České dějepisné lži je nutné neustále potírat

Tomáš Krystlík

Příkladem budiž lež novináře Jana Gazdíka z MfD o vyhánění ze Sudet v roce 1938, že „v deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů“ (Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. Mladá fronta Dnes, 13. 12. 2008). Asi si představoval, že kdo to nestihl, byl dne jedenáctého za ranního úsvitu zastřelen. Vyvrátit tento nesmysl, který prý měl Gazdík od jednoho českého historika, bylo pro mne snadné, stačilo poukázat na skutečnost, že více než 800 000 Čechů v odstoupených územích nežilo. Gazdík se v MfD veřejně omluvil.

V poslední době se objevily 29. 8. 2013 v Literárních novinách 35/2013 opět další grandiózní české lži a to v interview Oty Řebouna s historikem Michalem Sejkem nazvaném Mnichovu předcházel Grundplanung (www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/15700-mnichovu-pedchazel-grundplanung#josc11142) o programovém memorandu Sudetoněmecké strany údajně z roku 1938. Račte si přečíst alespoň jeho část zveřejněnou v internetu. Dopsal jsem redakci, že chci na nesmyslná tvrzení pana Sejka reagovat, dostal jsem prostor 3000 znaků. Zda moji reakci zveřejnili, nevím, zde je:

Je pozoruhodné je, že o Grundplanungu O.A. nejsou zmínky v dalších dokumentech, žádný k němu neodkazuje. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, není. Grundplanung O. A. není datováno, podepsáno, není uvedeno, kdo, kde je měl podepsat, bez doušky, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost. Pro dějepisce nanejvýš varovné signály.

Poprvé byl jeho text téměř celý publikován Václavem Králem až začátkem 60. let. Dnes je ve fotokopii v internetu (www.fronta.cz/dokument/sudetonemecka-strana-grundplanung-1938). Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše německy psané nebo tištěné vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, takže dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Velmi podezřelá je okolnost, že ho nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní, ke kterému se svým textem přímo nabízí, a že do konce 20. století nebyl zveřejněn kompletní.

Píše se v něm: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona „die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze“ neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého zanikla roku 1806 a Německo se pak sjednotilo jako Německá říše až v roce 1871. Takovou věc zná každý Němec, pan Sejk nikoliv.

Dále se v něm řeší říšské geopolitické problémy, které se sudetských Němců netýkaly: „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ Pan Sejk neví, že Hitler hodlal až do mnichovské dohody, která mu v tom zamezila, vojensky rozbít celou ČSR - a to je u historika na pováženou. Další věci jsou v ostrém protikladu s míněním vedení SdP: „bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“, „sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“. Nereálně zní i plánování německých osídlení podél budoucích průplavů Odra-Labe a Odra-Dunaj a dálnic (zejména Vratislav-Brno-Vídeň), protože o tajných říšských stavebních vizích Sudetoněmci nemohli nic vědět. Tato představy jsou pouze říšskoněmecké, které byly zavedeny až po zániku SdP. To jsou další indicie svědčící pro podvrh.

Z věty: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje (Petržalka) připadne Německé říši“, je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938. Další věta: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, např. Kramářem“, vymezuje jeho vznik do 26. 5. 1937, kdy Kramář ještě žil. Větu o Kramářovi V. Král nezveřejnil. Proč asi? A máme v ruce nezvratný důkaz, že Grundplanung O.A. nemohlo vzniknout, aniž by se nejednalo o podvrh - muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938. A to nelze.

I historik musí uvažovat, než něco vypustí z úst.

Politika ČSR proti národně socialistickému Německu

Tomáš Krystlík

Téma je to na disertační práci, takže pro účely blogspotu se omezme na jediný příklad a to na zákon č. 131/1936 Sb. z. a n. o obraně státu ze 13. 5. 1936. Jím se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa, přičemž obzvláště pozoruhodné je, což čeští historici vesměs opomíjejí, že Německo v té době NEMĚLO úmysl Československo napadnout. To nastalo až 5. 11. 1937, více než rok později, kdy Hitler ve své první tajné řeči prohlásil, že ve vhodné mezinárodní konstelaci vystoupí proti ČSR vojensky.

Protiněmecké zaměření zákona však eskalovalo stávající národnostní konflikt i mezinárodní situaci a bylo jedním z důvodů, proč Velká Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera. Zákon o obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem: „Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p.“

Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti, jež byly stanoveny značně širokým výčtem, a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že „úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou", bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.

Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože se v zákoně uvádělo: „Právoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.“

V praxi zákon umožňoval v pohraničním pásmu, kde žilo 85 % československých Němců, 95 % Maďarů a prakticky všichni Poláci, zabavovat nemovitosti včetně budov, vojsko rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o udělování živnostenských licencí, o telekomunikacích atd. Prvorepublikovými zákony značně omezená samospráva obcí byla tímto zákonem de facto zlikvidována. V případě zabavování nemovitostí říšskoněmeckým státním příslušníkům a jejich propouštění z práce v českých podnicích pohrozila promptně německá vláda československé, že bude totéž aplikovat v poměru jedna ku jedné u československých státních příslušníků v Německu. Československá vláda se zalekla a téměř všechna již vynesená nařízení podle tohoto zákona vůči říšskoněmeckým osobám odvolala. Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení, které ze strany Německa tehdy neexistovalo, přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již po tolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem. Protože Německo v květnu 1936 vůbec nehodlalo vojensky vystoupit proti Československu, teprve až od 5. 11. 1937, byl zákon o obraně státu jen prostředkem dalšího šikanování národnostních menšin, nebo projevem agresivní politiky ČSR vůči okolním státům, nebo obojím.

Hitler vyslovil poprvé svůj úmysl při vhodné mezinárodní situaci napadnout Československo ve své první z tajných řečí až 5. 11. 1937 (viz tzv. Hoßbachův plán v minulém blogspotu). Ani mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku neuvedl pro úmysl napadení ČSR starší datum. Jako důvod pro připojení Rakouska a přepadení ČSR udal Hitler získání životního prostoru a větší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého lidu a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši“.

Falšování dějin spojenci

Tomáš Krystlík

Do moderních dějin téměř všech evropských států, hlavně do výkladu historie německého nacionálně socialistického státu je nutné zakalkulovat i spojeneckou cenzuru, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí.

Jako typický příklad poslouží Ribbentropův záznam z přijetí polského vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně zveřejněný za pár měsíců, začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP v redakci spojeneckých historiků chybí. Cui bono, je jasné, navíc je zřejmé, že žádný další dokument nemůže dokázat, že takový výrok polského vyslance v rozhovoru nepadl. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939. To se nestalo.

„Správný“, tedy spojenecký výklad německé historie byl do budoucnosti zajištěn článkem 7, odst. 1 předávací smlouvy (Überleitungsvertrag) z roku 1954, který zavazoval, že „německé soudy a úřady musí nakládat... se všemi rozsudky a rozhodnutími“ norimberských procesů „coby právoplatnými a právně účinnými ve všech ohledech“. K rozhodnutím norimberského soudu patří též „zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky a vedoucích k druhé světové válce obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů, přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 a 20 statutu norimberského vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti důkazům obhajoby. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly znovu písemně potvrzeny německou stranou v září 1990 při podpisu 2 plus 4-smlouvy. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu a úřední texty se musely a musí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes řídit.

Mechanismus, jak se spojenci upravené dokumenty s dopsanými nebo vynechanými pasážemi staly pomocí článku 7, odst. 1 předávací smlouvy z roku 1954 „nezpochybnitelnou pravdou“, demonstrujme na tzv. Hoßbachově protokolu. První z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na konferenci nejvyšších velitelů třech branných složek Německa o vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, kde měl zjevit své agresivní válečné cíle, zaznamenal v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat a konference byla supertajná jen se šesti účastníky, Hitlerův adjutant z Wehrmachtu plukovník Friedrich Hoßbach a v rukopisném originálu předložil pak své memorandum vrchním velitelům, kteří je po přečtení vrátili do archivu. V norimberském procesu se ono memorandum ale objevilo ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl, vypověděl však v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“. Tedy vcelku, nikoliv v detailech. Hitlerův adjutant z Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u norimberského tribunálu v roce 1946 poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém strojem psaném memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování vůdce“. Velkoadmirál Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl a taktéž odmítl výslech Friedricha Hoßbacha soudem. Následkem onoho výše zmíněného článku předávací smlouvy převzatého do 2 plus 4-smlouvy z roku 1990 se s nejvyšší pravděpodobností spojenci upravená kopie, obsahující kromě pravdy i nepravdy a vynechávající některé Hitlerovy výroky, stala z moci úřední pravdou pravdoucí.

Německé dějiny po druhé světové válce spojenci dezinterpretovali mnohdy i přímo. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existovalo sedm záznamů, žádný těsnopisný a některé z nich podsouvaly Hitlerovi značně vulgární výroky. Hitler měl v něm generalitu seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii. První strojopisný záznam, než byl předložen norimberskému soudu, byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem rozdán ještě před projednáváním tribunálem ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik nehorázných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní prostředek zamítnut: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž fyzické zničení nepřítele... Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno Němci... Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním momentě s nějakými návrhy a změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu budu muset před očima fotografů nakopat do břicha... Zda tomu svět uvěří, je mi u prdele...“ Autor tohoto zápisu k tomu zaznamenal, že Hermann Göring pak po Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce na něm tančil. (Göring ale, jak známo, patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení s Ernstem von Weizsäcker a Konstantinem von Neurath k nejvýznačnějším holubicím, chtěl zachovat mír.) Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu Hitlerovy řeči tisku jako technickou chybu, za nedopatření. Britové ale převzali tento záznam odmítnutý tribunálem a zařadili jej jako důkaz zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční politiky). Odtud se lži rozšířily do světa. 

Soud pak sáhl po dalším zápisu oné Hitlerovy řeči, který by psán přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém stroji, papír neměl hlavičku, byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení, nebyl podepsán. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako soudem zavržený první záznam. Soud to ignoroval a záznam přitěžující nejvyššímu velení německých branných sil přiřadil k důkazům.

Další záznam oné Hitlerovy řeči pořídil generáladmirál Hermann Boehm. Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy výroky v prvním i druhém zápisu - že je nevyřkl nebo takovou formulaci nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Nic o zničení Polska včetně jeho obyvatelstva, ani o „sviňácích“ Hitler podle něj nepronesl. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby, byl soudem zaregistrován pod označením „Raeder Nr. 129“ v denním protokolu norimberského tribunálu, ve vydaném doslovném záznamu z procesu chybí.

Budou volby, ale k čemu?

Tomáš Krystlík

Od každých voleb se očekává jistá změna společenského klimatu, politiky a stylu vládnutí. Co z toho lze v Česku očekávat? Odpověď zní: nic! Ke změnám nedojde, obyvatelstvo země se bude dále brodit všude přítomnou korupcí, obklopeno rozkrádáním z obecního a státního majetku bez jakýchkoli zábran.

„Jak to, že k ničemu“, mohou se ptát optimisté, „vždyť stačí dosadit do parlamentu, vlády a do partají nezkorumpované lidi, kteří přivodí kýženou změnu.“ Odtažmo od toho, zda by se dalo dohromady tolik schopných čestných lidí ochotných nastoupit do vysoké politiky, je tato představa nereálná. Korupční vazby do české společnosti natolik penetrovaly, že oni čestní, povolaní do politiky budou za rok zkorumpováni a ti, kteří se nepodvolili, budou z ní vytlačeni. Má snad někdo jiný reálný odhad?

Zbývá jen otázka, co je tohoto stavu příčinou. Ať to rozebíráme z jakékoli strany, jsou to vady české společnosti, které jsou tak zakořeněné, zažrané Čechům pod kůží, že změnu je možné očekávat až za několik generací. Nejsou to chybné vzorce chování z doby komunismu, vše se odvíjí již od 19. století. Palackého doktrína z roku 1848, že české země patří výhradně česky mluvícím obyvatelům společně s aktivitami národních buditelů se promítla ještě před poslední třetinou 19. století do přesvědčení, že rakouský stát, kterého byly české země součástí, není jejich, že se jedná o vládu cizáků nad Čechy. Tedy, že je dovoleno takovému státu škodit, neuznávat jeho zákony a nakonec i ničit, zcizovat jeho majetek, což promítnuto do místních poměrů znamenalo majetek obecní. Málokomu docházelo, že si tím škodí také sami sobě, protože je to i jejich majetek. Za dvacet let první republiky se Češi se svým státem nestačili identifikovat a přestat s rozkrádáním (Viktor Dyk: „Kradu, kradeš, krade, kradem pod tím pražským hradem, na to je ta republika tatíčka Masaryka!“) a další režimy k nápravě neposkytovaly příliš příležitosti, spíše naopak. Se svým státem se tedy mohli naplno začít identifikovat až po roce 1990. Jenže, co se nestalo: zákony a předpisy se i nadále obcházejí, krade se ze státního, obecního. Kdo nevěří, ať se podívá na poměry na českých silnicích, kde se neustále uplatňuje neúcta k vlastnímu českému silničnímu zákonu. (Ono je to složitější, protože podle okolností se v českých řidičích snoubí vlastní neukázněnost a ignorace zákonných předpisů s jejich rigidním vyžadováním od druhých.)

Druhý faktor, který působí dodnes, je společenský status úřednictva z rakouského mocnářství zdeformovaný poměry v první republice. Úřednictvo mocnářství požívalo společenskou úctu - projevovalo se to i v květnatých titulech úředníků, které se přenášely i na jejich manželky a to i v meziválečné republice (např. „paní vrchní tajná ministerská radová“). Jenže rakouští úředníci v českých zemích, ač ovládali češtinu, byli většinou anacionalističtí a nový stát je po roce 1918 z jejich míst vytlačil. Vznikla velká potřeba nového úřednictva z řad jazykových Čechů. Avšak tolik Čechů s předepsaným vzděláním a praxí nebylo a tak se na místa začali dosazovat nevzdělanci. I velký přítel Čechů britský diplomat Bruce Lockhart, který se naučil perfektně česky, říkával, že „Češi jsou synové kočích a služek“. Nu, a podle toho to také vypadalo. Noví úředníci byli zákonitě náchylnější korupci a ke zdůrazňování svého společenského statutu než staří. Když se stačili jakž takž zapracovat a zvyknout si na své postavení, přišla první čistka za druhé republiky 1938-39. Německá okupační moc příliš do personálních záležitostí českého úřednictva nezasahovala, další čistka přišla v roce 1945, 1948, 1970, 1990. V ČR se nyní čistky v řadách úředníků konají v souladu s termíny voleb - nový přednosta úřadu (ministr) vyhází osazenstvo a dosadí si vlastní lidi, kteří většinou požadovanou činnost neumějí a ani se ji nestačí za legislativní periodu naučit. Jediné, co ovládají, je pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří se k úřadu obrací. K tomu je úředník náchylný vždy, nezná-li dostatečně materii, o které má rozhodovat. Také čeští úředníci dosud nepochopili, že jsou v úřadě kvůli lidem a ne naopak.

Třetí faktor. Korupce ve státní správě není specialitou českého státu po roce 1993. Již za první republiky byla korupce na nejvyšší úrovni minimálně stejně rozšířena jako dnes, avšak na nízké úrovni, například dárky ošetřujícím lékařům, nebyla. Korupce na nízké úrovni je důsledek dlouholeté éry nedostatku - zde by se dala klást vina bolševickému režimu. Lobby bylo za první republiky hodně, stejně jako dnes: dřevařská (dopravní náklady z poslední slovenské železniční stanice byly poloviční než z první podkarpatskoruské o pár kilometrů dál), pícninová (pro armádní koně, takže důsledkem toho byla armáda byla nedostatečně pancéřovaná a motorizovaná), betonářská (pevnosti), lihová, cukrovarnická a podobně. Tajné finanční fondy Beneše a Masaryka se staraly i o vhodné řízení státu, stát se řídil i informacemi od rozsáhlé udavačské sítě Hradu a ministerstva zahraničí. Odpůrci Hradu byli umlčováni dokumenty z ukradeného říšského (vídeňského) policejního archivu (dva plné železniční vagony). Ten sice musela ČSR Rakousku vrátit, ale po vyhodnocení dokumentů a jejich překopírovaní.

Čtvrtý faktor: český sklon k represi a k pozitivnímu výkladu práva se vyvinuly za první republiky, kdy se hledalo, jak by Češi, coby menšina v mnohonárodnostním státě, co nejlépe mohli obejít mezinárodní smlouvu o ochraně menšin a využít vnitrostátní zákony proti národním minoritám. Úřady a pojišťovny dnes rozdávají penále na každém kroku, zdravotní pojišťovny zákeřně čekají, až penále dostoupí alespoň 150 % dlužného pojistného. Proč tak neučiní po druhé nebo třetí neuhrazené pojistné splátce bez penále? Stejně jim to vyhodí na stůl počítač. I za opožděné odevzdání přiznání daně ze mzdy následuje penále. V Německu se strhne jako penále za rok opožděného přiznání daně 4 % z částky, kterou má berní úřad vracet daňovému poplatníkovi, za další roky po dalších 4 %. Pozitivní výklad práva, tj. přesné lpění na liteře zákona odrazuje soudce od vynášení rozsudku podle práva zvykového, protože jejich rozsudky smete nadřízený soud s nevzdělanými soudci se stolu.

Něco se dá omezit zákony o financování politických stran a o kariérním postupu úředníků. Tzv. přílepky k zákonům by se daly zlikvidovat zákonným ustanovením, že když se v předloze zákona změní byť jediná čárka, vrací se zákon k přepracování navrhovateli. Jenže nevyřešena zůstane i nadále skutečnost, že Češi nedovedou psát zákony a produkují paskvily nebo naopak zákony šité určitým zájmovým skupinám na míru. Na změnu čeká i mizerně napsaná ústava českého státu. V žádném případě se nesmí volební systém do parlamentu změnit z poměrného na většinový, protože v českých poměrech kvůli mentalitě Čechů velmi hrozí totalitní forma státu.

Takže, ať dopadnou parlamentní volby jakkoliv, nic podstatného se nezmění. Že si Češi dokáží vládnout, se dá očekávat minimálně až za dvě tři generace. Pokud vůbec.

Kdo neplatí v ČR daně, nemá nám do toho co kecat,

Tomáš Krystlík

zní v internetových diskusích i v mém blogu. Xenofobní názor to je v každém případě, ať to rozebíráme z kterékoliv strany. Buď neplatí daně v ČR cizáci z titulu svého bydliště v cizině, přičemž do této kategorie spadají i emigranti, nebo se jedná o osoby v Česku bydlící, kam spadají důchodci a příjemci sociálních dávek. Proti důchodcům tento výrok zjevně zaměřený není, zbývají tedy při troše zjednodušení Cikáni.

To není jediný projev české xenofobie. Členství v českých politických stranách je podmíněno občanstvím České republiky. Pohlédneme-li za Český les a Šumavu, zjistíme, co je to za abnormalitu. Ke členství v německé politické straně nepotřebujete německou státní příslušnost, ani občanství ve státu EU, ba ani bydliště ve SRN. Stačí, když souhlasíte s programem strany, stanovami a můžete bydlet třeba v Patagonii.

Další příklad je sice xenofobní, ale je vyvolán především českou blbostí. Na rozdíl od SRN se nemohou cizinci v ČR pojistit u místních zdravotních pojišťoven. Máte-li bydliště ve SRN, jsou vám k dispozici stovky zdravotních pojišťoven, které vás rády pojistí za podmínek zcela stejných jako pro domorodce.

Našla by se i řada dalších případů. Otázkou je, co k takovým postojům Čechy vede. Je to podvědomý i vědomý český strach z cizinců, relikt obrození. V Česku slýchávám relativně často povzdechy typu: „Co z nás bude, když se k nám valí přistěhovalci z Ukrajiny, Ruska?“ Odpovídám: „Nic, stanou se občany ČR a buďte rádi, že jsou vám civilizačně blízcí!“ U Vietnamců to řeším protiotázkou, co že mají proti nejpilnější, nejpracovitější vrstvě obyvatel ČR, jejíž děti dosahují excelentních studijních výsledků. U Cikánů si neodpustím poznámku, že za dnešní stav je odpovědný zločinec Edvard Beneš svými dekrety a vyhnáním německého obyvatelstva, protože bezprostředně po válce zbylo v českých zemí asi 600 Cikánů. Ostatní byli importováni kvůli osídlení prázdného pohraničí.

Němci nezapomínají v každotýdenních nedělních dopoledních TV-diskusích na vnitrostátní i mezinárodní politická témata zvát nikoliv potentáty a politiky jako v diskusích v ČR, nýbrž výhradně zahraniční novináře, kteří jim zprostředkovávají pohledy na německé počínaní a mezinárodní události zvenčí. Tyto diskuse se konají již desítky let na několika TV-stanicích. České TV-stanice zvou stále dokolečka nejvýše asi 20 domácích potentátů a politiků, kteří z titulu svého postavení nemohou, ba ani nesmějí říci pravdu, aby neohrozili svou politickou stranu. Moderátor si hosty vybírat nesmí, to dělá dramaturgie, a když trvá tvrdě na odpovědi politika, bývá většinou vyhozen. K čemu pak takové bezzubé „diskuse“ slouží? K prezentování politiků, zdá se.

To se již netýká rakouských Němců. I oni v ORF měli do konce let 80. brilantní diskuse a dokonce i analýzy hlavně od Paula Lendvaie (emigranta z Maďarska, proslulého svým bonmotem: „Všechno jsme tam nechali, jen přízvuk si vzali s sebou“) a Huga Portische (rodáka z Bratislavy). jenže pak se dostal do vedení ORF redaktor zpráv s typicky rakouským příjmením Broukal a zavedl tuhý austrocentrismus, tj. nejdříve, co se stalo v Rakousku a nakonec možná i to, co v cizině. Tedy přesně to, co používají české TV-stanice: nejdříve, kdo se třeba i jen uprdl v České republice a pak ostatní, zbyde-li čas.

Z hlediska zpravodajství i diskusí je v bývalém prostoru Československa nejkvalitnější stanice TA3. Dokonce bych řekl, že to dělají lépe než Němci. Jenže to už jsme se odchýlili od původního tématu. Pro každého přišedšího ze Západu, který je nucen v ČR pobývat nad povolenou lhůtu bezvízového styku, tj. 3 měsíce, se musí ČR jevit jako země pošuků a k cizincům nenávistného obyvatelstva a úřednictva nepřístupného rozumovým argumentům. A proč se Češi vlastně podvědomě obávají - jiné racionální zdůvodnění neexistuje - názorů jiných na sebe sama?

Na co mohou být Češi hrdí?

Tomáš Krystlík

V diskusi pod mými blogovými příspěvky se vyskytuje jistý nacionalista s nickem Radola Gajda (nomen omen), který je za každé situace hrdý na český národ, naježen proti emigrantům. Zatím konkrétně uvedl, že je hrd na československé legie na Rusi. Inu, vyvrátit tento blud bylo hračkou. Vyzval jsem ho, aby uvedl další příklady. Než odpoví, zamysleme se: Na co může být český národ alespoň během existence českého moderního státu hrdý?

Intrikami a lžemi tria exulantů Masaryka, Beneše a Štefánika, kteří bez skrupulí ostrakizovali čtvrtého Düricha, povstala po 1. světové válce Československá republika. Beneš, coby ministr zahraničí nového státu, se na mírové konferenci v Paříži (1919) nemohl prosadit proti vůli Velké Británie, která nechtěla začlenit do ČSR německá sídelní území Království českého, obávajíc se nevlídného zacházení s německým obyvatelstvem ze strany státotvorného národa. Uspěl teprve tehdy, když žádost přeformuloval a požádal spojence o „dočasné zachování historických hranic“. Ono „dočasné zachování“ se fatálně vymstilo v druhé polovině 30. let. I kdyby nebylo tlaku Německa a národnostně utiskovaných Němců českých zemí, rozpadl by se československý stát v následujících letech odtržením Slovenska. Totéž nastalo do tří let po pádu bolševismu 1. 1. 1993.

ČSR nepatřila mezi válkami mezi 10 nejvyspělejších států světa, to je tradovaný český blud, celá západní Evropa v dnešním rozsahu jí byla kromě Itálie a Finska hospodářsky nadřazena, dokonce i ve světové válce poražené Rakousko, které ČSR musela na přání spojenců podporovat exportem uhlí a potravin. V roce 1932 mělo Československo vůbec nejvyšší cenovou hladinu na světě, bylo nejdražším státem světa. O technologické vyspělosti českého státu svědčí fakt, že podíl strojírenských výrobků v celkovém čs. exportu činil 3 % (1937) při mnohonásobně vyšším dovozu.

Po skončení 2. světové války měla ČSR a Švýcarsko nejmodernější a nejméně zničený průmysl v celé Evropě. Německo muselo hradit reparace, tj. do ciziny z rozbombardované země a továren mizela technologická zařízení, ze sovětské okupační zóny dokonce i odmontované železniční koleje. Přenesme se do dnešních dnů a ptejme se, co si obyvatelstvo Německa a Česka s těmito výchozími poválečnými podmínkami za desetiletí počalo.

Češi bez Němců a zahraničních automobilek nejsou dodnes schopni vyrábět ve velkých sériích složité komplexní výrobky v dobré kvalitě, např. auta. Za 20 let samostatného českého státu bez Slovenska je v ČR s výjimkou nájmů a některých služeb dráže než v Německu a to při nižších příjmech obyvatelstva. Když je něco levnějšího než v Německu, má to zpravidla podřadnou kvalitu. Proč?

Zbývá tedy hrdost nad úspěchy českých sportovců. Jenže to je hrdost pro primitivy.

České výhledy

Tomáš Krystlík

Diskuse k předcházejícímu blogovému článku mne nutí shrnout, co asi Čechy čeká kromě směřování k bělorusizaci politického systému.

Hybnou silou českého národa byl a je strach z Němců, nenávist k nim, potřeba se s nimi srovnávat, zda Češi neztrácejí civilizační tempo nebo zda Němce konečně dohánějí. To vše je v nich přítomno od obrození, dnes i jen v podvědomé a latentní formě. Aby se nesrovnávali s odvěkými nepřáteli, kterýžto blud šířili Palacký, Masaryk, Zdeněk Nejedlý, a neporovnávali nesrovnatelné, mají dnes coby jakýsi etalon Rakušany. To se projevuje ve všeobecné oblíbenosti Rakušanů i odhady v tisku, za jak dlouho asi Češi dostihnou Rakousko v životní úrovni - zvláště patrné to bylo po politických zlomech v roce 1968 a 1989. Naprostá většina Čechů ale netuší, že odpověď zní: „nikdy“, protože Rakousko ve svém vývoji na Česko nepočká. A už nikdo z Čechů neví, že si za vzor vzali nesprávnou národnost. Rakušané se do Anschlußu považovali za Němce žijící pod jiným státním zřízením než říšští. Po válce, aby zastřeli, že jsou vlastně jen Němci žijící v jiné zemi, že si velmi zadali s nacionálním socialismem a že byli, alespoň statisticky, krutější než Němci ze staré říše - 40 % všech spojenci hledaných válečných zločinců v Evropě byli Rakušané s jejich přibližně 8% podílem na obyvatelstvu celé říše - si začali říkat Rakušané a vydávat se za první oběť expanzivních Hitlerových plánů a národního socialismu. Dodnes jsou výrazně nacističtější než západní Němci, protože v Rakousku po válce neproběhl diskurs o národní vině na nacionálně socialistických zločinech. A to si Češi vůbec neuvědomují. Jak by také mohli, když se obdobný český národní diskurs o poválečné genocidě na sudetoněmeckém obyvatelstvu dodnes neuskutečnil?

Němci se po roce 1989 přesvědčili, že Češi, stejně jako za protektorátu, jsou bez problému schopni vyrábět v německé kvalitě, ale jen tehdy, jsou-li jimi vedeni. I sami jsou schopni vyrobit dost věcí ve špičkové kvalitě, ale pouze jako vzorky. V sériové výrobě buď nedodrží kvalitu nebo termíny dodání. A vyrábějí relativně draze. Zářným důkazem je Škoda Auto. Když se mladoboleslavská automobilka prodávala, obsahovala smlouva klauzuli, že alespoň 70 % dílů bude pocházet od domácích dodavatelů. Dnes je tomu pro výše uvedenou neschopnost českých podniků obráceně: cca 70 % dílů pochází z regálů mateřské firmy VW.

A tak se stala Česká republika obrovskou montovnou pro zahraniční podniky. V důsledku to znamená, že Češi zpeněžují na trhu svou manuální zručnost, tedy přidávají výrobku relativně málo hodnoty, místo toho, aby přidávali a tím prodávali své nápady, to, co vymysleli. Jejich průměrný zisk z jakékoli výroby je o tudíž o dost nižší než ve vyspělých západoevropských státech. Jenže čím se Češi budou živit, až zahraniční podniky přemístí svoje montovny někam jinam, kde je to pro ně výhodnější? V zemi zůstane z velkých montoven jen VW a to kvůli tradici. Úředničením, dalším dnešním typickým přebujelým oborem pracovní činnosti? To možné nebude, úředníky přece musí stát z něčeho platit. Když bude obnos vybraný na daních odchodem montoven enormně nízký, tak to nepůjde. Budou pěstovat brambory? To také ne, protože bývalá bramborářská velmoc Česko nedovede vypěstovat brambory levněji než třeba Francie a další státy. S ostatními zemědělskými produkty to je obdobné. Vývoz dříví je neuživí. Turismem? Vždyť kromě Prahy, Karlštejna, Telče a Českého Krumlova nedovedou již desetiletí nic jiného nabídnout a navíc jimi poskytované služby turistům jsou drahé a mizerné.

Češi si neuvědomují, že si budou muset, a to ještě v této generaci, začít hledat práci v cizině. To potvrzuje i struktura cizích jazyků, kterým se ve školách učí - angličtina vede. Znamená to, že všichni hodlají in spe pracovat mimo střední Evropu, po celém světě. Jenže je nepravděpodobné, že většina se mimo střední Evropu uchytí. Typickým příkladem je Velká Británie, kde největší cizí národnostní skupinu tvoří Poláci, její pracovní trh pro Čechy s průměrným vzděláním je prakticky jimi obsazen. Z anglicky běžně mluvících zbývají skandinávské země a Holandsko. A Nizozemí stojí pouze o velmi kvalifikované síly. V dalších státech Evropy se domluvíte víceméně jen místním jazykem, zbydou země, kde němčina byla a dodnes je lingua franca, a země, kde se mluví německy. Taková úvaha je dnešním Čechům zcela cizí - přece se nebudou učit nenáviděný, tvrdý a chrochtavý jazyk!

Uplatnění Čechů v zahraničí omezuje i český vzdělávací systém. Nejedlovskou přestavbou školství se vytratily všemi ceněné kvality rakouského školství, které s francouzským tvořilo a tvoří dodnes evropskou a světovou špičku. Rétorické schopnosti žactva a studentů se, s výjimkou slohu, přestaly rozvíjet, důraz se kladl na memorování. Zkuste postavit žáka před tabuli s tím, že má 5 minut mluvit na určené téma! Nakonec je to také rozpoznat z mizených řečnických výkonů českých úředníků a politiků. Když absolvent základního nebo středního školství zapomene nabiflovaná data, nedovede logicky myslet, nikdo ho k tomu nevedl. Pokud se to nenaučí, je z něj málo upotřebitelný hlupák. Navíc si Češi po roce 1993 zničili své učňovské školství. Nyní má téměř každý vyučený maturitu pochybné úrovně, ale manuálně nedovede prakticky nic. Každý se tedy snaží odmaturovat na jiném typu škol a začíná být citelný nedostatek vyučených.

Kdo je za této situace hrdý na český národ, ten mi připadá coby hlupák, primitiv nebo případ pro psychiatra.

Nekvalitní ústava - další důkaz toho, že si Češi nedovedou vládnout

Tomáš Krystlík

Již za doby zahřívání prezidentského stolce Havlem ústavní právníci upozorňovali, že kdyby se přešlo k přímé volbě prezidenta, musela by být ústava změněna, hlavně by měly být přesněji definovány práva a povinnosti prezidenta. Zdůvodňovalo se to tím, že přímo zvolený prezident by měl od svých voličů silnější mandát než při nepřímé volbě, což by ho svádělo dělat rozhodnutí bez parlamentu. Což značilo, aniž by to někdo explicitně řekl, že česká ústava je mizerná, protože připouští, že si prezident v podstatě může dělat, co chce.

Klaus to začal názorně předvádět, zejména vůči Evropě, a český stát nebyl s to to změnit. Nic neučinil ani s ukradeným perem v Chile. Proti Zemanovi, který svým počínáním směřuje republiku do běloruského modelu, se parlament přece jen po delší době trochu vzmužil a poštval vůči němu lékařské konsilium, které konstatovalo neuropatii vyvolanou údajně diabetem mellitem. Termín neuropatie nepadl, protože název by asi v Češích navozoval dojem duševní nenormálnosti, a už vůbec nebylo řečeno, že odumírání nervů v končetinách může být způsobeno dlouholetým alkoholismem. Nicméně Zemanovi bylo tím jasně dáno najevo, byť implicitně, že když se bude chovat jako utržený ze řetězu, že hrozí jeho odvolání ze zdravotních důvodů bránících mu vykonávat prezidentský úřad.

Hanbou ovšem je, že o Zemanových potížích, až na cukrovku, věděli z předvolební prezidentské kampaně všichni. Nikdo v parlamentu nevznesl požadavek zjištění Zemanova zdravotního stavu, když často zakopává, padá, téměř se nevysouká z osobního auta bez cizí pomoci. K tomu nemusí být člověk neurolog, aby věděl, že postrádá cit v palcích u nohy, které jsou důležitým čidlem pro rovnováhu trupu tím více, čím je člověk vyšší. Ztráta citu v palcích u nohy může být způsobena vícero důvody, nejčastější je však neuropatie.

Zeman a parlament dosud reagovali na Nečasovu abdikaci nestandardně a to takovým způsobem, že si toho začala všímat celá Evropa, které jsou jinak české události lhostejné. Zopakujme, jak mělo vypadal standardní řešení západoevropského typu. Nečas demituje, na jeho místo nastupuje 1. místopředseda vlády. Nestalo se. Prezident jmenuje někoho z koaličních (dosud vládnoucích) stran, aby sestavil vládu podle výsledku posledních parlamentních voleb. Nestalo se. Již zde měla zasáhnout poslanecká sněmovna a v případě, že by nebyl úspěšná, měla odhlasovat své rozpuštění. Nepokusila se ovlivnit prezidenta v tomto směru, ani se nerozpustila, protože poslanci by přišli o sinekury. Podle české ústavy neznamená abdikace premiéra pád cele vlády - tedy v žádném případě neměli ministři stáhnout ocas mezi nohy a vyklidit své posty ministrům dosud neschválené úřednické vlády, měli vládnout v demisi do schválení nové vlády parlamentem.

Nová vláda důvěru parlamentu nezískala a poslanecká sněmovna konečně pochopila, že jediným a ještě nejistým východiskem jsou nové volby s tím, že prezident může volby odsouvat a pak pověřit sestavením vlády osobnosti, u kterých je téměř jistota, že vlády, které by schválil parlament, téměř s jistotou nesestaví. Novými volbami též hrozí vznik nacionálně socialistického totalitního státu a jedinou pojistkou, nikoli však absolutní, je existence EU a členství ČR v ní.

Nic nového pod sluncem - již mezi válkami nedokázaly politické strany potlačit svá vzájemná ressentiments a v době, kdy toho bylo naléhavě třeba, se spojit pro blaho státu. Dnes se to jen v bleděmodrém opakuje. Že Češi si nedovedou vládnout, se stalo již před válkou axiomatem a trvá dodnes.

Co Čech, to blb

Tomáš Krystlík

Nic jiného člověka po přečtení článku http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/prijede-vam-znamy-z-ciziny-musite-to-nahlasit-jinak-dostanete-pokutu-planuje-urad-1009195 o legislativním odboru Ministerstva vnitra ČR a samotném ministru ani napadnout nemůže. Český stát prostřednictvím MV ČR hodlá od ledna 2014 prosadit ohlašovací povinnost do tří dnů pro toho, kdo i soukromě a nevýdělečně poskytne nocleh cizinci, i z EU (!), pod pokutou 50 000 CZK. Proč ne rovnou trest smrti jako za protektorátu, což bylo zavedeno po atentátu na Heydricha pro policejně nepřihlášené? Bylo by to jednodušší.

Kde se to český stát ocitl? Zavedou se snad blahá léta raně padesátá, kdy se každý, kdo jel na víkend mimo své bydliště, se musel policejně hlásit v místě, kde hodlal strávit v soukromí noc? Kromě šikany to bude stát stát další ohromné peníze na platy úředníků, kteří budou noclehy a hlášení o nich registrovat. A k čemu? Že to bude velmi drahé, je zřejmé, protože ze západní Evropy je známo, že např. přídavky na děti v závislosti na příjmu rodičů poskytované pouze v režimu vyplatit nebo nevyplatit dávku, stojí za práci úředníků zjišťujících jejich příjmy včetně provozu budov, kde sedí, více, než když se vyplatí dětské přídavky plošně bez jakéhokoli zkoumání. Jeden dopis, třeba pozvánka k návštěvě úřadu přijde v Německu při poštovném 0,58 EUR stát v průměru na 52 EUR.

Záměr se vysloveně příčí ustanovením schengenské dohody, kterou ČR podepsala. Jsou právníci, kteří píší ony paskvily pro ministra vnitra, takoví omezenci? Asi ano. Ministr vnitra, který takový návrh podepisuje též. To staví ČR a Čechy do velmi nepříznivého světla. V normálním státě by se hned zvedla vlna odporu vedená obyvatelstvem a hojně podpořená médii. V Česku nikoliv. Češi jsou na represi zvyklí. Ke své škodě. Zbývá jen zodpovědět otázku, zda hypotéza o blbosti úředníků a ministra MV ČR je rozšířitelná na celou českou populaci.

Přečin bývalé prodavačky v závodní kantýně coby ukazatel nestabilnosti českého státu

Tomáš Krystlík

Na začátku byl jako vždy nedostatek české politické kultury. Policie vtrhla do úřadu vlády, prohledala místnosti ředitelky kanceláře premiéra Nečase Nagyové. Ten, postrádaje zjevně základní pud sebezáchovy pro budoucnost vysokého politika, se začal kroutit, obviňovat kdekoho, místo aby udělal věc nejprostší: postavit se před kamery a prohlásit, že odstupuje z úřadu premiéra do doby, než se prokáže jeho nevina, a že řízením vlády pověřuje prvního místopředsedu vlády. Místo toho abdikoval s ostudou o několik dní později.

Navzdory tomu, že česká ústava - mimořádně nekvalitní paskvil, neb šitá horkou jehlou - nepředepisuje abdikaci celé vlády, položí-li se její předseda, chopil otěže do rukou Houpací kůň (podle charakteristického kývání hlavou prezident Miloš Zeman) a nechal sestavit vládu podle svého gusta. To je v Evropě věc nebývalá, protože při abdikaci vlády se sestavuje nová podle výsledku posledních voleb nebo se vypíší volby nové. Místo toho, aby stará vláda zůstala na svých místech až do schválení nové parlamentem, stáhla ocas mezi nohy a vyklidila pole.

Ve hře byl také návrh rozpustit poslaneckou sněmovnu, následkem čehož by byly nové volby. Ale poslanci nechtěli přijít o své lukrativní posty, takže návrh zamítli. Nová vláda musí požádat parlament o schválení do 30 dnů od nastoupení do funkce. Výsledek nelze předvídat.

V každém případě ukázali zase Češi Evropě, jak si nedovedou vládnout.

MNICHOVSKÁ DOHODA A MEZINÁRODNÍ PRÁVO

Tomáš Krystlík

Mnichovská dohoda byla právně podložena dvojím způsobem. Podle článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy, kde se praví, a v dalších pařížských mírových smlouvách se to opakuje, že čas od času se členové Společnosti národů mohou vyzvat, „aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností ve československém státě mír ohrožovalo. Velmocenský status (čelných mocností) ve Společnosti národů měly Francie, Velká Británie a Itálie (USA mírové smlouvy, tudíž i stanovy Společnosti národů neratifikovaly), všichni to účastníci mnichovské konference.

Druhým právním důvodem byla mezinárodní arbitráž podle bilaterální smlouvy mezi Německem a ČSR, která byla součástí přílohy E locarnské smlouvy a zavazovala oba státy měnit své společné hranice pouze po vzájemném souhlasu nebo mezinárodní arbitráží. Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.

Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil Beneš Francii a Velké Británii nótami z 21. 9. 1938 večer a bad godersberské požadavky akceptoval za ČSR nótami 25. 9. 1938, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci byla zbytná. Nebyli pozváni ani Sudetoněmci, kterých se to též týkalo.

Odstoupení území Maďarsku a Polsku právně vycházelo z příslušných ustanovení mírových smluv o Společnosti národů stejně jako v případě mnichovské dohody, jejíž signatáři se dohodli, že arbitrážní jednání určující, která čs. území budou odstoupena se uskuteční do tří měsíců, v opačném případě se opět sejdou k řešení i této otázky.

Od roku 1933 nabízel Hitler Československu pravidelně smlouvu o neútočení. Naposledy v únoru 1938. Beneš vždy odmítl.

Výše uvedené čeští historici pečlivě zamlčují.

Chcete si smluvit termín k tomografickému vyšetření v neděli?

Tomáš Krystlík

Nic snazšího, alespoň v Německu, konkrétně v Berlíně. Vyhledáte si v internetu radiologické oddělení s tomografem, zjistíte z website, zda se dá smluvit termín on-line. Včera, v neděli, byl první volný termín na čtvrtek ve 24h00, což byl poslední termín toho dne, další v sobotu ve 12h, poslední sobotní termín je v 15h. Vyberete si, zadáte své jméno, adresu a e-mail a přijde vám obratem potvrzení. Hotovo. Že by něčemu takovému byla ochotná česká zdravotnická zařízení?

Pro Česko nezvyklá délka provozních hodin tomografu připomíná, že se zde kapitalismus pěstuje racionálně - pořizovací cenou velmi drahé zařízení si musí na sebe vydělat, než technicky zastará, proto takové tempo. A nakonec: kšeft je kšeft, čím více pacientů, tím více peněz od zdravotních pojišťoven. Že by v Česku totéž neplatilo?

I ostatní služby fungují poněkud jinak. Městská doprava v Berlíně jezdí i v noci a bez nočních linek, které mají zcela jiné trasy než denní, pošta doručuje dvakrát denně, i v sobotu, a balíky každý den včetně sobot do 22 h. a to bez jakéhokoli příplatku.

Jak to bylo se souhlasem mocností s vyhnáním neslovanského obyvatelstva

Tomáš Krystlík

Hubert Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii Alexandrem J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: „Vykládal jsem pak Bogomolovi... že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální.“

Stejný měsíc získává Beneš od Vjačeslava Molotova souhlas sovětské vlády s myšlenkou odsunu.

2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve svém memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svůj souhlas udělil.

Podle Jaromíra Smutného považuje Beneš světovou válku za jedinečnou a už nikdy neopakovatelnou příležitost k „vyřešení životní otázky našeho státu“. 18. 9. 1942 mu tlumočí britský vyslanec u čs. vlády Phillip B. Nichols, že britská vláda uznává nutnost transferu, o čemž informovala i Wenzela Jaksche, a že čs. hranice mají být takové, aby Československo bylo vojensky a hospodářsky zajištěné - na tomto základě budou jednat s čs. exilem o hranicích. I nadále se tedy britská vláda nezavázala k obnově ČSR v hranicích z roku 1937. Nichols Benešovi při této příležitosti též sděluje: „Žádný Angličan by však nedovedl pochopit, že Němci mají být z Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by mělo býti Československu ponecháno." Beneš se k tomu vyjádřil podle poznámek kancléře Smutného následovně: „Jen bláhovec a naivní člověk se může domnívat, že se svět smíří s tím, abychom vyhodili tři a půl milionu lidí a celé území jimi obývané ve státu zůstalo. Proto chce za (1) vypudit Němce, ne všechny, nýbrž takové množství, které bude možné bez velké újmy státního území; za (2) ponechat republice takové množství, které unese a které se ztratí; za (3) rozmístit Němce pak tak, aby, kdyby zase jednou i ten zbytek se chtěl odtrhnout jako za Henleina, aby nám to neuškodilo – to značí usadit je za linií pevností; za (4) dát za tento transfer území co nejmenší, nejméně užitečné a ještě udělat to ve formě výměny území za něco v Kladsku."

V březnu 1943 si před svou cestou do USA Beneš nechává znovu potvrdit od sovětského vyslance v Londýně stanovisko sovětské vlády k odsunu a v USA dosahuje souhlasu Roosevelta s vyhnáním Němců.

Tedy v polovině roku 1943 sice československá politika dosáhla rámcového souhlasu všech tří velmocí s principem odsunu Němců, ale žádná z nich neměla přesnější představu o způsobu jeho realizace, ani neurčila počet a rozsah osob podléhajících odsunu. U západních panovalo přesvědčení, že odsunuta bude pouze část německého obyvatelstva, především aktivní nacisté, tedy jejich souhlas se týkal jen částečného odsunu. Požadavek vyhánění Maďarů nebyl až do návštěvy Beneše v Moskvě v prosinci 1943 vznesen. Po podepsání československo-sovětské smlouvy to byl z mocností jedině Sovětský svaz, který byl ochoten povolit Československu vyhnat neslovanské menšiny v takovém rozsahu, že by to znamenalo likvidaci oněch menšin v ČSR.

Velká Británie a USA se k čs. projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je třeba, aby „čs. vláda nehnala transfer do krajnosti“. V druhé polovině roku 1944 zpracovala čs. vláda memorandum s požadavky vůči Německu adresované všem třem mocnostem. Požadovala vystěhování vinných čs. Němců v počtu asi 1,25 milionu a nevinných v počtu kolem 2 milionů, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si čs. vláda zachovala: Po útěku Němců zbyde cca 2,5 milionu Němců, z nichž 1,5 milionu se odsune a zbytek se přenárodní (dobový termín: odnárodní). Memorandum obsahovalo následující ustanovení. „Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu neopravňuje k nárokům na národní suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí nemůže zříci... Není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných osob; pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. to budiž provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít sebou movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např. dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)... Vyrovnání za zanechaný majetek, cena kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z československých pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým státním příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na československém území.“

Dne 31. 1. 1945 na toto memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3. 1945 i britská vláda. Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej „prezentoval jako svůj program, který předložil velmocem, od kterých dosud neobdržel souhlas“.

Před svým odjezdem z Londýna prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Winstonem Churchillem a Anthony Edenem, aniž kdokoliv z nich přes výslovný požadavek Beneše vyslovil s odsunem souhlas. Na poslední schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy nejdříve získat souhlas Velké Británie, USA a SSSR a pak teprve odsun provést. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu. Beneš hodlal získat oficiální schválení odsunu v Moskvě, což oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby čs. vláda o tom s Brity jednala. Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily. Ani na konferenci v Postupimi, kde nutnost odsunu jen uznaly, tedy neschválily.

K překonání námitek anglo-americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion(!) jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným“. Beneš lhal stejně jako za první světové války. Podle oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem 135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl Francouzů a 816 tisíc Poláků.

Potíže s uznáním čs. exilové vlády a s prohlášením o neplatnosti mnichovské dohody

Tomáš Krystlík

  V české Wikipedii se tvrdí, že atentát na Heydricha „podle historiků přispěl k tomu, že Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. Akt byl považován za nejvýznamnější odbojový čin v okupované Evropě a měl takový ohlas, že nejen Británie a Francie, ale i tehdejší spojenec hitlerovského Německa Itálie odvolaly své podpisy pod Mnichovským diktátem.“

  Jedná se o lži českých historiků a překrucování faktů, Velká Británie svůj podpis pod mnichovskou dohodou neodvolala. USA, ba ani smluvní strany československo-německé smlouvy z roku 1973 ji neprohlásily za neplatnou od samého počátku! Beneš za války se svou vládou lhali a podváděli, což se péči českých historiků zatajuje.

  Britská vláda dala teprve 21. 7. 1940 souhlas se zřízením provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondence, která byla vedena v této věci mezi britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem a Benešem, předložil Edvard Beneš čs. vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského. Vyplynulo z ní, že britské uznání provizorní vlády neznamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu mnichovské dohody, a že čs. vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Vláda Velké Británie nechtěla prohlásit, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat uznáním právní kontinuity první republiky ve věci československých hranic. To bylo logické, protože protektorát a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla ČSR reprezentovat další vláda v Londýně?
 
  Beneš se rozhodl lhát a navzdory výše uvedeným skutečnostem stál ve své rozhlasové řeči k domovu 24. 7. 1940 na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic, vůbec se nezmínil provizorním statutu čs. exilové vlády. Řekl, že Čechoslováci neuznali Mnichov, že Masarykova republika žije právně a politicky dále, že on sám právně nepřestal být prezidentem republiky, že právně a politicky neexistuje nic, co provedl nacismus po 15. 3. 1939, a že je neexistující a bezprávné všechno, k čemu byli Čechoslováci od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Hubert Ripka jako mluvčí vlády obdobně trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichovských hranicích. Čs. exilová vláda se vědomě rozhodla nepříjemné britské stanovisko lidem doma zcela zatajit a lhát.
 
  Tento rozpor mezi československým a britským stanoviskem nebyl znám ani britské veřejnosti. Korespondence mezi Benešem a lordem Halifaxem zveřejněna nebyla a v dopise z 21. 7. 1940 o uznání provizorní vlády, který byl v tisku otištěn, nebyla tato diference zřejmá. Britská veřejnost mylně pokládala uznání čs. provizorní vlády za doznání, že britská mnichovská politika byla nesprávná, zatímco britská vláda i nadále uznávala platnost mnichovské dohody. Britské veřejnosti bylo ale nápadné, proč je československá vláda jen provizorní, kdežto ostatní, např. polská, byla uznána za stálou, definitivní, což nedovedl vysvětlit v parlamentní debatě ani sám předseda vlády Winston Churchill.
 
  Beneš smluvil s Brucem Lockhartem, že britská vláda v den druhého výročí mnichovské dohody, 30. 9. 1940, učiní prohlášení, v němž potvrdí, že mnichovský diktát neexistuje. Projevu se ujal osobně Churchill, ale v navrhovaném znění projevu Benešem vyškrtl pasus, že mnichovská dohoda pozbyla platnosti a nahradil ho větou, že byla zničena, což je z právního hlediska podstatný rozdíl.
 
  O rok později, 18. 7. 1941 uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou Československé republiky Sovětský svaz. Tentýž den ji zrovnoprávnila britská vláda dopisem britského ministra zahraničí Roberta Anthony Edena Janu Masarykovi s ostatními exilovými vládami v Londýně, ale ještě ji neuznala za představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost čs. vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc čs. demokracie, to znamená, že se dnešní čs. vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické čs. ústavy“, čím se čs. jednoznačně zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje i s prezidentem. (Což Beneš a čs. vláda po válce jednoznačně porušili.) Ministr zahraničí Eden ve svém výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu uvedené v Benešově memorandu jsou poněkud složité a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli" a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě". Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, ani neprohlásila mnichovskou dohodu na neplatnou.
 
  USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7. 1941 čs. vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní. V otázce předválečných hranic a neplatnosti mnichovské smlouvy od samého počátku se připojily ke stanovisku britskému.
 
  Mnohem později, po mnohonásobném Benešovu úsilí o uznání konstrukce kontinuity, když takticky upustil od svého požadavku na neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, a po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z mnichovské dohody a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V dopise také stálo: „Při konečné úpravě čs. hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později“. To sice znamenalo, že nebude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit ČSR v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR a neprohlásila mnichovskou dohodu neplatnou, natožpak od samého počátku.
 
  Československá exilová vláda v Londýně, když to bylo zapotřebí, účelově britské vládě lhala. Na přímý dotaz britské vlády, od kterého data je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, odpověděla, že od 17. 9. 1938(!) s Německem a od 10. října 1938(!) s Maďarskem.
 
  Francie, zastoupená Francouzským národním výborem, jako jediná ze západních spojenců uznala 29. 9. 1942 čs. hranice před zářím 1938, tedy popřela stejně jako SSSR platnost mnichovské dohody. 26. 10. 1942 USA oficiálně uznaly čs. exilovou vládu za stálou. USA, Velká Británie a po válce ani Spolková republika Německo nikdy neuznaly neplatnost mnichovské dohody od samého počátku. Ve smlouvě mezi SRN a ČSSR z 11. 12. 1973 (č. 94/1974 Sb.) nedokázala čs. strana prosadit neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, nýbrž pouhou její neplatnost.
 
  Teorie kontinuity trvání první republiky a Benešova prezidentství je umělý právní konstrukt, pomocí něhož lze tvrdit, že Edvard Beneš navzdory své abdikací 8. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem republiky, protože jeho rezignace byla vynucena Německem a tudíž je neplatná. Zajímavé je, že si tlak Německa na abdikaci dosvědčuje jen on sám ve svých pamětech, samozřejmě společně s českými historiky. K tomu měl sloužit i výše uvedený počátek válečného stavu mezi Československem a Německem datovaný 17. 9. 1938, což je účelová lež. Údajným nepřetržitým prezidentstvím Beneše se otevřel prostor pro tvrzení o nelegálnosti prezidentství Emila Háchy, Jozefa Tisa, Augustina Vološina a všech následných vlád: druhé republiky, podkarpatskoruské, Slovenské krajiny, Slovenské republiky, protektorátní. Na zfalšované doktríně kontinuity je založen poválečný český (československý) a jeho právní systém.
 
  Obdobně je tomu s údajným souhlasem západních spojenců s vyháněním neslovanského obyvatelstva, ale to je jiná kapitola.

Češi jsou .... jako tágo

Tomáš Krystlík

Když předseda vlády ČR dovolí, aby šéfová jeho kabinetu Jana Nagyová pověřila vojenské zpravodajství ministerstva národní obrany sledováním jeho manželky pro účely rozvodu a obešla tím resortního ministra, končí veškerá legrace bez ohledu na skutečnost, zda to byl trestný čin. Když premiér Nečas je takový nezodpovědný hlupák, který si myslí, že mu to projde, jaký musí být český lid?

To není ani z hlediska českého státu legrácka, počinem Petra Nečase se ČR stává vydíratelná. Představme si situaci, že se o tomto premiérově deliktu realizovaného paní Nagyovou doví nějaká cizí tajná služba a vy(zne)užije jeho snahy setrvat pokud možno co nejdéle na špičce české politiky. Ano, premiér by se v úřadě udržel, ale nebylo by to bez protislužby.

Kauzu berme jako pouze špičku ledovce, protože zneužití pravomoci úřední osoby, z které jsou paní Nagyová a další tři osoby z vojenského zpravodajství MNO obviněny, je relativně lehce dokazatelné. Co zůstává pod hladinou, o tom může veřejnost jen fantazírovat.

Pokud premiér v následujících hodinách neabdikuje, podobně jako německý kancléř Willy Brandt, jehož referent pro stranické záležitosti Günter Guillaume byl odhalen jako východoněmecký špión (Brandt o jeho druhé činnosti nevěděl, což se nedá tvrdit o Nečasovi a Nagyové), mělo by mu být promptně odňato prověření pro utajené materiály, což by v důsledku znamenalo, že by nemohl řídit vládu, která čas od času projednává i věci tajné. Jestliže Nečas neabdikuje a nikdo ho prověření pro tajné materiály nezbaví se zdůvodněním, že pro stát představuje bezpečnostní riziko, velmi poškodí již značně špatnou pověst českého státu v EU a NATO, coby nevypočitatelného a nespolehlivého člena.

Čechům lze jen přát, aby ČSSD s KSČM v předčasných volbách nezískaly většinu a nenechaly si odhlasovat zmocňovací zákon, tj. že po určité období bude vláda vydávat zákony bez souhlasu parlamentu, nebo neprosadily většinový volební systém. Pak by byla cesta k běloruskému modelu naprogramovaná, což si český elektorát ani trochu neuvědomuje. Jeho uvažování je patrné z volebních preferencí v poslední volbě prezidenta - klidně dal hlas proruskému kandidátu s nevyjasněnými vazbami k zemím bývalého SSSR.

Povodně

Tomáš Krystlík

Povodně v Praze a dále na Labi jsou přímým následkem megalomanství komunistické éry - vodních elektráren a s nimi spojených vodních nádrží na Vltavě. Zlikvidovalo se tím původní koryto řeky kroutící se lukami, kde se přebytek vody mohl rozlít. Jeden z hlavních přítoků, ze kterých vzniká Berounka, Úhlava a Vltava pramení na Šumavě relativně blízko sebe a Berounka se slévá v Vltavou před Prahou. Na rozdíl od Vltavy je na vodních tocích, které tvoří pak Berounku, podstatně méně vodních nádrží. Délka původního toku Vltavy až po soutok s Berounkou - značně delší než Úhlavy a Berounky - se vodními nádržemi narovnala, tudíž zkrátila a hlavně se umožnil mnohem rychlejší postup vody, protože větší množství vody přelétne vmžiku desítky kilometrů dlouhé přehradní nádrže. Důsledek: Pršelo-li na Šumavě, dostala se před stavbou vodních děl velká voda z Vltavy k soutoku s Berounkou o několik dní později, než z Berounky. Dnes vlivem přehrad dorazí voda k soutoku obou řek ve stejný čas. Povodně jsou tedy naprogramovány.

Dost by se dalo zachránit držením nízkých hladin přehradních nádrží. Jenže to by zaměstnanci přehradních elektráren nesměli být finančně odměňováni podle splněného objemu výroby elektřiny, které je nutí mít vodní nádrže s maximálním množstvím vody, protože co kdyby vypukla sucha a vody by byl nedostatek? Jsme přece v Česku. Co je nám do toho, že někde po proudu budou vyplaveny stovky a tisíce lidí a zničeny majetky? Hlavně budeme-li mít prémie. Že budou zaplavena i německá města, kudy protéká Labe? Dobře jim tak, skopčákům, prohráli válku!

Letošní povodeň ukázala, že se Češi nepoučili z povodní 2002 a nejsou schopni pořádně něco zorganizovat. Starostové některých pražských městských částí sháněli lehátka a přikrývky pro evakuované a pražský magistrát ani nevěděl, kde jsou uskladněné, zda vůbec někde jsou uskladněné, natož aby znal telefonní spojení do skladů a jejich adresy.

Kralupy a Ústí nad Labem si v kritických chvílích záplav přály, aby lipenská přehrada omezila průtok vody, aby voda tolik nestoupala. Byli odmítnuti, že žádost měla formální chyby. Se zpožděním zasáhl až ministr zemědělství, který to z titulu úřadu nařídil.

Letos se též ukázalo, že betonové zábrany a hráze u obcí proti vodě vybudované po zkušenostech s velkou vodou 2002 ji mnohdy nevhodně usměrňují a ta pak udeří jinde s větší ničícím účinkem. To nedovedli projektanti předvídat? Nebo to byl zase český šlendrián?

Jisté je, že v Česku za komunistické éry vydávaly úřady stavební povolení pro obytné budovy v zátopových oblastech. Ona praxe se dodnes nezměnila. Je jasné, že lidé z těchto území se časem musí přestěhovat někam jinam a budovy se musejí zbourat. Stát si musí také poradit i se svými úředníky, aby nevydávali pro stavby budov v těchto oblastech stavební povolení. Chtěl bych vědět, jak to v českém korupčním prostředí dokáže.

Jak Češi lžou ve jménu českého národa

Tomáš Krystlík

V Lidových novinách, 23. 05. 2013, http://www.lidovky.cz/europarlament-rozhodoval-o-vyjimce-z-lisabonske-smlouvy-pmu-/zpravy-svet.aspx?c=A130522_161300_ln_domov_spa

se píše: Nemůžeme v EU akceptovat stát, který se nepřizná ke své historické vině, prohlásil o České republice rakouský europoslanec Ewald Stadler po hlasování o české výjimce z lisabonské smlouvy... „Musíme se podívat na vše, co se v České republice dělo po válce. Jedná se o MILIONY ZAVRAŽDĚNÝCH LIDÍ a miliony odsunutých lidí.“

Videozáznam v německém znění je v www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=yKoJHj-B4_4. A Stadler zde praví: „Musíme připomínat, že to byla skutečná genocida, které se po konci 2. světové války konala v Česku, s více miliony vyhnaných a ČTVRT MILIONEM ZAVRAŽDĚNÝCH LIDÍ. To nesmí být akceptováno. V EU dnes nemůže být národ, který se nehlásí ke své historické vině.“