Degradace české psyché 1

Tomáš Krystlík

Pro vhled i do dnes setrvávajících bludů v českých myslích je rozhodující údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi z 3. 11. 1938, uváděný v několika mírně odlišných verzích, neboť velmi výrazně ovlivnil, ba dodnes ovlivňuje nazírání Čechů na sebe samotné. Zveřejnily jej 22. 12. 1938 deníky Venkov a Večer. Druhý list v témž vydání podotkl, že se pravděpodobně jedná o podvrh komunistického původu, a připojil k tomu dementi již nemocného Karla Čapka, že Edvardu Benešovi žádný dopis neposílal – na jeho začátku totiž stálo: „Oba (Beneš a jeho žena) jsme byli potěšeni Vaším dopisem…“ – ani od něj dopis neobdržel.

Opisy onoho Benešova dopisu kolovaly pak i v protektorátu. Gestapo jej chtělo proti Benešovi propagandisticky využít a začalo v první polovině roku 1943 po originálu dopisu pátrat v Čapkově pozůstalosti. Vyslechlo osoby, které s ním mohly přijít do styku, přičemž manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová vypověděla, že takový dopis neviděla, ani o něm nic neví. Dodnes se nenašel; podrobnosti o německé snaze jej verifikovat jsou v Národním archivu v Praze (NA, sg. 109-4/305).

Podle britského historika Zbyňka Zemana se s jistotou jedná o podvrh neznámého autora z podzimu 1938. Není ani tolik důležité, zda je to podvrh, nýbrž jaké nedozírné škody napáchalo jeho šíření v českém myšlení, ve způsobu vnímání sama sebe, zejména vlivem tohoto megalomanského pasu: „Předhonili jsme za těch 20 let státní výstavbou všechny naše sousedy a vlastně jsme je naší výstavbou sociální a naším pojetím demokracie ohrozili. Báli se nás (cizí politici) proto, že neustále v nich vězel strach před oněmi vrstvami obyvatelstva vlastních zemí, které právem mohly poukázati na pokrok naší země. Dělnictvo sousedních zemí, nakloněných našemu pojetí státu, stále tíhlo k demokracii, majíc vzor v Československé republice… Přerostli jsme konečně svým pokrokem i demokracii západních států přátelských.“

Z těchto nepravd plyne, že Češi byli nejskvělejším národem Evropy. Protože se nenašel nikdo, kdo by jim ony bludy vyvrátil, jsou dodnes o tom Češi přesvědčeni.

Beneš dále v dopise sděluje, že nemohl opustit orientaci na Francii, ale v zářijové krizi roku 1938 se mohl „opříti o lidové masy i věrné vojáky“. A pokračuje: „Byl jsem poučen příkladem Španělska, proto jsem nechtěl, aby Čechové vykrváceli v neúčelném boji proti strašné přesile.“

Řeč je o Češích, ne o Čechoslovácích; lze tvrdit, že by to Beneš takto nikdy nenapsal. O kus dále je to obdobné: „Neudělal jsem z ČSR Španělsko, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že český lid by se hrdinností vyrovnal Španělsku“ – opět „český“, nikoliv „československý“.

Podle této části údajného Benešova dopisu usuzoval Venkov na komunistický podvrh: „Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mi dala k tomu svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kdy bude všechno v sázce, ale já (Beneš) jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali, neskončí v marasmu (v jiné verzi dopisu: „neskončí marxismem“), nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíce práv… Nechci pracovati pro český národ (opět „český“ a ne „československý“). Ne. Chci a budu pracovati pro onu část národa, na jejíž budoucnost věřím, a která ve spojení s oddanými vrstvami ostatní Evropy bude míti dosti sil, aby se ujala vlády nad zasněnou (v jiné verzi: „nad změněnou“) Evropou.“

Historik Zbyněk Zeman upozorňuje, že Beneš by nikdy nepoužil výraz „zasněná Evropa“ a nevyslovil domněnku, že proletariát, maje nejvíce povinností, si proto zaslouží nejvíce práv. Dodejme, že ani výraz „změněná Evropa“ v jiné verzi dopisu by Beneš nepřipustil, protože byl od své abdikace přesvědčen, že musí vypuknout evropská nebo světová válka, z níž se zrodí ČSR v původním územním rozsahu roku 1937 (a on opět zasedne na prezidentském stolci).

Autory onoho údajného Benešova dopisu ale nakonec nemuseli být komunisté, protože v programu nekomunistického odboje Za svobodu zpracovaném na začátku protektorátu nekomunisty Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou patřil k „demokratickému názoru bojujícímu s fašismem“ i sovětský bolševismus, přičemž kapitalismus měl být nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“. Jasný důkaz, že tehdejší česká společnost byla již v roce 1938 prolezlá příklonem k bolševismu bez ohledu na partajní příslušnost nebo sympatie k nějaké nekomunistické straně.

Z toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili ohromné téma na mnohá desetiletí. Až po válce, nikoliv dříve. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci. Byli přesvědčeni vlivem tehdejší (dez)informační politiky československé vlády, že byli jimi zrazeni, navzdory tomu, že odstoupení pohraničí bylo odsouhlaseno 21. 9. 1938 vládou i prezidentem ČSR a zveřejněno v denním tisku (sic). Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše.

Vládě druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu byli nepřáteli opět jako předtím všichni jeho sousedé s výjimkou Rumunska, které nemělo s ČSR třecí plochy čekající na řešení. Vláda po mnichovské konferenci seznala, že přátelství s Německem bude asi výhodné, protože Německá říše je nejmocnějším sousedem a tudíž může být i nejmocnějším garantem existence Česko-Slovenska.

Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s událostmi během první světové války posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.

Začátek protektorátu

Na začátku protektorátu německé vojenské polní kuchyně vyvářely pro české nezaměstnané, posádkové hudby Wehrmachtu pořádaly na náměstí českých měst koncerty českých písní, němečtí vojenští velitelé vzdávali čest hrobu československého neznámého vojína.

K tomu historik Jan Tesař napsal: „A tak se v českém národě... rozšířil všeobecný pocit úlevy i jakési radosti nad tím, že se podařilo vyvarovat se nejhoršího. Národ jako by se probudil ze zhoubné apatie a pozdvihl se k nové činorodé aktivitě, jejímž cílem bylo uchovat, co se prozatím podařilo zachránit, neupadnout ještě hlouběji. Nacistické sliby o možnostech autonomního vývoje a současně nejistota, zda se tuto autonomii podaří uhájit, způsobily, že se na otázku uchování takzvané protektorátní autonomie upnuly české naděje. Národ (údajně, poznámka v originálu) zrazený svými spojenci, předložený na milost svému úhlavnímu nepříteli a zbavený jakékoli perspektivy dostal cíl svého usilování. Šlo o udržení výkonu správní moci v českých rukou a o uchování národních institucí a organizací; současně se zdálo být nutným čelit tomu, aby tyto orgány a instituce, budou-li nadále trvat, nebyly okupantem odevzdány do rukou českých fašistů. Je logické, že v daných poměrech vykupoval se zdar tohoto svým záměrem vlasteneckého úsilí loajalitou k německé moci... To mělo ovšem svoje důsledky i pro vzájemný poměr jednotlivých směrů uvnitř českého národa. Dřívější ostré politické boje nahradil všeobecný pocit národní jednoty a solidarity, považované za rozhodující zbraň národního kolektivu v jeho obraně proti všeobecně nenáviděným okupantům. Čeští vlastenci do té doby považovali za národní úspěch, že zanikly všechny spory, které rozdělovaly českou společnost v době předbřeznové, že umlkl úporný boj pravice a levice, nahrazen zdánlivě aktuálnějším požadavkem celonárodní jednoty... Byla to všenárodní česká protiněmecká opoziční jednota. Jednota s protiněmeckým programem proněmecké loajality, realismu a přizpůsobení (sic).“ Potud Jan Tesař.

Národně obranná opatření české protektorátní vlády preferující přežití národa bez větší újmy, musela být eo ipso protidemokratická. Do vytvořeného nestranického Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo v Čechách 99,2 %, na Moravě 98,4 % mužů s volebním právem, zajisté že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům národa způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali zcela lhostejní k porušování demokracie. Pevně semknuté české národní těleso houževnatě odmítalo jiné dělení obyvatelstva než z hlediska národního. Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokratické, tudíž ve svém důsledku i nonnacionalistické chování nestačilo přejít od dob obrození do krve. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách, avšak hlavní důvod rozpadu Československa – vypjatý český šovinismus – Češi odmítali a dodnes si odmítají přiznat.

Na druhou stranu se česká společnost paradoxně semkla, ač sama ultranacionalistická, proti českým fašistům. A to ne kvůli svému odporu proti fašismu jako ideologii, ani v jeho české variantě charakterizované vypjatým šovinismem, nýbrž z obavy, aby německá okupační moc nepověřila české fašisty výkonnou mocí v protektorátu z obavy, kteří by se pak kvůli svému silnému šovinismu českých fašistů dříve nebo později dostal do konfliktu s německou okupační mocí, což by zhoršilo nebo dokonce zničilo vyhlídky českého národa na přežití. Tento předpoklad byl zcela reálný. Němci se též obávali zaměnit vládnoucí českou garnituru českými fašisty, aby tím nevyvolali nežádoucí chaos, dílem způsobený neschopností fašistů, dílem vyvolaný bojkotem českého obyvatelstva, do kterého by byli nutně zataženi a museli by ho řešit.

Diskriminace českých fašistů v běžném životě se ujaly i protektorátní úřady, které byly v naprosté většině v českých rukách, a nenápadně, aby se to nedalo vyložit politickými motivy, je perzekvovaly, kde mohly.

Fašismus jako ideologie v principu nezná nacionalismus, termín národ používá ve smyslu všech obyvatel státu bez ohledu na jazyk. To však neplatilo pro český fašismus vlivem zmatení pár významových pojmů v češtině již Josefem Jungmannem, které též vedlo ke vzniku ostrého nacionalismu celého česky mluvícího společenství. Když v něm vzniklo fašistické hnutí podle vzoru italského, přibralo zcela samozřejmě i český šovinismus.  

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se již bezprostředně po válce vymstilo.

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu.

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

Později zavedli Němci v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic).

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.