Západní spojenci v Mnichově nezradili

Tomáš Krystlík

Přesvědčení, že nás západní spojenci západní spojenci v roce 1938 zradili, je v Češích hluboce zakořeněno. Přesto je to tvrzení nepravdivé. Velká Británie nemohla ČSR zradit, ani kdyby chtěla, protože s ní neměla spojeneckou smlouvu. Tu mělo Československo pouze s Francií a SSSR, ale československým politikům bylo několik let před Mnichovskou dohodou neoficiálně známo, že Francouzi na podporu ČSR smlouva nesmlouva s nejvyšší pravděpodobností vojensky nevystoupí. Sovětský svaz neměl možnost se dostat na bojiště s Německem pro odpor Polska a Rumunska proti přechodu Rudé armády přes svá území. Britský premiér Neville Chamberlain se 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí. V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, československý vyslanec v Berlíně, prezidenta Beneše: „Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu.“ Mnichovská smlouva byla vyústěním poválečného systému mírového uspořádání Evropy. Zde je vysvětlení.

Češi ignorujíce, že jejich nový stát je de facto Česko-Německo-Maďarsko-Polsko-Rusínsko-Rumunsko-Chorvatsko-Slovenskem, ve kterém netvoří ani polovinu obyvatelstva, nedokázali po dvě desetiletí jiným národnostem žijícím ve státě poskytnout autonomii (Podkarpatská Rus ji měla papírově zaručenu mezinárodní smlouvou, ale to Češi zcela ignorovali). 15. 9. 1938 posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km² převezme celkem 1 500 000 až 2 000 000 německy hovořících obyvatel. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Velká Británie a Francie tedy dostaly do rukou důkaz, že ČSR je ochotna odstoupit svá území s cizojazyčným obyvatelstvem Německu a Maďarsku.

21. 9. 1938 vláda pod diplomatickým tlakem Francie a Velké Británie odsouhlasila odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, aby den později, vědouc, že učinila bez předchozího souhlasu parlamentu neústavní krok, demitovala. Následná vláda Syrového mohla souhlas předchozí vlády odvolat, avšak neučinila tak. Hitler byl odhodlán, nezačne-li se s předáváním území hned, nařídit 28. 9. proti Československu všeobecnou mobilizaci německých branných sil a počínajíc 1. 10. obsadit ona území násilím. Tomu se rozhodl zamezit Benito Mussolini a donutil Francii, Velkou Británii a Německo si sednout 29. 9. k jednacímu stolu, k mnichovské konferenci. Mnichovská dohoda stanovila pouze časový plán a organizaci předání území Německu, které již před týdnem se Československo oficiálně zavázalo odstoupit. Tedy vůbec nerozhodla o odstoupení československých území s většinou německého obyvatelstva. Tím též odpadá i často uváděný slogan „o nás bez nás“, což potvrzuje i preambule Mnichovské smlouvy: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“

Je symptomatické, že nikdo z českých historiků se neobtěžuje s vysvětlením, proč se konference v Mnichově účastnila Itálie, protože by museli prozradit, že československé hranice, státu vzniklého po světové válce, byly všechno možné, jen ne neměnitelné. Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 se totiž praví a v Saint-germainské v článku 57 se to opakuje: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů, tj. Francii, Velké Británii, Itálii, Japonsku (USA mírové smlouvy neratifikovaly) zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území, protože pařížské smlouvy týkající se ČSR (Versailleská, Saint-germainská, Trianonská) ve svých článcích vymezovaly i území československého státu. První tři čelné mocnosti Společnosti národů byly z tohoto titulu signatáři Mnichovské smlouvy – to vysvětluje účast Itálie – a po jejím podpisu dozíraly též na průběh odstupování území. Pro účely pozdější vídeňské arbitráže (odstoupení československých území Maďarsku) delegovaly Francie a Velká Británie své pravomoce vyplývající z pařížských mírových smluv, tedy i ze stanov Společnosti národů, Itálii. Polsko dostalo území, která požadovalo, na základě ultimata z 27. 9. 1938.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy se též píše, v Saint-germainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí pařížských mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, kvůli soužití národností v československém státě mír v roce 1938 ohrožovalo. Mnichovská dohoda a vídeňská arbitráž tedy naplnily smysl článků 19 a 86 Versailleské smlouvy. O tom se ale mlčí.

Další tehdy platnou mezinárodní smlouvou byla bilaterální Rozhodčí smlouva mezi Československem a Německem (známější jako arbitrážní smlouva) z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva tvořící přílohu E Rýnského garančního paktu (Locarského paktu) zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 Locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony dvě bilaterální arbitrážní smlouvy s nimi uzavřené platí i nadále. Československo nikdy ustanovení arbitrážní smlouvy nevyužilo, ale když československá vláda podle britské a francouzské návrhu nóty z 19. 9. 1938 měla Německu odstoupit území s většinou německy mluvícího obyvatelstva, začala se najednou vehementně dožadovat podle této smlouvy jednání s Německem. Ale ne po německé vládě, nýbrž aby jí to britská a francouzská vláda u ní zařídily.

Výše uvedené mezinárodně právní předpoklady k mnichovské konferenci v září 1938 vyúsťují nutkavě do otázky, proč nikdo z československých politiků onu nestabilitu československých hranic nerozpoznal a své obavy nezveřejnil? Někteří si to uvědomit museli, minimálně Edvard Beneš a vysocí úředníci ministerstva zahraničí. Ale ti mlčeli. Že jejich postoj byl morálně i politicky zavrženíhodný, není nejmenších pochyb. Jediný, kdo od počátku republiky vyjadřoval své pochyby o životaschopnosti ČSR v daném územním rozsahu, byl Milan Hodža.

Pak zde byla již zmíněná vzájemně provázaná spojenecká smlouva s Francií a SSSR z roku 1935. Na papíře vypadala dobře, ale všichni rozhodující českoslovenští politici se měli po obsazení demilitarizovaného Porýní Německem (vlastního německého území) v březnu 1936, proti němuž spojenci vojensky nezasáhli, zamyslet a zodpovědět si hypotetickou otázku: Když Francie, případně též Anglie, proti obsazení Porýní nic nepodnikly, tak nakolik je reálné očekávat, že Francie zasáhne ve prospěch státu ve střední Evropě? Nebo: Za jak dlouho se Rudá armáda může dostat na československé nebo německé bojiště? Nikoho z československých politiků též nikterak nerušilo, že generální štáby nepřipravily ani rámcové plány pro koordinaci vojenských akcí proti nepříteli. S jedinou výjimkou. Dodatkem z dubna 1937 k francouzsko–československé smlouvě bylo dohodnuto, že z československých letišť by mohlo operovat proti Německu až deset francouzských leteckých perutí. Československá strana měla pro ně zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici na osmi letištích. Jenže v září 1938 bylo v provozu pouze jedno letiště pro ně určené, další dvě se teprve stavěla, a pro zbývajících pět, odkud by francouzská letadla mohla po omezenou dobu operovat, byly pouze vyhledány vhodné plochy pro budoucí výstavbu. Navíc Československo nevycvičilo pozemní personál k údržbě francouzských letadel, ani nevytvořilo zásoby pohonných hmot pro jejich operace.

Takže, jak to tedy bylo s mýtem o zradě spojenců v Mnichově v září 1938 a „o nás bez nás“, když Beneš předem navrhoval a pak československá vláda, taktéž předem, s odstoupením území Německu oficiálně souhlasila?

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Zapadni-spojenci-v-Mnichove-nezradili-506165

Redakce Parlamentních listů se mě zeptala

1. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před Listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé zvláště mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj? Idealizují si režim minulý? Je povědomí o době před Listopadem 89 dostatečné?

Že si lidé minulost lakují na růžovo, je jev psychologům známý. Až do roku 1989 bylo v českých zemí zvykem neměnit pokud možno zaměstnání často, považovalo se to za znak sociálního ukotvení. Že se dnes před každým otevírá pravděpodobnost častých změn pracovních míst či dokonce profese, je okolnost, na kterou si obyvatelstvo Česka dosud nezvyklo, zejména mu v tom brání zažitá neochota se stěhovat za prací, která se stala v poválečných letech v západní Evropě běžnou věcí. Korupce, nevymahatelnost práva, snížení bezpečnosti obyvatel – první spočívá v české mentalitě, druhé v neschopnosti Čechů si vládnout, třetí má na svědomí přechod z policejního státu ke státu svobodnějšímu. Příčiny zadluženosti obyvatel nutno hledat ve finanční negramotnosti českých obyvatel, v 90. létech se nikdo nestaral o to, aby se alespoň orientovali v pojmech jako je míra umořování a úrok, dodnes banky zcela nesmyslně půjčují na koupi bytu 100 % jeho ceny. Vzdělávat obyvatelstvo v takových obecných věcech jako jsou základy finančnictví, politické vzdělávání a podobně je v západních zemích úkolem různých politických nadací nebo přímo ústavů politického vzdělávání, které v ČR nejsou. Přebujelost exekucí je dokladem naprostého selhání právního systému českého státu. Nízké mzdy jsou především dány menší produktivitou práce, tedy menším množstvím umu vloženým do produktu než na Západě, takže se prodá za nižší cenu. Z bývalých komunistických zemí mají vyšší produktivitu práce než ČR Slovinsko a Slovensko. Vychovávat děti není levné nikde, protože vede ke snížení životní úrovně výpadkem nebo snížením příjmu jednoho z rodičů. Že venkovské a mimopražské obyvatelstvo má k panujícímu režimu méně vřelý vztah než Pražané, je dáno menšími zkušenostmi, nižším vzděláním, nižším všeobecným rozhledem. Povědomí ve společnosti o komunistické éře je nedostatečné, neproběhl národní diskurs o ní, navíc lidé zapomínají, novým generacím není dostatečně připomínána a hlavně: nikdo za ni formálně nenese odpovědnost, jen soudruzi z SSSR, neboť na prstech jedné ruky lze spočítat odsuzující rozsudky nad českými komunisty a jejich pochopy. Stačilo, aby u soudů dostali jen mírné tresty, protože zlo a provinění by bylo tak pojmenováno. To se nestalo.

2. Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech. Mluvila i o nevyhovujících pracovních podmínkách: Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Nemají podle ní čas na volnočasové aktivity, nemají čas sledovat zprávy, těžko platí svým dětem školní potřeby. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?

Přede mnou leží leták Kauflandu, který hledá skladníky za nástupní plat 25 500 CZK, nedávno byly prodejny Lidlu polepeny plakáty, že hledají prodavače za nástupní plat jen nevýznamně nižší. Jsou to první vlaštovky signalizující, že se začínají zvedat platy. Pro skladníka se nepožaduje mít vzdělání, takže co brání komukoli vzít toto místo? Že bude muset dojíždět do práce? To na Západě dělá naprostá většina lidí a nikdo se nad tím nepozastavuje.

3. Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten od Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřil třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Jak vyřešit konflikt mezi tím, že mnozí lidé jsou na tom v Česku opravdu bídně, a postoji typu „Takové články nahrávají komunistům“ či „Člověk má studovat a zlepšovat se, aby takto nedopadl...

Zajisté že to nahrává radikálnímu socialismu, zejména opatří-li redakce takové články bulvárními tituly. Články málokdo čte celé, takže vhodným umístěním tvrzení A na začátek a konec článku jsem s to zapůsobit na čtenáře navzdory tomu, že ve středu článku budu tvrdit B zcela negující A. Tedy titulem článku, jeho začátkem a koncem vyvolám příklon čtenářů ke komunismu, byť v textu ve středu článku budu tvrdit pravý opak. Mnoho lidí v ČR se má bídně, protože vlivem přebujelého úřednictva a složitých předpisů poskytování sociální pomoci je jakákoli pomoc potřebným ze strany státu, ve srovnání se zeměmi západní Evropy, velmi obtížná. Vzdělanost není zábranou příklonu ke komunismu.

4. Na serveru Ihned.cz se v souvislosti se články Uhlové objevila úvaha naznačující, že takto mizerně placení lidé si za své životy častokrát mohou sami. Je to tak, že současný systém není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží? 

Nikoliv. Inteligence a vzdělání s tím mají jen velmi málo společného. Základem je být v pravý čas na pravém místě a nebýt tak hloupý, abych si svou další kariéru vlastní hloupostí pokazil. To platí i na Západě, všude. Kromě toho je vždy ve hře, jak říkají Němci: Vitamin B (B od slova Beziehungen = vztahy). V jakémkoli systému tedy nepanuje v tomto spravedlnost, stejné výchozí podmínky, jen prostě musí mít člověk štěstí. Jiná věc je, když se dotyčnému nechce stěhovat za prací. Pak je sám svého štěstí strůjcem, protože výhodná situace se nemusí opakovat.

5. Pravdou je, že české mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Odbory a levice reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele, aby mzdy zvýšili. Pravice mluví o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce investovat. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?

Proč platy a mzdy nejsou vyšší, jsem již zodpověděl v odpovědi na první otázku. Dalším faktorem, ne už tak silným jako produktivita práce, jsou slabé odbory. Vezměme oborové odbory nezachvácené extrémní levicí, například v Německu. Ty jednou za dva roky až pět let vybojují zaměstnancům v celém odvětví významné, ne pouze kosmetické zvýšení platů a mezd. V ČR nic takového není. Není pravda, že české mzdy jsou proti německým velmi nízké. Musí se vzít v úvahu velmi odlišná distribuce výdajů rodiny v ČR a v BRD – v Německu jsou nesrovnatelně dražší bytové nájmy, služby a pojistky, takže po jejich odečtení k vyskakování příliš prostředků nezbývá.

6. Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je nedostatek národní suverenity. ,,Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie," tvrdí nicméně někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami? Kde se stala po revoluci chyba?

Všechny postkomunistické země tendují k nacionalismu. Proč se tak děje, se sociologové dosud dohadují. Pan Libor Rouček říká naprostou pravdu, byť se to mnohým Čechům líbit nebude. Srovnávání tehdejších a dnešních poměrů plyne z faktu, že se dotyční dosud dostatečně nepřizpůsobili, nenaučili se novým pravidlům a necítí se v dnešním systému dobře. Že ČR je kolonií Západu je lživá moskevská propaganda usilující o zničení nebo alespoň oslabení EU. Tvrzení, že „nám nepatří český průmysl ani banky“ lze celkem lehce vyvrátit, protože podniky a banky byly sice založeny kapitálem ze zahraničí, ale nikoliv jako pobočky mateřských zahraničních firem v ČR, nýbrž jako české podniky. Otázka nakolik si za to můžeme sami, je zajímavější. Nikdo přece Čechům nebránil začít podnikat počínajíc rokem 1990 v západní Evropě i v ČR, budovat velké podniky a konkurovat západním firmám. Kolika Čechům se tak zdařilo? Zřejmě se opakuje problém s českou mentalitou působící dnes možná i přes podvědomí, která byla vyvolána obrodiči za národního obrození v 19. století – „všichni Češi pocházejí z chudičkých poměrů, z malých chaloupek, takže velkopodnikání je něco nečeského a nepřístojného“ – a způsobila, že v roce 1918 bylo v německých rukách 75 – 80 % veškerého průmyslu českých zemí! Což je nepřímo doloženo i tím, že na vyšehradském Slavíně leží pouze jeden průmyslník: František Křižík. Ke konkrétním chybám po roce 1989: ekonomické změny předcházely změnám v právním systému a nebylo vráceno, co bylo ukradeno, počínajíc arizací.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Krystlik-Cesi-nejsou-schopni-si-sami-vladnout-Venkovane-maji-nizke-vzdelani-Prumysl-tu-vybudovali-Nemci-505310