sobota 23. června 2018

Proč dezinterpretujete dějiny, pane Dejmku?


Tomáš Krystlík



Jindřich Dejmek z Historického ústavu AV ČR specializující se na dějiny mezinárodních vztahů ve 20. století poskytl Českému rozhlasu rozhovor k nedávnému vyjádření kancléřky Angely Merkel o vyhánění Němců po druhé světové válce, která řekla, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění. Jenže ve svém rozhlasovém interview určeném široké veřejnosti pan Dejmek propagandisticky lže (https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-angela-merkelova-jindrich-dejmek_1806211301_pj), když tvrdí, že „britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942… Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943“ To není pravda. 2. 7. 1942 napsal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To však nepředstavuje v žádném případě konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, Polska, Jugoslávie nebo z Maďarska! Pana Dejmka usvědčují z manipulace s historickou pravdou i události v roce 1945. Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Edvard Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s Philipem Nicholsem, britským vyslancem u československé vlády v Londýně. „Žádal jsem (Beneš)… jasnou a definitivní formuli, zejména abychom mohli vydati zákon, v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“ Nichols naopak požadoval, aby zákony o vyhánění vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi a naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila jen svůj program, nikoli aby vydala zákon. Beneš pak pronesl k Nicholsovi ve spojitosti s transferem československých Němců nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami.“ Tak se také stalo, ČSR tedy československé Němce vyháněla hned od 9. 5. 1945 bez vědomí západních spojenců jen do sovětských okupačních zón – Američané československé Němce téměř do konce roku 1945 do své okupační zóny nevpouštěli a bránili Čechům tak učinit ilegálně. Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Winston Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat. Stejný názor v této věci zastávali i Američané. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu. Proč se, pane Dejmku, snažíte navodit, že Velká Británie a USA se rozhodly pro transfer již v roce 1942, když se mu ještě v roce 1945 snažily zabránit?



Podle J. Dejmka „konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu v zásadě padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ“. Ani to není pravda, o transferu tam jednáno nebylo. 28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba.“ Tímto Velká Británie zradila svého polského spojence, kvůli kterému v 3. 9. 1939 vypovězením války Německu a Slovensku vyvolala celoevropský ozbrojený konflikt, který pak přerostl ve světovou válku. Franklin D. Roosevelt v Teheránu při soukromém klábosení se Stalinem jen ve dvou s tlumočníky řekl, že ohledně sovětských požadavků podržet si východní Polsko zabrané v roce 1939 nebude dělat potíže. Kde je ono spojenecké rozhodnutí o odsunu, pane Dejmku? Že Churchill ústně něco Stalinovi nabídl a Roosevelt v soukromé debatě se Stalinem připustil, že nebude Stalinovi v jeho záměru podržet si východní Polsko dělat potíže, nelze přece interpretovat jako spojenecké rozhodnutí o „principu odsunu“!



O kus dále pan Dejmek tvrdí: „Němci českých zemí „v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu.“ Sudetoněmecká strana (SdP) sice dostala od německého státu na předvolební agitaci 1935 finanční podporu zejména od Národního svazu pro němectví v zahraničí a německého ministerstva zahraničí, nicméně její volební program nebyl vůbec nacistický. Jejím cílem byla autonomie v rámci ČSR. Kdyby SdP podle podle pana Dejmka „měla tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu“, nebyla by připuštěna k volbám a československé úřady by ji hbitě rozpustily stejně, jak v roce 1933 udělaly s československými politickými stranami Německou nacionálně socialistickou dělnickou stranou (DNSAP) a Německou nacionální stranou (DNP).



Takže tvrzení o blízkosti Sudetoněmecké strany k nacionálnímu socialismu je záměrně nepravdivé. Do komunálních voleb v květnu 1938 měla SdP karlovarské požadavky vznesené 24. 4. 1938 jako svůj volební program. Ty sice požadovaly mj. i svobodu přiznání se k německému světovému názoru, nicméně se SdP vedením složeným z bývalých členů Svazu kamarádství, spannistů, kteří představovali pro nacisty po komunistech největší ideologické nepřátele, k nacismu nehlásila. Sudetští Němci vůbec neměli politickou stranu, která by se klonila k německému nacionálnímu socialismu nebo k secesi území od Československa!



Další páně Dejmkova nepravda: „V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945“. Nebyl „odsouhlasen“, pane Dejmku, protože v protokolu z jednání se praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Sloveso „uznávají“ neznačí, že ony vlády s transferem souhlasí! To by protokol z konference v Postupimi musel obsahovat například jeden z následujících obratů: „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, což neobsahuje.“



Pan Dejmek také říká: „Nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.“ Ale fuj, pane Dejmku! Češi počínaje 12. 9. 1942 rozkazem Reichsführera SS Heinricha Himmlera platícím až do konce války měli být přenárodňováni za jím zmírněných rasových požadavků. Po Němci provedených statistických šetřeních se přenárodnění mělo týkat 87,54 % Čechů (bez židů) a pouze 0,015 % české populace (bez židů) mělo být vystěhováno do Generalgouvernement, zbytek měl zůstat v Říši. Kde tedy máte vyhlazování Čechů, pane Dejmku? Proč také nevysvětlíte, pane Dejmku, že Dánsko, Belgie, Francie, Itálie, Rumunsko, SSSR své Němce po druhé světové válce nevyháněly, Holandsko vyhnalo jen necelé čtyři tisíce z cca 120 tisíc v zemi a Maďarsko se uvolilo vyhnat jen asi jednu třetinu z nich?



Na závěr rozhovoru tvrdíte další nehoráznost, pane Dejmku: „Byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska.“ Vaše časové vymezení nepřipouští nic jiného, než že míníte proslavenou českou bajku o vyhánění Čechů ze Sudet po jejich připojení k Říši. Nikdo je nevyháněl – a Vy to musíte vědět – ani Wehrmacht, ani policie, ani Gestapo, ani dosazená německá správa. Ostatně: jsou snad Vám známy nějaké fotografie zobrazující Čechy pod německým vojenským nebo policejním dohledem nakládané na vlaky, nákladní vozy, nebo jimi eskortované do vnitrozemí? Naprostá většina Čechů ale přitom odešla do vnitrozemí kvůli ztrátě obživy, když je tam československý stát již vydržovat nemohl. Někteří odcházeli i z obav, jak se k nim bude chovat okolní německé obyvatelstvo, když vůči němu po dvě desetiletí vystupovali pod ochranou československého státu velkopansky a přezíravě jako kolonizátoři.



Jelikož je pan Dejmek odborníkem na dějiny 20. století, nelze se domnívat, že jde o nechtěné omyly způsobené nedostatečnou znalostí tematiky. Je to pokus národovce Jindřicha Dejmka ovlivnit veřejnost, aby byla znovu utvrzena v představě skvělého českého národa, jemuž bylo a je ubližováno, a neméně báječného českého státu. Jen, proboha, neříci celou pravdu!



čtvrtek 21. června 2018

České potrefené husy kejhají


Tomáš Krystlík

Dalo se téměř s jistotou předvídat, že slova německé kancléřky: „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálně socialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění," vyřčená 19. 06. 2018 v berlínském muzeu v rámci Dne připomínky útěku a vyhnání, vyvolají reakci české strany.

Například Miroslav Kulhavý v článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Miroslav-Kulhavy-Tak-pruhledny-manevr-Vam-pani-Merkel-nezbasti-ani-politicky-analfabet-540860 tvrdí, že „Němci v Čechách a na Moravě“ usilovali „o rozvrat republiky, vyhánění a zabíjení českých starousedlíků v pohraničí“, vnímali „Slovany jako podřadnou rasu… o odsunu rozhodly vítězné mocnosti… němečtí antifašisté dostali generální pardon a mohli zůstat“.

Pane Kulhavý, Němci českých zemí si přáli autonomii v rámci ČSR, ne odtržení, aby nebyli v každé maličkosti přehlasováváni československým národem a podniky v pohraničí dostaly veřejné zakázky i bez toho, že nemají většinu zaměstnanců Čechů. Nesměl se například nový parčík ve vsi pojmenovat bez povolení ministerstva vnitra Praze, podniky v německých sídelných územích musely propustit Němce a nabrat Čechy – pokud byla centrála v Praze, tak muselo být českých zaměstnanců 95 % jako bylo národnostní složení obyvatelstva v sídle firmy – aby měly šanci získat nějakou veřejnou zakázku. Neexistuje žádný pokyn nebo rozkaz německých správních, vojenských, policejních orgánů k vystěhování jediného Čecha z pohraničí po jeho připojení k Říši. Čeští starousedlíci nebyli vyháněni ani zabíjeni – dostali německé občanství přiděleno bez ohledu na národnost, aniž se jich kdo ptal, zda ho chtějí. Češi nebyli podřadnou rasou, Němci je chtěli en bloc poněmčit. To neuděláte s někým, koho považujete za podřadného! O odsunu nerozhodovaly vítězné mocnosti, ty jen vzaly jeho existenci na vědomí. Němečtí antifašisté dostali generální pardon jen na papíře. I když mohli doložit svou „aktivní účast v boji za zachování celistvosti a za osvobození ČSR“, zúžily národní výbory pojem antifašista natolik, že antifašisty se nemohli stát ani sudetští Němci, kteří byli v odstoupených územích Německu po Mnichovu z politických důvodů uvězněni.

Štěpán Kotrba tvrdí(https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Strilet-Nemce-Po-dnesnich-slovech-Merkelove-o-Sudetacich-to-zacalo-litat-540827): „Pro zastřelení některých Němců existuje morální ospravedlnění ještě i dnes, natož v létě 1945.“ Tímto názorem se pan Kotrba vyřadil z řad civilizovaně se chovajících lidí.

Pokud by se snad křivdy minulosti měly připomínat, pak by podle Michala Haška Češi měli připomínat Němcům nejen 12 let vlády Adolfa Hitlera, ale také vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938. Dále Hašek si klade řečnickou otázku: „Přepíšeme učebnice historie a omluvíme se za atentát na Heydricha? Otočím to, morálně tedy máme nárok na reparace za statisíce mrtvých Čechoslováků od září 1938 (válka v Sudetech) po květen 1945 a zdevastovanou zemi... takže kdy nám je německá vláda paní kancléřky Merkelové splatí?“

Panu Haškovi nutno připomenout, že Češi nebyli ze Sudet počínaje říjnem 1938 vyháněni, odcházeli sami, nebo byli jako úředníci a státní zaměstnanci přeloženi do vnitrozemí. Přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště uváděli „skutečné potíže politické (11,92 %), skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33 %), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %), jiné důvody (8,37 %), důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně (3,71 %). Nikde zde nefiguruje násilí, navzdory tomu, že tato sociologická studie vyšla bezprostředně po válce, ještě v roce 1945, kdy veřejné mínění bylo ostře zaměřeno proti Němcům. Jinak je třeba s panem Haškem souhlasit, že české učebnice dějepisu je naléhavě nutné přepsat. Jaká „válka v Sudetech“ pane Hašku? Snad tím nemyslíte třídenní potyčky v naprosté menšině sudetoněmeckých měst počínaje 14. 09. 1938? O reparacích pojedná pozdější samostatný článek. Německé reparace byly zastaveny v roce 1962 i pro dalších 17 zemí, takže jaké „splacení“? Československo nebylo po válce zdevastovanou zemí, naopak. Po Švýcarsku mělo nejmodernější a nejméně poškozený průmysl v celé Evropě, bylo skladištěm potravin pro celou Říši - hlad internovaných Němců, příděly kaloricky nižší než v německých koncentrácích byl uměle českou stranou vyvolán.

Miloš Zeman dal najevo, že s paní Merkelovou hluboce nesouhlasí. Nicméně se prezident ani premiér k tomu vyjadřovat neměli.

Jiří Vyvadil (ČSSD) dokázal, že vůbec nezná historická fakta, když napsal: „Jako následovník dr. Edvarda Beneše – no, nesmějte se mi – byl jsem předsedou strany, která byla jeho zázemím“. Pane Vyvadile, Benešovým „politickým zázemím“ byla ČSNS (Československá strana národně socialistická), jejíž byl členem, nikoli ČSSD!

Sociolog Petr Hampl označil Merkelovou za nacistickou bábu (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nacisticka-baba-padlo-o-Merkelove-Pritvrzuje-i-Hrad-Ivan-Gabal-nadava-Cechum-Od-Bakaly-zni-Kecy-Okamury-neposlouchat-540880) a zeptal se, zda by jí stačil milion mrtvých k tomu, aby uznala, že odsun Němců byl oprávněný. „Tak podle Merkelové není skoro 400 000 zabitých dostatečným ospravedlněním odsunu. Drzost té nacistické báby je neuvěřitelná. Milion mrtvých by ji uspokojil? Nebo jsme všichni podlidé, takže nehraje roli žádný počet mrtvých?“

Pan Hampl dokládá svým názorem, jak se Češi dosud nevyrovnali se svým vražděním československých Němců po druhé světové válce. Pane Hample, podlidé Češi přece nemohou být, když je jako jediný (!) okupovaný národ Evropy chtěli Němci poněmčit. Ani germánské národy (Holanďany, Vlámy, Dány, Nory) ne. Cožpak si k sobě pozdvihnete podlidi?

Tomáš Tyl, jsa právníkem, vůbec netuší, že Češi po odstoupení území Německu nebyli odtud vyháněni, Německo jen přidělilo starousedlým Čechům a jejich potomkům bez ptaní německé občanství a mezi válkami přistěhovavší Čechy nechalo na pokoji. Naprostá většina Čechů odešla pro ztrátu obživy – přestali být v pohraničí vydržováni československým státem, někteří též preventivně z obav, jak se k nim budou chovat němečtí sousedé, ke kterým se chovali povýšeně jako kolonizátoři, když je už nechrání československý stát. I další Tylovo tvrzení je nepravdivé: Němci nehodlali český národ vyhladit. 87,54 % Čechů mělo být poněmčeno, 12,45 % nevhodných k pře­ná­rodnění mělo být pracovně nasazeno ve sta­ré Říši k „pozvolné převýchově“. Tzv. zcela rasově neúnosným, zastoupeným v české populaci jen 0,015 % (třem lidem z dvaceti tisíc), hrozilo vystěhování na východ, do Generalgouvernement. Kde máte ono vyhlazení, pane Tyle? A když nazýváte paní Merkel nacistkou, víte vy vůbec, jak je národní socialismus definován, a že se jedná o ryze český vynález, který Němci jen převzali?

S názorem pana Ivana Gabala lze souhlasit: „Nejsme zvaní na klíčovou poradu nejvlivnějších zemí EU k migrační politice… Ale nalítneme na marginální výrok Merkelové o vyhnání Němců a budeme se bavit o něm, jen abychom se nedostali ke strategickému tématu? Jsme tak infantilní?“ K výrokům pana Gabala nutno dodat, že komentáře v českých médiích sympatizující s požadavkem H. Seehofera, odmítat na německé hranici všechny uprchlíky registrované již v jiných zemích a vracet je zpět, nezmínily ani jednou, že Seehoferovým počínáním se jen urychlí vznik trvalého EU-přerozdělovacího systému, v Česku tak obávaného Dublinu IV, i když se třeba bude nazývat jinak. Též nezazněl ani jeden hlas, že Seehoferův požadavek, ke kterému se kloní i Sasko, je nerealistický, protože uprchlíci budou od německých hranic vraceni do Řecka, Itálie, Španělska, částečně i do Rumunska, případně i do Libanonu, Jordánska a Turecka, a „cílové“ země tím budou hospodářsky přetíženy. Další variantou je, že uvíznou někde po trase do země, kde byli poprvé registrováni. Pro „tranzitní“ státy, kde cestou zůstanou, to představuje enormní ekonomické zatížení a navíc nejsou většinou schopny je integrovat do pracovního procesu. Ani pro Bavorsko to není Seehoferova myšlenka příliš reálná – ze 70 hraničních přechodů, jsou dnes jen tři hlídané. Prosadila-li by se, znamenalo by to zbývajícíh 67 obsadit kontrolami a k tomu hlídat i zelenou hranici, což by si vyžádalo enormní finanční náklady. I tom byla česká média povinna referovat. Nereferovala.

Pan Tomáš Pecina k výroku německé kancléřky a k následné české reakci správně podotýká (https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/o-bezprostrednosti-nekterych-pricin): „Přitom (Merkel) ovšem pravdu nemá. Vyhnání nebylo bezprostředním důsledkem nacistických zločinů, nýbrž ty byly pro ně záminkou: není zde tedy vztah příčiny a následku, tak často opakovaný českou stranou, nýbrž dávno formulovaného záměru a záminky k jeho (brutální) realisaci. Plán na odněmčení českých zemí nevznikl až ve 20. století a už vůbec ne až po Mnichovu, jak oficiální česká historiografie ad nauseam proklamuje: myšlenka ethnického vyčištění území obývaného Čechoslovany od Čechoněmců – a často i těch jeho oblastí, které nikdy významné slovanské osídlení neměly, optimálně celého území historického českého státu – jako politického cíle doprovázejícího emancipační úsilí národních buditelů je dokládána opakovaně a nikoli jako jednotlivé excesy, nýbrž spíše jako jeho průvodní znak.“




pondělí 18. června 2018

Oslavovat atentát na Heydricha s použitím nepravd je nevhodné


Tomáš Krystlík



Řeč je o článku Jana Zieglera https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Ziegler-Atentat-na-Heydricha-byl-vrcholem-ceskeho-odboje-540431. Pět pajány na atentát a používat k tomu nepravdivé argumenty, je nedůstojné, i když je vedeno dobrými úmysly.

Pan Ziegler například tvrdí: „Já bych smrt zastupujícího říšského protektora nenazval vraždou, ale zaslouženou odplatou za zločiny, kterých se třetí muž Třetí říše dopustil. Nezapomínejme, že právě Heydrich předsedal v lednu 1942 konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína posvěcující holocaust, jehož výsledkem bylo šest milionů zavražděných Židů.“ Konference ve Wannsee rozhodla v lednu 1942 o tzv. konečném řešení pro evropské židy – místo vystěhování mimo Evro­pu za války téměř neuskutečnitelného kvůli převaze britského válečného námořnictva, nastoupil plán transferu na východ Evropy, do dobytých sovětských území. Po zahájení útoku proti SSSR se začalo uvažovat o tom, že se po rych­lém vojenském vítězství židé pošlou do opuštěných táborů GULAGu, zejména za Uralem. Těsně před kon­ferencí ve Wannsee Hitler rozhodl, když válka proti Sovětskému svazu přináší prostory pro vystěhování židů na východ, do dobytých území, že se s jejich exodem na Madagaskar již nemusí počítat. Konference jednala o způsobech jejich deportování do nových východních území, přičemž ze stěhování měli být vyloučeni židovští vojen­ští veteráni z první světové války, osoby starší 65 let a židé, kteří pracují v podni­cích důležitých pro válečné úsilí. Snad není třeba se zmiňovat, že protokol z konference ve Wannsee neobsahuje ani náznak toho, že židé tam mají být zlikvidováni.

Dále pan Ziegler tvrdí: „A dá se říci, že v jeho důsledku (atentátu) britská vláda nakonec anulovala Mnichovskou dohodu.“ Velká Británie nikdy neanulovala Mnichovskou dohodu. Dodnes tak neučinila! Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká zá­vaz­­ků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V do­pi­se také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žád­­né změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ To sice znamenalo, že ne­­bude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostat­ním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Dále pan Ziegler tvrdí: „Bohužel se najdou jedinci, kteří tento mimořádně statečný čin znevažují, tvrdí, že byl zbytečný a v jeho důsledku němečtí nacisté vypálili Lidice, povraždili všechny tamní muže a také většinu žen a dětí. A za osud této obce u Kladna prý mohou parašutisté, Beneš apod. Prezidentu Edvardu Benešovi je možné vytknout leccos, ale rozhodně ne Heydrichovu smrt.“ Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující říšský protek­tor Kurt Daluege, a které některý z parašutistů vyzradil Gestapu. Pro srovnání: v Par­du­bi­­cích bylo dvanáct záchytných adres, v Pra­ze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Le­­žá­kách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (zde je rukopis kriminálního komisaře Gestapa Pannwitze nečitelný). Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, kte­­rý měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrý­­vají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kte­­rém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé – bez jakékoli další perzelkuce – vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, cel­kem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

Kdo jiný si přál Heydrichovu smrt než E. Beneš? Britové Be­­nešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných ze­­mích, pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umis­­ťovalo vždy až ke konci každého seznamu. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpra­­vodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Fran­cou­zi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ Beneš předem za­­kal­­kuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Potřeboval mj., aby Britové uznali jeho prozatimní vládu v Londýně za trvalou, jako měly ostatní okupované státy. K tomu se ale britská vláda neměla, argumentovala faktem, že Češi mají jednu svou protektorátní vládu v Praze, Slováci druhou v Bratislavě, takže k čemu by jim byla třetí vláda v Londýně s trvalým statutem?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Oslavovat-atentat-na-Heydricha-s-pouzitim-nepravd-je-nevhodne-540531

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pet-pajany-na-atentat-na-Heydricha-je-nedustojne-vzkazuje-historik-Krystlik-Monstrozni-akci-si-prosadil-Benes-pocital-s-desitkami-tisic-lidskych-obeti-540555

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-je-vul-Skandal-kolem-parasutistu-kteri-zbavili-svet-Heydricha-Jde-o-Cesky-rozhlas-540603








pátek 15. června 2018

Proč se neřekne pravda ani po století?


Tomáš Krystlík



V letošním jubilejním stém roce od založení Československé republiky lze očekávat vyšší výskyt článků touto událostí se zabývajících. Jeden z nich https://technet.idnes.cz/ceskoslovensko-1918-narodni-rada-francie-dyx-/pred-100-lety.aspx?c=A180611_144241_pred-100-lety_vov se objevil i s doprovodným videem v iDnes.cz. Jak článek, tak video obsahují nepravdy zkreslující náhled na československou historii. Podle onoho článku Francie v červnu 1918 uznala Československou národní radu v Paříži. Jenže ona Rada měla od začátku až do konce své existence, do listopadu 1918, tj. až do konce první světové války, pouze název: Conseil National des Pays Tchèque, Národní rada zemí českých, takže výrok ve zmíněném článku: „Francie před 100 lety uznala Československou národní radu“ je nepravdivý. (Navíc k článku připojená fotografie pochází z Velké Británie za druhé světové války. Inu, „kvalitní“ redaktorská práce!)

Masaryk s Benešem onen falešný název Rady záměrně používali ve všech svých oficiálních dokumentech a v memorandech k ovlivnění státníků Dohody ve snaze, aby takto zamýšlený český samostatný stát in spe odsouhlasili. Slovensko podle původně mladočeských názorů a panslavistických představ mělo vytvořit spojení s ruskou říší a tím dodat novému státnímu útvaru zdání podpory proti Němectvu, které obklopovalo české země ze tří stran. Masaryk i Beneš tedy záměrně lhali a s nimi lžou čeští historici dodnes.

Čeští historici též úpěnlivě zamlčují, že až do začátku srpna 1918 neměli ruští bolševici většího zastánce než právě v Tomáši G. Masarykovi, který byl zásadní odpůrce vojenské intervence proti sovětské vládě bez ohledu, zda se uskuteční s československými legiemi na Rusi nebo bez nich, chtěl za každou cenu zabránit střetu legií s ruskými bolševiky, které nazýval svými „spolurevolucionáři“. Vyzval státníky Dohody, aby sovětskou vládu diplomaticky uznali, což rozkatilo zejména Milana R. Štefánika. Masaryk se zastával ruských bolševiků tak intenzivně, že tajemník ministra zahraničí USA Roberta Lansinga Breckinridge Long v dubnu 1918 napsal, že Masaryk přicestovavší s britským pasem do USA z Vancouveru „chce navštívit Washington D. C. v zájmu ruské bolševické vlády“, a v druhé zprávě o tři dny později, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“.

Americký prezident Woodrow Wilson podepsal 27. 6. 1918 dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samo­statných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie. Spojené státy současně odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. Masaryk tedy oportunisticky otočil o 180° a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 Československému vojsku na Rusi (legiím) najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Masaryk se po válce ani slovem nezmínil, že během války ruské bolševiky po většinu doby vehementně a účinně podporoval. Masarykovi se podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se do středoevropské unie. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu, byla to jen vějička, aby Wilson se vznikem československého státu souhlasil.

Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum opět s falešným názvem Rady: Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. Není divu, že tento dokument byl po první světové válce v ČSR prohlášen za tajný, Masaryk v něm opět velkolepě lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích

českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem, Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí, představitelé českých politických stran doma neměli o tom ani tušení. Česká družina v Rusku (součást ruské armády vytvořená z Čechů s ruskou státní příslušností) byla zorganizována místní českou kolonií a nikoliv Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu lživě psal Masaryk. Dále v něm tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc civilistů, ve skutečnosti jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popravena asi tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby. USA jako poslední ze států Dohody nakonec Čechoslováky 3. 9. 1918 coby bojující spojenecký národ uznaly - po francouzském uznání z 29. 6. a brit­­ském z 9. 8. 1918.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro československou spoluválčící vlá­du. Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud ne­existujícího státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti Ná­rod­ní rada zemí českých) byla založena v únoru 1916, její složení a federální pra­vidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce je­jího předsedy, Masaryka, byly stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny zfalšoval. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumen­ty do­razily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost. Je příznačné, že tato Be­nešova falza nebyla v ČSR nikdy zveřejněna.

Neměli bychom si po tak dlouhé době snad přestat přikrášlovat skutečnost a lhát? Ne dětinsky líčit vlastní minulost a začít se smiřovat s faktem, že Československá republika vznikla ze lží, nekalých machinací a klamání spojenců Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem.