pondělí 1. dubna 2013

Axiom č. 7 - Potlačování menšin v meziválečné republice bylo mnohem horší než za monarchie



Tomáš Krystlík

Rakouská  monarchie nikdy nezavedla pojem menšin, žádný národ tedy nebyl menšinový. Cislajtánie (země mocnářství bez Uher) též nikdy neměla úřední (státní) jazyk, úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou jednat a korespondovat. Vnějšně byly vázány obecním jazykem. Teprve uprostřed I. světové války musely pouze cislajtánské soudy z moci úřední přejít vnitřně na němčinu, tj. komunikovat v tomto jazyce mezi sebou. V Translajtánii (v Uhersku) určoval úřední řeč župan a to jen pro daný komitát (stolici), mnohdy ve výčtu úředních řečí komitátu chyběla maďarština. ČSR po svém vzniku zavedla promptně státní jazyk, který se stal silným prostředkem pro diskriminaci menšin.

Obcovací (obecní) řeč, tj. řeč úředních úkonů a řeč pro styk s obyvatelstvem, určovala v českých zemích a v celé Cislajtánii pro katastr obce zastupitelstva jednotlivých obcí podle svého vlastního rozhodnutí, vyšší státní orgány jim neměly do toho vůbec co mluvit. Taktéž obce rozhodovaly o místních názvech. V ČSR vše určovalo a povolovalo centrálně ministerstvo vnitra a to i pro sebemenší obec, osadu.

Za monarchie byla snaha, aby jinojazyčné skupiny nemohly být přehlasovány, ale začalo se s tím pozdě a před 1. světovou válkou se toho docílilo podle shodného postupu, navrženého rakouskou sociální demokracií, nejdříve na Moravě a ve Slezsku, tzv. Moravským vyrovnáním 1905, pak v Bukovině, připravené vyrovnání v Haliči zmařila světová válka. V Čechách se pro odpor šovinistických Čechů tzv. národnostní katastry z Moravského vyrovnání prosadit do konce monarchie nepodařilo. Princip byl následující. Volební kraje (tzv. národnostní katastry) na Moravě a ve Slezsku kopírovaly etnografické (jazykové) hranice, a kde to pro smíšenost obyvatelstva nebylo možné, volilo se do paralelních orgánů podle jazyka. Jednojazykové orgány vyšlé z voleb rozhodovaly samostatně a v zájmu pouze své jazykové skupiny. Pro rozhodování na vyšších úrovních státu (země, monarchie) bylo vyčleněno jen velmi málo resortů. Takto bylo zabráněno přehlasovávání početně slabší jazykové skupiny. ČSR dělala pravý opak - státotvorný národ přehlasovával hladce menšiny a to už často na obecní nebo okresní úrovni, na vyšší úrovni vždy. Agenda, ve které rozhodovaly za monarchie obce, byla přenesena na ministerstvo vnitra - touto cestou státotvorný národ vnucoval mocí úřední svou vůli menšinám i v nejzapadlejší obci.

Státní zaměstnanci, tedy ne úředníci, nýbrž železničáři, poštovní úředníci atd., museli v ČSR pod trestem mezi sebou mluvit státním jazykem, byť všichni třeba Němci, nesměli rozumět dotazům položeným v jiném než státním jazyce a odpovídat museli i sudetskému Němci v jazyce státním bez ohledu na to, zda rozuměl. V Praze primátor zakázat pod trestem zpívat po hospodách německé písně a německé nápisy na domech a v ulicích města - francouzské, anglické, italské a podobně však byly povoleny. Podniky se sídlem ve vnitrozemí, musely ve svých afiliacích třeba v německých sídelních oblastech udržovat jazykové poměry v místě sídla, což znamenalo v případě sídla podniku v Praze vyházet z pobočky v pohraničí sudetoněmecké zaměstnance, ponechat si jich jen 5 % podle jejich podílu v obyvatelstvu Prahy, nahradit je Čechy. Veřejné zakázky dostávaly zejména národnostně české firmy a firmy s výraznou převahou českých zaměstnanců. To vedlo k dalšímu propouštění Němců a nabírání Čechů. Berní úřady využívaly své rozhodovací pravomoci a německým podnikům vyměřovaly vyšší daně než českým. Podíl přidělené půdy Němcům z pozemkové reformy byl hluboko pod jedním procentem.

Žádné komentáře:

Okomentovat