pondělí 25. února 2019

Zejména Beneš zavinil Vítězný únor 1948

Tomáš Krystlík

Na rozdíl od oficiózního dějepisného výkladu bylo pro převzetí moci komunisty v únoru 1948 naprosto rozhodující počínání prezidenta Edvarda Beneše. Kdyby se držel toho, co předepisovala tehdy platná československá ústava, komunisté by se k moci tehdy nedostali, což dodnes čeští historici většinou tají. Nutné je však konstatovat, že navzdory tomu by se Češi, ovládáni pudovým strachem z Němců, velmi pravděpodobně sami z vlastní vůle přimkli úžeji k SSSR a přijali komunismus. Jen o něco později. Méně pravděpodobnou eventualitou vývoje bylo upevnění československého poválečného totalitního státu nacionálně socialistického typu lišícího se nepodstatně od předchozího nacistického režimu v Německu. Že by se poválečné Československo stalo demokratickým státem, můžeme vyloučit, když většina jeho obyvatelstva si něco takového nepřála. Rozhodující bylo zklamání z rozpadu československého státu 1938–1939, z něhož vinili vlastní politiky, hašteřivost a nečestné praktiky tehdejších politických stran a budoucnost začali spatřovat v autoritativním státě s maximální redukcí politických stran.

Poválečná republika (1945–48) se ihned koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Edvard Beneš tyto tendence mohl v zárodku svou autoritou ovlivnit, jenže neučinil tak, protože mu nejen konvenovaly, nýbrž by tím riskoval i své prezidentské křeslo, na kterém lpěl. Je nutné s povděkem kvitovat, že byť „pouhých“ sedm desetiletí poté, vyšel první český profesionální historik, Vít Smetana na veřejnost s obdobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“

Nejdůležitější odchylky od československého předválečného vládního systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořili předseda vlády a pět jeho náměstků, zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací, které od roku 1921 až do konce meziválečné republiky spolehlivě likvidovaly demokracii v československém parlamentu a státu: poslancům a senátorům parlamentu předsedové vlastní strany nařizovali pod sankcí ztráty poslaneckého křesla, jak mají hlasovat. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách a via facti stálo nad parlamentem. Druhou změnou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí.

Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta (NF) sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF (!) směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo: opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho expozé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována.

Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění mimo stát nebo v jeho rámci československých Němců, Maďarů, Poláků (za nepřátelské postoje vůči ČSR v roce 1938 v československé části Slezska), Jihomoravských Charvátů (v roce 1938 obdrželi, aniž o ni žádali, německou státní příslušnost) a cikánů, zbavování je majetku, znárodňování majetnějších bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše). Třetí republika (1945–48) byla státem totalitním z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický. Může snad být stát demokratickým, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice a bylo-li poslanecké odmítnutí návrhu předneseného ministrem automaticky pokládáno za projev nedůvěry celé vládě?

Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Facit: Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili dobrovolně komunisty. A Ferdinand Peroutka se opět fatálně mýlil, když po volbách napsal: „Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka… už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“ Náhoda to nebyla, jeho názor stvrzují i jeho slova ve Svobodných novinách z 27. 1. 1946: „Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“ Inu, Peroutka od svého vstřícného postoje k německému nacionálně socialistickému zacházení s židy přešel k aktuálním nesmyslným vidinám. (Přítomnost, 22. 2. 1939: „Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládati, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele… podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda… Kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji“.)

Leč na Slovensku zástupci Demokratické strany, vyhravší parlamentní volby 1946, většinu v národních výborech podle principu poměrného zastoupení nevytvořili, protože to Komunistická strana Slovenska nedovolila – ztratila by tím moc ve většině místních a okresních zastupitelstev. Demokratická strana získala většinu míst taktéž ve Sboru pověřenců, v nejvyšší výkonné složce na Slovensku, pročež byly pravomoci Sboru pověřenců promptně sníženy. KSČ se rozhodla vládnout na Slovensku bez ohledu na výsledky voleb 1946 z Prahy a to za souhlasu všech (!) dalších politických stran v Národní frontě. Toto významné selhání všech dalších tzv. demokratických politických stran se opomíjí, zamlčuje.

Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek to nesplnil. Předseda vlády K. Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran ale nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů na popud Václava Majera projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Podle pamětí Ladislava Feierabenda se poté Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku a zavolal 23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Odlišnou verzi podává britský historik Zbyněk Zeman. Podle něj Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina.

Uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR, nástupce NKVD), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem.

Demitovavší ministři tří nekomunistických stran Beneše chybně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na něm. Museli alespoň tušit, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize. S pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila. Další možnou variantou je, že Beneš zcela jednal podle instrukcí sovětského MGB, jehož agentem č. 16 Beneš zřejmě byl. Listiny, které by to dokázaly nade vší pochybnost, jsou v dosud nepřístupných ruských archivech.

Nejnovější výklad únorových událostí podává historik Václav Veber. Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem. Majer mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi, oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli zproštěni úřadu, protože je Gottwald, pro případy, kdyby se Beneš hodlal přidržet ústavy, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Majer byl pravděpodobně zbit. Zda StB nebo sovětskou tajnou službou, není jasné.

Nyní nastala kýžená situace, kdy nadpoloviční část vlády ztratila svá ministerská křesla, tudíž celá (!) československá vláda měla za povinnost podle ústavy odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, či vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o většinu jejích členů porušuje flagrantně ústavu. Pokolikáté už?

Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů a jednoho nekomunistu, Jana Masaryka předtím zproštěného postu ministra. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák s předstihem již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády protiústavně podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování sovětskou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl. Pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, což dějepisci opomíjejí zmínit.

Českoslovenští politici ve své většině byli připraveni a ochotni činit rozsáhlé kompromisy na úkor svobody a demokracie výměnou za zajištění bezpečnosti země a jejího garanta spatřovali jedině v Moskvě. A tak v podstatě bezvýhradným plněním sovětských „přání" nejspíš neúmyslně, ale zato vydatně napomáhali již od roku 1942 SSSR při vytváření jeho sféry vlivu ve středovýchodní Evropě. Stalin se při sebemenším tlaku vůči poválečnému Československu vždy dočkal podvolení se — ať zaštítěného tou či onou racionalizací. A tak se země, jež se podle Víta Smetany bezprostředně po válce nacházela v podobném strategickém postavení jako Rakousko a lepším než Finsko, od prosince 1945 dokonce ušetřená trvalé přítomnosti Rudé armády na svém území, z vlastní vůle natolik integrovala do vznikajícího sovětského bloku, že si možnost nezávislého postavení prakticky sama uzavřela. Oba výše jmenované státy, byť poražené, se ale dokázaly z bezprostředního sovětského jha vymanit. Neměli ovšem takového všehoschopného politika jako byl E. Beneš a vládnoucí národ neměl pudový, živočišný strach z Němců, který je hnal do rukou SSSR. Jediným, který v únoru 1948 mohl ústavními prostředky (případně nasazením armády) zabránit komunistům převzetí moci, byl Edvard Beneš. A ten jednal buď na příkaz Ministerstva státní bezpečnosti SSSR (MGB), nebo zcela jednoduše selhal.


Literatura:

Černý, Václav: Paměti IV. ‘68 Publishers, Toronto 1983
Feierabend, Karel Ladislav: Pod vládou Národní fronty. Washington D.C. 1968
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Kaplan, Karel: Znárodnění a socialismus. Práce, Praha 1968
Kaplan, Karel: Der kurze Marsch. Kommunistische Machtübernahme in der Tschechoslowakei 1945–1948. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München/Wien 1981
Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice. Národní politika, München 1985
Krystlík, Tomáš: Únor 1948 nebyla žádná náhoda. In: Mladá fronta Dnes, 23. 02. 2008
Přítomnost, 22. 2. 1939
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950
Smetana, Vít: Ochablé podvolení se jako terminus technicus. Rozhovor Babylonu s historikem Vítem Smetanou o roku 1945 etc. In: Babylon, roč. 24, č. 1/2015
Veber, Václav: Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny, revue pro studium totalitních režimů 1/2009, Praha 2009. www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf
Zeman, Zbyněk: The Making and Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky: Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Zejmena-Benes-zavinil-Vitezny-unor-1948-571768


čtvrtek 21. února 2019

Nasáli Poláci antisemitismus s mateřským mlékem?


Tomáš Krystlík

Varšava očekává podle zprávy ČTK z 19. 2. 2019 oficiální omluvu od Izraele za výroky o polském antisemitismu. Izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac údajně rozlítil polské představitele svým výrokem, že Poláci "nasáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem". Jak to vlastně s tím polským antisemitismem je?

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie nakonec polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině.

Následkem Anschlußu (připojení) Rakouska k Německé říši 12. 3. 1938, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko 31. 3. 1938 (dva týdny poté!) zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině, nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě osobám židovského původu, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nevpustí na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda to odmítla.

Židé z Polska by se počínaje 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých státních příslušníků-židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu (!) – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (!).

Poláci pokračovali v pogromech na židy i po vypuknutí války. V relativně nejznámějším, v Jedwabnem 10. 7. 1941 upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní policie (policja granatowa) a polští civilisté i jinde ubíjeli židy. Polští civilisté, nemajíce střelných zbraní, židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi (Jedwabne). Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder].

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná vůbec připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do německých vyhlazovacích koncentračních táborů a do okupovaných území SSSR, nicméně jsou výmluvné. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako konkrétní příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Získat svědectví a doklady o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou být přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků není ochotna vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy." Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ,dentisté'. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. „Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena." O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy." Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela Poláci volali: „Dej nám svoje boty!" Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

I po druhé světové válce Polsko uplatňovalo restriktivní politiku proti židům. Ze zbylých 180–240 tisíců židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech, zejména v Kielcích v roce 1946, asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (!) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify.

Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek počínaje rokem 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů asi 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (!), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].


Zdroje:

Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w
wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018

Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną.. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa 8. 4. 2018. http://www.newsweek.pl/polska/spoleczenstwo/jak-polacy-mordowali-zydow-okladka-newsweeka,artykuly,425799,1.html?src=HP_Section_2

Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Nasali-Polaci-antisemitismus-s-materskym-mlekem-571341


http://www.historieblog.cz/2019/02/komentar-nasali-polaci-antisemitismus-s-materskym-mlekem/


pondělí 11. února 2019

Čeští historici lžou


Tomáš Krystlík

Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční úze­mí s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Čes­ké­ho království. U jižních hranic Slovenska ale Beneš argumentoval strategickými vojen­skými požadavky – vodními toky, že­­lez­ničními tratěmi, o historických hranicích Horní země (Slovenska) nebyla vůbec řeč. Dále požadoval Lužici a několik desítek kilometrů široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Krá­lov­ství Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že ony his­­torické hranice, coby hranice Českého království, v žádném pří­padě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho. Značně. Například v německém pohraničí bylo v roce 1913 odhadem přes 2 700 000 Němců, ale jen 160 000 Čechů, tedy necelých 6 % [Beran 2009], na Těšínsku Němci a Poláci dohromady představovali cca dvoutře­ti­no­vou většinu.

Nutno vysvětlit, proč si Češi nárokovali České království jen pro sebe. V němčině existuje úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen (Ne všichni Češi jsou Češi), které v češtině nedává žádný smysl, protože čeština si nevytvořila výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk a tedy nerozlišuje mezi Čechy jazykovými a Čechy, coby obyva­teli Čech, českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni auto­chtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou jazykoví Češi.“

Poddaní českého krále a současně říšského kurfiřta, latinsky Bohemi (psáno též Boemi), mluvili česky i německy. V něm­či­ně se Češi a Čechy jako země nazývali Böhmen, jedni mluvili böhmisch, druzí deutsch. Až ke konci 18. století vznikla po­tře­ba je občas roz­lišit na Deutschböhmen, Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, kmenové, tedy jazy­ko­vé Čechy (Stock = hůl, kmen, kláda, pařez, odtud pochází také lidový obrat Čech jako poleno. Ve století devatenáctém se ustá­lil pro jazykové­ho Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyva­tele Čech do svého pětidílného česko–ně­mec­ké­ho slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně neza­hrnul, odlišné výra­zy k němec­kému Böhme a Tscheche ne­vytvořil. Traduje se, že v tom mělo svůj podíl snad i to, že ve francouzštině, v mezi­národ­ním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král (roi de Bohême), začali Francouzi nazývat cikány i Čechy stejně: bohémiens [Klimek 2003 – 1].

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, adjektivum v názvu Království totožné s označením jazykového Čecha, Palackého adora­ce husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům defino­va­ným jazykově se domnívat, že Království patří jim, vznášet podle teze téhož Fran­tiška Palackého svůj nárok na veškerá úze­mí Království českého [Klimek 2003–2] (příznačná je i změna názvu z Geschichte von Böhmen, z Dějin Čech v původní ně­mec­ké verzi na Dějiny národu českého ve verzi české), pohlížet na ně­mecky mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v čes­kých zemích právo autochtonních obyvatel, byť zde žijí mnohá stale­tí, a nakonec založe­ním republiky v roce 1918 odkázat jino­jazyčné obyvatelstvo do pozic trpě­ných menšin navzdory to­mu, že jazykoví Češi netvoři­li ani polovinu obyvatelstva čes­ko­slo­venského státu! Po celé 19. století až do konce mezi­válečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zem­­ským a jazyko­vým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhná­ní se české země staly prak­ticky jedno­národnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazy­ko­vé zásoby dodatečně, uka­zuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině přídavné jmé­no zpodstatně­lé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národ­nost a čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým poje­tím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ni­čemu to nevede, pro­to­že usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ) byli z tohoto hlediska Češi, a sou­čas­ně veškeří usedlí obyvatelé Krá­lovství čes­kého v rámci Svaté říše římské, od roku 1512 Svaté říše římské národa němec­kého (Sacrum Romanum Impe­rium Nationis Germanicæ), zase Němci. Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Krá­lovství české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit jinak než zdlouhavým a vysvětlujícím opisem. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic nevypovídá o mateřském jazyce nositelů. Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země.  

Všichni čeští profesionální historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně lživé tvrzení. Například: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily.“ [Gebhart – Kuk­lík 2006] Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku a to jen do konce první světové války. Tisíciletá neměnnost hranic Království českého je do nebes volající nesmysl. Čeští panovníci panovníci ovládali stát jednou stát až po Jadran jindy až po Balt. To jsou ony malé výjimky během tisíciletí? V nejrozsáhleji zatím zpracovaných českých dějinách ve Velkých dějinách zemí koruny české, v dílu XV.a vydaným nakladatelstvím Paseka teprve nedávno, v roce 2006 tak bezostyšně lžou Jan Gebhart a s ním i postavením nejvyšší český historik Jan Kuklík.   

S požadavkem tzv. historických hranic českých zemí Češi narazili nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Bri­to­vé byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. U Chebska argu­men­tovali, že historicky, coby říšská zástava, k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní obla­sti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumbur­ský okres k Německu, u ostatních německých sí­del­ních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ čes­kých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Požadavku při­členění Lužice k ČSR a na koridor ke Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců) mocnosti nevyhověly. Beneš se zřejmě domníval, že vítězné mocnosti na onu „dočasnost“ historic­kých hranic českých zemí po čase zapomenou, že nevyužijí příslušného článku smlouvy Versailleské a Saintgermainské, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S vý­jimkou René Petráše dějepisci o oné dočasnosti zachování historických hranic mlčí.

Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se totiž shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čel­nými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanove­ní, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od vět­šiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb nábožen­stvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů (v okamžiku podpisu jimi byly Itálie, Francie, Velká Británie, USA a Japonsko) zasahovat v daném smyslu do vnitř­ních po­mě­­rů v ČSR včetně secese území, protože pařížské mírové smlouvy ve svých člán­­cích taktéž vymezovaly území československého státu. V meziválečném údobí se o těchto článcích mírových smluv pečlivě mlčelo. Dodnes se mlčí!

Republice bylo mírovými smlouvami přiřčeno na úkor Německa Hlučínsko (Hultschiner Ländchen), na úkor Rakouska Vitorazsko (Weitraer Gebiet) kvůli velké opravně lokomotiv v předměstí Gmündu, dnes v Českých Ve­lenicích, Valticko (Feldsberger Gebiet) kvůli průběhu železniční tratě Mikulov–Břeclav, Podyjský roh, území, která ke Království českému před­tím nepatřila. Též byla k Československu připojena Petržalka (Engerau) kvůli přístavu na Dunaji. Strategické potřeby českosloven­ského státu byly saturovány na úkor Maďarska, protože jižní hranice Slovenska byla vedena pouze podle československých strategických úvah bez ohledu na to, že tam Slováci nežili nebo téměř nežili. K 28. 7. 1920 ztratilo Československo přibližně polovinu Těšínského Slezska, severní část Spiše a horní Oravu ve propěch Polska.


Literatura:

Beran, Ladislav Josef: Odepřená integrace. Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918–1938, Pulchra, Praha 2009
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006
Klimek, Antonín: Vítejte v první republice. Havran, Praha 2003–1
Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009