Poláci a šoa

Předchozí blogspot pana Marka Lisa vyvolal nesouhlasné výkřiky z řad čtenářů, takže podrobněji.

Velkou měrou se zabíjení židů, zúčastnili i Poláci. V Jedwabnem 10. 7. 1941 Poláci upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní (policja granatowa, tmavomodrá policie, oficiálně: Policja Polska Generalnego Gubernatorstwa, Polnische Polizei im Generalgouvernement) a polští civilisté ubíjeli i jinde židy sami. Polští civilisté však střelné zbraně neměli a tak židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi. Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder 2015]. 

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do vyhlazovacích KZs a do okupovaných území SSSR. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Zmapovat konkrétní svědectví o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou a budou přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků nechce vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942, nedaleko od nově zřízeného nacistického vyhlazovacího KZ Treblinka. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy.“ Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ‚dentisté‘. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena.“ O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy.“

Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela, Poláci volali: „Dej nám svoje boty!“ Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

Po druhé světové válce uplatňovalo restriktivní politiku proti zbylým židům komunistické Polsko. Ze zbylých 180–240 tisíc židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech (zejména v Kielcích v roce 1946) asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (sic) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify. Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek od roku 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (sic), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].

Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018

Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa  8. 4. 2018. http://www.newsweek.pl/polska/spoleczenstwo/jak-polacy-mordowali-zydow-okladka-newsweeka,artykuly,425799,1.html?src=HP_Section_2

Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015

Parlamentní zvůle. Ve jménu většiny proti všem

Marek Lis

 

Rok 2020 byl skutečně oproti těm předchozím ojedinělý a zdá se, že koronavirus tu s námi nějakou donu zůstane a že s ním musíme počítat. Některé důležité události nás obešly, protože jsme museli řešit mnohé komplikace. Ještě před vypuknutím pandemie si Česká republika připomínala sté výročí vydání první československé ústavy, tzv. Ústavní listiny a v tomto roce tak činilo i Rakousko, jejichž ústava z 1. října 1920 (tzv. Kelsenova) je stále v platnosti. Zatímco ta československá se dlouhodobě neosvědčila a bylo třeba experimentovat dál, Kelsenova je v mnoha ohledech inspirativní i dnes. Proč? Vnáší totiž do politických systémů, tak jak je známe z evropských zemí, prvek ústavního soudnictví, tzv. Verfassungsgerichtbarkeit. Toto soudnictví, stojící mimo soudní soustavu, posuzuje právní normy na základě ústavy samotné a lidských práv, v ČR např. na základě Listiny základních práv a svobod. Výnosy těchto soudů jsou definitivní a závazné, neboť vykládají základní státoprávní a lidskoprávní normy, které, jak se vyjádřil i český ústavní soud, nejsou a nemohou být hodnotově neutrální.

 

V hledáčku evropských institucí je (právem) již několik let polský ústavní soud, který je ve srovnání s jeho evropskými protějšky spíše pro srandu králíkům, ale to jen v případě, že v Polsku nežijete. Je téměř skandální, že polská ústava (z roku 1997) umožňuje generovat ústavní soudce dolní komorou parlamentu, tedy sejmem, nadpoloviční většinou všech členů, což se v praxi kryje s většinou, o niž se opírá vláda. Obecně tak lze říci, že soudci nejsou posuzováni dle svého profesního profilu, ale spíše dle politické preference té či které vládnoucí partaje. Stačí, aby se k moci dostala politická strana, pro niž z logiky věci představuje právní stát základní ohrožení jejího politického programu, jímž je udržení se u moci. Story s polským ústavním soudem byla mnohokrát a detailněji popsána v různých médiích a nemá cenu ji rekapitulovat, jde hlavně o to, jak se zachoval ústavní soud v Polsku v posledních měsících.

 

Koncem října po slyšení před plénem ústavního soudu byl vydán judikát, který tvrdí, že provádění interrupcí je prý neshodné s ústavními právy. Samozřejmě, že tato otázka bude vždy kontroverzní a budit emoce. Postoj k ní do značné míry určuje ta která situace té které ženy, případně její světonázorové ukotvení. Budiž. Vláda se tak šikovně vyhnula politické odpovědnosti za toto rozhodnutí a ponechala ho na ústavním soudu, resp. ústavní soud byl zaúkolován stranickým sekretariátem PiS. V řadách voličů, pro něž je důležitější náboženská orientace (lze-li ještě vůbec v případě Polska o náboženství mluvit), si tohoto majstrštyku nevšimnou. Otázka, proč je pro část polské veřejnosti otázka potratů a "ochrany života" tak zásadní, lze jen spekulovat. Jde-li státu skutečně o věci morálky, musí jednotlivcům ponechat možnost volby. Jen s plnou svobodou je možné jednání člověka mravně kvalifikovat. Navíc v době, kdy je potřeba chránit život seniorů a rizikových skupin obyvatelstva před epidemií viru Sars-Cov-2 a kdy stát systematicky v této věci selhává, se jeví judikát ústavního soudu jako dvojnásobně pokrytecký. Ženy za interrupcemi budou cestovat do zahraničí (polské právo život tedy neuchrání), navíc je třeba řešit otázku ochrany života, která je skutečně a aktuálně na pořadu dne.

 

Aby toho nebylo málo, byla Polsku nabídnuta ze strany Německa nezištná humanitární pomoc, kromě jiné i ve formě přístrojů nucené ventilace pacientů zdarma, kterou polská vláda papalášů odmítla. A to tolikrát řve před volbami směrem k Německu (ovšem patrně pro domácí méně vzdělané publikum) o nesmyslných válečných reparacích (nehledě na to, že Polsko je v bilanci v EU čistým příjemcem, nikoli plátcem), aniž by sama uznala Polsko spoluzodpovědným za účast na holocaustu v podobě lhostejnosti polského obyvatelstva vůči osudům osob židovského vodu a rozpoutání 2. světové války. Neustálé stavění se do role oběti, mučedníka a propagandistické šíření tohoto obrazu dává možnost vládě dovolit si vůči obyvatelstvu prakticky cokoli, na druhou stranu diskredituje Polsko jako stát, který je schopný postarat se o vlastní obyvatelstvo v době, kdy je to třeba, a poskytnout mu veškerý servis efektivního demokratického a právního státu.

 

Jak si to všechno vysvětlit? Polsko je přece střední Evropa, jak by mohl někdo namítnout. Taková námitka by vyžadovala několik misálů poznámek pod čarou. Ve zkratce snad lze říci, že voličstvo strany Právo a spravedlnost (PiS) a její program do značné míry kopíruje, resp. derivuje nacionalismus ruský a přetváří ho ke svému obrazu. Politická kultura polské elity v Říšském sněmu ve Vídni (Agenor Gołuchowski, Alfred Potocki) je asi definitivně zničena či nebyla dostatečně rozvinutá.

 

Zaštiťování se většinou obyvatelstva či tou parlamentní vůči jiným kontrolním orgánům je typické pro východní oligarchie, nikoli projevem evropské parlamentní demokracie. Terminologicky se jedná o parlamentní zvůli, která se ve výsledku obrátí proti všem. Otázka je, zda si toho u nich někdo všimne. 

Pane Putine, Polsko udělalo dobrou práci za vás. Můžete si gratulovat. Klíče si vyzvedněte u taváryšče Kaczyńskiego. 

Cvičí vůbec někdo české policajty, hasiče a řidiče záchranek jak jezdit s modrými majáky a se sirénou?

Tomáš Krystlík

 19. 11. 2020 se možná stane památným dnem – o umění řidičů Policie ČR se na vlastní oči mohla přesvědčit cizina při havárii policejního hlídkového vozu pár kilometrů za hranicí v saském Großschönau.

Ale to je jen jakási imaginární špička ledovce vyčnívající nad hladinu. Česká média pravidelně hlásí havárie aut policejních, hasičských nebo záchranné služby, relativně často s těžce raněnými a mrtvými. Zejména přicházejí o život nemocní v sanitkách a sedící na místě spolujezdce, kteří zřejmě nebývají připoutáni. Za tři měsíce bývá v ČR víc takových případů, než takových případů v Německu za tři desetiletí. V čem to asi může být? 

Určitě ne v pravidelných ročních kurzech a přezkušování profesionálních řidičů. Jenže zřejmě nikdo neučí řidiče vozidel s absolutním právem jízdy praktickým dovednostem při jízdách vyšší rychlostí s majákem a sirénou v běžném provozu. Kdyby tomu bylo naopak, nejezdili by policajti, záchranky jako prasata. První jejich prohřešek: spoléhají na absolutní přednost v jízdě jen se zapnutými modrými majáky, přičemž zákon předepisuje, že pro absolutní právo jízdy musí být zapnuta i siréna. Dále dojde-li k nehodě s jiným vozem, že bude vina českými soudy vždy přičtena protistraně. Ale to je naprosto scestné. Západoevropští policajti, sanitky, hasiči mají právo absolutní přednosti jízdy, ale nesmějí však způsobit nehodu s jiným vozem. Pokud k ní dojde, je soudem posuzována i míra jejich zavinění. To je v Česku neznámé. Vina padá na vůz zapletený do havárie. Samozřejmě, pokud není účastníkem nehody další auto, nezbývá českému soudu nic jiného než posoudit míru zavinění řidiče vozu s modrým světlem.

Prostě a jednoduše: policajti, řidiči záchranek a hasičských vozů nedovedou jezdit v režimu absolutního práva jízdy.

 

Češi jen vykrádali německá auta. „Samet“ nachystala StB. Češi, posloužili jste, říká historik Krystlík

 Václav Fiala

 

Při vzpomínkách na 17. listopad zapomínáme, že jeho největší chybou bylo pokračování komunistických zákonů ještě dlouhou dobu po „sametové revoluci“. I její název je protimluv, ostatně podle historika a publicisty Tomáše Krystlíka něco takového jako něžná revoluce neexistuje a svědčí to o tom, že puč připravila tehdejší Státní bezpečnost. A Češi se tak zmohli jen na vykrádání odstavených východoněmeckých automobilů, které tu zanechali občané NDR, kteří opravdu jen „s holými zadky“ utíkali na vytoužený Západ…

 

Při vzpomínkách na 17. listopad – může být podle vás „revoluce něžná, sametová“? Není v tom trochu protimluv?

 

Nejen trochu, nýbrž zcela, je to contradictio in adiecto – protimluv v přídavném jméně. Takže to byla buď revoluce, nebo něco něžného, sametového, ale ne revoluce. Člověk, který toto spojení vypustil do světa, chtěl vyjádřit, že obyvatelé ČSSR docílili zvratu režimu bez krveprolití a násilí. Jenže vše ukazuje, že to byla jen inscenace I. správy Sboru národní bezpečnosti, což byla československá rozvědka, kde československá veřejnost, zejména 17. 11. 1989, hrála jen roli neplacených statistů.

 

Chybně. Omítáme si uvědomit, že obyvatelstvo ČSSR jen posloužilo estébákům vytvořit nátlakovou skupinu na Jakeše a spol. v KSČ, aby se neodvážili násilím vrátit ČSSR do předlistopadového stavu. Většině estébáků v I. správě bylo již na začátku roku 1989 naprosto jasné, že Československu hrozí východoněmecký scénář – státní bankrot – pokud něco proti tomu sami nepodniknou. A podnikli: Zifčák, nasměrování demonstrujících na Národní třídu, jejich zbití, Šmíd a odvysílání podvržené zprávy o jeho smrti Svobodnou Evropou v Mnichově. Nikdo ze skalních komunistů pak nemohl žádat násilný návrat k předlistopadovým poměrům. A bylo to.

 

Občanská společnost podle Václava Havla je podle některých lidí přežitá. Je to tak?

 

Aby někdo v nějakém státě byl společensky aktivním, nepotřebuje k tomu nic, ani teze Václava Havla. Jedinou nezbytnou podmínkou je, že nesmí být za své veřejně projevené názory státem perzekvován. Jenže jakákoliv společenská či politická občanská aktivita v daném státě je určována úrovní politické kultury v zemi – a ta je v ČR téměř nulová. Politici důvodně podezřelí z nekalých činů abdikují v zemích s nenulovou politickou kulturou až do vyjasnění své viny nebo neviny policií a soudy. Bureš… nedivme se pak, že absencí politické kultury jsou politické a společenské aktivity v Česku i mnohdy přehnané, často mylné, což budí dojem, že jde o aktivity přežité. Na Západě existují četné nadace starající se o politickou gramotnost obyvatelstva a s tím spojené neustálé zvyšování jeho politické kultury, kdežto v ČR tak nečiní vůbec nikdo.

 

Možná zapomínáme, že již nějaký čas před 17. listopadem bylo tehdejší Československo zaplaveno trabanty a wartburgy a že občané NDR stanovali v zahradě západoněmecké ambasády v Praze…

 

Události z doby před třemi desetiletími se nám vlivem času znejasňují, vymazávají z paměti. Což je přirozené. Na druhou stranu ale neznám nikoho, kdo by si v době, kdy vzpomínky na to byly ještě v dobré paměti, plně uvědomil rozdíl v počínání Němců z NDR a Čechů. Východní Němci se vzdali veškerého svého majetku a šli téměř doslova s holými zadky za svobodou. U Čechů by to obdobně znamenalo hromadný odjezd například do Budapešti a tam lézt přes ploty vyslanectví západních států a žádat o politický azyl. To ne prosím! Češi nejdříve vykradli opuštěné trabanty a wartburgy, odmontovali z nich, co se dalo. Po čase byli nalákáni na Národní třídu, pak vrchnost nevydržela morální tlak a podvolila se, upustila od návratu k předlistopadovým poměrům a oni si zazvonili klíči na již povolené demonstraci.

 

Přebíjí covid jak současné kauzy, tak i právě vzpomínku a odkaz 17. listopadu?

 

Pokud se všechna česká média dnes chovají jako bulvární, tj. neustále se od března předhánějí v negativních zprávách o šíření covidu-19 z celého světa, a přidáme-li naprosto hloupé kroky české vlády proti epidemii SARS-CoV-2, nelze nic jiného očekávat.

 

Ví vůbec dnešní mládež, kdo to byl Jiří Dienstbier, Zifčák, Štěpán nebo třeba Karel Kryl či Erich Honecker nebo Michail Gorbačov...?

 

Proč by to měla vědět, když v 6. třídě většina žáků netuší, kolik má vlastně člověk ledvin a jejich rodiče na třídní schůzce tvrdí, že to vědět nemusejí, neb k tomu mají internet?

 

Které kroky po listopadových událostech byste označil jako fatální pro budoucnost?

 

To, že nebyly zrušeny zákony z komunistické éry in toto a nahrazeny vyspělými zákoníky ze zemí kontinentálního práva – z Rakouska, ze Švýcarska, SRN nebo i z jiných. Češi se mylně domnívali, že něco vymyslí lépe než všichni na světě, a vrhli se sami do novelizací a tvorby zákonů a zákoníků navzdory tomu, že museli vědět, že zákoníky vznikají, pokud mají být kvalitní, desítky let! Výsledek? Dnes se v českých zákonech nevyznají ani advokáti, jednotlivé zákony jdou svými paragrafy často proti sobě. Přitom zemí, které si nechaly jen přeložit cizí zákoníky a integrovaly je do vlastního právního systému, je dost.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesi-jen-vykradali-nemecka-auta-Samet-nachystala-StB-Cesi-poslouzili-jste-rika-historik-Krystlik-644210

Měla být vyvozena odpovědnost za komunistickou éru?

Tomáš Krystlík

Tato otázka zůstává v článcích k výročí událostí 17. listopadu 1989 nezodpovězena, i když je zřejmé, že odpovědnost za bolševickou éru v Československu vyvozena být měla, aby tím byla potvrzena zločinnost komunismu.

 Málokdo z čtenářů je s to si vybavit, co všechno s sebou přinášel komunismus nebo internacionální socialismus sovětského typu. Není to však zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce až do roku 1989 s přestávkou v létech 1939–1945 nejdříve péči Edvarda Beneše, pak komunistů se v Československu jako v jediné zemi Evropy (!) tajily zločiny komunismu.

První, co ztratilo hned v prvních letech bolševického panství cenu, byl lidský život. Mladíci v Čece (Čeka, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější bylo, že slečny byly takovými nabídkami potěšeny a často je přijímaly.

Výňatek z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

Další příklad. Krasnodarský mlýn na maso. Odsouzeného k smrti za politický delikt zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se řítil na dno do vodou poháněného mlýnku na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda do Kubáně. I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU (sovětské tajné služby, před ní GPU) trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži (PAAA, Handakten Ritter 29, Russland, 20. Juli 1941). Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uvedeno, „že ve své době zde zřejmě byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

O politickém teroru a hladomorech, které stály jen v SSSR život několik desítek milionů lidí, jako o průvodních jevech komunismu snad není třeba se zmiňovat. Výše uvedené muselo být po celou dobu existence Komunistické strany Československa alespoň rámcově známo alespoň všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. Museli si být vědomi, že zavedení komunismu v Československu bude mít za následek obdobné jevy, protože ty vyplývají z podstaty komunistického systému. Českoslovenští komunisté prosazující nelidský režim ve své vlastní zemi se tím stali prachsprostými spolupachateli, zločinci.

Co tedy s československými komunisty po změně režimu na přelomu let 1989/1990? Popohnat před soudy a pokusit se odsoudit více než milion členů KSČ? To bylo při stavu československé justice nereálné, což se později potvrdilo počtem odsouzených bolševiků, které lze na prstech spočítat. Navíc, kudy měla vést mezi vysoce postavenými komunisty a běžnými členy hranice trestní odpovědnosti za vytvoření a udržování zločinného režimu u moci?

Navrhoval jsem tehdy řešení, které dodnes má své opodstatnění, ale nemaje za sebou hlásnou platformu, byl jsem oslyšen. Všechny žijící členy KSČ i ty, kteří pozbyli své členství vyloučením nebo vyškrtnutím, a taktéž všechny kandidáty k datu 17. 11. 1989 doživotně podrobit dani z příjmu ve stejné výši jako byly členské příspěvky KSČ, tj. 4 %. Zlo by bylo touto cestou nejen pojmenováno, nýbrž žijící viníci konkrétně označeni, byť jejich trest by to byl spíše symbolický.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Mela-byt-vyvozena-odpovednost-za-komunistickou-eru-644410

 

Cožpak jsou v české vládě samí blbci?

Tomáš Krystlík

 Poslední opatření potvrzují, že nikdo z české vlády není schopen racionální úvahy. Když se ministři dohodli, že přikáží zavřít obchody s potravinami o nedělích a omezí jejich otevírací dobu ve všední dny 20. hodinou, mohli s jistotou očekávat přecpané obchody i to, že lidé mohou začít panikařit a skupovat trvanlivé potraviny. Zamyslel se někdo z české vlády nad tím, kdy se více lidí nakazí Covidem-19? Zda když budou nakupovat celý týden, i v neděli, a v nepřeplněných obchodech, nebo v obchodech nacpaných zákazníky (zvýšení jejich počtu o cca 40 %) a otevřených pouze ve všední dny a kratší dobu? Vysvětlení, že vláda chtěla zabránit z epidemiologického hlediska nedělním cestám za nákupy, aby se lidé tolik nenakazili v dopravních prostředcích, je přímo směšné!

 Tím to ale neskončilo. Čeští ministři se zřejmě zalekli návalů v krámech, které sami vyvolali zkrácením prodejní doby, a rozhodli se to napravit ještě idiotštějším opatřením platícím od 18. 11., že na každého zákazníka musí zbýt alespoň 15 metrů čtverečních prodejní plochy. Je jasné, že se to neobejde bez velkých front čekajících před obchody. Odhaduje se, že dlouhé čekání odradí přes 20-30 % lidí od nákupu potravin. Až jim dojdou potraviny, lze očekávat, že vezmou obchody útokem. Tím, že návštěvnost obchodu se technicky omezí odstraněním většiny nákupních vozíků, se nic nevyřeší, protože neexistuje povinnost vléci s sebou po krámě nákupní vozík nebo košík. Existuje jen povinnost vyložit vybrané zboží, třeba i z kapes, u pokladen na pás za účelem jejich zaplacení. Jestliže ochranka nebo policajti budou bránit ve vstupu bez vozíku nebo košíku, může velmi brzo dojít na brachiální násilí lid versus stát.

 Lidé si tedy během čekání ve frontách, než je vpustí do obchodů, úspěšně vymění SARS-CoV-2, přičemž důležitá bude délka vystavení (expozice) alepoň dvě desítky minut. Vláda tedy zcela opomněla přenos viru během dlouhého stání ve frontách. Idiotismus? Jistě! Stačí se sám sebe zeptat proč česká vláda ono pravidlo 15 m² plochy na osobu nenařídí též v prostředcích veřejné dopravy a na pracovištích. Že to nejde? Ano, nejde, ale jaký význam má potom pro nákazu Covidem-19 předepsaná minimální prodejní plocha pro jednoho zákazníka, když člověk na pracovištích pobývá každý den po nesrovnatelně delší dobu v blízkosti lidí na mnohem menší ploše?

 Další vládní nesmysl hned následoval. Vrchnost milostivě prodloužila prodejní dobu krámů do 21. hodiny. Jenže již předtím zakázala noční vycházení od 21 h do 5 h ráno. Takže, kdo nakoupí těsně před zavírací hodinou, tak bude pokutován, protože se s nákupem nedostane včas domů. Ostatně zákaz nočního vycházení je též zcela nesmyslný. Nezabraňuje soukromým nočním večírkům – stačí se na místo konání pod nějakou střechou dostavit před 21. a odejít po 5. hodině.

 Blbost českých ministrů podtrhuje fakt, že vláda stejným opatřením povolila milostivě otevřít kadeřnictví pro psy a kočky. Pro lidi však zůstanou zavřena.

 

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cozpak-jsou-v-ceske-vlade-sami-blbci-644345

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 4

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

PRVNÍ BISKUPOVÉ V ČECHÁCH

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.

Pokřtění většiny obyvatel dnešního Česka se dělo hlavně ze Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru latinsky jako v celé Evropě, a přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, do kterých měli misionáři odejít. Misionáři nepřinášeli jen víru, kulturu a vzdělanost Západu, ale také znalosti např. o pěstování ovocných stromů a o používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha (respektive sídliště na jejím území) byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, běžné byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí. Jaké mravy musel mít potom prostý lid? [Rádl]

První biskup na území Prahy byl Němec Dietmar (Thietmar, Dětmar), pocházející z Magdeburku, tehdejšího centra slovanské mise, mluvící též českým dialektem slovanštiny, druhý byl jazykově Čech: svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm Němců (jazykově) a deset Čechů (jazykově). Obecný lid byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně nestálo proti sobě němectví a slovanství (češství), nýbrž církev východní a západní. Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl [Rádl].

Literatura:

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-4/

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 3

 Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.
ŘEKOVÉ COBY „SLOVANŠTÍ VĚROZVĚSTOVÉ“
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.

V roce 862 si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, dnes Istanbul). Konstantin (řeholní jméno Cyril), Metoděj a je doprovázející skupina pomocníků, přišedší na Moravu v roce 863, byli Řekové, dovedli ale mluvit a psát jimi vytvořenou umělou liturgickou řečí – staroslověnsky. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové podporující nacionální aspirace Čechů proti Němcům, kteří se do českých zemí tlačili od západu, přinášejíce s sebou křesťanství, je mýtus. Tehdy se jednalo o počínající rozkol mezi východní a západní církví, o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně území mezi Dunajem a Drávou, na západě včetně dnešní Vídně a až po dnešní Štýrský Hradec /Graz/), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (zemsky, nikoli národnostně) biskupů, tehdy biskupů Říše (východo)franské, jmenoval Metoděje arcibiskupem.

Hlavní důvod povolání Cyrila a Metoděje na Moravu byl ale mocenský. Předáci rodových klanů, stejně urození a bohatí, se knížeti nechtěli příliš podřizovat. A tak křesťanská víra napomáhala, aby se i oni smířili se skutečností, že od nich panovník může vybírat daně, soudit je, jim vládnout. Církev legitimizovala výlučné postavení vládnoucí dynastie, církevní hierarchie pomáhala nastolovat stabilnější systém světské vlády. Mojmírovci požádali tedy o vlastního biskupa, aby si tím zvýšili autoritu své knížecí moci. [Kuncová]

Křesťanský vliv na Slovany v Česku zprostředkovávala západní církev latinským liturgickým jazykem hlavně z diecéze v Pasově (Passau) v dnešním Bavorsku, ale i z Itálie a pobřežních dalmátských měst, posléze i východní církev prostřednictvím Cyrila, Metoděje a jejich skupiny umělým liturgickým jazykem slovanským, staroslověnštinou psanou hlaholicí, taktéž uměle jimi ad hoc vytvořenou. Mimoliturgická misie a kázání byly i ze strany bavorských kněží v západoslovanském dialektu (sic), respektive byly do něho tlumočeny pomocí tlumočníků, nicméně se v českých historiografických pojednáních často vyskytuje nesmysl, že tito kněží mluvili k lidu v jemu nesrozumitelném jazyce, latinsky.

Staroslověnštinou vytvořenou Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem se ale nikde na světě nemluvilo, ani nepsalo (sic). Její slovní zásoba byla sice převážně slovanská, slovanské byly i flexe a odvozování slov pomocí předpon a přípon, nicméně to byl jazyk uměle vytvořený pro církevní a literární potřeby. V každém případě se čeština nevyvinula z této staroslověnštiny, které slovanské obyvatelstvo českých zemí v podstatě rozumělo, nýbrž ze západoslovanského nářečí.   

Emanuel Rádl píše, že slovanští věrozvěstové neměli jiný zájem než šířit sympatie k církvi východní a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili – společně s tvrzením, že čeština se již tehdy vyrovnala latině – podsunout až čeští národní buditelé a nacionalisté v 19. století [Rádl].

U biskupů se znalost místního jazyka nevyžadovala, západní církev vycházela z toho, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli slovanští věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky.” [Rádl] Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanský jazyk jako liturgický jazyk, ale zakázal jej, jakmile ohrozil jednotu církve. Liturgickým jazykem se v českých zemích opět stala latina, která plnila i funkci psaného jazyka.

Cyril a Metoděj východní křesťanský ritus, kulturně slabý, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho následovníky z východní církve vypověděli ze země.


Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za
vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-3/