úterý 16. června 2020

Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout


Tomáš Krystlík


Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech. Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.


Češi chápali nově vzniklou republiku, pomineme-li skutečnost, že ČSR vznikla výhradně (!) ze zahraničních aktivit Masaryka, Beneše a Štefánika, ne z aktivit domácích politiků a obyvatelstva, jako svůj výtvor, avšak neoprávněně jej pokládali za své výlučné vlastnictví, zcela opomněli, že ve státě mají i Němce, Maďary, Moravské Charváty, Poláky, Maďary, Rusíny a Rumuny; Slováky včlenili do uměle vytvořeného národa československého. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ Byla přijata jednomyslně parlamentní deklarace, v níž se psalo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně jedním dechem se dodávalo „vše při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka.“


Na žádost mocností s nimi ČSR, stejně jako další nástupnické státy, Polsko a Království SHS (později Jugoslávie), a ze stávajících zemí Rumunsko a Řecko, podepsaly 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva občanů náležejících „k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým“ a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Kdyby Polsko, ČSR a Království SHS nepodepsaly, jako státy by nevznikly – tak velký význam přikládaly mocnosti oněm smlouvám. Ochrana menšin v poražených státech byla integrována do pařížských mírových smluv, u dalších nových států (Finsko, baltské republiky, Albánie) se to řešilo písemným příslibem akceptovat mezinárodní závazky k ochraně menšin při přihlášce země do Společnosti národů [Petráš].


Smlouva měla mít přednost, jak v jejím textu bylo stanoveno, před zákony vnitrostátními včetně ústavních, ale ČSR to bohorovně ignorovala a československé soudy vnitrostátní závaznost menšinové smlouvy odmítaly. Smlouva sice chránila jinojazyčné menšiny v ČSR před útlakem, ne ale před přenárodňováním a nátlakem. Například československý nejvyšší správní soud stanovil v březnu 1919 hranici 50 % cizojazyčného obyvatelstva pro používání menšinového jazyka. Až později byla pro jeho používání stanovena hranice 20 % [Petráš].


Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly u Společnosti národů v Ženevě na denním pořádku, ale jelikož Beneš oficiálně a Československo neoficiálně měli ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. „Je zajímavé,“ píše historik René Petráš, „jak už roku 1921 měla ČSR rozvětvenou síť informátorů v kruzích takové oficiálně idealistické organizace jako Společnost národů, a to i v těch nejvyšších.“ [Petráš] Peníze informátorům tekly z československého státního rozpočtu, z tajných fondů. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál; Rumunsko např. nehodlalo poskytnout občanství svým židovským obyvatelům [Peroutka, Petráš]. Polsko nakonec vypovědělo 13. 9. 1934 spolupráci se Společností národů týkající se ochrany menšin podle příslušné smlouvy.


Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu.“ [Jaksch] V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu byl tento pasus vypuštěn (!) a hlavně byl politicky zcela ignorován.


Nový administrativní systém zavedený v roce 1922 odňal městský statut 35 slovenským městům z obav vlivu protivníků československého režimu v jejich samosprávách, takže na východ od Moravy zbyla pouze čtyři (!) města: Bratislava, Košice, Užhorod a Mukačevo. Rozloha jižních okresů s maďarsky hovořícími byla protažena severním směrem, aby v nich podíl Maďarů klesl pod 20 %. Tak se stalo, že v bratislavské, košické, nitranské a rimavské župě bylo oficiální užívání maďarštiny v úředním styku s maďarskou menšinou zakázáno [Hunčík].


Právo volit a být volen na papíře vypadalo skvěle, ale volební kraje pro parlamentní volby byly utvořeny s citelným a záměrným poškozením nečeského obyvatelstva republiky. V parlamentních volbách 1920 byla potřeba v německých volebních krajích v průměru 47 716 hlasů na jeden mandát, v českých 39 957 a v maďarských volebních krajích 109 847 hlasů, tedy o 20 a 275 % více hlasů než v českých volebních krajích [Schultze-Rhonhof]! Znevýhodnění se projevovalo i později – v parlamentních volbách roku 1925 (1935) připadalo ve volebních krajích v českých zemích včetně německých sídelních krajů na jeden poslanecký mandát 41 100 (43 800) hlasů, na Slovensku 48 700 (53 300) a na Podkarpatské Rusi 64 200 (78 500) [Zemko]. Skandálně nízký počet hlasů na jeden mandát byl stanoven ve Volebním kraji I, v Praze, pouze 21 100. To bylo způsobeno rozdělením republiky na 22 volebních krajů, kterým byl přidělen počet mandátů údajně podle počtu obyvatelstva v nich: od 45 mandátů v Praze (Volební kraj I) do pouze 7 mandátů ve Volebním kraji XIX na jižním Slovensku [Schultze-Rhonhof]. Ještě markantnější to bylo u voleb do senátu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo potřeba na jeden senátorský mandát 84 929, na Slovensku již 96 564 a na Podkarpatské Rusi 151 433 hlasů [Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938].


Československý státní příslušník směl volit jen tehdy, byl-li ve volebním kraji minimálně tři měsíce před volbami policejně hlášen. To však neplatilo pro vojáky v základní službě, ti mohli volit v místě, kde byli kratší čas dislokováni nebo dokonce v ten den se v něm zdržovali na služební cestě, což se uplatňovalo od prvních československých parlamentních voleb v roce 1920, kdy byly do německých sídelních oblastí přemisťovány k volebním urnám celé prapory a pluky [Schultze-Rhonhof].


V parlamentních volbách roku 1935 bylo kvůli posílení českých politických stran hlavně v německých sídelních územích zavedeno pravidlo, že politická strana získá mandát i tehdy, když ve volebním kraji prohraje (!), ale získá tam alespoň 20 000 hlasů (do senátu 35 000), pokud celostátně obdrží alespoň 120 000 hlasů [Klimek 1996]. Jasné opatření k posílení československých stran na úkor politických stran národnostních menšin ve státě.


Jenže poslanci národnostních menšin nebyli s to bez zavedené autonomie se v parlamentu prosadit proti většině poslanců československé národnosti a to i věcech jich se niterně týkajících. Vše bylo v republice přísně centralizováno, o přejmenování parčíku nebo ulice v nejzapadlejší německé nebo rusínské vsi, kde nebydle ani jeden Čech, rozhodovalo výhradně ministerstvo vnitra v Praze.


Obdobně nevhodně si vedení československého státu počínalo na Podkarpatské Rusi, která byla připojena k ČSR plebiscitem amerických Rusínů a smlouvou ze Scrantonu. Podmínka ve smlouvě o národnostních menšinách uzavřená po válce hovořila v případě Podkarpatské Rusi o „nejširší samosprávě slučitelné s jednotností státu československého“, tedy výslovně nebyla zmíněna autonomie území nebo federalizace státu [Petráš]. Ale v mírové smlouvě stálo o statutu Podkarpatské Rusi i toto: „Území Rusínů bude míti samosprávný sněm… Československo souhlasí, aby úředníci na území rusínském byli vybíráni, pokud možno, z obyvatel onoho území.“ [Peroutka] Pražská vláda rozhodla sama za Rusíny, že jim sněmu netřeba, vymluvila se, že veřejný život tam nebyl dosud zorganizován, protože se obávala, že by sněm mohl vznést požadavek začlenění země do Maďarska. Masaryk ani Beneš příslušný pasus mírové smlouvy o Podkarpatské Rusi dodržet nehodlali, a tak až do konce února 1922 panoval na Podkarpatské Rusi výjimečný stav (stanné právo), země byla řízena armádou. Češi na Podkarpatské Rusi potlačovali převažující řeckokatolickou církev podobně jako později po druhé světové válce činil sovětský režim, tj. podporovali pravoslavnou menšinu při následujícím poměru věřících: 373 tisíc řeckých katolíků proti 539 pravoslavným (slovy: pěti stům třiceti devíti!) [Peroutka]. Důvod není znám, zřejmě strach z hrozící iredenty – u pravoslavných se nepředpokládal úmysl připojení země k Maďarsku. Neslovanské obyvatelstvo, zejména tam žijící Němci a Maďaři, bylo diskriminováno. Vůdce amerických Rusínů Hryhoryj Žatkovič, vida, že proti vůli Prahy nic nezmůže, opustil Podkarpatskou Rus a odcestoval zpět do USA. Beneš prohlašoval, že „dokud si Rusíni budou plésti slova autonomie a automobil, nemůže býti o nějaké samosprávě vůbec řeč.“ [Krajčovič]


Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo v ČSR platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech [Petráš]. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podnikům vyšší daně než českým [Rádl].


Jednoduše řečeno se Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se národnostním menšinám ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich. Dostali svou nevhodnou politikou vůči národnostním menšinám do situace, kdy jakákoli náprava stávajících poměrů by vedla ke ztrátě českého mocenského monopolu – kdyby přece jen poskytli autonomii Podkarpatské Rusi, což jim závazně ukládalo mezinárodní právo, přáli by si něco obdobného pro sebe určitě i Slováci a Němci českých zemí. A to Češi nehodlali za žádnou cenu připustit a tak přivedli stát k zániku. Kdyby nebylo nacistického Německa, tak by se Slovensko nejpozději v létech 1939–1940 stejně odtrhlo. Vzpomeňme obdobný vývoj po cinkání klíči a datum 1. 1. 1993.


Dnes je v ČR situace z hlediska národnostních menšin málo konfliktní, neb jsou početně slabé na to, aby se prosadily. Čeští Němci se na rozdíl od Poláků jsou vystrašení z represí českého obyvatelstva a neodvažují se ani požádat o dvojjazyčné nápisy v obcích, kde tvoří alespoň 20 % obyvatelstva. Příkladem budiž Žacléř a další asi dva tucty obcí. Do pohraničí českých zemí přibyli po druhé světové válce cikáni coby náhrada za vyhnané Němce českých zemí, což je přímá vina E. Beneše. V českých zemích bylo po skončení války asi šest set cikánů! Péčí bolševického režimu se později objevili i Vietnamci. Dodnes nedovede český stát cikánskou otázku řešit, byť několik málo obci si s nimi úspěšně poradilo víceméně umělou zaměstnaností. S vietnamskou menšinou problémy nejsou.


Důkaz, že ani dnes si Češi nedovedou vládnout, musíme tedy hledat jinde. Všichni Češi vědí či tuší, že přemnoho jejich soukmenovců nemravně tyje (krade) ze státního rozpočtu a až na naprosté výjimky s lehce odhalitelnou politickou motivací, jim to prochází. To se nakonec děje i v jiných státech, většinou zdaleka ne v tak velkém rozsahu. Opatření vyvolaná epidemií Covidu-19 nám však poskytují důkazy pro přímé srovnání ČR s jinými státy i pro zdůvodnění, proč spěje Česko ke kolapsu. Uveďme jen dva příklady, zcela postačí.


To, čím se dnes Češi v internetu baví, že stát požaduje od rodičů, kteří zůstali s potomky doma a žádajících o příspěvek, potvrzení, že škola byla pro jejich dítě zavřena, přičemž všechny školy uzavřel sám (!), je názornou ukázkou české neschopnosti cokoliv řídit, vládnout si. Taková blbost snad nenapadla žádný jiný stát na světě!


Dalším příkladem nechť poslouží debata (https://www.youtube.com/watch?v=W950o_ZhoGw&feature=youtu.be), v níž námětek ministryně práce a sociálních věcí Michal Pícl objasňuje, že podniky při žádosti o jakoukoli podporu v důsledku výpadků podnikání vlivem omezení šíření koronaviru musejí mj. písemně dokladovat, že bankovní účet, který v žádosti udávají, patří jejich podniku a není schválně vytvořen pro odcizení státní podpory. Není-li to doloženo potvrzením banky, žádosti se nevyhoví a vrátí se k přepracování. To je, domyšleno do důsledků, naprostá nehoráznost ze strany státu, protože finanční úřady musejí mít ve své databázi zaznamenána čísla všech kont, ze kterých jim dotyčný podnik posílá daně, případně na která konta jim posílají berní úřady daňový přeplatek. Taktéž seznam všech osob podniku zmocněných per procura. Taková databáze je všude v civilizovaných státech přístupna důležitým státním organizacím, takže místo vracení žádostí jako v ČR stačí úředníkovi pár sekund pro nahlédnutí do databáze. To také umožňovalo v coronavirové epidemii švýcarským úřadům vyřizovat žádosti o podporu podnikům podané internetem a převést jim peníze ještě týž den, německým do druhého dne! Až se dosáhne něčeho podobného v ČR, budete moci začít o slovech v nadpisu článku týkajících se současnosti pochybovat.    



Zdroje:


Hunčík, Peter: Maďarská menšina ve Slovenskej republike. In: Ivan Gabal a kolektiv: Etnické menšiny střední Evropy: konflikt nebo integrace. G plus G, Praha 1999

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990

Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. Panevropa, Praha 1996

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. Paseka, Praha 2002

Krajčovič, Milan: Medzinárodné súvislosti slovenskej otázky 1927/1936 – 1940/1944: maďarské dokumenty v porovnaní s dokumentmi v Bonne, Bukurešti, Viedni a Prahe. SAP, Bratislava 2008

Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991

Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009

Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. www.mzv.cz/file/637455/NAR_MENS_MONOGR_20_stran.pdf

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008

Zemko, Milan: Volebný zákon do Poslaneckej snemovny Národného zhromaždenia za prvej Československej republiky a strany národnostných menšin. Historický časopis, ročník 56, číslo 1/2008



https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Jak-Cesi-nedovedli-a-nedovedou-vladnout-627513

sobota 6. června 2020

Konrad Henlein

Tomáš Krystlík

Soudě podle diskusních příspěvků k blogspotu o Grundplanungu O.A., že většina čtenářů zastává lživý výklad českých historiku o Henleinovi a SdP, je nevyšší čas předložit jim pravdivější fakta. Pro zajímavost: nikdo dosud nezpracoval Henleinovu biografii.
Konrad Henlein dodnes platí pro Čechy za přívržence německého nacionálního socialismu hned od počátku a za rozbíječe Československa, jeho spolupracovníci ho považovali za slabého a přáteli ovlivnitelného šéfa. Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty, z níž se pak překvapivě stala silná Sudetoněmecká strana, po připojení československého území k Německu župní vedoucí v Říšské župě Sudety, mistr politického přežívání, britský špion, možná i homosexuál, působí dodnes dojmem jednoho z málo výrazných funkcionářů.

Čeští dějepisci jej považují od počátku za Hitlerova pochopa, zakukleného nacionálního socialistu, fanatického přívržence připojení pohraničních oblastí k Říši, vrcholného představitele německé páté kolony v ČSR, a zcela odmítají rozlišovat jednotlivá stadia jeho postoje vůči československému státu.

V roce 1970 vyšly deníky protivníka Hitlera, majora německého Abwehru (německé vojenské rozvědky a kontrarozvědky) Helmutha Groscurtha, a naznačily, že v tradičním jednorozměrném nazírání na Henleina cosi nesouhlasí. Z Groscurthových záznamů plyne, že Henlein nijak neusiloval o připojení Sudet k Říši, ba obával se Hitlerovy agresivní politiky.

To mezitím svým způsobem potvrdili i britští historikové, kteří našli v dokumentech z pozůstalosti britského plukovníka letectva Malcolma Christieho, bývalého nejlépe informovaného britského špiona v Berlíně, doklady o skryté spolupráci Henleina s britskou rozvědkou. Historik Donald Cameron z těchto dokumentů vyvodil, že Henleinovi ani v roce 1938 nešlo o rozbití Československa, nýbrž o možnost, stát se prvním německy hovořícím ministerským předsedou ČSR, který by vystupoval vůči Německu jako partner a nikoliv jako Hitlerův pochop vůči ČSR.

Při posledních československých parlamentních volbách v roce 1935 Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vyhrála volby a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v celém Československu. Navzdory drtivému a jednoznačnému volebnímu výsledku jej prezident nemohl pověřit sestavením vlády, protože se nenašel nikdo z politických aktérů, který by se odvážil s ním spolupracovat a tím se vystavit nedozírným útokům české šovinistické veřejnosti.

Klišé o Henleinovi v posledních desetiletích značně narušily také rozsáhlé práce dvou německých historiků mladé generace Ralfa Gebela a Volkera Zimmermanna o sudetoněmecké regionální politice v období nacionálního socialismu.

Henleinův životopis je příběh německo–českého antihrdiny – matka Hedvika, rozená Dvořáčková, byla Češka. Konrad Henlein uměl česky na úrovni češtiny z domácnosti. Byl absolventem obchodní akademie, bankovním úředníkem, později vedoucím Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), v němž pěstoval nový druh kamarádství, trampství zkříženého se skautingem (Wandervogel) a sudetoněmecké vlastenecké uvědomění. Usiloval o autonomii sudetských Němců v rámci ČSR, nebyl velkoněmecký nacionalista. Pro postavení politického vůdce byl v mnohém směru nevhodný, ale měl charisma a byl dostatečně chytrý a obratný, aby přestál útoky vůči své osobě od řady protivníků ve straně, od Gestapa, Sicherheitsdienstu a SS, kteří jej chtěli za všech okolností odstranit.

Exkurs. Německá neuniformovaná Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei, Sipo) měla dvě složky: Kriminální policii (Kriminalpolizei, Kripo) a Tajnou státní policii (Geheime Staatspolizei, Gestapo). Uniformovaná policie byla nazývána Pořádkovou (Ordnungspolizei, Orpo). Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) měl za úkol politické zpravodajství, Abwehr byla špionážní a protišpionážní služba Wehrmachtu (podle názvu doslovně: Kontrarozvědka). Mezi SD a Abwehrem panovala řevnivost.

V době zákazu nacionalistických sudetoněmeckých stran, Německé nacionálně socialistické dělnické strany (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) a Německé nacionální (národní) strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) na podzim roku 1933 vystoupil Henlein, tehdy už celostátní vedoucí Německého tělovýchovného svazu, byť mimo něj neznámý, a veřejnou výzvou založil novou organizaci, shora zmíněnou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF). Leccos nasvědčuje tomu, že Henlein vystoupil ve smyslu usnesení odstupujících funkcionářů obou zakázaných stran. Ale Henlein tehdy prohlašoval, že tak učinil zcela na základě vlastního rozhodnutí, a spojení s oněmi funkcionáři popíral. S ním tak činilo celé vedení nové Fronty. Tehdejší německý vyslanec v Praze Walter Koch konstatoval, že Henlein „údajně z vlastní iniciativy, ve skutečnosti nastrčený Svazem kamarádství“, založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která „měla být sběrnou nádrží pro masy náležející k rozpuštěným stranám (tj. DNSAP, DNP)“.

Vůdce DNSAP Hans Krebs, který se uchýlil do Říše, aby ušel dalšímu věznění, si příliš pozdě uvědomil, že svým souhlasem s ustavením Henleina do čela udělal kardinální chybu, protože Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), v roce 1935 přeměněná kvůli nadcházejícím volbám na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP), nehodlala sledovat říšskou politiku a dokonce prohloubila odstup vůči sudetoněmeckým nacistům uprchlým z ČSR do Říše. Henlein obratně využil zákonného tříletého zákazu pracovní činnosti funkcionářů zakázaných stran v ČSR k vyloučení nacistů z jakékoliv spolupráce s SdP. Na vedoucí posty v SdP prosadil své přátele a poradce ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung, KB), spolku pravicových intelektuálů, odmítajících nacionální socialismus a vyznávajících představu stavovského státu podle učení vídeňského profesora Othmara Spanna.

Spannovi přívrženci a žáci vyznávali kulturní nacionalismus, stavovský politický řád, organickou jednotu národního tělesa, ale zároveň autonomii jednotlivce, vůdčí úlohu německého národa, ale nikoliv jeho sjednocení v jedné říši, nýbrž zdůrazňovali význam a autonomii jednotlivých německých kmenů, z nichž jedním je i kmen sudetoněmecký, který si má v Československu vybudovat podmínky pro svůj život a rozkvět. Popírali tedy velkoněmeckou ideologii.

Spannova ideologie Henleinovi dobře vyhovovala, zdůvodňovala různorodost různých německých kmenů, tedy i Sudetoněmců, jejich existenci jako národního kmenu, který má tak opodstatnění stát se stavem, tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Nebyla ani trochu nakloněna říšským cílům jednotného velkoněmeckého státu a jednotné společnosti. Vedení SHF, později Sudetoněmecké strany, sestávalo s výjimkou K. H. Franka coby národního socialisty z přívrženců Spannova učení; zasazovalo se o bohatou a na základě vnitřního kulturního, duchovního formování členěnou společnost, usilovalo o německou hegemonii v německých sídelních územích v ČSR, nikoliv o německou říši v celé střední Evropě. Podle Spannových teorií měla vyvstat vedoucí vrstva státu z „přísné volby a systematické výchovy“.

Bylo-li na základě výše uvedeného Henleinovou maximou sudetoněmectví a nikoliv (velko)němectví, tak neměl logicky jinou možnost než hledat naplnění v rámci Československé republiky, včetně politických kompromisů s cílem tuto republiku přeformovat na demokratickém základě. Pro zajímavost: Henleinovo zemské vlastenectví se vztahovalo na Sudety, Frankovo na české země jako celek.

Je známa celá řada výroků, kde Henlein vystupuje jako rozhodný zastánce sudetoněmecké existence v Československé republice, ovšem v republice s jiným národnostním režimem. Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) v roce 1934 proklamovala jako cíl autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, schválila „překonání stranických rozporů, vytvoření sudetoněmecké národní pospolitosti a odstranění sociální bídy s použitím myšlenky stavovského členění a aktivního spoluutváření státu jako rovní mezi rovnými, po důkladné výchově národa k věcné, reálné politice.“

Hlavní vedení SHF 24. 9. 1934 znovu jednoznačně potvrdilo autonomistické cíle, když pro nejbližší budoucnost stanovilo: „V návaznosti na programové prohlášení bude okamžitě zahájena školicí činnost a konání malých shromáždění, především školení funkcionářů. S konečnou platností skoncovat s velkoněmeckou idejí. Vymýtit představu, že by sudetoněmecké území mohlo být Hitlerem dobyto z Německa.“

Henlein 6. 10. 1934 v rozhovoru s deníkem Večer tvrdě odsoudil fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků, a zasazoval se za jednotu československého státu: „Ten, kdo poruší loyalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organisací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen… jest nesmyslné mysleti si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného.“


Na velkém shromáždění v České Lípě 21. 10. 1934 vystoupil Henlein s projevem, v němž se veřejně distancoval od nacionálního socialismu, zdůraznil svůj státotvorný postoj, kategoricky odmítl jakoukoli změnu rozsahu československého území, konstatoval nepřekonatelnou propast mezi svou stranou a nacionálními socialisty a prohlásil: „Navzdory zavržení liberalismu se nikdy nevzdáme liberality, to znamená bezvýhradného respektování práv osobnosti jako zásadního postoje při určování vztahů lidí obecně a vztahů mezi občany státu a úřady zvlášť. Ze všeho nejméně jsme ale ochotni zavrhnouti sebevědomé a zodpovědně jednající individuum jako konkrétního nositele společenského vývoje. Z tohoto konstatování vyplývají zásadní rozdíly, které nás odlišují od nacionálního socialismu.“ K. H. Frank jako jediný nacionální socialista z vedení SHF žádal onu pasáž distancující se od německého národního socialismu z Henleinova projevu vyškrtnout, ale neuspěl.

Vedoucí pozice ve straně zaujímali bývalí členové KB, ale v celé řadě místních skupin byli v čele bývalí řadoví členové DNSAP, na které se tříletý zákaz politické činnosti nevztahoval. Po volbách v roce 1935 se pokusil Henlein bývalé členy DNSAP v SdP neutralizovat jejich cíleným rozptýlením ve stranických strukturách. Záměr se mu nezdařil.

V prosinci 1935 přibyl Henlein jako host vysoce váženého Royal Institute of International Affairs (Královského institutu mezinárodních záležitostí) k přednášce o sudetoněmeckém problému do londýnského Chatam Housu. Jeho přednáška byla Brity posouzena jako skvělá. Kromě analýzy tehdejší situace v Československu v ní Henlein kritizoval německé velikášství, nedostatečné porozumění Němců vůči neněmeckým problémům a vyslovil se proti pangermanismu. Též zkritizoval Čechy za jejich chybné zacházení s národnostními menšinami, za jejich panslavistické tendence a postavil se záporně ke vzniku národních států v Evropě po první světové válce. Za svou londýnskou přednášku byl napaden říšskoněmeckým tiskem. Völkischer Beobachter po něm požadoval, aby se napříště nezabýval zahraniční politikou, především tehdy, týká-li se všeněmeckých záležitostí. Podle onoho listu vzbudil Henleinův postoj v Německu velkou nelibost, nejvíce prý říšské Němce pobouřil závěr jeho přednášky, kdy se explicitně distancoval od německého nacionálního socialismu.

Sudetoněmecká strana pak zřídila v Londýně své zastupitelství, do jehož čela se později postavil Walter Brand, který tak na čas unikl vnitrostranickému náporu nacistů v SdP. Staral se o publicitu sudetoněmeckých záležitostí nejen ve Velké Británii, nýbrž organizoval přednášky sudetoněmeckých politiků ve Francii, Švýcarsku, Švédsku a v Maďarsku. K dispozici měl publikace a materiály v místních jazycích.

Henleinovy výroky po připojení Sudet k Německé říši, odporující jeho dřívějším projevům, je nutno brát jako účelové, neboť byl v ohrožení ze strany Heydricha, SD a nacistů. Nejsou důkazem jeho příklonu k německému nacionálnímu socialismu v době předcházející jeho osudovému listu německému ministru zahraničí z listopadu 1937 a už vůbec ne jeho snahy o secesi Sudet od ČSR. Hitler totiž v té době nabízel ČSR dobré sousedské vztahy a v menšinové otázce, podobně jako v armádě či zahraniční politice, přenechával hlavní pozice tradičním konzervativcům, například Karlu Ernstovi Haushoferovi. Ten prosazoval pro ČSR model autonomie menšin a ještě na konci roku 1936 o ní tajně jednal s Benešem jeho syn Albrecht s Maxem Karlem von Trauttmansdorff z pověření samotného Hitlera. V roce 1937 Hitler ony umírněné aktivity zastavil a vydal se v otázce německé menšiny v ČSR radikálnější cestou.

Spannistické vedení SdP se 16.–19. 3. 1936 zúčastnilo utajené konference Svazu pro společenskovědní vzdělání a výchovu (Bund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung) v Heilbrunnu u Solnohradu (Salzburg) s říšskoněmeckými a rakouskými tradicionalisty, tedy s konzervativními nacionalisty. Hlavním tématem bylo vybudování federativní střední Evropy mimo Německou říši, bez národně socialistické ideologie a myšlenky velkoněmectví, udržet rozdílnost německých národnostních skupin (kmenů), například německého rakušanství, sudetoněmectví, nesplynout s ideou velkoněmectví. Cílem bylo vytvoření opravdové říše (wirkliches nebo wahres Reich), která by snížila riziko, že „mateřský národ, to jest říšští Němci, se soustředí na ryze státně národnostní úlohy nebo na čistě imperialistická mocenská řešení říšských otázek.“ Spannismus byl jasně v opozici proti velkoněmecké ideologii a konference se důsledně vyvarovala kontaktu s nacionálními socialisty a s osobami jim blízko stojícími – proto byl pozván Hans Steinacher, ale už ne Hermann Raschhofer. Henlein byl pak během roku zvolen za vůdce Svazu německých národnostních skupin (Bund der deutschen Volksgruppen) a také s tímto pověřením začal svou propagandistickou činnost v cizině, zejména ve Velké Británii. Z českých historiků se o tomto zasedání zmiňuje pouze Václav Kural a mimoděk tím vyvrací dogma ostatních českých historiků, že Henlein byl od počátku stoupenec Hitlera.

Do roku 1935 přerostl počet členů SHF značně součet členů obou zrušených sudetoněmeckých nacionalistických stran. V dubnu 1935 byla SHF vládním výnosem přinucena stát se kvůli parlamentním volbám politickou stranou a přejmenovat se na Sudetoněmeckou stranu, SdP.

Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 – SdP se stala absolutním vítězem v celé republice (sic) před stranou agrární – si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničněpolitickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými stranami takovou, která by s ním o politické spolupráci jednala. U některých politiků takový zájem existoval, zejména u bankéře Jaroslava Preisse a agrárníka Rudolfa Berana, ale ani ti se rozhodujícího kroku neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Báječný volební úspěch SdP byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Tím také zdůvodňovali svoje útoky a postupný převrat ve straně v letech 1936–1937, nicméně se v nejvyšším vedení SdP až do jejího zrušení v říjnu 1938 vyskytoval pouze jediný nacista – Karl Hermann Frank. V březnu 1937 začal Henlein požadovat autonomii pro sudetské Němce v rámci ČSR.

Dva faktory – odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, který hrozil budoucím připojením k Říši – způsobily, že se československý autonomista Konrad Henlein z nutnosti vydal na cestu spolupráce s nacionálně socialistickou Třetí říší, spolupráce z jeho strany neupřímné. Kdyby tak neučinil, nemohl by hájit zájmy své vlasti, Sudet, které by po jeho odstranění z vedení SdP byly vydány na milost a nemilost Hitlerovi.

Čím více získávala SdP sudetoněmecké voličstvo, tím více běsnil Krebs a ostatní nacisté z vedení dřívější DNSAP v říšskoněmeckém exilu. Když Henlein začal jednat s Prahou a odmítal se podřídit nátlaku z Říše, projednali exulanti v Berlíně chování Henleina s SS, SD a Reinhardem Heydrichem a usnesli se, že je třeba Kohena – židovský kryptonym (sic) pro Konrada Henleina u SD, mimoděk dobře dokumentující vztah oněch obou říšských složek k němu – a jeho pomocníky z řad KB z politiky vyřadit. V květnu 1936 došel SD k závěru, že Spannovo učení, neslučitelné s nacionálním socialismem, a převaha KB v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci Říše, protože autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Sudetoněmců (a Československa) a že vedení SdP z řad KB tedy odcizuje Sudetoněmce nacionálně socialistickému režimu a ideji velkoněmectví.

Volební propaganda SdP v parlamentních volbách v roce 1935 byla z větší části financována z Říše, na čemž se podílely Volksbund für das Deutschtum im Ausland (Národní svaz pro němectví v zahraničí), Auswärtiges Amt (německé ministerstvo zahraničí), Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta) a Vierjahresplanbehörde (Úřad pro čtyřletý plán), čímž se via facti vytvořila závislost SdP na Německé říši. Ona finanční podpora se ale na veřejnosti nezdůrazňovala, říšské orgány se zatím nestaraly o ideologické otázky, domácí nacisté v SdP byli zatím zticha.

Na jaře 1936, když bylo jasné, že báječné volební vítězství SdP v parlamentních volbách v roce 1935 nevedlo ke zmírnění odnárodňovacího tlaku ze strany Čechů, přešli nacionální socialisté v SdP v čele s K. H. Frankem v tisku a na stranických schůzích do útoku proti spannistickému vedení. Situace se jevila, hlavně ve srovnání s účinností národně socialistického režimu v Německu, jako neúspěch stávajícího vedení SdP a jeho spannovské ideologie Svazu kamarádství.

V ideologické oblasti nacistům vadila spannistická představa národní pospolitosti coby „národního ducha“ s vůdčí rolí „duševní elity“, která jako „nejnacionalističtější skupina řídí stát“, kdežto obyčejný člověk je méně kvalitní, tudíž „méně nacionalistický“. Považovali tuto tezi za nebezpečné oslabení národní pospolitosti, ba za její podvracení uměle navozeným „třídním bojem shora“. Za obzvlášť škodlivé měli, že „duševní elita“ podrývá učení o rase coby podstatu němectví, rozděluje, štěpí a oslabuje německé (národní) hnutí, že Spannova koncepce „opravdového státu“ je v protikladu k národně socialistické říši. Sicherheitsdienst (SD) pokládal spannismus za „stejně ohavný jako židovství“ a vydal pro vlastní potřebu brožuru s názvem Der Spannkreis, Gefahren und Auswirkungen (Spannisté, nebezpečí a důsledky), v níž byl vyhodnocen a odsouzen vliv spannismu na Sudetoněmce. Zejména nebezpečnými podle oné brožury byly jejich ovlivnění „římským universalismem“ (římským katolicismem) a jeho účinek spočívající v odcizování Sudetoněmců nacionálně socialistickému Německu. Proto má být veden „ostrý úder proti Svazu kamarádství (KB) a jeho předákům, kteří stranu (SdP) ovládli a vyřadili lidi z DNSAP (z československé Německé nacionálně socialistické dělnické strany)“. O skutečnosti, že nacisté považovali spannisty, tj. celé nejvyšší vedení SdP s výjimkou K. H. Franka za své největší nepřátele hned po komunistech, necítí čeští historici potřebu se zmiňovat.

Zejména agilní v této věci byl okruh kolem časopisů Aufbruch, tzv. Aufbruchkreis (Aufbruch je v této souvislosti obtížně přeložitelný výraz, nejspíše jako „vyražení k akci“, „vyražení do útoku“), Bereitschaft (Pohotovost) a deníku Rumburger Zeitung (Rumburské noviny). Ony Rumburské noviny přitom úzce spolupracovaly s říšským Sicherheitsdienstem (SD). Předmětem jejich útoku bylo celé nejvyšší vedení SdP, tedy všichni bývalí členové KB (kromě nacisty K. H. Franka), především Heinrich Rutha, Walter Brand a Konrad Henlein. Tato akce byla iniciována nebo schválena z Říše, ale současně vycházela z osobních přesvědčení a potřeb rebelujících, hlavně Franka, jehož přímo vášnivé zasazování se o nacionální socialismus je známo už z raných porad vedení SHF v roce 1933. Síla nacistů značně vzrostla tím, že vypršely tři roky zákazu veřejné činnosti funkcionářů obou rozpuštěných stran, DNSAP a DNP, čímž se mohli bývalí funkcionáři těchto stran zcela legálně ucházet o stranické funkce v SdP.

Na podzim 1936 zorganizovali nacisté první čistku v SdP, kterou se snažili vytlačit a vyřadit spannisty ze strany nebo alespoň ze stranických funkcí. Zároveň se stupňoval tlak na SdP z Německa, zejména prostřednictvím zmíněného Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland), který se dostal do podřízenosti SS, a Sudetoněmeckým dohledem (Sudetendeutsche Kontrollstelle) se sídlem v Drážďanech, který byl přímo orgánem Sicherheitsdienstu (SD).

V polovině září 1937 došlo k prvnímu skutečnému jednání s československou vládou, s premiérem Milanem Hodžou. Vypadalo to, že jednání by mohla vést ke strukturní proměně republiky. Henlein žádal ochranu a zajištění sudetské vlasti, včetně stanovení národnostních hranic, národnostní samosprávu a odčinění bezpráví utrpěného od počátku československé republiky. V říjnu 1937 měla jednání pokračovat s konkrétními výsledky.

Během roku 1937 proběhly další dvě vlny stranické očisty od spannistů, poslední z nich v říjnu. (Říšským nacistům to později ale nestačilo, po připojení Sudet k Říši nepřevzali automaticky členy SdP za členy NSDAP; tito museli o členství v NSDAP žádat a vyhověno bylo jen menší části.) Snaha nacistů dostat se do vedení SdP a vytlačit z něho bývalé členy KB způsobila Henleinovi velké nesnáze.

Československá policie v té době nevědomky velmi pomohla říšským snahám o ovládnutí SdP – v říjnu 1937 zatkla nejbližšího poradce Henleinova a zakladatele KB Heinricha Ruthu pro podezření z homosexuality (v ČSR mezi válkami trestná), aniž měla zdání, jak velice se to SD hodilo. Sicherheitsdienst ale zdání měl, a velké, neboť příslušné udání pocházelo od něho. Rutha si 5. 11. 1937 ve vyšetřovací vazbě v České Lípě vzal život.

Henlein se musel pod tlakem okolností vzdát i svého úzkého spolupracovníka z řad KB Waltera Branda, kterého poslal do Londýna vykonávat funkci sudetoněmeckého vyslance. K. H. Frank, důvěrník jak Abwehru, tak SD, se stal zástupcem Henleina v čele strany.

21. 10. 1937 se SS, zkratka ze Schutzstaffel, v němčině femininum, česky Ochranný oddíl, postarala o svržení Henleinova největšího přívržence a ochránce Hanse Steinachera, vedoucího Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland, VDA), poslala ho na nucenou dovolenou.

Do SdP během roku 1937 vstoupilo 126 077 nových členů, současně však vystoupilo nebo bylo vyloučeno z SdP 30 270 stávajících členů (i nacistů), což dokresluje intenzitu sporů. Henlein si dokázal spočítat, že asi dlouho nezůstane v čele SdP, pokud okamžitě nezačne jednat.

I další vnitrostátní události přispěly k následnému Henleinově osudovému kroku podstatným dílem. 17. 10. 1937 vyhlásil československý ministerský předseda Milan Hodža konání již vícekráte posunutých komunálních voleb na 22. 11. 1937, přičemž vláda zakázala předvolební veřejné akce. Týž den se Henleinův zástupce v SdP K. H. Frank obořil ve své řeči na krajském sjezdu SdP v Teplicích-Šanově (Teplitz-Schönau, dnes Teplice) na prezidenta Beneše, policie rozehnala účastníky sjezdu obušky a poslance československého Národního shromáždění K. H. Franka zbila. První rána pocházela od policisty. Henlein jen s námahou udržel spolustraníky na uzdě slibem, že předloží Benešovi ultimátum, ve kterém bude žádat, aby vyhlásil okamžitou autonomii pro sudetské Němce. Text ultimáta ale někdo poslal bez Henleinova vědomí do Německa, takže jeho text byl v Říši zveřejněn dříve, než jej Beneš četl. Vznikl mylný dojem, že Henlein spolupracuje s Německou říší proti Československu. Následkem toho s ním Beneš a Hodža odmítli jednat, chystané komunální volby byly odloženy.

19. 11. 1937 tedy Henlein zahájil taktiku „útěku vpřed“, učinil krok, který seriózní historici považují za zlomový. Poslal rozsáhlý, desetistránkový dopis německému ministru zahraničí Konstantinu von Neurath. Podrobně v něm vylíčil problémy a nesnáze německy mluvícího obyvatelstva v ČSR, popsal metody čechizace německých sídelních území, české ničení ekonomické a sociální existenční základny Sudetoněmců od konce první světové války, důsledky české kulturní a školské politiky, pozemkové reformy a před rokem vydaného zákona na obranu státu. Nezapomněl zdůraznit, že on a jeho strana (SdP) získali v posledních parlamentních volbách 70 % hlasů německy hovořícího obyvatelstva, čímž se cítí oprávněn hovořit za německou menšinu v ČSR. Dále Henlein v dopise dovodil, že ze zákona na obranu republiky vyplývající vojenská správa a v podstatě neomezená vojenská a státní moc nad sudetskými územími znemožňuje reálně a smysluplně se zasazovat o autonomii. Dále v dopise Henlein popsal svůj osobní přerod ze sudetoněmeckého vlastence v národního socialistu, líčil, jak sudetoněmecké hnutí bylo od svého počátku nacionálně socialistické, což se muselo skrývat. Henleinovo osobní přihlášení se a sudetoněmeckého hnutí od samého počátku k nacionálnímu socialismu bylo vymyšlené, pravda to nebyla. Dopis končil prosbou o poskytnutí „zásadních konzultací“ s říšským vedením a vedením německých národnostních skupin v zahraničí v otázkách politiky Sudetoněmecké strany a o předložení dopisu Hitlerovi. V dopise není ani zmínka o připojení Sudet k Říši ani náznak prosby o německou intervenci.

Navzdory Henleinovu dopisu německému ministru zahraničí sledovalo vedení SdP i nadále politiku odlišnou od říšské, nacionálně socialistické. Svědčí o tom událost z prosince 1937 a ledna 1938, kdy se SdP setkala s rakouskou vládou ve snaze domluvit vzájemnou spolupráci proti hrozícímu připojení k Říši. Vídeň navrhla konferenci o společné taktice v Tyrolsku, SdP s tím souhlasila, ale po zásahu z Berlína, kterému se to doneslo, z toho sešlo.
Po svém vydání se na pospas politice Říše dopisem Neurathovi, ve kterém se přihlásil k německému národnímu socialismu, se Henlein snažil kompenzovat nejhorší důsledky své porážky a to pomocí Velké Británie a jejích tajných služeb. Svůj autonomistický koncept pro německy hovořící obyvatelstvo neopustil, doufal stále v dohodu s Prahou, nic mu nenahánělo větší hrůzu než eventualita násilného Hitlerova řešení, které by devastovalo jeho vlast, Sudety, jako první.

Podruhé pozván odjel v červenci 1936 do Londýna, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům. Dokonce zapřisáhlý odpůrce Němců a nepřítel Německa, hlavní poradce britské vlády sir Robert Vansittart nalezl zcela překvapivě v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem letectva (group captain) Malcolmem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu. Někteří zahraniční historici se domnívají, že to bylo opačně: Henlein byl britský špion pod řízením M. Christieho již předtím, než byl podruhé pozván do Londýna, a to způsobilo, že zarytý nepřítel Němectva R. Vansittart si jej oblíbil. Vansittartova přízeň vůči Henleinovi byla pro mnohé Angličany a československého vyslance v Londýně Jana Masaryka zcela nepochopitelná. O této okolnosti se z českých dějepisců zmiňuje pouze Antonín Klimek. Nicméně i on se snaží zlehčit závažnost Henleinovy špionáže ve prospěch Velké Británie.

Malcolm Christie předával Vansittartovi o Hitlerových plánech nejpreciznější informace – o několik tříd přesnější, než měla Británie kdykoliv předtím. Jejich dodavatelem byl Henlein. O této Henleinově činnosti se dověděl (nebo byl jejím iniciátorem, která možnost je pravdivá, dodnes nevíme) šéf Abwehru Říšského ministerstva války (Reichskriegsministerium) a organizátor tajného odboje ve vedení Wehrmachtu, anglofil, admirál Wilhelm Canaris, Henleinův přítel již z doby, kdy Henlein s Abwehrem spolupracoval jako nasazený provokatér. Canaris, skrytý odpůrce národně socialistického režimu, jej v Berlíně chránil, neboť Henlein platil pro svůj autonomistický koncept Sudet za nepřítele nacionálně socialistické Německé říše. Henleina a jeho kontakt k britské tajné službě potřeboval kvůli skupině protiválečně naladěných vojáků a diplomatů, která zoufale hledala možnost, jak Hitlera v jeho expanzivním úsilí hrozícím válkou zastavit. Canarisův intimus, vedoucí oddělení Abwehru major Helmuth Groscurth, dostal pokyn nespouštět z Henleina oči a držet ho v požadovaném kursu.

Henlein správně zvětřil změnu situace a v polovině září 1938 za kritické vnitrostátní situace z Československa uprchl, aby 1. 10. 1938 s německými jednotkami a Führerem A. Hitlerem vjel do „osvobozených“ Sudet. Přitom nezapomněl spálit mosty za svou kamarádsky svazáckou minulostí v Kameradschaftsbundu s výjimkou spojení s Canarisem, které mu i nadále poskytovalo ochranu Wehrmachtu v mocenském boji.

Po připojení Sudet k Říši se také vrátili všichni političtí exulanti z Říše, kovaní a spolehliví sudetští nacisté z DNSAP a DNP, aby se pokusili si s Henleinem vyrovnat účty, tedy odstranit ho a získat zase politickou moc. Podařilo se jim to jen zčásti, neboť Hitler si Henleina jako symbolickou postavu sudetských Němců vysoce cenil a jmenoval jej župním vedoucím nové Říšské župy Sudety. Zdálo se, že Henlein je nenapadnutelný. K enormnímu posílení jeho moci přispěla náhoda. Reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státním aparátem ve staré Říši, si zvolili Sudety pro svůj experiment s novou říšskou reformou a soustředili do rukou Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie.

Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí (Gauleiter). Dokonce ji používal proti všemu, co přicházelo z říšského centra. Ale to mu nemohlo dlouho procházet, sudetské nacistické politické špičky čekaly na svou příležitost. Mělo ho varovat, že Führer nepřipustil samostatnou existenci SdP vedle NSDAP, nýbrž SdP do říšské NSDAP vtělil. Síť intrik kolem Henleina se začala stahovat. Především Heydrich, o kterém se Henlein podle svědectví jemu přiděleného důstojníka Abwehru Helmutha Groscurtha vyjadřoval v soukromí jako o zločinci, nechával SD shromažďovat přitěžující materiál proti němu a jeho spolupracovníkům z řad KB, který by ho zasáhl na nejcitlivějším místě, v oblasti, ve které byl již vyšetřován československou policií – v jeho kontaktech s bývalými členy KB označenými za homosexuály. Heydrich byl ve svých intrikách proti Henleinovi a řadě jeho spolupracovníků důsledný. Trvale se pokoušel stavět je za pomoci zpráv SD do nepříznivého světla, a tím ovlivňovat mimo jiné Himmlera.

V lednu 1939 začala velká čistka Sicherheitsdienstu mezi bývalými členy Kameradschaftsbundu (Svazu kamarádství, KB) vedená Heydrichem. 31 osob, většinou Henleinových přátel z KB, se přiznalo k homosexualitě. Výslechy byly vedeny tak, aby se dalo z homosexuality obvinit co nejvíce osob z bývalých členů KB. Vše vyvrcholilo v tzv. drážďanských procesech, kde kolem tří stovek členů SdP v NSDAP a v Hitlerjugend (HJ), hlavně bývalých členů KB, bylo obviněno z homosexuality, odsouzeno k trestům na svobodě nebo veřejně znemožněno. Všem účastníkům drážďanských procesů, i členům NSDAP, a to nejen obžalovaným, bylo již tehdy jasné, že v procesech nejde o trestný čin homosexuality, nýbrž o politické cíle, o jejich vyloučení z politického života. Heydrich se postaral o velkou publicitu těchto afér, včetně vynesených vysokých trestů. Byla to nepřímá obžaloba Henleina, poselství, že příštím cílem stranické čistky bude on.

Heydrichův útok v roce 1939 směřoval zejména proti nejbližším spolupracovníkům Henleina Walteru Brandovi, Wilhelmu Sebekovskému a Walteru Becherovi. Walter Brand se mu pokusil vyhnout dobrovolným přihlášením se do armády, ale 1. 7. 1939 byl i tam zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Drážďanech a pak odsouzen ve výše zmíněném zmanipulovaném procesu pro údajnou homosexualitu k 14 měsícům vězení nepodmíněně. V červenci 1940 byl předčasně propuštěn z vězení a ihned zavřen do koncentráku; pak v různých koncentračních táborech strávil coby vězeň celou válku. Druzí dva učinili stejně, ale odsouzeni a zavřeni nebyli, strávili válku na frontě.

Heydrich byl nejzarputilejší a nejaktivnější odpůrce Svazu kamarádství, o čemž svědčí i jeho slova ze 4. 2. 1942: „Jak víte, jsem tím nejrozhodnějším odpůrcem stavovského systému v Říši. Jsem nejrozhodnějším odpůrcem Spannových teorií, celého stavovského členění: neboť stavovská idea Othmara Spanna, kterou právě v sudetském prostoru velmi výrazně zastával a propagoval Kameradschaftsbund, tahle idea stavovského členění má stále za cíl odpolitizovat německého člověka anebo člověka vůbec, a tudíž dát pak církvi možnost, aby tomuto nepolitickému člověku, stavovsky žijícímu jen pro svůj obor, pro své povolání, dala na církevní půdě volný průchod jeho činnosti podle jeho vlastních sklonů i všem věcem zaměstnávajícím jeho mysl. V důsledku toho jsem za všechen německý element úhlavním nepřítelem stavovského členění podle Othmara Spanna.“

Henlein se pokusil alespoň některých svých přátel u Hitlera zastat, ale vzdor tomu, že Hitler prakticky ve všem Henleina podporoval, zůstal v otázce obvinění z homosexuality neoblomný. Od tohoto okamžiku se Henlein začal čím dál více podřizovat vůli stranického vedení, později dokonce bez příčiny vyhodil i své osvědčené spolupracovníky. (Na rozdíl od K. H. Franka, který svůj odpor proti vedení NSDAP stupňoval.) Přesto měl Henlein ještě přátele a pomocníky, kteří byli k němu loajálnější než on k nim. Snažili se ho vypiplat, dosáhli jistých úspěchů proti protivníkům, ale triumf se nedostavil – Henlein byl již zlomený muž, pouze už přežíval. Bez vůle se upnul k nacistickému systému a oportunisticky přispíval k jeho zločinům i pošetilým, naprosto nerealistickým plánům obrany v posledních dnech války, a skončil sebevraždou v zajateckém americkém táboře v Plzni v květnu 1945, podřezav si žíly skly z brýlí.


neděle 31. května 2020

Petr Žantovský papouškuje lži

Tomáš Krystlík

Čeští historici neváhají pro udržení líbivých národních mýtů lhát, až se jim od huby práší a neuvažující jedinci, jako Petr Žantovský (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-136-dil-SdP-a-reseni-ceske-otazky-625674) šíří ony lži dál, vydávaje je za posvátnou pravdu. Prochází mu to, protože vyvrátit jím uváděné rozsáhlé citace z publikací vyžaduje ještě více místa a přetěžuje čtenářovu schopnost se soustředit. V případě Grundplanungu O. A. je podvod natolik zřejmý, že se dá na něm lehce prokázat, jak čeští dějepisci lžou. 

Neexistuje dokument, výrok nebo svědectví, které by alespoň náznakem doložily, že Konrad Henlein a vedení SdP před 21. 9. 1938 usilovali o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítali! Historici, kteří k tomuto závěru došli, Stanislav Biman a Jaroslav Malíř udávají, že K. Henleina přesvědčilo teprve přijetí britsko–francouzského ultimáta československou vládou 21. 9. 1938, tj. souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k Říši. Přípravné práce k tomu Henlein zahájil teprve 22. 9. 1938. Že byl Henlein s celým vedením SdP s výjimkou K. H. Franka do poslední chvíle ostře proti říšským záměrům zničit vojensky ČSR, neodstoupí-li mu Sudety, i proti připojení Sudet k Říši, je jiná kapitola.

Jediný, na první pohled vágní dokument, který podle českých historiků údajně potvrzuje přípravu SdP k odtržení Sudet, je Grundplanung O. A. (Základní plánování O. A.). Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Právě překlad tohoto dokumentu uvádí P. Žantovský ve svém článku. Nedatované (!) a nepodepsané (!) strojopisné memorandum bylo po válce podle historika Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři, podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemích a zlikvidovat český národ. Velmi pozoruhodné je, že o tomto memorandu nikde neexistují zmínky, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není, ba ani zmínka v jiných dokumentech o jeho existenci!

Po válce bylo Grundplanung O. A. předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s Hansem Krebsem a K. H. Frankem; základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka a poprvé bylo téměř celé publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až začátkem 60. let. V internetu lze nalézt fotokopie textu Grundplanung O. A. vydávané za originál, i jeho český překlad pod www.fronta.cz/dokument/sudetonemecka-strana-grundplanung-1938. Podrobíme-li text a okolnosti jeho vzniku analýze, objeví se nesrovnalosti zásadního rázu.

Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše německy psané nebo tištěné vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, takže dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny a pro další dějepisná bádání ztraceny. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony a proč byl nalezen zrovna v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců, a ne s prohlížením a hledáním dokumentů?

Podezřelá je také okolnost, že onoho memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní, ke kterému se svým textem přímo nabízí, a že až do konce 20. století nikdy nebylo zveřejněno celé!

Hned na začátku textu Grundplanung O. A. se objevuje nesmysl, který žádný Němec se základními znalostmi dějepisu nemůže zformulovat: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ) zanikla roku 1806 a německé státy byly sjednoceny coby Německá říše (Deutsches Reich) až v roce 1871! V mezidobí neexistovalo nic, co by se dalo nazvat německou říší, jen od roku 1815 do roku 1866 volný svazek německých států zvaný Německý spolek (Deutscher Bund), ke kterému patřily i české a rakouské země (ne už uherské) a který zasahoval právě až k západní uherské hranici v Malých Karpatech.

Dále se v dokumentu, údajně zhotoveném SdP, řeší říšskoněmecké geopolitické problémy, které se sudetských Němců netýkaly, o kterých rozhodovat za Říši nesměli, ba ani o nich vědět nemohli, které vznikly (!) až po rozpuštění SdP, což je další indicie, že dokument je podvržen. Příklady. „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ To nastalo teprve v prvních měsících roku 1939, kdy SdP již neexistovala. Zcela irealisticky plánovali údajní sudetoněmečtí autoři Grundplanungu O. A. i německá osídlení podél budoucích průplavů Odra–Labe a Odra–Dunaj a dálnic, hlavně kolem dálnice Vratislav–Vídeň, což byla pozdější a výhradně říšskoněmecká záležitost, o které v době údajného vzniku memoranda nevěděli a vědět nemohli.

Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP, jako připojení slezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“) a doporučovaná manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“), přičemž Konrad Henlein ještě 7. 8. 1940 varoval, že Němec, který si zvolí českého partnera, nebude přijat do NSDAP, stávajícím členům strany hrozil v důsledku toho vyloučením. Připojení odstoupených slezských území ke Slezsku místo k Reichsgau Sudetenland prosadila Německá říše teprve po obsazení pohraničí a to proti vůli Henleinově a sudetoněmeckého vedení. Říšská podpora smíšených manželství silně odporovala zamýšleným sudetoněmeckým představám o asimilaci a o oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Konrad Henlein. Říšská státní správa a SS se ke smíšeným sňatkům s Čechy stavěly vlídně, protože to vyhovovalo plánům SS k asimilaci českého obyvatelstva, tj. co nejvíce jich přenárodnit. To jsou další věci, o nichž SdP a její vedení nemohly mít v roce 1938 ani potuchy.

Při zkoumání fotokopií údajného originálu v internetu je nápadné, že „ß“ je psáno zásadně jako „ss“, což Němec neučiní; jedině Češi a Švýcaři byli zvyklí nahrazovat „ß“ „ss“. Dokument mohl být napsán na českém psacím stroji, kam se „ß“ na klávesnici nedostalo pro nedostatečný počet volných kláves vyčerpaných písmeny s diakritikou, ale proč je pak háček v Kramářově příjmení doplněn ručně perem? (Na psaní diakritických znamének ve jménech byli Sudetoněmci alespoň u obecně známých osobností zvyklí, např. známý poslanec za sudetoněmeckou stranu Bund der Landwirte Franz Křepek byl Němec a trval na psaní „ř“ ve svém příjmení.)

Grundplanung O. A. není ani datováno ani podepsáno, není v něm ani uvedeno, kdo a kde je měl podepsat, chybí i obligatorní douška, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost, nemá oporu v jiných dokumentech, není jimi zmiňováno (!), originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv Ministerstva vnitra ČR nepředložil ani nepodepsaný, nedatovaný „originál“, nýbrž pouze jeho fotokopii, pocházející z nedávné doby. Patrně stejnou, která je v internetu. Vypovídací hodnota takového dokumentu je mizivá a sporná, označovat jej za akční program SdP je chybné.

A kdy mělo být Grundplanung O. A. zformulováno? Podle věty: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje (Petržalka) připadne Německé říši“ je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938, protože předtím by Petržalka připadla Rakousku! Další věta dokumentu: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, například Kramářem“ vymezuje vznik dokumentu zase do doby, kdy Kramář ještě žil, tedy do období před jeho smrtí 26. 5. 1937. Ona věta o Kramářovi nebyla historikem Václavem Králem podle něj v kompletním překladu Grundplanung O.A. zveřejněna. Proč? Spojíme-li časová vymezení vzniku dokumentu z poznámky o Petržalce a o Karlu Kramářovi, máme v ruce nezvratný důkaz, že memorandum Grundplanung O. A. vlastně nemohlo vzniknout – muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938, což je nemožné.

Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je falsum, téměř s jistotou české. Podle všeho se jedná o poválečný podvrh, přímo vyžádaný z nejvyšších míst československého státu, nebo s jejich vědomím a posvěcením, který měl diskreditovat SdP a prokázat její napojení k národně socialistickému Německu ještě před rokem 1937. Jenže autorům proklouzlo do falzifikátu mnoho chyb. Pomineme-li rozpor v dataci vzniku dokumentu a základní neznalosti německého dějepisu, tak se dokument snaží podsunout Sudetoněmcům říšskoněmecké úmysly a plány, které jim známy být nemohly a vyvstaly až po odstoupení československých území Německu a rozpuštění Sudetoněmecké strany.

K čemu takové falšovatelské úsilí mělo sloužit? Kromě využití v procesu s K. H. Frankem mělo memorandum přehlušit svědectví Čechů, dosvědčující diametrálně odlišný vztah většiny sudetských Němců k československému státu, než se traduje v české historiografii. Jedno z nich podává Hubert Ripka, pozdější němcobijce a strůjce vyhnání Němců českých zemí (!), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které vypuklo tři dny po Hitlerově sjezdové řeči v Norimberku 12. 9. 1938, napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce)… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vnesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno, stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne československou mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš na sudetoněmecké obyvatelstvo nezapůsobilo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“

Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech píše, že ještě v druhé polovině září 1938 byla většina německého obyvatelstva českých zemí loajální k ČSR. Což nepřímo dosvědčuje i velmi vysoké procento Sudetoněmců, které uposlechlo mobilizačního rozkazu, udává se, že to bylo 85 %. Existují i jiné odhady, například Antonín Klimek uvádí, že necelá jedna třetina Němců českých zemí mobilizačního rozkazu neuposlechla.

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé propagandě už za války, natož po válce. Náklad knihy se nedal skoupit, což autor zřejmě předvídal, proto byla neprodejná a byly jí poděleny britské knihovny a instituce. Podle australského historika Stanislava Bertona, který cituje Karla Lochera, prohledávali muži Františka Moravce britské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla nikdy přeložena do češtiny, Československo před světem razilo a dodnes razí mýtus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrínou poválečné ČSR, lží, na níž je založen poválečný československý stát.

O míře nacionálně socialistické orientace Sudetoněmců a z ní odvoditelné snaze o secesi od ČSR svědčí i následující fakta. Při komunálních volbách 22. a 29. 5. 1938 a 12. 6. 1938 zvolilo SdP v převážně německých volebních krajích 90 %, 92 % a 90,9 % německého obyvatelstva českých zemí (jiné zdroje udávají 85–93 % hlasů), zbytek volebních hlasů připadl většinou sudetoněmecké sociální demokracii DSAP, která si v některých obecních zastupitelstvech nicméně zachovala většinu. Jelikož v programu SdP, ale i dalších sudetoněmeckých stran, chyběl jakýkoliv požadavek secese od ČSR (!), karlovarské požadavky jakožto její program ji ani náznakem neobsahovaly, lze výsledek voleb interpretovat coby plebiscit s výsledkem, že téměř všichni voliči z řad německého obyvatelstva českých zemí (přes 90 %) volící kandidáty SdP hlasovali pro autonomii v rámci ČSR, proti odtržení a proti připojení k Říši! Když byla po 30. 10. 1938 SdP se svými 1 320 193 členy rozpuštěna, přešlo do NSDAP jen 450 000 jejích členů (Arnold Suppan udává 420 000). Lze jen spekulovat, kolik z nich tak učinilo z utilitaristických důvodů, ale v každém případě většina členů SdP do NSDAP nepřešla. Vladimír Mertlík uvádí, že obrovský nárůst nových členů SdP po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl způsoben i fámou mezi Němci českých zemí, že tomu, kdo nebude mít legitimaci SdP, bude zabaven majetek. V rozšiřovaných letácích pak stálo, že po 31. 5. 1938 již nikdo do SdP přijat nebude. Kdo tuto šeptandu vypustil a co bylo jejím motivem, se neví.