Tomáš Krystlík
Jaroslav
Vrchlický, vydal v r. 1879 sbírku Mythy, kde oslovuje sv. Prokopa, podle
legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň
Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“
Viktor
Dyk v Pohádkách z naší vesnice vyslovil v roce 1908 větu, která se stala heslem
českých nacionalistů: „Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit
kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout."
Sociální
demokrat Rudolf Bechyně na sklonku první světové války napsal: „Já bych si tedy
přál, aby co největší kraje (německé) z českého státu byly vyloučeny… Bude nám
dobře i bez Němců – a bez nich lépe než s nimi.“ Tím se ale zřetelně přimlouval pro územní odtržení.
Další
levicový politik Jan Skála navrhoval 29. 10 1918 vyměnit jisté „ryze německé
obce za české obce v Dolních Rakousích, v Kladsku, Pruském Slezsku“. Proti tomu
se zvedl křik české nacionalistické masy: „Němci chtějí od nás pryč? Dobře, ať
si sbalí uzlíčky a táhnou! Ale nedáme jim ani píď půdy, ta je a zůstane česká!“
Česká propaganda tvrdila od založení ČSR, že menšinám jsou zaručena veškerá
práva, která pro ně žádala Dohoda, ale v r. 1928 vyslovil Emanuel Rádl v knížce
Válka Čechů s Němci obavu před „hmotným řešením" německého problému.
Beneš v
březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na pražském
hradě varoval, že vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po
válce dojde „k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za
války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel
prohrané území vyklidit. Cuius regio eius natio /nationalitas/ (čí země, toho
národ /národnost/, citace se v různých zdrojích liší). Radikalismus v
minoritách se tudíž obrátí proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála
válka i mír“. Zní to pro mnohé asi překvapivě, ale z toho nezvratně plyne, že
Beneš již v březnu 1936 počítal s válkou a vypuzením neslovanských menšin ze
země.
15. 5.
1936 jednalo vedení Československé strany národně socialistické o opatřeních
vlády k upevnění pohraničí a vnitropolitických problémech, kde ministr Emil
Franke mj. pravil: „Očekává se zesílení hnutí revizionistického… a není tedy
vyloučeno, že se Itálie přikloní jako stát silně revizionistický k Německu.
Budeme se tomuto nebezpečí ovšem bránit a budeme usilovat, abychom kraje
převážně německé nebo maďarské alespoň v poslední chvíli – počeštili nebo
poslovenštili."
V
týdeníku Demokratický střed, jehož
šéfredaktorem byl Hubert Ripka, se v článku V. Ostrého 24. 8. 1938 psalo, že
„přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny."
Vyhnání
německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se implicitně objevuje v tzv. pátém plánu
Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra
Nečase do Paříže, aby zde zjistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by
Československo odstoupilo Německu území, písemné instrukce Beneše Nečasovi
hovořily o 4000–6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady
1 500 000 až 2 000 000 Němců z ČSR. Jelikož v odstupovaném území in
spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se musel donutit k
vystěhování z území neodstupovaných. Maďarsku by se odstoupilo též území, ale
bez vystěhovávání části maďarského obyvatelstva ze zbytku Slovenska. Beneš si
představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán
Německu vnutí.
Ve zprávě
sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po okupaci (!), se psalo:
Národ je naprosto jednomyslně za B.(enešem); je-li mizivá menšina proti a
ochotna dělat katovské služby Němcům, usnadní se tím jen její vyřízení."
Představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální". Hitlerův postup
„možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá
obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských
válek."
Adolf
Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou
revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od
lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení.
Věšet! Neodpouštět.“
Den po
studentských demonstracích v Praze v souvislosti s pohřbem Jana Opletala, 16.
11. 1939, zaslalo Politické ústředí (PÚ) exilu tuto zprávu: „V důsledku
utlačování a německé panovačnosti je dnešní nálada mnohem radikálnější a podle
toho bude vypadat i odplata. Po tom všem, jaké utrpení si musí náš národ v této
době vystát, vás prosíme, abyste pochopili, že se hrozně pomstí, a kdo by se
proti vypořádání stavěl a hovořil o humanitě, demokracii nebo
zahraničněpolitických ohledech, toho rozezlený národ smete.“ Proto by emigranti
měli řešení německé otázky „přenechat nám doma“. Teprve až se to stane, bude
český národ podle této depeše ochoten začít novou výstavbu republiky.
Politické
ústředí (PÚ) v depeši do Londýna v listopadu 1939: „Národ dnes žije nadějí jen
na pomstu a tu si nedá vzít, své staré účty si musí vypořádat.“ Stejné PÚ mělo
již ke konci roku 1939 v plánu vyhnat po válce během půl roku až roku domácí
Němce z ČSR, jejich majetek a půdu konfiskovat, zestátnit doly, zbrojovky a
provést pozemkovou reformu.
Johann
Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří
přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně
protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po
zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země,
případně i vybít. V té době ještě Beneš hodlal německé obyvatelstvo v republice
po válce ponechat nebo to alespoň Britům předstíral, protože při příležitosti
zahájení činnosti Státní rady 11. 12. 1940 prohlásil: „Velmi slavnostně a
důrazně podtrhuji, že se svých občanů žádné národnosti a strany ani ze zemí
českých, ani ze Slovenska, ani z Podkarpatské Rusi nevzdáváme, že ke všem své
státní povinnosti jsme rozhodnuti loyálně vykonávati.“
Nepřátelská
nálada vůči Němcům jako národu se projevuje i v obou nekomunistických
odbojových časopisech, které organizačně byly sice samostatné, ale na jejich
redakce měly rozhodující vliv velké národní odbojové organizace. Časopis V boj se stavěl proti jakémukoli
rozlišování „mezi Hitlerovým režimem na jedné straně a německým lidem na druhé
straně“ a napsal: „My ovšem víme dávno, že Němci jsou všichni stejní.“
Časopis
Český kurýr psal o vysídlení Němců
již 16. 12. 1939: „Stěhování soukmenovců, započaté Adolfem Hitlerem, bude
provedeno v plném rozsahu, ale v opačném směru, než jak Vůdce předepsal.
Všichni naši důvěrníci jsou povinni míti v paměti stálou evidenci
přistěhovalých Němců a usvědčených pomocníků nacistického režimu.“ O půl roku
později týž časopis napsal: „Chceme zase společný stát Čechů a Slováků, ve
kterém by místo menšin německé a maďarské byli soustředěni i naši krajané
rozptýlení v cizině.“ Naprosto nereálná představa, protože krajané v počtu maximálně
200 000 nemohli nahradit 4 000 000 neslovanského obyvatelstva.
Časopis
V boj se tehdy domníval: „Německá
menšina padla už tehdy, když se sudetští němci (malé „n“!) prohlásili za občany
říše. Jen tam je jejich místo, jen tam může být jejich ‚lebensraum‘… Když nyní
Hitler dokázal, že je možno přeháněti statisícové masy němců ze státu do státu
jako stádo dobytka, není důvodu, proč by neměly být německé menšiny ze všech
evropských zemí nuceně přesídleny zpět do říše.“ Tentýž časopis po porážce
Francie: „Němci musí z našeho území pryč“.
Československý
vojenský a letecký atašé v Londýně podplukovník Josef Kalla v memorandu z ledna
1940 sice považoval za bláhovou naději, „že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR
dříve, nežli my se vrátíme do vlasti“, za reálné pokládal snížení počtu Němců
méně než o 10 %, ale navrhoval: „A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo
hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali,
jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě
zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po
desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“
Protože i poté nějací Němci podle Kally v českém prostoru zbydou, bude muset
být poválečná kolonizace mnohem důslednější než za první republiky, „pouhé
rozmisťování českých listonošů, železničářů a finančních strážníků jako tehdy
už nebude stačit“.
Ilegální
časopis V boj v březnu 1940 napsal:
„Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost
a klidné soužití s nimi není možné, dokud se z nich opět nestanou lidská
stvoření. Až do té doby budeme jimi ohroženi, a proto si musíme v obnovené
republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř státních
hranic!" Článek byl publikován pod titulkem „Co se má stát se sudetskými
Němci?" Linie byla jasně stanovena: „Zúčtování do poslední kapky krve a do
posledního haléře."
9. 3.
1940 píše Beneš státnímu podtajemníkovi amerického ministerstva zahraničí
Summeru Wellesovi v memorandu Československo po válce, že hranice po mnichovské
dohodě jsou nepřijatelné kvůli bezpečnosti státu, navrhoval na mnohých místech
úpravu státní hranice na principu vzájemných územních a hospodářských výměn s
tím, že dojde k vnitrostátním přesunům obyvatelstva, aby vznikly „národnostně
co nejhomogennější obvody“. Republika by měla být napříště decentralizována.
Od
poloviny roku 1940 začal Beneš svůj názory měnit, aby je v depeši určené ÚVODu
(Ústřednímu výboru odboje domácího) z 26. 11. 1940 sumarizoval: „To by mělo
velikou důležitost také pro naši spolupráci a eventuelní federaci s Polskem;
proto budou musit zmizeti Němci ze severní a jižní Moravy (incl. Brno a
Jihlava) a ze Slezska mezi Krnovem a Ostravou. Od Králického Sněžníku k Novému
Světu musí zůstat historická hranice, od Nového Světa k Podmoklům musí býti
nová etnografická hranice, pro nás vojensky přijatelná, pak hranice historická
až za Chomutov a Kadaň. Pak novou etnografickou hranici přes Doupovské hory k
Tachovu. Zůstaly by pak mimo národnostně české území tři župy: krnovská,
liberecká a karlovarská. Vnitřní Němci, incl. Praha, by se museli vystěhovat,
nebo přijmout bezpodmínečně výlučně český režim jazykově i administrativně a
bez minoritních práv uvnitř této nové etnografické české hranice. Tři německé
župy by byly ohraničeny tak, aby nás pro budoucnost naši Němci nemohli
terorisovati, že když se odloučí, dojde zase k nemožným hranicím, vojensky
neobhajitelným jako po Mnichovu. Jinak však bych trval na tom, aby i po tomto
novém národnostním rozhraničení tyto župy zůstaly v rámci našeho státu i pro
budoucnost… Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničiti nebo
vyhladiti 3 000 000 Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však
možno anebo je nutno počítati s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců
kompromitovaných nacistických Němců a s nuceným přesídlením dalších statisíců
Němců z krajů výše naznačených do tří německých žup nebo do Rakouska a Německa.
Ale přesídlení sotva bude moci o mnoho přesáhnouti celkový počet jednoho
milionu. A to by byl už ohromný úspěch a veliké zajištění našeho státu a vývoje
vnitřního našeho národního území. Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v
republice byli.“
Benešovy
úvahy se u odbojových skupin v protektorátu setkaly s naprostým odmítnutím, ba
s pobouřením. Člen Politického ústředí (PÚ) Antonín Bořek-Dohalský v radiogramu
Benešovi z 3. 12. 1940 zcela explicitně uvedl, že politici by snad zřízení tří
německých žup pochopili, ale český národ nikdy. Jeho odpověď kulminovala
varováním Benešovi, že takový plán „by mohl znemožnit Váš návrat“. Člen PÚ
Vladimír Krajina připojil jménem svým a Horovým, že vojáci smýšlejí stejně jako
Dohalský, ba dokonce že hovoří o anexi Lužice. Krajina dále telegrafoval: „V
národě narůstá hrozná touha po odplatě, kterou regulovati bude velmi těžko,
ne-li nemožné… Národ vidí svůj životní prostor v historických hranicích a
považuje Němce za přivandrovalce, kteří musejí být vysídleni. Kdo se tomu
postaví, i když se státnickou moudrostí, přichází o možnost obhajovat něco
jiného dobrého.“
Prokop
Drtina 4. 12. 1940 slíbil, že na základě těchto ostrých reakcí budou předložené
námitky „pečlivě zváženy“. Jak však vyplývá z dalšího textu depeše, Benešův
názor se ještě nezměnil, ale už se předpokládalo, že dojde ke krvavým represáliím
vůči Němcům: „Znáte tedy dnes důvody prezidenta a skutečností je, že 3 000 000
Němců nemůžeme ani přibrati do rodiny, ani je zabíti. Velká většina Němců
zůstane a s těmi se musí něco státi. Je nás jen 7 000 000 proti 70 000
000 Němců a ani oni nás nemohou zničit. To však neznamená, že náš národ se s
nimi nemůže ve vhodný okamžik vypořádati. Je nám tady všem jasné, že se mu v
tom nesmí brániti. I Navrátil (Beneš) to uznává. Ale potom musí přijíti nějaké
rozumné řešení. Bude však záviseti na Vás, aby co nejvíc Němců bylo vyhnáno co
nejdál. Zde se počítá s tím, že to bude záviseti hlavně na událostech doma a že
to bude krvavé a žádná procházka po Václavském jako v roce osmnáct.“
Náladu
protektorátních odbojových organizací snad nejlépe odráží depeše podplukovníka
Josefa Balabána z 13. 12. 1940: „Těšíme se na oddělení pinslíků (dobová
přezdívka Němců)… Budeme se snažiti, aby ty tři župy, které jste si vymysleli a
které jste načrtli, byly zřízeny někde u Berlína… Na shledanou v ČSR – bez
žup." V jiných svých depeších Balabán Němce nazýval „nadrasáky“ nebo „Barbargenossen“.
O
necelé dva měsíce později, 4. 2. 1941, zpracoval Beneš koncepci s názvem Mírové
cíle ČSR (název je zavádějící, šlo o válečné cíle ČSR, které po československé
požadovala britská vláda), kde jsou podchyceny jeho představy o poválečném
uspořádání následovně: Bude stanovena jednak jakási vnitřní, etnografická
hranice pro stát a československý životní prostor nezbytná, tj. jako hranice
vojensky hajitelná a ekonomicky, komunikačně i kulturně dostatečná. Mezi ní a
historickou hranicí ČSR „vznikne pak území, jež bude možno definitivně pokládati…
(za) území Čech a Moravy skutečně převážně německé“. Na tomto území, jež bude z
přirozených důvodů ekonomicky tíhnout k československému státu, „bude pro
německé obyvatelstvo zaveden určitý režim národní svobody (lokální autonomie,
kantony, nějaký druh federalismu)… To znamená, že Němce v poválečné ČSR chceme
a že Němci a Češi pak mohou v rámci republiky definitivně vyříditi své
národnostní spory. Tato úprava a změna československé státnosti bude požadovat
‚přemístění‘, tzv. vnitřní transfer obyvatelstva německého z českého vnitrozemí
do pohraničních německých žup a českého z nich do vnitrozemí. Tím by pokud
možno zmizely smíšené kraje a vznikla by národnostně homogenní území, v jejich
rámci by prakticky zanikly jinonárodní menšiny a s nimi i menšinová (hlavně
jazyková) práva – podobně jako tomu je i ve Švýcarsku.“ Tímto svým plánem Beneš
narazil na odpor svých stoupenců Ripky, Ingra, Feierabenda, Slávika a zejména
na radikální odmítnutí ze strany československých vojáků ve Velké Británii.
Program
domácího odboje z jara 1941 uvádí, že každý národ má „právo na stát, zahrnující
jeho historické kmenové území“, a definuje již kolektivní vinu Němců: „národ jako
celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od
celku.“
ÚVOD v
depeši z 18. 8. 1941 žádal obnovu ČSR v historických hranicích a bez Němců.
Navrhoval, aby se vyhnání kvůli mezinárodním ohledům maskovalo jako potrestání
viníků, náhrada škod, atd.
Český
kurýr 28. 8. 1941 napsal, že Němci „vyvolají proti sobě takovou záplavu
nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu s
naší země smeteni.“
ÚVOD
sděloval koncem srpna 1941 generálu Ingrovi: „Názor na řešení sudetské otázky
se obecně upevnil a zradikalizoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být
ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni.“
Protektorátní
odbojové skupiny považovaly poválečné vystěhování všech Němců za hotovou věc a sdělovaly
do Londýna, že by Benešovo lpění na něčem jiném, třeba na plánu žup, mohlo
znemožnit jeho návrat. Ten nakonec domácímu tlaku podlehl, i když i poté se
realizace svého původního plánu, odstoupení území a sestěhování Němců z
taktických důvodů nevzdal, protože si nebyl jist, zda USA a Velká Británie s
vyhnáním všech Němců budou souhlasit. Zalíbilo se mu však na prezidentském
stolci a chtěl na něj i po válce dosednout.
V lednu
1942 po poradě s členy exilového kabinetu v memorandu O otázce hranic ČSR Beneš
uvedl, že kdyby byl přijat princip, „že viníci války mají odejít v každém
případě“, což považoval za „zcela spravedlivé“, činil by počet osob, jež měly
„útěkem a vypuzením“ opustit státní území ČSR, odhadem od 300 000 do 400
000.
Hubert
Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii
Alexandrem J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: „Vykládal jsem pak Bogomolovi…
že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých
Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po
Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část
nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých
dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na
konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti
porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až
to bude aktuální.“
Ještě
červnu 1942 získává Beneš od Vjačeslava Molotova souhlas sovětské vlády s
myšlenkou odsunu. 2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve svém memorandu svým kolegům v
britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný
transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech,
kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svůj souhlas udělil.
Beneš
považuje světovou válku za jedinečnou a už nikdy neopakovatelnou příležitost k
„vyřešení životní otázky našeho státu“. 18. 9. 1942 mu tlumočí britský vyslanec
u československé exilové vlády Phillip B. Nichols, že britská vláda uznává
nutnost transferu, o čemž informovala i Jaksche, a že čs. hranice mají být
takové, aby Československo bylo vojensky a hospodářsky zajištěné – na tomto
základě budou jednat s čs. exilem o hranicích. I nadále se tedy britská vláda
nezavázala k obnově ČSR v hranicích z roku 1937. Nichols Benešovi při této
příležitosti též sdělil: „Žádný Angličan by však nedovedl pochopit, že Němci
mají být z Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by
mělo býti Československu ponecháno." Beneš se k tomu vyjádřil podle
poznámek kancléře Smutného následovně: „Jen bláhovec a naivní člověk se může
domnívat, že se svět smíří s tím, abychom vyhodili 3 500 000 lidí a celé
území jimi obývané ve státu zůstalo. Proto chce za (1) vypudit Němce, ne
všechny, nýbrž takové množství, které bude možné bez velké újmy státního území;
za (2) ponechat republice takové množství, které unese a které se ztratí; za
(3) rozmístit Němce pak tak, aby, kdyby zase jednou i ten zbytek se chtěl
odtrhnout jako za Henleina, aby nám to neuškodilo – to značí usadit je za linií
pevností; za (4) dát za tento transfer území co nejmenší, nejméně užitečné a
ještě udělat to ve formě výměny území za něco v Kladsku."
V
memorandu 311. československé bombardovací perutě RAF z 27. 9. 1942 určenému
československé vládě v exilu se psalo: „Nová republika musí být lepší a bude
jen naše československá, to značí pánové, že v ní budou jen Češi, Slováci a
Podkarpatští Rusíni. Však nikoliv Němci a Maďaři. Ta nová republika bude bez
politických stran a straniček.“
Benešova
zpráva ÚVODu z 10. 10. 1942, kterou předal paradesantní skupině Antimon:
„Republika je zajištěna. Slovensko a Zakarpatská Ukrajina jsou jejími pevnými
součástmi a odtržená německá území nám budou vrácena. Anglie a Amerika si však
vyhrazuji možnost navrhovat při definitivní opravě hranic menší a pro nás
přijatelné změny, které – i za cenu výměny menšího území a vysídlení obyvatel –
by znamenaly posílení republiky ve smyslu větší národní homogenity, to znamená,
že by u nás zůstalo méně Němců a Maďarů než dřív. Definitivní rozhodnutí ještě
nepadlo. Bráníme se tomu, abychom něco definitivně slíbili nebo umožnili bez
rozhodnutí národa; jsem ovšem toho názoru, že republiku by mělo opustit co
nejvíc Němců a Maďarů. Anglie by s vysídlením určité části obyvatelstva jistě
souhlasila. Kolem téhle otázky budou ještě boje."
Přípravný
národní revoluční výbor (PNRV) naopak od exilové vlády požadoval: „Každý Němec
bude občanem říše a v žádném případě se nebude moci mísiti do věcí státu
našeho. Jmění Němců bude konfiskováno a Němci souzeni za zločiny spáchané.
Věrní Němci dostanou povolení k pobytu v zemi jako cizinci… Reparace: (a)
Všechen majetek Němců musí být zabaven, aby ručil za náhradu škod, (b) ČSR má
míti jako ostatní spojenci v Německu vyhrazenu zonu, aby mohla z ní sama
čerpati náhradu škod, (c) Němci musí býti jako dělníci k dispozici ČSR pro
opravné práce na území ČSR“.
Beneš
se v rozhovoru pro New York Times 19.
2. 1943 poprvé veřejně vyslovuje pro radikální opatření s využitím situace
vzniklé v důsledku války: otázky menšin ve střední a východní Evropě by se měly
tentokrát řešit „drasticky a definitivně“, totiž „masovou výměnou menšin, aby
se s tímto obtížným problémem navždy skoncovalo“. Příslušníci menšiny, které
vysídlení nepostihne, by měli mít všechna občanská práva, avšak žádná zvláštní
práva národnostní, „tak jak je tomu v Americe“. Výměna menšin ale nepřipadala v
úvahu, protože v německy mluvících zemích, pomineme-li Vídeň a Kladsko, v
podstatě Češi nežili, sloužila tedy Benešovi jako zastírací manévr. V březnu
1943 si před svou cestou do USA nechává Beneš znovu potvrdit od sovětského
vyslance v Londýně stanovisko sovětské vlády k odsunu a v USA dosahuje souhlasu
Roosevelta s vyhnáním Němců.
Tedy v
polovině roku 1943 sice československá politika dosáhla rámcového souhlasu
všech tří velmocí s principem odsunu Němců, ale žádná z nich neměla přesnější
představu o způsobu jeho realizace, ani neurčila počet a rozsah osob
podléhajících odsunu. U západních panovalo přesvědčení, že odsunuta bude pouze
část německého obyvatelstva, především aktivní nacisté, tedy jejich souhlas se
týkal pouze částečného odsunu. Požadavek vyhánění Maďarů nebyl až do návštěvy
Beneše v Moskvě v prosinci 1943 vznesen. Po podepsání československo-sovětské
smlouvy to byl z mocností jedině Sovětský svaz, který byl ochoten povolit
Československu vyhnat neslovanské menšiny v takovém rozsahu, že by to znamenalo
likvidaci oněch menšin v ČSR.
Vojenská
Studijní skupina zpracovala v červenci 1943 pro Beneše čtyři varianty
poválečného vysídlení Němců, o kterých se diskutovalo 2. 8. za přítomnosti
Sergěje Ingra a Edvarda Beneše. První varianta spočívala ve vysídlení 2 000
000 Němců bez odškodnění za majetek a se souhlasem velmocí, druhá v odstoupení
menších částí pohraničí a vysídlení 75 až 90 % Němců, třetí ve výměně Němců za
Čechy žijící v zahraničí a lužické Srby a v asimilaci asi 1 000 000 Němců,
kteří by v ČSR zůstali. Varianta čtvrtá se měla použít, kdyby první tři nebyly
proveditelné: obsadit co nejrychleji předmnichovské hranice a během asi jednoho
týdne (!) vyhnat z republiky ne méně než 2 846 000 Němců, 649 000 Maďarů a 78
000 Poláků. Druhý týden by postihl stejný osud dalších 381 000 Němců ze
Slovenska a z Podkarpatské Rusi.
Beneš
se k těmto plánům vyjádřil následovně: „Jde o to, abychom od samého počátku
měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme
obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo. Při
transferu chci, aby… byl také řešen z hlediska sociálního. Ponechali bychom si
dělníky a rolníky, kdežto středního stavu, buržoasie a kapitalistů bychom se
zbavili. Je třeba spojit národní revoluci s revolucí sociální.“ Doporučil „dát
za zůstavený majetek určitou náhradu“.
Z
Benešova poselství k domovu na vlnách BBC, 27. 10. 1943: „Mluvím k vám,
přátelé, důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás psán krví.
Bude se u nás bojovat jako všude jinde na evropském kontinentu a bude se vracet
Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od roku 1938 v našich zemích
napáchali. Celý národ bude zapjat v tomto boji, nebude Čechoslováka, který by
nepřiložil ruky k dílu, a nebude vlastence, který by nevzal spravedlivé odplaty
z a prožité utrpení národa.“ Všimněte si formulace „vracet mnohonásobně“!
V
prosinci 1943 vyhlásila československá exilová reprezentace ideu národního
státu Čechů a Slováků, z níž vyplývalo, že národnostní menšiny musí buď
asimilovat, nebo opustit republiku. Převládla myšlenka plošného vyhnání čs. Němců,
Maďarů a Poláků. Rusíni byli vzati na milost, protože neměli s Čechy třecí
plochy, Slováci však měli být v každém případě nějakým způsobem za rozpad státu
potrestáni. Týž měsíc odevzdal Beneš Stalinovi a sovětskému vedení v Moskvě
čtyři memoranda a v jednom z nich byl podle vzpomínek Eduarda Táborského
požadavek na československou poválečnou okupaci Německa a Maďarska po boku
velmocí, přičemž značná část odsunutých z ČSR měla být přemístěna do oblastí
pod československou okupační správou. Text memorand nebyl nikdy zveřejněn.
Ne zcela
všichni českoslovenští politici byli stoupenci vyhnání. Nejdůslednějšími
protivníky byli sudetoněmečtí sociální demokraté v čele Wenzelem Jakschem.
Ostatní, méně významné sudetoněmecké exilové skupiny přijaly koncepci národního
státu Čechů a Slováků za předpokladu, že se vytvoří podmínky pro demokratické
soužití většinové populace s československými Němci. I v ryze českém táboře se
nakrátko projevil nesouhlas s myšlenkou plošného vyhnání od národního
socialisty Jaroslava Stránského a sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, v
protektorátu měl jako jediný po určitý čas výhrady proti vyhnání ilegální
časopis Český kurýr.
Do zimy
1943–1944 byli zásadně proti jakémukoli odsunu menšin z republiky
českoslovenští komunisté, i když již v roce 1943 začali pomalu měnit svá
stanoviska vlivem obratu v sovětské politice od protinacistického pojetí války
k protiněmeckému a současně panslavistickému. Gottwald a jeho soudruzi
předložili Benešovi za jeho pobytu v Moskvě 13. 12. 1943 memorandum, ve kterém
vládu vyzývali, aby vydala proklamaci k německé menšině. Měla obsahovat
prohlášení, že vláda nebude kvůli henleinovským a frankovským zločincům pronásledovat
všechny československé Němce, nýbrž jen „přímé viníky“, a proto je v zájmu
každého Němce, aby se aktivním jednáním a bojem proti říšskoněmeckým okupantům
a jejich henleinovským přisluhovačům od nich včas oddělil. Stalin v prosinci
1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošné vyhnání Němců (Beneš navrhoval
vyhnat cca 2 000 000 Němců z ČSR) a Maďarů schválil s tím, že Slováci, i
když si to Beneš přál, nesmějí být jako Slované potrestáni. V rozhlasovém
projevu z Moskvy do protektorátu Beneš použil poprvé formulaci, že
Československo se stane „sjednoceným národním státem Čechů, Slováků a lidu
karpatoruského“.
V roce
1944 českoslovenští komunisté svá stanoviska k Němcům ostře změnili, protože
pochopili, že ve vyhnání sudetských Němců mají v ruce nástroj, kterým by v
očích Čechů mohli Benešovi iniciativu vytrhnout z rukou. Věděli, že Beneš je v
bezskrupulóznosti protiněmecké propagandy nepřekoná, a tak ve vysílání z Moskvy
začali ze sebe dělat bojovníky za nekompromisní zúčtování se všemi Němci.
Beneš, pokud s nimi chtěl držet krok, se musel uchylovat k čím dál ostřejším
formulacím v německé otázce. Tím českoslovenští komunisté dovršili radikální
obrat, neboť od založení KSČ byli stoupenci práva československých Němců na
sebeurčení až po odtržení se od státu. Přechodem na nacionální platformu
zásadně popřeli komunistickou doktrínu. K takové herezi bylo potřeba souhlasu
nejvyššího sovětského vedení, tedy názorový obrat československých komunistů byl
učiněn na příkaz Stalina.
Ponechání
větších částí německého obyvatelstva v Polsku a v ČSR by ztížilo bolševické
převzetí moci v těchto státech, neb bylo známo, že Němci ke komunismu asi
příliš neinklinovat nebudou. V případě Československa hrála u komunistů roli
ještě jedna úvaha: bude-li země násilně zbavena svého německého obyvatelstva,
jež hrálo nejdůležitější roli v průmyslu a hospodářství celé země, dojde k
jejímu ekonomicky významnému oslabení, což se projeví větší závislostí na
Sovětském svazu a pomoci Moskvy. Tím se posílí i jejich vliv v ČSR. Dále
počítali s tím, že Němci z ČSR se budou chtít vrátit a jedinou účinnou ochranu
proti tomu poskytne Sovětský svaz, čemuž české obyvatelstvo zachvácené pudovým
strachem z Němců rádo uvěří. Byla to chladnokrevná spekulace, jak
československý stát oslabit a v tomto stavu jej vydat na pospas SSSR.
Beneš
prohlásil 3. 2. 1944 ve Státní radě: „Krátce, náš domácí boj a převrat v této
válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí
znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky a
konec opravdu krvavý a nelítostný.“
V
červnu 1944 použil Beneš, jak uvádí Zbyněk Zeman, poprvé sloveso „vylikvidovat“
ve vzkazu do protektorátu v souvislosti s domácími zrádci – depeši sepsal
vlastnoručně Beneš, o sobě psal ve třetí osobě a podepsal ji jménem Prokopa
Drtiny. Beneš žádal, aby se vypořádání s kolaboranty událo bez soudu; naznačil,
„že soudů zejména hrdelních se máme pokud možno vyvarovat. Kdo zaslouží smrt,
má být vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a
v prvých dnech nového režimu. Pokud možno ne sensační a manifestační soudy a
popravy!… Nepochybní zrádcové mají zmizet v prvním rozmachu revoluce a nejlépe
vojenskou a lidovou bouří a revolucí…” Obdobně tvrdě zněly i pasáže týkající se
osudu Němců. Beneš sděloval, že mezinárodně bude schválen zřejmě jen „transfer“
dvou milionů Němců z republiky. Poválečná revoluce by měla probíhat tak, aby
zejména nacisty přiměla k útěku ze strachu; schválený odsun by pak mělo
předcházet „nejrychlejší obsazení a vyčistění valné části pohraničí.“
I další
exiloví politici v Londýně o vyhánění často mluvili při osobních jednáních nebo
psali v tisku, Beneš o principu vysídlení při řešení menšinových problémů
promluvil veřejně poprvé v British Press Association 28. 4. 1942, ale první
oficiální požadavek vznesla československá exilová vláda až 24. 8. 1944. Šlo o
memorandum zaslané Evropské poradní komisi na její žádost, aby ČSR předložila
své požadavky pro dohodu o příměří s Německem a Maďarskem. V memorandu se kromě
jiného požadovalo, aby Německo a Maďarsko uznaly osoby německé a maďarské
národnosti, které budou v Československu zbaveny státního občanství, za své
občany a přijaly je na své území. Další podrobnosti k transferu mělo obsahovat
zvláštní memorandum.
Výsadkářská
skupina Eva sdělovala 17. 8. 1944 do Londýna: „Protiněmecké smýšlení se změnilo v nenávist… převládá mínění, že Němci
se musí vystěhovat.“
Beneš i
nadále počítal dle potřeby s odstoupením některých částí pohraničního území i s
obyvatelstvem Německu a Rakousku z obavy, zda myšlenku transferu všeho
německého obyvatelstva u západních spojenců vůbec prosadí. Např. jeho plán z
roku 1942 předpokládal odstoupení území s 600 000 až 700 000 Němců s
podmínkou, že Rakousko a Německo k nim navíc přijmou dvojnásobek československých
Němců již bez území. Plán „zkrácení délky československých hranic vůči Německu“
o ašský, frýdlantský a šluknovský výběžek, tedy o jejich postoupení Německu
prezentoval též v Moskvě Stalinovi a Molotovovi. Nápadné na Benešových názorech
týkajících se vysídlení Němců bylo, že se často měnily s ohledem na to, komu je
tlumočil. Proti odtržení jakéhokoliv, byť sebemenšího území byly odbojové
skupiny v protektorátu a naprostá většina londýnských exilových politiků. V
memorandu exilové vlády třem velmocem z 23. 11. 1944 byly korektury hranic ve
prospěch Německa a Rakouska zásadně odmítnuty.
Beneš
ani poté myšlenku odstoupení určitých území zcela neopustil a prakticky hned,
ještě koncem roku 1944, zpracovalo na základě jeho pokynů Hlavní velitelství
československých ozbrojených sil návrh na odstoupení výběžků (Vejprtsko,
šluknovský, broumovský a frýdlantský výběžek) a pás kolem hranic na Osoblažsku
o ploše 1790 km2 s cca 340 000 obyvateli za územní kompenzace ze
strany Německa a Rakouska. Na své úvahy upozornil Beneš vládu ještě těsně po
válce, ale ta jeho koncept striktně odmítla se zdůvodněním, že předat byť jeden
jediný čtvereční metr československého území Německu nebo Rakousku nepřichází v
úvahu.
Velká
Británie a USA se k československým projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly
neurčitě. V březnu 1944 se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je
třeba, aby „československá vláda nehnala transfer do krajnosti“. V druhé
polovině roku 1944 zpracovala československá vláda memorandum s požadavky vůči
Německu adresované všem třem mocnostem. Požadovala vystěhování vinných československých
Němců v počtu asi 1 250 000 a nevinných v počtu kolem 2 000 000,
zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských
vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných
považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda z 23. 11. 1944
byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip československá vláda ze
zřetele neopustila: Po útěku Němců zbyde cca 2 500 000 Němců, z nichž
1 500 000 se odsune a zbytek se přenárodní (dobový termín: odnárodní).
Memorandum obsahovalo následující ustanovení: „Pouhá skutečnost, že menšinové
obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu, neopravňuje k nárokům na
národní suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin,
se jí nemůže zříci… Není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných
osob; pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. To
budiž provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít
sebou movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např.
dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)… Vyrovnání za zanechaný majetek, cena
kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z československých
pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým státním
příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na
československém území.“
Dne 31.
1. 1945 na československé memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun československých
Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3.
1945 i britská vláda. Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť
chtěl vydat zákon o zbavení všech československých Němců občanství a zákon o
zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby
takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej „prezentoval
jako svůj program, který předložil velmocem, od kterých dosud neobdržel
souhlas“.
Před
odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední
rozhovory s Nicholsem. Žádal od Britů souhlas s principem odebrání
československého občanství všem Němcům s tím, že jinak by mohl doma nastat
„rozvrat, boje, masakry Němců". Nichols naopak požadoval – o pár dní
později se k němu přidali přímo Eden a Churchill – aby zákony o odsunu vznikly až
na základě dohody s vítěznými mocnostmi. S nimi by bylo nutné předem dojednat
též způsob, rozsah a další modality, organizaci celého odsunu, zvláště když
odsouvaní poputují okupačních zón v Německu. Nichols naléhal, aby československá
vláda v této věci pouze ohlásila svůj program, nikoli vydala zákon. Britové ústy
Nicholse Beneše upozorňovali na skutečnost, že němečtí usedlíci z východních
oblastí před příchodem Rudé armády živelně prchají, Beneš však namítl, že z Československa
Němci sami neutečou a pronesl ve spojitosti s transferem československých Němců
před Nicholsem nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se
dohodnu s Moskvou a provedeme to sami". Za další zcela klíčový bod jednání
s Nicholsem považoval Beneš britské uznání nulity mnichovského dohody. Žádal,
aby byla už nyní uznána suverenita Československa nad celým jeho
předmnichovským územím. Nichols řekl, že definitivní uznání hranic přísluší
mírové konferenci, takže Benešova vláda se musí spokojit s konstatováním, že je
oprávněna vykonávat v rámci předmnichovských hranic kontrolu.
Na
poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, obdobně
jako předtím Nichols a Eden, aby ČSR nerozhodla o transferu německého
obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR získala souhlas Velké Británie,
USA a SSSR, než začne odsun realizovat. Což přeloženo do běžné, nediplomatické
řeči se rovnalo zákazu. Beneš hodlal získat oficiální schválení odsunu v
Moskvě, což pak oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945
Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby
československá vláda o tom s Brity jednala. Do konce války Velká Británie a USA
vyhánění Němců z ČSR neschválily. Ani později na konferenci v Postupimi, kde jen uznaly, že již probíhá a že má být dokončen.
K překonání námitek anglo-americké
veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí
nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo
zabito, uvězněno nebo deportováno 500 000 Čechů. Po roce, o svých 61.
narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday
Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více
než milion jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření
nemožným“. Beneš přeháněl a lhal stejně jako za první světové války. Podle
oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých
koncentrácích celkem 135 000 československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro
srovnání: 1 500 000 Francouzů a 816 000 Poláků.
Českoslovenští
politici se shodovali v nutnosti prosadit odsun a zároveň si uvědomovali, že
jeho realizace je ze strany západních velmocí ohrožena. To jim nevadilo, aby
opatření připravující vyhnání zahrnuli do vládního programu a mluvili o něm
jako o věci, „která jistě bude provedena“.
Ještě
Košický vládní program z 5. 4. 1945 s vyhnáním nepočítal, předpokládal pouze,
že osoby jiné než slovanské národnosti odsouzené řádným soudem za své činy v
létech 1939–1945 budou po odpykání trestu vyhoštěny z republiky. Důvod byl
jasný – velmoci vyhánění nepovolily.
Ihned
po válce začali Češi s vyháněním do Německa a Rakouska. Beneš si cestou z Košic
do Prahy neodpustil v Brně tento výrok: „Vám i nám všem je jasné, že likvidace
Němců bude stoprocentní“ (Čin, 11. 5.
1945), aby v Praze o dva dny později prohlásil: „Naším volebním heslem bude, že
musíme naši zemi očistit od všeho německého, kulturně, ekonomicky a politicky“
(Čechoslovák, 15. 6. 1945). Beneš
zřejmě tváří v tvář komunistům a šovinistům si nehodlal nechat vytrhnout
iniciativu ve věci odsunu Němců z rukou, což vedlo k radikalizaci vyhnání.
Západ
protestoval, britská tisková agentura Reuters tzv. divoký odsun silně
kritizovala, britská a americká vláda se chystaly protestovat přímo v Praze.
Komuniké československé vlády z 18. 6. 1945 k velmi kritické zprávě agentury
Reuters obsahovalo vůli provést transfer do důsledků, ale organizovaně a
lidsky. Vláda lhala. Prezentovalo se to slovy, že „vláda jest pevně rozhodnuta
provést svůj program o odsunu Němců tak, jak jej vyhlásila.“
Nótou
západním spojencům z 3. 7. 1945 se československá vláda oficiálně uvolila
odsouvat obyvatelstvo plánovitě a organizovaně. Vláda opět lhala, v textu
chyběla jakákoliv zmínka o tom, že vysidlovací operace již delší dobu
probíhají. Velká Británie a USA znovu čs. vládě odpověděly, že záležitost musí
rozhodnout konference velmocí.
Velká
Británie zřejmě o československém počínání cosi věděla, protože britský
velvyslanec Phillip Nichols 14. 7. v rozhovoru s jedním úředníkem
československého ministerstva zahraničí položil otázku, co je pravdy na tom, že
území republiky denně opouštějí vlaky s Němci.
Beneš v
polovině července 1945 poskytl agentuře Reuters interview, kde tvrdil, že jen
„nepatrný počet sudetských Němců již byl deportován. Jsou to však ojedinělé
případy, ke kterým došlo v důsledku vzrušení, jež se zmocnilo Čechů v
sudetských okresech koncem války.“ Beneš tvrdil, podle časopisu Čas z 18. 7. 1945, že asi 200 000 Němců
„odešlo z vlastního rozhodnutí“. Lhal.
Postoj
Moskvy vyvolával u československé vlády dojem, že k vyhnání může dojít i bez
souhlasu západních mocností. Z jednání s vrchním velitelem Rudé armády v
Německu, maršálem Georgijem Žukovem vyplynulo (zpráva Vladimíra Clementise
vládě 10. 7. 1945), že „je ochoten přijmout milion, popřípadě též 2 000
000 Němců z Československa“ k předtím již vyhnaným do sovětské zóny. Clementis
z toho vyvodil, že „je tedy transfer politicky připraven“.
Američané
do postupimské konference přijímali do své zóny jen Němce, kteří přišli za
války do protektorátu z Německa, a to v maximálním počtu 2000 osob denně. Dále
přijímali uprchlíky a osoby bez domova bez jakékoliv kvóty, v praxi 2000–4000
osob denně, tedy nikoliv sudetské Němce. Také Čechům nedovolili na československém
území obsazeném US Army divoký odsun. Později povolili spořádaný odjezd
sudetským Němcům z oblastí jimi spravovaných v odhadovaném počtu 100 000–140
000 osob (do poloviny prosince 1945).
Lidová demokracie
přinesla 23. 7. 1945 článek, který poukazoval na americkou kritiku zacházení s
Němci. Československá veřejnost se tak poprvé dozvěděla, že Američané v
obsazených západních Čechách rozhořčeně prohlásili, že nešli do války proto,
aby Češi mohli zřizovat nové Buchenwaldy.
Žádné komentáře:
Okomentovat