Tomáš Krystlík
Na rozdíl od dnešních
českých představ byla němčina staletí
před bitvou na Bílé hoře, řečí obchodu, řemesel a dorozumívací řečí v celém
Království českém. V roce 1615 vydali čeští stavové nařízení, kterým přikázali,
aby se všechny děti v Čechách učily česky, protože jen tak získají z dědictví
po rodičích nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen
peníze. (Srovnejte s českými zákony o nabývání nemovitostí z 21. století.) S
okamžitou platností nesměl být žádný cizozemec přijat do země dokud se nenaučí
česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo
pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi již usedlé. Bylo to nařízení naprosto
neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka;
jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za
znalost češtiny a co už ne? V čele rebelujících českých stavů byli jazykově
Němci ve většině, což se dnes zamlčuje.
Dokud vyšší školství
bylo latinské, nebyly rozdíly mezi živými jazyky na první pohled příliš patrné.
Zavádění živých jazyků coby vyučovacích i na
univerzitách se začalo prosazovat ke konci 18. století a postupovalo ze
severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se
začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační
lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Německé
jednojazyčné slovníky začaly vycházet ještě před koncem 18. století. Češi mají
v této oblasti obrovské manko jednojazyčné univerzální výkladové slovníky (obsahují
celou slovní zásobu včetně cizích slov a výrazů z hovorové řeči) dodnes nemají.
Slovník spisovné češtiny, pomineme-li Jungmannovo dílo, začal vycházet až za
protektorátu, ale stále je to pouze slovník spisovného jazyka. Od doby velmi
kvalitního Ottova naučného slovníku nemají Češi pořádnou nezastaralou
encyklopedii
V
roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk jazyk
živý – němčina. V češtině a němčině se napříště vyučovala jen pastorální teologie
a kursy pro porodní báby, přičemž fakulta bohoslovecká a lékařská si zachovala
i nadále latinu jako vyučovací jazyk. Proč jen němčina a ne i čeština? Německá
slovní zásoba odpovídala potřebě doby, obsahovala i názvosloví odborné, byla již
kodifikována, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až
do posledních desetiletí 19. století. I další aspekty podporovaly používání
němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity
byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout.
Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu.
Vznikla
diskuse vyvolaná Hubertem Gordonem Schauerem, zda se vůbec vyplatí chybějící
české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při
zachování pocitu češství (obdobně jako Irové mluví anglicky) a nevyčerpávat se
budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch vlasteneckého hněvu byl tak velký,
že dohnal Schauera k sebevraždě, jiné zdroje uvádějí jako příčinu jeho smrti
tuberkulózu. Národní potenciál se vyčerpával ve vytváření v podstatě umělého
jazyka, ve kterém zpočátku nebylo již možné napsat ani kuchyňský recept pro
chybějící názvy ingrediencí a postupů. Kulturně-civilizační povznesení českého
národa bylo přes všechno úsilí zanedbáváno, vytvoření umělého jazyka a jeho
osvojování vyčerpalo síly českých myslitelů, kteří se vyjadřovali v němčině.
Na
pražské univerzitě se ale přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v
češtině byl nevalný a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se
vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze – zatímco v
roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět
let později to bylo šest studentů a v roce 1855 jen tři. Pražská technika se
rozdělila v roce 1869 a v roce 1882 se čeština prosadila na pražská univerzitě
politickým rozdělením univerzity na část německou a českou.
Kulturně vývojové nedostatky jsou dnes umně zamaskovány, takže nejsou na první pohled znatelné. Češi neměli a v podstatě nemají román, v době otevření Národního divadla neměli čím vlastním ho ozvučit - jedna opera byla Škroupova, dvě Smetanovy. Kdo dnes ví, že státní technické normy zavedla z moci úřední až protektorátní vláda v roce 1940?
Jak
dalece tehdy, v době rozdělení vysokých učení na české a německé části, český
jazyk odpovídal alespoň terminologicky jednotlivým studijním oborům lze usoudit
i podle dnešního stavu názvosloví. Vhled do nedostatečnosti češtiny si člověk
zjedná překlady, kdy zjistí, že češtině všude, kam se člověk podívá, chybí
odborné výrazivo. Z mé praxe například od tkaní a pletení látek, přes stavebnictví, sklářství
až po stavbu varhan, kde jen několik málo součástek, na prstech spočítat, má
vůbec nějaký český název.
Žádné komentáře:
Okomentovat