Axiom č. 12 - Němci chtěli Čechy jako jediný národ v jimi okupované Evropě přenárodnit

Tomáš Krystlík

Politikou německého nacistického státu nebylo fyzické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, nesměl být podle nich český národ „deklasován“ nebo z rasových důvodů proměněn v „pomocný národ“.

Protože si nacionální socialisté do té doby pohrávali s myšlenkou osídlit české země, staré to území Svaté říše římské, německým živlem, stálo v memorandu K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940 následující: „Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“

V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a von Neurath, kdy dal Hitler Frankovi za pravdu, se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta(!) let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“

12. 10. 1940 se Frank u Hitlera dověděl, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů hned. Frank po příjezdu do Prahy uložil podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských oborů. Útržkovité informace ze zpracování se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme být zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“

Z výpovědi K. H. Franka po válce před československým soudem: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále tematizovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech tedy chtěl gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysídlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Dolní Podunají se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátu Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové... by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“

Reinhard Heydrich, jako zastupující říšský protektor, nastínil technické detaily zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme... Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Nezapomněl však zdůraznit: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“

Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti tuberkulóze, vyplynulo, že Češi jsou v průměru nordičtější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.

20. 5. 1942 Hitler řekl: „Už nyní by bylo možno udělat z Čechů fanatické přívržence říše, kdyby se jim jako labužníkům daly dvojnásobné dávky a nikdo je neposílal do boje na Východ. Považovali by pak za morální povinnost dvojnásob pracovat ve zbrojním průmyslu a tak dál."

Karl Hermann Frank ještě v březnu 1944 varoval v tajné řeči k úředníkům a funkcionářům Říšské župy Sudety v Karlově Studánce před „povrchním a nedbalým posuzováním české otázky“ a že „po vítězství nebude tento problém vyřešen během několika let“. A shrnul: „Konečný cíl nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být zaměřen na to, opět získat půdu a na ní sídlící lidi pro němectví a pro říšskou myšlenku. Existují dvě možnosti, jak toho můžeme dosáhnout. Buď (a) úplným vystěhováním Čechů z Čech a Moravy mimo říši nebo (b) ponecháním větší části Čechů v Čechách a na Moravě a použitím nejrůznějších k asimilaci a změně národnosti podle x-letého plánu. Přitom lze sledovat tři základní linie: (1) Změna národnosti Čechů rasově vhodných, tedy z hlediska krve pro nás žádoucích. (2) Vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a všech destruktivních živlů vrstvy inteligence, jež je říši nepřátelská. (3) Znovuosídlení tohoto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.“ A připojil k tomu důvody ze shora uvedeného svého memoranda Hitlerovi z roku 1940.

Sturmbannführer Walter Jacobi z protektorátní centrály SD sděloval 3. 5. 1944 vedoucímu úřadu německého státního ministra pro Čechy Moravu Robertu Giesemu: „Až bude dosaženo vítězství, pak pracovní možnosti a možnosti vzestupu, které Říše bude nabízet v celé Evropě mladým českým generacím potlačí nacionální nebo dokonce šovinistické tendence ve prospěch sociálních požadavků. Neboť sociální program nacionalismu je jeden z nejsilnějších propagačních prostředků říše pro ,výkonný a pracovitý český národ´. Dle zdejšího mínění bude pouze otázkou velkorysé německé organizace, aby se Čechům splnila jejich sociální přání a poskytly se jim ve všech oblastech života možnosti k vzestupu a výdělečné činnosti ve velkoněmeckém prostoru“ To jsou poslední známé německé záměry o zacházení s Čechy.