Jak to bylo se zabíjením Němců českých zemí po první světové válce

Tomáš Krystlík

V Novinkách.cz, což je internetová forma Práva, vyšel článek Stanislava Dvořáka https://www.novinky.cz/kultura/500605-sudetsky-tulak-naciste-cynicky-zneuzili-kadansky-masakr-z-roku-1919.html, který je tak poplatný zkreslenému podání české oficiózní historiografie, že to naléhavě volá po nápravě. Jak to i se souvisejícími událostmi tedy bylo?

Vyhlášení republiky 28. 10. 1918 se obešlo bez obětí na životech, obsazování pohraničí od 3. 11. 1918, které ještě nebylo československému státu přiřčeno (!) a vůbec nebyla jasné, zda německá sídelní území Království českého mu připadnou (!), si lidské životy vyžádalo. Do Vánoc 1918 byla většina německých sídelních území v českých zemích obsazena. Byla to protiprávní anexe (vysvětlení v dalším odstavci). Podle různých zdrojů bylo na straně Němců českých zemí až 21 obětí, na straně Čechů až 10. Střety při obsazování německých sídelních území byly zaznamenány v Mostě, kde českoslovenští vojáci zabili šest Němců českých zemí, v Duchcově, Litvínově, Kaplicích a v několika městech jižní Moravy. V Moravské Třebové stříleli českoslovenští vojáci na náměstí do shromážděných obyvatel, čtyři německé ženy a jedno dítě zabili, 20 dalších zranili; v Mostu, Šumperku a Chebu dokonce vyhrožovali dělostřeleckou palbou, pokud jim bude kladen odpor.

Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl zneužit článek 4 Smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci, tedy i Československo (dosud územně nedefinované), mohli obsadit strategické body na jeho území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí! Proti záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem Karlem Rennerem, tehdy ještě věřícím v princip sebeurčení, a rakouské ministerstvo zahraničí navrhlo Praze arbitrážní řízení v této věci, které československá vláda 7. 11. odmítla. Renner se pak obrátil na státy Dohody se žádostí o vypsání plebiscitu v německých sídelních oblastech českých zemí. E. Beneš se k tomu v Paříži musel oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat výše uvedeným článkem 4 Smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě doma, vymyslel si jako příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace z Německa, Rakouska a dokonce i z Maďarska (!). Lhal. Dalším jeho zdůvodněním obsazení pohraničí bylo, že hospodářská konsolidace Československa si vyžadovala začlenění německých sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“. Francouzská diplomacie, která šla na ruku Československu, 20. 12. 1918 rakouskou žádost o plebiscit zamítla, britská a italská později taktéž.

Prezident Masaryk ve svém novoročním projevu 1. 1. 1919 pronesl výhrůžnou větu: „O autonomii se nevyjednává.“ Náladu české veřejnosti lze odvodit z výroků v tisku. Například časopis Zlatá Praha psal při příležitosti sokolského sletu v roce 1919, že Němce českých zemí „jest nutné vypráskati bičem za hranice“.

Němci českých zemí chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých sídelních oblastí Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren k Rakousku (Německých Čech, Sudet, Šumavské župy, Německé jižní Moravy), hranice jejich oblastí s českými vedly po jazykovém (etnografickém) rozhraničení. V den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce, protože 3. 3. došlo k nepokojům v Chebu s dvěma až čtyřmi (podle různých zdrojů) armádou zastřelenými Němci. Přes výzvy ministra obrany Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k „opatrnosti a klidu“, přikročilo vojsko po násilném strhávání vlajek a vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k palbě do shromážděných civilistů, např. v Hostinném, Chebu, Kadani, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v Šternberku. Celkem zahynulo 54 Němců českých zemí, mezi nimi i děti a mladiství (počet kolísá od 52 do 56, připočtena bývá i jedna oběť německé národnosti zastřelená již 23. 2. 1919 v Bruntále), 104 bylo těžce zraněno (jiný údaj: 84). V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet s výsledkem: 22 mrtvých, mezi nimi i ženy a tři děti, 30 těžce zraněných. Kurt Rabl předložil důkazy, že vojsko v Kadani použilo střel typu dum-dum. Mýlka není možná – vstřel odražené a zdeformované kulky, například od dláždění, protože kulometem do davu Češi, jak tvrdí československá historiografie, nemířili, se podstatně liší od vstřelu upravenou kulkou dum-dum. Teprve devastace v okolí výstřelu jsou si podobná.

Václav Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (v provizorním nevoleném československém parlamentu bez zástupců menšin a Slováků) přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám vlády o utajení byla světová veřejnost o brutálním jednání československých jednotek informována. V Paříži se už 5. 3. 1919 vyslovil David Lloyd George proti rozšiřování československého území na úkor cizojazyčného obyvatelstva (!). Československý stát se bránil tomuto britskému požadavku agresivně. 10. 3. 1919 podala československá delegace na mírové konferenci nótu, v níž obviňovala z organizování vojenských provokací, vzpoury a z vysílání teroristických komand Rakousko. To podalo 13. 3. obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa činu mezinárodní vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že rakouská aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna. 3. 4. 1919 hlásil britský vojenský přidělenec v Praze do Londýna, že se „Češi chovali s neodůvodněným násilím a vyvolali zbytečnou nenávist, která potrvá roky, než se ji podaří odstranit“.

ČSR též flagrantně porušila mezinárodní právo oběžníkem ministerstva vnitra z 24. 4. 1919, podle něhož československé občanství příslušelo všem osobám s domovským právem v obcích, ve kterých československý stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky považováno území, které bylo obsazeno československým vojskem. Vše před podepsáním mírových smluv, které až potom přiřkly německá sídelní území uvnitř hranic Království českého dočasně (!), tj. ne natrvalo, Československu.

23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se národnostní napětí ještě zvýšilo, v řadě měst v německých sídelních oblastech docházelo k nepokojům. Proti srocením zasahovala československá armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na německé straně.

Obdobně tvrdě vystupovali Češi proti Maďarům, mezi 1. 7. 1920 a 1. 7. 1921 jich československá policie 18 usmrtila, 183 těžce zranila a 1482 vsadila za mříže.

V létě 1921 se začaly do pohraničí českých zemí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení československých legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno.

K násilí sáhlo Československo opět v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, 12 Němců bylo zabito a 10 zraněno; v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj československého ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: Jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem… že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“. Čili opět dum-dum.

Od potyček v březnu 1919 do roku 1923 došlo k dalším střetům s československou brannou mocí, které si vyžádaly celkem 23 dalších sudetoněmeckých obětí.

http://www.historieblog.cz/2019/04/komentar-jak-to-bylo-se-zabijenim-nemcu-ceskych-zemi-po-prvni-svetove-valce/#more-4728

Doplňuji jen zažitý výklad historie

Tomáš Krystlík

Snažím se oficiózní historiografii pouze doplnit o fakta a možné příčiny, kterým se vyhýbá, zatajuje nebo je dezinterpretuje, nepodávám ucelený historický výklad a to z jednoduché příčiny: Mnou zjevované a pro naprostou většinu čtenářů dosud neznámé informace by namíchány do množství faktů a interpretací historie známých ze škol a z médií zapadly, nebo by se k nim prokousalo a uvědomilo si je jen velmi málo čtenářů. Proto mlčky spoléhám na to, že oficiózní výklad dějepisu je čtenářům dostatečně znám, neopakuji ho a soustřeďuji se jen na věci historiky pomíjené a záměrně zkreslené.

Většinou to podle očekávání odporuje představám čtenářů o báječném a skvělém českém národě – jinak by odpadl důvod, proč se o těchto faktech dodnes mlčí – což u méně přemýšlejících vyvolává dojem, že jsem čechobijec nenávidějící vše české. Ale to je naprostý omyl vyvolaný lžemi českých historiků a zatajováním fakt o minulosti. Když někdo jako já zveřejní jiné skutečnosti a jiný výklad, nepřipíší čtenáři za to vinu vlastním dějepiscům, protože mnohem snadnější je obvinit z nepravd mě podle falešného pravidla, že když všichni tvrdí A a já jediný B, má naprostá většina pravdu. Jenže to je omyl, tak to být nemusí a také často není.

Profesionální historici by neměli vynechávat fakta či je dezinterpretovat, nicméně tak činí. Hojně. Na straně druhé odmítají otevřený veřejný diskurs o minulosti pod různými vymyšlenými záminkami, evidentně z obavy, že by jejich podvody vyšly najevo.

Příklady. Miloslav „Křivoústý“ Ransdorf mě v Parlamentních listech nazval před lety skribentem a zachoval se podle oblíbeného mustru českých nacionalistů – jako zbabělec. Vyzván produkcí do debaty se mnou v Debatním klubu ochotně souhlasil s tím, že termín natáčení upřesní tak za týden, po svém návratu z Bruselu. Místo toho ale zahájil oblíbenou českou taktiku, že neexistuje, nezvedal producentu pořadu telefony, neodpovídal na e-maily, aby posléze vyprovokován mými přípisy v Parlamentních listech vyrazil do protiútoku pomocí smyšlenek o mně, které nalezl ve Wikipedii.

Onen vzor jednání českých národovců à la Ransdorf se používá v ČR velmi často. Dotázaný nejdříve beze všeho přislíbí účast v debatě se mnou před TV-kamerami, pak si během pár dní v internetu zjistí, co píši, reálně zhodnotí svou šanci v debatě se mnou argumentačně zvítězit nebo alespoň uhrát pat za blížící se nule. A nejsnadnější cestou z toho ven, aniž dotyčný by musel přiznat, že má obavy ze svého debaklu, je, že od jistého okamžiku přestane komunikovat.

Coby ukázku národoveckého debaklu uveďme debatu bývalého ministra a vyslance Jaroslava Bašty se mnou. Naleznete v https://www.youtube.com/watch?v=IA30Zo3d-os&t=2772s. Vykládal před TV-kamerami zcela vážně míněné nesmysly, nepravdy a ani mimo kameru po skončení natáčení nebyl na můj přímý dotaz ochoten prozradit, zda své mylné názory zastává z nedostatku schopnosti racionálně přemýšlet, nebo zda ho k tomu tlačí kompromitující materiály, které má na něj Služba vněšněj razvědky Rossijskoj federacii (SVR), nebo zda mu přes nastrčené osoby tatáž organizace za to platí.

Že se veřejného diskursu v jakékoli formě musejí obávat všichni čeští dějepisci, je nasnadě, viz například hrobové ticho, které se rozhostilo po článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postavenim-nejvyssi-cesky-historik-falsuje-dejiny-537959. Inu, i vrchní český dějepisec lže, ne že ne!

Demonstrujme vynechávání důležitých skutečností českými historiky krátce na příkladu, kterému mě podnítila jízlivě položená otázka pod jedním mým blogspotem: „A také mne zajímá německá emigrace do Československa po roce 1933. Máte k tomu něco dodat?“ Ano mám. Je tu okolnost, o které se čeští historikové nezmiňují, a to, že ochota Čechů při udělování práva pobytu uprchlým antinacistům z Německa do ČSR po nástupu NSDAP k moci v roce 1933 byla velmi nízká, hraničící s nepřátelstvím. Tehdy se obce, které musely před přijetím uprchlíků do ČSR svolit s udělením domovského práva v obci té které jednotlivé osobě, coby podmínce udělení trvalého pobytu v ČSR, zuřivě bránily. Československé vládě trvalo například dlouhé měsíce v roce 1936, než dokázala jednu jedinou z několika tisíců obcí v ČSR přesvědčit (spíše donutit), a to Proseč, aby domovské právo udělila tak prominentnímu německému exulantu, jakým byl Thomas Mann.

Analogicky byli nepřátelsky českým obyvatelstvem přijímáni v létech 1938/39 (spíše odmítáni) přesídlenci české (tehdy československé) národnosti z pohraničí do vnitrozemí, o jinojazyčných československých občanech ani nemluvě. Československý stát se snažil přesídlence podporovat, ale často posílal je zpět do území odstoupených Německu (i osoby československé národnosti!) a ve vnitrozemí jim bránil ve výkonu povolání na volné noze, aby nekonkurovali místním. České obyvatelstvo vystupovalo ve své většině vůči přesídlencům české národnosti nevlídně, nadávali jim, posílali je zpět do Sudet, dávali jim za vinu, že se vůči místnímu německému obyvatelstvu chovali nevhodně, přezíravě, takže republika ztratila jejich vinou své pohraničí ve prospěch Německa, obce se snažily je odmítat odepíráním udělení jim domovského práva. Ruku na srdce: Slyšeli jste už o tom od českých historiků?

http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-doplnuji-jen-zazity-vyklad-historie/


 

Dějepisec, který měl odvahu zjevit pravdu

Tomáš Krystlík

K výročí narození Josefa Pekaře 12. 4. 1870.

Nejdříve se vyrovnal s bludy Františka Palackého, které převzali Masaryk a Jirásek (Masaryk však bez Palackého přesvědčení o pravosti Rukopisů). Následující citace Pekařových slov poslouží též jako malý čtenářský test.

„Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc – Pekařova poznámka v originálu) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, t. j. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní jest jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých… vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho… Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského jest nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u otázky, pokud platí tato these o všech národech evropského kruhu kulturního – není jistě žádného, jenž by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda. Na př. o Němcích středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o závislosti Čechů na cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou roli prostřednickou hráli v středověku zejména směrem do Polska… Na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůrazniti, že jest to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým faktorem nesmírného dějetvorného účinu jest naše geografická poloha mezi národy, v tom především naše poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým; vytkněme z toho to nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž prostřednictvím a v jejichž rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní směrnice Evropy – nezapomínám přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií, Španěly, Nizozemím, ale německé prostředkování i německé vlivy přímé měly nepochybnou převahu. Při tom pro dobu středověkou třeba položiti důraz na to prostředkování – dnes na příklad víme na rozdíl od doby Palackého, že ani feudalismus není zjev původem německý nebo germánský, ani že to nebyli Němci, kteří stvořili stav městský se vším, co s tím novotvarem ohromné sociální, hospodářské i kulturní důležitosti souviselo – ale byli to Němci, kteří jej od západu převzali a k nám v německé podobě vnesli. Co dále? Od počátku svých dějin byli jsme závislí na moci německé i politicky – zdatnosti (i vojenské zdatnosti – Pekařova poznámka v originálu) našeho kmene, chráněné poloze země i dobré politice našich panovníků se sic podařilo zlomiti nebezpečí této závislosti a konečně dáti státu českému přední, privilegované postavení v Říši, dáti českým králům v ruce moc císařův římských. Němec… nás nutil k napodobení, závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnosti a moci jeho – i v tom směru měla naše osudová poloha mezi Němci na nás vliv velmi blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé. A třeba říci, že víc než výchově: my se během staletí s Němci promísili mnohonásob, přijali mnoho krve německé do svých žil, změnili i rasově podstatně svou povahu: má-li dnes čtvrtina Čechů v Čechách jména německá, je to dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace, ukázkou, kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém českoněmeckém zápasišti. I ten fakt působil ovšem nesmírně na naši míru odolnosti vůči Němcům a na naši snahu vyrovnati se jim – Němci se zčásti počeštili jazykově, my poněmčili vlastnostmi a schopnostmi.“

Kdo ze čtenářů se začal nad právě přečtenými slovy Josefa Pekaře nelibostí ošívat nebo komu se dokonce zlostí začala otevírat kudla v kapse, je český národovec ovlivněný, spíše zhlouplý líbivými, leč lživými pohádkami Jungmanna, Palackého, Masaryka, Jiráska a dalších i současných vykladačů dějin o minulosti skvělého národa Čechů definovaného jazykově.

Možné východisko pro soužití mezi oběma hlavními zemskými národy v českých zemích nastiňovala i Pekařova slova zveřejněná v roce 1935 v Peroutkově Přítomnosti. Poté, co o sobě konstatoval, že je český nacionalista (!), posuzující všechny důležité otázky na základě kritérií prospěchu národní společnosti, uvedl:

„Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a srostli jsme spolu a prostoupili místně, hospodářsky, ba i duchovně, že na rozchod není rozumné pomyšlení. Společný státní život staví nás neustále před stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání jest nezbytností. Jsme si krví a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší – to vše způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni nás poněmčili – poznámka Pekařova v originálu) a podléhání výchovnému příkladu a vlivu Němců… Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek politického rozmyslu a odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k našemu státu a jeho budoucnosti.”

Jak Pekař správně předvídal, soužití s Němci se nezdařilo kvůli militantnímu českému nacionalismu, který nepřipouštěl, že by jazykovým Čechům nepříslušelo výhradní právo rozhodovat o československém státě. Ve státě s mnoha národnostmi, de facto v Česko-Německo-Polsko-Chorvatsko-Maďarsko-Rusínsko-Židovsko-Rumunsko-Slovensku.

Josef Pekař též soustavně vyvracel bajky o mírumilovnosti Čechů a Slovanů a objasňoval etymologický transfer z latinského výrazu pro otroka (sclavus, plural: sclavi, sclaveni), v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf na označení Slovana: Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf. Ty vznikly pouhým vypuštěním latinského „c“ z výrazu pro otroka. Pekař psal:

„Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“

Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století dokonce vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

V roce 1912 se Josef Pekař pustil do překrucování dějin Tomášem G. Masarykem. Podle Pekaře české národní vědomí a český národní charakter nemohly být výsledkem reformace, jak tvrdí Masaryk, protože by tak nepřežily období protireformace po Bílé hoře. Pekař zdůraznil, že Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k dějinám. Podle německého filozofa Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní, na rozdíl od agresivních Germánů. To ale implikuje závěr, že Poláci nebo Rusové jsou nebojovní, což je naprostý nesmysl. Pekař kritizoval, že Masaryk z dějin vybírá cokoliv, co odpovídá jeho představě, a pomíjí vše ostatní. Shrnul, že Masaryk je spíše agitátor než vědec a jeho ctižádost, vášeň, antikatolické cítění a úsilí obracet okolí na svou víru snižují jeho schopnost rozpoznat strukturu reality.

Josef Pekař měl velké štěstí, že po první světové válce nebyl trestně stíhán podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923 Sb. z. a n., § 11 Urážka presidenta republiky, odst. 3: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě jest vyloučeno“; sankce: trest vězení do jednoho roku) jako katolický literát Jakub Deml za kritiku filozofického prohlášení Masaryka, které Masaryk učinil před válkou ještě bez prezidentského úřadu coby občan zaniklého státu.

(S použitím publikací Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie. In: Český časopis historický XVIII/1912, číslo 2, Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990, Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014)

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Dejepisec-ktery-mel-odvahu-zjevit-pravdu-577858?nocache=1