Tomáš Krystlík
Čekal jsem, že při příležitosti 80letého výročí konce československé státnosti někdo z českých historiků popíše, proč Hitler připojil 16. 3. 1939 české země k Německé říši. Kromě národních nářků nad tím, jaká se Čechům za necelých půl roku po mnichovské konferenci stala opět křivda, tak pravou příčinu záboru zbytku českých zemí dodnes žádný český historik neuvedl. Ne, že by se na důvody nezmohli, ale jsou dost nepřesvědčivé: rozšiřování německého životního prostoru na východ, zmocnění se českého průmyslu, kvůli zařazení kořistních českých zbraní do německé výzbroje. Jenže k rozšíření německého životního prostoru se především hodila východní německá území připadlá po první světové válce do Polska nebo pod správu Společnosti národů a území polská. Pokud by rozšíření životního prostoru bylo Hitlerovým motivem pro zabrání českých zemí, nepustil by ze spárů Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu! Vyzbrojení Německa mělo být dokončeno v roce 1943, tedy začátkem března 1939 válka nehrozila a tudíž naléhavá potřeba radikálního zvýšení zbrojní výroby zapojením českého průmyslu neexistovala. Získat výzbroj od Č-SR mohlo Německo, stejně jako před mnichovskou konferencí, prostou koupí, navíc při použití násilné způsobu její akvizice je jisté, že protistrana veškerou výzbroj v okamžiku agrese sama zničí.
Při hledání důvodu zabrání zbytku českých zemí Německem se musíme vrátit minimálně do roku 1935.
Historici lkají nad osudem Československa, ale svorně zapomínají zmínit hledisko druhé strany a to, kdo představoval tehdy pro Německo významnou vojenskou hrozbu. Byly to dva sousední státy Německa, Francie a Československo, dále i SSSR, všechny dohromady svázané Smlouvou o vzájemné pomoci mezi Francií a Svazem sovětských socialistických republik z 2. 5. 1935 jednoznačně zaměřenou proti Německu, ke které se připojila 16. 5. 1935 i ČSR. Smlouva totiž obsahovala v podpisovém protokolu klauzuli, že si strany přijdou na pomoc i tehdy, když Společnost národů agresi proti jedné ze signatářských zemí neoznačí za nevyprovokovanou. Tím se stala ona trilaterální smlouva paktem ohrožujícím mír v celé Evropě a příčící se stanovám Společnosti národů, tedy i mírovým smlouvám z pařížských předměstí, protože umožňovala signatářským států vyprovokovat agresi. Polsko tehdy mělo (od 26. 1. 1934) s Německem uzavřen desetiletý pakt o neútočení.
Československé vojenské plány nebyly jen obranné. Historici o útočných plánech mlčí, protože se nehodí k pohádce o mírumilovnosti Čechů, kteří nikoho nenapadají a jen se vždy brání. Popsal je bývalý československý historik Ivan Pfaff v článku Die strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938 (Strategické postavení Československa 30. 9. 1938) v německém týdeníku Die Zeit 16. 9. 1988. V článku prezentuje Pfaff na mapce plánované drtivé údery československých vojsk proti Drážďanům, Linci a Vídni, kde se v kotli obklíčení zmítá nejedna z nastupujících německých divizí. Směřování úderů na Linec a Vídeň ukazuje, že československé útočné plány, o kterých I. Pfaff podává zprávu, byly zpracovány po březnu 1938, po Anschlußu Rakouska.
V listopadu 1936 bylo v Paříži dohodnuto, že z československých letišť by mohlo operovat proti Německu až deset francouzských leteckých perutí, což bylo oficiálně potvrzeno dodatkem k francouzsko–sovětsko–československé smlouvě z roku 1935, podepsaným v dubnu 1937 v Paříži. Československá armáda měla pro nové perutě, které měly z československého území operovat po omezenou dobu, zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici. Předpokládalo se, že tyto francouzské perutě by bombardovaly Německo jak při příletu, tak při návratu zpět, pendlovaly by mezi ČSR a Francií, čímž by se zvýšila intenzita bombardování. Náčelník hlavního štábu branné moci, armádní generál Ludvík Krejčí, schválil 22. 6. 1937 návrh předběžných opatření pro umístění cizích leteckých jednotek na československých letištích. Ve východní části Českomoravské vysočiny mělo dojít k výstavbě rozsáhlé letecké báze. Jednalo se celkem o osm letišť v Pardubicích, Chrudimi, Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), Skutči, Poličce, Baníně, Bystřici nad Pernštejnem a Senožatech, z nichž poslední čtyři měla být aktivována až ve válečném konfliktu, a každé mělo pojmout jednu bombardovací peruť o dvou letkách, dohromady zhruba 150 bombardovacích letadel. Zpráva ministerstva národní obrany se ale zmiňovala o sedmičlenných osádkách letounů, a ty v té době měly pouze sovětské bombardéry (!), ne francouzské. Jasný důkaz, že letiště měla sloužit i sovětským bombardérům. V září 1938 bylo v provozu pouze pardubické letiště, další dvě se teprve stavěla, a pro zbývajících pět byly pouze vyhledány vhodné plochy, kde se mají postavit.
Říšský ministr války Werner von Blomberg vydává 24. 6. 1937 všeobecné pokyny k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě“, respektive „zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“.
Hitler vyslovil svůj úmysl napadnout Československo a připojit Rakousko při vhodné mezinárodní situaci zcela poprvé 5. 11. 1937 a to v časovém horizontu let 1943–1945 (!),v době, kdy bude dokončeno vyzbrojení německých ozbrojených sil. Jako důvod uvedl získání životního prostoru a širší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého obyvatelstva, ale ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu.
Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů 7. 12. 1937 takto: „Válečným cílem operace Grün (Fall Grün) je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“
Hitler v roce 1938 sice opakovaně argumentoval nevyhovujícím soužitím Čechů s Němci v jednom státě, ale neusiloval o připojení Sudetoněmců i s územím k Německu, nýbrž o zničení československé vojenské síly, která mohla Říši ohrozit z jihovýchodu, vypukla-li by válka Německa s Francií. A toho Hitler v září roku 1938 nedosáhl, de facto prohrál.
ČSR po mnichovské konferenci (29. – 30. 9. 1938) odevzdala ze své výzbroje Německu jen pevně namontované kulomety a 222 namontovaná protitanková děla v těžkých pevnostech, které připadly do území odstupovaných Říši. Nic víc. Ze strategického hlediska představoval československý stát i po svém územním okleštění co do výzbroje stejnou vojenskou ofenzivní hrozbu jako před Mnichovskou dohodou.
Nicméně Německo a Hitler nemohli počítat s tím, že jim padne při okupaci českých zemí v březnu 1939 československá výzbroj do rukou. Výzbroj nemůže padnout do rukou nepřítele, takovou chybu snad neudělá žádná armáda na světě! Ale československá ji udělala. Chrabří junáci, kteří v září 1938 stavěli na odiv své odhodlání nevydat ani píď půdy, natožpak zbraně Německu, je po 16. 3. 1939 předali do jediné a nepoškozené. A dodnes to česká historiografie vydává za znak české civilizační vyspělosti. Nemuseli bojovat, to nikdo od nich nepožadoval, stačilo jen vyhodit sklady zbraní do vzduchu a ostatní zničit!
Čeští historici se pečlivě starají o to, aby výše uvedená ostudná fakta nepronikla na veřejnost, čehož jsme byli svědky i nyní, při 80. výročí okupace českých zemí. Cílem Hitlera a Německa bylo zničení česko-slovenské vojenské výzbroje, když toho nedosáhli v roce 1938. Že jim padla neporušená do rukou…
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Proc-byly-ceske-zeme-okupovany-Nemeckem-575526?nocache=1
středa 27. března 2019
čtvrtek 14. března 2019
Počty obětí koncentračních táborů a dozorkyně
Tomáš Krystlík
Při čtení článku 5 nejhorších dozorkyň v koncentračních táborech se postupně vynořovaly pochyby, zda doprovodný text zpracovaný podle pod článkem uvedeného zdroje odpovídá pravdě.
Pod fotografií Marie Mandelové je totiž uvedeno, že „měla prsty ve více než půl milionu vražd“ v KZ Auschwitz II-Birkenau (koncentrační tábor Osvětim-Březinka). Vyhlazovacích německých koncentračních táborů bylo, podle názoru spojenců, šest a nacházely se výhradně na územích osvobozených Rudou armádou (za války byly jen dva z nich na území Německé říše, dnes jsou všechny na území Polska). A Sovětský svaz údaje o obětech v nich prostě a jednoduše falšoval. Nejmarkantněji je to vidět na zfalšovaných počtech obětí v KZ Osvětimi a v KZ Majdanku.
Sovětský žalobce u IMT (International Military Tribunal at Nuremberg, Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku) Andrej A. Smirnov uvedl 16. 2. 1946 před tribunálem, že jen v komplexu KZ Auschwitz zahynuly čtyři miliony lidí. Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil zveřejnit pravdivější odhad a tak vyvrátit lživý sovětský a komunistický údaj s tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí. Pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper v roce 2003 upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů, sekundovali mu Yisrael Gutmann z Jad Vašem a Michael Berenbaum s počtem 1,2 milionu v Osvětimi zavražděných židů. Německý historik Fritjof Meyer v květnu 2002 zveřejnil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem [Maser].
Že by Maria Mandelová „jako jedna z hlavních dozorkyň… měla prsty“ ve vyvraždění třetiny veškerých obětí v komplexu koncentračních táborů Osvětim nebo dokonce ve vraždě každé z nich, se jeví téměř jako nemožné, protože k tomu by musela mít v komplexu KZ Auschwitz obdobně velké rozhodovací pravomoci pro nakládání s židy jako měl Adolf Eichmann pro celou Evropu pod německým vlivem. Jenže Mandelová byla jen jednou z hlavních dozorkyň, ne tedy všemocnou organizátorkou vraždění v komplexu koncetračních táborů Osvětim.
Sovětské přehánění počtu obětí v německých vyhlazovacích koncentrácích mělo a dodnes má svůj naléhavý důvod. Uprchlíci do SSSR nebo obyvatelé územně připadlí do Sovětského svazu z Polska a Rumunska byli tvořeni z průměru cca 40 % židy (u obyvatel baltských států byl židovský podíl nižší) a byli jako údajní špioni zatýkáni, popravováni či posíláni do GULAGu, odhadem 20 až 30 % z nich tímto způsobem přišlo o život. Velmi hrubý odhad celkového počtu jen polských židů připadlých z Polska v koncem září 1939 do SSSR a pak tam „péčí“ sovětské justice zahynuvších se pohybuje mezi 200 až 500 tisíci. Odhady o obětích z řad dalších, například rumunských židů z připojené Bessarábie a Bukoviny chybí zcela. Sovětský svaz kamufloval tyto židovské oběti sovětské komunistické zvůle podsunutím viny Německu a to falšováním odhadů počtu židovských obětí v německých vyhlazovacích táborech. Hned v prvním nacistickém vyhlazovacím táboře, kam se dostala během války Rudá armáda, v KZ Majdanek došlo k velkému zkreslení [Maser]. Původní údaj 1 700 000 obětí v KZ Majdanek (oficiální název KZ Lublin) začal vyvolávat pochybnosti, až se ukázal jako sovětský podvod, dnešní odhad činí 78 tisíc obětí, z nichž 59 tisíc bylo židů [Writte – Tyas, Maser].
I běžné, nevyhlazovací koncentrační tábory měly malé vzduchotěsné místnosti, plynové komory o velikosti do 10 m3 (pro představu: při výšce 2,3 m byly rozměry podlahy 2,1 krát 2,1 m) k dezinfekci a hubení parazitů v šatstvu vězňů Zyklonem B, což je granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem (HCN), která je dodnes pod různými názvy vyráběna k hubení parazitů. Jen v jednom z německých koncentračních táborů označených jako vyhlazovací, v Auschwitz II-Birkenau, se používal k usmrcování Zyklon B, tvrzení, že i pár měsíců v roce 1943 též v Majdanku, je nejisté. Tvrdí to SSSR, který podvodně zmanipulovat zahynulý počet vězňů tamtéž. V ostatních vyhlazovacích koncentračních táborech se usmrcovalo výfukovými plyny z dieselových motorů z kořistních sovětských tanků nebo ponorek. Výjimkou byl KZ Sobibór, kde se údajně používal motor benzínový.
Nicméně se o Hermině Braunsteinerově v článku píše, že v Majdanku „děti zvedala za vlasy a házela na nákladní vozy směřující do plynových komor“. Je velmi nepravděpodobné, že by v rámci jednoho nepříliš rozlehlého koncentračního tábora se oběti určené do plynových komor převážely na vzdálenost maximálně několika málo stovek metrů nákladními auty. Chybí k tomu důvod.
Nejvíce nepravd obsahuje v článku uvedený příběh Ilsy Kochové. Stojí v něm, že „se účastnila experimentů, během kterých vybírala vězně s tetováním. Ti byli zabiti a staženi z kůže. Ta byla poté použita jako studijní materiál ke článku o vztahu mezi kriminalitou a tetováním… Jejím manželem byl Karl-Otto Koch, velitel Buchenwaldu, kterého Američané popravili hned po osvobození tábora… Svědci prohlašovali, že ji viděli se stínidly lamp vyrobenými z lidské tetované kůže“.
Již 16. 4. 1945 v osvobozeném KZ Buchenwald u Výmaru (Weimar) vystavili Američané nálezy z táborové patologie: kusy vydělané lidské kůže s tetováním, dvě vyschlé a smrštěné lidské hlavy a lampu se stínítkem z lidské kůže. Vystavená lampa zmizela ještě koncem dubna 1945 beze stopy, takže z čeho bylo stínítko, nebylo možné zjistit. Po desetiletí ale převládal názor, že bylo z lidské kůže, protože 25. 5. 1945 americký patolog major Reuben Cares potvrdil, že se v případě třech vzorků ze zbývajících vystavovaných a jemu předložených jedná o lidskou kůži. Dodnes se ony doličné předměty nacházejí dílem v National Archives Washington D.C. a v Armed Forces Institute of Pathology, Washington D.C. Iniciátorkou výroby předmětů z lidské kůže měla být Ilse Kochová, manželka velitele KZ Buchenwald Karla Ottona Kocha, odsouzená americkým soudem v Dachau v roce 1947 k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti, ne však za výrobu stínítek a předmětů z lidské kůže nebo popud k ní. Americký soud v Dachau navzdory dvěma svědectvím buchenwaldských vězňů jí to neprokázal.
V roce 1954 se na první výstavě k historii KZ Buchenwald v NDR objevila jiná, tentokrát menší noční lampička opět se stínítkem údajně z lidské kůže. Po rozpadu NDR soudní znalecký posudek ze 6. 7. 1992 prokázal, že se o lidskou kůži nejedná [Stein]. Více předmětů, o nichž se předpokládalo, že jsou z lidské kůže, nalezeno nebylo.
Není bez zajímavosti, že již v srpnu 1943 do domu Kochových v areálu koncentráku vtrhlo na udání německé Gestapo a hledalo přebaly knih a stínítka lamp z lidské kůže (!). Navzdory několika po sobě jdoucím důkladným domovním prohlídkám žádné nenalezlo, všechny v domácnosti Kochů byly z pergamenového papíru. Zato objevilo několik vkladních knížek. Karl Otto Koch byl zatčen, obviněn z korupce a z trojnásobné vraždy. Den po jeho zatčení došlo i na jeho ženu Ilse, která byla obviněna ze spolupachatelství, přechovávání kradených věcí a ze zahlazování důkazů. Ilse strávila 16 měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Výmaru a navzdory naléhavému „přání“ Heinricha Himmlera, Reichsführera SS, aby byla odsouzena na minimálně šest let, nacistický soud ji pro nedostatek důkazů osvobodil. Její manžel a další zatčení SS-funkcionáři z KZ Buchenwald byli souzeni za přechovávání kradených věcí, za sabotáž branného úsilí, za vraždy a odsouzeni nacistickým soudem k trestu smrti a popraveni. Ilse Koch pak strávila po svém propuštění z vazby oněch pár měsíců do konce války u své rodiny v Ludwigsburgu.
Facit: Manžel Ilse Kochové nebyl, jak se v článku píše, popraven Američany, nýbrž odsouzen německým nacistickým soudem a popraven Němci ještě za války. Ilse Kochové nebylo americkým soudem v červenci 1947 v Dachau prokázáno podněcování k výrobě předmětů z lidské kůže, tím méně k jejich usmrcování za tímto účelem. Byla odsouzena k doživotí, po odvolání byl jí snížen trest na čtyři roky vězení. V roce 1949 bylo znovu zatčena a obžalována z vraždy. Německý Zemský soud v Augsburgu ji 15. 1. 1951 za podněcování k vraždě, pokus o vraždu a podněcování k těžkému ublížení na těle odsoudil k doživotnímu vězení.
Zbývá se pokusit vysvětlit, proč spojenečtí historici překrucují dějepis a lžou. Důvod je jednoduchý. Procesem před IMT v Norimberku se jim podařilo zastřít dvě důležité věci. Za prvé, že spojenci měli rozhodující spoluvinu na rozpoutáni druhé světové války, za druhé se jim zdařilo svalit vinu za židovský a cikánský holocaust výhradně na Německo, ačkoliv o rozsahu šoa byli od počátku informováni a zhola nic proti tomu nepodnikli.
Vůbec první z politiků, který byl informován o vraždění židů prakticky od samého počátku, od 18. 7. 1941 (se zpožděním jednoho jediného měsíce) o obsazích šifrovaných německých vojenských depeší, o střílení civilního obyvatelstva a židů německými policejními zásahovými oddíly v bývalých sovětských územích, byl britský ministerský předseda Winston Churchill. Ten, jako jeden z mála tehdejších vysokých politiků, byl filosemita.
V červnu 1942 se objevily zprávy o milionu usmrcených židů zcela veřejně v britských denících, v červenci 1942 byly k dispozici již jasné důkazy o jejich vraždění. V srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že již zahynulo 1 702 500 židů.
Koncem října 1943 USA, Velká Británie a SSSR vydaly v Moskvě Deklaraci o krutosti, kde se psalo o „postřílení polských důstojníků“, což byla narážka na Katyň, coby o zločinu nacistického Německa. Též v ní byly uvedeny další nacistické zločiny jako popravy francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí, povraždění krétských rolníků, ale ani jedno slovo o perzekuci židů, i když Britům a Američanům bylo známo střílení židovského obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu i skutečnost, že sem a do vyhlazovacích koncentračních táborů v Generalgouvernement byli přesouváni z ghett. V deklaraci byla řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu beze zmínky o osudu židovské menšiny v obou těchto zemích. Mezi Sověty, Poláky a západními spojenci panovala obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození židů, nejvyšší spojenečtí představitelé byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější považovat pouze jako jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o probíhajícím holocaustu věděli, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení židů zvláštní pozornost. Určitě na tom měl vinu tehdy v USA rozšířený velmi silný antisemitismus a skutečnost, že v britské vládě nabyl za dodnes nevyjasněných okolností názor ministra zahraničí antisemity Anthonyho Edena známého obdivovatele Arabů, který se v této záležitosti dokázal prosadit i proti ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi. Tím byla současně i nastoupena cesta k poválečnému zamlčení spojeneckého příspěvku k nerušenému průběhu židovského šoa.
Považovalo se za nanejvýš žádoucí, tak znělo rozhodnutí US-Office of War Information v Londýně (Úřad USA pro válečné informace), německé zločiny v Polsku a v dalších obsazených zemích propagandisticky zveličovat. Bezmezné přehánění se týkalo i Poláků a jejich zpráv propašovávaných za války z komplexu koncentračních táborů Auschwitz přes blízkou hranici do Generalgouvernementu a vysílané rádiem z Krakova do Londýna. „Jsem přesvědčen, že nepřeháním,“ prohlašoval v roce 1949 komunistický funkcionář Bruno Baum, uvězněný za války v KZ Osvětim, „že největší díl osvětimské propagandy, která se rozšířila po světě, byl napsán námi v onom táboře.“ [Maser] Tedy tam věznění bolševici podávali o tamních poměrech zcela určitě i lživé informace.
Proč Německo ani desítky let po válce se nesnaží dezinformace a lži o své historii uvést na správnou míru? Příčina je prozaická. „Správný“, tj. spojenecký výklad německého dějepisu ve SRN, byl do budoucnosti preventivně zajištěn článkem 7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních činitelů se musely a musejí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“, ve skutečnosti i jejich lžemi, dodnes řídit.
Zdroje:
Maser, Werner: Fälschung, Dichtung und Wahrheit über Hitler und Stalin. Kopp Verlag, Rottenburg 2018
Stein, Harry: „Stimmt es, dass die SS im KZ Buchenwald Lampenschirme aus Menschenhaut anfertigen ließ?“ Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora, www.buchenwald.de/1132#sthash.3kBDU5yC.dpuf
Writte, Peter; Tyas, Stephen: A New Document on the Deportation and Murder of Jews during “Einsatz Reinhardt” 1942. In: Holocaust and Genocide Studies, Volume 15, Issue 3, December 2001, https://doi.org/10.1093/hgs/15.3.468, Published: March 01, 2001
http://www.historieblog.cz/2019/03/reakce/
Při čtení článku 5 nejhorších dozorkyň v koncentračních táborech se postupně vynořovaly pochyby, zda doprovodný text zpracovaný podle pod článkem uvedeného zdroje odpovídá pravdě.
Pod fotografií Marie Mandelové je totiž uvedeno, že „měla prsty ve více než půl milionu vražd“ v KZ Auschwitz II-Birkenau (koncentrační tábor Osvětim-Březinka). Vyhlazovacích německých koncentračních táborů bylo, podle názoru spojenců, šest a nacházely se výhradně na územích osvobozených Rudou armádou (za války byly jen dva z nich na území Německé říše, dnes jsou všechny na území Polska). A Sovětský svaz údaje o obětech v nich prostě a jednoduše falšoval. Nejmarkantněji je to vidět na zfalšovaných počtech obětí v KZ Osvětimi a v KZ Majdanku.
Sovětský žalobce u IMT (International Military Tribunal at Nuremberg, Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku) Andrej A. Smirnov uvedl 16. 2. 1946 před tribunálem, že jen v komplexu KZ Auschwitz zahynuly čtyři miliony lidí. Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil zveřejnit pravdivější odhad a tak vyvrátit lživý sovětský a komunistický údaj s tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí. Pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper v roce 2003 upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů, sekundovali mu Yisrael Gutmann z Jad Vašem a Michael Berenbaum s počtem 1,2 milionu v Osvětimi zavražděných židů. Německý historik Fritjof Meyer v květnu 2002 zveřejnil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem [Maser].
Že by Maria Mandelová „jako jedna z hlavních dozorkyň… měla prsty“ ve vyvraždění třetiny veškerých obětí v komplexu koncentračních táborů Osvětim nebo dokonce ve vraždě každé z nich, se jeví téměř jako nemožné, protože k tomu by musela mít v komplexu KZ Auschwitz obdobně velké rozhodovací pravomoci pro nakládání s židy jako měl Adolf Eichmann pro celou Evropu pod německým vlivem. Jenže Mandelová byla jen jednou z hlavních dozorkyň, ne tedy všemocnou organizátorkou vraždění v komplexu koncetračních táborů Osvětim.
Sovětské přehánění počtu obětí v německých vyhlazovacích koncentrácích mělo a dodnes má svůj naléhavý důvod. Uprchlíci do SSSR nebo obyvatelé územně připadlí do Sovětského svazu z Polska a Rumunska byli tvořeni z průměru cca 40 % židy (u obyvatel baltských států byl židovský podíl nižší) a byli jako údajní špioni zatýkáni, popravováni či posíláni do GULAGu, odhadem 20 až 30 % z nich tímto způsobem přišlo o život. Velmi hrubý odhad celkového počtu jen polských židů připadlých z Polska v koncem září 1939 do SSSR a pak tam „péčí“ sovětské justice zahynuvších se pohybuje mezi 200 až 500 tisíci. Odhady o obětích z řad dalších, například rumunských židů z připojené Bessarábie a Bukoviny chybí zcela. Sovětský svaz kamufloval tyto židovské oběti sovětské komunistické zvůle podsunutím viny Německu a to falšováním odhadů počtu židovských obětí v německých vyhlazovacích táborech. Hned v prvním nacistickém vyhlazovacím táboře, kam se dostala během války Rudá armáda, v KZ Majdanek došlo k velkému zkreslení [Maser]. Původní údaj 1 700 000 obětí v KZ Majdanek (oficiální název KZ Lublin) začal vyvolávat pochybnosti, až se ukázal jako sovětský podvod, dnešní odhad činí 78 tisíc obětí, z nichž 59 tisíc bylo židů [Writte – Tyas, Maser].
I běžné, nevyhlazovací koncentrační tábory měly malé vzduchotěsné místnosti, plynové komory o velikosti do 10 m3 (pro představu: při výšce 2,3 m byly rozměry podlahy 2,1 krát 2,1 m) k dezinfekci a hubení parazitů v šatstvu vězňů Zyklonem B, což je granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem (HCN), která je dodnes pod různými názvy vyráběna k hubení parazitů. Jen v jednom z německých koncentračních táborů označených jako vyhlazovací, v Auschwitz II-Birkenau, se používal k usmrcování Zyklon B, tvrzení, že i pár měsíců v roce 1943 též v Majdanku, je nejisté. Tvrdí to SSSR, který podvodně zmanipulovat zahynulý počet vězňů tamtéž. V ostatních vyhlazovacích koncentračních táborech se usmrcovalo výfukovými plyny z dieselových motorů z kořistních sovětských tanků nebo ponorek. Výjimkou byl KZ Sobibór, kde se údajně používal motor benzínový.
Nicméně se o Hermině Braunsteinerově v článku píše, že v Majdanku „děti zvedala za vlasy a házela na nákladní vozy směřující do plynových komor“. Je velmi nepravděpodobné, že by v rámci jednoho nepříliš rozlehlého koncentračního tábora se oběti určené do plynových komor převážely na vzdálenost maximálně několika málo stovek metrů nákladními auty. Chybí k tomu důvod.
Nejvíce nepravd obsahuje v článku uvedený příběh Ilsy Kochové. Stojí v něm, že „se účastnila experimentů, během kterých vybírala vězně s tetováním. Ti byli zabiti a staženi z kůže. Ta byla poté použita jako studijní materiál ke článku o vztahu mezi kriminalitou a tetováním… Jejím manželem byl Karl-Otto Koch, velitel Buchenwaldu, kterého Američané popravili hned po osvobození tábora… Svědci prohlašovali, že ji viděli se stínidly lamp vyrobenými z lidské tetované kůže“.
Již 16. 4. 1945 v osvobozeném KZ Buchenwald u Výmaru (Weimar) vystavili Američané nálezy z táborové patologie: kusy vydělané lidské kůže s tetováním, dvě vyschlé a smrštěné lidské hlavy a lampu se stínítkem z lidské kůže. Vystavená lampa zmizela ještě koncem dubna 1945 beze stopy, takže z čeho bylo stínítko, nebylo možné zjistit. Po desetiletí ale převládal názor, že bylo z lidské kůže, protože 25. 5. 1945 americký patolog major Reuben Cares potvrdil, že se v případě třech vzorků ze zbývajících vystavovaných a jemu předložených jedná o lidskou kůži. Dodnes se ony doličné předměty nacházejí dílem v National Archives Washington D.C. a v Armed Forces Institute of Pathology, Washington D.C. Iniciátorkou výroby předmětů z lidské kůže měla být Ilse Kochová, manželka velitele KZ Buchenwald Karla Ottona Kocha, odsouzená americkým soudem v Dachau v roce 1947 k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti, ne však za výrobu stínítek a předmětů z lidské kůže nebo popud k ní. Americký soud v Dachau navzdory dvěma svědectvím buchenwaldských vězňů jí to neprokázal.
V roce 1954 se na první výstavě k historii KZ Buchenwald v NDR objevila jiná, tentokrát menší noční lampička opět se stínítkem údajně z lidské kůže. Po rozpadu NDR soudní znalecký posudek ze 6. 7. 1992 prokázal, že se o lidskou kůži nejedná [Stein]. Více předmětů, o nichž se předpokládalo, že jsou z lidské kůže, nalezeno nebylo.
Není bez zajímavosti, že již v srpnu 1943 do domu Kochových v areálu koncentráku vtrhlo na udání německé Gestapo a hledalo přebaly knih a stínítka lamp z lidské kůže (!). Navzdory několika po sobě jdoucím důkladným domovním prohlídkám žádné nenalezlo, všechny v domácnosti Kochů byly z pergamenového papíru. Zato objevilo několik vkladních knížek. Karl Otto Koch byl zatčen, obviněn z korupce a z trojnásobné vraždy. Den po jeho zatčení došlo i na jeho ženu Ilse, která byla obviněna ze spolupachatelství, přechovávání kradených věcí a ze zahlazování důkazů. Ilse strávila 16 měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Výmaru a navzdory naléhavému „přání“ Heinricha Himmlera, Reichsführera SS, aby byla odsouzena na minimálně šest let, nacistický soud ji pro nedostatek důkazů osvobodil. Její manžel a další zatčení SS-funkcionáři z KZ Buchenwald byli souzeni za přechovávání kradených věcí, za sabotáž branného úsilí, za vraždy a odsouzeni nacistickým soudem k trestu smrti a popraveni. Ilse Koch pak strávila po svém propuštění z vazby oněch pár měsíců do konce války u své rodiny v Ludwigsburgu.
Facit: Manžel Ilse Kochové nebyl, jak se v článku píše, popraven Američany, nýbrž odsouzen německým nacistickým soudem a popraven Němci ještě za války. Ilse Kochové nebylo americkým soudem v červenci 1947 v Dachau prokázáno podněcování k výrobě předmětů z lidské kůže, tím méně k jejich usmrcování za tímto účelem. Byla odsouzena k doživotí, po odvolání byl jí snížen trest na čtyři roky vězení. V roce 1949 bylo znovu zatčena a obžalována z vraždy. Německý Zemský soud v Augsburgu ji 15. 1. 1951 za podněcování k vraždě, pokus o vraždu a podněcování k těžkému ublížení na těle odsoudil k doživotnímu vězení.
Zbývá se pokusit vysvětlit, proč spojenečtí historici překrucují dějepis a lžou. Důvod je jednoduchý. Procesem před IMT v Norimberku se jim podařilo zastřít dvě důležité věci. Za prvé, že spojenci měli rozhodující spoluvinu na rozpoutáni druhé světové války, za druhé se jim zdařilo svalit vinu za židovský a cikánský holocaust výhradně na Německo, ačkoliv o rozsahu šoa byli od počátku informováni a zhola nic proti tomu nepodnikli.
Vůbec první z politiků, který byl informován o vraždění židů prakticky od samého počátku, od 18. 7. 1941 (se zpožděním jednoho jediného měsíce) o obsazích šifrovaných německých vojenských depeší, o střílení civilního obyvatelstva a židů německými policejními zásahovými oddíly v bývalých sovětských územích, byl britský ministerský předseda Winston Churchill. Ten, jako jeden z mála tehdejších vysokých politiků, byl filosemita.
V červnu 1942 se objevily zprávy o milionu usmrcených židů zcela veřejně v britských denících, v červenci 1942 byly k dispozici již jasné důkazy o jejich vraždění. V srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že již zahynulo 1 702 500 židů.
Koncem října 1943 USA, Velká Británie a SSSR vydaly v Moskvě Deklaraci o krutosti, kde se psalo o „postřílení polských důstojníků“, což byla narážka na Katyň, coby o zločinu nacistického Německa. Též v ní byly uvedeny další nacistické zločiny jako popravy francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí, povraždění krétských rolníků, ale ani jedno slovo o perzekuci židů, i když Britům a Američanům bylo známo střílení židovského obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu i skutečnost, že sem a do vyhlazovacích koncentračních táborů v Generalgouvernement byli přesouváni z ghett. V deklaraci byla řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu beze zmínky o osudu židovské menšiny v obou těchto zemích. Mezi Sověty, Poláky a západními spojenci panovala obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození židů, nejvyšší spojenečtí představitelé byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější považovat pouze jako jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o probíhajícím holocaustu věděli, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení židů zvláštní pozornost. Určitě na tom měl vinu tehdy v USA rozšířený velmi silný antisemitismus a skutečnost, že v britské vládě nabyl za dodnes nevyjasněných okolností názor ministra zahraničí antisemity Anthonyho Edena známého obdivovatele Arabů, který se v této záležitosti dokázal prosadit i proti ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi. Tím byla současně i nastoupena cesta k poválečnému zamlčení spojeneckého příspěvku k nerušenému průběhu židovského šoa.
Považovalo se za nanejvýš žádoucí, tak znělo rozhodnutí US-Office of War Information v Londýně (Úřad USA pro válečné informace), německé zločiny v Polsku a v dalších obsazených zemích propagandisticky zveličovat. Bezmezné přehánění se týkalo i Poláků a jejich zpráv propašovávaných za války z komplexu koncentračních táborů Auschwitz přes blízkou hranici do Generalgouvernementu a vysílané rádiem z Krakova do Londýna. „Jsem přesvědčen, že nepřeháním,“ prohlašoval v roce 1949 komunistický funkcionář Bruno Baum, uvězněný za války v KZ Osvětim, „že největší díl osvětimské propagandy, která se rozšířila po světě, byl napsán námi v onom táboře.“ [Maser] Tedy tam věznění bolševici podávali o tamních poměrech zcela určitě i lživé informace.
Proč Německo ani desítky let po válce se nesnaží dezinformace a lži o své historii uvést na správnou míru? Příčina je prozaická. „Správný“, tj. spojenecký výklad německého dějepisu ve SRN, byl do budoucnosti preventivně zajištěn článkem 7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních činitelů se musely a musejí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“, ve skutečnosti i jejich lžemi, dodnes řídit.
Zdroje:
Maser, Werner: Fälschung, Dichtung und Wahrheit über Hitler und Stalin. Kopp Verlag, Rottenburg 2018
Stein, Harry: „Stimmt es, dass die SS im KZ Buchenwald Lampenschirme aus Menschenhaut anfertigen ließ?“ Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora, www.buchenwald.de/1132#sthash.3kBDU5yC.dpuf
Writte, Peter; Tyas, Stephen: A New Document on the Deportation and Murder of Jews during “Einsatz Reinhardt” 1942. In: Holocaust and Genocide Studies, Volume 15, Issue 3, December 2001, https://doi.org/10.1093/hgs/15.3.468, Published: March 01, 2001
http://www.historieblog.cz/2019/03/reakce/
Dva Růžové paloučky a dva České ráje
Tomáš Krystlík
Zcela typickým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský, původním příjmením Szeges, se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Proč by se ale měli exulanté loučit s vlastí, když Slezsko, začínající za Žacléřem, bylo tehdy součástí Království českého? Když u Žacléře překračovali zemskou hranici, bylo to totéž, jako když se cestuje z Čech na Moravu. Nicméně ve Slezsku (a Ašsku, v říšském bezprostředním lénu) nikdo nebyl nucen k rekatolizaci. Navíc, který rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejisté budoucnosti?
Růžové paloučky však mají Češi pro jistotu hned dva: jeden u Žacléře v lokalitě Černá Voda a druhý péčí Aloise Jiráska u Litomyšle mezi obcemi Morašice a Újezdec. Jirásek nesnesl, aby Růžový palouček byl v oblasti osídlené Němci těsně u Slezska a „přenesl“ jej do jazykově české oblasti k Litomyšli, kde ale široko daleko žádná hranice Království českého nebyla. Malíři namalovali vylhané loučení Komenského s vlastí na plátna, jejich reprodukce zamořily školy a kolosální nepravda se stala součástí české historie.
Ze stejných důvodů, proč mají Češi dva Růžové paloučky, mají i dva České ráje – ze své nacionalistické nesnášenlivosti. Ale nepřiznávají se k tomu.
Bohuslav Balbín napsal v třetí knize svých historických miscelaneí: „Právem se litoměřická krajina nazývá rájem Čech, vše jest zde neobyčejně úrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoli druhu, utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské stráně ozdobené vinicemi.“ Litoměřicko nazývá „rohem hojnosti celých Čech“, terminus technicus „ráj“ použil také pro okolí Doksan a jejich kláštera.
Déle než jedno století se s charakteristikou litoměřického kraje coby ráje Čech nic nedělo. Používat a rozšiřovat název Paradies von Böhmen (česky: Český ráj) začali v souvislosti s krajinnými krásami Litoměřicka Němci českých zemí, a byl návštěvníky a turisty šířen dál. Do Litoměřicka i okolních částí severních Čech jich směřovalo zejména ze Saska a severního Německa více než z Prahy a ze středních Čech.
Český ráj popularizovaly jak publikace věnované severočeským lokalitám, tak i rozsáhlejší díla, např. Sommerův popis Království českého. V jeho prvním svazku z roku 1833 je Českým rájem (Paradies von Böhmen) nazýván litoměřický kraj s odvoláním na jeho úrodnost i malebnost. Někdy bylo v užším smyslu Českým rájem označováno buď okolí sevřeného labského údolí mezi Leitmeritz (Litoměřicemi) směrem na Aussig (Ústí nad Labem) a Tetschen (Děčín), Bodenbach (Podmokly) se symbolem oblasti, hradem Schreckenstein (Střekov), nebo západní část Böhmisches Mittelgebirge (Českého středohoří), symbolizovaná horou Milleschauer neboli Donnersberg (Milešovkou). O věhlas této druhé lokality se zasloužil Alexander von Humboldt a hosté lázní v Teplitz-Schönau (Teplicích-Šanově).
Ve všech oblastech Paradies von Böhmen se mluvilo německy. Katolický kněz Vojtěch Kramerius ve svých dopisech z let 1849 a 1850 nesl nelibě, že je vše „v té rajské Litoměřicka krajině poněmčeno“, a v souvislosti s obdobně nazývanou oblastí Teplicka píše o „hnusných, jedovatých Němčourech ze všech stran nás kaceřujících“. To bylo pro jazykové Čechy coby nacionalisty nesnesitelné a vznikla potřeba vytvořit jazykově ryze Český ráj, tj. nějak ho přesunout do česky mluvící části země a ukrást přitom jeho název. V podstatě jedno kam, protože celá česká vlast byla v jejich představách, přibližně od 40. let 19. století, pozemským rájem. Viz Josef Kajetán Tyl: „v sadu stkví se jara květ, zemský ráj to na pohled“ nebo Karel H. Mácha: „šírá vlast, ta česká země – nejmilejší Tobě ráj“.
Nicméně do 80. let 19. století se toho mnoho nedělo. Autoři materiálů propagujících domácí turistiku stále častěji naznačovali, že celá česká země je složena z mnoha jistě krásných částí – každá z nich je tedy kouskem českého ráje. Ještě turistický průvodce po Čechách, vydaný Františkem Řivnáčem v roce 1882 v obou zemských jazycích, spojuje termín ráj Český jednoznačně s okolím Litoměřic. Na jiných místech knihy je sice chváleno i okolí Turnova a Jičína, ale bez použití podobného epiteta.
V roce 1879 publicista Jaromír Hrubý ve své reportáži konstatuje, že pyšný název dali Českému ráji „nějaký Baedeker a po něm poslušní cestovatelé“, a dodává: „Co je nám Čechům do jejich ráje! Či snad tanul právě tento kousek české vlasti Tylovi na mysli, když psal ‚zemský ráj to na pohled‘? Ne, rozhodně ne, ležíť celý za severní mezí národnosti české.“
Český ráj spojený s Českým středohořím umělecky zpochybnila Teréza Nováková v povídce Na zřícenině kostomlatské z roku 1883. Hrdinové tohoto díla rozprávějí na hradní věži o krásách Českého ráje ležícího pod nimi a s hořkostí si uvědomují, že tento ráj v jazykovém smyslu český není: „Ó, toho ráje, v němž my tak chudi!… Jsme cizinci ve vlastním domě.“
Přemístění Českého ráje nebylo možné dál odkládat. Nejvíce se o jeho přestěhování zasloužil Václav Durych, otec Jaroslava Durycha. V roce 1886 se rozhodl vydat první podrobnější popis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Libání, Sobotkou a Kněžmostem, a pro tuto oblast programově použil název Český ráj. Na stránkách jím redigovaného časopisu Slovan lze krok za krokem sledovat Durychův záměr přestěhovat Český ráj. V noticce Český ráj z poloviny června 1886 uvádí, že tímto jménem se právem nazývá „překrásná romantická krajina turnovská se svými půvabnými zámky, zříceninami, velebným horstvem, skalními městy a různými památkami české slávy a moci“. Vzhledem k neexistenci českého tištěného průvodce však prý tento kraj nenavštěvují čeští, ale spíše němečtí turisté. V okolí maloskalského Pantheonu se prý, jak konstatuje jiný materiál, takoví hosté jen hemží, protože „v těchto strmých a malebných skalách jest toho více ku shlédnutí, než v některém prušáckém koutě“. V polovině září ohlásil Durych brzké vydání nádherného ilustrovaného cestopisného díla Z českého ráje. První sešit byl distribuován brzy poté, další postupně následovaly. Durychův vydavatelský čin znamenal rozhodující krok pro novou lokalizaci Českého ráje. Severní okraj nového Českého ráje se sice nacházel nedaleko národnostního pomezí, ale stále ještě na českojazyčné půdě.
Roli centra nového, národnostně správného Českého ráje převzal od německých Litoměřic či Teplic Turnov. Okolí Litoměřic už čeští autoři napříště označovali skromněji – jako Zahradu Čech. Němci z Čech se původního Paradies von Böhmen nevzdali. Jsou tedy dva České ráje. Kvůli českému nesnášenlivému nacionalismu.
http://www.historieblog.cz/2019/03/komentar-dva-ruzove-paloucky-a-dva-ceske-raje/#more-4662
Zcela typickým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský, původním příjmením Szeges, se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Proč by se ale měli exulanté loučit s vlastí, když Slezsko, začínající za Žacléřem, bylo tehdy součástí Království českého? Když u Žacléře překračovali zemskou hranici, bylo to totéž, jako když se cestuje z Čech na Moravu. Nicméně ve Slezsku (a Ašsku, v říšském bezprostředním lénu) nikdo nebyl nucen k rekatolizaci. Navíc, který rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejisté budoucnosti?
Růžové paloučky však mají Češi pro jistotu hned dva: jeden u Žacléře v lokalitě Černá Voda a druhý péčí Aloise Jiráska u Litomyšle mezi obcemi Morašice a Újezdec. Jirásek nesnesl, aby Růžový palouček byl v oblasti osídlené Němci těsně u Slezska a „přenesl“ jej do jazykově české oblasti k Litomyšli, kde ale široko daleko žádná hranice Království českého nebyla. Malíři namalovali vylhané loučení Komenského s vlastí na plátna, jejich reprodukce zamořily školy a kolosální nepravda se stala součástí české historie.
Ze stejných důvodů, proč mají Češi dva Růžové paloučky, mají i dva České ráje – ze své nacionalistické nesnášenlivosti. Ale nepřiznávají se k tomu.
Bohuslav Balbín napsal v třetí knize svých historických miscelaneí: „Právem se litoměřická krajina nazývá rájem Čech, vše jest zde neobyčejně úrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoli druhu, utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské stráně ozdobené vinicemi.“ Litoměřicko nazývá „rohem hojnosti celých Čech“, terminus technicus „ráj“ použil také pro okolí Doksan a jejich kláštera.
Déle než jedno století se s charakteristikou litoměřického kraje coby ráje Čech nic nedělo. Používat a rozšiřovat název Paradies von Böhmen (česky: Český ráj) začali v souvislosti s krajinnými krásami Litoměřicka Němci českých zemí, a byl návštěvníky a turisty šířen dál. Do Litoměřicka i okolních částí severních Čech jich směřovalo zejména ze Saska a severního Německa více než z Prahy a ze středních Čech.
Český ráj popularizovaly jak publikace věnované severočeským lokalitám, tak i rozsáhlejší díla, např. Sommerův popis Království českého. V jeho prvním svazku z roku 1833 je Českým rájem (Paradies von Böhmen) nazýván litoměřický kraj s odvoláním na jeho úrodnost i malebnost. Někdy bylo v užším smyslu Českým rájem označováno buď okolí sevřeného labského údolí mezi Leitmeritz (Litoměřicemi) směrem na Aussig (Ústí nad Labem) a Tetschen (Děčín), Bodenbach (Podmokly) se symbolem oblasti, hradem Schreckenstein (Střekov), nebo západní část Böhmisches Mittelgebirge (Českého středohoří), symbolizovaná horou Milleschauer neboli Donnersberg (Milešovkou). O věhlas této druhé lokality se zasloužil Alexander von Humboldt a hosté lázní v Teplitz-Schönau (Teplicích-Šanově).
Ve všech oblastech Paradies von Böhmen se mluvilo německy. Katolický kněz Vojtěch Kramerius ve svých dopisech z let 1849 a 1850 nesl nelibě, že je vše „v té rajské Litoměřicka krajině poněmčeno“, a v souvislosti s obdobně nazývanou oblastí Teplicka píše o „hnusných, jedovatých Němčourech ze všech stran nás kaceřujících“. To bylo pro jazykové Čechy coby nacionalisty nesnesitelné a vznikla potřeba vytvořit jazykově ryze Český ráj, tj. nějak ho přesunout do česky mluvící části země a ukrást přitom jeho název. V podstatě jedno kam, protože celá česká vlast byla v jejich představách, přibližně od 40. let 19. století, pozemským rájem. Viz Josef Kajetán Tyl: „v sadu stkví se jara květ, zemský ráj to na pohled“ nebo Karel H. Mácha: „šírá vlast, ta česká země – nejmilejší Tobě ráj“.
Nicméně do 80. let 19. století se toho mnoho nedělo. Autoři materiálů propagujících domácí turistiku stále častěji naznačovali, že celá česká země je složena z mnoha jistě krásných částí – každá z nich je tedy kouskem českého ráje. Ještě turistický průvodce po Čechách, vydaný Františkem Řivnáčem v roce 1882 v obou zemských jazycích, spojuje termín ráj Český jednoznačně s okolím Litoměřic. Na jiných místech knihy je sice chváleno i okolí Turnova a Jičína, ale bez použití podobného epiteta.
V roce 1879 publicista Jaromír Hrubý ve své reportáži konstatuje, že pyšný název dali Českému ráji „nějaký Baedeker a po něm poslušní cestovatelé“, a dodává: „Co je nám Čechům do jejich ráje! Či snad tanul právě tento kousek české vlasti Tylovi na mysli, když psal ‚zemský ráj to na pohled‘? Ne, rozhodně ne, ležíť celý za severní mezí národnosti české.“
Český ráj spojený s Českým středohořím umělecky zpochybnila Teréza Nováková v povídce Na zřícenině kostomlatské z roku 1883. Hrdinové tohoto díla rozprávějí na hradní věži o krásách Českého ráje ležícího pod nimi a s hořkostí si uvědomují, že tento ráj v jazykovém smyslu český není: „Ó, toho ráje, v němž my tak chudi!… Jsme cizinci ve vlastním domě.“
Přemístění Českého ráje nebylo možné dál odkládat. Nejvíce se o jeho přestěhování zasloužil Václav Durych, otec Jaroslava Durycha. V roce 1886 se rozhodl vydat první podrobnější popis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Libání, Sobotkou a Kněžmostem, a pro tuto oblast programově použil název Český ráj. Na stránkách jím redigovaného časopisu Slovan lze krok za krokem sledovat Durychův záměr přestěhovat Český ráj. V noticce Český ráj z poloviny června 1886 uvádí, že tímto jménem se právem nazývá „překrásná romantická krajina turnovská se svými půvabnými zámky, zříceninami, velebným horstvem, skalními městy a různými památkami české slávy a moci“. Vzhledem k neexistenci českého tištěného průvodce však prý tento kraj nenavštěvují čeští, ale spíše němečtí turisté. V okolí maloskalského Pantheonu se prý, jak konstatuje jiný materiál, takoví hosté jen hemží, protože „v těchto strmých a malebných skalách jest toho více ku shlédnutí, než v některém prušáckém koutě“. V polovině září ohlásil Durych brzké vydání nádherného ilustrovaného cestopisného díla Z českého ráje. První sešit byl distribuován brzy poté, další postupně následovaly. Durychův vydavatelský čin znamenal rozhodující krok pro novou lokalizaci Českého ráje. Severní okraj nového Českého ráje se sice nacházel nedaleko národnostního pomezí, ale stále ještě na českojazyčné půdě.
Roli centra nového, národnostně správného Českého ráje převzal od německých Litoměřic či Teplic Turnov. Okolí Litoměřic už čeští autoři napříště označovali skromněji – jako Zahradu Čech. Němci z Čech se původního Paradies von Böhmen nevzdali. Jsou tedy dva České ráje. Kvůli českému nesnášenlivému nacionalismu.
http://www.historieblog.cz/2019/03/komentar-dva-ruzove-paloucky-a-dva-ceske-raje/#more-4662
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)