LHANÍ VE JMÉNU JAZYKOVĚ ČESKÉHO NÁRODA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)

Tomáš Krystlík 

 

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

 

Národní obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem, který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém národě.

 

Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození. Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku a počínání Čechů.

 

Obrozenecká módní romantická symbolika květin a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo „pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný, soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo i účelem oné konstrukce zahrady.

 

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace „štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat, že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj. za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu: stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné, je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních dnů.

 

Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

 

Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu, fakta a logičnost.

 

A to nejen v této oblasti. V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom spatřovali přínos pro blaho českého národa.

 

Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování, přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné, proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

 

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky, kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.

 

Etymologický exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi, sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je nazývali „němými“, „Němci“.

 

Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“ Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

 

Historik Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci.“

 

Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“, v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované. V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“. Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy) namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“. Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.

 

Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.

 

Josef Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově. Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus) a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes nedovedl česky a že text v češtině k litografiím a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka – němčiny.

 

Vrcholem Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí. Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano, ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké, ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“ popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek jím nalezených ve všech koutech země.

 

Existence novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.

 

 

https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112

 

 

 

 

Protestující proti výroku paní Pekarové-Adamové lžou

Tomáš Krystlík 

Václav Klaus jr.: „16. března 1939 byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Podle předsedkyně TOP 09, paní Pekarové, byl protektorát autonomní. Paní poslankyně Pekarová: A) cíleně lže, B) nezná význam slova autonomní, C) nezná českou historii, D) popírá nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Ten status byste měla smazat a omluvit se. Váš výrok je naprosto nepřijatelný a urážlivý vůči obětem německé okupace.“

Vznikem útvaru zvaného Protektorat Böhmen und Mähren, pane Klausi mladší, říšská vláda převzala jen resorty zahraničních věcí, financí, hospodářství a obrany. Všechny ostatní resorty zůstaly protektorátní české vládě a českým úřadům a to včetně rasové perzekuce! Autonomie v protektorátu byla rozsáhlejší než měli Češi za monarchie. To si uvědomovali i Hitler s Háchou, kteří dlouhá léta prožili ve Vídni. Říšský protektor Konstantin von Neurath zasáhl do kompetence české protektorátní vlády pouze v české definici žida tak, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zamezit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu (připojení) Rakouska. Říše se snažila prosadit své cíle i neoficiálně – zákulisními tlaky vůči protektorátní vládě. Vystěhovávání židů z bytů, zabavování jejich majetku (výtěžek šel do říšské pokladny), organizaci transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům na území protektorátu měly na starosti pouze české úřady, přičemž obzvlášť iniciativně, tedy v důsledku krutěji vůči perzekvovaným, si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Češi ale židy nezabíjeli. Na deportace z židovského ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů na východě české úřady již vliv neměly. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první publikace mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení a z moci úřední židy v protektorátu utiskovat, zabavovat jim majetek, vystěhovávat je z bytů, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, způsobovat jim újmu z moci úřední, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost a volných pracovních míst bylo mnoho. A byli by na tom o hodně lépe, protože živobytí se postupem války zdražovalo a platy úředníků jako jediné se nezvyšovaly. Korunu tomu, pane Klausi jr., nasazujte tvrzením, že předsedkyně TOP 09 popírá tvrzením o autonomii nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Jakou souvislost mají nacistickými zločiny s autonomií?

Politolog Michal Bok v souvislosti s výroky paní Pekarové zase uvádí, „že to byli Němci, kteří nám nejprve poté, co nás v Mnichově zradila Francie a opustila Británie, zabrali kus území, které k našemu státu patřilo stovky a v mnohých případech i více než tisíc let... Hned v preambuli (vyhlášení vzniku protektorátu) se přitom dočteme: ,Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.´“

Francie ČSR nezradila, pane Boku, československá vláda se 21. 9. 1938 (více než týden před mnichovskou konferencí) sama uvolila odstoupit území s více než 50 % Němců Německé říši a tento souhlas nikdy neodvolala. Mnichovská dohoda pak stanovila jen organizační a časový rámec odstupování pohraničních okresů. K poslední větě vašeho výroku jen toto: Od roku 805 musela česká a moravská knížata platit Franské říši roční tribut za zachování míru, jejich území se stala pohraniční markou říše Franské. To trvalo až do vzniku Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen, Království českého v roce 1085, které nikdy od svého vzniku až do počátku republiky v roce 1918 nebylo zcela nezávislé a samostatné (!). Nejdříve bylo součástí Říše franské, pak od roku 843 Říše východofranské, nazývané též Království německé, pak po staletí patřilo ke Svaté říši římské, od roku 1512 ke Svaté říši římské národa německého, aby po jejím rozpadu v roce 1806 bylo až do roku 1918 součástí Rakouského císařství a mezi lety 1815 až 1866 též Německého spolku. Tedy od 9. století nepřetržitě až do roku 1918 patřily české země do německého prostoru, vždy byly součástí vyššího státního útvaru zřízeného pro Němce.

Další nonsens pana Michala Boka: „Pokud by snad Německo zvítězilo ve druhé světové válce, čekalo by Čechy ,konečné řešení české otázky´. V rámci něho by část obyvatelstva byla germanizována a část vysídlena, tedy naložena do dobytčáků a odvezena někam do oblastí na východě. Samozřejmě že tohle ,řešení´ by se týkalo jen těch, kteří by nebyli nacisty před tím nebo v průběhu zavražděni.“

To je nepravda. Pouze 0,015 % Čechům, tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (!) teoreticky hrozilo vystěhování do Generalgouvernement nebo dále na východ. Ostatní měli být přenárodněni nebo ponecháni nepřenárodněni na místě – k nalezení v knize Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015.

Pavel Skácel upozorňuje, že „mladší rychle zapomněli na ztrátu 360 000 lidí příslušníků našeho národa,“ což je oblíbený český mýtus. Počet zahynulých Čechů čítá odhadem nejvýše 43 249 osob, židé a cikáni nezapočteni.

Tvrdíte také, pane Skácele, že „Němci sami nemají nárok žádat jejich zrušení“ (Benešových dekretů). Kdo jiný má ale právo žádat napravení bezpráví než poškození? Ti, kteří se na úkor vyhnaných obohatili? Ts, ts, ts!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Protestujici-proti-vyroku-pani-Pekarove-Adamove-lzou-657659

Výše uvedený text přežvýkaný redaktorem Parlamentních listů  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Zidy-do-Terezina-transportovali-Cesi-Cesko-nemecky-spisovatel-se-postavil-za-Pekarovou-A-pak-napadl-Benesovy-dekrety-657695

ŽIVÉ JAZYKY VE VYŠŠÍM ŠKOLSTVÍ

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 12

Tomáš Krystlík

Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.

Proč byla čeština při náhradě latiny živým jazykem ve vyšším školství ignorována? Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky další jedno století až do posledních desetiletí 19. století, až do roku 1882, kdy byla rozdělena pražská universita na německou a českou část. Kodifikace češtiny byla ukončena až vydáním Slovníku spisovného jazyka českého, jehož první díl vyšel v roce 1939 za protektorátu (sic). Nedostatečnost češtiny přetrvává dodnes. Podíváte-li se detailněji na české názvosloví v jednotlivých oborech, tak často chybí, neexistuje. Je to ale umně zamaskováno a člověk na to přijde jen tehdy, překládá-li odborné texty, zejména z němčiny, do češtiny. 

Tomáš G. Masaryk a Hubert Gordon Schauer věděli velmi dobře, kde by Češi již byli, kdyby nemuseli vynakládat tolik energie na obnovu českého národa na jazykovém základě. Proto vznikla diskuse vyvolaná Schauerovým článkem v prvním čísle časopisu Čas v prosinci 1886 s názvem Naše dvě otázky, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství, obdobně jako Irové mluví anglicky, a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch národoveckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě [Zeman 2002], jiné zdroje uvádějí jako příčinu smrti tuberkulózu. Masaryk, na rozdíl od Schauera, o tomto problému mlčel 44 let, až do 19. 11. 1930, kdy v dopise historikovi Václavu Chaloupeckému spatřoval ve slabosti české kultury důvod, proč nedokázala vyvinout na Slováky dostatečně silný vliv, hlavně při sjednocení se na jednom spisovném jazyce: „Jako Češi, tak i Slováci potřebovali a potřebují kulturně němčinu. V tom jest i slabost.“ [Zeman 2002] 

Latina ostatně měla dlouhou výdrž jako dorozumívací řeč i mimo vyšší školství a univerzity; do roku 1844 byla jednací řečí uherského říšského sněmu a po většinu 19. století byla úřední řečí v celé řadě uherských komitátů (z latiny: hrabství, též stolice, župa).

I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Na pražské univerzitě se přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný, a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze; zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů, a v roce 1855 jen tři. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu. Pražská technika se rozdělila v roce 1869, a v roce 1882 se čeština prosadila na pražské univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou poté, co už v předchozích letech značná část výuky probíhala alternativně v češtině. 

Základní stupeň školního vzdělání v českých zemích tvořily české nebo německé tříleté triviální školy (z latinského trivium, česky trojcestí, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly taktéž tříleté hlavní školy s vyučovacím jazykem už jen německým a absolvováním hlavní školy končila povinná školní docházka. Pak následovala šestiletá gymnázia s vyučovacím jazykem německým. Neblahý vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které často nemělo v češtině, pro její zaostalost, ekvivalent. Pokud žáci z českých triviálních škol nepokračovali po hlavní škole ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně hlavní dorozumívací jazyk vzdělanců, němčinu [Hroch]. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní tento problém logicky odpadal. Tímto způsobem děti vychovávané a zpočátku vzdělávané v českém jazyce si tím nesly s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výsledkem bylo, že němčinu ovládalo mnoho vzdělaných Čechů, všichni, kteří prošli vyšším školstvím, kdežto jen nevýznamná malá část z řad Němců českých zemí uměla česky. O útisk se nejednalo, příčinou byl stav češtiny, její nedokonalost, zanedbanost.

Na druhou stranu školní docházka, která naučila děti číst, zapojovala lidové vrstvy do systému oběhu informací, a to vlastní četbou. Zde by gramotným, znalým českého jazyka, byly bývaly nápomocny tzv. konverzační lexikony, jednojazyčné slovníky vysvětlující význam všech slov, i cizích termínů, ve slovní zásobě. Lexika byla již tehdy, přísně vzato již od roku 1708, avšak zejména ke konci 18. století k dispozici v němčině, ale ne v češtině. Proto v roce 1850 podává František Palacký Sboru pro vzdělávání české řeči a literatury návrh na přípravu českého konverzačního jednojazyčného slovníku. Jedenáctidílný tzv. Riegerův slovník naučný po způsobu Brockhausova konverzačního lexikonu (navzdory názvu to byla encyklopedie) sice v létech 1860–1874 vyšel. Dodnes ale žádný český jednojazyčný univerzální výkladový slovník stručně vysvětlující význam slov neexistuje, pouze slovník spisovného jazyka českého.

Na nižší vzdělanost česky mluvícího obyvatelstva lze usuzovat z Palackého zdůvodnění nutnosti vydávání dvou časopisů Vlasteneckého musea v Čechách (Vaterländisches Museum in Böhmen, dnes Národní muzeum – všimněte si významového posunu v názvu) z 27. 12. 1825, a to s rozlišným obsahem a periodicitou. Podle Františka Palackého měly oba časopisy též „působit na vědecký a umělecký život národa“. Palacký dále v návrhu psal, že v literární činnosti i v každodenním styku používají obyvatelé Čech dvojí jazyk, z nichž čeština je historickým národním jazykem a jazykem větší části lidu, kdežto němčina je obvyklejším jazykem styku mezi vzdělanci. Národ tedy zahrnoval podle Palackého všechny obyvatele Čech bez ohledu na jazyk, tedy byl dvojjazyčný. (Tento názor Palacký poté opustil a vrátil se k němu až po 43 letech.) Palacký počítal s tím, že německý muzejní měsíčník bude mít odborný ráz s přísně vědeckým aparátem, takže by soupeřil s obdobnými časopisy v zahraničí a obhajoval by český národ proti nespravedlivým úsudkům a hodnocením z ciziny. Pro český muzejní čtvrtletník vytyčil Palacký méně náročný cíl: vzdělávat širší čtenářskou obec srozumitelným objasňováním vědeckých poznatků, prosazovat český spisovný jazyk a zveřejňování příspěvků též z oblasti krásné literatury. Nutno podotknout, že tehdy se zastával názor, prezentovaný také Josefem Jungmannem, že kdo z Čechů mimo nutnou potřebu používá místo češtiny cizí jazyk, zříká se české národnosti [Kořalka]. 

Konzistořím římskokatolické církve byly známy etnické poměry v Čechách a uvědomovaly si, že nelze problém vyřešit prostou germanizací [Hroch]. Vzdělanostní asymetrie mezi prostým lidem hovořícím pouze česky na jedné straně a vzdělanci a šlechtou na straně druhé, používajícími, když ne výhradně, tak převážně němčinu, byla příčinou nezdaru představy Bernarda Bolzana o českém národě dvou jazyků. Kdo ze vzdělanců byl ochoten čekat několik desetiletí (ve skutečnosti to trvalo přibližně století), než čeština, beznadějně nepostačující terminologicky požadavkům vědy, řemesel, obchodu, později průmyslu, to dotáhne na úroveň němčiny? Nedá se ani říci, že se jí to podařilo, protože terminologické deficity češtiny vůči němčině v některých specializovaných oborech trvají dodnes a jsou jen umně zamaskovány. Palacký ale při zpracování hesla Böhmen (Čechy) pro Brockhausův konverzační lexikon v roce 1833 tvrdil, že čeština se již stala formou i obsahem evropským jazykem, vyhovujícím téměř všem požadavkům doby v umění a vědě. Pravda to nebyla.

Rakouské mocnářství se nesnažilo potlačit užívání češtiny nebo klást jejímu rozšíření překážky, naopak. Centrální úřady ve Vídni češtinu respektovaly, nechávaly zákony, výnosy a nařízení ihned překládat do češtiny – vydávaly je česky ve stejný den jako jejich německé znění. Český jazyk se vyučoval nejdříve mimo české země na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), na vídeňské univerzitě, v obou institucích byla zřízena katedra českého jazyka v roce 1775, ve vojenské ženijní škole ve Vídni, na Tereziánské stavovské akademii atd. Ironií je, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vznikla katedra češtiny až o sedmnáct let později, v roce 1792 [Pernes 2006]. V roce 1848 byla ve Vídni ustavena komise, jejímž úkolem bylo vytvoření české úřední terminologie, což byl vážně míněný pokus rakouského mocnářství o odstranění nedostatečnosti a zanedbanosti českého jazyka alespoň v této oblasti [Glotz].

Literatura:

Glotz, Peter: Die Vertreibung: Böhmen als Lehrstück. Ullstein, München 2003; česky: Vyhnání. České země jako poučný případ. Paseka, Praha 2006 

Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999

Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998 

Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

https://www.historieblog.cz/2021/03/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-12/#more-5054