neděle 29. září 2019

Bylo by záhodno přestat s historickou lží O nás bez nás

Tomáš Krystlík

K výročí mnichovské konference uzavřené Mnichovskou smlouvou (dohodou) se zase v českých médiích objevují plačtivé vzpomínky, jak nás spojenecké velmoci zradily, když v Mnichově vydaly Hitlerovi československé pohraničí a že jednaly o nás bez nás.

To se ovšem neshoduje s pravdou. 21. 9. 1938 v 9 hodin dopoledne, tedy devět dní před podpisem Mnichovské dohody, se po britské a francouzské nótě předané Benešovi kolem 1:30 v noci uvolila československá vláda odstoupit Německu území s více než 50 % německého obyvatelstva a vědouc, že bez souhlasu parlamentu činí neústavní krok, demitovala. Kolem 17. h týž den to Beneš a ministerstvo zahraničí oznámili Paříži a Londýnu. Nově vytvořená vláda v čele se Syrovým s předáváním území otálela, přela se, jak to udělat, aby Němci dostali co nejméně území, ale československý souhlas s odstoupením území, ač mohla, neodvolala!

Německo v červnu 1937 začalo se zpracováním dvou všeobecných pokynů k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě, zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Že se v ČSR v té době plánovala a začala budovat nová letiště pro francouzská a sovětská letadla operující in spe z československého území, je jiná, málo známá záležitost přesahující rozsah tohoto článku. 7. 12. 1937 pojal německý generální štáb přepadení Československa do svých strategických plánů takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ Po mnichovské konferenci odevzdalo Československo Německu ze své výzbroje jen pevně namontované kulomety a část z 222 namontovaných protitankových děl v těžkých pevnostech, pokud stály v územích odstoupených Říši. Nic víc. Ze strategického hlediska tedy i paté představoval československý stát co do výzbroje stejnou vojenskou hrozbu jako před Mnichovskou dohodou. To se pak teprve dodatečně vyřešilo okupací českých zemí.

28. 9. 1938 v 10 hodin je přijat britský vyslanec v Římě Mussolinim a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska.

Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen získání území. Ještě během konference doufal, že jednání ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to bylo po souhlasu československé vlády z 21. 9. již před mnichovskou konferencí vyřízenou záležitostí.

Mnichovská konference nerozhodla odstoupení území Německu, pouze pro ně vytvořila organizační rámec, když se ČSR k předložení konkrétního časového plánu postupu odstupování území neměla. Z textu preambule Mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem k ujednání (dohodě), kterého(-é) bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno (míněn souhlas československé vlády z 21. 9.), se shodly na následujících okolnostech a podmínkách tohoto odstoupení…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území před tím již odsouhlaseného československou vládou. Vláda Syrového navzdory svému protestu proti ujednání Chamberlaina a Hitlera z Bad Godesbergu a druhé československé mobilizaci svůj souhlas s odstoupením území Německu nikdy neodvolala, i když k tomu měla po celou dobu měla příležitost. Kvůli vytvoření této možnosti demitovala předchozí, Hodžova vláda.

Floskule „o nás bez nás“, je tedy český mýtus. Účastníci mnichovské konference pouze odvrátili vojenské rozdrcení celého Československa, když 30. 9. donutili Hitlera, aby se spokojil s odstoupením pohraničních území Německu, se kterým československá vláda ve svých nótách Francii a Velké Británii z 21. 9. 1938 výslovně souhlasila. Že „rozhodovali o nás bez nás“ nakonec mohou oprávněně tvrdit jen sudetští Němci, kterých se, na rozdíl od Čechů, nikdo na nic neptal.

Hitler do Mnichovské smlouvy nedokázal prosadit všechny své badgodesberské požadavky a jeho hlavní cíl, vojenské rozdrcení Československa, mu nevyšel, prohrál. ČSR existovala až do odtržení Slovenska 14. 3. 1939, resp. vzniku protektorátu 16. 3.

Mnichovská smlouva je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu československou vládou ze dne 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena 7. 10., byly na mapě velmi přibližně vyznačeny tětivami a jejich rozsah byl menší, než byla území s většinou německého obyvatelstva – mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města a jejich okolí obývaná zejména Němci jako Troppau (Opava), Reichenberg (Liberec), Aussig (Ústí nad Labem), Znaim (Znojmo) a další. Poslední pátou zónu, oblasti, kde podíl obyvatelstva byl blízký 50 : 50 %, která na mapě v Mnichově nebyla ani přibližně vyznačena, měl později stanovit mezinárodní výbor. Ten od jejího stanovení, z důvodů přesahujících rámec tohoto článku, upustil.

Dále se v textu Mnichovské dohody se píše, že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození existujících zařízení. Zavede se po dobu šesti měsíců opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

V jednom ze tří dodatků k Mnichovské smlouvě, datovaném 29. 9. 1938, stojí, že vlády Velké Británie a Francie dostojí mezinárodním garancím slíbeným Československu v nótách z 19. 9. proti nevyprovokovanému útoku proti československému státu, jakmile budou upraveny otázky polské a maďarské menšiny v ČSR. (Záruky Československu nakonec poskytnuty nebyly.)

V druhém dodatku k Mnichovské dohodě se praví, že se svolá konference čtyř mocností, jestliže problém polské a maďarské menšiny v ČSR nebude během tří měsíců vyřešen.

Velká Británie si nejvíce cenila třetího dodatku k Mnichovské smlouvě, britsko–německého prohlášení podepsaného pouze Hitlerem a Chamberlainem 30. 9. 1938 necelých 24 hodin po Mnichovské smlouvě, kde se po nezbytné preambuli pravilo: „Pokládáme smlouvu podepsanou dnes v noci (Mnichovskou) a Anglo–německou smlouvu o válečném loďstvu (z 18. 6. 1935, německé loďstvo do výše 35 % výtlaku britského, v ponorkách do 100 %) jako symbolické pro přání obou našich národů nevést nikdy proti sobě válku. Jsme pevně rozhodnuti, že konzultace mají být cestou, jak naložit s každou otázkou, která by mohla se týkat našich dvou národů, a jsme rozhodnuti pokračovat v naší spolupráci eventuální příčiny našich neshod odstraňovat, abychom přispěli k zajištění míru v Evropě. (Podepsáni) A. Hitler, Neville Chamberlain.“ Listinu s tímto prohlášením, ne Mnichovskou dohodu, jak lživě tvrdí čeští historici, držel nad hlavou ministerský předseda Chamberlain v Londýně při vystupování z letadla se slovy: Peace for our time! (Mír pro naši dobu!).

Facit: Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie a Itálie seznaly, že se vytvořením ČSR mírovými smlouvami z Paříže v daném rozsahu dopustily omylu, protože Češi nedovedli s národnostními menšinami ve státě vyjít, a napravily to Mnichovskou dohodou a pak vídeňskou arbitráží. Skutečnost, že Beneš na mírové konferenci v Paříži po první světové válce přeformuloval v nótě vítězným mocnostem československý požadavek historických hranic státu na „dočasné zachování historických hranic“, který Britové a Američané nakonec akceptovali, je v Česku neznámo. Ve Versailleské, tak i v Saintgermainské smlouvě byly dva články, které umožňovaly v případě potřeby změnu hranic československého státu. Ale to přesahuje rozsah tohoto pojednání.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Bylo-by-zahodno-prestat-s-historickou-lzi-O-nas-bez-nas-597789?nocache=1

středa 18. září 2019

Proč publikuji v Parlamentních listech



Tomáš Krystlík

Dotaz je vůči mně vznášen relativně často, argumentuje se tím, že slušný člověk v takové stoce jako jsou Parlamentní listy nic nezveřejňuje (což pravda není, čas od času, byť zřídka, jsou tam články hodné pozornosti), jiní tvrdí, že je hlásnou troubou pro kremelské fake news (nedá se vyloučit, že někteří kmenoví autoři jsou v ruském žoldu, někdy výběr článků redaktory Parlamentních listů z jiných websites naznačuje, že mohou obdivovat Putina, být protievropští a protiameričtí), ale naprosto typickou a jedinečnou věcí pro PL je železná zásada, že redaktoři nesmějí zasahovat do textu, měnit ho, jediné co smějí a musejí, je vytvořit co nejbulvárněji působící titulek článku k ovlivnění čtenářstva. Říká to v interview spolumajitel PL Michal Voráček (https://www.youtube.com/watch?v=Aw97Hxh5CEM,
https://www.youtube.com/watch?v=NNnwN-WxUDc). Za to se po redaktorech Parlamentních listů nepožaduje, aby sami psali, čehož se drží.

Proč to vše? Inu, je v tom následující obchodnický kalkul. Za reklamu zveřejněnou na určité website se platí podle toho, jakou má návštěvnost, čím vyšší, tím si majitelé website mohou říci více za uveřejněnou reklamu. Prostě, čím více čtenářů si vyvolá stránku, tím větší zisk. Další úvaha: Abychom zisk maximalizovali, musíme se strefit do vkusu české luzy, menšina vzdělaných nám zisk nezvýší. Systém má nevýhodu, protože se do bulvárních titulků článků v PL vytvořených péčí redaktorů dostane relativně často i tvrzení, které v článku vůbec není, nebo článku přímo odporuje!

Parlamentní listy jsou tedy svou oblíbeností jakousi výpovědí o stavu českých myslí o katastrofálním stavu české společnosti, protože otisknou vše, co je podepsáno. Jistě, pokud to údajně dehonestuje český národ, pak potřebujete spolupráci spolumajitele Parlamentních listů, která nesmí ochabnout.

Jak známo nebo nikoliv, tak čeští národovci v redakcích časopisů a novin mi většinou moje články otiskovat odmítali nebo je přestali brát. Ani Parlamentní listy, majíce zcela jistě pár národovců v redakci, je původně nehodlaly zveřejňovat. V té době jsem byl shodou náhod představen panu Michalu Voráčkovi, kterému jsem hned svůj problém přednesl. Zareagoval velice pružně, řka: „Posílejte mi své články přímo mně a já jejich zveřejnění prosadím.“ Tak se děje dodnes. Dvakrát jsem to poslal redakci přímo a ta moje příspěvky ignorovala, takže jsem byl nucen se vrátit k prosazování svých článků přes spolumajitele, tj. z moci úřední.

Redaktoři podle zásad vytváření co nejbulvárnějšího titulku, ze začátku dosadili někdy titulek, který nevycházel z textu, ba s ním byl v rozporu. Po několika případech jsem byl nucen si postěžovat panu Voráčkovi a od té doby redaktoři nechávají titulky mých článků beze změn. Výsada, kterou snad nikdo kromě mne nemá. Ovšem, když mě čas od času někdo z redakce interviewuje, nemohu ovlivnit, jak se rozhovor bude nazývat.

úterý 17. září 2019

Opakující se české bludy o osvobození Prahy

Tomáš Krystlík

Naposledy se vyskytly v interview s Andorem Šándorem https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Bez-Koneva-by-Nemci-Prahu-rozflakali-Vytoceny-Sandor-o-mladych-hosich-co-poucuji-A-o-Kosovu-596174, kde tvrdil naprostý nesmysl: „Kdyby Koněv a jeho První ukrajinský front, kdyby Malinovského Druhý front byly někde u Košic, tak by skupina armád Schörner Mitte, která měla na milion vojáků, jaksi z území Československa nikam nespěchala… je správná teze, že Koněv osvobodil Prahu, protože tlak jeho vojsk donutil generála Toussainta uzavřít smlouvu s generálem Kutlvašrem a s Josefem Smrkovským, nechat zde těžké zbraně a zmizet. Jinak by tu Prahu Němci rozflákali, kdyby nebyli pod tlakem. To je realita.“

Aby tlak Rudé armády byl příčinou ústupu Schörnerovy armádní skupiny k Američanům, tak by se nesměla v Praze před hotelem Alcron ve Štěpánské ulici objevit 7. 5. 1945 skupina amerických vozidel a tanků vezoucích vyslance Dönitzovy vlády v hlavním stanu Ferdinanda Schörnera, který měl pro něj a jeho vojska příkaz ke kapitulaci. Skupina bez problémů tentýž den dojela do lázní Velichovek a Schörnerovi byl rozkaz doručen. Ten jej uposlechl a vydal se vzdát Američanům.

Část stahujících se německých vojsk projela Prahou. Důvod je jasný, stačí se podívat na mapu, kde všude tehdy byly mosty přes Vltavu: hlavně v Praze. Proč by měla Prahu německá vojska ničit? Pro ustupující německá vojska přes Prahu bylo největší starostí udržet vlakovou a silniční průjezdnost Prahy, udržet neporušené mosty a železniční tratě. Takže, proč pan Šándor šíří nepravdy?

O podílu Rudé armády na tzv. osvobození hlavního města kolují různé mýty zveličující její úlohu, zejména se to týká počtu padlých od zahájení operace vyražením ze Saska do obsazení Prahy. Faktem je, že Rudá armáda přibyla do Prahy 9. 5. dopoledne, když už Němci předtím, 8. 5. složili zbraně a odtáhli z Prahy západním směrem. Zdeněk Roučka před několika lety zveřejnil její ztráty při operaci k „osvobozování“ Prahy: v bojích se zbytky německé armády a ostřelovači z řad německého civilního obyvatelstva padlo přesně deset (!) sovětských vojáků, cestou si různé dopravní nehody, z nichž některé byly způsobeny alkoholem, vyžádaly život dalších dvaceti vojáků. Kdo nevěří, nechť si dojde na pohřebiště rudoarmějců na Olšanských hřbitovech v Praze a podívá se na datumy jejich úmrtí v naprosté většině rozprostřených od skončení války až do podzimu 1945. Přímo se vtírá kvůli naprosté převaze hrobů s datem úmrtí po 9. 5. 1945 domněnka, že v nich leží vojáci padlí při vyčišťovacích operacích mimo Prahu a svezení na Olšanské hřbitovy z celých Čech.

Proč pan Šándor adoruje vysoké ztráty Rudé armády při dobývání ČSR, i když je všeobecně známo, že sovětské velení příliš nedbalo na lidské ztráty, takže v podstatě nic nevypovídají. Leccos ale napoví srovnání amerických ztrát při tažení z Normandie přes celé Německo až do západních a jihozápadních Čech a Rudé armády jen na území Československa. Též se jeví coby značně nemravné nevzpomenout životů mnohých vojáků rumunské armády položených při osvobozování ČSR. Velké pohřebiště mají taktéž na Olšanských hřbitovech v Praze. Poblíž jsou uloženy í ostatky vojáků Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova padlí, většinou však zavraždění rudoarmějci v Praze. Blízkost pohřebišť je dána vysvěcením této části hřbitova podle pravoslavného a řeckokatolického ritu.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Opakujici-se-ceske-bludy-o-osvobozeni-Prahy-596321

pondělí 9. září 2019

Český sklon k represi nebo neschopnost uvažovat?


Tomáš Krystlík

Záliba české společnosti v perzekuci markantně vysvítá z připravovaných opatření pro řidiče-seniory, které budou v říjnu schvalovat Rada vlády pro bezpečnost silničního provozu a pak i Parlament ČR. Má být zvýšen finanční postih u řidičů starších 65 let za jízdu bez potvrzení lékaře o své způsobilosti řídit z dnešních 5000 až 10 000 Kč na 7000 až 25 000, možná se řidičům-seniorům podle návrhu ministerstva dopravy i omezí právo používat silnice mimo kraj, kde bydlí, nebo se jejich řidičské oprávnění bude vztahovat pouze na jízdu po konkrétně stanovené silnici. Argumentuje se tím, že nejvíce nehod způsobují řidiči mladí a senioři. Začínající řidiči mají nad sebou Damoklův meč ve formě řidičských průkazů na zkoušku, stát chce ale přitvrdit i u řidičů starých. Uvažuje se též o tom, zda lékař, jenž vydá seniorovi potvrzení o zdravotní způsobilosti řídit a ten pak způsobí vážnou nehodu, by neměl být nějak postižen. Všechny takové návrhy mají svůj původ v českém sklonu k represi, ale i v hlouposti navrhovatelů. Uvažování českých ministeriálních úředníků ani členů výše zmíněné Rady vlády a nakonec i Parlamentu ČR nebylo a není na potřebné výši, aby se takové nesmysly zarazily. Jen pro pořádek: Jakým mechanismem snížím počet nehod zaviněných seniory, když jejich jízdy omezím jen na okolí jejich bydliště, když nejsouce dálkovými profesionálními řidiči, se dále většinou nevydávají?

Ptejme se také, proč nejsou zdravotní prohlídky řidičů-seniorů předepsány například v sousedním Německu a Rakousku. Ne, že by se o takovém opatření před lety deseti dvanácti v Německu neuvažovalo, protože i tam se nehodovost řidičů se stářím zvyšuje, a německé ministerstvo dopravy si nechalo vyčíslit od pojišťoven přehled výše vyplácených úhrad v závislosti na stáří viníka nehod. Z přehledu vyplynulo, že u starých řidičů sice stoupá percentuálně počet jimi zaviněných nehod, leč jsou v průměru lehčího typu, než mají ostatní věkové skupiny, takže pojišťovny i přes jejich zvýšenou četnost nevyplácejí na úhradách škod materiálních a zdravotních výrazně více. Přisuzovalo se to faktu, že senioři mají delší řidičskou praxi než ostatní věkové skupiny, že jsou si sami většinou vědomi svých omezení vlivem stáří, a jezdí proto opatrněji. Německý stát pak porovnal náklady, kolik by se z převážně z kapes daňových poplatníků muselo vynaložit do financování různých pomocných organizací převážejících ony seniory ocitnuvší se bez osvědčení o řidičské způsobilosti k lékaři, v vyřizování různých věcí, na nákupy nebo jim nakupující, nakolik by je takové opatření sociálně deprivovalo omezením návštěv přátel a známých v jiné obci, ke kterým by již jednoduše nemohli zajet. Státní reglement by se zcela jistě promítlo i do snížené pohody seniorů a mělo za následek jejich vyšší nemocnost, tudíž i vyšší náklady zdravotních pojišťoven, které by se následně rozpočítaly do výše měsíčních prémií zdravotního pojištění mladších ročníků. Povinné lékařské prohlídky ke zjištění zdravotní způsobilosti seniorů k řízení motorových vozidel tedy Německo nezavedlo.

Omezení jízd jen na kraj bydliště, či spoluodpovědnost lékaře, který senioru atestuje schopnost řízení a on poté zaviní nehodu, mohou navrhovat jen hlupáci. Stačí uvážit případy, že dotyční bydlí poblíž krajské hranice a jejich oblíbený obchod, odborný lékař a podobně jsou pár kilometrů od jejich bydlišť, ale v jiném kraji, přičemž v jejich vlastních krajích jsou o hodně, někdy i řádově dál. Spoluodpovědnost lékařů na pozdější nehodách nelze vůbec požadovat, protože nejdůležitější vlastnost pro řízení – reakční doba – se nikdy a nikde neměří a to ani u uchazečů o řidičský průkaz, ani u profesionálních řidičů.

Absence uvažování českých úředníků a zákonodárců názorně vysvitne i z dalšího nesmyslně postihovaného přestupku. Nemá-li řidič s sebou za volantem technický nebo řidičský průkaz, dostane pokutu od 1500 do 2500 Kč. Proč tak vysokou? V německém sazebníku sice se na to pamatuje pokutou 10 €, ale němečtí policisté je neudělují, stačí jim říci své jméno, bydliště a komu vůz patří a oni si to ihned ze silnice během okamžiku ověří. Proč by to nemohli dělat i čeští policajti, kteří vyměří jen relativně vysokou pokutu a přitom nezjistí, zda řidič auto den dva předtím neodcizil, nebo že je bez řidičského oprávnění? Když jsou s to ze silnice bezdrátově získat nejnovější údaje o řidičském průkazu a o vozu, někdy i tak učiní, tak čemu pak slouží ona nemalá pokuta? Ano, tušíte správně: k represi, k šikaně – k čemu jinému?

Takže, co převládá? Český sklon k represi nebo česká neschopnost uvažovat? Nelze to rozhodnout, obé.

Nelíbí-li se někomu tento soud, nechť si vyslechne můj příběh dobře dokumentující odlišný přístup policie různých států k přestupkům. Někdy kolem roku 2006 jsem za volantem vozu s mnichovskou značkou a jedeme jeho postarším majitelem sedícím vedle mne po Mittlerer Ringu, míjíme olympijský stadion, když nás předjede hlídkový policejní vůz a začne blikat nápisem na střeše Bitte folgen! Po chvíli, kdy jsem pochopil, že se to týká nás, jsme zastavili v odstavném zálivu a dva bavorští policisté bez čepice (bavorští policisté zásadně nenosí čepice), jeden s nepředpisovými kalhotami typu béžové jeans a nepředpisovými botami se mě po pozdravu Grüß Gott přes okénko tázal (vystoupit kvůli nebezpečí z kolemjedoucích aut jsme nesměli), zda vím, že jedu vozem, který má již dva roky propadlou technickou kontrolu. (V Německu je to na rozdíl od ČR snadno rozlišitelné podle barvy nálepky na zadním čísle auta.) Prozradil jsem jim, že majitel sedí vedle mne a ten využiv přítomnosti svých francouzských holí po operaci obou chodidel jim začal tvrdil, že na technickou prohlídku po dva roky kvůli častým pobytům po nemocnicích zapomněl. Policajti se odebrali do svého vozu zkontrolovat můj řidičský průkaz a technický průkaz, aby po chvíli jeden z nich je přinesl zpět se záznamem přestupku s tím, že pokuta 80 € odpadne za předpokladu, že nechá do deseti dnů projít auto technickou kontrolou a doklad o tom ukáže na libovolné vachcimře v republice. Neučiní-li tak, zaplatí pak pokutu v původní výši. Majitel hned promptně žádal policejní rozhřešení o další jízdě do ČR, protože jsme právě vyjížděli z Mnichova do Prahy. Dostalo se nám odpovědi, že kdyby nás někdo zastavil, tak v tom papíře je uvedeno jeho jméno, hodnost a telefonní číslo, na které mu dotyčný kolega-policajt má zavolat, že mu to vysvětlí. Srovnejte, prosím, s počínáním české policie!