Degradace české psyché 4

Tomáš Krystlík

 

FAŠISTICKÁ USKUPENÍ, ZÍSKÁVÁNÍ KONFIDENTŮ

 

U Vlajky (oficiální název: Český národní sociální tábor) hrál velkou roli motiv rasový, byla velmi šovinistická a antisemitská; v podstatě to byla organizace městská. Před okupací se orientovala na italský fašismus, po ní usilovala o převzetí programu NSDAP. Ze všech českých fašistických uskupení měla nejblíže ideologii nacionálního socialismu. Do své vlajky zabudovala svastiku, ale nebyly jí cizí panslavistické ideje. Překvapuje vysoký podíl inteligentních lidí v ní, vzdělanců, zejména lékařů a právníků. Jedním z vůdčích duchů Vlajky byl rektor University Karlovy František Mareš, velký odpůrce Masarykův, který jako fyziolog vycházel ze sociálního darwinismu a vitalismu. Vliv Vlajky posléze upadal, zadlužila se, její členové si pak zhusta žádali o německou národnost a tím i o německou státní příslušnost.

 

Národní obec fašistická (NOF) se blížila fašismu italskému, byla ale vypjatě nacionální. Její šéf Radola Gajda (původně Rudolf Geidl) tvrdě požadoval hned v roce 1939 od protektorátní vlády „řešení židovské otázky na podkladě rasovém“. Gajda se později z politiky zcela stáhl. Pro okupační moc nebyli přijatelní pro výhradně pročeskou, tj. implicitně protiněmeckou orientaci.

Strana zeleného hákového kříže (Nacionálně socialistická česká dělnicko-rolnická strana) a jiné moravské venkovské fašistické skupiny jako např. Národopisná Morava vycházely z doktríny Blut und Boden (krev a půda).

 

Árijská pracovní fronta z východních Čech oslovovala především řemeslníky a dělníky, ze kterých se rekrutovali ochotní agenti Němců.

 

Místní fašistické organizace byly ve srovnání s jinými oblastmi v protektorátu nejrozšířenější na Moravském Slovácku a některé z nich požadovaly připojení ke Slovensku. Odbojové aktivity byly zde tudíž nejslabší.

 

Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž i běžným Čechům. Před pohřbem na Slavíně, konaném 7. 5. 1939, byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic, které připadly Německu, podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro údajnou německou formu rýmu v česky napsaném Máji.

 

Byl rozšířen antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně, se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby židé zase nemohli býti tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“ Ostudné.

 

Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli pak svému okolí velmi nebezpeční.

 

Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně s cílem je odstranit. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo i smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by Gestapo a SD zmohly jen málo.

 

Podle historika Jaroslava Pospíšila pocházelo 90 % všech udání od Čechů. Je to logické, Němci v protektorátu tvořili malou menšinu, cca 4%. Pro srovnání: Gestapo a SD měly asi 60 000 špiclů, československá policie za první republiky 175 000. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD nebo se spasili vstupem do KSČ.

 

Počet udání Gestapu od českého obyvatelstva není znám, dokumenty o tom jsou zničeny nebo nejsou k nalezení, ale lze si učinit obrázek z odhadu Vojty Beneše, bratra prezidenta, který na základě údajů o odložených případech a osvobozeních obviněných v rámci poválečné retribuce odhadl, že na 240 tisíc Čechů bylo svými spoluobčany po skončení války obviněno za činy během okupace neprávem (sic). Tento odhad nepodchycuje celkový počet udání za protektorátu, ale naznačuje, jak asi tehdy bylo udávání rozšířené. Plechové smaltované tabule pro úřady s dvojjazyčným nápisem Hier werden Anzeigen eingereicht – Zde se podávají udání se jistě nezhotovovaly k podchycení jen několika udání – k vidění v nabídce internetových burz po zadání české části nápisu do vyhledávače. Odhad počtu udání Čechů německým a protektorátním úřadům dodnes chybí, počet udání od Francouzů se odhaduje na tři až pět milionů.

Zajímavým fenoménem je, jak se zmiňuje Völker Zimmermann v knize Sudetští Němci v nacistickém státě, že Češi žijící v územích odstoupených Německu udávali mnohem méně než Češi v protektorátu. O vysvětlení tohoto jevu se nikdo zatím nepokusil.

 

VÍRA V SOVĚTSKÉ RUSKO

 

17. října 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

 

Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda ale podnikla protiopatření, omezila demonstrace k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala říšskému protektoru a nechtěla demonstracemi na vícero místech zbytečně dráždit.

 

Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze, podle německých hlášení, „Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby.“ Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv hymny SSSR, Internacionály.

 

To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop–Molotov! Německo–sovětská smlouva nebyla paradoxně Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR se dohodne s Německem a zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Tím se osvobození od Němců stávalo reálnější a a časově bližší včetně zvěstí o brzkém návratu Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to jasný projev komplexu méněcennosti národa, který si navykl, že za něj jiní tahají kaštany z ohně a očekávajícího osvobození bez vlastního přispění, z vnějšku.

 

Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová.

 

Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Potvrzují to i depeše domácího odboje československému exilu. Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ‚Raději s bolševikem než pod Německem ztratiti vlastní národ.‘ ‚Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘ a.t.p. Dík těmto nadějím vybředl náš lid do určité míry ze své skleslosti a beznaděje (po červnové porážce Francie)“.

 

V jedné zprávě do Londýna z října 1940 se pravilo: „Dají-li se Sověty na pochod… budou vítány částí jednou a přijatí částí druhou. Dnes hovoří se velmi mnoho a často v lidu o zestátnění, vlastně znárodnění dolů, nové pozemkové reformě, omezení velkého a těžkého průmyslu, postátnění bank a pod. Proniká to do národa, ať už jest to komu příjemné či nikoliv, ale jest tomu tak.“ To všechno ještě v době, kdy sovětská propaganda nemohla být v protektorátu účinná, jak by bylo potřeba, kvůli přátelským vztahům SSSR s úhlavním nepřítelem Čechů, národně socialistickým Německem.

 

Podplukovník Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, jest většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši In-grovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnoviti svou samostatnost.“

 

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý maje-tek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

 

Jestliže zahraniční vysílání do protektorátu občas přiznávalo i neúspěchy ve válce proti Němec-ku, tak pro český protektorátní ilegální tisk spojenecké porážky jako by neexistovaly, později zejména ne na východní frontě (sic).

 

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického od-boje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.

 

Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda jest přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila. Jsou vyslovovány rovněž obavy z dalšího trvání smlouvy mezi Velkou Británií a SSSR. Víra v Sovětský svaz jest mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení, ačkoli komunismus jest mnohdy odmítán.“

 

Ivo Ducháček zdůvodnil příklon k SSSR takto: „Sovětský vstup do druhé světové války, jeho působivá vítězství i postup a později jeho propaganda odsuzující neexistenci druhé fronty obrátily české naděje a obdiv od Velké Británie k Rusku.“

 

A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším československým obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnycje.

 

(pokračování)