Tomáš Krystlík
Řeč bude o postupimské konferenci (oficiální název: Konference tří mocností v Berlíně), která se konala od 17. 7. do 2. 8. 1945, tedy před 69 lety. Od té doby čeští politici a historici neustále podsouvají obyvatelstvu názor, že odsun německého obyvatelstva přikázali Československu spojenci postupimskou dohodou. Nic není vzdálenějšího pravdě, žádná postupimská smlouva, dohoda o odsunu nebo dokonce nařízení spojenců odsunout Němce neexistuje. Čeští historici se bojí proti tomuto nepravdivému výkladu vystoupit, nechtějí-li riskovat doživotní ostrakizaci v oboru, neboť jejich zaměstnavatelé, různé historiografické instituce jsou placeny ze státního rozpočtu. Postupimská konference nevyplodila nic, co by i jen vzdáleně připomínalo mezinárodní smlouvu, což je dokument s mezinárodně právními účinky, na jehož obsahu se dohodly smluvní strany (státy) coby subjekty mezinárodního práva a zavázaly se smluvené dodržovat. Mezinárodní smlouvy se pak ratifikují. Kromě mezinárodních smluv existují i čistě politická ujednání, jimž se strany rozhodly mezinárodněprávní účinky nepřiznat, což je případ postupimské nebo jaltské konference [Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Masarykova univerzita/Doplněk, Brno 2008].
Odsun Němců z
ČSR nebyl spojenci předem ani poté, bez ohledu na nepravdy českých historiků,
schválen, ani povolen – Beneš s plánem odsunu byl západními spojenci ještě v
únoru 1945 odkázán na schválení odsunu mírovou konferencí – a už vůbec ne
nařízen. SSSR však byl ochoten, začne-li československá strana s jejich
vyháněním, přejímat vyhnané do sovětské okupační zóny. Spojenci v Postupimi jen
v protokolu jednání konference a ve zprávě o Konferenci tří mocností v Berlíně
„uznali, že odsun z ČSR, Polska a Maďarska má být dokončen“. Jinými slovy:
vyhánění Němců bylo již započato bez jejich pokynu nebo schválení. V roce 1952 potvrdil náměstek
ministra zahraničí USA Jack McFall po pečlivém studiu podkladů, že americká
delegace v Postupimi nepodporovala odsun Němců a souhlasila s tímto řešením
pouze kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do
vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich
vyhlazení“ [Churaň, Milan: Postupim a
Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006]. Jako indicie poslouží fakt, že v protokolu
postupimské konference chybí zmínka o vyhánění jugoslávských Němců, kterým
tento osud nehrozil, a naopak je tam zmíněno vyhánění z Maďarska, které ještě
vůbec nezačalo.
Jak to, že
většina evropských států Němce nevyháněla?
Čeští historici
by měli vysvětlit fakt, proč Československo začalo vyhánět své Němce bez
svolení spojenců a proč byli Němci vyháněni jen z Československa, Jugoslávie,
Polska – v podstatě jen Němci z nově připojených německých území na západě, protože
polští Němci z předválečného polského území většinou odešli na příkaz s
ustupujícím Wehrmachtem a zbylé nebo navrátivší se Polsko snažilo repolonizovat
– a asi jedna třetina Němců z Maďarska, kteří byli po konsensu maďarských
politických stran odsunuti, aby uvolnili pracovní místa a ubytování pro očekávaný
příliv Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska, jinak Maďaři byli odhodláni si své
Němce ponechat a prosadili si to i proti požadavku vyhnat všechny Němce
sovětské okupační správy. Z ostatních zemí Evropy nebyli usedlí Němci vyháněni,
pomineme-li necelé čtyři tisíce holandských Němců z celkového jejich počtu asi
170 000 v zemi a necelé čtyři desítky německých obyvatel z válečného
přístavu Weil am Rhein připadlého po válce Francii. Alsasanům, Lotriňanům, německým
Belgičanům, Jihotyrolanům (včetně za války vystěhovavším se z Itálie do říše)
bylo vraceno beze všeho občanství, úřady Belgie, Francie, Itálie, Dánska,
Nizozemí vystavovaly dokumenty osvědčující státní příslušnost i mužům vracejícím
se ze zajetí v uniformách německých branných sil a SS. Dánové a Holanďané měli
snahu své usedlé německé obyvatelstvo těsně po válce vystěhovat do Německa, ale
britská okupační správa spravující přilehlé oblasti Německa snahám Nizozemí a
Dánska nakonec dokázala zabránit; Holandsku dokonce pohrozila, že z Německa
nechá vystěhovat všechny tam usedlé Holanďany. Rumunsko své Němce nevyhánělo,
ale tomu, kdo zemi po válce opustil, bránilo v návratu [Pešek,
Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller, Horst (eds.): Německé menšiny v
právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými
zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006].
Divoký odsun
coby pláštík pro státem řízené vyhánění
Vyhánění z ČSR
v roce 1945 bylo plně a hned od samého začátku, tj. od 9. 5. 1945, jak doložili
v roce 2005 švýcarský a slezský historik, řízeno československou vládou, státními
orgány, armádou a policií a před západními spojenci utajováno. Gros českých
historiků přesto dodnes hovoří o tzv. divokém odsunu coby následku vzedmutého
hněvu českého civilního obyvatelstva, což je vyslovená lež, protože civilní
obyvatelstvo nezorganizuje, ani kdyby se o to ze všech sil snažilo, přesun
takového množství osob do zahraničí – jen do 6. 9. 1945 to bylo minimálně půl
milionu, což znamená v průměru kolem 130 000 sudetských Němců měsíčně. A
do toho není zahrnut přesun německých uprchlíků pocházejících z východních
území Německa a Němců z říše přistěhovavších se během války, kterých bylo podle
různých odhadů na území Česka v okamžiku jejího skončení 750 000 až
1 150 000 [Rozumět dějinám. Gallery, Praha 2002]. Odsun takového množství lidí je logistický úkon
vyžadující těsnou součinnost úřadů, armády a policie při současné koncentraci
odsouvaných, zajištění jejich stravy v přídělovém systému v jiné lokalitě (koncentračních
táborů), ubytování, koordinaci přistavování lokomotiv a vagonů, při změnách
jízdních vlakových řádů. Pěšky a auty to bylo v tak krátkém časovém období v
takovém rozsahu nezvládnutelné. USA divokým odsunům sudetských Němců z území
obsazených jejich armádou a do své okupační zóny zabránily, přijímaly pouze
německé uprchlíky z východu a Němce přistěhovavší se za války [Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian
von: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění
„evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny,
3–4/2005, 1–2 a 3–4/2006, Praha 2005].
Vyhnání Němců
českých zemí coby po století nenaplněný národní cíl
Sudetským
Němcům čeští historici vyčítají, že dějiny vyhnání v jejich podání začínají teprve
koncem války v Evropě a že pomíjejí předchozí zločiny německého národně
socialistického režimu na českém národě. České obyvatelstvo je skálopevně
přesvědčeno, když mu to bylo po řadu desetiletí namlouváno, že odsunutí Němců z
ČSR bylo následkem předchozích příkoří německé okupace. Nebylo. Dokázat to lze
sporem: Kdyby bývalo bylo, tak by nedošlo k vysídlení karpatských Němců a
slovenských Maďarů, protože Slovensko okupováno nebylo. Odsun Maďarů se zdařil
jen z menší části, protože byli pod tlakem maďarské vlády a za sovětského
souhlasu měněni kus za kus za Slováky z Maďarska. Větší část Maďarů na
Slovensku zůstala, protože Slováci žijící v Maďarsku nebyli ochotni přesídlit
do ČSR a nechat se vyměnit za Maďary. Českoslovenští Maďaři byli pak přeháněni
v rámci československého státu podobně jako jihomoravští Chorvaté a Cikáni ze
Slovenska. (Dnešní vysoký počet Cikánů v českém pohraničí je přímý důsledek
odsunu.) Vyhnání Němců bylo výslednicí dávné nacionalistické tužby českého
národa definovaného jazykově v důsledku názoru Františka Palackého z roku 1848,
že nárok na české země mají pouze jazykoví Češi, kdežto jiní, byť tam žijí
dlouhá staletí a jsou tam také doma, nikoliv. Nárok jazykových Čechů na české
země vznesla i Barbara Pankel, pozdější Božena Němcová, která v roce 1850
nepravdivě napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice,
aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů.“ Přibližně o století později takové postoje vedly k fatálním následkům.
Tyto dávné české úmysly sudetští Němci protistraně nepřipomínají [Klimek, Antonín: 30. 1. 1933
Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003]. Příčinná souvislost poválečného odsunu s událostmi
německé okupace českých zemí neexistuje – co zavinila německá národně
socialistická státní moc a jednotlivci, nesmí být vztahováno na všechny
spoluobčany pouze proto, že mluví německy. Analogicky by pak veškeré
obyvatelstvo Československa neslo vinu za zločiny komunismu na tomto území v
létech 1948–1989 a zasloužilo by si po prosinci 1989 vyhnat do Sovětského
svazu.
Označuje-li se
vyhnání Němců usedlých v ČSR za genocidu, musíme přitakat. Všem definicím
genocidy ono vyhnání československých Němců vyhovuje, zde například kompaktní
definice francouzská: „Genocida je realizace odsouhlaseného
plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické,
rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého svévolného
kritéria“ [Courtois,
Stéphane; Werth, Nicolas; Panné, Jean-Louis; Paczkowski, Andrzej; Bartošek
Karel; Margolin, Jean-Louis: Das Schwarzbuch des Kommunismus. Unterdrückung,
Verbrechen und Terror. Piper, München/Zürich 1998].
Vrchol českého
cynismu a pokrytectví
V srpnu 1950 se
Němci českých zemí ve SRN oficiálně vzdali odplaty, za to, co se jim
bezprostředně po válce ze strany Čechů stalo, a zavázali se usilovat o
sjednocenou Evropu. Od té doby se četní sudetoněmečtí činitelé mnohokráte
omluvili za příkoří učiněná českému obyvatelstvu německým státem během okupace,
ale z české strany se omluvili za zvěrstva odsunu pouze dva: Lev Prchala a
Václav Havel; poslední pak svou omluvu odvolal, aby se mohl stát znovu
prezidentem. Ke slovům politování v česko–německé deklaraci z roku 1997, která
tam nejsou z upřímné pokory české strany, nýbrž proto, aby deklarace vůbec
mohla být podepsána, se nikdo z české politické veřejnosti nepřipojil. Navíc
byla z české strany použita v deklaraci o odsunu Němců českých zemí následující
formulace: „Česká strana… zejména lituje excesů, které byly v rozporu s
elementárními humanitárními zásadami…“ To je vrchol cynismu a pokrytectví,
cožpak lze označit 15 000 – 30 000 mrtvých obětí vyhnání za pouhé
výstřelky? A to bereme v potaz pouze české odhady.
Naštěstí deklarace
není mezinárodně právně závazná, nemá charakter mezinárodní smlouvy. Němci
čekají, až se český přístup změní, což lze očekávat až za několik generací. Nic
jiného nezbývá. Současný stav přiléhavě vystihuje historik Arnulf Baring
soudem, že „česká společnost se vyznačuje
takovou měrou národní hysterie, kterou neznáme u žádného sousedního státu“.
Žádné komentáře:
Okomentovat