Degradace české psyché 2

Tomáš Krystlík

Iluze v českých myslích

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem (sic). V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

Obranná opatření

Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná „drahocenná národní schopnost vypěstovaná Bílou horou“: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo než to, které postihlo ostatní okupované země, v čemž ale měli naprostou pravdu.

Češi se na počátku protektorátu věděli a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci Říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního prezidenta. Jak explicitně zdůrazňuje Zbyněk Zeman, „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků“ (sic).

Oba hlavní autoři autonomie, Hitler a Hácha, byli odkojeni Rakousko-Uherskem a dobře si uvědomovali, co autonomie pro Čechy znamená. Ani na vojnu za Říši Češi nemuseli, což byl také podstatný rozdíl proti Rakousko-Uhersku. Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů, později se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat československému exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Usedlí neoptovavší Češi z území odstoupených Německu a Polsku (zabrané Těšínsko připadlo v roce 1939 Německu) však rukovat museli.

V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schématu tří vyhraněných skupin: kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj. Prolínali se. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Alois Eliáš, Jiří Havelka, Jaromír Nečas, Ladislav Feierabend, Josef Kalfus, Zdeněk Schmoranz a pražský primátor Otakar Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem.

Podle pamětí Ladislava K. Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako „osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda“. Vysvědčení jim poskytuje hlášení SD z konce září 1939: „Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně… Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy Reichsprotektora.“

Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře, právník Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K. H. Frank přímo nenáviděl.

Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD neuniklo. Ještě později se kroky domácích vládních činitelů a zahraničního odboje rozešly.

Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro Říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku proti sobě pasivní rezistenci českého obyvatelstva a obtíže vyplývající z výměny garnitur.

Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká národní masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům (sic). České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.

(pokračování)