ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (4)

Tomáš Krystlík

 

VZTAH K NĚMCŮM, NUTNOST ODČINĚNÍ KŘIVD

Speciální je český vztah k Němcům. Nechme to zdůvodnit meziválečného německého vyslance v Praze, Waltra Kocha, který měl za manželku Češku: „V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s Němci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Tak vzniká ona fundamentální hrůza Čechů z ‚germanizace‘, přímo úzkostná psychóza, jež už sama o sobě vysvětluje jejich základní politické postoje.“ [Brügel 1967] Je to přímý důsledek Jungmannova vyloučení šlechty a vzdělanců z národa a Palackého pokřiveného výkladu dějin.

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace katolíci, šlechta, Rakousko, Němci, komunisté, Rusové.

Prožité utrpení je u Čechů stejně jako u Srbů, avšak na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil (sic) evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš demokratické a moderní (sic). Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničení kulturních statků a vybíjení lidi ve velkém, nýbrž že představovalo prototyp demokratické české společnosti.

 Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo bylo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené skvělé cesty českého národa, takzvaně odčiněny.

Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: první, po první světové válce na úkor šlechty, byla odčiněním pobělohorské křivdy, doby temna, druhá, bezprostředně po druhé světové válce, konfiskací a rozdělením půdy patřící Němcům a Maďarům, byla odčiněním za odstoupení československých území Německu a Maďarsku a za národní pokoření. Jak z názvu vyplývá, byly odčiněním též i poválečné retribuční zákony; latinský výraz retributio znamená odplatu, oplátku, vrácení.

Historik Jan Tesař podotýká, že působí i „neblahá konstanta českých dějin: morbus bohemicus (česká choroba), všeobecný reflex vzdát úplně všechno po první ztracené bitvě; reflex, který je tak hluboký a rozkladný, že jeho působením někdy přestává existovat samo vědomí o společenství… skutečnost důležitá pro jakékoli mezinárodní porovnávání s národy, které touto chorobou netrpí. Také to je varování pro každého, kdo se kdy v budoucnu pokusí toto národní společenství povznést a případně s ním spojí svůj osud.“ [Tesař 2019] 

 

(pokračování)

Chyby Západu

Tomáš Krystlík

Kde jinde než ve vztahu k dnešní válce na Ukrajině? Nejpozději zabráním Krymu a iredentou části Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 bylo jasné, že Putin je odhodlán nastolit obdobu sovětského impéria silou a to v rozsahu, který mu bude Západem dovolen. Sám se několikráte vyjádřil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. 

A Západ, zejména EU a USA, začal v posledních letech vršit chyby. Evropa sedla na vějičku levného ruského zemního plynu, vycházejíc z mylné premisy, že kdo obchoduje, neválčí. Jen plynu, ne ropy, která se dá získat a dopravit do Evropy odjinud za přijatelnou cenu. Pro ruský plyn měly sloužit nově budované plynovody pod Baltským mořem Nord Stream 1 a 2. Donald Trump vyvinul tlak na Německo, aby alespoň druhý baltský plynovod nebyl dokončen a uveden do provozu. Většina se tehdy domnívala, že Trump se snaží tím pomoci v odbytu americkému zkapalněnému plynu převáženého po moři tankery, a který je dražší než zemní plyn. Ale Trump tehdy viděl strategické důsledky pro Ukrajinu a Polsko, přestanou-li být důležitými tranzitními zeměmi pro ruský zemní plyn do západní Evropy. Navíc Putin může kdykoliv nechat zatáhnout kohoutky a nechat obě země bez plynu. Obě země přijdou v každém případě o finančně nezanedbatelné tranzitní poplatky přes své území. Německo si toho bylo vědomo a zavázalo se Ukrajině nahradit finanční výpadek z tranzitu ruského plynu výrobou zeleného vodíku na Ukrajině, kde by technologická zařízení i stavbu financovala německá strana. A pro transport zeleného vodíku do zásobníků v západní Evropě by se použil stávající plynovod. Tím se ovšem neodstranilo nebezpečí, že Ukrajina bude přepadena vojsky Ruské federace, když Evropa nebude na ruském plynu přes Ukrajinu už závislá, protože pro západní Evropu ztratila svůj strategický význam. Polsko, na rozdíl od Ukrajiny, je dodnes proti témuž zatím chráněno statutem členského státu NATO.

Pak udělali vláda USA a Biden několik velkých chyb. Překotným ústupem z Afghánistánu ukázaly USA slabost – Trump smlouvou z Dauhá již předtím domluvil sedm etap stahování se USA z Afghánistánu s přísnou kontrolou, zda obě strany splnily cíle každé z etap, než se přikročí k další, ale Biden nechal evakuovat americké síly najednou a překotně. Pak Bidenova vláda udělala něco, co žádná us-vláda předtím. Dopustili, že se na začátku zimních olympijských her v Pekingu dohodlo Rusko s Čínou. Do té doby každá americká vláda byla po období vícero let vlídnější k jednomu z oněch obou států, aby druhý byl jí hlavním nepřítelem a tím účinně zabraňovala jejich spolčení. Teď to zanedbala, což může být pro světovou bezpečnost fatální. Podle rozhodnosti USA v nynějším ukrajinském konfliktu Čína usoudí, co se asi stane, když napadne vojensky Tchaj-wan. Kromě toho Čína může nechat Rusko provádět finanční transakce po zablokování SWIFTu přes svůj nezávislý bankovní systém. 

Zcela fatální americkou chybou bylo těsně před vpádem na Ukrajinu přestěhování svého diplomatického zastoupení z Kyjeva do Lvova ležícího pár desítek kilometrů od polské hranice s dovětkem, že diplomatický personál pro jistotu přenocovává na polském území. Šlo snad jasněji Putinovi sdělit, že USA mu vyklízejí celou Ukrajinu a že může i Lvov bombardovat, pokud tak učiní v noci? To je strašlivé stažení ocasu mezi nohy!

Ze čtvrtečního (24. 2. 2022) Putinova projevu lze zjistit, že hodlá Ukrajinu demilitarizovat a denacifikovat a že NATO by mělo existovat nejvýše v rozsahu ještě před rozšiřováním v roce 1997. Termínem denacifikace, když SSSR důsledně používal pro německý nacionální socialismus nesprávného, zcela mylného termínu fašismus, aby zabránil dotazům, proč mezi sebou válčí(-ly) dva socialistické státy, Německo a SSSR, chtěl Putin zřejmě naznačit, že se stane s ukrajinskou vládou, armádními a veřejnými činiteli totéž co v poválečném Německu, tj. budou popraveni. Pod demilitarizací Ukrajiny si lze představit ledasco, určitou naději skýtá možnost, že se Ukrajina stane neutrálním státem obdobně jako Rakousko. K tomu je zapotřebí dvou nebo spíše více silných států coby garantů neutrality Ukrajiny. Závažný je i Putinův výrok o NATO v rozsahu v roce 1997, což eo ipso znamená, že hodlá silou vystoupit i proti bývalým vazalským státům SSSR ve Varšavském paktu s výjimkou bývalé NDR. Když mu projde letošní napadení Ukrajiny, tak do pěti deseti let budeme prchat přes západní hranice i my.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Chyby-Zapadu-694241

JAK SE V REGNU BOHEMIÆ MLUVILO?

Tomáš Krystlík

Čeští dějepisci se dodnes snaží tvrdit, že nejdříve praslovansky, její západoslovanskou variantou, staročesky, pak česky, protože Češi byli podle nich původním (autochtonním) obyvatelstvem. Pak teprve od 12. století se podle nich začali přistěhovávat německy mluvící a následkem toho docházelo k rozšíření němčiny jako dorozumívacího jazyka. 

Slované, později podle dnešního usu jazykoví Češi, ale nemohli být původním obyvatelstvem, když za prvního doloženého panovníka na území budoucího Regna Bohemiæ, Markomana, tedy Germána, Marboda na začátku letopočtu zde sídlily germánské kmeny, které si předtím podmanily stávající keltské obyvatelstvo sídlící zde ještě před Kristem a splynuly s ním. Slované se zde tehdy ještě půl tisíciletí, až do 6. století po Kristu nevyskytovali (sic). 

Pragermánštinou (starogermánštinou) se mluvilo již na přelomu letopočtu v Evropě na územích od Atlantiku a od jižních částí Skandinávie na jih až po tok Dunaje, tedy i na územích pozdějšího Königreichu Böhmen, na východě až po Vislu a někde i dále za ní východním směrem.  

Po objevení se slovanského obyvatelstva v prostoru budoucího Království bohemského, snad v druhé polovině 6. století a zřejmě v nevelkém počtu, se zde vedle pragermánštiny začalo mluvit i praslovanštinou. 

Sporadické nápisy v runách, starogermánská jména osob v latinských textech a pak ve starofranštině (poznámka: název odvozen od germánských Franků, nikoliv od Francie), v jazyku odvozeném ze starogermánštiny, kterým se mluvilo kolem Rýna přibližně od Met (Metz) a Trevíru (Trier) na sever a západně od něj, jsou doloženy v 5. a 6. století. Podle listinných dokladů je v 7. století doložena starohornoněmčina, coby další samostatná verze němčiny vycházející ze staro-germánštiny, ve stejném období se oddělila od starogermánštiny i staroangličtina. Starohornoněmecky se pak mluvilo i na území budoucího Království Bohemie. Pozdější listiny z 9. až 13. století dokládají vznik řady dalších evropských jazyků vyšlých ze starogermánštiny: staroseverštiny (staronordičtiny), starofrízštiny, starosasštiny, staronizozemštiny. 

Přeměna Germánů na Němce je etymologicky doložena v roce 700 ve staroangličtině termínem theodisc a v latinských listinách od roku 786 výrazy theodiscus a diutiscus, aby do starohornoněmčiny přešly ve formě diutisc, což ve všech případech znamená příslušný k (vlastnímu) lidu, čímž se odlišovali germánští mluvčí východně od Rýna, tj. z Říše východofranské, od staroanglických, latinských nebo starofranských mluvčích. Z toho pak vznikly v němčině výrazy deutsch (německý, německy), Deutscher (Němec). 

Výraz Němec ve slovanských jazycích se zřejmě vyvinul z přídavného jména němý, které značilo nejen němého člověka, nýbrž snad i toho, kdo vydává nesrozumitelné zvuky, tj. mluví cizím jazykem. Vůči Slovanům to byli především jim geograficky nejbližší sousedé: Němci.

Bohemia coby název území budoucího státu Ducatus Bohemiæ nebo Regnum Bohemiæ je v latinských listinách doložen jako Boiohaemum (Země Bójů) již v 1. století po Kristu, ve starogermánských později, v roce 535 jako Baiahaim, později Boeheim ve stejném významu, z čehož vzniklo nakonec Böhmen, Königreich Böhmen. Bójové byli jeden z germánských kmenů zde sídlících [Richter]. 

Pro vznik názvu český, Čech ve slovanských jazycích existuje vícero hypotéz, ale ani jedna není dostatečně pravděpodobná, aby stála za citování.    

Máme k dispozici tehdejší písemné prameny ve formě listin a záznamů v latině. Na rozdíl od starověké Říše římské (Imperium Romanum), jejíž západní část zanikla v 5. století, nám ale chybějí nápisy prostým lidem hojně vyrývané do zdí, na nich kreslené, ze kterých by se dalo usoudit, jakým(-i) jazykem(-y) se v zemích budoucího Království bohemského převážně mluvilo. Proč? Na rozdíl od dob zaniklé Říše západořímské nedovedlo obyvatelstvo středověké Evropy s výjimkou kněží a mnichů psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. Psaní bylo svěřeno církevním osobám či písařům.

Poznámka. V této souvislosti byl pozdější císař Svaté říše římské Karel IV., současně bohemský král Karel I. ve své době raritou – dovedl sice stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z velmi mála z tehdejších světských pánů i psát (sic). 

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec – knížat do té doby na území budoucího království byla celá řada, jenže jejich existence není  věrohodně doložena – který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže zde nám servírují čeští historici zjevnou nepravdu. Rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci až František Palacký v 19. století, Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli, byla to pouze knížata (vévodové), panovníci Knížectví nebo Vévodství Bohemie (Ducatus Bohemiæ). To by ještě nebylo nic neobvyklého, ex post pojmenovávali panovnické rody i jiní historici, ale Palacký a s ním i všichni pozdější čeští historici tvrdili a dodnes předstírají, že Přemyslovci byli slovanskou (českou) panovnickou dynastií, což pravda není. 

Z ostatků přemyslovského knížete Spytihněva I. (asi 875–915), prvorozeného syna Bořivoje I., se v roce 2013 zjistilo, že měl germánsko-keltskou haploskupinu R1b. Takže Neslovanem (Germánem, pravděpodobně Němcem) musel být i jeho bezprostřední předek po meči, jeho otec Bořivoj I. a nakonec i všechna, byť historicky nedostatečně doložená přemyslovská knížata v přímé linii před ním.

Česká historiografie se zdráhala to nepotvrdit genetickými testy ostatků dalších Přemyslovců po Spytihněvovi I., protože by pak s vysokou pravděpodobností musela opravit, tj. přepsat dějiny 430 let vlády Přemyslovců s tím, že přemyslovská dynastie byla neslovanská, nečeská (jazykově) a vyvrátit axiomatický blud o vládě slovanských panovníků nejdříve v Ducatu Bohemiæ, pak v Regnu Bohemiæ po období delší čtyř století. Pokud by jedna jediná manželka přemyslovského panovníka se spustila se Slovanem a podvrhla mu tak následníka, tak by se dnešní jazykoví Češi mohli dětinsky těšit ze slovanské přemyslovské panovnické linie.

K čemu nenašli čeští dějepisci odvahu, učinili genetici z University of California v Santa Cruz, kteří prokázali, že všechny zachované pozůstatky přemyslovských panovníků od prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. až po posledního přemyslovského krále Václava III. včetně mají haploskupinu R1b, tedy germánsko-keltskou (sic) a nejsou tedy slovanským panovnickým rodem. To na veřejnost v Česku proniklo až devět let (sic) po DNA-analýze Spytihněvových ostatků, v únoru 2022 [Samuely], což je přímo skandální zpoždění. Následkem toho se Češi musejí smířit s faktem, že do roku 1306 vládli Regnu Bohemiæ Neslované, jazykoví Nečeši a že ani svatý Václav nebyl Slovan (sic). 

Listinné prameny z přemyslovského dvora jsou po celou dobu jeho existence pouze v latině a teprve ve 13. století se začínají vyskytovat i zápisy v němčině. Kdyby Přemyslovci byli Slované, (jazykoví) Češi, tak by se přece k listinám přemyslovského dvora přidružily k latinským jako první listiny v češtině!  

Poznámka. Ptáme-li se, který že panovník Regna Bohemiæ v posloupnosti králů do roku 1918 byl Čech podle pojetí českého národa od z 19. století dodnes, tedy ve smyslu kmenovém (pokrevním) a jazykovém, tj. jeho předci mluvili česky, a který měl převážně, když už ne cele, český pokrevní (kmenový) původ, dojdeme k závěru, že těmto kritériím by mohl, ale také nemusel, vyhovovat, Jiří z Poděbrad. Co z toho plyne? Češi podle své vlastní definice národa, platné od 19. století dodnes, měli tedy mezi panovníky Regna Bohemiæ za celou dobu jeho existence nejvýše jednoho zástupce, ostatní byli podle této pokrevní a jazykové definice českého národa cizinci. Dá se tedy tvrdit, že Češi s výjimkou snad Jiřího z Poděbrad si nikdy sami sobě nevládli, protože na trůně Království Bohemie se nacházeli vždy Nečeši nebo osoby s nadpolovičním podílem nečeské krve. 

Obdobná situace jako u Přemyslovců se v přibližně stejnou dobu řešila i u ostatků Tomáše G. Masaryka, kdy se jeho potomci i český stát brání zuby nehty DNA-srovnání s ostatky rakouského císaře Franze Josepha I., případně i Nathana Redlicha, protože existují důvodné hypotézy, že Masaryk byl buď císařovým levobočkem, nebo nemanželským synem Redlicha, obchodníka z Hodonína, u kterého matka Tomáše Masaryka Theresia Kropaczek v inkriminovanou dobu sloužila. I zde čeští dějepisci stáhli ocas mezi nohy, protože český stát, jejich chlebodárce, si DNA-analýzu Masarykových ostatků nepřeje, protože potřebuje zachovat národní modlu neposkvrněnu.

Co lze doložit? Na počátku letopočtu se na území budoucího Regna Bohemiæ Slované nevyskytují, objevují se tam někdy v druhé polovině 6. století a jak dokládají vykopávky a genetické testy, bylo nejpravděpodobněji původní neslovanské obyvatelstvo poslovanštěno malými skupinami ozbrojených slovanských nájezdníků, ne však přistěhováním velkého počtu osob. 

Cyril (Konstantin) a Metoděj na své misi používali jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, protože rozdíly mezi jednotlivými variantami slovanštiny, dnes slovanskými jazyky, byly tehdy mnohem menší. Etymologickými rozbory je ale dokázáno, že staroslověnštinu Cyrila a Metoděje nepoužívali, protože jinak by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoevropské verze (dialektu) slovanštiny. 

Jak se živé jazyky vlastně prosazovaly? V Evropě se mimo země budoucího Království Bohemia objevují první zmínky o starohornoněmčině v latinských listinách v 7. století, první německý literární útvar, báseň pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky obyvatelstva před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v zemích budoucího Království Bohemie, což je potvrzeno i listinnými nálezy, latina, staročeština (staroslovanština) a staroněmčina. V jakém poměru, není známo. E. Rádl k tomu podotýká, že „kmenová dvojitost obyvatelstva nebyla v tehdejších dobách nic zvláštního; národního vědomí nebylo a smíšenost jazyková byla tehdy normálním zjevem v státech evropských; obyvatelstvo dnešní Anglie bylo tehdy jazykově ještě smíšenější a také obyvatelstvo říše Franků a později i obyvatelstvo Francie bylo jazykově nejednotné" [Rádl, Richter]. Čeští historici s oblibou tvrdí, například Karel Richter, že až do začátku zvaní Němců ve 13. století a později bohemskými panovníky do království „neexistovalo nikde v Čechách a na Moravě rozsáhlejší území souvisle osídlené Němci“. Je to ale tvrzení, které nelze věrohodně doložit, spíše se jedná o zbožné přání.

Zachované písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou nejdříve psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Koncem 14. století byly již psány i některé úřední listiny v češtině. Z toho lze vysoudit, že buď (1) obyvatelstvo Regna Bohemiæ mluvilo ve 13. století německy a koncem 14. století již oběma živými jazyky, či to (2) potvrzuje skutečnost, že německy mluvící obyvatelé království pociťovali potřebu podchytit něco písemně dříve než jejich slovanští spoluobyvatelé. Vyberte si.

Rytíř Seifried Helbling, žijící v Nußdorfu v Dolním Rakousku popisuje ve svých básnických sbírkách vzniklých mezi lety 1290–1300 tehdejší dobu i těmito slovy: unser friunde grüezen „tobroytra“ des morgen (naši přátelé zdraví ráno „dobré jitro“) [Eisner]. 

Tvrzení českých historiků, že se v zemích budoucího Království bohemského mluvilo česky a pak teprve, ve 12. století, přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je to nedokazatelné a nepravdivé. Starogermánsky mluvící obyvatelstvo před příchodem Slovanů zde již sídlilo. Po příchodu slovanských bojovníků se určitá část z nich poslovanštila, nevíme však, jak velká část to byla.  

Panovníci Regna Bohemiæ, Königreichu Böhmen, Království Bohemie spravovali stát ve středověku, soudě podle listin, v latině, pak i v němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, ve století 15. a 16., se vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Regnu Bohemiæ uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království Bohemie ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím německy hovořících. Prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s královstvím zajišťovali hlavně obchodníci z německy mluvících zemí. O této přirozené germanizaci se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují a tvrdí, že nastala teprve až po porážce českých stavů na Bílé hoře, což je pravda jen do té míry, že poté český jazyk vlivem nedostatku vzdělanců, kteří by o něj pečovali, hlavně po následující třicetileté válce, rapidně upadal až do nepoužitelnosti – chybělo názvosloví pro nové reálie a nové pracovní postupy – a na jeho místo se vtlačoval zcela zákonitě jazyk stále modernizovaný, němčina, protože po třicetileté válce bylo chybějící obyvatelstvo Bohemského království nahrazováno převážně z blízkých zemí, tedy z německy mluvících a to včetně vzdělanců. Za války zemřelé česky mluvící obyvatelstvo a hlavně po bitvě na Bílé hoře emigrovavší českojazyčné vzdělance nebylo kým nahradit, vně království s výjimkou pobělohorských exulantů česky mluvící nežili. 

Používání češtiny a němčiny v Království Bohemie do 17. století neznamená, že zde panoval česko-německý bilingvismus známý z 19. a 20. století, kdy hodně jedinců přecházelo dle potřeby z jednoho jazyka do druhého. Do 17. století včetně existoval bilingvismus, především u vzdělanějších vrstev, ale ten byl česko-latinský nebo německo-latinský (sic) [Nekuda]. 

Na přelomu 18. a 19. století „mluví německy většinově celá společnost“ Bohemského království (sic) [Mertlík]. V němčině se především vyjadřovaly vzdělanější vrstvy, protože vyšší vzdělání bylo v latině nebo v němčině a němčina se vlivem každodenní potřeby modernizovala, vytvářelo se i nové výrazivo. I šlechta patřila mezi vzdělané. Když češtinu coby z větší části umělý jazyk (termíny dosazeny do českého jazyka z cizích řečí) začali obrodiči vydupávat ze země a preferovat ji a když pak se následkem revolučních událostí v roce 1848 rozešli v království česky a německy mluvící obyvatelé, začali si jazykoví Češi intenzivněji všímat, kdo podle Jungmannovy definice českého národa z roku 1806 po většinu dne hovoří česky a kdo německy. Pokud tak nečinil česky, do českého národa nepatřil. Začalo být též zřejmé, že češtinu používají méně vzdělané a ekonomicky méně úspěšné vrstvy obyvatelstva. Velkou měrou to bylo dáno i mechanismem vzniku měst a rozvojem řemesel. Podpořil to i výmysl národních obroditelů, že (jazykově) český národ pochází z malých chudičkých chaloupek. Vzniklé egalitářství členů (jazykově) české národní společnosti, ono rovnostářství jim imprimované do mysli národními buditeli se stalo účinnou brzdou pro velkopodnikání jazykovými Čechy, protože v souladu s tímto dogmatem se pojilo i přesvědčení, že podnikat ve velkém je cosi nenárodního. Zůstává dodnes nezodpovězeno, co národní buditele k vymyšlení tohoto bludu vedlo. Nakonec to mohla být i jejich snaha o zdůvodnění již tehdy nepřehlédnutelných sociálních a vzdělanostních rozdílů mezi česky a německy mluvícími, též mezi venkovem a městy v Königreichu Böhmen. Nevíme. Vyberte si. U česky mluvících se časem s prohlubováním národního uvědomění zákonitě dostavila závist a s ní i nevraživost vůči bohatším německy mluvícím.

Důsledkem českého národního rovnostářství („všichni Češi pocházejí z malých chudičkých chaloupek“) bylo, že třetina obyvatel Království bohemského mluvící německy měla v roce 1911 v rukou kapitálově asi 80 % veškeré ekonomiky království a česky mluvícím, tvořícím dvě třetiny obyvatel, příslušelo jen kolem 20 % [Dudek], což byla převaha přibližně osminásobná nad jazykovými Čechy (sic). Při vysvětlování tohoto jevu nepomohou žádné výmluvy na „utrpení českého národa po Bílé hoře“, na „dobu temna“, na „pobělohorský útisk českého národa“, na „vliv cizáků“ apod.

Rozdíl pokračoval i za první republiky a to přes všechny zásahy státu a zvýhodňování Čechů, respektive znevýhodňování Němců. Ještě v prvním pololetí roku 1938 tvořily odevzdané daně Němců z Čech, Moravy a z československé části Slezska 61 % celkových daňových odvodů těchto zemí (sic). Přičemž tvořili jen jednu třetinu obyvatelstva.

Zbývá jen vysvětlit, jakým způsobem převládli v Königreichu Böhmen česky mluvící, když rozdíl v natalitě sice existoval – česky mluvící měli o něco vyšší porodnost než německy hovořící – ale zdaleka ne o tolik, aby se tím dal vysvětlit zvrat v poměru národností během několika desetiletí až jednoho století. Průmysl a řemesla byly především ve městech a v 19. století se výroba, především průmyslová, nebývale prudce rozvíjela. Nejdříve se hledalo a nabíralo osazenstvo továren a dílen ve městě a v blízkém okolí, pak se dělníci museli shánět i ze vzdálenějších oblastí mimo města. Ve městech se od jejich založení ve středověku mluvilo německy a nyní do podniků v nich ve větší míře začali přicházet dělníci a zaměstnanci ze vzdálenějších oblastí, převážně českojazyční, protože na venkově se mluvilo převážně česky. Ti se do měst za prací přistěhovali i s rodinami. Někteří členové jejich rodin německy neznali nebo ne dobře, takže městští prodejci a obchodníci, u nichž si kupovali zboží denní potřeby, se jim snažili vyjít jazykově vstříc. Buď si vzpomněli na jazyk někdy v minulosti používaný, nebo se česky kvůli nim v dostatečné míře naučili. Ve sčítacích arších obyvatelstva rakouského mocnářství (od 1869 každých deset let) musel každý uvést ne svůj mateřský, nýbrž obcovací jazyk, tj. jazyk, který většinou používá. A od určité frekvence stýkání se s česky mluvícími zákazníky začali obchodníci udávat dle pravdy jako svůj obcovací jazyk místo němčiny češtinu. Své učinil i značný tlak národních buditelů na všeobecné a co nejširší používání češtiny v království.

Obdobný efekt pro převážení české národnosti mělo v Praze rozšíření území města o předměstské obce mající českou většinu, takže se mezi dvěma sčítání lidu v druhé polovině 19. století, tj. během deseti let (sic), se stala Praha s převážně německým obyvatelstvem najednou městem s převahou česky mluvících. Stejná metoda pro počeštění měst byla použita po první světové válce připojením okolních obcí k Brnu a Olomouci. Jinde použita být nemohla, protože městům by nově připojené okolní obce nezjednaly převahu česky mluvících. Větší města v království s převahou obyvatelstva s obcovací řečí českou byla před první světovou válkou jen tři (sic): Praha, Plzeň a Budějovice. 

Při meziválečných dvou československých sčítání lidu se uváděl mateřský jazyk. Jednoznačným cílem státu bylo tím zvětšení podílu osob československé národnosti v obyvatelstvu, čemuž nasvědčují i značně tvrdé trestní sankce za nepravdivé údaje. To společně s podvody sčítacích komisařů, kteří bez vědomí sčítaných je podle přání státu přiřazovali k národnosti československé, způsobilo, že německé strany volilo hned v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem (sic) [Seibt]. Například v jedné obci, kde podle prvního československého sčítání lidu žilo pouze sedm osob německé národnosti s volebním právem, bylo při volbách pro německé strany v ČSR odevzdáno 114 hlasů, což by národnostně čeští voliči nikdy neučinili [Gebel]. 

Údaj o mateřském jazyce však nic neprozrazuje o používání jazyka daným jedincem v pozdějších letech, ani o jeho národnosti. K čemu je pro určení národnosti mateřská řeč, zatím nikdo racionálně nezdůvodnil. Příklad. Rodiče mluví se mnou do čtyř let života česky, pak přejdu do prostředí mluvícího většinou třeba německy, češtinu přestanu používat, nejčastěji ji také skoro celou zapomenu. Jsem pak coby dospělý národnosti české nebo německé? 

 

 

Literatura:

Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

Eisner, Pavel: Chrám i tvrz. Pluto, Praha 1997

Mertlík, Vladimír: Lví silou, vzletem sokolím. První republika – mýtus a realita. Euromedia Group a. s. – Knižní klub v edici Universum, Praha 2018

Nekula, Marek: Česko-německý bilingvismus. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Samuely¸ Lenka: Odkud přišli Přemyslovci? Analýza DNA přišla byla pro vědce velkým překvapením.            Dotyk.cz, 17. 2. 2022. www.msn.com/cs-cz/zpravy/historie/odkud-                                                 p%C5%99i%C5%A1li-p%C5%99emyslovci-anal%C3%BDza-dna-p%C5%99i%C5%A1la-byla-pro-v%C4%9Bdce-velk%C3%BDm-p%C5%99ekvapen%C3%ADm/ar-AATYNYB?cvid=2d725a2ba3224f329473b4366cbad799&ocid=winp1taskbar

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (3)

Tomáš Krystlík

 

 EGALITÁŘSTVÍ, ZÁVIST, POVÝŠENOST

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu zvyku, bontonu. Vysvětluje se to svárem pocitu malosti, případně (pod)průměrnosti, s touhou se těmto poměrům vymanit. Češi podle národních buditelů vyšli z chudinkých poměrů z malých chaloupek. Důsledkem je, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá.

Horší bylo, že prezident Masaryk Karlu Čapkovi řekl a ten to reprodukoval v Hovorech s T. G. Masarykem: „Jsme společnost bez tradic, skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme čas se zformovati... vždyť my Češi jsme se začali poměšťovati před teprve několika málo desítkami let.“ [Čapek 2013] Ze způsobu, jakým Masaryk století po Jungmannovi stále z národa vylučoval šlechtu a měšťanstvo existující v království před obrozením, musí přímo mrazit.

Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti. Autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho ne uznávat, nýbrž rovnou zbožňovat, viz kult osobnosti TGM, Václava Havla), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají, a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi. Ivan Vágner to po-psal takto: „Tak jsem tuhle poslouchal (televizní) diskusní klub Netopýr o fenoménu zvaném česká národní povaha. O tom, o čem již uvažovali Čapek, Černý, Šalda, Peroutka a další. O našem národ-ním podučitelství, o té stísněnosti regionální i myšlenkové, o velkolepě omlouvané průměrnosti, vtipem obcházené morální konfekci a ztrátě nadhledu, o tom všem, co z nás činilo a dosud nepřiznaně činí – skansen blbů v srdci Evropy.“ [Holý]

České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem pro českou pospolitost může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi. Protože národní majorita neudrží krok s úspěšnou menšinou, musejí být úspěšní a výjimeční jedinci staženi na průměrnou úroveň většiny, aby se udrželo zdání rovnosti mezi členy českého národa.

Karel Kryl tuto tendenci popsal slovy: „Jak je něco čisté, tak to co nejvíc pošpinit… Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho s sebou dolů.“ [Holý]

„Češi… jsou závistiví a nepřející až hanba, dokáží druhému závidět i čistý štít.“ [Moserová]

V praxi se to též projevuje závistí. Typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň, podle zásady: „Soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!“. To se dá uskutečnit všelijak, nejsnadnější cestou je souseda vhodně udat.

Rovnostářství a strach z budoucího německého nebezpečí byly hlavní důvody, proč jediní Češi zu evropských národů si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty, stranu s největší vazbou k sovětskému Rusku, která jim přes sovětského spojence, využívajíc podvědomé tendence k panslavismu, nabízela vizi ochrany proti Němcům a slibovala egalitářskou, tedy podle českých představ i spravedlivější společnost.

Generalizace o národním charakteru nejsou již dnes předmětem zájmu badatelů, ale zůstaly součástí lidového diskursu. Češi, vedle obvyklého přisuzování charakteristických vlastností cizím národům, by se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z předválečné německé typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé, k čemuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989. Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [Rataj]. Příslušnou rozvahu nechť si každý učiní sám.

Závist coby atribut Čechů lze doložit i nepřímo, jazykem. Zatímco v jinojazyčných textech převládají co do četnosti výskytu výrazy nenávist, nenávidět nad závistí a závidět, je v češtině tomu naopak [Eisner]. Máme tedy indicii, že Češi častěji než ostatní národy závidí, než nenávidí (sic), což se shoduje s realitou.

Němci českých zemí přirovnávali Čechy k cyklistům: „směrem nahoru se hrbí a směrem dolů šlapou“. K zákazům, příkazům, k nadřazenosti úřednictva, policie, k ostentativnímu dávání najevo propůjčené moci (i zdánlivé), poučování i v silničním provozu mají Češi nezřízený sklon dodnes.

Ony české vlastnosti existovaly již ve století devatenáctém, tedy vyvinuly se již dříve, protože již Jan Neruda překládal v souvislosti s Čechy Shakespearovu sentenci every inch a king jako každým coulem posluha.

Václav Černý zase podotýkal, opakuje po hraběti Františku Antonínu Thunovi-Hohensteinovi, místodržícím v Praze: „Čech líbá ruku, nebo je hulvát.“ [Černý 1983]

Jiří Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu píše již v roce 1914: „Čech buď líbá ruku, nebo se chová hrubě… Nejednou slyšíme stesky a vzdechy, jak docela jinak se slouží pod šéfem Němcem než Čechem, který jakožto představený jen pase po příležitosti, kterak by podřízenému dal najevo svoji povýšenost… Domůže-li se který Čech zámožnosti, stává se často nadutým a směšným všemu světu.“ [Landergott].

SEBEHODNOCENÍ

Podle průzkumu z roku 1992 bylo z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, 76 % výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist, jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28 % respondentů, nepřiměřená konformita (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %), lenost (8 %). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17 %), zručnost a smysl pro humor (po 8 %) [Holý].

Na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „99 % Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Ale současně se ani jeden z nich nedomníval, že by do této kategorie patřil (sic). Jako jakési shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům a chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti [Holý].

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž zcela smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci nebo zrádci. I v odborných historických pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o výmysl, o blud neodpovídající pravdě. Petr Příhoda ukázal, že první republika byla autokraticky a nedemokraticky řízena předáky politických stran a prezidentem, že ani česká společnost 19. století nebyla demokratická. Dalším všeobecně tradovaným a nepravdivým nesmyslem je představa, že český národ byl vždy veden vzdělanci [Podiven].

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě vždy zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa již od doby husitské (sic), v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty na světě, na což jsou přehnaně hrdi, byť vše z toho je nesmysl, blud. Že sebe přitom vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí.

Ale svoji kulturnost a vzdělanost považují za vyšší než u všech okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu.

Češi tedy žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, který se ale snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v nejbližším psychiatrickém ústavu. Následkem toho se rádi vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo sdělení, že se zvýšila její kursovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji zlezli, taktéž „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se v novinách objeví titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“.

Jan Hýsek napsal ve Fóru 44/1990: „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím… nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“

V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality… Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“

 

(pokračování)

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (2)

Tomáš Krystlík

 

BYL JOSEF ŠVEJK INTELIGENTNÍ ČLOVĚK, NEBO BLB?

Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni Češi jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé, a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců zásluhou Jungmanna, Palackého a Masaryka, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, avšak ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti.

Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a také zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má zlaté české ručičky, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o Nečeších.

S tím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto nesmí být hloupý. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro některé jiné národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška nejprve v republice ne-vzbudil téměř žádnou odezvu. Povšimli si ho až kritici a čtenáři v Německu, kde pohotově vyšel v německém překladu, a postarali se o jeho proslulost. Pak teprve začal být známý i v Československu. Jenže dodnes se diametrálně liší jeho hodnocení (sic). Celý svět onen román považuje za satiru na chování Čechů, kdežto Češi za satiru (výsměch) na rakousko-uherské mocnářství. Navíc místo toho, aby se Češi českých nectností v onom románu popsaných vyvarovali jako nepatřičných, snaží se z nich udělat cnost.

Romanista Václav Černý o Švejkovi napsal, že „je to člověk bez jediného kladného rysu“.

Literát Jaroslav Durych o Švejkovi soudil toto: „Jest to pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností, národ se v něm bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena jest nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká jest jeho podstata.“ [Brezina]

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vyznačující se všeobecně nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na srovnatelné produkty z Německa, Francie či z Velké Británie. Ale slovní spojení die böhmischen goldenen Hände používané v 19. století v rakouských zemích mocnářství (zlaté české ruce) své oprávnění mělo. Böhmisch znamená český ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat jako český ve smyslu všech obyvatelů Čech. Pořekadlo vzniklo poté, kdy do Vídně a Rakouska houfně přicházeli řemeslníci z Čech, převážně však německého jazyka, protože řemesla byla především doménou Němců Království bohemského. Jejich zručnost místní Němce, tj. Němce alpských zemí (dnes si říkají Rakušané) přímo fascinovala. Úsloví se tedy vztahovalo a vztahuje dodnes k obyvatelům Království Bohemie bez ohledu na jazyk.

Obdobně se vztahovalo ke všem obyvatelům Království bohemského i starší rčení v bavorském a rakouském prostředí böhmisch einkaufen, česky nakoupit, tj. ukrást, protože na tamních trzích ob-čas nezaplatili za zboží [Kořalka 2001]. Třebaže bychom mohli usuzovat, že takto na tamních trzích „nakupovali“ více česky než německy mluvící z Königreich Böhmen, tvrdit to s potřebnou jistotou nemůžeme. Nejistota plyne z faktu, že přiléhající Šumava, Český les, pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy byly osídleny převážně německy mluvícími, takže obyvatelstvo s mateřskou řečí českou mělo na dotyčné trhy dále.

Pro odbytou práci se dnes v Rakousku naopak používá obrat tschechisch gemacht (uděláno po česku), což je zcela jasně vztaženo pouze k jazykovým Čechům, jinak by Rakušané použili adjektivum böhmisch.

Jiří Gruša připomíná, že Rakušané mají též výraz pro nezřízené pití tschechern, což by se dalo přeložit jako čechovat [Gruša]. Ve Vídni je frekventovaný i výraz Bezirkstschecherant, který se dá přeložit jako obecní opilec, doslova: obvodní čechovec, neboť Stadtbezirk je městská čtvrť, městský obvod. 

Václav Černý ve svých pamětech píše, že slovo zmetek se začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo brak, teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–1948), kdy cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý 1983]. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni dodržet kvalitu. Do té doby výraz zmetek označoval nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost.

 

(pokračování)

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME

Tomáš Krystlík

Závist je nejvyšší formou uznání. (Juraj Kukura)

Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou tohoto národa. (Walter Koch, německý vyslanec v Praze o Češích)

KDO JE ČECH?

Češi mají obzvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Vše se odvozuje od národa, viz názvy jako Národní výbor, Národní divadlo, Národní knihovna, Národní muzeum, Národní galerie, Česká národní banka atd. Ne od státu. 

Češi se ještě dnes domnívají, že cikáni, židé, Vietnamci s českým občanstvím i ti již narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, Romové a židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní,“ tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého [Holý]. 

Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Uznávají sice, že se mohou stát občany České republiky, za Čechy je však nepokládají. Dále jsou přesvědčeni, že narodil-li se někdo v Česku českým rodičům, zůstane navždy Čech, i když žije v cizině a má cizí občanství [autorova anketa z roku 2008]. To vše vychází z představy, kterou rozšířil Josef Kajetán Tyl, původně Till, že být Čechem neznamená pouze mluvit česky, nýbrž i patřit k jediné velké národní české rodině. Tak se vědomá národní sounáležitost a soudržnost staly hodnotami češství. Byla to již tehdy a dodnes je naivně a sentimentálně prožívaná představa národní pospolitosti [Podiven].

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“, termíny pocházející a přežívající dodnes z doby obrozenecké, navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. 

Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: první k rodině a druhou k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům (exulantům), kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávali a dodnes očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, českým poměrům. Jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti: „Podívejte se, kam jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“, klasické chlubení se cizím peřím. S velkou nelibostí ale přijímají jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou českých praktik, své domácí, české praktiky pokládají za naprosto samozřejmé, skvělé, ba geniální. Kdo z emigrantů kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství a hlubokého opovržení, coby cizák je zavržen.

Za odrodilce národa se též považuje každý emigrant, který alespoň občas veřejně neprojeví, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Kritici domácích poměrů – a to nemusejí být jen emigranti – se mohou lehce stát zrádci národa. O to dříve, o kolik je jejich kritika ostřejší. 

Všem těmto jevům je netřeba se divit, protože Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno, člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne, nebo dokonce do rodného hnízda kálí, je zatracován.

(pokračování)