pátek 14. prosince 2018

Seriál České televize Česko-německé století


Tomáš Krystlík

S názorem na pětidílný seriál České televize Česko-německé století uvedeným ve www.reflex.cz/clanek/komentare/91698/ceska-televize-konecne-zabodovala-serial-cesko-nemecke-stoleti-resi-stare-tragedie-s-nadhledem.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu lze rámcově souhlasit. Proti předchozím obdobným TV-pořadům neprezentuje Němce českých zemí jen coby zavilé a od nepaměti nepřátele holubičího českého národa, nýbrž naznačuje, že byli Čechům povahově vlivem soužití po mnohé generace blízcí, ba nejbližší.

Seriál režiséra a scénáristy Jiřího Fiedora tedy československé Němce nevykresluje jako přistěhovalce, kolonisty, lumpy, vrahy, nevypráví pouze, jak Čechům ubližovali, což činily předchozí televizní pořady s obdobnou tématikou, snaží se, a to je nutné ocenit, o neutrální pohled na celou etapu jejich vzájemného soužití s Čechy ve 20. století. Kdo se chce podívat, tak všech pět dílů je v https://www.ceskatelevize.cz/porady/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/dily/. Ale jak to bývá, ne vše se povede beze zbytku, bez vad na kráse, které jdou na vrub zejména scénáristovi a režiséru panu Jiřímu Fiedorovi a odborným poradcům seriálu, historikům Matějovi Spurnému a Liboru Svobodovi. Proč dopustili, aby se v seriálu objevovaly nepravdy, které se neshodují s historickými fakty? Předvedu to na dvou namátkově vybraných příkladech.

Narátor v komentáři k filmovým záběrům tvrdí, že Beneš v roce 1943 docílil souhlas Velké Británie, USA a SSSR s odsunem československých Němců. To je vyslovená nepravda, lež českých historiků. SSSR se sice ústně stavěl pozitivně k Benešovým úmyslům vyhnat ze země německé obyvatelstvo, Velká Británie a USA svůj souhlas k tomu nikdy neudělily. Ani po válce ne, protože na konferenci v Postupumi jen "uznaly, že transfer musí být proveden a dokončen", což není souhlas.

Beneš podle svého vlastního tvrzení dostal svolení s transferem od amerického prezidenta Roosevelta při své návštěvě v USA v roce 1943. O Benešových rozhovorech s Rooseveltem ale neexistují písemné záznamy, ztratily se, americké ministerstvo zahraničí o nějakém souhlasu svého prezidenta v tomto smyslu nic neví. Jediným svědkem Rooseveltova údajného souhlasu je Beneš sám.

2. 7. 1942 psal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To vydávají čeští historici za britský souhlas s tranferem československých Němců, byť to nepředstavuje souhlas s vyháněním Němců z ČSR! Britské vládě se po návštěvě Beneše u Roosevelta v USA doneslo, že se Beneš v soukromých rozhovo­rech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dala proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připo­mnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo něja­ké­ho určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“ Čeští historici se dodnes drží Benešova výkladu, tedy lžou.

Stanovisko vlády USA z z 31. 1. 1945 znělo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Be­neš), by se měly uskutečňovat na základě patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a za me­­zinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl pro­bíhat po­stupně s cílem usnadnit spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda nebude dosaže­na, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na zá­kladě výše uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést takovou jednostrannou akci. Pro­tože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departe­ment souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říš­ských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být po­necháno spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce učinili pravý opak.

Obdobně jako americká reagovala 8. 3. 1945 i vláda britská prostřednictvím nóty: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memo­ran­da s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochope­ním prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problé­my v sou­vislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky ne­prodiskutu­je se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsa­že­né v memo­randu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přá­ní prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veli­čen­stva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jas­ně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spo­jencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to opět rovnalo zákazu.

Druhý příklad. Tvrzení narátora, že ČSR 2. 8. 1945 na žádost velmocí z postupimské konference zastavila odsun německého obyvatelstva do doby, než Kontrolní rada pro Německo stanoví pro řádný transfer organizační pokyny a časové rozvrhy, je také lež. ČSR začala Němce českých zemí vyhánět hned 9. 5. 1945, ale protože Američané do své okupační zóny sudetské Němce nepřijímali prakticky až do konce roku 1945 - vpouštěli jen Němce bez domova z východních území Německé říše bez omezení denního limitu osob a Němce přistěhovavší se do českých zemí za války v maximálním počtu 2000 osob denně – byli Němci českých zemí vyháněni do sovětských okupačních zón v Německu a Rakousku. Rusové pak oznámili, že do svého okupačního pásma jen v Německu převzali do 12. 12. 1945 z ČSR 773 840 Němců. Tak obrovské množství nevyženete během necelých tří měsíců (od 9. 5. do 2. 8.), takže československý stát pokračoval ve vyhánění i po tomto datu, byť světu lživě předstíral, že s vyháněním přestal! Transfer podle podmínek Kontrolní rady pro Německo vydaných 20. 11. 1945 začal až v lednu 1946.

Systematickou vadou seriálu je skutečnost, že výpovědi českých historiků, kteří do kamery tvrdí relativně často polopravdy a nepravdy, nikdo nekoriguje. S něčím takovým se oba odborní poradci-historici a scénárista nenamáhali.

pátek 7. prosince 2018

Požadavky Sudetoněmecké strany

Tomáš Krystlík

V článku http://www.historieblog.cz/2018/10/dokument-karlovarsky-program/ se vyskytuje dost chyb a nepřesností.
Určitě je značný rozdíl, když se tam třetí požadavek z celkových osmi karlovarských požadavků z 24. 4. 1938 českému čtenáři podává ve zmanipulovaném překladu coby „uznání nedotknutelnosti německého sídelního území“ místo „stanovení a uznání německého sídelního území“, jak zní korektní překlad.
Není pravda, že sudetoněmecké karlovarské požadavky pocházejí od Hitlera. Zpracovalo je vedení SdP samo. Henleinovi Hitler 28. 3. 1938 při prvním oficiálním setkání obou sdělil, že „zamýšlí československý problém v dohledné době řešit“, a dodal, že „Říše sama nezasáhne a za události je nadále odpovědný Henlein sám“. Henlein na žádost Hitlera tehdy přebírá úlohu hájit politiku Němců českých zemí, kterou Hitler svěřil výhradně do rukou SdP. V souladu s požadavkem von Ribbentrop z předchozího dne žádá Hitler Henleina, aby se nespokojil jen s dílčími ústupky, které by mohla československá vláda před světem neopodstatněně vydávat za národnostní řešení. Henlein zformuloval tento úkol vlastními slovy: „Musíme tedy stále požadovat tolik, abychom nebyli uspokojeni,“ a Hitler jeho interpretaci schválil.
29. 3. 1938 nastiňuje ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop znovu Henleinovi již za přítomnosti K. H. Franka a Ernsta Eisenlohra, německého vyslance v Praze, že vytyčováním radikálnějších požadavků, než je momentálně třeba, získá SdP lepší výchozí požadavky pro jednání o autonomii, protože československá strana už jednou klamně před světem vydávala účast dvou sudetoněmeckých ministrů v československé vládě za vyřešení sudetoněmecké otázky beze zbytku. Ribbentrop ho k tomu instruoval: „Záleží na tom, aby se stanovil maximální program, který by poskytl Sudetoněmcům plnou svobodu.“
Čeští historici interpretují březnové berlínské instrukce Henleinovi a následující kroky SdP coby jen kladení nesplnitelných požadavků vůči československé vládě. Jenže karlovarské požadavky i pozdější sudetoněmecké návrhy byly veskrze realizovatelné, i když by vyžadovaly místy radikálnější zásahy do správy republiky a přestavbu země na jiném, ale taktéž demokratickém základě. Aby měli pravdu čeští historici, musely by ony nerealizovatelné požadavky být vzneseny a někde doloženy, což nejsou. Prostě jen chyběla ochota české strany navzdory vážnosti situace, ve které se tehdy nacházel československý stát, o sudetoněmeckých návrzích jednat.
Sudetoněmecká strana předložila 9. 6. 1938 československé vládě (Václav Kural uvádí datum 4. 6. 1938, Antonín Klimek 8. 6.) memorandum o soužití národností v jednom státě, nazvané Skizza nového uspořádání vnitrostátních záležitostí, kde se vzdala podmínky vyznávání německého světového názoru (nacionálního socialismu) obsažené v posledním, osmém bodu karlovarských požadavků. V onom memorandu SdP se pravilo, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definovaly se v něm sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zřídí se národní sněmy (Volkstag), jejichž předsedové budou vybaveni pravomocí jmenovat samosprávné úředníky, zruší se některá ministerstva a jejich pravomoci a náplně se přenesou na ministry národních vlád. Zákonodárná moc se svěří společnému parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti (Volkstag) s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky.
Všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením. Některé body potřebují vysvětlení. V pozemkové reformě po první světové válce bylo celostátně 98 % půdy přiděleno osobám československé národnosti (!), přičemž Němci českých zemí, kteří tvořili třetinu obyvatelstva českých zemí, obdrželi jen něco málo přes jedno procento půdy. Tzv. menšinové školy, kterými se ČSR před cizinou chlubila, nesloužily národnostním menšinám republiky (!), nicméně byly za takové vydávány, byly převážně určeny nově uměle vznikajícím českým menšinám v německy osídlených územích překládáním tam českých úředníků, státních zaměstnanců i s rodinami. Od konce války do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo již zhruba 1400. Statistická data říkají, že ke konci 20. let bylo z nově postavených 1139 menšinových škol pouze dvacet německých (!) a dvě polské (!), ostatní československé. Československý stát při překonávání následků světové hospodářské krize podporoval všemožně, i bankovními půjčkami a přidělováním zakázek, jen české podniky, legionáři byli enormně a prakticky všude za své zásluhy o stát po celé meziválečné období nespravedlně zvýhodňováni.
Wehrmacht nezačal připravovat přepadení ČSR 22. 4. 1938, jak se píše ve shora citovaném článku, bylo tomu zcela jinak. Říšský ministr války Werner von Blomberg vydává 24. 6. 1937, tedy téměř o rok dříve, všeobecné pokyny k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě“, respektive „zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Hitler vyslovil svůj úmysl napadnout Československo a připojit Rakousko při vhodné mezinárodní situaci v časovém horizontu let 1943–1945 (!) až 5. 11. 1937. Jako důvod tehdy uvedl získání životního prostoru a širší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého obyvatelstva a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün (Fall Grün) je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ To nakonec nevyšlo, nicméně z výše uvedeného plyne, proč chtěl Hitler v roce 1938 Československo vojensky zničit. Místo toho se po mnichovské konferenci musel spokojit jen s odstoupenými územími, podepsáním Mnichovské dohody prohrál.
Kdy konečně přestanou čeští historici tyto události překrucovat?
http://www.historieblog.cz/2018/12/pozadavky-sudetonemecke-strany/

čtvrtek 6. prosince 2018

Ještě jednou k oduznání Mnichovské dohody

Tomáš Krystlík

Nevím, co si mám počít s vývody pana A. Frieda, který dezinterpretuje stanovisko britské vlády k Mnichovské smlouvě z dopisu britského ministra zahraničí A. Edena svému československému kolegovi J. Masarykovi z 5. 8. 1942 a čtenáře, který si nedá práci pořádně si přečíst anglický text, tak bezostyšně vodí za nos, protože v něm britská vláda neprohlásila Mnichovskou dohodu, tedy co 30. 9. 1938 podepsala, za neplatnou, jen ji pokládala Němci (od 15. 3. 1939) za zničenou, což je podstatný a obrovský rozdíl.
V dotyčném Edenově dopise se praví, že ministerský předseda W. Churchill prohlásil a pak oficiálně dopisem z 11. 11. 1940 E. Benešovi sdělil, že Mnichovská dohoda byla Němci zničena (obsazením zbytku českých zemí 15. 3. 1939) a taktéž, zcela nově, že při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později. To sice znamenalo, že britská vláda nebude přihlížet k faktu, že ČSR v roce 1938 odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938! Britská vláda se sice tímto dopisem zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, s výjimkou odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR, a hlavně neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku! Kritizovaný text pana Frieda je zde: http://www.historieblog.cz/2018/11/reakce-z-britskych-pohadek-o-mnichovu/#more-4573
Nelze rozhodnout, zda se jedná jen o páně Friedův omyl způsobený elementárním nedostatkem logického myšlení, nebo zda jde o jeho záměrnou lež. Ke které odpovědi se kdo přikloní, ponechávám na čtenářstvu.

http://www.historieblog.cz/2018/12/polemika-jeste-jednou-k-oduznani-mnichovske-dohody/



17. listopad 1939

Tomáš Krystlík

K Sovětskému svazu se Češi po vzniku protektorátu 15. 3. 1939 doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.
17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. Sicherheitsdienst (SD) to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“
Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda podnikla opatření a omezila demonstraci k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze podle německých hlášení Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby. Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale téměř jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv tehdejší hymny SSSR, Internacionály.
To vše dva měsíce po podpisu spojeneckého paktu Ribbentrop–Molotov. Německo–sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry podobně jako část Polska, Litvu, a převezme protektorát, tj. ochranu. Tím se osvobození od Němců stávalo reálné a blízké, včetně zvěstí o brzkém návratu E. Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to projev komplexu národa, který si navykl očekávat osvobození zvnějšku.
Při nepokojích 28. 10. 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček, student lékařství Jan Opletal byl zraněn těžce. Na venkově a v jiných městech protektorátu k demonstracím a střetům nedošlo, protože protektorátní vláda povolila demonstrace k 28. 10. jen v Praze. Kdo střílel, není dodnes známo, nebo je, ale nezveřejňuje se to; německé jednotky měly předem přísný zákaz vměšovat se do pacifikování demonstrací v Praze českou protektorátní policií. Celkem bylo hospitalizováno bylo 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice.
Na pekařského dělníka Václava Sedláčka se zapomnělo, zřejmé péčí českých nacionalistických historiků, protože nepatřil mezi vzdělance tak vysoce ceněné českým národem a navíc neměl příliš vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří Václav Sedláček narodil. Širší jeho rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, SSSR, rodiče s Václavem zpět do Čech.
11. 11. 1939 Opletal zemřel. Dalo očekávat, že pohřeb ze strany studentů se přeroste v národní manifestaci. Němci tedy studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste, a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace přerostl, rozháněla je česká policie. 17. 11. bylo Němci popraveno zastřelením devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí, a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly na tři roky zavřeny.
Od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

http://www.historieblog.cz/2018/11/17-listopad-1939/


Češi ve Wehrmachtu

Tomáš Krystlík
Čeští historici unisono tvrdí, že bez dobrovolného přihlášení se k německé národnosti to pro osoby bývalé české národnosti (oficiálně československé, česká k dispozici při sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 nebyla) možné nebylo. Neříkají však pravdu. Existovaly statisíce osob české národnosti s německou státní příslušností a desítky tisíc z nich sloužily ve Wehrmachtu a v jednotkách SS (!), aniž se někdy vzdaly české (československé) národnosti, protože Německo se nikdy, tj. od svého vzniku v roce 1871 dodnes, nezajímalo a nezajímá o národnost svých obyvatel: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, zní definice Němce podle zákona.
Proč tak čeští historici činí? Inu, museli by vysvětlovat, že za druhé světové války bojovalo na Hitlerově straně více Čechů než ve všech československých vojenských útvarech na straně spojenců, což se příliš nehodí do uměle vytvořeného mýtu českého národa statečně bojujícího proti nacismu. Obdobně SSSR zatajoval a Ruská federace dodnes zatajuje, že 1 240 000 (!) občanů SSSR bojovalo ve Wehrmachtu proti své zemi s důsledkem, že každý 17. voják Wehrmachtu byl státní příslušník Sovětského svazu.
Jakým mechanismem se tedy Češi dostávali do německé armády (do Wehrmachtu včetně Waffen-SS) a do německých policejních jednotek Allgemeine SS?
Déle usedlí Češi a všichni Neněmci s československou státní příslušností, obdrželi v územích odstoupených v říjnu 1938 Německu za podmínek uvedených ve Smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 č. 300/1938 Sb. z. a n. (Deutsch–tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), stejně jako tam bydlící Němci a osoby dalších národností, německou státní příslušnost bez ohledu na národnost, aniž se jich kdokoliv ptal, zda si to přejí či nikoliv. A museli pak k odvodu a rukovat. Pokud muži neněmecké národnosti optovali do konce března 1939 pro Č-SR (protektorát), službě v německých ozbrojených silách se vyhnuli; osoby s německou národností optovat podle oné smlouvy nesměli. Kritériem byla národnost, kterou uvedli v československém sčítání lidu v roce 1930. Od roku 1935 v Německu nepodléhali odvodu židé, ale míšenci do 50 % židovské krve včetně rukovali, během války přestali být povoláváni do Wehrmachtu cikáni.
Dle, už německého, sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety, tj. bez Hlučínska, jihozápadních a jižních odstoupených území Německu 174 150 Čechů s přidělenou německou státní příslušností podle výše zmíněné smlouvy z 20. 11. 1938, kteří neoptovali, tj. narozen sám nebo jeho otec nebo jeho děd po meči v odstoupených územích Německu před rokem 1910 a měl tam k 10. 10. 1938 bydliště, manželky nabývaly státní příslušnost manželů, manželské děti státní příslušnost otců. V územích připojených v roce 1938 k jiným německým župám (bez Hlučínska) žilo dalších 19 643 neoptovavších Čechů s přiděleným říšským občanstvím, byť podle některých českých historiků jich bylo v těchto župách ve skutečnosti o hodně více.
Druhý způsob nabývání německé státní příslušnosti. Německá státní příslušnost byla některým podle stejné výše uvedené mezistátní smlouvy vrácena. To se týkalo starousedlíků a jejich potomků z Hlučínska, které bylo Versailleskou mírovou smlouvou v roce 1920 odtrženo od Německa a přiděleno ČSR. Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla jim a jejich potomkům podle výše uvedené smlouvy z 20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost ne přidělena, nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805 tvořili Moravci, kteří se při československém censu v roce 1930 téměř všichni hlásili k československé národnosti (k moravské, slezské nebo české se hlásit mohli, ale nebyli tak zapsáni, protože tyto národnosti nebyly ve sčítacích arších na výběr).
Posledním způsobem nabytí německé státní příslušnosti bylo její získání přes Deutsche Volksliste, Německý národnostní soupis (DVL) zavedený v některých východních německých župách již v roce 1939, plošně od 4. 3. 1941. Německý národnostní soupis byl promyšleným a značně velkorysým německým pokusem z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce, a to až do 25. 4. 1943 bez ohledu na rasové znaky (!) a národnost. Základní idea Deutsche Volksliste vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko, žijících především na západě a na jihu polského území. Osob bývalé československé státní příslušnosti se Deutsche Volksliste týkala jen tehdy, pokud bydlely v těch částech Těšínska, které byly v roce 1938 Československem odstoupeny Polsku a poté připadly Německu, netýkala se tedy bývalých československých státních příslušníků v protektorátu ani v československých území odstoupených Německu v roce 1938. Usedlé obyvatelstvo Slezska bylo německými úřady považováno za etnické nebo kmenové Němce (Volksdeutsche, Stammdeutsche) bez ohledu na národnost a jazyk. To se týkalo i Kašubů a Mazuřanů.
Německý národnostní soupis měl čtyři tzv. oddělení (Abteilungen) podle stupně němectví.
Do oddělení I Německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) zapisovaly úřady lidi aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku (včetně Československem odstoupeného těšínského území) v různých německých organizacích, přičemž jejich německý původ se vůbec nezkoumal (!). Dostali ihned německou státní příslušnost a do NSDAP směli měli vstoupit okamžitě.
Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči v předválečném Polsku, ale pasivní při prosazování němectví. Dostali německou státní příslušnost taktéž ihned, do NSDAP mohli vstoupit až po určité čekatelské lhůtě.
Do DVL III (Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány polonizované osoby zpravidla již německy nehovořící, neprotivící se němectví (deutschstämmig, Volksdeutsche) na rozdíl od osob zapisovaných do DVL IV, tedy hlavně Kašubové, Mazurové, Slezané, Wasserpoláci, Češi z Těšínska a také všechny osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem (to platilo pro sňatky s německými ženami, protože v případě manžela-Němce nabývala jeho manželka německou státní příslušnost automaticky). Všechny ale za podmínky, že předtím nebyly členy předválečných polských politických organizací – v tom případě připadly do DVL IV. Osoby po zapsané do DVL III si mohly hned zažádat o tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání takto přidělené německé příslušnosti ze strany státu byla deset let. Podle § 5 Druhého výnosu o Německém národnostním soupisu a o německé státní příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 (Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten vom 31. Januar 1942) obdržely k tomuto datu německou státní příslušnost na odvolání z moci úřední všechny osoby zapsané do DVL III bez rozdílu.
Do DVL IV (Deutsche Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly mezi válkami polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Nemusely znát ani slovo německy. Mohly si ale o německou státní příslušnost na odvolání požádat ihned po zápisu do DVL IV. Od 25. 4. 1943 byli všichni zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.
Osoby zapsané do DVL III a IV nesměly vykonávat úřad v Německé říši, kdežto osoby z oddělení I a II okamžitě. Kdo z osob československé národnosti po polském záboru Těšínska v roce 1938 tam zůstal, připadl do oddělení III národnostního soupisu. Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nikdo nemohl, tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II podléhali vojenské povinnosti ihned, od 25. 4. 1943 i muži z Abt. III. Z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání obdrželi.
Německé úřady začaly zapisovat do Deutsche Volksliste, do Německého národnostního soupisu, počínajíc 28. 10. 1939 a to nejdříve osoby na Pozňansku, pak v Povartí a nakonec od 4. 3. 1941 na celém území bývalého Polska připadlého Německu. Později tak činily i v jiných okupovaných zemích, např. zapisovaly do ní slezské horníky v okupované Francii. Když byl dvanáctým výnosem z 25. 4. 1943 změněn zákon o říšském občanství (Zwölfte Verordnung vom Reichsbürgergesetz vom 25. April 1943), nesměli již nabývat německou státní příslušnost židé a cikáni. Himmlerovým rozkazem byli cikáni od 16. 12. 1942 posíláni do koncentračních táborů, zejména do komplexu KZ Auschwitz.
Následující odhad je učiněn z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná odvodu (1) z minimálně 193 793 osob československé národnosti (de facto české) s německým občanstvím v odstoupených územích bez Hlučínska k 17. 5. 1939, (2) z cca 45 000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) z minimálně 124 859 osob hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru Těšínska (stav k roku 1930) minus cca 30 000 přestěhovavších počínajíc podzimem 1938 do vnitrozemí. Všechny osoby z výše uvedených kategorií si mohly podržet svou původní národnost, Němce nezajímala.
V německých branných silách podle odhadu z výše uvedených počtů mohlo sloužit kolem 80 000 Čechů, tj. více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců (!), což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje.

http://www.historieblog.cz/2018/11/cesi-ve-wehrmachtu/


úterý 4. prosince 2018

Mylná úvaha o českém národě a jeho státu


Tomáš Krystlík

V článku http://www.historieblog.cz/2018/11/uvaha-cesky-narod-a-jeho-stat/ se vyskytuje tolik základních omylů a bludů typických pro české malformované myšlení, že to přímo volá po nápravě.

Státy až prakticky až do posledních desetiletí 18. století byly dány výkonem moci panovníka. Tím mohl být král, císař, kníže, vévoda, hrabě a podobně s příslušným územím, které mu podléhalo. Národy v dnešním pojetí neexistovaly, tehdejší státy tehdy měly své panovníky, šlechtu, poddané. Počínajíc 12. století k tomu v Evropě přibývala města s povinností platit daně panovníkovi, v nichž platily jiné zákony než mimo ně, jejichž obyvatelé už nebyli nevolníci, nýbrž svobodní měšťané.

Jedinou o několik staletí dřívější výjimku tvořilo Spříseženectvo (Švýcarská konfederace), kde obce jako nejvyšší suverénní nositelé moci (!) se mezi sebou dohodly, že se spojí a předají část svých pravomocí vyššímu celku. Podobnou předchozí, ale jen dočasnou výjimkou byl i Island; Benátskou republiku a další vynecháváme.

Mluvit o národu nebo národech v českých zemích či v územích budoucí ČSR a v jejím okolí před koncem 18. století je nesmysl, český blud. Bylo to pouze obyvatelstvo Království českého, nic víc. V západních jazycích se dodnes míní národem (Nation) veškeré usedlé obyvatelstvo státu bez ohledu na jazyk, kmenovou příslušnost, zvyky, národní uvědomění, přičemž termín národ má v češtině odlišný význam. Němčina má pro národ a lid dokonce stejný výraz (Volk) a Německo od svého vzniku v roce 1871 dodnes zákonem definuje: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“. Jakou má národnost, německý stát nezajímalo a nezajímá.

Moderní národy vznikaly od konce 18. století dvěma způsoby. Ve střední Evropě jednotlivé kmeny aspirovaly na národ, na vytvoření vlastního národního státu na základě kmenového společenství, tedy se národy-kmeny rozlišovaly podle krve, jazyka, společných zvyků. Na západ od Rýna se lidé mluvící různými jazyky, tedy z různých kmenů dohodli, že si pro sebe vytvoří stát na základě smluvním, případně, že si - navíc - zvolí jeden společný jazyk. Příkladem takto konstituovaného smluvního státu s jedním jazykem budiž Velká Británie, Francie, v zámoří USA; příkladem smluvního státu s více jazyky nechť poslouží Belgie se třemi, Švýcarsko formálně se čtyřmi jazyky. Ve Spříseženectvu se všichni, mluvíce odlišnými jazyky, ale považují se za příslušníky jednoho (!) švýcarského národa - srovnejte s meziválečnou ČSR, kde se mimo Čechů a části Slováků nikdo jiný necítil být příslušníkem národa československého - přičemž pod rétorománštinu, kterou mluví jen asi 45 000 lidí se subsumuje sedm jazyků, pěti z nich (!) se postupně se učí v Engadinu žáci ve všech místních školách, výuka probíhá ale většinou v němčině - plus angličtina a italština.

Není jasné, proč pan A. Fried ve své výše zmíněné úvaze sní o kantonálním zřízení v hypotetickém „Velkomoravsku“, kde by „obyvatelé při styku s úřady hovořili česky, německy slovensky, maďarsky, rusínsky, případně i jinými oficiálně uznanými jazyky“, když to - a bez zřízených kantonů - už bylo možné v Rakouském císařství, kde se k úřadům člověk mohl obrátit v jakémkoliv jazyce císařství a v něm také dostal odpověď. Úřední jazyk neexistoval, úřadům císařství bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce si budou korespondovat, mezi sebou jednat. To pak v ČSR možné nebylo. Inu, to byl onen tak omílaný „žalář národů“!

Navíc pan Fried netuší, obdobně jako to nevěděl E. Beneš, jak vlastně spříseženecký model funguje - viz texty Benešových memorand na mírové konferenci v Paříži 1919-1920 o budoucím postavení Němců v ČSR, které má být obdobné švýcarskímu. Obce, jako nejvyšší základní spříseženecký mocenský útvar, přepouštějí část svých pravomocí kantonu a kantony zase část jim svěřených pravomocí střešnímu svazu (federaci). Švýcarsko tudíž nemá ani hlavní město, jen sídlo federální vlády. Obce a kantony jsou zásadně jednojazyčné (výjimkou je dvojjazyčný kanton Jura) s tím, že jazykové hranice tvoří katastrální hranice každé obce, což je princip zakotvený v ústavě s tím, že nezměnitelnost původního jazykového rozhraničení je zaručena ústavou. Další ústavní zásadou je, že stejnojazyčné kantony se nesmějí v ničem spojovat proti jinojazyčným. Migraci obyvatelstva v rámci Švýcarska z jedné jazykové oblasti do jiné nikdo nikomu nebrání, ale mlčky se očekává, že dotyční po přestěhování alespoň vnějšně všichni splynou s místním prostředím, komunikujíce v místním jazyce.

ČSR se nemohla stát Švýcarskem, protože ani za Rakouska-Uherska nebyla decentralizace státu tak zažitá a dokonalá jako Spříseženectvu a hlavně: ve Švýcarsku nebyly a dodnes nejsou politické strany a hnutí, které by chtěly ostatním jinojazyčným skupinám vnutit svůj jazyk. Přesně to od roku 1848 chtěli Češi vůči Němcům českých zemí a to všemi prostředky, včetně jejich vystěhování z Království a zmocnění se jejich nemovitého majetku. Ve Švýcarsku, jste-li například policejním důstojníkem v Curychu a jste přeložen do Ženevy (Lugana), předpokládá se automaticky, že od první minuty v novém pracovišti začnete úřadovat francouzsky (italsky). To dodnes není samozřejmost při přeložení policisty ze Žiliny do Štúrova nebo Komárna. Srovnání s meziválečnou ČSR. Abyste mohl zůstat úředníkem nebo státním zaměstnancem v území, kde nežil třeba ani jeden nebo téměř žádný Čech, musel jste, neabsolvoval-li jste alespoň čtyři třídy české školy, složit přísnou zkoušku ze státního jazyka (československého). Mezi dotazy byly i otázky typu, jakže se jmenovali babiččini psi z Babičky Boženy Němcové. Přitom v Maďarsku od roku 1924 platil zákon, že úředník nebo státní zaměstnanec v oblasti s více než 20% jinonárodnostní menšinou musí ovládat jazyk menšiny a nemusí znát maďarštinu.

Na Moravě se národnostní třenice vyřešily Moravským vyrovnáním 1905 - volební kraje (tehdejší název) byly navzdory svým bizarním tvarům vytvořeny tak, aby byly pouze jednojazyčné, zvolená jednojazyčná grémia, kterým byly svěřeny velké pravomoci, rozhodovala samostatně, odděleně od sebe a teprve v Moravském zemském sněmu, tedy na nejvyšší úrovni, rozhodovaly česká a německá národnostní kurie společně, ale jen o věcech, které nebyly svěřeny k rozhodování jednojazyčným grémiím na nižších úrovních.

V Čechách nebyli Češi na nic podobného ochotni přistoupit, chtěli všemi prostředky německou menšinu počeštit až po hraniční hvozdy. Dá se říci, že Němci českých zemí, hlavně v Čechách, nakonec nedělali od poloviny 19. století nic jiného, než se bránili počešťování, čeští historici dodnes utajují, že český nacionalismus byl silnější než německý. Ve zbytku Prusku neodstoupeného Slezska byly národnostní síly relativně vyrovnané, česky mluvící neměli převahu nad ostatními, takže tam násilná čechizace německy a polsky mluvících nehrozila.

Naprostý omyl je tvrzení pana Frieda, že „existence a územní celistvost Československa byla a musela být, od počátku zajišťována především mocenskou silou“. Stačilo si jen neznepřátelit sousední státy, což Československo po svém vzniku stihlo s výjimkou Rumunska se všemi učinit v rekordně krátkém čase: válkou s Polskem, zabráním větší části Těšínska podvodem Beneše na vyslanecké konferenci ve Spa v červenci 1920, dvěma válkami s Maďarskem, snahou o zničení nebo snížení ekonomického vlivu Rakouské republiky odmítáním a průtahy jí prodávat potraviny a uhlí, pak odmítnutím snížit cla ve vzájemném obchodu s Rakouskem (prodej potravin a uhlí přikázaly a o vytvoření preferenčních cel s Rakouskem požádaly ČSR státy Dohody), bráněním usnadnění mezinárodního obchodu s Německem a svým nevlídným zacházením se všemi domácími národnostními menšinami včetně Slováků. Navíc bylo Československo vojensky nehajitelné - od Aše do Londýna bylo blíže než na druhý konec republiky, stát místy nebyl široký ani 60 km, páteřní železniční spojení na východ republiky vedlo místy jen pár set metrů od hranice se znepřáteleným Polskem a Maďarskem. Dobrý vztah k sousedům, ne síla, byl conditio sine qua non existence republiky.

úterý 27. listopadu 2018

Když národní diskurs neproběhl

Tomáš Krystlík

V České televizi byl v listopadu odvysílán třídílný dokumentární pořad Česko–německé století (https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/217562266520003-odsun-jako-odplata-1945-1946) scénáristy a režiséra Jiřího Fiedora. Zatímco první díl obsahoval relativně málo nepravd a dal se vyhodnotit přes některá mylná tvrzení jako téměř zdařilý, situace s dalšími pokračováními zhoršovala, aby díl poslední už obsahoval české lži a dezinterpretace v běžné míře. Zde by byly více než sedm desetiletích po daných událostech zásahy odborných poradců Matěje Spurného, Libora Svobody i samotného scénáristy a režiséra v jedné osobě Jiřího Fiedora nanejvýš žádoucí. Pokud nějaké byly, nebyly patrné.

Proč se tím vlastně tím zabývám? Není snad lepší to nechat být? Inu, není, protože historické nepravdy ovlivňují dodnes chování Čechů. Nutno podotknout, že negativně. Očekával jsem, že za téměř tři desetiletí postkomunistického vývoje dojde k národnímu diskursu o líbivé, ale nepravdivé interpretaci české historie, podle níž skvělí čeští junáci vždy za nic nemohli, byli a jsou utiskováni zlými cizáky či odvěkými nepřáteli českého národa holubičích povah, zlými Němci. Začínající diskurs v 90. létech minulého století byl v zárodku zadušen a nepravdy vykládané českými historiky již od roku 1918 se převzaly beze změny. Opraveny byly jen dějiny komunistické éry. Proč a kým byl diskurs zadušen? Českými historiky, kteří by museli každý za svou osobu veřejně přiznat, že celou svou profesionální éru lhali ve jménu českého národa a státu a politiky, kteří by museli doznat, že český stát je vybudován na lži.

Abych nevyčerpával čtenářskou trpělivost výčtem nepravd v páně Fiedorově výtvoru, tak zde jen dva příklady coby pars pro toto.

Narátor v třetím díle Česko–německého století říká, že USA, Velká Británie, SSSR odsouhlasily Benešovi v roce 1943 poválečný odsun domácích Němců z Československa. Je sice pravdou, že Sovětský svaz signalizoval Benešovi, že nebude mít nic proti poválečnému vyhnání československých Němců za hranice, ale Velká Británie a USA nikdy s transferem Němců z ČSR nesouhlasily (!). Ke konci války Beneše několikrát vyzvaly, aby s vyháněním počkal na rozhodnutí velmocí na mírové konferenci. Ani na postupimské konferenci západní velmoci (zde včetně SSSR) neudělily svůj souhlas, jen „uznaly nutnost transferu“, což je významově zcela něco jiného.

Nicméně čeští historici dodnes lživě tvrdí, že britská vláda udělila Československu souhlas 2. 7. 1942. Tehdy Anthony Eden, ministr zahraničí, sdělil v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Vládní kabinet svolil. To však nepředstavuje souhlas s vyhnáním Němců z ČSR!

V polovině roku 1943 během návštěvy USA prý docílil Beneš svolení amerického prezidenta Roosevelta s transferem československých Němců, což se událo, pokud se vůbec událo, zcela bez vědomí amerického ministerstva zahraničí (!). O tomto rozhovoru a Rooseveltově svolení neexistuje písemný protokol; ani v Rooseveltově soukromém archivu není, záznamy, co se projednávalo, co se řeklo a dojednalo se, se ztratily. Jediným svědkem Rooseveltova souhlasu je tedy Beneš sám. Vágnost Benešova svědectví, ani okolnost, že americké ministerstvo zahraničí o tom nic nevědělo, nebrání dodnes českým historikům, aby Rooseveltův souhlas s transferem československých Němců pokládali za nevyvratitelný fakt.

Britské ministerstvo zahraničí se po návštěvě Beneše v USA dopídilo, že se Beneš v soukromých rozhovorech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dalo proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připomnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo nějakého určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“

Druhou ukázkou nepravdivého tvrzení je výrok v třetím díle Fiedorova dokumentu, že československá vláda zastavila odsuny těsně před vydáním dekretu presidenta republiky o ztrátě občanství Němců a Maďarů 2. 8. 1945 a obnovila je až v lednu 1946. Opak je pravdou, československou vládu zastavit vyhánění na žádost mocností z Postupimi ani nenapadlo (text protokolu z konference obdržela též 2. 8. 1945), byť před světovou veřejností předstírala opak. Protože Američané se hned od konce války bránili tzv. divoké odsuny československých Němců do svého okupačního pásma přijímat, vyháněli se českoslovenští Němci před tímto datem i po něm do zóny sovětské, navzdory explicitnímu přání spojenců na konferenci v Postupimi zastavit probíhající transfer: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“ Spojenecká kontrolní rada pro Německo vydala svá doporučení 20. 11. 1945 a počátek tzv. spořádaného neboli organizovaného transferu z ČSR byl stanoven na leden 1946.

Rusové oznámili, že z ČSR do svého okupačního pásma převzali z Československa do 12. 12. 1945 773 840 Němců. Vedoucí osídlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že „nejméně již 500 tisíc tak řečených sudetských Němců jest mimo naše hranice“. To představuje průměrně kolem 130 tisíc (!) vyhnaných měsíčně. Je naprosto iluzorní, že by takové množství lidí bylo živelně vyexpedováno za hranice bez úzké součinnosti s armádou, policií a vyššími složkami státní správy. Oficiální výklad české historiografie, že divoké odsuny (do konce července 1945) byly státem neorganizovaným projevem rozhorčeného českého lidu, je tedy průhledná lež.

Dost výroků českých historiků pronášených jimi v jednotlivých dílech třídílného seriálu přímo do kamery bylo nepravdivých nebo překroucených, což odborným poradcům a scénáristovi taktéž ušlo, nebo se řídili, což je pravděpodobnější, zásadou, že národní narativ se nesmí narušovat, natož vyvracet. Místo aby seriál se snažil obrazně zasypat obranné zákopy českého národa vůči Němcům, Západu, pomohl je tento třídílný dokumentární pořad České televize opět do dalších let uchovat.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kdyz-narodni-diskurs-neprobehl-561232

úterý 20. listopadu 2018

Exkurs: Rozdíly mezi fašismem, nacismem, komunismem a sociální demokracií

Vlivem komunistické sovětské ideologie se název fašismus prosadil v SSSR v 30. létech minulého století zcela nesprávně i pro německý nacionální (národní) socialismus jen kvůli tomu, aby se zamezilo vzniku paralely mezi internacionálním sovětským socialismem (komunismem, bolševismem) a německým nacismem (národním, nacionálním socialismem). Sovětští komunisté pak nemuseli vysvětlovat, proč je jejich systém v takovém rozporu s německým, když jsou oba socialismy, a později, proč mezi sebou válčí dvě socialistické země.

Po válce vlivem sovětského usu začali termín fašismus pro nacionální socialismus používat i jiné státy. Sovětská záměna nacismu za fašismus se vžila a dodnes jsou patrné následky: neonacismus je coby forma fašismu považován za extrémně pravicové hnutí, a to i západními žurnalisty a politiky navzdory tomu, že jde o národní socialismus, tedy nezvratně o levicové hnutí, tedy o extrémismus levicový.

Po vítězství NSDAP v Německu v roce 1933, kdy němečtí komunisté v čele s Ernstem Thälmannem prohráli volby, což vlastně podle marxistického učení neměli, přešel Stalin zcela utilitaristicky z doktríny proletářského internacionalismu k herezi z hlediska komunistické ideologie: k sovětskému patriotismu, svého druhu bolševicko-ruskému nacionálnímu socialismu.

Cílem všech socialismů (internacionálního, sociálně demokratického či národního) bylo společné, státní nebo všelidové vlastnictví, kterého se mělo dosáhnout buď evoluční (sociální demokracie, národní socialismus), nebo revoluční cestou (bolševismus, tedy komunismus). Základní hybnou silou internacionalistické socialistické (komunistické, sovětské, bolševické) i sociálně demokratické (taktéž internacionalistické) ideologie byla dělnická třída; v národním (nacionálním) socialismu (nacismu) to byl národ a dělnická třída.

Ve fašistické ideologii byly základní hybnými silami stát a profesní stavy. Mussolini byl přesvědčen, že existují národy-proletáři a národy-kapitalisté, přičemž Italové jsou národem proletářským, který se musí semknout do jedné korporace v boji s kapitalistickými národy, které Italy okrádají. (Dnes bychom použili spíše názvů státy-proletáři a státy-kapitalisté, protože italské pojetí národa bylo a je smluvní.) Hlásal, že italský podnikatel, učitel, rolník či dělník by neměli bojovat vzájemně mezi sebou, jak k tomu vyzývají socialisté, nýbrž by měli spojit své schopnosti v zájmu záchrany a posílení italského národa a státu. Všechny společenské skupiny se musí zorganizovat ve stát, který bude usmiřovat dílčí zájmy sociálních vrstev a skupin v zájmu blaha každého jednotlivce i celého národa (všech obyvatel státu). Italským fašistům se tak brzy podařilo sjednotit všechny společenské vrstvy od dělníků až po aristokraty a průmyslníky. Podle ideologa fašismu, filozofa Giovanniho Gentilea platilo: „Vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu.“ Práva továrníků a bankéřů Mussolini omezil ve prospěch státu obdobně, jako práva dělníků. Nezlikvidoval starou elitu jako bolševici v Rusku, ale donutil ji sloužit svým cílům. Jednotlivce reprezentovaly stavy jednotlivých profesí podle jejich poměrného zastoupení ve společnosti.

Poněkud odlišně se zformovala třetí agresivní totalitní síla meziválečné Evropy, německý národní socialismus, nacismus. Živnou půdou pro něj byly patrně reparace po první světové válce, jimi vyvolaná hyperinflace a zklamání z válečné porážky v kontrastu se vžitým přesvědčením, že německý dělník je nejdovednější dělník na světě, německý sed­lák ten nejzkušenější, nejvýkonnější, německý voják nejstatečnější. Převládl názor, že socialismus se vybuduje nejúčinněji v rámci jednoho národa, a jestliže k porážce ve světové válce došlo, tak vinou nepřítele, leč ne vojenského. V německé společnosti usídlila představa, že jakýsi nepřítel zmařil Německu v první světové válce vítězství, zrovna když už ho mělo na dosah. Tímto nepřítelem se stali komunisté a židé, přesněji židobolševici, neboť mezi německými komunisty, kteří se v listopadu 1918 pokusili v Německu uchvátit moc, byli židé, ať už místní či vyslaní z Ruska, zastoupeni značným podílem. To vedlo Němce nakonec k přesvědčení, že světové židovstvo iniciuje revoluce podobně jako v Rusku, přičemž současně ovládá kapitál největších bank a korporací po celém světě, a vystupuje proti národům, které se nechtějí podřídit celosvětové židovské moci a touží žít svobodně.

Zásadní vnější rozdíl mezi oněmi třemi totalitními režimy spočíval v následujícím: za vlády Mussoliniho a Hitlera měli nesouhlasící dovoleno mlčet, za vlády Lenina a Stalina se vyžadovalo od každého aktivní a veřejné nadšení, a kdo tak nečinil, vystavoval se značnému riziku perzekuce, smrti.

Sociálně demokratické strany se koncem 50. let 20. století většinou zcela rozešly s Marxovým učením; do té doby se lišily od internacionálního socialismu (komunismu) jen evolučním a nenásilným dosažením týchž cílů. Čeští dějepisci soustavně zatajují, že nacionální socialismus s představou, že socialismus lze nejúčinněji budovat pouze v rámci jednoho národa, dali světu v roce 1897 ve formě České strany národně sociální a její ideologie Češi a její předseda Václav Klofáč. Od nich se myšlenka přenesla v roce 1903 do německých sídelních území v českých zemích, pak v roce 1919 do Vídně a nakonec v roce 1920 teprve do Mnichova, kde všude vznikaly příslušné národně socialistické strany německy hovořících. Po druhé světové válce všechny národně (nacionálně) socialistické strany ve střední Evropě zanikly, zůstala jen Československá strana národně socialistická, přejmenovaná po roce 1948 na Československou stranu socialistickou, aby se z ní v roce 1993 po několika změnách názvu stala Česká strana národně sociální. Kromě ní existuje i Česká strana národně socialistická a strana Národní socialisté – LEV 21 (Levice 21. století). Jako jediný stát Evropy má Česká republika dodnes nominálně komunistické a národně socialistické strany.

Popudem k tomuto článku byly nesmysly v komentáři (http://www.historieblog.cz/2015/07/neco-o-fasismu-a-nemeckem-fasismu-zvanem-nacismus/) dokazující, jaký mají Češi v těchto termínech zmatek.


http://www.historieblog.cz/2018/11/exkurs-rozdily-mezi-fasismem-nacismem-komunismem-a-socialni-demokracii/#more-4566

pondělí 19. listopadu 2018

Jak to vlastně bylo s odstoupením území Německu v roce 1938

Tomáš Krystlík 

Než přejdeme k okolnostem odstoupení pohraničí, tak co by se stalo, kdyby došlo k vojenskému konfliktu ČSR s Německem. Společností národů by bylo Československo označeno jako agresor, protože v roce 1938 dvakrát mobilizovalo proti Německu (Německo nemobilizovalo ani jednou) a mobilizace se od roku 1892 pokládala za akt agrese, za akt nevypovězené války.

Francie podle spojenecké smlouvy francouzsko-sovětsko-československé z roku 1935 by tak kvůli klauzuli ve smlouvě o nevyprovokované agresi nemusela přispěchat na pomoc. I kdyby tak učinila, jak by asi její pomoc vypadala, když generální štáby obou zemí neměly žádný plán, který by určoval další postup proti společnému nepříteli s výjimkou dodatečné dohody z roku 1936, že do ČSR přeletí několik letek francouzských bombardérů, které budou operovat z českých letišť. Jenže v září 1938 nebyla pro ně letiště vybudována, nebyly pro ně vytvořeny zásoby leteckého benzínu, nebyl vycvičen pozemní personál k údržbě francouzských strojů.

Ba ani letecké pumy nebyly pro ně připraveny. Pro příklad, co by se asi stalo, si dojděme do událostí o rok později. Francouzské jednotky po vypovězení války Německu (3. 9. 1939) kvůli přepadení Polska zahájily 9. 9. 1939 útok v Sársku, pronikly až osm kilometrů za německé hranice, ale Wehrmacht jim nekladl vůbec žádný odpor, území vyklidil – Německo se snažilo zabránit vojenskému střetu na dvou frontách. Francouzi se posléze, 21. 9. 1939, nevědouce co dělat, stáhli zpět za své hranice. Tedy žádné bombardování německých cílů, žádná dělostřelba, ani palba z ručních zbraní, nic. Armádní generál Ludvík Krejčí odhadoval, že první rudoarmějec by se mohl objevit na Moravě – za teoretického předpokladu, že by Polsko a Rumunsko povolily průjezd Rudé armády přes svá území – tak za šest týdnů. Podle odhadu jiných historiků by to nebylo dříve než za tři měsíce. To už by v obou případech bylo po československé armádě – klešťové přetnutí Moravy ze severu a jihu, které by zabránilo plánovanému ústupu československé armády na Slovensko, a její zničení v české kotlině.

Nyní souslednost událostí. 21. 9. 1938 v 9 h vyhovuje československá vláda nótám Francie a Velké Británie a odstupuje území s více než polovinou německého obyvatelstva Německé říši. Vědouc, že tak činí protiprávně, bez souhlasu parlamentu, vyčká, až ministerstvo zahraničí zpraví v 17 h o jejím souhlasu Paříž a Londýn, a 22. 9. ráno abdikuje. Nová vláda Syrového, ač mohla, nikdy souhlas předchozí vlády neodvolala, jen spekulovala, jak to udělat, aby Němci dostali co nejméně území. 23. 9. vyhlásila s výslovným svolením Francie a Velké Británie mobilizaci – N. Chamberlain se v Bad Godesbergu nemohl s Hitlerem dohodnout na dalším postupu, Hitler hrozil ČSR vojensky zničit. 29. 9. se scházejí v Mnichově představitelé Velké Británie, Francie, Itálie, Německa, aby Hitlerovi zabránili ve vojenském vpádu do Československa, aby stanovili organizační rámec odstupování československého území Německu, tj. které bude obsazeno Wehrmachtem nejdříve, které potom a které naposledy a to i s příslušnými termíny. Dokonce obsazovaná pásma byla jen naznačena na mapě jen přibližně tětivami, takže mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města obývaná zejména Němci jako Opava (Troppau), Liberec (Reichenberg), Ústí nad Labem (Aussig), Znojmo (Znaim) a další. To jen podtrhuje pouze organizační rámec stanovený Mnichovskou dohodou, když souhlas s odstoupením byl od ČSR již předem získán (21. 9.), což je uvedeno v preambuli Mnichovské smlouvy podepsané 30. 9. 1938.

K mezinárodnímu právu. Velká Británie a Německo dodnes neuznaly neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. Velká Británie se navíc nikdy nezavázala k obnově ČSR v předmnichovských hranicích, pouze sdělila československé exilové vládě v Londýně, že po válce nebude přihlížet k územním ztrátám ČSR plynoucím z Mnichovské smlouvy. To je z hlediska mezinárodního práva nebetyčný rozdíl, v žádném případ to není zneplatnění Mnichovské dohody.

Článek pana Alexandra Frieda (http://www.historieblog.cz/2018/10/uvaha-kratce-a-strucne-o-tom-kdybychom-se-branili/, na který je v tomto komentáři reagováno, pozn. editora) nelze hodnotit jinak než jako dezinformaci. Pan Fried podává o českém dějepisu čtenářům líbivé české pohádky.


http://www.historieblog.cz/2018/11/uvaha-jak-to-vlastne-bylo-s-odstoupenim-uzemi-nemecku-v-roce-1938/#more-4564