Tomáš
Krystlík
Mnichovská dohoda byla právně podložena dvojím
způsobem. Podle článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy, kde se praví, a v
dalších pařížských mírových smlouvách se to opakuje, že čas od času se členové
Společnosti národů mohou vyzvat, „aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly
nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit
světový mír.“ A právě zachování oněch
částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném
rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností ve československém státě mír
ohrožovalo. Velmocenský status (čelných mocností) ve Společnosti národů měly
Francie, Velká Británie a Itálie (USA mírové smlouvy, tudíž i stanovy
Společnosti národů neratifikovaly), všichni to účastníci mnichovské konference.
Druhým právním důvodem byla mezinárodní arbitráž podle
bilaterální smlouvy mezi Německem a ČSR, která byla součástí přílohy E
locarnské smlouvy a zavazovala oba státy měnit své společné hranice pouze po
vzájemném souhlasu nebo mezinárodní arbitráží. Německo sice v roce 1936
locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a
Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.
Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého
obyvatelstva oznámil Beneš Francii a Velké Británii nótami z 21. 9. 1938 večer
a bad godersberské požadavky akceptoval za ČSR nótami 25. 9. 1938, takže účast
zástupců ČSR na mnichovské konferenci byla zbytná. Nebyli pozváni ani
Sudetoněmci, kterých se to též týkalo.
Odstoupení území Maďarsku a Polsku právně vycházelo z
příslušných ustanovení mírových smluv o Společnosti národů stejně jako v
případě mnichovské dohody, jejíž signatáři se dohodli, že arbitrážní jednání
určující, která čs. území budou odstoupena se uskuteční do tří měsíců, v
opačném případě se opět sejdou k řešení i této otázky.
Od roku 1933 nabízel Hitler Československu pravidelně smlouvu
o neútočení. Naposledy v únoru 1938. Beneš vždy odmítl.
Výše uvedené čeští historici pečlivě zamlčují.
Žádné komentáře:
Okomentovat