Tomáš
Krystlík
Tvrzení, že země
Českého království patří jen jazykovým Čechům, bylo účelově vylháno právě
Palackým s předchozí podporou Josefa Jungmanna.
Postupně začnu
zdůvodňovat jednotlivá axiomata českých dějin, pokud nevyžadují rozsáhlé, tudíž
i nudné zdůvodnění.
První
biskup v Praze byl Germán a ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm „Němců”
a deset „Čechů”. Panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu
právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze
zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně
nestálo proti sobě „němectví” a slovanství, nýbrž církev východní a západní.
Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl.
Koncem
12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo
ze sousedních říší do země, což souviselo jak s přelidněním západní Evropy, tak
s expanzí kultury. Vzhledem k zeměpisné blízkosti, byli kolonisté především
Germáni. Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby
kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově
příchozí se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní
povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali
do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni.
Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával
„Němce-cizince”, které neměl rád, od „domácích Němců” (poddaných českého
krále). Na vyfabulovaném rozporu mezi domácími obyvateli jazyka českého
(dialektu slovanštiny) a přistěhovalci jazyka německého (germánských dialektů)
byla Palackým a dalšími zkonstruována mylná filozofie českých dějin.
Touha
po národní svébytnosti během obrození uvedla v život nejen odbornou filologii,
nýbrž i historiografii. Ujal se jí František Palacký, evangelík, nazývaný
později „otec národa“, který nechal své děti vychovávat katolicky a doma
zásadně mluvil německy. Byl přesvědčen o příkladném významu husitství pro český
národ a o pravosti Rukopisů. Jeho Dějiny národu českého, mylně koncipované jako
stýkání a potýkání se Slovanů a Germánů, rezignovaly na historickou pravdu již
tehdy dostupnou. Jeho svévolné interpretace a zámlky přešly do povědomí českého
národa. Jeho dějiny vyzněly jako chvála historicky nepodložené slovanské
mírumilovnosti a lásky ke svobodě. Palackého výklad skončil, zřejmě záměrně,
nástupem Habsburků na český trůn, čímž zabránil Čechům, aby si z dalšího
historického vývoje vyvodili ponaučení. Palacký též vytyčil tezi, že v zemích
svatováclavské koruny jsou doma jen (jazykoví) Češi a Němci jsou zde pouhými hosty,
kolonisty. Jungmann před ním ve svém pětidílném slovníku schválně opomněl a
nepřeložil výraz böhmisch.
Masaryk na základě Palackého výkladu dějin vnesl do
českých dějin mýtus o holubičí povaze českého národa. Tento výmysl se značně
nesnáší s faktem, že z českého království do německých zemí směřovalo více
válečných a loupežných výprav než opačným směrem (axiom č. 14).
Zvací
dopis Frankfurtského národního sněmu nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém
národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy
jako bratry a spojence: „Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali
v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme
vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu.
Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody...
přijměte místo, které vám v našem středu náleží". Palacký účast Čechů ve
Frankfurtském sněmu odmítl a dodal: „Pomyslete si říši rakouskou, rozdělenou na
množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální ruské
monarchii... pouhá možnost ruské světové nadvlády... má ve mně toho
nejodhodlanějšího nepřítele. Ne proto, že by byla ruská, ale proto, že by to
byla světová nadvláda.” Dlouho
mu tento názor nevydržel, po návratu z moskevské pouti roku 1867 se stal
přesvědčeným rusofilem a oddal se mystické víře ve slavný osud Slovanstva.
V roce 1863 se na
popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat
práce vídeňského parlamentu, Říšské rady ve Vídni a vydrželi to dlouhých 16
let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění.
Historik Josef Pekař doložil, že husitství, Jana Husa a
Jana Žižku zpopularizovali Němci a vyvrátil Palackého názor takto: „Nevěříme
v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích
dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že
snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich
státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co
vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo
přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl
sic vliv Evropy, t.j. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý,
bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství,
ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný,
společenský i duchovní je jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského,
tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých... vzor ciziny působil, jak
opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho, tvoře podle
kulturních period svých nové a nové situace a formy, od polního nářadí
sedlákova až do myšlenky reformátora náboženského či vůdce politického nebo do
vise básníkovy. Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale
stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších
sousedů světa germánského a románského je nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším
faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u otázky, pokud platí tato
these o všech národech evropského kruhu kulturního - není jistě žádného, jenž
by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda. Na př. o Němcích
středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o závislosti Čechů na
cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž
se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou roli prostřednickou hráli v
středověku zejména směrem do Polska... Na rozdíl od Palackého a jeho pojetí
třeba zdůrazniti, že je to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás
vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy
vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým faktorem nesmírného
dějetvorného účinu je naše geografická poloha mezi národy, v tom především naše
poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým; vytkněme z toho to
nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž prostřednictvím a v jejichž
rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní směrnice Evropy - nezapomínám
přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií, Španěly, Nizozemím, ale německé
prostředkování i německé vlivy přímé měly nepochybnou převahu. Při tom pro dobu
středověkou třeba položiti důraz na to prostředkování - dnes na př. víme na
rozdíl od doby Palackého, že ani feudalismus není zjev původem německý nebo
germánský, ani že to nebyli Němci, kteří stvořili stav městský se vším, co s
tím novotvarem ohromné sociální, hospodářské i kulturní důležitosti souviselo -
ale byli to Němci, kteří jej od západu převzali a k nám v německé podobě
vnesli. Co dále? Od počátku svých dějin byli jsme závislí na moci německé i
politicky - zdatnosti (i vojenské zdatnosti) našeho kmene, chráněné poloze země
i dobré politice našich panovníků se sic podařilo zlomiti nebezpečí této
závislosti a konečně dáti státu českému přední, privilegovaně postavení v Říši,
dáti českým králům v ruce moc císařův římských. Němec... nás nutil k
napodobení, závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnosti
a moci jeho - i v tom směru měla naše osudová poloha mezi Němci na nás vliv
velmi blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v
administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní,
děkujeme za to především výchově německé. A třeba říci že víc než výchově: my
se během staletí s Němci promísili mnohonásob, přijali mnoho krve německé do
svých žil, změnili i rasově podstatně svou povahu: má-li dnes čtvrtina Čechů v
Čechách jména německá, je to dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace,
ukázkou kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém
českoněmeckém zápasišti. I ten fakt působil ovšem nesmírně na naši míru
odolnosti vůči Němcům a na naši snahu vyrovnati se jim - Němci se zčásti
počeštili jazykově, my poněmčili vlastnostmi a schopnostmi“.
Pekař též zdůraznil,
že Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka
Palackého k dějinám. Podle Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk
vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní, na
rozdíl od agresivních Germánů. To implikuje závěr, že Poláci nebo Rusové jsou
nebojovní, což je nesmysl.
Takže
se český názor na vlastní dějiny ustálil na následujícím. Původní stav rajské
neporušenosti - což byl Kollárův a Palackého blud - trval, dokud se neobjevili
rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního
autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla
ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout.
Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká
nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla
však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační
církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá
oživit sváru světla a temnot. Čechové jsou dítkami světla. Jejich boj si žádal
a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské
popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž
postavy vyplňují český panteon (odtud slavnostní vážnost českých politických
pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti). Češi jsou národem
vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá
odvozenina Boží milosti) je na jejich straně a působí takřka mechanicky, „pokrokem".
Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku
zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy („lid") se vzmáhají a
jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz
mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka „pokrok" přináší právě to, oč jde i
Čechům. Jsou miláčky Dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat