TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (8)

BRITSKÁ PODPORA POLSKA PROTI NĚMECKU

Tomáš Krystlík

Po zřízení Protektoratu Böhmen und Mähren si britští politici a vládní úředníci uvědomili, že příštím Hitlerovým záměrem bude asi snaha připojit Danzig k Německu a poté by mohl začít usilovat o zpětné získání kolonií a zajištění si těžby ropy v oblasti Mosulu jako před první světovou válkou. Britský ministr zahraničí lord Edward Halifax v den obsazení zbytku českých zemí 15. 3. 1939 sdělil německému vyslanci v Londýně Herbertu von Dirksen: „Mám porozumění pro Hitlerovu zálibu v nekrvavých vítězstvích. Napříště bude Hitler donucen krev prolít.“ Italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano okamžitě rozpoznal ve vzniku protektorátu a Slovenského štátu nebezpečí pro Evropu a poznamenal si: „Věc je vážná, zvláště když Hitler všechny ujišťoval, že nemá v úmyslu anektovat jediného Čecha. Tento německý akt nezničil Československo z Versailles, ale to, které bylo stvořeno v Mnichově a ve Vídni. Jakou váhu lze v budoucnu přikládat těm prohlášením a slibům, které se nás týkají bezprostředněji?“

Velká Británie se smluvně 23. 3. 1939 zavázala k vojenské intervenci proti agresorovi, bude-li Holandsko, Belgie a Švýcarsko napadeno Německem a 13. 4. 1939 k obdobné záruce pro Rumunsko a Řecko. 12. 5. 1939 podepsala smlouvu o vzájemné pomoci s Tureckem. Z Turecka, Rumunska a Řecka byli učiněni spojenci kvůli ropě – Rumunsko kvůli svým zásobám, Turecko a Řecko coby budoucí tranzitní země pro přepravu mosulské ropy a ropných produktů železnicí do Německa. Zdůvodnění, že Británie chtěla odradit Hitlera od agrese vůči těmto zemím se někomu může jevit jako ušlechtilé gesto jen do chvíle, uváží-li míru rizika zatažení Velké Británie do válečného konfliktu plněním závazků z jedné z těchto smluv, které vedly nejen k odstrašení Německa, nýbrž spolehlivě též i k budoucí evropské válce. Dodnes nikdo neobjasnil, co Velká Británie těmito smlouvami vlastně zamýšlela.

Týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, 31. 3. 1939, přednesl britský ministerský předseda Neville Chamberlain v Dolní sněmovně ještě cosi mnohem horšího – fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ 

Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé diplomatická vyjednávání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou (sic). Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem a britskou vládou svěřeno do rukou Polákům. Kdyby si Velká Británie vymínila svou pomoc válčícímu Polsku splněním podmínky nevyprovokované agrese předepsané Společností národů, bylo by to legitimní a neohrožovalo by to evropský mír. Jenže poprvé v historii tak svěřila britská vláda i za vládu francouzskou rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci a tím významně spoluzavinila německo–polský vojenský střet, válku evropskou a světovou. 

Příčiny tohoto osudového kroku britské i francouzské vlády nejsou dodnes objasněny. Že je to past ohrožující Velkou Británii, ihned rozeznal bývalý britský ministerský předseda Lloyd George a prohlásil, že „garancí učiněnou Polsku může být jeho země proti svým životním zájmům zatažena války.“ Válkychtivý Churchill o této záruce Polsku později prohlásil: „Konečně došlo k rozhodnutí… které s jistotou muselo vést k vybití milionů lidí… Nikdo, kdo chápal situaci, nemohl nepochybovat, že tento krok… značí velkou válku, do které musíme být též zataženi (sic).“  

6. 4. 1939 při návštěvě polského ministra zahraničí Becka v Londýně bylo vydáno britsko–polské komuniké o připravenosti obou vlád uzavřít vzájemnou a vstřícnou smlouvu o vzájemné obraně. (Podle Víta Smetany podepsali britská vláda a Beck již tehdy tajnou předběžnou smlouvu. Pokud vůbec existuje, protože její text nebyl dodnes zveřejněn.) Oficiální smlouva o vzájemné obraně s Polskem byla uzavřena až 25. 8. 1939.

Kvůli polské částečné mobilizaci 23. 3. a oficiálnímu příslibu britské vlády Polsku z 31. 3. vypovídá Německo 28. 4. 1939 Německo–polský pakt o neútočení. Státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí (náměstek ministra se statutem úředníka, tedy stálý, nevyměnitelný) Ernst von Weizsäcker napsal: „V normální spojenecké smlouvě se strany zavazují k vojenské pomoci pro případ nevyprokované agrese třetí stranou. Zda tomu tak je, rozhoduje přirozeně strana, která má poskytnout pomoc. Zde (v příslibu Chamberlainově z 31. 3. 1939) tomu bylo naopak. Varšava měla britské impérium v hrsti – rozhodovala, zda je zatáhne do války.“

POLSKO–FRANCOUZSKÝ VOJENSKÝ PROTOKOL

Polský ministr války generál Tadeusz Kasprzycki odpověděl 18. 5. 1939 v Paříži na otázku důstojníků francouzského generálního štábu, zda polská hraniční opevnění vůči Německu odolají útoku: „Nemáme žádná, neboť hodláme vést pohybovou válku a hned začátkem operací vpadnout do Německa.“ 

Po jednání generálních štábů Polska a Francie v Paříži ve dnech 15.–17. 5. byl 19. 5. 1939 podepsán protokol – ne tedy mezinárodní smlouva – označovaný obvykle jako protokol Kasprzycki–Gamelin, ve kterém se pravilo, že „v případě německého útoku vůči Polsku nebo v případě ohrožení jeho životních zájmů v Danzigu, které by vyvolaly ozbrojenou akci Polska… zahájí Francie okamžitě leteckou akci podle předem stanoveného plánu. Jakmile bude část francouzského vojska schopna, tj. asi od třetího dne, zahájí pozemní ofenzívní akce omezeného dosahu. Jakmile by se měl hlavní nápor Německa soustředit na Polsko, to jest asi za 15 dní, tak by podstatná část (v originálu: gros) francouzského vojska zahájila ofenzívu proti Německu… Jestliže obráceně podstatná (hlavní) část německých ozbrojených sil napadne Francii zejména přes Belgii a Švýcarsko… bude polská armáda usilovat, aby vázala co největší počet německých jednotek.“ V protokolu použitý termín podstatná nebo hlavní část (gros) francouzských ozbrojených sil si vykládaly obě strany rozdílně. Francouzi pod tím chápali útvary, které budou u Maginotovy linie, Poláci celou francouzskou armádu a Gamelin měl pod ofenzívou na mysli pouhou hraniční operaci. Závaznost mezinárodního protokolu oproti mezinárodní smlouvě je obecně minimální.

 Doplňující polsko–francouzský protokol, tedy opět nikoliv mezinárodní smlouva, byl podepsán v Paříži vyslancem Polska Juliuszem Łukasiewiczem a francouzským ministrem zahraničí Georgesem Bonnetem 4. 9. 1939 (sic), tedy až po vypovězení války.

https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-8/

  

Výročí postupimské konference a odsun Němců z Československa. Transfer nebo vyhnání?

Vladimír Franta

 

Máme výročí postupimské konference. Jedním z bodů jednání byl odsun Němců ze států budoucího východního bloku. Publicistů Tomáše Krystlíka a Josefa Skály se ptáme, zda by zhodnotili transfer Němců ze zemí Východního bloku. Kdo sehrál iniciativu? Stačilo se Německo vůbec denacifikovat, než vstoupilo do NATO

V minulých rozhovorech jsme některá témata nakousli, nedopověděli. Pojďme nyní dokončit některé myšlenky. Jak to bylo s Německem po válce, o co šlo mocnostem? Jak to bylo s námi? Předně a hlavně – jaké bylo poselství jednání v Postupimi

Tomáš Krystlík, publicista: Nejdříve k postupimské konferenci. Její program nebyl předem rozhodnut, určoval se průběžně. Při prvním plenárním zasedání předložil Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahraničních věcí, politiky vůči Německu, realizace jaltské Deklarace o osvobozené Evropě a přijetí Itálie do OSN. Stalin žádal, aby se do programu jednání zařadilo rozdělení německého obchodního a válečného loďstva, německé i italské reparace, otázka poručenských území, vztahy k satelitním státům, otázka Frankova Španělska, mezinárodní status přístavu v Tangeru, otázka Sýrie a Libanonu i polských západních hranic. Na druhém zasedání se dohodlo, že Německo se bude chápat jako celek v hranicích z 31. 12. 1937. Nejkontroverznějšími body jednání konference byly západní hranice Polska, německé reparace a přijetí bývalých německých satelitů do OSN.

Transfer v cizině usedlých Němců do Německa a Rakouska byl vedlejším tématem, což dosvědčuje počet stran z celkové dokumentace konference mu věnovaných – cca 40 stran z celkových 4 000, tedy 1 %. Na pořad jednání se dostal jen oklikou. Dominovala jiná témata: viz nová území na západě přidělené Polsku a jejich obyvatelstvo... Velká Británie a USA byly proti transferu, ale neměly prostředky, jak mu zabránit. Že již z ČSR a Polska probíhal, věděly, to potvrdil svými výroky na konferenci i Stalin. V Maďarsku v době konání konference vyhánění domácích Němců ještě nezačalo.

V příloze 6 dokumentu z Konference v Berlíně s názvem Protokol jednání (Protocol of Proceedings) z 1. 8. 1945 se v položce XII praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně... Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

Ve zprávě Expelees and Refugees of German Ethnic Origin z 24. 3. 1950 (Vyhnanci a uprchlíci německého etnického původu), tzv. Walter-Report (Walterova zpráva) Podvýboru pro soudnictví Kongresu USA a pak ve zprávě náměstka ministra zahraničí USA Jacka McFalla z roku 1952 se pravilo, že americká delegace v Postupimi nepodporovala transfer Němců z daných států a nakonec souhlasila s tímto řešením jen kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich záhubě“. Ve Walterově zprávě se také pravilo, že „Spojené státy v Postupimi docela určitě nenesly odpovědnost za podněcování nebo autorizaci vyhánění Němců z východní Evropy. Vyhánění začalo již dávno před Postupimí. Pokusili jsme se pouze učinit vše možné, aby tento proces probíhal co nejspořádaněji a nejhumánněji“.

Spojenci Československu na konferenci v Postupimi tedy transfer nevnutili, nenařídili, ani neschválili nebo nepotvrdili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se, schvalujeme, potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku“. Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako závazná mezinárodní smlouva s patřičně závaznými mezistátními důsledky. Ta by musela být pak parlamenty zemí účastníků smlouvy ratifikována a zveřejněna v publikacích pro to určených, například ve sbírkách zákonů.

Své domácí Němce (bydlící tam již před válkou) vyháněly jen ČSR, Polsko, Jugoslávie, Maďarsko, přičemž Maďarsko asi 3/4 z nich dokázalo uhájit před tlakem sovětských okupačních úřadů je vyhnat a nechalo si je. Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánsko, Rumunsko je nevyháněly – přesněji: Nizozemí jen 3 691 ze 170 tisíc v zemi, Dánové chtěli vyhnat své Němce, ale nesměli, Rumunsko sice je nevyhánělo, ale když opustili dobrovolně Rumunsko, nesměli se již vrátit. SSSR své Němce za hranice nevyháněl. V případě Nizozemí a Dánska sehrál velkou roli velitel přilehlé britské okupační zóny v Německu, který po vyhnání oněch prvních necelých čtyř tisíc Němců z Holandska prohlásil, že nemá pro ně ubytování ani jídlo a že když budou Holanďané v jejich vyhánění pokračovat, že nechá vyvézt do Holandska všechny usedlé Holanďany ve své zóně. A bylo po vyhánění. Obdobné argumenty uplatnil i proti Dánům.

 Josef Skála, historik a politik: Pojďme k samému jádru věci. To, v jakém poměru byly k hitlerovskému Německu Británie a Spojené státy, v jakém Sovětský svaz, to se dneska falšuje naprosto nezřízeně. Německo, sešněrované versaillským diktátem, změnily v agresívní monstrum i miliardy dolarů a liber. Pro Moskvu byl obchod s Berlínem důležitým zdrojem moderní techniky. Osvojení si nových technologií ostatně pomohlo SSSR porazit německou válečnou mašinerii. Z nacistické ekonomiky neměla Moskva jedinou dividendu. Zato k „demokratickému“ kapitálu proudila i za války, hlavně přes Bank of International Settlements.

Navzdory dezinformacím z mainstreamu, jinak tomu bylo i ve vztahu k poraženému Německu. Západní velmoci zvažovaly atomizaci Německa do mikroskopických státečků, stejně tak totální deindustrializaci země. A někteří „dobrodinci“ dokonce i plošnou sterilizaci Němců. (Viz neuvěřitelná Kaufmanova kniha Germans must perish /USA,1941/, pozn. aut.)

Wehrmacht a SS vyhlazovaly Sovětský svaz, a ne Británii či USA. Moskva však razila nepoměrně humánnější koncepci. Znovu a znovu navrhovala dokonce zachování jednotného Německa. Logicky za podmínky skutečné denacifikace, a ne z velké části fingované denacifikace, a dále také za podmínky opravdové demokratizace. Západní okupační mocnosti na to nepřistoupily ani na jaře 1952, kdy jim to znovu navrhl Stalin. Vrchu nabyl strach, že by země měla blíž k SSSR. Už tehdy to neskrýval ani Adenauer. Bez skrupulí to stojí i v Kissingerových memoárech.

„Vyhnání“ je nactiutrhačný pojem. Přišel s ním Sudetoněmecký landsmanšaft, zakládaný i prokázanými nacisty s krvavou reputací. Z postupimské ani z dokumentace jiných summitů Velké trojky podobný slovník k nalezení není. Transfer většiny německé populace žijící u nás před Mnichovem, ten iniciovala Británie, a ne že ne. Československo se s návrhem ztotožnilo i z ušlechtilých pohnutek, které se dneska zatloukají. Jen tak si totiž mohlo ušetřit gigantický seriál soudních procesů, které by – na základě práva platného už před válkou – musely vynést tisíce hrdelních trestů a nepoměrně víc trestů odnětí svobody, přičemž na desítky let, ba i na doživotí. Skutkové podstatě toho, jak se ke své československé vlasti zachovala drtivá většina německé populace, by jiné řešení odporovalo. Transfer byl projevem velkorysého humanismu, za nějž se sluší zdvořile děkovat, a ne arogantně nadávat.

Otázka kontextová: Ještě, než mohl skončit proces denacifikace, již za čtyři roky od Postupimi se Spolková republika Německo (SRN/dříve NSR) začlenila do NATO, někteří němečtí (hlavně lokální) politici či důstojníci měli v tomto smyslu problematickou minulost. Dá se z toho něco vyvozovat? Jak to, že jedni dělali kariéru, jiní skončili ve vězení s podivným koncem, viz Rudolf Hess...

Krystlík: Pokud chcete, aby obranná aliance [NATO] fungovala, nemůžete do ní začlenit stát zcela okupovaný, kde navíc není jasné, do jakých důsledků půjde denacifikace, která se prakticky dotýkala mnoha nebo téměř všech dospělých, již jen řadovým členstvím v nějaké zločinecké organizaci, a tou byl i Německý červený kříž. Musíte kritéria uvolnit.

Případ Rudolfa Hesse je natolik obsáhlý, hlavně v Česku zhola neznámý, že by bylo třeba mu věnovat místo samostatně. Zde jen zcela stručně. Hitler mezi zářím 1939 a červnem 1941 s alespoň dvěma tucty návrhů se marně snažil o uzavření míru s Velkou Británií. Churchill, veden touhou zničit Německo coby konkurenta ve světovém obchodu, věděl, že nad Německem nezvítězí bez tehdy ještě neutrálních USA. Snažil se co nejrychleji zatáhnout USA do války a držel Hitlera pomocí tajných služeb v přesvědčení, že existuje v Británii skupina, která chce s Hitlerem, až se [tato skupina] dostane k moci, uzavřít mír. Jenže mezitím hynuli na bojištích a při bombardování Britové a vypadalo to, že Británie bez zapojení USA do války pravděpodobně prohraje.

V květnu 1941 odstartoval Hess se svou stíhačkou do Skotska na domluvené jednání o mírové smlouvě. Britové si mysleli, že přiletí emisar, který bude muset dohadovat každý kompromisní krok v jednání s Hitlerem, takže budou moci jednání protahovat, nevěděli, že to bude postavením druhý muž v Říši, který má pravomoc vše na místě sám rozhodnout a podepsat. Hrozilo, že vyjde najevo, jak Churchill oddaloval zbytečně jednání o míru a prodlužováním války způsobil Británii zbytečné lidské a materiální ztráty. Nad Churchillem a jeho vládou najednou visela hrozba soudu a odsouzení. Po ohlášení Hesse rádiem, Britové zhasli světla přistávací dráhy, přerušili rádiové spojení. Hess vylétal benzín a vyskočil padákem.

Skála: Anglosaská okupační správa předávala v roce 1949 moc sestavě, která se osobami se skandální nacistickou minulostí doslova hemžila. Ty škraloupy kupodivu nevadily ani na půdě NATO. Americké „služby“ nepohrdly ani vyvrhely kalibru Reinharda Gehlena. Velel represivní verbeži, specializované na plošné vyvražďování komunistů a komsomolců i dalších příslušníků sovětské moci na okupovaném území. S Gehlenem převzali už předchůdci CIA i stovky jeho podřízených. Z řad jejich agentury, kterou za války rekrutovali na území SSSR, formovali i své „podzemní armády“ třeba na západní Ukrajině a nejen tam.

Jinak – než se to dneska kamufluje –, to bylo i s Rudolfem Hessem. Druhý muž nacistické hierarchie vyrazil do Británie těsně před nacistickým útokem na Sovětský svaz. Dohodnout holport s tou částí britského establishmentu, která se mnichovanské podpory Hitlera nezřekla ani teď. Veškerá britská dokumentace, resp. o tom, co následovalo po jeho přistání, je dodnes předmětem přísného utajení.

Hess zůstal roky posledním vězněm v zařízení, z nějž byli už dlouho předtím propuštěni nacisté, přímo spojení s válečnými zločiny. Pak prý „spáchal sebevraždu“. Vážně? Po desítkách let za mřížemi, kdy se o to nepokusil ani náznakem? Tu verzi odmítají i jeho blízcí příbuzní, kteří s ním hovořili krátce před jeho smrtí. Ve spandavské věznici se právě měnil režim ostrahy. Dosud v ní měla Británie vliv, garantující že Hess si svá tajemství odnese do hrobu. Teď však přicházela právě o tyto záruky. A tak Hess „spáchal sebevraždu“, jak zněla zpráva ve chvíli, kdy to měl Londýn ve Spandau ještě pod kontrolou.

Díky oběma respondentům za rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210720/vyroci-postupimske-konference-a-odsun-nemcu-z-ceskoslovenska-transfer-nebo-vyhnani--15212095.html

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (7)

Tomáš Krystlík

NĚMECKÁ VYJEDNÁVÁNÍ S POLSKEM 1938–1939

  Německo muselo mezi válkami překonávat potíže s dopravním tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor, což byl několik desítek kilometrů široký přístup Polska k Baltskému moři na úkor Německa z jihu na sever, který odděloval Východní Prusko od zbytku německého státu. Tranzitní železniční tratě přes polský koridor nebyly v dobrém stavu a Poláci začali v druhé polovině 30. let navíc vyžadovat tranzitní poplatky pouze v polských złotých, jinou měnu neakceptovali. Němci neměli dost deviz, a už vůbec ne złoté. Polsko následkem toho postupně uzavíralo tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu v roce 1939 zbyla do Východního Pruska jen cesta po moři. Vyvstaly velké obtíže s nedostatečnou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, kterému začalo v důsledku toho vbrzku hrozit hospodářské zhroucení. Podle svědectví dvou pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v květnu a červnu 1939 zvláštních jednání v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a jeho následnou anexi. Ze setkání s vedoucím oddělení polského generálního štábu a dalšími důstojníky pořídil Hubert Gladwyn Jebb pamětní spis, ve kterém stálo: „Částečně od něj, částečně od dalších pánů jsem se dověděl, že se zamýšlí začátkem války napadnout Východní Prusko, protože pro Němce bude obtížné provincii posílit dostatečně a včas… V každém případě je všeobecným názorem, že Východní Prusko musí být Polskem anektováno.“

   

  Exkurs. Nebylo to poprvé, kdy se Poláci hodlali zmocnit Východního Pruska a vojensky přepadnout Německo. Takové plány existovaly již za Piłsudského v roce 1933, kdy Polsko bylo zajištěno Polsko-sovětským paktem o neútočení podepsaným 25. 7. 1932 na tři roky. Dokumenty to jednoznačně dokazující byly objeveny Brity až v roce 1958. Německo se svými sto tisíci vojáky oproti dvěma milionům vycvičených polských vojáků představovalo tehdy relativně lehkou kořist. Robert G. Vansittart odhadl, že by válka proti Německu v roce 1933 stála Polsko asi 30 tisíc mrtvých. K válce tehdy nedošlo, protože britská vláda rozhodným způsobem polské válečné plány zavrhla, čímž podpořila Francii, aby je také odmítla. Československý vyslanec ve Varšavě Václav Girsa 10. 5. 1933 sděloval ministerstvu zahraničí v Praze, že mezi polskými důstojníky panuje názor, že válka s Německem je nevyhnutelná a bude vítězná, pokud vypukne ještě v tomto roce, kdy Německo není na válku připraveno a vnitropoliticky je ještě rozpolcené. Takový názor sdílel i maršál Piłsudski, a polský generální štáb nechal do polského koridoru přesunout vojenské jednotky a v dubnu 1933 další k hranici s Německem poblíž Litvy. Zjevným cílem byla anexe Východního Pruska. Válka se měla vést pod egidou „osvobození polských území zpoza německého jha“. Teprve když se francouzská vláda vyjádřila, že polskou akci nepodpoří, změnilo Polsko svou politiku vůči Německu a 26. 1. 1934 s ním podepsalo desetiletý pakt o neútočení.

  

  Danzig, dnes Gdańsk, byl bezprostředně po první světové válce pro Polsko jako přístav životně důležitý, ale po vybudování polského přístavu v Gdyni (Gdingen) ztratil svou důležitost a spíše potřeboval Polsko, než Polsko potřebovalo Danzig. 

  

  Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop v rámci „generálního urovnání všech stávajících třecích ploch mezi Německem a Polskem“ požádal 24. 10. 1938 polského ministra zahraničí Józefa Becka prostřednictvím polského vyslance v Berlíně Józefa Lipského o souhlas se zřízením exteritoriální vícekolejné železniční tratě a dálnice do Východního Pruska, které by dohromady tvořily pás území maximálně jeden kilometr široký přes polský koridor a s připojením území Svobodného města Danzig s přibližně 95 % (podle jiných zdrojů až 97 %) německého obyvatelstva zpět k Německu. Za to nabízelo Německo, co žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených prohranou válkou Polsku. Návrh zněl:

  

> Svobodné město Danzig (Freie Stadt Danzig) se vrátí k Německé říši,

> koridorem (polským přístupem k moři) bude zřízena exteritoriální říšská dálnice patřící Německu, jakož i exteritoriální vícekolejná železniční trať (tzv. dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký napříč polským územním přístupem k moři), 

> Polsko dostane v území Danzigu rovněž exteritoriální silnici nebo dálnici, železnici a volný přístav,

> Polsku bude zaručen odbyt jeho zboží a hospodářská práva na území Danzigu, 

> stávající hranice mezi Polskem a Německem budou uznány za definitivní,

> německo–polská smlouva o neútočení se prodlouží na 25 let,

> obě země připojí ke své smlouvě konzultační doložku,

> společně s Polskem a Maďarskem se bude garantovat nezávislost slovenského státu, přičemž Německá říše se zřekne mocenského přednostního postavení v tomto prostoru,

> Německo podpoří vojensky Polsko v případě jeho napadení ze strany SSSR.

> 

(Hitler později ve svém projevu 29. 4. 1939 uvedl nepodstatně odlišná znění některých výše uvedených bodů z 24. 10. 1938, některé vynechal, a dodal, že polská vláda jeho nabídku odmítla a prohlásila, že je ochotna pouze vyjednávat v otázce nahrazení komisaře Společnosti národů pro Danzig a uvažovat o úlevách pro tranzitní dopravu polským koridorem.)

  Odpověď na návrh z 24. 10. přednesl polský vyslanec Józef Lipski ústně ministru zahraničí Ribbentropovi 19. 11. 1938 v Berlíně: statut Danzigu by se dal nahradit polsko–německou smlouvou, ale zůstal by i nadále svobodným městem v celní unii s Polskem, polské menšině v něm by byla zajištěna všechna hospodářská práva. K otázce exteritoriálního dopravního koridoru neměl Lipski oficiální stanovisko, ale čistě osobně může říci, že „by takové německé přání snad v Polsku nepadlo na neúrodnou půdu“.

  

  Při návštěvě polského ministra zahraničí Józefa Becka v Berlíně 5. 1. 1939 prodiskutoval s ním Hitler i maďarsko–polskou otázku s tím, že Německo nemá za Karpatami své zájmy. K problému Danzigu se Beck vyjádřil podrobněji o den později v Mnichově v rozhovoru s Ribbentropem, že nenalezl řešení, ale že by se muselo Polsko otázkou Svobodného města Danzig zabývat buď tehdy, ztratila-li by Společnost národů zájem na Danzigu a vzdala-li by se svého komisariátu, nebo kdyby vzhledem k novému vývoji v Danzigu muselo Polsko zaujmout stanovisko. Joachim von Ribbentrop vytkl Beckovi špatné zacházení s německou menšinou v Polsku. 

  

  Ani další schůzka Ribbentropa s Beckem 26. 1. 1939 ve Varšavě nic nového v otázce Danzigu nepřinesla, Ribbentrop opět vznesl námitky proti způsobu zacházení s německou menšinou. Beck se netajil, že Polsko má aspirace namířené proti sovětské Ukrajině.

  

  Gerd Schultze-Rhonhof uvádí, že již v lednu 1939 francouzský ministerský předseda Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet Varšavu nabádali, aby „kategoricky záporně odpovídala na požadavky jistých sousedů“. Roosevelt a Chamberlain též naléhali na Polsko, aby Německu neustupovalo. Důvody, proč tak činili, nejsou dodnes známy.

  

  Poláci na německé návrhy nepřistoupili. Důvěřovali ve svou sílu, pohrdajíce českou měkkostí vůči Německu v roce 1938, nehodlali ustoupit ani o píď, což považovali za správnou metodu v jednání s Německem. Nebudou spolupracovat se SSSR proti Německu, ale také ne s Německem proti SSSR. Pohlíželi na sebe jako na velmoc, ale zapomněli, že polský stát vznikl z vůle Dohody po porážce všech států, kterým polská území do té doby patřila: Rakouska, Ruska a Německa. Nyní se cítili být v pozici, že si mohou vybrat mezi Německem a SSSR. Spolupráci s Německem bránil v podstatě jen problém Danzigu (Gdańska), které chtělo Německo vyřešit a Beck z výše uvedených důvodů jej naopak ponechával nevyřešen. Poláci ignorovali, k čemu se zavázali bilaterální mezinárodní tzv. arbitrážní smlouvou uzavřenou v říjnu 1925 v Locarnu, že budou s Německem jednat o všech sporných otázkách. Stejně jako předtím Češi.

  

  Polsko nabylo dojmu, že pomocí svých spojenců, Velké Británie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídilo 23. 3. 1939, den po připojení území Memelu k Německu (Memelland, Memelgebiet, Klaipedos kraštas, území podle Versailleské smlouvy odebrané Německu a svěřené Společnosti národů, přičemž administrativu vykonávala Francie, v roce 1923 obsazeno litevských vojskem a přičleněno k Litvě, po plebiscitu předáno 22. 3. 1939 Německu), částečnou mobilizaci polských branných sil – povoláno bylo 330 tisíc záložníků, velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Polská tajná služba byla 22. 3. přesvědčena, že Německo 28. 3. přepadne Polsko. Německo ale nemobilizovalo, neposlalo svá vojska do pole. O pět dní později táž tajná služba hlásila, že v Danzigu 1. 4. 1939 vypukne německý protipolský puč. Někteří historici hrozbu puče v Danzigu uvádějí za důvod polské mobilizace, zcela ale ignorujíce, že mobilizace časově předcházela hlášení polské tajné služby.

  

  V ulicích polských měst byly vylepovány plakáty s obrázky a nápisy „Vzhůru na Berlín!“ Polské divize zaujaly bojové pozice na hranicích s Danzigem a Východním Pruskem, čímž Polsko jednostranně porušilo Německo–polský pakt o neútočení z 26. 1. 1934, kde stálo: „Pro sporné otázky, které by se nedaly urovnat přímými jednáními, budou (obě strany)… hledat řešení… mírovými prostředky… Za žádných okolností nepřikročí při řešení takových sporných otázek k použití síly.“ 

  

  Němci vzali polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě opatření přímo na hranici nic nepodnikli; Berlín nechtěl ohrozit svá v té době probíhající a nepřerušená diplomatická vyjednávání s Varšavou. Od roku 1892 se mobilizace nicméně považovala za casus belli, přímý válečný akt bez oficiálního vypovězení války. 25. 3. vydává Hitler směrnici: „Führer si nepřeje řešit otázku Danzigu silou. Nepřeje si tím vehnat Polsko do náručí Británie. O eventuálním vojenském obsazení Danzigu lze uvažovat jen tehdy, když L(ipski) dá najevo, že polská vláda nedokáže dobrovolné postoupení Danzigu zdůvodnit vlastnímu lidu a že fait accompli by jim rozhodnutí ulehčil.“ 

  

  Polská vláda 26. 3. 1939, tři dny po zahájení polské částečné mobilizace, německou nabídku z 24. 10. 1938 definitivně zamítla s tím, „že jakékoliv další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem.“ Ministr zahraničí Józef Beck 28. 3. rozšířil tento casus belli i na případ, kdyby se Německo jednostranně pokusilo jen změnit statut Svobodného města Danzigu (sic). 3. 4. 1939 dává Hitler pokyn pro zpracování plánů pro operaci Bílý (Fall Weiß), pro přepad Polska těmito slovy: „Politické vedení považuje za svůj úkol Polsko pokud možno… izolovat, to znamená omezit válku na Polsko.“ 28. 4. 1939 vypovídá Německo Německo–polský pakt o neútočení, kvůli tomu, že Polsko ji mobilizací 23. 3. a pohrůžkou války 26. 3. porušilo. 

  

  V roce 1938 proběhla v Polsku pozemková reforma, v jejímž rámci nesměli polští Němci v pásmu 30 km od hranic s Německem vlastnit půdu. Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Koncem února 1939 začaly bojkot podniků a obchodů německy mluvících obyvatel a demonstrace proti německé menšině v Polsku, které končily výtržnostmi – na ulicích byli Němci uráženi a biti. Polské davy chtěly přivtělení Danzigu a Königsbergu (Královce ve Východním Prusku, dnes Kaliningradu) k Polsku a vyhnání polských Němců ze země. 

  

  Ministr zahraničí Józef Beck pronesl 5. 5. 1939 v polském Sejmu provokační projev, v němž zatajil Německem nabízenou záruku dosavadních hranic, a tím násilnosti ještě vystupňoval, což stálo životy polských Němců. Při útěcích Němců před násilím do Říše po nich na hranicích Poláci stříleli. Podle statistik německého ministerstva vnitra bylo do 21. 9. 1939 umístěno v táborech pro uprchlíky na 70 tisíc německých běženců z Polska. Do toho nebyly započteny osoby, kterým se zdařil útěk na území Danzigu a osoby, které se do táborů nedostavily a nalezly přístřeší u známých a příbuzných v Německu. Jiný údaj hovoří o 76 tisících Němců uniklých do Německa a o 18 tisících do oblasti Danzigu. Tyto údaje můžeme na rozdíl od propagandisticky zveličených počtů sudetoněmeckých uprchlíků z ČSR do Německa během krize v roce 1938, o jejichž počtech referoval bez patřičných oficiálních podkladů německý tisk, pokládat za poněkud věrohodnější, protože vznikly úřední sumarizací údajů složek německého ministerstva vnitra. 

  

  V polském tisku se začaly objevovat požadavky, že ne Odra, nýbrž Labe bude budoucí západní hranicí Polska, a tvrzení, že Berlín není město německé, nýbrž „staré slovanské a polské sídliště“. V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Edward Rydz-Śmigły v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ Jeho výroku prezentujícího polské válečné tužby si všiml západoevropský tisk a zveřejnil ho, ve Velké Británii například Daily Mail 6. 8. 1939. Rydz-Śmigły se též již v březnu 1939 nechal dopředu zvěčnit zvěčnit na olejomalbě v pozici vítězného vojevůdce na koni před Braniborskou branou v Berlíně. (Avšak po zářijovém válečném debaklu se sám degradoval na vojína.)

  

  V posledních týdnech před vypuknutím války se polské protiletadlové jednotky několikrát snažily sestřelit civilní letadla Lufthansy na lince Berlín–Královec (Königsberg), docházelo k přestřelkám na hranicích s mrtvými a raněnými, vypalování statků v Německu poblíž polsko–německých hranic i nadále pokračovalo. 

  

  Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko–sovětské válce v roce 1920 Polsku přepustit. 

  

  Poznámka. Poláci zacházeli s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci, Rusíny a židy v polském státě nevlídně, kdo promluvil na veřejnosti jinak než polsky, mohl se dostat do vězení. Tak si etničtí Poláci tvořící 69% podíl obyvatel ve státě stihli mezi válkami popudit proti sobě zbytek jinojazyčných obyvatel v zemi. Poláci se z toho poučili a po druhé světové válce se, na rozdíl od Čechů, odvrátili od nevábného modelu národního státu.

  

  Dalším, ještě silnějším sovětským motivem, byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka Evropu silně rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud komunismus v Evropě nezvítězí sám od sebe, převálcuje ji pak, rozvrácenou válkou, snadno Rudá armáda, a nastolí jej sama. 

  

  Jak píše historik Toman Brod, objevila se již v červnu 1939 (sic) v českém ilegálním tisku prognóza ohlašující, že Sovětský svaz sice tvrdě naléhá na Anglii, ale nepřistoupí-li Britové na dohodu, spojí se Rusko s Německem, odejmou společně Anglii a Francii kolonie, rozdělí mezi sebe Polsko, Sovětský svaz si přivtělí Besarábii, zatímco zbytek Rumunska přenechá Německu. Nezůstalo jen u této kombinace, jiný leták z téže doby předvídal i „nové dělení Evropy“, Polsko totiž si mělo za odstoupená východní území vzít náhradou kus Německa „až za Odru“ a „severní Prusko“ (zřejmě míněna část Východního Pruska na sever od polského území). Pomineme-li detaily, tak se to téměř dokonale shoduje s pozdějšími událostmi. 

  

  Hitler měl smůlu, že v polských politicích narazil na hazardní hráče stejného ražení. Doplatila na to celá Evropa. Poláci hráli va banque, protože by si jinak neuchovali iluzi o postavení svého státu coby velmoci. Střízliví politici by kapitulovali po zvážení nebezpečí, která Polsku hrozila, zejména zvážila-li by se nedostatečnost jeho zdrojů: na jedné straně jako nepřítel Německo, na straně druhé SSSR a daleko dva neochotní spojenci připravení s Hitlerem uzavřít kompromis, navíc z geografického hlediska bez možnosti poskytnout Polsku účinnou pomoc. Poláci nevyužili bez zbytku ani to, co mohli. Vojenský výcvik neměla ani polovina mužů schopných vojenské služby, záložníci si nemohli být jisti, zda pro ně vybude výzbroj a výstroj. Polsko mělo 250 bojových letadel a jeden tankový prapor. Polákům bylo jasné, že každý jejich vstřícnější tah bude spojen s ústupky v otázce Danzigu, ale ještě více se obávali možnosti, že jakmile začnou vyjednávat, tak Francie a Velká Británie ustoupí v otázce Danzigu Německu. Takže nevyšli Německu v ničem vstříc.

https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-7/

  

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (6)

Tomáš Krystlík

OSTUDA V ÉVIANU

  Že z českých zemí, Německa a poté z okupované Evropy neemigroval větší počet židů a německých politických uprchlíků, mělo svou příčinu hlavně v neochotě cílových států přijímat uprchlíky, později i ve vypuknuvší válce. Od 6. 7. do 15. 7. 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32 států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko obeslaly konferenci svými pozorovateli. 

  

  Exkurs. Následkem anšlusu (Anschluß, připojení) Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938, tedy několik měsíců před konáním konference v Évianu, zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (podle jiného odhadu 12 000) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (sic). Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

  

  V Évianu se jednalo se o zemích a oblastech, které by židy a politické uprchlíky z Německa přijaly, o Angole, Birobidžanu, Madagaskaru. Velká Británie jejich imigraci do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo. Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů; Rafael Trujillo koupil pro ně území zvící 100 km2 (podle jiných zdrojů jim daroval ze svého majetku 110 km2), ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600 (jiné zdroje udávají 800), z nichž většina po čase putovala dále do USA. Spojené státy měly již v předchozích letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně 27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v předchozích letech.

  

  Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 RM (sic) na osobu. Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a požadavek odmítla.

  

  Jediným konkrétnějším výsledkem konference bylo zřízení Intergovernmental Committee on Refugees (Mezivládní uprchlický výbor), zvaného též Comité d'Évian (Évianský výbor), který se měl starat o kooperaci s Německem při vystěhovávání odpůrců německého režimu a židů. Německo však spolupráci s výborem odmítlo a jeho činnost byla v následujících letech silně omezena neochotou států, členů Společnosti národů, přijímat převážně židovské uprchlíky.

  

  Fatálním činem évianské konference bylo přijetí deklarace na návrh Francie, že žádný z účastníků „neupírá německé vládě absolutní právo užít vůči některým ze svých příslušníků opatření spadající do její suverenity“, čímž se otevřela cesta ke Křišťálové noci a diskriminaci židů.

  

  Po odstoupení československých území Německu se uvolila Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. Č-SR jim uhradila cestu. Austrálie se vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti měsících vrátili zpět, již do protektorátu. Později většina z nich zahynula.

  

  Ve skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi 12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství. 15 tisíc židů (podle jiných zdrojů 20 nebo jen 10 tisíc) našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí. 

  

  V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal židy z Německa a jemu připadlé části části Polska, SSSR odmítl. Když Wehrmacht v roce 1940 dobyl západní Evropu, padlo Německu do rukou na 30 tisíc z Německa se vystěhovavších židů. S německými, rakouskými, českými a polskými židy se jednalo o circa dva miliony osob. Byli shromažďováni v ghettech, například v Terezíně, Łódźi a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení. Po pádu Francie už přicházel pro vystěhování v úvahu Madagaskar, ale nacistické Německo přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich přesun do oblastí na východ od Německé říše.

POLSKÉ ÚZEMNÍ PŘEDSTAVY

  Podle polských představ se měl polský stát, zvaný též Międzymorze (Intermarium, Mezimoří, též Trójmorze, Třímoří), rozprostírat souvisle od moře k moři, od Baltského k Černému a Jaderskému, další variantou byla federace složená buď z Polska, Běloruska, Ukrajiny, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska pod polským vedením, nebo z Polska, Československa, Maďarska, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Bulharska a Rumunska taktéž pod polským vedením. To byly varianty umírněnější. Velkolepější verze zahrnovala Polsko včetně celého Německa i Alsaskem a Lotrinskem, celé Dánsko, Norsko, Švédsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, všechny země Předlitavska (rakouské země včetně dnešního Slovinska, české země, Halič, Bukovinu, Rakouské přímoří a přibližně polovinu Dalmácie), část Uherska v rozsahu dnešního Slovenska, Podkarpatskou Rus, část dnešního severního Maďarska, severozápadní část Chorvatska a přístav Fiume (Rijeka), dále souvislou přímořskou část Rumunska, Bulharska, Řecka až po Soluň (Thessaloniki) včetně, k tomu celou evropskou část dnešního Turecka a kus jeho asijské části až po Izmir (Smyrna) včetně, celé evropské Rusko až po Ural a Kavkaz včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a kavkazských republik.

  

  V Gazetě Gdańsk se 9. 10. 1925 psalo: „Polsko musí trvat na tom, že bez Královce (Königsberg, dnes Kaliningrad) a celého Východního Pruska nemůže existovat. Musíme nyní v Locarnu požadovat, aby celé Východní Prusko bylo zlikvidováno. Může obdržet autonomii pod polskou svrchovaností. Pak koridor (pás území několik desítek kilometrů široký vedoucí z vnitrozemí k moři přidělený Polsku na úkor Německa) přestane existovat. Pokud se to vše nestane mírovou cestou, pak dojde k druhé bitvě u Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili řád německých rytířů, též nazývaná bitva u Tannenbergu) a všechny země se jistě rády vrátí do klína milované vlasti.“

  

  Důstojník generálního štábu Henryk Bagiński definoval v knize vydané v roce 1927 ve Varšavě a vyznamenané Polskou komisí pro mezinárodní intelektuální spolupráci hlavní cíle polské zahraniční politiky – anexi Gdańska (Danzigu), Východního Pruska a velké části Slezska – a dodal: „Mír v Evropě nezavládne, dokud polské země nebudou zcela vráceny Polsku, dokud název Prusko, název podle dnes již neexistujícího národa, nebude vymazán z mapy Evropy, dokud Němci nepřeloží svoje hlavní město z Berlína dále na západ k bývalému hlavnímu městu Magdeburku na Labi nebo do Merseburgu na Sále (Saale)… a dokud nepřestanou snít o korekci hranic na východě.“ 

  

  V roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, časopis blízký polské vládě: „Jsme si vědomi, že válce mezi Polskem a Německem nelze zabránit. Musíme se na tuto válku energicky a systematicky připravit. Dnešní generace uvidí, že nové vítězství u Grunwaldu bude zapsáno do historie. Tuto bitvu u Grunwaldu povedeme v předměstích Berlína. Naším nejvyšším cílem je Polsko s hranicemi na Odře na západě, na Nise v Lužici a Prusko od Pregoly (řeka v blízkosti Královce, Königsbergu, Pregel) až po Sprévu (Spree). V této válce se nebudou brát vojáci do zajetí, nebude místo pro humanitární cítění. Celý svět překvapíme svou válkou proti Německu.“

  

  Polský týdeník Naród w walce 20. 7. 1939 zcela otevřeně požadoval: „Gdańsk musí zůstat polský a Německo musí být donuceno odstoupit prostor Východního Pruska bez obyvatelstva Polsku.“ Polský časopis Nasza przyszłość (Naše budoucnost) požadoval v létě 1939 vznik polsko–japonské hranice na Uralu.

  

  Někteří britští politici měli jinou, geopoliticky reálnější představu. Například lord Lothian, pozdější britský vyslanec ve Washingtonu, ve své řeči 29. 6. 1937 v Chatham House v Londýně prohlásil: „Pokud uplatníme princip sebeurčení národů ve prospěch Německa stejným způsobem, jak byl v jeho neprospěch použit ve Versailleské smlouvě, bude výsledkem: (1) sloučení Rakouska s Německem, (2) včlenění Sudetoněmců, Danzigu a pravděpodobně i Memelu do Německé říše, (3) určitá urovnání s Polskem ve Slezsku a v (polském) koridoru.

https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-6/

  

Před 74 lety ČSSR odmítlo Marshallův plán. Měli jsme přijmout, neměli jsme poslouchat SSSR?

Vladimír Franta

Harry Truman v doktríně řekl (1947): „Semena totalitních režimů jsou živena utrpením a nedostatkem. Šíří se a rostou ve zlé půdě chudoby a svárů...“ Kde USA po válce investovaly, tam dnes vojenské základny. SSSR se po válce z ČSR stáhl… Měli jsme si nechat od USA zaplatit novou identitu, jako Němci? Ptáme se publicisty a novináře Tomáše Krystlíka.

Roku 1947 se poválečná ekonomika dostala do krize. Zasažena byla např. Itálie a Británii. Během války vzrostla prestiž komunistů (díky úspěšnému protinacistickému odboji), dělo se tak ve zmíněných zemích, ale i ve Francii či Řecku atd. Mínily proto USA svou pomoc Evropě ve formě Marshallova plánu altruisticky, nebo se nabídkou na obnovu Evropy snažily zastavit proces, kdy hrozilo, že v některých státech mocensky posílí právě komunisté?

Tomáš Krystlík: Oboje platí. Spojené státy měly zboží k rozdávání (válka nezasáhla USA, výroba běžela na plné obrátky, pozn. aut.). Samy by to nespotřebovaly. Spojené státy v rámci Trumanovy doktríny (od 12. 3. 1947 koncepce zahraniční politiky USA spočívající v zadržování sovětského bolševismu, přičemž všude na světě) poskytly nejdříve hospodářskou pomoc Turecku a Řecku.

Na jaře 1947 byli komunisté vytlačeni z francouzské a italské vlády a USA ohlásily Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím. (pozn.: prof. Ivo Budil Sputniku telefonicky sdělil, že USA měly skutečně díky válce takový ekonomický přebytek, že hrozilo „přehřátí“ ekonomiky. Upotřebit zboží v rámci Marshallova plánu se tedy hodilo, a také Evropě pomohlo. Zajímavé, že kvůli strukturálním záležitostem Británie, která dostala největší krajíc, možností Plánu cele nevyužila…)

Pak že USA do chodu cizích zemí nezasahují. Proč rostla prestiž komunistů, dokonce na půdě USA? Neměla Amerika svou pomoc začít daleko dříve, třeba nějakým způsobem ještě za války? Jak významné byly dodávky UNRRA?

Socialismy všeho druhu – tedy i sovětský bolševismus a zejména nacismus – byly všude mezi válkami v oblibě; sám prezident USA F. D. Roosevelt byl radikální socialista. USA nemohly během války do obsazených zemí nacisty přece nic dodávat (jiný názor viz kniha Dušana Rovenského Zákulisí velké války, pozn. aut.).

Ekonomicky vzato: v roce 1945 představovaly dodávky UNRRA do Československa trojnásobek veškerého vývozu z ČSR. To vše při zmodernizovaném a prakticky neporušeném československém průmyslu. Ještě v roce 1947 tyto dodávky činily 70 % veškerého dovozu. V podstatě to ukazuje na neefektivitu československého hospodářství…

Obával se SSSR oprávněně, že jej USA chtěly připravit o válečné reparace? Nebyl to totiž SSSR, kdo trval na rozbití Německa…Jan Masaryk by plán obnovy uvítal v případě, pokud by dotyčná pomoc politicky nerozdělila Evropu, rovněž si nepřál pošramotit vztahy s SSSR…

V Evropě měla Rudá armáda dvojnásobnou převahu nad angloamerickými vojsky. Jak by Amerika měla připravit SSSR o reparace?

Pokud by se Německo rozdrobilo, nebyl by nástupnický stát (jako že nakonec nebyl), a tudíž žádné reparace pro SSSR…

Stalin nechtěl rozbití Německa na menší útvary, než byly okupační zóny, protože se nevzdal plánu, že v západní Evropě nastolí Rudá armáda – někdy v budoucnu – bolševismus. A k tomu potřeboval alespoň formálně celý německý stát. Marshallův plán nerozděloval Evropu, to Sovětský svaz svou nelibostí vůči němu Evropu rozdělil.

Kde USA získaly tak ohromné prostředky, aby mohly začít Evropě pomáhat finančně?

Zbraně jsou spotřební zboží (ničí se válkou, morálně zastarávají), nemají dlouhou životnost, takže stát, který zbrojí (vyrábí převážně „spotřební“ zboží), ekonomicky sílí. Z tohoto titulu si nemyslím, že měl pravdu Che Guevara, když říkal: „Ještě více Vietnamů (válek ve Vietnamu) a USA se ekonomicky zničí.“

V Praze se o Marshallovu plánu jednalo, pro jeden americký dokumentární film doktor Antonín Sum, tehdejší pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČSR, připomněl, že 1/3 vlády byli komunisté, prý se vyjadřovali k věci nejprve pozitivně. V jiných zdrojích čteme, že v roce 1947 státní tajemník Clementis chtěl vyčkat na vyjádření Sovětů… Později si Stalin zavolal na kobereček tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda…

V Marshallově plánu, týkajícím se poválečné obnovy, spatřovala Moskva potvrzení, že se USA budou i nadále angažovat v Evropě a zaplní mocenské vakuum vzniklé oslabením Velké Británie a Francie, kam Moskva hodlala sama svým vlivem expandovat. Bylo však také jasné, že v západní Evropě podlehne Spojeným státům, protože není schopna obdobnou hospodářskou pomoc poskytnout.

Pomoc by se byla mohla vztahovat i na SSSR (bylo mu to nabídnuto, za války SSSR čerpal zboží z Lend Leasu, pozn. aut.), neboť Marshall prohlásil, že plán zahrnuje celou Evropu, resp. západně od Asie, tedy včetně SSSR. (Dle prof. Iva Budila, jak řekl Sputniku, Marshallův plán nebyl nabídnut Španělsku, pozn.). V červenci 1947 Stalin československé vládní delegaci v Moskvě nicméně nastínil, že Marshallův plán může znamenat „pokus o izolaci SSSR“, takže československou účast v projektu považuje za čin namířený proti SSSR… Sovětský vůdce dal na srozuměnou, že na přijetí nebo odmítnutí Marshallova plánu „závisí sovětsko – československé přátelství“.

Účast Československa na konferenci o Marshallově plánu v Paříži by se Sovětům příčila. Podle svědectví člena delegace, generálního tajemníka ministerstva zahraničí Arnošta Heidricha: „Stalin označil za cíl nynější sovětské politiky dostat Američany z Evropy a Asie… Marshallův plán je pro Spojené státy jen prostředkem, jak upevnit svůj politický a hospodářský vliv v Evropě…“

Z toho by vyplývalo, že Československo se na samém úsvitu moci komunistů rozhodlo, že americkým zájmům naproti nepůjde. Sovětský svaz počítal s tím, že kdyby moc Američanů v poválečné Evropě polevila, Francie i Británie by se octly v určité osamocenosti, což by naopak konvenovalo záměrům Sovětského svazu, který v těch časech usiloval o projekci svého vlivu i směrem západním.

Nabídl nakonec Sovětský svaz Československu nějakou alternativu Marshallova plánu?

Nikoliv. Nebyl s to.

Díky za rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210702/pred-74-lety-cssr-odmitlo-marshalluv-plan-meli-jsme-prijmout-nemeli-jsme-poslouchat-sssr-15035560.html