polský časopis Nasza przyszłość (Naše budoucnost) požadoval v létě 1939 vznik polsko–japonské hranice na Uralu.

  Někteří britští politici měli jinou, geopoliticky reálnější představu. Například lord Lothian, pozdější britský vyslanec ve Washingtonu, ve své řeči 29. 6. 1937 v Chatham House v Londýně prohlásil: „Pokud uplatníme princip sebeurčení národů ve prospěch Německa stejným způsobem, jak byl v jeho neprospěch použit ve Versailleské smlouvě, bude výsledkem: (1) sloučení Rakouska s Německem, (2) včlenění Sudetoněmců, Danzigu a pravděpodobně i Memelu do Německé říše, (3) určitá urovnání s Polskem ve Slezsku a v (polském) koridoru.


https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-6/