sobota 29. září 2018
Spisovatel Krystlík: Dal se Hitler v roce 1938 zastavit? Ano, Mnichovská smlouva je toho dokladem. Chtěl vyvolat válku s ČSR, ale dostal jen pohraniční německá sídelní území (rozhovor s Parlamentními listy)
Oldřich Szaban
Mnichovská dohoda 29. září 1938 je neblahé výročí našich dějin. Československá republika poté přišla o část svých území. Byl podpis této dohody zradou našich spojenců, Britů a Francouzů? Tvrdíte, že je to lež českých historiků? Proč?
Československá republika nepřišla podepsáním Mnichovské dohody 30. 9. 1938 o část svého území, nýbrž svým souhlasem 21. 9. 1938 s odstoupením území s více než 50 % obyvatel Německu, který nově nastoupivší vláda neodvolala. Celá mnichovská konference by byla zbytná, kdyby ČSR pak začala předávat tato území s více než 50 % německých obyvatel Německu a Hitler nechtěl vojensky rozbít Československo coby silně vyzbrojeného francouzského spojence na své východní hranici.
Mnichovská smlouva zradou spojenců vůči ČSR být nemohla, jen stanovila termíny obsazování československých území následkem více než týden starého svolení československé vlády. Britové spojenci nebyli, protože žádnou smlouvu o vzájemné pomoci ČSR s nimi neměla, jen s Francií a SSSR. Ale ani Francie, ani SSSR nemusely začít plnit smluvní závazky a přijít na pomoc. Tak měly učinit, až jeden smluvní stát bude napaden, a Československo ve vztahu k SSSR teprve poté, přispěchá-li SSSR dříve na pomoc Francie. ČSR nebyla Německem napadena, tedy nebyl důvod k vojenskému zásahu Francie a vůbec už ne Anglie. Tedy, o jakou zradu západních velmocí se mělo jednat? Že Hitler byl odhodlán vojensky zničit ČSR o tom Velká Británie i Francie věděly a udělaly s Itálií vše, aby vojenský konflikt ve střední Evropě nevypukl. To se podařilo, přinutily ho, aby se svého plánu vzdal a spokojil se jen se ziskem území. O držbě pohraničních území Československem podrobněji níže.
Postoupení území Německu na podzim 1938 bylo však jen oddálením německé okupace zbytku českých zemí a Moravy o půl roku později. A rok poté napadením Polska začala druhá světová válka. Bylo tragickou chybou západních mocností, že v zájmu míru ustupovali v Mnichově zbaběle Hitlerovi? Daly se jeho rozpínavé záměry v tomto období ještě zastavit?
Hitlerovým cílem v roce 1938 bylo rozbít vojensky ČSR, zničit její vojenskou sílu, nikoli okupovat Sudety nebo české země. Dobře, předpokládejme, že západní mocnosti, tedy Francie a Velká Británie, by Hitlerovi neustoupily. Velká Británie měla v roce 1938 slabou, nepříliš vyzbrojenou armádu, protože po léta zanedbávala patřičné zbrojení, spoléhajíc se na obtížně překonatelný kanál La Manche. Francie disponovala výraznou převahu pozemních sil nad Wehrmachtem, ale výkon jejího letectva proti německému byl v roce 1938 již nižší. Hlavně ale všechny francouzské síly byly orientovány na obranu země, ne na útok. Obrovské ztráty z první světové války měli Francouzi stále v paměti. To se mimoděk potvrdilo o rok později, když Francie vypověděla Německu kvůli přepadení Polska válku. Francouzská armáda pak vtáhla bez boje osm kilometrů do Německa v Sársku, odkud se předtím Wehrmacht kompletně stáhl, aby zabránil ozbrojenému střetu, pobyla asi týden a pak se odebrala zpět za hranici. To bylo vše. Žádná dělostřelecká palba, žádné bombardování Německa, nic.
Zda se dal Hitler v roce 1938 zastavit? Ano, Mnichovská smlouva je toho markantním dokladem – jejím podepsáním byl zhacen jeho záměr rozbít československé vojenské síly, vyvolat válku s ČSR, dostal jen pohraniční německá sídelní území v ČSR. Tuto svou porážku si pak do konce života vyčítal. Kompletní „zastavení Hitlera“ bez jakéhokoli zisku bylo možné při jen vojenskou silou. Kdo by byl tehdy s to a navíc ochoten tak učinit?
Mělo smysl, aby se Československo bránilo nacistickému Německu samo bez podpory spojenců?
Nemělo to smysl ani v případě, že by Francie vojensky proti Německu vystoupila. S Francií nebyl domluven ani jeden vojenský koordinační plán pro případ ozbrojeného konfliktu. Jedinou výjimku tvořila úmluva o přeletu několika letek francouzských bombardovacích letadel na letiště v českých zemích, jenže chyběla pro ně v ČSR letiště, letecký benzín, vycvičení mechanici. Kvůli předem prohranému boji – všechny pevnostní linie, měly proluky (i několik desítek kilometrů široké), kudy se dalo projít nebo projet bez jediného výstřelu – Polsko a Maďarsko by vojensky napadly ČSR také. A ještě něco. Společnost národů by musela uznat Československo chtě nechtě za viníka německo–československé války, protože ČSR v květnu 1938 mobilizovala proti Německu a Německo ne. Mobilizace platí od podepsání rusko–francouzské vojenské konvence roku 1892 coby agrese, jako nevypovězené vyhlášení války.
Podporovalo německé obyvatelstvo Československa ve své většině Hitlerovy požadavky na připojení území s většinou německého obyvatelstva k říši? Měla podíl na jejich nedostatečné loajálnosti k Československu i samotná první republika, nebo prostě uvěřili Hitlerovi stejně jako značná část německého národa?
Naprostá většina Němců českých zemí usilovala a doufala v autonomii v rámci ČSR. Tu jim Češi nechtěli za žádnou cenu poskytnout, protože by ji pravděpodobně museli poskytnout i dalším národnostem ve státě včetně Slováků. Menší část sudetských Němců byla nacionálně socialistická (stejně jako Češi sympatizující s Československou stranou národně socialistickou, výchozí ideologie DNSAP, NSDAP a ČSNS byly totožné) a podléhala Hitlerově vlivu. Politika první republiky vůči národnostním menšinám ve státě zavinila odklon Němců českých zemí od československého státu. Sotva se situace po poválečných masakrech československého vojska na civilním německém obyvatelstvu zklidnila, vypukla světová hospodářská krize a československá vláda, aby pomáhala všem bez rozdílu, pomáhala jen Čechům a podnikům v českých rukou, Němcům českých zemí pomoci nehodlala, takže v německých okresech panoval hlad a nezaměstnanost tam byla percentuálně až desetkrát vyšší než v okresech českých. To bylo hlavní příčinou, proč Němci českých zemí pak chtěli autonomii za každou cenu.
Je jednou z příčin konce první Československé republiky i způsob jejího vzniku? Ve svém textu píšete, že Československo vzniklo podvodem Masaryka a Beneše. Proč si to myslíte?
Podvodů Masaryka, Beneše a Štefánika bylo mnoho, zde namátkově jen ty, které měly vliv na délku trvání první republiky. Masaryk a Beneš na jedné straně velmi nadsazovali počet československých legionářů na Rusi, ve Francii a v Itálii, na straně druhé zatajovali spojencům skutečný počet Němců českých zemí. Beneš v Paříži na mírové konferenci nepravdivě uváděl (mírové smlouvy definovaly též rozsah ČSR), že Němců je ve státě jen 800 000 místo tří milionů a že sídlí na území zvícím dohromady jen 8000 km2 ve čtyřech lokalitách – ve skutečnosti žili na území o ploše 30 500 km2, což je téměř stejná plocha jako je rozloha Belgie. V Mémoire III pro potřeby mírové konference v Paříži Beneš psal, že Rakousko-Uhersko zfašovalo při předválečném sčítání lidu počet Němců v českých zemích o 800 000 až 1 000 000 ve prospěch Němců. Že lhal, jednoznačně prozradily výsledky československého sčítání lidu v roce 1921. Mocnostem na mírových jednáních namluvil Beneš i takové nesmysly, že většina dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi, že v pohraničí českých zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35 %. Census v roce 1921 ukázal, že přibližně 90 % německého i českého obyvatelstva bydlí v národnostně nesmíšených sídelních územích. V roce 1919 žilo v území pozdější Říšské župy Sudety jen kolem 5 % českého obyvatelstva.
Beneš v Mémoire III explicitně sliboval: „Němci v Čechách dostanou všechna práva, která jim přináleží, budou mít stejná práva jako Čechoslováci… Všechny úřady budou přístupny všem státním občanům. Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory… Němčina bude druhým zemským jazykem… Politický systém bude podobný švýcarskému a bude v Čechách nastolen nejenom proto, že Čechoslováci jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost.“ Nic z toho splněno nebylo.
Francouzi na mírových jednáních nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční území Českého království s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Českého království. Ale hranice Českého království v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho. A to značně. S tím Beneš narazil nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové nakonec akceptovali a Američané se podvolili. Beneš se zřejmě domníval, že vítězné mocnosti na onu „dočasnost“ historických hranic českých zemí zapomenou, ale další události ukázaly, že tomu tak nebylo. Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 bylo zakotveno: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou (dobové označení pro národnost), jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Procedere k tomu nebylo stanoveno, takže Čelné mocnosti Společnosti národů – v době podpisu mírových smluv Velká Británie, Francie, Itálie, USA a Japonsko, v roce 1938 už jen Velká Británie Francie a Japonsko – mohly o tom rozhodovat bez pléna Společnosti národů většinou hlasů, což Velkou Británii a Francii opravňovalo požadovat od ČSR odstoupení území Německu.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Spisovatel-Krystlik-Dal-se-Hitler-v-roce-1938-zastavit-Ano-Mnichovska-smlouva-je-toho-dokladem-Chtel-vyvolat-valku-s-CSR-ale-dostal-jen-pohranicni-nemecka-sidelni-uzemi-553403
pátek 21. září 2018
Češi sami odsouhlasili postoupení svých pohraničních německých sídelních území Německé říši
Tomáš Krystlík
Stalo se tak devět dní (!) před podepsáním Mnichovské dohody 21. 9. 1938, o které tehdy ještě nikdo ani netušil. Po oficiálním souhlasu československé vlády s odstoupením území, týž den zaslaným vládám Velké Británie a Francie, začali Češi ale se začátkem předávání území otálet a Hitler začal hrozit ozbrojeným útokem proti ČSR. Ve snaze zabránit německo–československé válce, která by s vysokou pravděpodobností vyvolala i války ČSR s Polskem a Maďarskem, byla svolána mnichovská konference a podepsána Mnichovská dohoda, která stanovila pouze organizační rámec předání území předem odsouhlaseného československou vládou. tj. které bude předáno dříve a které později a stanovila pro to termíny. Hesla o tom, jak „nás spojenci v Mnichově zradili“ a „o nás bez nás“ jsou pouze lži českých historiků. Jak spojenci mohli zradit ČSR, když devět dní předtím souhlasila s odstoupením území sama československá vláda? Ze stejného důvodu nelze Mnichovskou dohodu označovat za diktát. V časové posloupnosti to probíhalo následovně.
Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve čtvrt na tři ráno nové nóty svých vlád požadující vydání území s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu, ve kterých bylo jasně uvedeno, že jejich země se v případě ozbrojeného konfliktu na straně Československa angažovat nebudou, že Československo bude považováno za viníka války. Hodžova vláda je tentýž den ráno přijala. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer v 17 h a vláda, vědouc, že bez svolení parlamentu učinila neústavní krok, den nato, 22. 9., demitovala [Tesař].
Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. kontinuitě vlády odstupující a nové v čele se Janem Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy, nota bene, navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Když bylo možné mobilizovat vojáky v záloze, šlo snad také svolat parlament!
Syrový se nestal premiérem jako „miláček davů“, jak líčí čeští historici, nýbrž z vůle (spíše zvůlí) československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka představitelů vládních stran, bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi jako s ústavními činiteli neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z nejvyšších politiků nevadilo, že odstoupení území pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády k odstoupení území. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Prezident sdělil vládě jeho demisi teprve na přímý dotaz (!).
Členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě“. Bývalý ministr Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Antonín Hampl souhlasil „s umírněným informováním veřejnosti“, ale bylo podle něj „nutno naprosto usměrniti tisk a jiné projevy“. [Tesař]
Československé vojsko se v polovině září 1938 stáhlo více do vnitrozemí, za první opevňovací linii, takže se vytvořilo pásmo nikoho, kde se československá státní moc vzdala své funkce, např. ve Šluknovském výběžku, v Javornicku (od Jeseníku po Bílou Vodu), Osoblažsku, v Chebsku, v Ašsku. Československá policie tam zcela rezignovala na udržení pořádku. Počínaje 21., někde 22. 9., se československá exekutiva stáhla kompletně z okresů Cheb, Jáchymov, Kraslice a Karlovy Vary. Personál zdejších československých úřadů a služeben většinou jednoduše uprchl nebo přestal chodit do práce. Výkon československé státní moci tam zhroutil sám o sobě. [Sander]. Na Hitlerův pokyn nechal Henlein 21. 9. oblasti opuštěné československou státní správou obsazovat nově v Německu vytvořeným (od 17. 9. 1938) sudetoněmeckým Freikorpsem (Sudetendeutsches Freikorps, Dobrovolný sudetoněmecký vojenský sbor). 22. 9., opět na Hitlerův pokyn, se zastavilo ono zabírání Freikorpsem, aby se v něm od 26. 9. zase pokračovalo. Důvody těchto protikladných Hitlerových pokynů nejsou známy, obsazování předpolí pevností nikdo z československé strany nebránil [Schultze-Rhonhof, Groscurth]. Čeští historici o tom mlčí této rezignaci na výkon státní moci mlčí.
Souhlasem československé vlády s odstoupením území z 21. 9. 1938 se otevřelo druhé kolo britsko–německých rozhovorů o řešení sudetoněmecké krize, kdy Neville Chamberlain 22. 9. odcestoval k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krize je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná kvůli československému teroru proti Němcům českých zemí, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, to jest postoupení československého území v jejich prospěch, což předtím nežádal. Mezi prvním a druhým kolem britsko–německých jednání se totiž s Hitlerem spojily vlády Maďarska, Polska a Itálie (italská vláda kvůli podpoře maďarských požadavků). Hitler požadoval, aby okresy s více než 50 % německého obyvatelstva a okresy, ve kterých se měl konat plebiscit, obsadil Wehrmacht během čtyř dní a aby se ve stejném termínu stáhla československá armáda a policie. Československo musí ihned propustit všechny politické vězně německé národnosti. Plebiscit pod mezinárodním dohledem v některých oblastech s nejistým podílem německého obyvatelstva kolem 50 % měl dát odpověď na otázku, zda většina tamního obyvatelstva chce zůstat v ČSR nebo se připojit k Německé říši [Tesař, Schultze-Rhonhof].
Proč Hitler najednou ve svých požadavcích přitvrdil? Německá odposlouchávací služba totiž zachytila telefonát francouzského ministra pro kolonie Georgese Mandela, který patřil k jestřábům ve vládě, s Benešem, ve kterém ho nabádal k ozbrojenému odporu proti Německu. Byla to ndicicie, že by mohlo dojít ke změně francouzské vlády nebo jejího dosavadního kursu vůči Německu. Také odposlechla z telefonních linek vedoucích přes Německo telefonáty československého ministerstva zahraničí s československými vyslanci v Paříži a v Londýně, že se musí získat čas, než opozice ve Francii a ve Velké Británii svrhne vlády Daladiera a Chamberlaina. Ve Velké Británii se chystala svrhnout vládu dobře organizovaná skupina The Focus v čele s Winstonem Churchillem, mj. financovaná i z tajných fondů československého ministerstva zahraničí. Hitler věděl, že oněmi výměnami vlád by se dosud přijatelně nízké riziko vypuknutí evropské války značně zvýšilo. Počítal jen s lokální válkou, jeho cílem bylo Československo vojensky zničit [Schultze-Rhonhof, Irving].
Od vysokých politiků ČSR se ozvaly hlasy, že badgodesberské požadavky anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda generála Jana Syrového tento závazek předchozí vlády převzala, nikdy ho neodvolala, odmítla jen požadavek okamžitého německého zahájení obsazování Sudet a plebiscitu, o čemž Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta 25. 9. zpravili Paříž a Londýn. Západní spojenci měli tak jako tak za to, že badgodesberské memorandum je pouze variantou britsko–francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila [Tesař].
Vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost, jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali Německu co nejdříve okresy a obce, které československé pořádkové jednotky od začátku září nebyly již s to opanovat, mnohde československá policie a státní správa odtud utekly. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, „aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo“. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí Hodžovy vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva (v ČSR existovaly dva druhy okresů – politické a soudní, soudní byly menší než politické), ze kterého sčítání obyvatelstva se má vycházet (1910, 1921, 1930), kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu, v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit pro Československo. Mnichovská smlouva byla pak pro novou vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganizovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilizací československých branných sil [Tesař].
Československá vláda 23. 9. s výslovným svolením Francie a Velké Británie vyhlásila ve 22:30 mobilizaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah, protože mobilizace se pokládá za akt agrese. Byl odhodlán nařídit na 28. 9. ve 14 h všeobecnou mobilizaci německých branných sil proti Československu, nebudou-li do té doby jeho badgodesberské návrhy akceptovány, a počínaje 1. 10. obsadit Sudety násilně. Mimochodem, československá mobilizace nebyla dokončena ani v době, kdy ČSR podle Mnichovské smlouvy předala 10. 10. poslední území Německu.
Neville Chamberlain telegraficky přes vyslance Newtona sděluje 27. 9. Benešovi, že pokud nepřijme badgodesberské požadavky, tj. okamžité obsazování okresů s 50 a více procenty německého obyvatelstva do 28. 9., do 14 hodin, že německé vojsko vtrhne do Československa. A že vláda Jeho Veličenstva nemůže převzít odpovědnost za to, že by mu radila, co má nyní činit. Mimo nótu mu vzkázal, že i kdyby Československo válku s Německem vyhrálo, nemůže počítat s původním územním rozsahem státu. Jinými slovy, že musí i v takovém případě počítat s odstoupenými německými sídelními územími a možná i některými dalšími [Tesař, Sládek].
27. 9. ve 23 hodin vyhledává britský vyslanec v Římě Eric Perth ministra zahraničí Galeazza Ciana di Cortelazzo a prosí jej, aby se Mussolini ujal zprostředkování u Hitlera. V 10 hodin ráno je přijat britský vyslanec v Římě ducem a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini přijímá a pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a odložil mobilizaci o 24 hodin a současně pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska [Schultze-Rhonhof].
Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na pohraniční německá sídelní území. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, zabránili válce, o postoupení území se nejednalo, to bylo již před konferencí vyřízenou záležitostí [Schultze-Rhonhof, Tesař].
Hned při zahájení mnichovské konference vyšel Hitler vládám Velké Británie, Francie a Itálie vstříc tím, že se vzdal obsazování území, ve kterých měl být později uskutečněn plebiscit, ale zdůraznil časový tlak na rozhodování konference – zúčastnění měli dojít ke shodě tentýž den. Mussolini poukázal na skutečnost, že se všichni, včetně československé vlády, shodují na odstoupení území, že jde jen o to převést je do praxe. Chamberlain dvakrát požadoval, aby byli zástupci Československa připuštěni k jednání, což Hitler odmítl. Chamberlain též zamítl Mussolinimu, aby se na konferenci projednaly požadavky Polska a Maďarska vůči ČSR vznesené Hitlerem v Bad Godesbergu. Když bylo všech osm bodů dohody hotovo, vyvstala opět otázka, zda má být československá delegace přivolána do sálu, aby potvrdila své povinnosti plynoucí ze smlouvy. Proti tomu kupodivu nebyl Hitler, nýbrž Daladier, který prohlásil, že to není nutné, se slovy, že jednou slíbené musí být dodrženo. Po zpřesnění textu právníky byla dohoda 30. 9. mezi druhou a třetí hodinou ranní podepsána.
Mnichovská smlouva je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena poslední), byly na mapě vyznačeny tětivami a jejich rozsah byl menší, než tvořily okresy s více než 50 % německého obyvatelstva. Mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města obývaná především Němci jako Opava, Liberec, Ústí nad Labem, Znojmo a další, což ukazuje, že zóny sloužily pouze pro časovou posloupnost předávání, nikoliv pro vymezení rozsahu území. Mezinárodní výbor s československou účastí byl podle smlouvy pověřen určením národnostně smíšených území, kde většina německého obyvatelstva nebyla zcela jednoznačná, takzvanou V. zónu, ve které proběhne plebiscit, kdy se místní obyvatelstvo rozhodne pro setrvání v ČSR nebo o připojení se k Říši. Pro obyvatele odstoupených území se zavede právo opce po dobu šesti měsíců. Československá vláda propustí všechny Sudetoněmce, kteří si to budou přát, z řad armády a policie. Při stahování se z odstoupených území se nesmí ničit stávající zařízení. V jednom dodatku smlouvy je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa (garance nakonec poskytnuty nebyly), v dalším se konstatuje, že pokud problém polských a maďarských menšin nebude zainteresovanými vládami, tj. československou, polskou a maďarskou, vyřešen dohodou do tří měsíců, sejdou se hlavy signatářských mocností k dalšímu jednání. Zbývající dva dodatky se týkají složení a činnosti mezinárodního rozhraničovacího výboru. Hitler do mnichovské dohody ani neprosadil všechny své badgodesberské požadavky a jeho cíl, rozdrcení nebo rozpad Československa, mu nevyšel [Schultze-Rhonhof]. Prohrál.
Tvrzení o tom, že mnichovská konference rozhodla o postoupení pohraničí ve prospěch Německa, je uměle vytvořený mýtus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o předání německých sídelních území se usnesla, byť pod tlakem Francie a Velké Británie, sama československá vláda více než týden předtím. Z textu preambule Mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou.
Obdobně je tomu s českým mýtem, že rozhodovali „o nás bez nás“. Nerozhodovali, pouze odvrátili vojenské rozdrcení celého Československa, když donutili Hitlera, aby se spokojil s odstoupením pohraničních území Německu, se kterým československá vláda ve svých nótách Francii a Velké Británii z 21. 9. 1938 výslovně souhlasila. Že „rozhodovali o nás bez nás“ mohli oprávněně tvrdit jen Němci českých zemí, kterých se nikdo na nic neptal, a k jednáním přizváni nebyli.
Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie a Itálie, garanti plnění mírových smluv (USA neratifikovaly pařížské mírové smlouvy kvůli nenasytným požadavkům Francie vůči Německu v nich zakotvených a americký senát, ač byl pro vznik Společnosti národů, nesouhlasil se začleněním jejích stanov do mírových smluv), které vytvořily Československo včetně německých sídelních území, seznaly, že se dopustily omylu, protože Češi nedovedli s menšinami ve státě vyjít, a napravily to Mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží.
Československo předalo Wehrmachtu své pohraniční pevnosti v odstupovaných územích včetně pevně namontovaných zbraní, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padly do rukou pouze 222 protitanková děla a těžké kulomety namontované jen ve velkých pevnostech. Většími děly se pevnosti nestačily vybavit. Německo ale získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí [Macoun, Tesař].
21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska, aby 27. 9. předal polský vyslanec československé vládě ultimatum o vrácení větší části těšínského a celého fryštátského (karvinského) okresu, několik obcí z okresu Frýdek, části Spiše, a železniční tratě Čadca–Zwardoń polskému státu do 1. 10. Československý stát podmínky polského ultimata hned přijal. Podle svědectví generála Aloise Vicherka: „Byl jsem přítomen hlášení generála (Vojtěcha) Luži na hlavním velitelství, kde sděloval, že jestliže Poláci zahájí útok, budou do 24 hodin na Dunaji. Bylo z toho u štábu velké rozčílení, ale jak to skončilo, nevím, poněvadž jsem byl nucen služebně se vzdáliti.“ Z toho snad dostatečně plyne, jak by asi vypadalo vojenské střetnutí s Německem. Wehrmacht by se nemusel probíjet liniemi pevností, stačilo by mu využít proluk v každé linii opevnění zvících někde i několik desítek (!) kilometrů a nerušeně projít, opevnění mělo být hotovo až v roce 1951 (!). Polsko začalo s obsazováním území 1. 10. [Tesař, Vicherek].
Počátkem října jednaly spolu delegace ČSR a Maďarska o postoupení území Maďarsku. Po téměř dvou týdnech skončilo jednání bezvýsledně. Itálie pověřená mnichovskou konferencí k vyjednávání, pak požádala německou vládu o pomoc při maďarsko–československých jednáních. Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie se zástupci obou dotčených států, aby jen zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území. Přiřkli Maďarsku okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území uzmutá Uhersku Československem po první světové válce a jihozápadní část Podkarpatské Rusi.
Československo se v listopadu 1938 stalo federací tří zemí, aby zaniklo 14. 3. 1939 odtržením se Slovenska.
Zdroje:
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2000
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Sander, Rudolf: Události v českém pohraničí roku 1938 podle dokumentů československé armády. In: Sborník archivních prací, č. (54) 2/2004. Odbor archivní správy MV ČR, Praha 2004
Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970
Irving, David: Churchill – Kampf um die Macht. Herbig Verlag, Berlin 1990
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Macoun, Jiří: Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu? Technet cz, 29. 1. 2013. http://technet.idnes.cz/ ceskoslovenska-mobilizace-roku-1938-d5v-/vojenstvi.aspx? c=A130128_150314_vojenstvi_mla
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-sami-odsouhlasili-postoupeni-svych-pohranicnich-nemeckych-sidelnich-uzemi-Nemecke-risi-552385
Stalo se tak devět dní (!) před podepsáním Mnichovské dohody 21. 9. 1938, o které tehdy ještě nikdo ani netušil. Po oficiálním souhlasu československé vlády s odstoupením území, týž den zaslaným vládám Velké Británie a Francie, začali Češi ale se začátkem předávání území otálet a Hitler začal hrozit ozbrojeným útokem proti ČSR. Ve snaze zabránit německo–československé válce, která by s vysokou pravděpodobností vyvolala i války ČSR s Polskem a Maďarskem, byla svolána mnichovská konference a podepsána Mnichovská dohoda, která stanovila pouze organizační rámec předání území předem odsouhlaseného československou vládou. tj. které bude předáno dříve a které později a stanovila pro to termíny. Hesla o tom, jak „nás spojenci v Mnichově zradili“ a „o nás bez nás“ jsou pouze lži českých historiků. Jak spojenci mohli zradit ČSR, když devět dní předtím souhlasila s odstoupením území sama československá vláda? Ze stejného důvodu nelze Mnichovskou dohodu označovat za diktát. V časové posloupnosti to probíhalo následovně.
Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve čtvrt na tři ráno nové nóty svých vlád požadující vydání území s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu, ve kterých bylo jasně uvedeno, že jejich země se v případě ozbrojeného konfliktu na straně Československa angažovat nebudou, že Československo bude považováno za viníka války. Hodžova vláda je tentýž den ráno přijala. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer v 17 h a vláda, vědouc, že bez svolení parlamentu učinila neústavní krok, den nato, 22. 9., demitovala [Tesař].
Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. kontinuitě vlády odstupující a nové v čele se Janem Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy, nota bene, navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Když bylo možné mobilizovat vojáky v záloze, šlo snad také svolat parlament!
Syrový se nestal premiérem jako „miláček davů“, jak líčí čeští historici, nýbrž z vůle (spíše zvůlí) československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka představitelů vládních stran, bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi jako s ústavními činiteli neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z nejvyšších politiků nevadilo, že odstoupení území pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády k odstoupení území. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Prezident sdělil vládě jeho demisi teprve na přímý dotaz (!).
Členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě“. Bývalý ministr Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Antonín Hampl souhlasil „s umírněným informováním veřejnosti“, ale bylo podle něj „nutno naprosto usměrniti tisk a jiné projevy“. [Tesař]
Československé vojsko se v polovině září 1938 stáhlo více do vnitrozemí, za první opevňovací linii, takže se vytvořilo pásmo nikoho, kde se československá státní moc vzdala své funkce, např. ve Šluknovském výběžku, v Javornicku (od Jeseníku po Bílou Vodu), Osoblažsku, v Chebsku, v Ašsku. Československá policie tam zcela rezignovala na udržení pořádku. Počínaje 21., někde 22. 9., se československá exekutiva stáhla kompletně z okresů Cheb, Jáchymov, Kraslice a Karlovy Vary. Personál zdejších československých úřadů a služeben většinou jednoduše uprchl nebo přestal chodit do práce. Výkon československé státní moci tam zhroutil sám o sobě. [Sander]. Na Hitlerův pokyn nechal Henlein 21. 9. oblasti opuštěné československou státní správou obsazovat nově v Německu vytvořeným (od 17. 9. 1938) sudetoněmeckým Freikorpsem (Sudetendeutsches Freikorps, Dobrovolný sudetoněmecký vojenský sbor). 22. 9., opět na Hitlerův pokyn, se zastavilo ono zabírání Freikorpsem, aby se v něm od 26. 9. zase pokračovalo. Důvody těchto protikladných Hitlerových pokynů nejsou známy, obsazování předpolí pevností nikdo z československé strany nebránil [Schultze-Rhonhof, Groscurth]. Čeští historici o tom mlčí této rezignaci na výkon státní moci mlčí.
Souhlasem československé vlády s odstoupením území z 21. 9. 1938 se otevřelo druhé kolo britsko–německých rozhovorů o řešení sudetoněmecké krize, kdy Neville Chamberlain 22. 9. odcestoval k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krize je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná kvůli československému teroru proti Němcům českých zemí, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, to jest postoupení československého území v jejich prospěch, což předtím nežádal. Mezi prvním a druhým kolem britsko–německých jednání se totiž s Hitlerem spojily vlády Maďarska, Polska a Itálie (italská vláda kvůli podpoře maďarských požadavků). Hitler požadoval, aby okresy s více než 50 % německého obyvatelstva a okresy, ve kterých se měl konat plebiscit, obsadil Wehrmacht během čtyř dní a aby se ve stejném termínu stáhla československá armáda a policie. Československo musí ihned propustit všechny politické vězně německé národnosti. Plebiscit pod mezinárodním dohledem v některých oblastech s nejistým podílem německého obyvatelstva kolem 50 % měl dát odpověď na otázku, zda většina tamního obyvatelstva chce zůstat v ČSR nebo se připojit k Německé říši [Tesař, Schultze-Rhonhof].
Proč Hitler najednou ve svých požadavcích přitvrdil? Německá odposlouchávací služba totiž zachytila telefonát francouzského ministra pro kolonie Georgese Mandela, který patřil k jestřábům ve vládě, s Benešem, ve kterém ho nabádal k ozbrojenému odporu proti Německu. Byla to ndicicie, že by mohlo dojít ke změně francouzské vlády nebo jejího dosavadního kursu vůči Německu. Také odposlechla z telefonních linek vedoucích přes Německo telefonáty československého ministerstva zahraničí s československými vyslanci v Paříži a v Londýně, že se musí získat čas, než opozice ve Francii a ve Velké Británii svrhne vlády Daladiera a Chamberlaina. Ve Velké Británii se chystala svrhnout vládu dobře organizovaná skupina The Focus v čele s Winstonem Churchillem, mj. financovaná i z tajných fondů československého ministerstva zahraničí. Hitler věděl, že oněmi výměnami vlád by se dosud přijatelně nízké riziko vypuknutí evropské války značně zvýšilo. Počítal jen s lokální válkou, jeho cílem bylo Československo vojensky zničit [Schultze-Rhonhof, Irving].
Od vysokých politiků ČSR se ozvaly hlasy, že badgodesberské požadavky anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda generála Jana Syrového tento závazek předchozí vlády převzala, nikdy ho neodvolala, odmítla jen požadavek okamžitého německého zahájení obsazování Sudet a plebiscitu, o čemž Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta 25. 9. zpravili Paříž a Londýn. Západní spojenci měli tak jako tak za to, že badgodesberské memorandum je pouze variantou britsko–francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila [Tesař].
Vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost, jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali Německu co nejdříve okresy a obce, které československé pořádkové jednotky od začátku září nebyly již s to opanovat, mnohde československá policie a státní správa odtud utekly. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, „aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo“. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí Hodžovy vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva (v ČSR existovaly dva druhy okresů – politické a soudní, soudní byly menší než politické), ze kterého sčítání obyvatelstva se má vycházet (1910, 1921, 1930), kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu, v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit pro Československo. Mnichovská smlouva byla pak pro novou vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganizovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilizací československých branných sil [Tesař].
Československá vláda 23. 9. s výslovným svolením Francie a Velké Británie vyhlásila ve 22:30 mobilizaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah, protože mobilizace se pokládá za akt agrese. Byl odhodlán nařídit na 28. 9. ve 14 h všeobecnou mobilizaci německých branných sil proti Československu, nebudou-li do té doby jeho badgodesberské návrhy akceptovány, a počínaje 1. 10. obsadit Sudety násilně. Mimochodem, československá mobilizace nebyla dokončena ani v době, kdy ČSR podle Mnichovské smlouvy předala 10. 10. poslední území Německu.
Neville Chamberlain telegraficky přes vyslance Newtona sděluje 27. 9. Benešovi, že pokud nepřijme badgodesberské požadavky, tj. okamžité obsazování okresů s 50 a více procenty německého obyvatelstva do 28. 9., do 14 hodin, že německé vojsko vtrhne do Československa. A že vláda Jeho Veličenstva nemůže převzít odpovědnost za to, že by mu radila, co má nyní činit. Mimo nótu mu vzkázal, že i kdyby Československo válku s Německem vyhrálo, nemůže počítat s původním územním rozsahem státu. Jinými slovy, že musí i v takovém případě počítat s odstoupenými německými sídelními územími a možná i některými dalšími [Tesař, Sládek].
27. 9. ve 23 hodin vyhledává britský vyslanec v Římě Eric Perth ministra zahraničí Galeazza Ciana di Cortelazzo a prosí jej, aby se Mussolini ujal zprostředkování u Hitlera. V 10 hodin ráno je přijat britský vyslanec v Římě ducem a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini přijímá a pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a odložil mobilizaci o 24 hodin a současně pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska [Schultze-Rhonhof].
Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na pohraniční německá sídelní území. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, zabránili válce, o postoupení území se nejednalo, to bylo již před konferencí vyřízenou záležitostí [Schultze-Rhonhof, Tesař].
Hned při zahájení mnichovské konference vyšel Hitler vládám Velké Británie, Francie a Itálie vstříc tím, že se vzdal obsazování území, ve kterých měl být později uskutečněn plebiscit, ale zdůraznil časový tlak na rozhodování konference – zúčastnění měli dojít ke shodě tentýž den. Mussolini poukázal na skutečnost, že se všichni, včetně československé vlády, shodují na odstoupení území, že jde jen o to převést je do praxe. Chamberlain dvakrát požadoval, aby byli zástupci Československa připuštěni k jednání, což Hitler odmítl. Chamberlain též zamítl Mussolinimu, aby se na konferenci projednaly požadavky Polska a Maďarska vůči ČSR vznesené Hitlerem v Bad Godesbergu. Když bylo všech osm bodů dohody hotovo, vyvstala opět otázka, zda má být československá delegace přivolána do sálu, aby potvrdila své povinnosti plynoucí ze smlouvy. Proti tomu kupodivu nebyl Hitler, nýbrž Daladier, který prohlásil, že to není nutné, se slovy, že jednou slíbené musí být dodrženo. Po zpřesnění textu právníky byla dohoda 30. 9. mezi druhou a třetí hodinou ranní podepsána.
Mnichovská smlouva je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena poslední), byly na mapě vyznačeny tětivami a jejich rozsah byl menší, než tvořily okresy s více než 50 % německého obyvatelstva. Mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města obývaná především Němci jako Opava, Liberec, Ústí nad Labem, Znojmo a další, což ukazuje, že zóny sloužily pouze pro časovou posloupnost předávání, nikoliv pro vymezení rozsahu území. Mezinárodní výbor s československou účastí byl podle smlouvy pověřen určením národnostně smíšených území, kde většina německého obyvatelstva nebyla zcela jednoznačná, takzvanou V. zónu, ve které proběhne plebiscit, kdy se místní obyvatelstvo rozhodne pro setrvání v ČSR nebo o připojení se k Říši. Pro obyvatele odstoupených území se zavede právo opce po dobu šesti měsíců. Československá vláda propustí všechny Sudetoněmce, kteří si to budou přát, z řad armády a policie. Při stahování se z odstoupených území se nesmí ničit stávající zařízení. V jednom dodatku smlouvy je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa (garance nakonec poskytnuty nebyly), v dalším se konstatuje, že pokud problém polských a maďarských menšin nebude zainteresovanými vládami, tj. československou, polskou a maďarskou, vyřešen dohodou do tří měsíců, sejdou se hlavy signatářských mocností k dalšímu jednání. Zbývající dva dodatky se týkají složení a činnosti mezinárodního rozhraničovacího výboru. Hitler do mnichovské dohody ani neprosadil všechny své badgodesberské požadavky a jeho cíl, rozdrcení nebo rozpad Československa, mu nevyšel [Schultze-Rhonhof]. Prohrál.
Tvrzení o tom, že mnichovská konference rozhodla o postoupení pohraničí ve prospěch Německa, je uměle vytvořený mýtus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o předání německých sídelních území se usnesla, byť pod tlakem Francie a Velké Británie, sama československá vláda více než týden předtím. Z textu preambule Mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou.
Obdobně je tomu s českým mýtem, že rozhodovali „o nás bez nás“. Nerozhodovali, pouze odvrátili vojenské rozdrcení celého Československa, když donutili Hitlera, aby se spokojil s odstoupením pohraničních území Německu, se kterým československá vláda ve svých nótách Francii a Velké Británii z 21. 9. 1938 výslovně souhlasila. Že „rozhodovali o nás bez nás“ mohli oprávněně tvrdit jen Němci českých zemí, kterých se nikdo na nic neptal, a k jednáním přizváni nebyli.
Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie a Itálie, garanti plnění mírových smluv (USA neratifikovaly pařížské mírové smlouvy kvůli nenasytným požadavkům Francie vůči Německu v nich zakotvených a americký senát, ač byl pro vznik Společnosti národů, nesouhlasil se začleněním jejích stanov do mírových smluv), které vytvořily Československo včetně německých sídelních území, seznaly, že se dopustily omylu, protože Češi nedovedli s menšinami ve státě vyjít, a napravily to Mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží.
Československo předalo Wehrmachtu své pohraniční pevnosti v odstupovaných územích včetně pevně namontovaných zbraní, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padly do rukou pouze 222 protitanková děla a těžké kulomety namontované jen ve velkých pevnostech. Většími děly se pevnosti nestačily vybavit. Německo ale získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí [Macoun, Tesař].
21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska, aby 27. 9. předal polský vyslanec československé vládě ultimatum o vrácení větší části těšínského a celého fryštátského (karvinského) okresu, několik obcí z okresu Frýdek, části Spiše, a železniční tratě Čadca–Zwardoń polskému státu do 1. 10. Československý stát podmínky polského ultimata hned přijal. Podle svědectví generála Aloise Vicherka: „Byl jsem přítomen hlášení generála (Vojtěcha) Luži na hlavním velitelství, kde sděloval, že jestliže Poláci zahájí útok, budou do 24 hodin na Dunaji. Bylo z toho u štábu velké rozčílení, ale jak to skončilo, nevím, poněvadž jsem byl nucen služebně se vzdáliti.“ Z toho snad dostatečně plyne, jak by asi vypadalo vojenské střetnutí s Německem. Wehrmacht by se nemusel probíjet liniemi pevností, stačilo by mu využít proluk v každé linii opevnění zvících někde i několik desítek (!) kilometrů a nerušeně projít, opevnění mělo být hotovo až v roce 1951 (!). Polsko začalo s obsazováním území 1. 10. [Tesař, Vicherek].
Počátkem října jednaly spolu delegace ČSR a Maďarska o postoupení území Maďarsku. Po téměř dvou týdnech skončilo jednání bezvýsledně. Itálie pověřená mnichovskou konferencí k vyjednávání, pak požádala německou vládu o pomoc při maďarsko–československých jednáních. Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie se zástupci obou dotčených států, aby jen zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území. Přiřkli Maďarsku okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území uzmutá Uhersku Československem po první světové válce a jihozápadní část Podkarpatské Rusi.
Československo se v listopadu 1938 stalo federací tří zemí, aby zaniklo 14. 3. 1939 odtržením se Slovenska.
Zdroje:
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2000
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Sander, Rudolf: Události v českém pohraničí roku 1938 podle dokumentů československé armády. In: Sborník archivních prací, č. (54) 2/2004. Odbor archivní správy MV ČR, Praha 2004
Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970
Irving, David: Churchill – Kampf um die Macht. Herbig Verlag, Berlin 1990
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Macoun, Jiří: Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu? Technet cz, 29. 1. 2013. http://technet.idnes.cz/ ceskoslovenska-mobilizace-roku-1938-d5v-/vojenstvi.aspx? c=A130128_150314_vojenstvi_mla
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-sami-odsouhlasili-postoupeni-svych-pohranicnich-nemeckych-sidelnich-uzemi-Nemecke-risi-552385
sobota 15. září 2018
15. 9. 1938 poprvé zaznělo heslo Wir wollen heim ins Reich! a 21. 9. Češi sami z vlastní vůle odstoupili pohraničí Německu
Tomáš Krystlík
12. 9. 1938 pronáší Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku řeč, o které čeští historici tvrdí, že v ní Hitler agresivně vyhrožoval Benešovi a Československu. Lžou. Hitler v této řeči požadoval právo na sebeurčení pro Němce v Československu, nežádal připojení německých sídelních území k Říši, ani konání referenda o tom, nevznesl žádné ultimatum. Prohlásil: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Československu a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ [Domarus]
11. a 12. 9. 1938 začalo docházet v některých místech v německých sídelních oblastech k bitkám mezi Němci a Čechy, hlavně v Teplicích-Šanově, Chomutově, Liberci a v Ústí nad Labem, které si podle pozdějšího komuniké československé vlády vyžádaly celkem 23 obětí, z toho 13 Čechů, a mnoho zraněných. Po dvou třech dnech násilí v několika málo lokalitách, nazývaných československými historiky „sudetoněmecké povstání“, se situace zklidnila. Sudetoněmci též utíkali z obav před represemi československého státu do Říše. Kolik jich bylo, nelze spolehlivě zjistit – německé údaje pocházejí od tiskových kanceláří a zřejmě jsou propagandisticky zveličené, československé odhady chybí.
13. 9. vyhlašuje vláda stanné právo v 16 sudetoněmeckých okresech (počet okresů se podle různých zdrojů mírně liší). Týž den, 13. 9. 1938, dává Karl Hermann Frank pražské vládě telefonicky kolem 16. hodiny ultimatum, a to přímo ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi. V něm mu sděluje, že přijede do Prahy vyjednávat a pokračovat v rozhovorech, pokud československá strana splní těchto pět podmínek: (1) československá policie se stáhne z německých sídelních území, (2) odvolá se stanné právo, (3) československé vojsko se stáhne z ulic do kasáren, (4) výkon policejní moci přejde pod místní úřady, například pod starosty, (5) tyto podmínky se zveřejní rozhlasem. K tomu dal Hodžovi lhůtu šesti hodin [Benoist-Méchin]. Opět ani náznak snahy po odtržení, jen snaha po autonomii v rámci ČSR.
Odpověď Hodži přišla po sedmi hodinách. V ní vyjádřil ochotu jednat o oněch Frankových pěti podmínkách, přijede-li Frank do Prahy, místo toho, aby je předem splnil, což bylo Frankovou podmínkou pro obnovení jednání. Frank poslal do Prahy jako vyjednavače alespoň Ernsta Kundta. Zde ale zasáhl Henlein, který Kundta požádal, aby Hodžovi pouze sdělil, že SdP jednat nebude, protože vláda v ničem nedodržela podmínky ultimata [Schultze-Rhonhof 2008].
Vedení státu to vše posoudilo jako velezradu, byť k tomu nebyl důvod – nikdo nepožadoval připojení Sudet k Německu – a nechalo vydat na členy nejvyššího vedení SdP zatykače. Frank, Henlein a jeho štáb uprchli 14. 9. do Německa, a den na to vůbec poprvé zazněla osudová věta Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!) a to na závěr Henleinova rozhlasového projevu vysílaného z Lipska do ČSR. 16. 9. ministerstvo vnitra Sudetoněmeckou stranu rozpustilo. 17. 9. vyzval Henlein, opět rozhlasem z Německa, k vytváření dobrovolných vojenských sborů (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Radikálně nacionálně socialisticky zaměření sudetští Němci začali přecházet do Německa, aby vstoupili do SFK. Kolik jich bylo, nevíme, spolehlivé odhady chybí.
Walter Brand, úzký Henleinův spolupracovník ve vedení SdP, současně též sudetoněmecký vyslanec ve Velké Británii, líčí ve svých pamětech, jak ho Henlein po svém rozhlasovém projevu 15. 9. ze zámku Donndorf u Bayreuthu poslal rychle do Londýna předat prohlášení britskému ministerstvu zahraničí, že SDP a Henlein i nadále trvají na řešení problému poskytnutím autonomie sudetských Němcům v Československu, pokud Britové a Francouzi budou s to Čechy k tomuto mírovému řešení přimět. Henleinův vzkaz Brand v Londýně předal. [Brand].
14. 9. se rozhoduje Chamberlain zachránit, co se dá, píše bez předchozího projednání se svou vládou Hitlerovi a nabízí, že přijede do Německa, aby společně nalezli mírové řešení československých problémů. Hitler okamžitě přijímá a oba státníci se setkávají 15. 9. v Obersalzbergu, Chamberlain dokonce i bez tlumočníka, spolehl se na tlumočníka protistrany. Chamberlain si stěžoval na neschopnost Společnosti národů urovnat problémy německých menšin v zahraničí, a požadoval pro ně právo na sebeurčení. Hitler s ním souhlasil a žádal pro příhraniční německá sídelní území v českých zemích připojení k Říši. Hitler slíbil, že do doby, než rozhodne o těchto požadavcích britská vláda, upustí od vojenské intervence proti ČSR a dodal, že sudetoněmecké problémy se „tak nebo tak z vlastní iniciativy vyřeší“, čemuž Chamberlain rozuměl tak, že buď se protistrana podvolí, nebo že Wehrmacht vtrhne do ČSR. K postoji Chamberlaina vůči požadavkům Hitlera se připojuje i vláda francouzská prostřednictvím svého ministra zahraničí Georgesa Bonneta. 16. 9. podal Chamberlain zprávu z cesty svému kabinetu s tím, že Hitler je rozhodnut vojensky napadnout ČSR, nevyřeší-li se co nejrychleji sudetoněmecký problém na základě práva na sebeurčení. V tom ho na stejném zasedání vlády podpořil právě navrátivší se Walter Runciman [Schultze-Rhonhof 2003].
Do věci se zapojil i Benito Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d'Italia zveřejnil svůj dopis Walterovi Runcimanovi se slovy: „Inkoustem stanovené hranice mohou být inkoustem přepsány (narážka na hranice ČSR). Něco jiného je, kdyby byly taženy rukou Boží nebo lidskou krví.“ Ve svém projevu v Terstu 18. 9. požadoval Mussolini pro všechny národnosti v Československu, které si toho přejí, vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci Victoru de Lacroix v Praze, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. pak duce prohlásil: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“
15. 9. 1938, posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s vrcholnými francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1,5 až 2 miliony Němců českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí.
Z toho plyne závažný fakt, který čeští historici zamlčují, že Beneš sám jako první vůbec (!) navrhl odstoupení pohraničí Německu a Maďarsku, ne Velká Británie, ne Francie, ne Itálie nebo Německo! Onen tzv. pátý plán musel Beneš promýšlet relativně dost dlouho, pár týdnů předtím, neboť pro svů plán si musel vyžádat patřičné údaje od příslušných úřadů. Jediným schůdným Benešovým motivem je ten, který mu připisuje předseda německé sociální demokracie v ČSR, Wenzel Jaksch: sejmout z vlastní osoby vinu, uchovat si tvář a postavení do budoucnosti, svést územní ztráty na vůli spojenců, sebe a ČSR prezentovat jako oběti německého nátlaku a přání spojenců [Jaksch]. Vysláním J. Nečase do Paříže a Londýna spáchal Beneš podle zákona na ochranu republiky tzv. úklad – tak se do roku 1948 nazývala velezrada – se sazbou pěti let vězení až doživotím.
18. 9. 1938 se sešli zástupci britské a francouzské vlády, aby projednali výsledek jednání britského ministerského předsedy s Hitlerem. Protože Chamberlain věděl, jak se Češi zdráhají odevzdat území Německu na základě plebiscitu, neb se obávají, že by ostatní národnosti ve státě mohly chtít alespoň autonomii, a navrhl přímé odstoupení území [Taylor]. Zde je opět zřetelné, jak Češi si svůj stát zničili větší měrou sami. Kdyby vládli snesitelně, nemuseli by se přece obávat výsledků plebiscitů obyvatelstva vlastního státu! Zástupci britské a francouzské vlády se pak dohodli, (1) že pro zachování míru a zabezpečení životních zájmů Československa je nutné odstoupit sudetoněmecká území Říši, (2) což se může učinit buď přímo, nebo podle výsledku plebiscitu, přičemž se upřednostňuje přímé odstoupení. (3) Odstoupit se mají území s více než 50 % německého obyvatelstva. Vedení hranic vynucené okolnostmi může být místy odlišné, o čemž rozhodne mezinárodní sbor, v němž ČSR bude mít své zástupce, (4) mezinárodní sbor může být pověřen otázkou výměny obyvatelstva na základě opčního práva. (5) Jestliže československá vláda přijme tato opatření, má právo žádat garanci bezpečnosti státu v budoucnosti, (6) vláda Jeho Veličenstva je ochotna garantovat hranice československého státu proti nevyprovokované agresi za podmínky, že ona garance nastoupí za všechny vzájemné smlouvy vojenského charakteru uzavřené ČSR. (7) Obě vlády uznávají oběť československé vlády pro světový mír.
Britský ministr zahraničí Edward Halifax tam za přítomnosti Chamberlaina k Daladierovi a jeho ministru zahraničí G. Bonnetovi podle britského protokolu prohlásil: „Nedovedu si představit, že by zúčastnění státníci na mírové konferenci, která by po takové válce následovala, potvrdili současné hranice Československa.“
Podle tohoto společného britsko–francouzského návrhu vypracovaného v Londýně (1) měly být odstoupeny Německu bez plebiscitu všechny oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva s výjimkou několika malých německých jazykových enkláv, nové hranice budou stanoveny mezinárodním výborem na základě výsledků posledních komunálních voleb s možností výměny obyvatelstva, (2) ČSR poskytne dalekosáhlou autonomii jazykově smíšeným oblastem podle posledního návrhu pražské vlády (podle čtvrtého plánu – splnění karlovarských požadavků SdP), (3) ČSR se stane neutrálním státem, vzdá se smluv s Francii a SSSR o vzájemné pomoci, (4) sousední státy, Velká Británie, Francie a Itálie poskytnou ČSR mezinárodní garance. Ke znění nót bylo britským zástupcem podotknuto, že Velká Británie sice respektuje smluvní závazky Francie vůči Československu, ale poskytne vojenskou pomoc teprve tehdy, bude-li narušena územní integrita Francie, tj. Německo Francii přepadne.
Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Hradě Benešovi návrh svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru“. Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. Zajisté tak učinily po zjištění, že Beneš je svým pátým plánem takovému řešení nakloněn.
Na návrh měla Praha odpovědět do dvou dnů, neboť Chamberlainova jednání s Hitlerem měla být obnovena už 22. 9. Benešovy námitky, že takovou záležitost musí projednat vláda a parlament, zůstaly oslyšeny. Přes nové zákroky vyslanců západních mocností, aby ČSR nezavdávala příčinu k válce, byla československá odpověď Londýnu a Paříži z 20. 9. zamítavá. Československá vláda mimo jiné argumentovala tím, že návrhy Francie a Velké Británie byly učiněny bez předběžné porady s československými zástupci, že podle ústavy nemůže činit rozhodnutí v otázce hranic státu a že vzájemné požadavky mezi Německem a ČSR reguluje dvoustranná arbitrážní smlouva (kterou Československo ani jednou nevyužilo). Všem, i Benešovi, který hrál o čas, nabádán W. Churchillem, aby neustupoval, bylo jasné, že arbitrážní řízení by s nejvyšší pravděpodobností, ba s jistotou vyústilo v neprospěch Československa. Beneš se ale bál, aby Francie nevypověděla spojeneckou smlouvu s ČSR [Zeman].
Ministerský předseda Hodža měl 20. 9. údajně požádat francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix jménem československého prezidenta, vlády a velitelů armády o „poskytnutí pláštíku pro přijetí franko–britských propozicí“, ultimata, které by zbavilo vládu a Beneše zodpovědnosti za odstoupení pohraničí, aby mohli prohlásit, že se tak stalo na nátlak Francie prezident republiky vzal na vědomí takové prohlášení“. Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech popisuje, jak Marie René Léger, v době mnichovské konference státní tajemník francouzského ministerstva zahraničí, řekl ve Washingtonu za americké návštěvy Beneše v USA v roce 1943, že si onen telegram vyžádal od de Lacroix francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet [Feierabend]. Teprve v roce 1983 byl ve Francii publikován oficiální záznam Victora de Lacroix zaslaný Bonnetovi, ze kterého je zřejmé, že Hodža nepoužil formulace, která by potvrzovala verzi o jím objednaném ultimatu [Kuklík – Němeček].
Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 kolem druhé hodiny ránní, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Hodžova vláda v 9 h ráno postoupení okresů s více než 50 % německých obyvatel Německu přijala a vědouc, že tak činí bez souhlasu parlamentu, podnikla nutné kroky ke své demisi. Tedy více než týden před podepsáním Mnichovské dohody Československo samo odstupuje svá pohraniční území s německým obyvatelstvem Německé říši!
Po prvních rozhovorech Chamberlaina s Hitlerem vznáší 20. 9. u Hitlera v Obersalzbergu maďarský ministerský předseda Béla Imrédy požadavek na připojení Podkarpatské Rusi a Slovenska k Maďarsku. Týž den se objevuje u Hitlera polský vyslanec Józef Lipski a požaduje jménem polské vlády plebiscit obyvatelstva v těšínském území patřícím ČSR. 21. 9. se vydává maďarské vojsko na pochod ke slovenským hranicím.
21. 9. dostává Beneš text zprávy mimořádného britského vyslance Waltera Runcimana premiérovi Chamberlainovi ze 14. 9. Psal v ní, že „na straně československé vlády zaznamenal mizivou snahu o nápravu křivd spáchaných na sudetských Němcích či alespoň snahu o kompenzaci v odpovídajícím rozsahu“ a označil Beneše za „hlavní překážku mírového procesu ve střední Evropě“. „Pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování… pro oblasti, kde německá většina není tak výrazná, doporučuji, aby byla vyvinuta snaha k vytvoření základu pro místní autonomii v hranicích Československé republiky.“ Dále podle něho by měla být československým politickým stranám i jednotlivým politikům, pronášejícím přespříliš kritické výroky na adresu Třetí říše, další politická činnost zakázána. Pražská vláda by měla provést revizi svých zahraničně politických vztahů a ujistit sousední země o tom, že se je za žádných okolností nepokusí napadnout. Mezi Prahou a Berlínem měla by být navíc uzavřena zvláštní hospodářská smlouva s preferenčními podmínkami. V Runcimanově zprávě též stojí doslova: „Je trpké být ovládán cizím národem a můj celkový dojem jde tak daleko, že československá nadvláda v sudetoněmeckých územích byla v posledních dvaceti letech sice nikoli přímo utlačovatelská a jistě ani ne teroristická, přesto však musí být označena za netaktní, nechápavou a malichernou – a to v míře, která musí veřejné mínění německých obyvatel nezadržitelně hnát směrem k otevřenému odporu.“ A také: „Existuje nebezpečí občanské války a československá vláda není ochotna vyjít protistraně v dostatečné míře vstříc.“ [Lukeš, Sládek]
Britský historik Zbyněk Zeman shrnuje, že Beneš měl od určitého okamžiku možná sám pochybnosti o životaschopnosti Československa – varovné signály týkající se existence československého státu podle mírových smluv přicházely z Paříže a Londýna dlouho před zářijovou krizí [Zeman]. Beneš se však pokoušel kritické zahraniční hlasy před českými a slovenskými politiky a veřejností skrývat, neboť se obával, že by mohly podrýt jeho postavení. Namísto vysvětlení skutečné mezinárodní situace Československa obyvatelstvu neváhal vynakládal i v posledních pár letech první republiky nemalé státní prostředky na placení zahraniční kliky složené ze žurnalistů a svých příznivců, jejíž lichotivé úsudky o něm, Masarykovi a Československu byly potom zpětně promítány do československých sdělovacích prostředků.
Soud Huberta Ripky, novináře, pozdějšího ministra a hlavního architekta plošného vyhnání Němců, o událostech v září 1938: „Kdyby byla pravda, že většina sudetských Němců pohlížela na Hitlera, kterého v jejich očích zastupoval Henlein, jako na svého, čekali bychom, že se s nesmírným nadšením chopí příležitosti k revoltě a k osvobození od českého jha. Ve skutečnosti to však byla jen menšina, skládající se hlavně z nezkušených mladých lidí, která projevovala nadšení pro… heslo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce‘. Většina příznivců SdP chtěla ‚autonomii‘, ale chyběla jim jasná představa, co si pod tím pojmem představit… Nelze dost zdůraznit skutečnost, že touha po sjednocení s Říší nebyla spontánním výrazem přání většiny sudetoněmeckého obyvatelstva. Tento požadavek byl sudetským Němcům vnucen menšinou všeněmeckých extremistů v jeho řadách… To bylo vidět na pasivitě většiny sudetských Němců za dnů revolty (za „sudetoněmeckého povstání“ v září 1938)… Bylo známo, že všeněmecký nacionální socialismus aktivně podporovala jen menšina, zatímco proudem stržená většina byla jen použita k tomu, aby vytvářela tlak na československé úřady.“ [Ripka, Brügel]
(O okolnostech mnichovské konference v příštím pojednání.)
Zdroje:
Domarus, Max: Hitler – Reden und Proklamationen (1932–1945). Kommentiert von einem deutschen Zeitgenossen. Verlagsdruckerei Schmidt, Neustadt a. d. Aisch 1962
Benoist-Méchin, Jaques: Auf dem Weg zur Macht 1925–1939. Geschichte der deutschen Militärmacht 1918–1946. Band VI. Gerhard Stalling Verlag, Oldenbourg, Hamburg 1965
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Brand Walter: Auf verlorenem Posten. Ein sudetendeutscher Politiker zwischen Autonomie und Anschluß. Veröffentlichungen des Sudetendeutschen Archivs in München, Band 21, München 1985
Schultze-Rhonhof, Gerd: 1939. Der Krieg der viele Väter hatte. Der lange Anlauf zum Zweiten Weltkrieg. Olzog-Verlag, München 2003
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996
Kuklík, Jan, Němeček, Jan: Od národního státu k národnosti? Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. Centrum právněhistorických studií/Karolinum, Praha 2013
Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950
Brügel, Johann Wolfgang: Deutsche und Tschechen 1918–1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Němci a Češi 1918–1938. Academia, Praha 2006
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Wir-wollen-heim-ins-Reich-551581?nocache=1
12. 9. 1938 pronáší Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku řeč, o které čeští historici tvrdí, že v ní Hitler agresivně vyhrožoval Benešovi a Československu. Lžou. Hitler v této řeči požadoval právo na sebeurčení pro Němce v Československu, nežádal připojení německých sídelních území k Říši, ani konání referenda o tom, nevznesl žádné ultimatum. Prohlásil: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Československu a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ [Domarus]
11. a 12. 9. 1938 začalo docházet v některých místech v německých sídelních oblastech k bitkám mezi Němci a Čechy, hlavně v Teplicích-Šanově, Chomutově, Liberci a v Ústí nad Labem, které si podle pozdějšího komuniké československé vlády vyžádaly celkem 23 obětí, z toho 13 Čechů, a mnoho zraněných. Po dvou třech dnech násilí v několika málo lokalitách, nazývaných československými historiky „sudetoněmecké povstání“, se situace zklidnila. Sudetoněmci též utíkali z obav před represemi československého státu do Říše. Kolik jich bylo, nelze spolehlivě zjistit – německé údaje pocházejí od tiskových kanceláří a zřejmě jsou propagandisticky zveličené, československé odhady chybí.
13. 9. vyhlašuje vláda stanné právo v 16 sudetoněmeckých okresech (počet okresů se podle různých zdrojů mírně liší). Týž den, 13. 9. 1938, dává Karl Hermann Frank pražské vládě telefonicky kolem 16. hodiny ultimatum, a to přímo ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi. V něm mu sděluje, že přijede do Prahy vyjednávat a pokračovat v rozhovorech, pokud československá strana splní těchto pět podmínek: (1) československá policie se stáhne z německých sídelních území, (2) odvolá se stanné právo, (3) československé vojsko se stáhne z ulic do kasáren, (4) výkon policejní moci přejde pod místní úřady, například pod starosty, (5) tyto podmínky se zveřejní rozhlasem. K tomu dal Hodžovi lhůtu šesti hodin [Benoist-Méchin]. Opět ani náznak snahy po odtržení, jen snaha po autonomii v rámci ČSR.
Odpověď Hodži přišla po sedmi hodinách. V ní vyjádřil ochotu jednat o oněch Frankových pěti podmínkách, přijede-li Frank do Prahy, místo toho, aby je předem splnil, což bylo Frankovou podmínkou pro obnovení jednání. Frank poslal do Prahy jako vyjednavače alespoň Ernsta Kundta. Zde ale zasáhl Henlein, který Kundta požádal, aby Hodžovi pouze sdělil, že SdP jednat nebude, protože vláda v ničem nedodržela podmínky ultimata [Schultze-Rhonhof 2008].
Vedení státu to vše posoudilo jako velezradu, byť k tomu nebyl důvod – nikdo nepožadoval připojení Sudet k Německu – a nechalo vydat na členy nejvyššího vedení SdP zatykače. Frank, Henlein a jeho štáb uprchli 14. 9. do Německa, a den na to vůbec poprvé zazněla osudová věta Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!) a to na závěr Henleinova rozhlasového projevu vysílaného z Lipska do ČSR. 16. 9. ministerstvo vnitra Sudetoněmeckou stranu rozpustilo. 17. 9. vyzval Henlein, opět rozhlasem z Německa, k vytváření dobrovolných vojenských sborů (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Radikálně nacionálně socialisticky zaměření sudetští Němci začali přecházet do Německa, aby vstoupili do SFK. Kolik jich bylo, nevíme, spolehlivé odhady chybí.
Walter Brand, úzký Henleinův spolupracovník ve vedení SdP, současně též sudetoněmecký vyslanec ve Velké Británii, líčí ve svých pamětech, jak ho Henlein po svém rozhlasovém projevu 15. 9. ze zámku Donndorf u Bayreuthu poslal rychle do Londýna předat prohlášení britskému ministerstvu zahraničí, že SDP a Henlein i nadále trvají na řešení problému poskytnutím autonomie sudetských Němcům v Československu, pokud Britové a Francouzi budou s to Čechy k tomuto mírovému řešení přimět. Henleinův vzkaz Brand v Londýně předal. [Brand].
14. 9. se rozhoduje Chamberlain zachránit, co se dá, píše bez předchozího projednání se svou vládou Hitlerovi a nabízí, že přijede do Německa, aby společně nalezli mírové řešení československých problémů. Hitler okamžitě přijímá a oba státníci se setkávají 15. 9. v Obersalzbergu, Chamberlain dokonce i bez tlumočníka, spolehl se na tlumočníka protistrany. Chamberlain si stěžoval na neschopnost Společnosti národů urovnat problémy německých menšin v zahraničí, a požadoval pro ně právo na sebeurčení. Hitler s ním souhlasil a žádal pro příhraniční německá sídelní území v českých zemích připojení k Říši. Hitler slíbil, že do doby, než rozhodne o těchto požadavcích britská vláda, upustí od vojenské intervence proti ČSR a dodal, že sudetoněmecké problémy se „tak nebo tak z vlastní iniciativy vyřeší“, čemuž Chamberlain rozuměl tak, že buď se protistrana podvolí, nebo že Wehrmacht vtrhne do ČSR. K postoji Chamberlaina vůči požadavkům Hitlera se připojuje i vláda francouzská prostřednictvím svého ministra zahraničí Georgesa Bonneta. 16. 9. podal Chamberlain zprávu z cesty svému kabinetu s tím, že Hitler je rozhodnut vojensky napadnout ČSR, nevyřeší-li se co nejrychleji sudetoněmecký problém na základě práva na sebeurčení. V tom ho na stejném zasedání vlády podpořil právě navrátivší se Walter Runciman [Schultze-Rhonhof 2003].
Do věci se zapojil i Benito Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d'Italia zveřejnil svůj dopis Walterovi Runcimanovi se slovy: „Inkoustem stanovené hranice mohou být inkoustem přepsány (narážka na hranice ČSR). Něco jiného je, kdyby byly taženy rukou Boží nebo lidskou krví.“ Ve svém projevu v Terstu 18. 9. požadoval Mussolini pro všechny národnosti v Československu, které si toho přejí, vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci Victoru de Lacroix v Praze, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. pak duce prohlásil: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“
15. 9. 1938, posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s vrcholnými francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1,5 až 2 miliony Němců českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí.
Z toho plyne závažný fakt, který čeští historici zamlčují, že Beneš sám jako první vůbec (!) navrhl odstoupení pohraničí Německu a Maďarsku, ne Velká Británie, ne Francie, ne Itálie nebo Německo! Onen tzv. pátý plán musel Beneš promýšlet relativně dost dlouho, pár týdnů předtím, neboť pro svů plán si musel vyžádat patřičné údaje od příslušných úřadů. Jediným schůdným Benešovým motivem je ten, který mu připisuje předseda německé sociální demokracie v ČSR, Wenzel Jaksch: sejmout z vlastní osoby vinu, uchovat si tvář a postavení do budoucnosti, svést územní ztráty na vůli spojenců, sebe a ČSR prezentovat jako oběti německého nátlaku a přání spojenců [Jaksch]. Vysláním J. Nečase do Paříže a Londýna spáchal Beneš podle zákona na ochranu republiky tzv. úklad – tak se do roku 1948 nazývala velezrada – se sazbou pěti let vězení až doživotím.
18. 9. 1938 se sešli zástupci britské a francouzské vlády, aby projednali výsledek jednání britského ministerského předsedy s Hitlerem. Protože Chamberlain věděl, jak se Češi zdráhají odevzdat území Německu na základě plebiscitu, neb se obávají, že by ostatní národnosti ve státě mohly chtít alespoň autonomii, a navrhl přímé odstoupení území [Taylor]. Zde je opět zřetelné, jak Češi si svůj stát zničili větší měrou sami. Kdyby vládli snesitelně, nemuseli by se přece obávat výsledků plebiscitů obyvatelstva vlastního státu! Zástupci britské a francouzské vlády se pak dohodli, (1) že pro zachování míru a zabezpečení životních zájmů Československa je nutné odstoupit sudetoněmecká území Říši, (2) což se může učinit buď přímo, nebo podle výsledku plebiscitu, přičemž se upřednostňuje přímé odstoupení. (3) Odstoupit se mají území s více než 50 % německého obyvatelstva. Vedení hranic vynucené okolnostmi může být místy odlišné, o čemž rozhodne mezinárodní sbor, v němž ČSR bude mít své zástupce, (4) mezinárodní sbor může být pověřen otázkou výměny obyvatelstva na základě opčního práva. (5) Jestliže československá vláda přijme tato opatření, má právo žádat garanci bezpečnosti státu v budoucnosti, (6) vláda Jeho Veličenstva je ochotna garantovat hranice československého státu proti nevyprovokované agresi za podmínky, že ona garance nastoupí za všechny vzájemné smlouvy vojenského charakteru uzavřené ČSR. (7) Obě vlády uznávají oběť československé vlády pro světový mír.
Britský ministr zahraničí Edward Halifax tam za přítomnosti Chamberlaina k Daladierovi a jeho ministru zahraničí G. Bonnetovi podle britského protokolu prohlásil: „Nedovedu si představit, že by zúčastnění státníci na mírové konferenci, která by po takové válce následovala, potvrdili současné hranice Československa.“
Podle tohoto společného britsko–francouzského návrhu vypracovaného v Londýně (1) měly být odstoupeny Německu bez plebiscitu všechny oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva s výjimkou několika malých německých jazykových enkláv, nové hranice budou stanoveny mezinárodním výborem na základě výsledků posledních komunálních voleb s možností výměny obyvatelstva, (2) ČSR poskytne dalekosáhlou autonomii jazykově smíšeným oblastem podle posledního návrhu pražské vlády (podle čtvrtého plánu – splnění karlovarských požadavků SdP), (3) ČSR se stane neutrálním státem, vzdá se smluv s Francii a SSSR o vzájemné pomoci, (4) sousední státy, Velká Británie, Francie a Itálie poskytnou ČSR mezinárodní garance. Ke znění nót bylo britským zástupcem podotknuto, že Velká Británie sice respektuje smluvní závazky Francie vůči Československu, ale poskytne vojenskou pomoc teprve tehdy, bude-li narušena územní integrita Francie, tj. Německo Francii přepadne.
Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Hradě Benešovi návrh svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru“. Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. Zajisté tak učinily po zjištění, že Beneš je svým pátým plánem takovému řešení nakloněn.
Na návrh měla Praha odpovědět do dvou dnů, neboť Chamberlainova jednání s Hitlerem měla být obnovena už 22. 9. Benešovy námitky, že takovou záležitost musí projednat vláda a parlament, zůstaly oslyšeny. Přes nové zákroky vyslanců západních mocností, aby ČSR nezavdávala příčinu k válce, byla československá odpověď Londýnu a Paříži z 20. 9. zamítavá. Československá vláda mimo jiné argumentovala tím, že návrhy Francie a Velké Británie byly učiněny bez předběžné porady s československými zástupci, že podle ústavy nemůže činit rozhodnutí v otázce hranic státu a že vzájemné požadavky mezi Německem a ČSR reguluje dvoustranná arbitrážní smlouva (kterou Československo ani jednou nevyužilo). Všem, i Benešovi, který hrál o čas, nabádán W. Churchillem, aby neustupoval, bylo jasné, že arbitrážní řízení by s nejvyšší pravděpodobností, ba s jistotou vyústilo v neprospěch Československa. Beneš se ale bál, aby Francie nevypověděla spojeneckou smlouvu s ČSR [Zeman].
Ministerský předseda Hodža měl 20. 9. údajně požádat francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix jménem československého prezidenta, vlády a velitelů armády o „poskytnutí pláštíku pro přijetí franko–britských propozicí“, ultimata, které by zbavilo vládu a Beneše zodpovědnosti za odstoupení pohraničí, aby mohli prohlásit, že se tak stalo na nátlak Francie prezident republiky vzal na vědomí takové prohlášení“. Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech popisuje, jak Marie René Léger, v době mnichovské konference státní tajemník francouzského ministerstva zahraničí, řekl ve Washingtonu za americké návštěvy Beneše v USA v roce 1943, že si onen telegram vyžádal od de Lacroix francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet [Feierabend]. Teprve v roce 1983 byl ve Francii publikován oficiální záznam Victora de Lacroix zaslaný Bonnetovi, ze kterého je zřejmé, že Hodža nepoužil formulace, která by potvrzovala verzi o jím objednaném ultimatu [Kuklík – Němeček].
Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 kolem druhé hodiny ránní, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Hodžova vláda v 9 h ráno postoupení okresů s více než 50 % německých obyvatel Německu přijala a vědouc, že tak činí bez souhlasu parlamentu, podnikla nutné kroky ke své demisi. Tedy více než týden před podepsáním Mnichovské dohody Československo samo odstupuje svá pohraniční území s německým obyvatelstvem Německé říši!
Po prvních rozhovorech Chamberlaina s Hitlerem vznáší 20. 9. u Hitlera v Obersalzbergu maďarský ministerský předseda Béla Imrédy požadavek na připojení Podkarpatské Rusi a Slovenska k Maďarsku. Týž den se objevuje u Hitlera polský vyslanec Józef Lipski a požaduje jménem polské vlády plebiscit obyvatelstva v těšínském území patřícím ČSR. 21. 9. se vydává maďarské vojsko na pochod ke slovenským hranicím.
21. 9. dostává Beneš text zprávy mimořádného britského vyslance Waltera Runcimana premiérovi Chamberlainovi ze 14. 9. Psal v ní, že „na straně československé vlády zaznamenal mizivou snahu o nápravu křivd spáchaných na sudetských Němcích či alespoň snahu o kompenzaci v odpovídajícím rozsahu“ a označil Beneše za „hlavní překážku mírového procesu ve střední Evropě“. „Pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování… pro oblasti, kde německá většina není tak výrazná, doporučuji, aby byla vyvinuta snaha k vytvoření základu pro místní autonomii v hranicích Československé republiky.“ Dále podle něho by měla být československým politickým stranám i jednotlivým politikům, pronášejícím přespříliš kritické výroky na adresu Třetí říše, další politická činnost zakázána. Pražská vláda by měla provést revizi svých zahraničně politických vztahů a ujistit sousední země o tom, že se je za žádných okolností nepokusí napadnout. Mezi Prahou a Berlínem měla by být navíc uzavřena zvláštní hospodářská smlouva s preferenčními podmínkami. V Runcimanově zprávě též stojí doslova: „Je trpké být ovládán cizím národem a můj celkový dojem jde tak daleko, že československá nadvláda v sudetoněmeckých územích byla v posledních dvaceti letech sice nikoli přímo utlačovatelská a jistě ani ne teroristická, přesto však musí být označena za netaktní, nechápavou a malichernou – a to v míře, která musí veřejné mínění německých obyvatel nezadržitelně hnát směrem k otevřenému odporu.“ A také: „Existuje nebezpečí občanské války a československá vláda není ochotna vyjít protistraně v dostatečné míře vstříc.“ [Lukeš, Sládek]
Britský historik Zbyněk Zeman shrnuje, že Beneš měl od určitého okamžiku možná sám pochybnosti o životaschopnosti Československa – varovné signály týkající se existence československého státu podle mírových smluv přicházely z Paříže a Londýna dlouho před zářijovou krizí [Zeman]. Beneš se však pokoušel kritické zahraniční hlasy před českými a slovenskými politiky a veřejností skrývat, neboť se obával, že by mohly podrýt jeho postavení. Namísto vysvětlení skutečné mezinárodní situace Československa obyvatelstvu neváhal vynakládal i v posledních pár letech první republiky nemalé státní prostředky na placení zahraniční kliky složené ze žurnalistů a svých příznivců, jejíž lichotivé úsudky o něm, Masarykovi a Československu byly potom zpětně promítány do československých sdělovacích prostředků.
Soud Huberta Ripky, novináře, pozdějšího ministra a hlavního architekta plošného vyhnání Němců, o událostech v září 1938: „Kdyby byla pravda, že většina sudetských Němců pohlížela na Hitlera, kterého v jejich očích zastupoval Henlein, jako na svého, čekali bychom, že se s nesmírným nadšením chopí příležitosti k revoltě a k osvobození od českého jha. Ve skutečnosti to však byla jen menšina, skládající se hlavně z nezkušených mladých lidí, která projevovala nadšení pro… heslo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce‘. Většina příznivců SdP chtěla ‚autonomii‘, ale chyběla jim jasná představa, co si pod tím pojmem představit… Nelze dost zdůraznit skutečnost, že touha po sjednocení s Říší nebyla spontánním výrazem přání většiny sudetoněmeckého obyvatelstva. Tento požadavek byl sudetským Němcům vnucen menšinou všeněmeckých extremistů v jeho řadách… To bylo vidět na pasivitě většiny sudetských Němců za dnů revolty (za „sudetoněmeckého povstání“ v září 1938)… Bylo známo, že všeněmecký nacionální socialismus aktivně podporovala jen menšina, zatímco proudem stržená většina byla jen použita k tomu, aby vytvářela tlak na československé úřady.“ [Ripka, Brügel]
(O okolnostech mnichovské konference v příštím pojednání.)
Zdroje:
Domarus, Max: Hitler – Reden und Proklamationen (1932–1945). Kommentiert von einem deutschen Zeitgenossen. Verlagsdruckerei Schmidt, Neustadt a. d. Aisch 1962
Benoist-Méchin, Jaques: Auf dem Weg zur Macht 1925–1939. Geschichte der deutschen Militärmacht 1918–1946. Band VI. Gerhard Stalling Verlag, Oldenbourg, Hamburg 1965
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Brand Walter: Auf verlorenem Posten. Ein sudetendeutscher Politiker zwischen Autonomie und Anschluß. Veröffentlichungen des Sudetendeutschen Archivs in München, Band 21, München 1985
Schultze-Rhonhof, Gerd: 1939. Der Krieg der viele Väter hatte. Der lange Anlauf zum Zweiten Weltkrieg. Olzog-Verlag, München 2003
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996
Kuklík, Jan, Němeček, Jan: Od národního státu k národnosti? Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. Centrum právněhistorických studií/Karolinum, Praha 2013
Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950
Brügel, Johann Wolfgang: Deutsche und Tschechen 1918–1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Němci a Češi 1918–1938. Academia, Praha 2006
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Wir-wollen-heim-ins-Reich-551581?nocache=1
čtvrtek 6. září 2018
Kdy si konečně Češi přiznají, že ČSR vznikla podvody Masaryka a Beneše?
Tomáš Krystlík
Aby článek nebyl dlouhý,
omezíme se pouze na jednání oněch obou exulantů od dubna 1918 a tak uvedeme na
správnou míru neúplná tvrzení v článku Zdeňka Čecha (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kdyz-profesor-Amerikan-konecne-u-Wilsona-prosadil-ceskoslovenskou-vec-S-historickym-publicistou-Zdenkem-Cechem-o-klicovych-krocich-ke-vzniku-statu-550149)
V Tokiu, kam přibyl Masaryk z Vladivostoku
– do Ruska byl vyslán coby britský špión s britským cestovním pasem na jméno
Thomas George Marsden místo původního srbského – požádal ho vyslanec USA, aby
pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal důvěrné memorandum o
stavu Ruska a bolševismu. V Masarykově „důvěrném“ tokijském memorandu z 10. 4.
1918, určené prezidentu Wilsonovi, bylo Masarykem rozdané beze všeho (!) i
diplomatům spojeneckých zemí, se psalo, že by spojenci měli uznat bolševickou
vládu v Rusku, což vyvolalo značný politický skandál a nepěkně se pak
Masarykovi vymstilo v USA, kam posléze přijel. I Milan R. Štefánik se na něj kvůli
obsahu memoranda velmi rozkatil. Tajemník ministra zahraničí Lansinga
Breckinridge Long se ve dvou dopisech ze 17. a 20. 4. 1918 obrátil k sekretáři
pokladu, ministrovi, pod kterého spadala celní správa USA, aby celní úředník
Masarykovi cestujícímu s britským pasem na jméno Marsden z Jokohamy do
Vancouveru „poskytl výsadu volného vstupu (z Kanady) na území Spojených států“.
V prvním dopise Long psal, že Masaryk chce navštívit Washington D. C. „v zájmu
ruské bolševické vlády“, v druhém, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou
Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické
vlády v Rusku“ [Kalina]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k požadavku
politického uznání bolševické vlády v Rusku i poskytnutí ekonomické pomoci
bolševikům ze strany USA (!) [Kalvoda 1995].
Probolševický
postoj Masaryka k sovětskému režimu, o kterém se česká historiografie raději
nezmiňuje, dokumentuje i jeho memorandum z 25. 6. 1918 zaslané přes americké
ministerstvo zahraničí Georgiji V. Čičerinovi, bolševickému lidovému komisaři
zahraničí: „V interview… vysvětlujete své nepřátelské chování k
česko-slovenskému vojsku na Rusi tím, že prý bylo protirevolučním již od doby
ukrajinské Centrální rady kyjevské a že dokonce kulo pikle proti vládě
sovětů… Byl jsem v Rusku od května r. 1917 až do března r. 1918. Organizoval
jsem to vojsko. Znám každou podrobnost jeho života za tu dobu. S plným uvědoměním
všech okolností musím prohlásit, že Vaše tvrzení je nesprávné a že jste na
omylu… Mohu dokázat nevyvratitelnými dokumenty, že jsem odmítl každý plán,
namířený proti Vaší vládě, mně navržený Vašimi politickými protivníky… Mohu
dále dokázat, že jsem donedávna doporučoval státníkům Dohody, aby s Vaší vládou
byli zadobře. My, Čecho-Slováci, milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou
a svobodnou demokracií.“ [Kalvoda 1998] První
světovou válku nazýval Masaryk světovou revolucí (jeho paměti mají titul Světová
revoluce) a sám se označoval hrdě za revolucionáře. Následkem toho považoval
ruské bolševiky zcela nesmyslně za své spolurevolucionáře.
Malý exkurs do roku 1917: Masaryk chtěl v
létě 1917 po únorové revoluci dostat československé legie z Ruska do Francie,
na západní bojiště. Později, po bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší
hrůzou než představa československé armády pochodující na Petrohrad a cestou
přebírající moc. Nechtěl za žádnou cenu vystoupit proti svým bolševickým
„spolurevolucionářům“. Je totiž velmi pravděpodobné, že československé legie by
byly bývaly Petrohrad dobyly, udržely a skončily tak s celým bolševismem v
Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení a početně slabí bolševici
(asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani
trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně
40 000 dobře vycvičených vojáků vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným
carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct měsíců později tvrdil
československé vládě, že s pomocí československých vojáků-legionářů mohl
zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého státu].
Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka,
přes všechna naléhání jejich společného přítele Charlese Cranea, téměř
půldruhého měsíce čas. Wilson schválil 24. 6. 1918 memorandum svého ministra
zahraničí Roberta Lansinga, ve kterém se navrhovalo, aby se USA bez výhrad
vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. 27. 6. 1918
podepsal dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za
předpokladu, že bude z nových nástupnických samostatných států vytvořena
federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva
monarchie [Kalina]. O podmínce federace nebo konfederace s ostatními
nástupnickými státy pro vznik samostatného československého státu čeští historici
mlčí.
Současně ale Spojené státy odmítly (!)
uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a to kvůli jeho
probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. (Masaryk s Benešem
záměrně používali chybný název rady, protože se nazývala až do konce své
existence Národní rada zemí českých, Conseil National des Pays Tchèque.) Masaryk
tedy zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu
z 1. 8. 1918 československému vojsku na Rusi najednou nejen souhlasil
s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud vždy (!) byl,
nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna
spojence k tomu už přímo (!) vyzýval [Kalvoda 1995, 1998]. USA nakonec Národní
radu zemí českých a Čechoslováky coby bojující spojenecký národ uznaly 3. 9.
1918 (někdy se udává datum 2. 9.) jako poslední, po francouzském uznání z 1. 7.
(podle jiných zdrojů již 29. 6.) a britském z 9. 8. 1918. Masaryk později,
v prosinci 1918, prozradil československé ministerské radě své pocity:
„Jíti s bolševiky jsme nemohli, byli bychom to na Západě prohráli
naprosto.“ [Peroutka] Ani slůvkem se nezmínil, že bolševiky během války po většinu doby podporoval. Prohlášení
nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou, jehož
autorem byl Masaryk, bylo vydáno z 18. 10. 1918 ve Washingtonu.
Masarykovi se totiž podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z
rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se
do středoevropské unie [Fejtö]. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu. Ve
Filadelfii se 23.–26. 10. sešlo 72 zástupců dvanácti středoevropských národů na
konferenci o Demokratické unii střední Evropy a zplodilo deklaraci, kterou
Masaryk jako první podepsaný předal Wilsonovi. Tím to vše také skončilo
[Kalvoda 1998].
Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru
zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem
Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. (Opět použil
neexistující název rady.) Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR
prohlášen za tajný, protože v něm Masaryk opět bezostyšně lhal. Pár příkladů.
Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích
českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu
zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Josefem Dürichem a
zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí zcela bez souhlasu českých
politických stran, protože o jeho iniciativě vůbec nic nevěděly. Česká družina
v Rusku (český vojenský útvar v carské armádě, podmínka vstupu byla ruská
státní příslušnost) byla organizována místní českou kolonií a nikoliv
Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu psal Masaryk. Dále v memorandu
tvrdil, že císař František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc
civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi
tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby
[Kalvoda 1998]. Propaganda se lživými informacemi bývá za války obvyklá,
nicméně Masarykovo lhaní musí udivovat, protože na pravdě, jak opakovaně
proklamoval, si velmi zakládal.
19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu
o půjčku pro Národní radu zemí českých jakožto de facto spoluválčící vládu.
Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka
sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího státu. Beneš informoval
amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti
Národní rada zemí českých), která byla založena v únoru 1916, její složení a federální
pravidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy, Masaryka, byly
stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš
si to vymyslel a příslušné listiny jednoduše zfalšoval. S vědomím Masaryka,
samozřejmě. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené
Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v
Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily
do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost
[Kalvoda 1998]. Beneš tato svá falza nikdy nezveřejnil.
Finanční
požadavky Masaryka a jeho spotřeba nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914
požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už
50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal
jen 37 841 dolar. (Pro představu: tehdejší kupní síla dolaru byla asi stokrát
vyšší než dnes.) Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z
amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty,
navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi, tedy pro oba poslance Říšské rady t.
č. v zahraničí.
Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek
Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby
Voskovy organizace podřízené Masarykovi. V Americe tedy krajané organizovali v
jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 US $, v
Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu
54 000 a v Omaze 70 000 US $ čistého zisku. České národní sdružení v USA
vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která
vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda 1998].
Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými
profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet
ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6.
1916. Srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až
84 lidmi za půl roku, i když uváděný počet lidí (údaje o jejich počtu se různí)
byl Voskou nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy,
s příjmy samotného TGM. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz
nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28.
5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ
financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro
rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda 1998].
Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho
kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z
Ruska vrátil Karlu Kramářovi, Antonínu Švehlovi a Karlu Mattušovi 15 000 korun
(uvádí se i částka 30 000 – možná je to způsobeno záměnou 15 000
zlatých za koruny, což představuje právě 30 000 korun), které mu dali
v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 000 korun, které obdržel
od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům. Ačkoliv ho Masaryk a spol.
obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil,
co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk,
Beneš, Voska ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po
odečtení výdajů [Kalvoda 1998]. V ženevském prohlášení poslanců a delegátů
Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných
dodatečně paušálně schválit všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí
českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž
signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak
diplomatickou, Národní rady česko-slovenské (Národní rada zemí českých, o
slovenské části nebyla nikdy v jejím názvu řeč), přeměnivší se
v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži,
jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci
a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké
služby, jež našemu národu prokázala.“ [Beneš, Kalvoda 1998] Tím byla cesta k
pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně
zahrazena.
Na závěr i oprava jednoho omylu pana Zdeňka
Čecha. Masaryk se svou ženou Charlottou nemluvil doma anglicky, nýbrž německy.
Zdroje:
Kalina, Antonín Svatopluk: Krví a železem dobyto
československé samostatnosti. Nákladem vlastním, Praha 1938
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia
Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa
Monographs, Boulder, New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa,
Praha 1998
Boj
o směr vývoje československého státu. ČSAV, Praha 1965
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové
noviny, Praha 1991
Fejtö, François: Requiem pour un empire défunt. Histoire de
la destruction de l´Autriche-Hongrie. Lieu Commun, Paris 1994; česky: Rekviem
za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Academia, Praha 1998
Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)