Tomáš Krystlík
Článek autora Martina Nekoly s názvem v nadpisu v uvozovkách vyšel 27.04.2019 v časopise 100+1 zahraniční zajímavost (www.stoplusjednicka.cz/konecne-reseni-ceske-otazky-vhodne-ponemcit-ostatni-zlikvidovat) a tradičně obsahuje i 74 letech po válce množství nepravd a dezinterpretací.
V článku se píše: „Devětadvacátého září 1940 zasedli oba nejmocnější muži protektorátu von Neurath a K. H. Frank) k poradě u Hitlera, který stanovil tři potenciální řešení: Čechům mohl být jednak ponechán určitý typ autonomní správy, což ovšem vůdce považoval pouze za krajní možnost, kdyby mezinárodní situace nedovolila jinak. Tvrdil, že česká mentalita a svéráz by vedly k odboji a sabotování Říše zevnitř. Druhou variantu představovalo neustále probírané vysídlení přebytečného národa jinam. Ani Hitlerovi nevadila brutalita a civilní ztráty, jež by tak rozsáhlou operaci zcela jistě provázely; nepřál si však vakuum, které by po Češích vzniklo a jež by ani kolonisté německého původu povolaní z celé Evropy nemohli uspokojivě zaplnit. Za stávajících podmínek se proto přikláněl k postupné asimilaci.“
Událo se tak ne 29. 9. 1940, nýbrž 23. 9. 1940, ale to je bezvýznamný detail. Záznam z oné porady v překladu zní: „(1) Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům. (2) Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí, kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva. (3) Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Führer z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře. Na to však počítá s obdobím sta let (!). Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ [Brügel] Není známo, že by Hitler své stanovisko o nakládání s Čechy do konce svého života změnil, takže německým záměrem bylo přenárodnění Čechů rozložené do období jednoho století.
V článku M. Nekola píše: „Opatření stárnoucího von Neurath byla v nejvyšších nacistických kruzích považována za mírná a nedostatečná.“ To však vůbec nebylo příčinou odvolání říšského protektora a jeho nahrazení Heydrichem. To je český výmysl. V létě 1941 poklesla výkonnost v protektorátním zbrojním průmyslu hlavně v důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 % (zpráva Waltera Bertsche Frankovi 19. 9. 1941, citováno dle [Kárný]), takže K. H. Frank vyzval 21. 8. 1941 písemně Neuratha, aby pro ně oba domluvil společnou audienci u Hitlera, protože „stále hrozivější situace ve výživě protektorátu naléhavě vyžaduje Führerovo rozhodnutí, zda bychom mohli být v následujících měsících zásobováni z říšských zásob… nebo budeme nadále odkázáni na nedostačující protektorátní zásoby. Pokud nám Říše nemůže pomoci, je třeba z toho vyvodit závažné politické důsledky. I toto rozhodnutí musí učinit sám Führer, a sice po našem vysvětlení.“ K tomu poznamenal, že se jedná o „poslední možnost, jak zajistit v protektorátu potřebný klid a nakonec i nadále nést politickou odpovědnost.“ [Kárný – Milotová] 15. 9. 1941 pak referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles výkonnosti. Od 10. srpna došlo ve dvanácti případech k přechodné stávce, také v závodech válečné výroby, vždy z důvodů situace ve výživě. Zkoumání jednotlivých případů prokázalo, že na dělnictvem vznášené žaloby je třeba pohlížet jako na částečně oprávněné. Kromě toho lze u dělníků konstatovat rostoucí ochotu naslouchat nabádání k sabotážím, nepřetržitě vysílanému nepřátelským rozhlasem.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě „přídavky z říšských zásob.“ [Kárný – Milotová – Kárná] Kde tedy je ona protektorova nedostatečná tvrdost podle názoru českých historiografů a autora článku? Heydrich tedy přijel do protektorátu zlepšit zásobování potravinami a zvýšit výkonnost výroby alespoň na původní úroveň před nedostatekem potravin. V tzv. první heydrichiádě bylo popraveno za hospodářské delikty, keťasení (překupnictví) 42 % k smrti odsouzených. Heydrich i pak využívaje tlaku trestů smrti za šmelinu a hospodářské delikty, nařídil nové sčítání stavů dobytka a zásob obilí a stanovil lhůtu, ve které bylo možno naposledy beztrestně nahlásit do té doby načerno pěstovaný dobytek a nenahlášené zásoby obilí. Počet dobytka se v protektorátu pár týdnů rázem zvýšil o 560 tisíc kusů (!) a zásoby obilí o 20 %.
M. Nekola pak cituje z Heydrichovy tajné řeči 2. 10. 1941 k vysokým představitelům NSDAP v Černínském paláci v Praze, zejména jeho kategorizování Čechů do skupin s možnými způsoby, jak s nimi naložit. Čeští dějepisci a M. Nekola s nimi pokládají Heydrichovy úvahy z této řeči za hotový plán, kterým se pak nacistické Německo řídilo při zacházení s Čechy, případně s nimi hodlalo naložit po válce. Jenže to je omyl, Heydrich pouze vyložil teoretické, technické možnosti řešení, co s Čechy. Dodnes totiž historici zatajují Heydrichova slova ze stejného projevu: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ [The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation] V žádném případě nemělo „podle Heydrichových propočtů ze středu Evropy zmizet zhruba šedesát procent obyvatel“, jak tvrdí autor článku Nekola. Statistická šetření o vhodnosti místního obyvatelstva k poněmčení byla za Heydrichova života ještě v počátcích bez jednoznačných výsledků, navíc Nekolou udávaný úbytek 60 % všech obyvatel nebylo kým zaplnit. Příslušné výzkumy o vhodnosti českého obyvatelstva k poněmčení dospěly k výsledkům až po Heydrichově smrti.
Naprostým nesmyslem je Nekolova konfabulace: „Na okamžik si představme, že válka skončila vítězstvím třetí říše a pro slovanské národy na území ovládaném nacisty nastalo období temna. Finální podoba vypořádání se s Čechy ve střední Evropě by závisela na výsledku války, počtu obětí a rozsahu průmyslových škod. Přisluhovačům nacistů a jedincům s přijatelným rasovým původem by byla zřejmě umožněna jepičí existence, dokud by do Čech nedorazil příliv čistě německých kolonizátorů.“ Odkud, prosím? Kde by je německý národně socialistický režim sehnal?
Článek Nekoly končí nehorázným českým bludem: „Kam by směřoval krutý exodus českého národa, nahnaného násilím do dobytčích vagonů s jednosměrnou jízdenkou do cílové stanice kdesi tisíce kilometrů na východě? Těžko dnes soudit, zda by se po triumfu Říše skutečně zrodily české rezervace za polárním kruhem, podél toku sibiřských řek či snad v nehostinných pláních Střední Asie. Nacisté však také mohli seznat, že náročnost novodobého stěhování národů podcenili – a přistoupili by pak zřejmě k mnohem snazšímu řešení, tedy k masovým popravám.“ Vyvraťme tedy nesmysly Nekolovy i českých historiografů.
Existovaly dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů: první zdůrazňoval roli politických postojů přenárodňovaných, druhý jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli Allgemeine SS, H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP prosadila. Říšský vůdce SS (Reichsführer SS) Heinrich Himmler nařídil 12. 9. 1942 dálnopisem RSHA a RuSHA (Reichssicherheitshauptamt, Hlavní říšský bezpečnostní úřad; Rasse- und Siedlungshauptamts der SS, Hlavní rasový a osídlovací úřad SS) poté, kdy ze 120 protektorátních příslušníků z Prahy ucházejících se o německou národnost a státní příslušnost bylo uznáno coby vhodných pouze šest, aby byla pro poněmčování Čechů používána tatáž kritéria jako při výběru do Allgemeine SS s tím, že Čechy ze „skupiny I až III je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“ [NA, sg. 109-4/60; Brandes]. To byla podstatná novinka, protože kromě sjednocení metodiky učinil všechny osoby z rasové kategorie III, klasifikované dosud jako „rasově nežádoucí přírůstek němectví“, schopné poněmčení. Mohl tak učinit, byl nadřízeným obou úřadů a nejvyšším strážcem rasové čistoty celé Říše. Tím se přenárodnění začalo týkat mnohem větší části české populace, než bylo původně zamýšleno.
O rasových šetřeních pobočky RuSHA v Praze se dochovaly jen fragmenty, část ze sumárních měsíčních výkazů zkoumání zasílané na vědomí K. H. Frankovi, neboť dokumenty RuSHA byly pravděpodobně Čechy hned po válce záměrně zničeny. Od září 1941 do února 1945 byli rasově vyšetřeni včetně průzkumu mezi českými školáky minimálně 326 022 Češi v protektorátu a 62 482 Češi v Říšské župě Sudety [Brandes]. K tomu, jak dále uvádí Brandes, bylo rasově prozkoumáno minimálně 9000 českých zaměstnanců drah a 7000 českých zaměstnanců pošt pracujících ve „staré“ Říši. Že šetření pokračovalo a jeho rozsah se zvyšoval i za kritické vojenské situace ke konci války, dokládá zcela zřetelně význam, jaký mu Heinrich Himmler, SS a K. H. Frank přikládali [Heinemann]. Brandes píše, že jen mezi únorem 1943 a únorem 1945 (pro toto období jsou k dispozici měsíční hlášení RuSHA v Praze úřadu K. H. Franka, na která ničitelé spisů zapomněli) prošlo rasovými prověrkami asi 5 % celkového českého obyvatelstva nejen v protektorátu, nýbrž i v odstoupených územích Německu [Brandes]. K tomu je nutné přičíst Čechy prozkoumané před tímto datem.
Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů RuSHA ve vzorku složeném ze 48 184 osob zkoumaných mezi únorem 1943 a únorem 1945 v kategoriích I, II, III+ a III 87,54 %. Tzv. nevyvážení míšenci z rasové kategorie IV, nevhodní k přenárodnění coby rasově neúnosní, byli v české populaci zastoupeni 12,45 % a tzv. zcela rasově neúnosní z kategorie IVf podílem jen 0,015 %. S nimi byla zkoumána i tzv. rodinná společenstva, což byly jejich rodiny, statisticky čítající i s nimi v průměru 3,06 osob, tedy celkem kolem 147 443 osob [Brandes]. Zkoumaný vzorek byl dostatečně veliký, aby se výsledky daly spolehlivě aplikovat na celou českou populaci. Češi z kategorie IV (12,45 % z populace) měli být z rasových důvodů pracovně nasazeni ve „staré Říši“ k „pozvolné převýchově“. A nakonec 0,015 % Čechům (kategorie IVf), tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (!) teoreticky hrozilo vystěhování do Generalgouvernement nebo dále na východ. Detlef Brandes v interview uveřejněném 25. 6. 2015 v Právu a v Novinkách.cz potvrdil, že plány německého národně socialistického režimu na vysídlení Čechů z českých zemí neexistovaly [Cinger].
Tedy nacionálně socialistické Německo neplánovalo Čechy vybíjet, ani vystěhovávat ze země, pomineme-li oněch nepatrných 0,015 % z nich. Netýkalo se to rasově pronásledovaných – židů a cikánů, ti byli z řad Čechů vyřazeni a perzekvováni. Od října 1942 se Češi posuzovali jako vhodní k přenárodnění výlučně na základě rasového hodnocení, nikoli podle politických postojů, ne dle znalosti němčiny nebo podle výskytu německých předků v rodokmenu. Podíl německé krve mohl být pro přenárodnění podle výnosu říšského ministerstva vnitra z 29. 3. 1939 zcela nulový.
Zdroje:
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1939–1946. Nymphenburger Verlagshandlung GmbH, München 1974; česky: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008
Cinger, František: Nacisté chtěli poněmčit polovinu Čechů. Právo, Novinky.cz 25. 6. 2015. www.novinky.cz/kultura/373315-detlef-brandes-naciste-chteli-ponemcit-pulku-cechu.html
Heinemann, Isabel: Rasse, Siedlung, deutsches Blut. Das Rasse- und Siedlungshauptamt der SS und rassenpolitische Neuordnung Europas. Wallstein Verlag, Göttingen 2003
Kárný, Miroslav: Die materiellen Grundlagen der Sozialdemagogie in der Protektoratspolitik Heydrichs. In: Historica 29, 1989
Kárný Jaroslav, Milotová, Jaroslava (eds.): Od Neuratha k Heydrichovi. Na rozhraní okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. In: Sborník archivních prací č. 2, 39/1989
Kárný Jaroslav, Milotová, Jaroslava, Kárná, Margita (eds.): Deutsche Politik im „Protektorat Böhmen und Mähren“ unter Reinhard Heydrich 1941/1942. Eine Dokumentation. Nationalsozialistische Besatzungspolitik in Europa 1939–1945. Band 2. Metropol-Verlag, Berlin 1997
The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i. e. Nazi Governor and Hitler’s Representative in Czech Lands). Czernin Palace, Prague October 2, 1941 (legalized transciption of the original text incl. original errors). SÚA, fond ÚŘP - d, kart. 53., www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/dokumenty/projev_reinharda_heydricha_o_planech_na_1.html
Národní archiv v Praze. NA, sg. 109-4/60
http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-konecne-reseni-ceske-otazky-vhodne-ponemcit-ostatni-zlikvidovat-aneb-lzi-ceske-historiografie-se-opakuji/
čtvrtek 30. května 2019
Jak se rukovalo do československých jednotek za druhé světové války
Tomáš Krystlík
Připomeňme, že za první republiky se žid, byť se hlásil k národnosti československé, nemohl dostat k vojenskému letectvu, panoval pro ně nulový numerus clausus. To pokračovalo za války i u československých perutí v rámci britské RAF, až si nedostatek pozemního personálu a ztráty leteckých posádek vynutily uvolnění onoho omezení. Nicméně i nadále platilo, že kdo chtěl se stát vojenským pilotem, musel svůj židovský původ zapřít, jinak se pilotem neměl šanci stát.
Kromě vojenských letců přecházely do Polska z protektorátu před vypuknutím války civilní osoby a další vojáci, kteří se hlásili do formující se československé vojenské skupiny v Polsku. Vojenské letce urychleně expedovali z protektorátu za hranice jejich bývalí nadřízení, aby se nedali do služeb německé Luftwaffe coby opulentně placení letci-civilové. Nabídka ke vstupu do Luftwaffe byla zveřejněna 16. 3. 1939, tedy v den vzniku protektorátu, ministrem letectví Hermannem Göringem. Do Luftwaffe se hlásilo kolem 70 % českého vojenského leteckého personálu, někde i celé letecké pluky i s veliteli.
Uprchlíky židovského původu vraceli Poláci do protektorátu s odůvodněním, že židů mají v zemi dost. Přijetí do formujících se československých vojenských jednotek v Polsku bylo odpíráno osobám, které se hlásily k jiné než k československé (české a slovenské) a karpatoruské (rusínské) národnosti pod záminkou přísně národního charakteru vojenského tělesa.
Později se u náboru židovských dobrovolníků v Polsku aplikoval zákon druhé republiky (!), podle něhož mohl být přijat židovský dobrovolník pouze tehdy, prokázal-li, že navštěvoval české, slovenské nebo rusínské školy a že se hlásil k výše uvedeným národnostem. Údaje se zjišťovaly hlavně podle zápisů ve vojenských knížkách. Kdo se hlásil za první republiky k národnosti židovské, maďarské, německé, přijat nebyl. Mnozí židé, pokud neznali pouze německy, maďarsky nebo jidiš, svůj židovský původ zatajili – přisvojili si národnost podle jazyka, který ovládali; když byli věřící, museli navíc zapřít své vyznání.
V červnu 1939 dorazil z Velké Británie přes Paříž do Polska major Josef Bártík, spolupracovník Františka Moravce, a oznámil skupině rozhodnutí politického vedení emigrace, že dobrovolníci v Polsku budou odesíláni do Francie, aby tam vstoupili do francouzské Cizinecké legie (Légion étrang?re). Ujistil všechny, že závazek na pět let je formální a že ihned po vypuknutí války budou všichni uvolněni do československé armády, jejíž vytvoření se předpokládalo. Bártík vedení vojenské skupiny též oznámil zákaz přijímání židů do Cizinecké legie. V Polsku zůstala asi tisícovka československých dobrovolníků, podle jiných zdrojů 632 lidí. Někteří českoslovenští vojenští letci uprchlí do Polska vstoupili v červenci 1939, kdy se konal nábor, do polského letectva. Celkem jich bylo 190.
Po vypuknutí války 3. 9. 1939 vydal tehdejší polský prezident Ignacy Mościcki dekret o utvoření Českého a slovenského legionu v Polsku, do kterého mohli vstupovat i polští občané českého nebo slovenského původu. Nakonec byv tvořen asi 1200 vojáky a chaoticky, po skupinách, ustupoval před Němci. Největší skupině s pplk. Ludvíkem Svobodou (asi 700 osob) přišel z polského velitelství v Tarnopolu (dnes Ternopiľ) rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho (asi 8 km severozápadně od Tarnopolu, dnes Velykyj Hlybočok) postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou, nejvyšším československým armádním představitelem v Polsku a večer 17. 9. vyrazil pochodem na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél tehdejší polsko–sovětské hranice vzdálené od trasy pochodu asi 40 km. Sovětská vojska postupující do hloubi polského území však legion zajala. Ve svých knižně vydaných pamětech Svoboda tvrdil, že legion vedl rovnou do SSSR.
Další, menší skupiny legionu se snažily dohnat hlavní, vedenou Svobodou. Jedna z nich, asi 150 osob, se ocitla na Volyni kolem Kvasilova u tamějších Čechů, druhá, asi 300 osob, dojela vlakem do Delatyna (dnes Deljatyn), odkud pěším pochodem se po asi 50 km dostali 20. 9. 1939 do Rumunska, Heliodor Píka jim zařídil přepravu do Bejrútu, později tvořili základ československé jednotky na Středním východě [Kulka 1990].
Podle francouzských zákonů všichni cizinci nacházející se ve válce na území Francie museli vstoupit do francouzské armády nebo do Cizinecké legie, jinak jim hrozila internace v táborech pro cizince. Proto Československá vojenská správa ve Francii sjednala s francouzským ministerstvem války, aby mohla 17. 11. 1939 provést mobilizaci „všech našich příslušníků ve Francii a v jejích koloniích, a provedla také řádné odvody podle našeho branného zákona.“ Odvody se konaly v sídlech československých konzulátů. Byly sice vytištěny povolávací vyhlášky, ale bylo zakázáno je rozšiřovat. Podobné zmatky provázely vznik československých vojenských jednotek všude v zahraničí. Vyhláška měla zásadní vliv na složení dosud organizovaných útvarů. Zatímco předtím tvořili většinu čeští nebo židovští intelektuálové, nyní bylo složení zcela jiné: Slováci 55 %, Češi 25 % a židé 15 %, zatímco ve velitelských funkcích ze 75 % převládali Češi. Z tohoto faktu vznikalo další napětí tím spíše, že Slováky do emigrace přivedly převážně ekonomické důvody. Byli to většinou horníci a rolníci, kteří se usídlili ve Francii dlouho před druhou světovou válkou, a cítili se být více Francouzi než Slováky. Mobilizace byla prováděna důsledně, a tak mnozí českoslovenští občané byli do vojenského tábora v Agde často přiváděni donucením, v poutech, neboť se zdráhali splnit svou zákonnou povinnost. Jejich postoj silně kontrastoval s přístupem uprchlíků-dobrovolníků, včetně židů odvedených v Palestině a poslaných do Agde, kteří byli pevně rozhodnuti zapojit se do boje proti nacistickému Německu [Kulka 1990, Kulka 1992]. Jeden z českých letců, který později upadl do německého zajetí, uvedl, že německé zajatecké tábory pro spojenecké letce měly lepší úroveň než tábor pro odvedené Čechoslováky ve francouzském Agde [Kudrna 2010].
Dne 1. 1. 1940 vznikla na území Francie 1. československá divize v čele s divizním generálem Rudolfem Viestem. Zatímco se divize teprve formovala, českoslovenští letci již bojovali, i když procházeli podobnými svízelemi jako ostatní vojáci. Museli podobně jako ostatní českoslovenští dobrovolníci vstoupit do Cizinecké legie – do hodnosti rotmistra byli přijímáni jako vojíni bez hodnosti, poručíci jako četaři, a ostatní důstojníci v nižších hodnostech, než měli doma. Rotmistři v letectvu však měli za sebou již 10 až 15 let služby, a značná část poddůstojníků tři až osm let služby. K překonání této situace bylo zapotřebí mnoho idealismu. Kdo se do francouzské Cizinecké legie zdráhal nastoupit, tomu českoslovenští důstojníci vyhrožovali převozem na německé hranice a předáním Gestapu (!) [Kudrna 2003].
Po sloučení se skupinou uprchlou z Polska na Volyni čítal československý kontingent v SSSR 798 osob a byl dislokován v Orankách, pak v Suzdalu. Asi dvaceti vojákům, kteří měli platné pasy a v nich víza do Francie a Rumunska, byl povolen v roce 1940 odjezd do Francie. Další transporty následovaly, aby se pak v nich ustalo. Československá exilová vláda v Londýně po pádu Francie dosáhla obnovení vstupních víz a vojáci odjížděli přes Černé moře a Turecko do Palestiny. Poslední transport zbývajících 93 osob, tzv. likvidační skupiny, v květnu 1941 podle plánu neodjel a než tak stačil učinit v náhradním termínu, vypukla válka se Sovětským svazem. Byli to hlavně důstojníci, poddůstojníci a lékaři. Drtivá většina z nich byla nacionalistická, antisovětská, všichni do jednoho byli poměry v SSSR znechuceni, chtěli pryč a byli nešťastní, že nemohou z SSSR odjet. Silně antisovětští byli i budoucí komunističtí generálové, ministr obrany ČSR Bohumír Lenc-Lomský a náčelník generálního štábu ČSLA Otakar Rytíř.
Dodnes zůstává nezodpovězeno, proč českoslovenští vojáci zajatí po sovětském obsazení východního Polska byli včetně důstojníků odesíláni do Francie a na Střední východ, kdežto polští důstojníci stříleni. Začátkem prosince 1941 sovětská vláda rozhodla zbudovat jeden československý samostatný prapor a náhradní rotu v Buzuluku. Dobrovolníci začali přibývat hlavně z táborů GULAGu, ale byli většinou v tak špatném stavu, že museli rovnou do československé vojenské nemocnice. Jejich mortalita byla vysoká, měli otoky a vředy z podvýživy (až 178 vředů na jednom těle), někteří leželi v nemocnici měsíce. Ti, kteří se mohli jakžtakž pohybovat, byli tak vyhladovělí, že když po zdravotní prohlídce dostali prádlo a uniformy, spěchali podle návyků získaných v GULAGu do města, kde je na trhu vyměnili za jídlo, a do kasáren se vrátili v hadrech. Do sovětských pracovních táborů byli odsouzeni za ilegální překročení hranic, v horším případě nejen za to, nýbrž i za uměle vykonstruovanou špionáž; další byli do nich zavřeni coby cizinci po sovětském vpádu do Polska. Odhaduje se, že z 5000 židovských uprchlíků z ČSR v Sovětském svazu byly nejméně 4000 deportovány do GULAGu, kde minimálně 1500 z nich během platnosti Ribbentrop–Molotovova paktu, tedy za necelé dva roky, zahynulo. Ve vytvořeném 1. československém samostatném praporu bylo 70–80 % židů [Kulka 1990]
Do jednotek se hlásili i Čechoslováci se sovětským občanstvím, synové otců, kteří zůstali po první světové válce v Rusku nebo v Polsku, v části zabrané v roce 1939 SSSR – celkem asi 30 tisíc Čechů bylo usedlých na Volyni – nebo Čechoslováci, kteří se v letech 1926–1930 vystěhovali do SSSR. Do jednotky přišly odhadem asi dvě stovky vojáků z řad těch, kteří mohli předtím v SSSR volně pracovat, tedy sovětskou stranou prověřených politických uprchlíků-komunistů.
Současně s 1. samostatným praporem se organizovala náhradní rota, kam se umisťovali starší a boje neschopní muži, ženy, děti, ba i celé rodiny a rodiče vojáků a též vojáci, kteří nerozuměli českým vojenským povelům. Pokud mohli, dělali různé pomocné práce. Náhradní rota byla de facto sociální institucí pro rodinné příslušníky československé vojenské jednotky, počet jejích členů s časem kolísal, čítala i 250 lidí [Kulka 1990].
Buzuluk se po odchodu 1. praporu na frontu začal plnit československými občany-uprchlíky z Podkarpatské Rusi a židy z jižního Slovenska, které sovětské úřady rok a půl odmítaly propustit z GULAGu s odůvodněním, že se jedná o maďarské státní příslušníky. Názor změnily teprve po intervenci moskevského vedení KSČ u sovětských představitelů. Nejvyšší sovět SSSR vydal výnos o „amnestii československých občanů uprchlých z Maďarska“. Z nich se začal formovat záložní pluk.
1. československá brigáda byla přesunuta na Volyň do Lucku, Rovna, Zdolbunova a Kvasilova. Volyňští Češi se houfně hlásili do československého vojska, a tak 26. 3. 1944 stav mužstva dosáhl 5325 osob. Kromě nich přibylo asi 500 židovských, hlavně maďarských vojáků ze sovětských zajateckých táborů. Pak se brigáda přesunula do Černovců (dnes Černivci) v Bukovině, kde měl být vytvořen 1. československý armádní sbor v SSSR. Zde žila silná židovská komunita, někteří se narodili v českých zemích ještě za monarchie, nebo v Čechách studovali, jiní sem přišli ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ti se přihlásili do československých jednotek společně i s rumunskými židy, které instruovali, jak se mají před odvodní komisí chovat, když neznají česky. Komise měly pokyn získat co nejvíce branců, takže v podstatě nic neprověřovaly. Jakmile byl člověk odveden, stával se československým státním příslušníkem a jeho rodina se přemístila do československého vojenského tábora. Tak bylo zachráněno z SSSR na dvě stě čistě rumunských židovských rodin z Bukoviny.
Středovýchodní jednotky se postupně vytvářely z židovských dobrovolníků v Palestině, z československých občanů-dobrovolníků z Balkánu, uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z československých vojáků poslaných ze SSSR a z vojáků francouzské Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Ačkoliv se přihlásilo v roce 1939 do československých jednotek asi 8000 židů z Palestiny, dostavilo se k odvodu vlivem antisemitismu u praporu a náčelníka vojenské správy Československého národního výboru v Paříži Sergěje Ingra, který všemi prostředky hodlal omezit počet židovských branců, jen 1200 z nich, přičemž 592 bylo odvedeno a část z nich byla odeslána do Francie. Zbytek dobrovolníků pak dal přednost k boji mimo československou jednotku v řadách Židovských legií [Kulka 1990].
18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali československou národnost. 21. 10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů neustaly antisemitské incidenty. Někteří českoslovenští velitelé bili židovské vojáky holemi. Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážních službách vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k československé jednotce v SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři dny dovolené, a z cca 400 vojáků, kteří odjeli za svými rodinami do Palestiny, se vrátila k útvaru jen asi desetina. Ostatní dezertovali. Útvar byl převelen do Velké Británie a v srpnu 1943 se včlenil do Československé samostatné brigády ve Velké Británii.
V rekordně krátké době vznikla ve Velké Británii 12. 7. 1940 první československá stíhací peruť s číslem 310, jejíž piloti bojovali od 26. 8. denně v Bitvě o Anglii. Nasazováni byli převážně v bojích nad Londýnem. 5. 9. 1940 byla založena československá 312. stíhací peruť a o pět dní později 311. bombardovací peruť. 10. 5. 1941 k nim přibyla ještě 313. československá stíhací peruť. Poslední dvě zřízené perutě se potýkaly s nedostatkem leteckého pozemního personálu, u 313. byl pozemní letecký personál celý složen z Angličanů a peruť měla 15 českých a 16 britských pilotů – byla československá jen podle názvu.
Letci a posádky československé 311. bombardovací perutě se za každou cenu snažily dostat ke stíhacímu letectvu, protože u něho hrozilo mnohem menší nebezpečí, že upadnou do německého zajetí, neboť to operovalo především nad Britskými ostrovy a kanálem La Manche. Posádky odmítaly nastoupit k operačním letům. V průběhu podzimu a jara 1940–1941 z tohoto důvodu opustilo 311. peruť kolem dvaceti československých důstojníků a poddůstojníků [Kudrna 2010].
Bitvy o Anglii se zúčastnilo 84 českých pilotů [Battle of Britain Roll of Honour]. Početní stav československého letectva v rámci RAF nepřesáhl nikdy 1521 mužů, přičemž předepsaný stav činil 1737 až 1746 mužů. Role československých letců v RAF se v české historické literatuře přeceňuje. Význam jejich role v Bitvě o Anglii způsobila skutečnost, že Britové měli piloty nedostatečně vycvičené, měli za sebou maximálně 10 letových hodin a nedovedli střílet z palubních zbraní, což obzvlášť vynikne, uvědomíme-li si, že leteckým kulometům dojde všechno střelivo po pouhých asi 14 sekundách palby. Byli tedy o dost horší než piloti němečtí, kdežto spojenečtí piloti-cizinci byli již zkušení profesionálové. Pro srovnání: noví vojenští piloti SSSR měli před nasazením do boje odlétáno 18 hodin, němečtí i na samém konci války, kdy jich byl nedostatek, měli odlétáno před nasazením minimálně 100 letových hodin [Zubov 2015]. Polsko mělo v RAF 15 perutí, Francouzi 12, Holanďané pět, Čechoslováci formálně čtyři, ve skutečnosti tři, Belgie, Řecko, Jugoslávie po dvou perutích. K tomu bylo v RAF 20 perutí kanadských, šest australských a šest novozélandských. Počet sestřelů nepřátelských letadel Britové zvyšovali z důvodů propagandy i záměrně chybnou statistikou – když například tři piloti společně sestřelili jedno německé letadlo, ve statistikách se objevila tři sestřelená letadla a každému pilotu byl připsán jeden sestřel. U Luftwaffe byl v takovém případě započten pouze jeden sestřel a to ve prospěch celé jednotky, nikoliv jednotlivců, tedy ani 1/3 sestřelu pro každého ze tří pilotů. Přes všechny takové britské statistické podvody svědčí porovnání počtů sestřelů špičkových pilotů obou bojujících stran jednoznačně ve prospěch leteckého umu Němců.
Do československého prvorepublikového letectva se mohl dostat žid jen výjimečně. Ti, kteří se přece jen k letectvu dostali, museli svůj židovský původ zatajit. Nedostatek pozemního leteckého personálu ve Velké Británii si vynutil jisté připouštění židovských vojáků (bylo jich asi 20 až 30 %), ale pro židy aspirující na letce trval i nadále nulový numerus clausus. Výmluvou pro zdůvodnění takto praktikovaného „árijského paragrafu“ u československého letectva bylo tvrzení, že v případě sestřelení židovského letce nad nepřátelským územím by s ním Němci nezacházeli jako s válečným zajatcem. Jenže to neodpovídalo pravdě. Ukázalo se, že židovští vojáci mají velké vlohy pro službu navigátorů posádek.
Většina československých uprchlíků ve Velké Británii odmítala z politických a ideových důvodů vstoupit do československé zahraniční armády, neboť se o její neutěšené situaci všeobecně vědělo; zejména nápadné to bylo u komunistů a jejich sympatizantů, kteří to odůvodňovali šovinistickým charakterem československé zahraniční armády. Dávali přednost zaměstnání na farmách, v průmyslu, v protiletecké civilní obraně, a někteří se snažili pokračovat ve studiu. Nadpoloviční část československých uprchlíků v Británii tvořili němečtí antinacisté z území odstoupených Německu po mnichovské konferenci a židé. Většina z nich lépe hovořila německy než česky, což české nacionalisticky smýšlející československé důstojníky i mužstvo v té době obzvláště popuzovalo. Podobnou averzi měli i k mladým, česky hovořícím, levicově orientovaným intelektuálům, které šmahem označovali za židobolševiky.
Začátkem roku 1942, po uznání provizorní československé vlády Velkou Británií v červenci 1941 za regulérní, vstoupilo v platnost její nařízení o všeobecné mobilizaci československých státních příslušníků. Do československých jednotek se odvádělo nedobrovolně. I předchozí odvody ve Francii na základě vyhlášené mobilizace československou vládou, byly nedobrovolné. V Palestině probíhaly odvody záměrně na základě dobrovolnosti, aby v jednotkách pak nebylo tolik židů. V Sovětském svazu byly odvody na bázi dobrovolnosti, avšak v naprosté většině bylo připojení se k československým vojenským jednotkám záchranou před smrtí v táborech GULAGu nebo únikem před sovětskými poměry.
Všichni cizinci zdržující se na území USA s úmyslem se tam usadit a schopní vojenské služby podléhali za války branné povinnosti Spojených států a rukovali do regulérních amerických ozbrojených složek – tedy i všichni českoslovenští (ale také například říšskoněmečtí) státní příslušníci. Kdo chtěl do československého vojska, musel do Kanady a pak do Velké Británie. Uprchlíci z Československa i bez občanství USA pak podle stejného předpisu bojovali ve válce v Koreji a ve Vietnamu.
V meziválečné republice byli početně nejvíce zastoupeni Češi, kteří tvořili 49,9 % obyvatel státu. Člověk by očekával, že tedy budou v zahraničních jednotkách z národů ČSR vždy nejsilněji zastoupeni. Nebyli. Výjimkou byly československé perutě RAF a předtím českoslovenstí letci u francouzských leteckých útvarů – v obou případech byl mezi Čechy jen jediný letec-Slovák, který ve Francii sestřelil omylem francouzské letadlo a ve Velké Británii to zopakoval na britském letadle. Byl vyhozen z armády, aby pracoval jako dřevorubec. (Aby se nanavodil dojem, že Slováci nedovedli létat: mnohem úspěšnější co do hlediska sestřelů než čeští piloti u RAF byli někteří piloti Slovenské republiky bojující na německé straně.) Značně nadproporciálně zastoupeni bojovali za republiku židé a Rusíni. Erich Kulka uvádí, že ačkoliv židé tvořili jen 2,4 % československé populace, byli zastoupeni v jednotlivých útvarech československých zahraničních armád podílem od 30 do 75 % [Kulka 1990]. A už vůbec se nepíše, že mnohem více mužů české národnosti bylo povoláno do německých ozbrojených sil, aby se bili za nacionálně socialistické Německo, a to více než jich bylo ve všech československých zahraničních armádách dohromady.
Zdroje:
Battle of Britain Roll of Honour. www.raf.mod.uk/campaign/battle-of-britain-75th/the-few/battle-of-britain-roll-of-honour/
Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Libri, Praha 2003
Kudrna, Ladislav: Odhodláni bojovat. Vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí. Naše vojsko, Praha 2010
Kulka, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. Naše vojsko, Praha 1990
Kulka, Erich: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015
http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-jak-se-rukovalo-do-ceskoslovenskych-jednotek-za-druhe-svetove-valky/#more-4764
Připomeňme, že za první republiky se žid, byť se hlásil k národnosti československé, nemohl dostat k vojenskému letectvu, panoval pro ně nulový numerus clausus. To pokračovalo za války i u československých perutí v rámci britské RAF, až si nedostatek pozemního personálu a ztráty leteckých posádek vynutily uvolnění onoho omezení. Nicméně i nadále platilo, že kdo chtěl se stát vojenským pilotem, musel svůj židovský původ zapřít, jinak se pilotem neměl šanci stát.
Kromě vojenských letců přecházely do Polska z protektorátu před vypuknutím války civilní osoby a další vojáci, kteří se hlásili do formující se československé vojenské skupiny v Polsku. Vojenské letce urychleně expedovali z protektorátu za hranice jejich bývalí nadřízení, aby se nedali do služeb německé Luftwaffe coby opulentně placení letci-civilové. Nabídka ke vstupu do Luftwaffe byla zveřejněna 16. 3. 1939, tedy v den vzniku protektorátu, ministrem letectví Hermannem Göringem. Do Luftwaffe se hlásilo kolem 70 % českého vojenského leteckého personálu, někde i celé letecké pluky i s veliteli.
Uprchlíky židovského původu vraceli Poláci do protektorátu s odůvodněním, že židů mají v zemi dost. Přijetí do formujících se československých vojenských jednotek v Polsku bylo odpíráno osobám, které se hlásily k jiné než k československé (české a slovenské) a karpatoruské (rusínské) národnosti pod záminkou přísně národního charakteru vojenského tělesa.
Později se u náboru židovských dobrovolníků v Polsku aplikoval zákon druhé republiky (!), podle něhož mohl být přijat židovský dobrovolník pouze tehdy, prokázal-li, že navštěvoval české, slovenské nebo rusínské školy a že se hlásil k výše uvedeným národnostem. Údaje se zjišťovaly hlavně podle zápisů ve vojenských knížkách. Kdo se hlásil za první republiky k národnosti židovské, maďarské, německé, přijat nebyl. Mnozí židé, pokud neznali pouze německy, maďarsky nebo jidiš, svůj židovský původ zatajili – přisvojili si národnost podle jazyka, který ovládali; když byli věřící, museli navíc zapřít své vyznání.
V červnu 1939 dorazil z Velké Británie přes Paříž do Polska major Josef Bártík, spolupracovník Františka Moravce, a oznámil skupině rozhodnutí politického vedení emigrace, že dobrovolníci v Polsku budou odesíláni do Francie, aby tam vstoupili do francouzské Cizinecké legie (Légion étrang?re). Ujistil všechny, že závazek na pět let je formální a že ihned po vypuknutí války budou všichni uvolněni do československé armády, jejíž vytvoření se předpokládalo. Bártík vedení vojenské skupiny též oznámil zákaz přijímání židů do Cizinecké legie. V Polsku zůstala asi tisícovka československých dobrovolníků, podle jiných zdrojů 632 lidí. Někteří českoslovenští vojenští letci uprchlí do Polska vstoupili v červenci 1939, kdy se konal nábor, do polského letectva. Celkem jich bylo 190.
Po vypuknutí války 3. 9. 1939 vydal tehdejší polský prezident Ignacy Mościcki dekret o utvoření Českého a slovenského legionu v Polsku, do kterého mohli vstupovat i polští občané českého nebo slovenského původu. Nakonec byv tvořen asi 1200 vojáky a chaoticky, po skupinách, ustupoval před Němci. Největší skupině s pplk. Ludvíkem Svobodou (asi 700 osob) přišel z polského velitelství v Tarnopolu (dnes Ternopiľ) rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho (asi 8 km severozápadně od Tarnopolu, dnes Velykyj Hlybočok) postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou, nejvyšším československým armádním představitelem v Polsku a večer 17. 9. vyrazil pochodem na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél tehdejší polsko–sovětské hranice vzdálené od trasy pochodu asi 40 km. Sovětská vojska postupující do hloubi polského území však legion zajala. Ve svých knižně vydaných pamětech Svoboda tvrdil, že legion vedl rovnou do SSSR.
Další, menší skupiny legionu se snažily dohnat hlavní, vedenou Svobodou. Jedna z nich, asi 150 osob, se ocitla na Volyni kolem Kvasilova u tamějších Čechů, druhá, asi 300 osob, dojela vlakem do Delatyna (dnes Deljatyn), odkud pěším pochodem se po asi 50 km dostali 20. 9. 1939 do Rumunska, Heliodor Píka jim zařídil přepravu do Bejrútu, později tvořili základ československé jednotky na Středním východě [Kulka 1990].
Podle francouzských zákonů všichni cizinci nacházející se ve válce na území Francie museli vstoupit do francouzské armády nebo do Cizinecké legie, jinak jim hrozila internace v táborech pro cizince. Proto Československá vojenská správa ve Francii sjednala s francouzským ministerstvem války, aby mohla 17. 11. 1939 provést mobilizaci „všech našich příslušníků ve Francii a v jejích koloniích, a provedla také řádné odvody podle našeho branného zákona.“ Odvody se konaly v sídlech československých konzulátů. Byly sice vytištěny povolávací vyhlášky, ale bylo zakázáno je rozšiřovat. Podobné zmatky provázely vznik československých vojenských jednotek všude v zahraničí. Vyhláška měla zásadní vliv na složení dosud organizovaných útvarů. Zatímco předtím tvořili většinu čeští nebo židovští intelektuálové, nyní bylo složení zcela jiné: Slováci 55 %, Češi 25 % a židé 15 %, zatímco ve velitelských funkcích ze 75 % převládali Češi. Z tohoto faktu vznikalo další napětí tím spíše, že Slováky do emigrace přivedly převážně ekonomické důvody. Byli to většinou horníci a rolníci, kteří se usídlili ve Francii dlouho před druhou světovou válkou, a cítili se být více Francouzi než Slováky. Mobilizace byla prováděna důsledně, a tak mnozí českoslovenští občané byli do vojenského tábora v Agde často přiváděni donucením, v poutech, neboť se zdráhali splnit svou zákonnou povinnost. Jejich postoj silně kontrastoval s přístupem uprchlíků-dobrovolníků, včetně židů odvedených v Palestině a poslaných do Agde, kteří byli pevně rozhodnuti zapojit se do boje proti nacistickému Německu [Kulka 1990, Kulka 1992]. Jeden z českých letců, který později upadl do německého zajetí, uvedl, že německé zajatecké tábory pro spojenecké letce měly lepší úroveň než tábor pro odvedené Čechoslováky ve francouzském Agde [Kudrna 2010].
Dne 1. 1. 1940 vznikla na území Francie 1. československá divize v čele s divizním generálem Rudolfem Viestem. Zatímco se divize teprve formovala, českoslovenští letci již bojovali, i když procházeli podobnými svízelemi jako ostatní vojáci. Museli podobně jako ostatní českoslovenští dobrovolníci vstoupit do Cizinecké legie – do hodnosti rotmistra byli přijímáni jako vojíni bez hodnosti, poručíci jako četaři, a ostatní důstojníci v nižších hodnostech, než měli doma. Rotmistři v letectvu však měli za sebou již 10 až 15 let služby, a značná část poddůstojníků tři až osm let služby. K překonání této situace bylo zapotřebí mnoho idealismu. Kdo se do francouzské Cizinecké legie zdráhal nastoupit, tomu českoslovenští důstojníci vyhrožovali převozem na německé hranice a předáním Gestapu (!) [Kudrna 2003].
Po sloučení se skupinou uprchlou z Polska na Volyni čítal československý kontingent v SSSR 798 osob a byl dislokován v Orankách, pak v Suzdalu. Asi dvaceti vojákům, kteří měli platné pasy a v nich víza do Francie a Rumunska, byl povolen v roce 1940 odjezd do Francie. Další transporty následovaly, aby se pak v nich ustalo. Československá exilová vláda v Londýně po pádu Francie dosáhla obnovení vstupních víz a vojáci odjížděli přes Černé moře a Turecko do Palestiny. Poslední transport zbývajících 93 osob, tzv. likvidační skupiny, v květnu 1941 podle plánu neodjel a než tak stačil učinit v náhradním termínu, vypukla válka se Sovětským svazem. Byli to hlavně důstojníci, poddůstojníci a lékaři. Drtivá většina z nich byla nacionalistická, antisovětská, všichni do jednoho byli poměry v SSSR znechuceni, chtěli pryč a byli nešťastní, že nemohou z SSSR odjet. Silně antisovětští byli i budoucí komunističtí generálové, ministr obrany ČSR Bohumír Lenc-Lomský a náčelník generálního štábu ČSLA Otakar Rytíř.
Dodnes zůstává nezodpovězeno, proč českoslovenští vojáci zajatí po sovětském obsazení východního Polska byli včetně důstojníků odesíláni do Francie a na Střední východ, kdežto polští důstojníci stříleni. Začátkem prosince 1941 sovětská vláda rozhodla zbudovat jeden československý samostatný prapor a náhradní rotu v Buzuluku. Dobrovolníci začali přibývat hlavně z táborů GULAGu, ale byli většinou v tak špatném stavu, že museli rovnou do československé vojenské nemocnice. Jejich mortalita byla vysoká, měli otoky a vředy z podvýživy (až 178 vředů na jednom těle), někteří leželi v nemocnici měsíce. Ti, kteří se mohli jakžtakž pohybovat, byli tak vyhladovělí, že když po zdravotní prohlídce dostali prádlo a uniformy, spěchali podle návyků získaných v GULAGu do města, kde je na trhu vyměnili za jídlo, a do kasáren se vrátili v hadrech. Do sovětských pracovních táborů byli odsouzeni za ilegální překročení hranic, v horším případě nejen za to, nýbrž i za uměle vykonstruovanou špionáž; další byli do nich zavřeni coby cizinci po sovětském vpádu do Polska. Odhaduje se, že z 5000 židovských uprchlíků z ČSR v Sovětském svazu byly nejméně 4000 deportovány do GULAGu, kde minimálně 1500 z nich během platnosti Ribbentrop–Molotovova paktu, tedy za necelé dva roky, zahynulo. Ve vytvořeném 1. československém samostatném praporu bylo 70–80 % židů [Kulka 1990]
Do jednotek se hlásili i Čechoslováci se sovětským občanstvím, synové otců, kteří zůstali po první světové válce v Rusku nebo v Polsku, v části zabrané v roce 1939 SSSR – celkem asi 30 tisíc Čechů bylo usedlých na Volyni – nebo Čechoslováci, kteří se v letech 1926–1930 vystěhovali do SSSR. Do jednotky přišly odhadem asi dvě stovky vojáků z řad těch, kteří mohli předtím v SSSR volně pracovat, tedy sovětskou stranou prověřených politických uprchlíků-komunistů.
Současně s 1. samostatným praporem se organizovala náhradní rota, kam se umisťovali starší a boje neschopní muži, ženy, děti, ba i celé rodiny a rodiče vojáků a též vojáci, kteří nerozuměli českým vojenským povelům. Pokud mohli, dělali různé pomocné práce. Náhradní rota byla de facto sociální institucí pro rodinné příslušníky československé vojenské jednotky, počet jejích členů s časem kolísal, čítala i 250 lidí [Kulka 1990].
Buzuluk se po odchodu 1. praporu na frontu začal plnit československými občany-uprchlíky z Podkarpatské Rusi a židy z jižního Slovenska, které sovětské úřady rok a půl odmítaly propustit z GULAGu s odůvodněním, že se jedná o maďarské státní příslušníky. Názor změnily teprve po intervenci moskevského vedení KSČ u sovětských představitelů. Nejvyšší sovět SSSR vydal výnos o „amnestii československých občanů uprchlých z Maďarska“. Z nich se začal formovat záložní pluk.
1. československá brigáda byla přesunuta na Volyň do Lucku, Rovna, Zdolbunova a Kvasilova. Volyňští Češi se houfně hlásili do československého vojska, a tak 26. 3. 1944 stav mužstva dosáhl 5325 osob. Kromě nich přibylo asi 500 židovských, hlavně maďarských vojáků ze sovětských zajateckých táborů. Pak se brigáda přesunula do Černovců (dnes Černivci) v Bukovině, kde měl být vytvořen 1. československý armádní sbor v SSSR. Zde žila silná židovská komunita, někteří se narodili v českých zemích ještě za monarchie, nebo v Čechách studovali, jiní sem přišli ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ti se přihlásili do československých jednotek společně i s rumunskými židy, které instruovali, jak se mají před odvodní komisí chovat, když neznají česky. Komise měly pokyn získat co nejvíce branců, takže v podstatě nic neprověřovaly. Jakmile byl člověk odveden, stával se československým státním příslušníkem a jeho rodina se přemístila do československého vojenského tábora. Tak bylo zachráněno z SSSR na dvě stě čistě rumunských židovských rodin z Bukoviny.
Středovýchodní jednotky se postupně vytvářely z židovských dobrovolníků v Palestině, z československých občanů-dobrovolníků z Balkánu, uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z československých vojáků poslaných ze SSSR a z vojáků francouzské Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Ačkoliv se přihlásilo v roce 1939 do československých jednotek asi 8000 židů z Palestiny, dostavilo se k odvodu vlivem antisemitismu u praporu a náčelníka vojenské správy Československého národního výboru v Paříži Sergěje Ingra, který všemi prostředky hodlal omezit počet židovských branců, jen 1200 z nich, přičemž 592 bylo odvedeno a část z nich byla odeslána do Francie. Zbytek dobrovolníků pak dal přednost k boji mimo československou jednotku v řadách Židovských legií [Kulka 1990].
18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali československou národnost. 21. 10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů neustaly antisemitské incidenty. Někteří českoslovenští velitelé bili židovské vojáky holemi. Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážních službách vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k československé jednotce v SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři dny dovolené, a z cca 400 vojáků, kteří odjeli za svými rodinami do Palestiny, se vrátila k útvaru jen asi desetina. Ostatní dezertovali. Útvar byl převelen do Velké Británie a v srpnu 1943 se včlenil do Československé samostatné brigády ve Velké Británii.
V rekordně krátké době vznikla ve Velké Británii 12. 7. 1940 první československá stíhací peruť s číslem 310, jejíž piloti bojovali od 26. 8. denně v Bitvě o Anglii. Nasazováni byli převážně v bojích nad Londýnem. 5. 9. 1940 byla založena československá 312. stíhací peruť a o pět dní později 311. bombardovací peruť. 10. 5. 1941 k nim přibyla ještě 313. československá stíhací peruť. Poslední dvě zřízené perutě se potýkaly s nedostatkem leteckého pozemního personálu, u 313. byl pozemní letecký personál celý složen z Angličanů a peruť měla 15 českých a 16 britských pilotů – byla československá jen podle názvu.
Letci a posádky československé 311. bombardovací perutě se za každou cenu snažily dostat ke stíhacímu letectvu, protože u něho hrozilo mnohem menší nebezpečí, že upadnou do německého zajetí, neboť to operovalo především nad Britskými ostrovy a kanálem La Manche. Posádky odmítaly nastoupit k operačním letům. V průběhu podzimu a jara 1940–1941 z tohoto důvodu opustilo 311. peruť kolem dvaceti československých důstojníků a poddůstojníků [Kudrna 2010].
Bitvy o Anglii se zúčastnilo 84 českých pilotů [Battle of Britain Roll of Honour]. Početní stav československého letectva v rámci RAF nepřesáhl nikdy 1521 mužů, přičemž předepsaný stav činil 1737 až 1746 mužů. Role československých letců v RAF se v české historické literatuře přeceňuje. Význam jejich role v Bitvě o Anglii způsobila skutečnost, že Britové měli piloty nedostatečně vycvičené, měli za sebou maximálně 10 letových hodin a nedovedli střílet z palubních zbraní, což obzvlášť vynikne, uvědomíme-li si, že leteckým kulometům dojde všechno střelivo po pouhých asi 14 sekundách palby. Byli tedy o dost horší než piloti němečtí, kdežto spojenečtí piloti-cizinci byli již zkušení profesionálové. Pro srovnání: noví vojenští piloti SSSR měli před nasazením do boje odlétáno 18 hodin, němečtí i na samém konci války, kdy jich byl nedostatek, měli odlétáno před nasazením minimálně 100 letových hodin [Zubov 2015]. Polsko mělo v RAF 15 perutí, Francouzi 12, Holanďané pět, Čechoslováci formálně čtyři, ve skutečnosti tři, Belgie, Řecko, Jugoslávie po dvou perutích. K tomu bylo v RAF 20 perutí kanadských, šest australských a šest novozélandských. Počet sestřelů nepřátelských letadel Britové zvyšovali z důvodů propagandy i záměrně chybnou statistikou – když například tři piloti společně sestřelili jedno německé letadlo, ve statistikách se objevila tři sestřelená letadla a každému pilotu byl připsán jeden sestřel. U Luftwaffe byl v takovém případě započten pouze jeden sestřel a to ve prospěch celé jednotky, nikoliv jednotlivců, tedy ani 1/3 sestřelu pro každého ze tří pilotů. Přes všechny takové britské statistické podvody svědčí porovnání počtů sestřelů špičkových pilotů obou bojujících stran jednoznačně ve prospěch leteckého umu Němců.
Do československého prvorepublikového letectva se mohl dostat žid jen výjimečně. Ti, kteří se přece jen k letectvu dostali, museli svůj židovský původ zatajit. Nedostatek pozemního leteckého personálu ve Velké Británii si vynutil jisté připouštění židovských vojáků (bylo jich asi 20 až 30 %), ale pro židy aspirující na letce trval i nadále nulový numerus clausus. Výmluvou pro zdůvodnění takto praktikovaného „árijského paragrafu“ u československého letectva bylo tvrzení, že v případě sestřelení židovského letce nad nepřátelským územím by s ním Němci nezacházeli jako s válečným zajatcem. Jenže to neodpovídalo pravdě. Ukázalo se, že židovští vojáci mají velké vlohy pro službu navigátorů posádek.
Většina československých uprchlíků ve Velké Británii odmítala z politických a ideových důvodů vstoupit do československé zahraniční armády, neboť se o její neutěšené situaci všeobecně vědělo; zejména nápadné to bylo u komunistů a jejich sympatizantů, kteří to odůvodňovali šovinistickým charakterem československé zahraniční armády. Dávali přednost zaměstnání na farmách, v průmyslu, v protiletecké civilní obraně, a někteří se snažili pokračovat ve studiu. Nadpoloviční část československých uprchlíků v Británii tvořili němečtí antinacisté z území odstoupených Německu po mnichovské konferenci a židé. Většina z nich lépe hovořila německy než česky, což české nacionalisticky smýšlející československé důstojníky i mužstvo v té době obzvláště popuzovalo. Podobnou averzi měli i k mladým, česky hovořícím, levicově orientovaným intelektuálům, které šmahem označovali za židobolševiky.
Začátkem roku 1942, po uznání provizorní československé vlády Velkou Británií v červenci 1941 za regulérní, vstoupilo v platnost její nařízení o všeobecné mobilizaci československých státních příslušníků. Do československých jednotek se odvádělo nedobrovolně. I předchozí odvody ve Francii na základě vyhlášené mobilizace československou vládou, byly nedobrovolné. V Palestině probíhaly odvody záměrně na základě dobrovolnosti, aby v jednotkách pak nebylo tolik židů. V Sovětském svazu byly odvody na bázi dobrovolnosti, avšak v naprosté většině bylo připojení se k československým vojenským jednotkám záchranou před smrtí v táborech GULAGu nebo únikem před sovětskými poměry.
Všichni cizinci zdržující se na území USA s úmyslem se tam usadit a schopní vojenské služby podléhali za války branné povinnosti Spojených států a rukovali do regulérních amerických ozbrojených složek – tedy i všichni českoslovenští (ale také například říšskoněmečtí) státní příslušníci. Kdo chtěl do československého vojska, musel do Kanady a pak do Velké Británie. Uprchlíci z Československa i bez občanství USA pak podle stejného předpisu bojovali ve válce v Koreji a ve Vietnamu.
V meziválečné republice byli početně nejvíce zastoupeni Češi, kteří tvořili 49,9 % obyvatel státu. Člověk by očekával, že tedy budou v zahraničních jednotkách z národů ČSR vždy nejsilněji zastoupeni. Nebyli. Výjimkou byly československé perutě RAF a předtím českoslovenstí letci u francouzských leteckých útvarů – v obou případech byl mezi Čechy jen jediný letec-Slovák, který ve Francii sestřelil omylem francouzské letadlo a ve Velké Británii to zopakoval na britském letadle. Byl vyhozen z armády, aby pracoval jako dřevorubec. (Aby se nanavodil dojem, že Slováci nedovedli létat: mnohem úspěšnější co do hlediska sestřelů než čeští piloti u RAF byli někteří piloti Slovenské republiky bojující na německé straně.) Značně nadproporciálně zastoupeni bojovali za republiku židé a Rusíni. Erich Kulka uvádí, že ačkoliv židé tvořili jen 2,4 % československé populace, byli zastoupeni v jednotlivých útvarech československých zahraničních armád podílem od 30 do 75 % [Kulka 1990]. A už vůbec se nepíše, že mnohem více mužů české národnosti bylo povoláno do německých ozbrojených sil, aby se bili za nacionálně socialistické Německo, a to více než jich bylo ve všech československých zahraničních armádách dohromady.
Zdroje:
Battle of Britain Roll of Honour. www.raf.mod.uk/campaign/battle-of-britain-75th/the-few/battle-of-britain-roll-of-honour/
Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Libri, Praha 2003
Kudrna, Ladislav: Odhodláni bojovat. Vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí. Naše vojsko, Praha 2010
Kulka, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. Naše vojsko, Praha 1990
Kulka, Erich: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015
http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-jak-se-rukovalo-do-ceskoslovenskych-jednotek-za-druhe-svetove-valky/#more-4764
neděle 19. května 2019
Pane Seemanne, držte se pravdy!
Tomáš Krystlík
V článku www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Richard-Seemann-Bude-mit-Nemecko-novou-hymnu-581617
praví autor řadu nesmyslů.
Text Augusta Heinricha Hoffmanna von Fallersleben na
Haydnovu melodii se nestala písní Němců co do oblíbenosti, jak tvrdí pan
Seemann, nýbrž jeho text byl jím opatřen názvem Píseň Němců (Das Lied der
Deutschen). Nebyl nacionalistický ve smyslu německého národa, nýbrž pod vlivem
romantismu opěvoval vizi budoucího německého státu, který v té době neexistoval
a který vznikl až v roce 1871 spojením z několika desítek různých státních
útvarů a ještě ne celý, jak si autor představoval. Von Fallersleben text písně napsal
na Helgolandu, který tehdy patřil Britům.
Populistických německých písní za první světové války bylo
mnoho, převládala Die Wacht am Rhein. Hymna císařského Německa (po 1871) Heil
Dir im Siegerkranz! melodicky totožná s britskou hymnou God Save the King se
používala se až do roku 1922, kdy byla nahrazena Deutschladliedem von
Fallersleben s Haydnovou hudbou, která melodicky byla totožná s hymnou
rakouského císařství Gott erhalte unsern Kaiser
und in ihm das Vaterland! Pan Seemann tedy veřejnosti tvrdí nepravdu. S
nástupem národního socialismu německou hymnou zůstala, byla však často bezprostředně
po ní hrána neoficiální nacistická hymna Die Fahne hoch! (Horst-Wessel-Lied).
Po vzniku Spolkové republiky Německo byla Haydnova a
Fallerslebenova hymna převzata, ale pouze s třetí slokou. Nicméně na prvních
dvou slokách není nic zavrženíhodného či připomínající německou nacionálně
socialistickou minulost. Ani nemůže. V první sloce se zpívá o touze mít místo
rozdrobených tří tuctů státečků v budoucnu jeden stát rozprostírající se všude
tam, kde žijí německy mluvící: „od Mázy po Němen, od Adidže až po Belt,
Německo, Německo nade všechno, nade všechno ve světě“. V československých
školách se to podávalo podávalo žactvu zkresleně coby „Německo, Německo nade
všechny“, což byl podstatný a záměrný významový posun. Sloužilo to jako důkaz
německé rozpínavosti a panovačnosti. Druhá sloka je absolutně apolitická a poněkud
poživačnější, začíná: „Německé ženy, německá věrnost, německé víno, německý
zpěv“. Třetí sloka je opět vznešená a hlavně nepřipomíná, že obě osy vysněného
společného státu byly podstatně zkráceny, západovýchodní o více než tisíc
kilometrů, jihoseverní i péčí Rakouska-Uherska o dvě stovky kilometrů.
Není třeba se divit, že Deutschlandlied se zpívá se všemi,
tedy i s prvními dvěma slokami při různých příležitostech. To je totéž, jako
kdybyste požadovali, aby se nezpívala druhá sloka Kde domov můj? (Že se
nezpívá, protože ji skoro nikdo nezná, je věc jiná.)
Nevhodnost původních textů hymen, jejich neaktuálnost je
mimo diskusi. Ale nebývá důvodem měnit jejich slova. To by se pak musel změnit
i text české hymny, protože lze předpokládat, že po více než století od jejího
vzniku mají již Češi konečně jasno, kde je jejich domov.
středa 15. května 2019
Mýty o reparacích
Tomáš Krystlík
Poslední dobou čeští politici a veřejně známější osoby populisticky prohlašují, že Německo by mělo České republice jím způsobené škody okupací a válkou doplatit. Český elektorát na takový požadavek slyší, zejména je-li médii zpravován o chystaném obdobném požadavku Řecka a Polska. Nikdo z českých politiků a veřejně známých osob zatím k tématice německých údajně nezaplacených reparací nepodal ani zbla relevantních informací, zřejmě kvůli tomu, že o této problematice kromě věčně omílaných nepravd nic neví. Jak to tedy bylo?
Na podzim 1945 byla reparační konferenci v Paříži dohodnuta percentuální výše podílu každého z 18 válkou nebo okupací poškozených států (bez SSSR a Polska) z německého majetku, který bude do reparací zařazen. Nebyla tedy každému státu určena finanční hodnota německého majetku, který by měl dostat coby reparace. SSSR se měl sanovat ze své okupační zóny a z ní uhradit Polsku jeho reparační nároky zástupně za Německo.
Vznesený požadavek ČSR ve výši cca 11,583 miliardy USD (1938) se skládal z reparací (náhrada škod peněžní nebo jiným majetkem) a z restitucí (vrácení odcizeného majetku in natura) a tvořil v celkových odškodňovacích požadavcích 18 států 3 %. Majetek zařazovaný do reparací se dělil do kategorií A a B. V kategorii reparací B, kde byla demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet celkem 4,3 % z celkového finančního objemu této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. Do kategorie A spadalo vše, co se nedalo zařadit do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby. Do této kategorie byl později zařazen i v zemi zanechaný říšskoněmecký majetek, jehož hodnota měla být od reparačního nároku odečtena. ČSR byly přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity.
Mezinárodní smlouvy ze začátku 50. let – Smlouva o Německu z roku 1952 a 1954, Londýnská dohoda věřitelů Německa z roku 1953 – zastavily reparační dodávky do podpisu mírové smlouvy. Poté už IARA (Inter-Allied Reparation Agency, Mezispojenecká reparační agentura) neměla prakticky co rozdělovat s výjimkou výnosů z postupné likvidace německého majetku v neutrálních a nepřátelských státech. To se vleklo a skončilo teprve začátkem 60. let. Podle závěrečného vyúčtování z roku 1962 dostalo Československo celkem majetek za 14 573 629 US $ (1938). V reparační kategorii B obdržela ČSR místo proponovaných 4,57 % jen 4,23 % z rozdaného celku, tedy 93 % slíbeného procentního podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % stanoveného podílu. Procentní rozdělovník byl dohodnut předem na reparační konferenci v Paříži, takže skutečnost, že reparační odškodnění v penězích činilo jen zlomek z Československém požadované částky, je irelevantní. Ostatním státům se nevedlo jinak.
V závěrečném vyúčtování IARA pro ČSR z roku 1962 je však velice problematická suma 4 938 965 US $ (1938) v kategorii A představující německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech značně nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 14 800 000 US $ (1938), Nizozemsko 31 700 000 US $ (1938). Tento údaj byl téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť v procesu přípravy na pařížskou reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 vyčíslila vláda německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného československými Němci) cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší. I tato suma ve výši 80 milionů byla záměrně nižší než skutečnost, protože příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali od vlády direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. O kolik se jim podařilo v této fázi jeho hodnotu snížit, známo není. Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tuto manipulaci s čísly „reparační soutěží“. Motivem bylo neoprávněné získání většího podílu z reparací v kategorii A a obava, zda by ČSR z vysokého finančního objemu zanechaného říšskoněmeckého majetku nemusela nakonec poskytovat reparační náhradu ostatním válkou poškozeným státům, které ho měly méně. Tato zásada však schválena nebyla.
Výslednou, již sníženou částku zanechaného nepřátelského majetku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu z poválečných korun na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 v poměru 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočet 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Tím značně snížilo sumu za zanechaný německý zahraniční majetek v korunách a v amerických dolarech v jejich hodnotách z roku 1938.
Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci na podzim 1945 představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (říšskoněmeckého zahraničního majetku v ČSR). Ani to nestačilo a Československo pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na onu sumu v závěrečném vyúčtování: 4 938 965 US $ (1938).
Protože položka za zanechaný a záměrně podhodnocený nepřátelský říšskoněmecký majetek v Československu tvoří naprostou většinu hodnoty reparací v kategorii A (4,9 ze 6,5 milionu US $), lze na základě výše uvedeného jen velmi zhruba odhadnout, že ČSR připadlo majetku minimálně 10 až 15krát více, než by jí příslušelo podle procentního rozdělovníku z pařížské reparační konference pro kategorii A. Na úkor dalších 17 států. Jak jinak.
Že čeští politici a veřejně známé osoby požadavkem na doplacení reparací Německem sledují populistické cíle, je jasné. Uvědomují si však, že tím světu ukáží, jak už jejich dědové a pradědové dovedli velkolepě ve velkém podvádět?
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Myty-o-reparacich-581649
Poslední dobou čeští politici a veřejně známější osoby populisticky prohlašují, že Německo by mělo České republice jím způsobené škody okupací a válkou doplatit. Český elektorát na takový požadavek slyší, zejména je-li médii zpravován o chystaném obdobném požadavku Řecka a Polska. Nikdo z českých politiků a veřejně známých osob zatím k tématice německých údajně nezaplacených reparací nepodal ani zbla relevantních informací, zřejmě kvůli tomu, že o této problematice kromě věčně omílaných nepravd nic neví. Jak to tedy bylo?
Na podzim 1945 byla reparační konferenci v Paříži dohodnuta percentuální výše podílu každého z 18 válkou nebo okupací poškozených států (bez SSSR a Polska) z německého majetku, který bude do reparací zařazen. Nebyla tedy každému státu určena finanční hodnota německého majetku, který by měl dostat coby reparace. SSSR se měl sanovat ze své okupační zóny a z ní uhradit Polsku jeho reparační nároky zástupně za Německo.
Vznesený požadavek ČSR ve výši cca 11,583 miliardy USD (1938) se skládal z reparací (náhrada škod peněžní nebo jiným majetkem) a z restitucí (vrácení odcizeného majetku in natura) a tvořil v celkových odškodňovacích požadavcích 18 států 3 %. Majetek zařazovaný do reparací se dělil do kategorií A a B. V kategorii reparací B, kde byla demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet celkem 4,3 % z celkového finančního objemu této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. Do kategorie A spadalo vše, co se nedalo zařadit do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby. Do této kategorie byl později zařazen i v zemi zanechaný říšskoněmecký majetek, jehož hodnota měla být od reparačního nároku odečtena. ČSR byly přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity.
Mezinárodní smlouvy ze začátku 50. let – Smlouva o Německu z roku 1952 a 1954, Londýnská dohoda věřitelů Německa z roku 1953 – zastavily reparační dodávky do podpisu mírové smlouvy. Poté už IARA (Inter-Allied Reparation Agency, Mezispojenecká reparační agentura) neměla prakticky co rozdělovat s výjimkou výnosů z postupné likvidace německého majetku v neutrálních a nepřátelských státech. To se vleklo a skončilo teprve začátkem 60. let. Podle závěrečného vyúčtování z roku 1962 dostalo Československo celkem majetek za 14 573 629 US $ (1938). V reparační kategorii B obdržela ČSR místo proponovaných 4,57 % jen 4,23 % z rozdaného celku, tedy 93 % slíbeného procentního podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % stanoveného podílu. Procentní rozdělovník byl dohodnut předem na reparační konferenci v Paříži, takže skutečnost, že reparační odškodnění v penězích činilo jen zlomek z Československém požadované částky, je irelevantní. Ostatním státům se nevedlo jinak.
V závěrečném vyúčtování IARA pro ČSR z roku 1962 je však velice problematická suma 4 938 965 US $ (1938) v kategorii A představující německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech značně nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 14 800 000 US $ (1938), Nizozemsko 31 700 000 US $ (1938). Tento údaj byl téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť v procesu přípravy na pařížskou reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 vyčíslila vláda německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného československými Němci) cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší. I tato suma ve výši 80 milionů byla záměrně nižší než skutečnost, protože příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali od vlády direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. O kolik se jim podařilo v této fázi jeho hodnotu snížit, známo není. Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tuto manipulaci s čísly „reparační soutěží“. Motivem bylo neoprávněné získání většího podílu z reparací v kategorii A a obava, zda by ČSR z vysokého finančního objemu zanechaného říšskoněmeckého majetku nemusela nakonec poskytovat reparační náhradu ostatním válkou poškozeným státům, které ho měly méně. Tato zásada však schválena nebyla.
Výslednou, již sníženou částku zanechaného nepřátelského majetku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu z poválečných korun na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 v poměru 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočet 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Tím značně snížilo sumu za zanechaný německý zahraniční majetek v korunách a v amerických dolarech v jejich hodnotách z roku 1938.
Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci na podzim 1945 představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (říšskoněmeckého zahraničního majetku v ČSR). Ani to nestačilo a Československo pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na onu sumu v závěrečném vyúčtování: 4 938 965 US $ (1938).
Protože položka za zanechaný a záměrně podhodnocený nepřátelský říšskoněmecký majetek v Československu tvoří naprostou většinu hodnoty reparací v kategorii A (4,9 ze 6,5 milionu US $), lze na základě výše uvedeného jen velmi zhruba odhadnout, že ČSR připadlo majetku minimálně 10 až 15krát více, než by jí příslušelo podle procentního rozdělovníku z pařížské reparační konference pro kategorii A. Na úkor dalších 17 států. Jak jinak.
Že čeští politici a veřejně známé osoby požadavkem na doplacení reparací Německem sledují populistické cíle, je jasné. Uvědomují si však, že tím světu ukáží, jak už jejich dědové a pradědové dovedli velkolepě ve velkém podvádět?
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Myty-o-reparacich-581649
neděle 12. května 2019
Nepravdy o konci války v Evropě
Tomáš Krystlík
S výročím konce světové války v Evropě se v českých
sdělovacích prostředcích již po desetiletí opakují nepravdy lži a
dezinterpretace historie, týkající se dohody spojenců, kdo a až kam postoupí v
bojích proti Wehrmachtu, proč a kdy byla stanovena demarkační linie mezi Rudou
armádou a Američany, přeceňuje se význam Pražského povstání, nehorázně se přehání
počet českých obětí německé okupace a hlásá se, že transfer československých
Němců nařídili na konferenci v Postupimi spojenci.
Na konferenci v Jaltě (4. – 11. 2. 1945) se SSSR, USA a
Velká Británie nedohodly, že Československo připadne do sovětské sféry. Domluvilo se tam
zřízení čtyř okupačních zón v Německu, Rakousku, Berlíně, Vídni, že Německo
zaplatí reparace ve výši 22 miliard USD, z čehož SSSR obdrží polovinu a že Polsko
dostane německá území až po Odru a Nisu do své správy coby kompenzaci za
východní polská území připadlá SSSR. Při jednání v Jaltě padla o Československu
zmínka pouze jedinkrát a to v informaci sovětského vrchního velení západním
spojencům, že v druhé polovině dubna 1945 budou jednotky Rudé armády podle
všeho schopny proniknout do prostoru Vltavy a Labe a osvobodit Prahu, což
pokládaly britské a americké vojenské štáby za uskutečnitelné, a naopak možnost,
že by v té době mohly dorazit k hranicím Čech americké jednotky,
považovaly za nereálnou. Nakonec tomu bylo obráceně, Rudá armáda se k linii
Vltava–Labe ani začátkem května nedostala, blíže k ní byli Američané, ale v
rámci dohody s Eisenhowerem vyrazila Rudá armáda na pomoc Praze ze Saska, kam
přibyla poté, když den předtím Prahu německá vojska opustila.
Demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojenskými
silami vznikla až 5. 5. 1945, tři dny před koncem války v Evropě! Byla narychlo
dohodnuta mezi sovětským velením a Eisenhowerem poté, když Američané oznámili
svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na
levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení zamítlo. Ke stanovení demarkační
linie vedla Eisenhowera zejména skutečnost, že americká vojenská letadla
otáčející se po bojové akci již nad územím obsazeným Rudou armádou byla jí
ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi dopadlo na zemi při kontaktu obou
armád?
24. nebo 25. 4. 1945 (časový
údaj se v různých zdrojích liší) projednávala ilegální Česká národní rada (ČNR)
dodávky zbraní Praze a zcela vážně se domnívala, že padáky se zabalenými
zbraněmi v bednách, které vyjedná prostřednictvím britského parašutisty s
vysílačkou Jaromírem Nechanským, se snesou přímo na Karlovo náměstí! Pro ustupující německé
jednotky měla Praha jako město relativně malý význam s výjimkou pražských mostů, které umožňovaly překonání
Vltavy. Svou roli hrálo i to, že Praha byla též železničním uzlem.
Pražské povstání vyvolala nechtěně
a neplánovaně sama protektorátní vláda, jejíž ministr dopravy Jindřich
Kamenický dal 4. 5. 1945 všem železničním a poštovním úřadům pokyn, aby
odstranily nápisy a štíty v němčině, německá označení na dveřích
a přepážkách. Činnost úředníků pak nakazila kolemjdoucí tak, že začali
strhávat cedule s německo-českými názvy ulic a dvojjazyčné vývěsní štíty obchodů.
5. 5. se začínají objevovat československé vlajky a německé úřady to strpěly. Následkem
toho urychleně, neplánovaně a hlavně zbytečně vydává Vojenské velitelství Velká
Praha signál k povstání v rozhlasovém vysílání, kdy se po časovém znamení
ozvalo: „Je sechs hodin“. Motivem byla zřejmě snaha ukázat světu, že Češi se
přece jen postavili Němcům na odpor. Bylo to zcela zbytečné krveprolití. Po
celou dobu Pražského povstání byl jen jediný vysílač (!) v povstaleckých rukou,
v Praze-Strašnicích, ostatní vysílaly běžné programy kontrolované Němci.
Účastníky povstání
zachránila před jeho krvavým potlačením vojsky Waffen-SS Ruská osvobozenecká
armáda (Russkaja osvoboditel'naja
armija, ROA) generálporučíka Vlasova do té doby se bijící na straně
Němců. Americká vojska, ač nedaleko v Rokycanech, na příkaz Eisenhowera
nezasáhla. Americký historik Josef Kalvoda ale píše, že pokud by Česká národní
rada oficiálně požádala během povstání Američany o vojenský zásah, přišli by na
pomoc. Zabránili tomu komunisté v České národní radě, zejména Josef Smrkovský.
Německý zájem na udržení pražských
mostů přes Vltavu, byl dán záměrem zachránit německé civilisty, aby nepadli do
rukou Rudé armády a současně umožnit pokračování boje proti Rudé armádě při
zastavení ozbrojeného odporu proti Američanům. Na rozkaz polního maršála
Ferdinanda Schörnera z 6. 5. 1945 se měly německé oddíly stojící na západ od
linie Vltava–Labe přemístit na východní břeh obou řek, k čemuž byly potřebné mosty
na Labi a Vltavě.
7. 5. dorazila do Prahy
skupina amerických tanků a aut s vyslancem Dönitzovy vlády v hlavním stanu
Ferdinanda Schörnera ve Velichovkách, který měl pro něj a jeho vojska rozkaz ke
kapitulaci. Americký zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství a
pak tato mise pokračovala do Velichovek ve východních Čechách, kam bez problémů
dorazila. Z toho plyne, že Američané byli s to obsadit před Rudou armádou
alespoň většinu Čech. Česká národní rada podepsala 8. 5. 1945 příměří, Němci
složili zbraně a odešli týž den západním směrem. 9. 5. ráno se objevila v Praze
Rudá armáda vyrazivší ze Saska. Zdeněk Roučka před pár roky zveřejnil její ztráty
při operaci k „osvobozování“ Prahy: v bojích se zbytky německé armády a
ostřelovači z řad německého civilního obyvatelstva padlo deset (!) sovětských
vojáků, cestou si různé dopravní nehody, z nichž některé byly způsobeny
alkoholem, vyžádaly život dalších dvaceti vojáků. Teprve následné vyčišťovací
operace kolem Prahy si vyžádaly vyšší počet obětí.
Po válce se obvykle počítají lidské ztráty, české jsou dodnes
vyčíslovány nejčastěji 360 000 obětmi (pravděpodobně jich bylo 337 – 343
tisíc). V tomto počtu jsou zahrnuti i českoslovenští Němci, pokud nepadli v
německých ozbrojených silách, dále Slováci, českoslovenští Maďaři, Poláci,
Rusíni a hlavně minimálně 265 až 272 000 československých židů, z nichž
jen menšina, přibližně třetina, se hlásila k československé národnosti. Kvalifikovaný
odhad Pavla Škorpila hovoří 43 249 českých obětí války a německé okupace bez
započtení židů a cikánů. Ti byli českým (československým) národem zcela
vyděleni jako představitelé národů Čechům cizích ještě před vznikem
protektorátu. Proč se Češi pýší oběťmi,
které k nim národnostně nepatří?
Britský ministerský předseda Winston Churchill doporučil
koncem února 1945 Benešovi, obdobně jako pár dní předtím vyslanec u
československé exilové vlády v Londýně P. Nichols, britský ministr zahraničí A.
Eden, písemně i americká vláda, aby ČSR a Beneš nerozhodli o transferu
německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby nejdříve získali souhlas Velké Británie, USA a SSSR na
mírové konferenci, než začnou transfer realizovat. Což, přeloženo do běžné,
nediplomatické řeči, se rovnalo zákazu. Beneš, disponuje ústními přísliby Stalina
a sovětských politiků, že podpoří československé vyhánění neslovanských menšin
ze země, neuposlechl a začal s vládou hned 9. 5. 1945 organizovat vyhánění
československých Němců, což se vůči cizině maskovalo tvrzením, že je vyhání živelně
a neorganizovaně rozhněvaný český lid. Ale takové množství lidí, kolem 750
tisíc lidí do poloviny září 1945, tedy během čtyř měsíců, nešlo dostat ze země
bez podpory armády a vypravení zvláštních vlaků, přičemž jak armáda, tak Československé
státní drahy (ČSD) byly v rukou státu. Nikdo v českých médiích ve spojitosti s
vyhnáním dodnes veřejnosti neprozradí, že Američané tzv. divokým odsunům do své
okupační zóny v Německu bránili, nedovolili je, takže směřovaly pouze do sovětské
okupační zóny v Německu a v Rakousku. Velmoci na konferenci v Postupimi (17. 7
– 2. 8. 1945) „uznaly“, což je terminus technicus z protokolu konference, ne tedy
„schválily“, „usnesly se“ nebo dokonce „nařídily“, že probíhající transfer z
ČSR a Polska se musí zastavit, předem vytvořit pro něj předpoklady v Německu a
Rakousku a pak jej dokončit za důstojnějších podmínek než dosud. Československou
vládu ani na okamžik nenapadlo zastavit vyhánění československých Němců do
sovětské zóny a pokračovala v něm do sovětské okupační zóny i přes usnesení
spojenců – jen se to snažila utajit. Z chování amerického velení na
části československého území pod jejich vojenskou správou lze odvodit, že kdyby
americká armáda obsadila většinu území Čech, tak by zřejmě vyhnání Němců znemožnila.
Benešovi by při osvobození Prahy Američany hrozilo velké nebezpečí
– slíbil totiž vládám Velké Británie a USA, že jako prezident společně s vládou
abdikuje při vkročení na československé území a vypíše volby. A to by Beneš
musel po svém příjezdu do Prahy pod americkou vojenskou správou splnit. Jenže bylo
nejisté, zda by se pak stal opět prezidentem, což Benešovi dělalo velké
starosti. Na druhou stranu věděl,
že Sovětský svaz nebude požadovat jeho abdikaci a podrobení se výsledku nových voleb.
Nakonec zbývá porovnání. Jak je výše uvedeno, zahynulo
následkem německé okupace a války odhadem do 43 tisíc Čechů během šesti let. Český
odhad počtu obětí z řad československých Němců následkem poválečného vyhnání
ještě na území ČSR činí podle Tomáše Staňka 24 až 40 tisíc, což je
srovnatelné s počtem zahynulých Čechů jen s tím malým rozdílem, že nezemřeli během
šesti let okupace jako Češi, nýbrž hlavně během několika měsíců po válce,
nejvýše během necelých dvou let! Jak vidno byli Češi byli ve vzájemném zabíjení
mnohem výkonnější. A to necháváme stranou německé odhady obětí a nezvěstných z
řad československých Němců mnohonásobně české převyšující, aniž by byli čeští
historici schopni onen rozdíl smysluplně vysvětlit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)