Agresivní meziválečné Československo

Tomáš Krystlík

 

V minulém blogovém článku byla řeč o agresivní smlouvě - Malé dohodě - která ohrožovala evropský mír. Na rozdíl od ní neobsahovala československo-francouzská spojenecká smlouva z roku 1924 agresivní choutky čs. státu.

To se změnilo o 11 let později, kdy 2. 5. 1935 byla podepsána francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci navazující na smlouvu o neútočení z 29. 11. 1932. V protokolu ke smlouvě, v článku I. se pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Oba státy, členové Společnosti národů, tak deklarovaly, že její stanovy nehodlají dodržovat. Smlouva byla viditelně zaměřena proti Německu. 16. 5. 1935 se připojilo ke smlouvě i Československo za předpokladu, že žádnou akci nebude muset ČSR podniknout bez Francie, což bylo zahrnuto do podpisového protokolu slovy: „Obě vlády zároveň uznávají, že závazky vzájemné pomoci budou mezi nimi účinné jen potud, pokud tu budou podmínky, předvídané touto smlouvou, a pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany Francie.“ Československo se tím po Malé dohodě připojilo k již druhé vysloveně agresivní smlouvě ohrožující mír v Evropě. Zajímavé je, že o této skutečnosti čeští historici svorně mlčí.

V důsledku této smlouvy nebyl Beneš nucen se snažit o přátelské vztahy s Berlínem. Při příležitosti podepsání čs.-sovětské smlouvy prohlásil 17. 5. 1935 Beneš v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských představitelů by zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917 ztratil smysl pro míru docela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa 28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce,“ citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné přátelství mezi našimi národy“. Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa, která přivedla Beneše do začarovaného kruhu: spojenectví se Sovětským svazem oslabilo československé vztahy se západní Evropou, na což mohl Beneš reagovat jen ještě větším přimknutím k Moskvě. Jedinou alternativou k tomu všemu byl smír s Německem – a to si Beneš nepřál.

Uvedený rozhovor poskytnutý Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka. Implicitně to potvrdil i po podpisu smlouvy a svém návratu z Moskvy 24. 6. 1935, kdy Beneš přijal britského vyslance v Praze Josepha Addisona a návštěvu Sovětského svazu mu podrobně vylíčil. Vyprávěl mu o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, „placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu“. Zásobování obyvatelstva bylo podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i jeho žena, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží. Nejdůležitější informací Benešova sdělení bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí, Stalin byl sám si byl vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi SSSR. Beneš zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je „nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena rovnováha" [Lukeš]. Ve svém hlášení vykreslil Joseph Addison Beneše jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí lépe spojenectví se SSSR než se Západem.

Starý Karel Kramář celou věc zatrpkle komentoval: „Slovanská zrada je dokonána... S kterým národem se to myslí pan ministr (Beneš) přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady, který je mučen v Solovkách (komplex táborů na Solověckých a dalších ostrovech v Bílém moři i na pevnině) a v koncentračních táborech, nebo který jako otroci faraonovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s ‚národem‘, který žije v nádheře a přebytku v Kremlu?“

Benešova chvála stalinského Ruska a jeho vnitřních poměrů popudila proti němu a Československu téměř celou Evropu, protože na rozdíl od něj a obyvatel ČSR si všichni mimo ČSR alespoň rámcově dobře uvědomovali, co se v sovětském Rusku odehrává. Na rozdíl od Československa v západních státech proběhl diskurs o bolševických zločinech, politických procesech a koncentrácích. Britští diplomaté a politici byli v rozpacích už nad rozpadem habsburské monarchie a Československu nebyli nikdy většinou přátelsky nakloněni. Například britský chargé d’affaires v Praze Robert Hadow se netajil názorem, že Rakousko a Československo nemají na samostatnou existenci právní nárok a že německá nadvláda v jihovýchodní Evropě je nejen nevyhnutelná, nýbrž i žádoucí. Britští diplomaté v Berlíně i jinde formulovali svá stanoviska ještě ostřeji.

Nerozvážné výroky z úst Edvarda Beneše o situaci v stalinském Rusku postavily hráz mezi ČSR a ostatní evropské země a dohoda se SSSR se negativně se promítla do veřejného mínění ve Velké Británii a dalších zemích. Značná část Evropy začala o Benešovi smýšlet nikoli jako o potenciální oběti Hitlera, nýbrž jako o sveřepém utlačovateli sudetoněmecké menšiny, který dospěl k názoru, že se silným ruským spojencem už není nutné brát na jejich rozumné požadavky ohled. Počínaje rokem 1936 Beneš musel čelit rozšířené představě o ČSR coby spojenci stalinského Ruska proti Evropě.