pondělí 9. března 2020

Masaryk coby císař malého impéria vládnoucí pomocí udavačů a intrikán


Tomáš Krystlík


Tomáš G. Masaryk přibyvší do republiky v poselství k československému Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. 1918 pravil: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ Konstatujme pro pořádek, že v německých sídelních územích v českých zemích žilo tehdy necelých pět procent českého obyvatelstva, což nelze označit za „značné menšiny české“ a že Němci tvořili třetinu obyvatelstva českých zemí.

O den později, 23. 12. 1918, pronesl tentýž Masaryk v Německém zemském divadle v Praze (Ständetheater, Stavovské divadlo) německy ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ Z porovnání obou textů plyne, že v jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, Masaryk zcela očividně lhal.

V řeči k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. také řekl: „Organisovali jsme za hranicemi všechny naše kolonie emigrantské.“ Ve skutečnosti tomu bylo naopak - české a slovenské kolonie v zahraničí zorganizovaly česko-slovenský zahraniční odboj. A dále: „Nevzali jsme od Spojenců ani krejcaru – zdůrazňuji to, protože naší odpůrci mluví o ruských, anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu pobytu v zahraničí neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím říci, sotva kdy byla provedena.“ To byly lži už přímo nehorázné.

Masaryk 10. 1. 1919 v interview pro francouzský deník Le Matin prohlásil: „Naše historické hranice téměř souhlasí s hranicemi etnografickými. Pouze v severním a západním okraji českého čtyřúhelníku existuje německá menšina, která vznikla následkem silné migrace během posledních staletí. Pro tyto cizáky se vytvoří asi určitý modus vivendi, a když se osvědčí jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament aspoň v oblasti veřejného školství dovolí nějakou autonomii. Konec konců jsem přesvědčen, že před námi stojí rázná degermanizace těchto území.“ Všimněte si: už žádná „tak zvaná německá území s českými menšinami“ z jeho projevu před třemi týdny, nýbrž „německá menšina“ v českém sídelním území. Na počátku mírové konference v Paříži Masaryk coby československý prezident ve francouzském deníku nejenže lhal o národnostním složení státu, nýbrž proklamoval i budoucí nepřípustné zacházení s německou národnostní menšinou.

Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji byl obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem z Velké Británie do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16 000 £. V březnu 1923 věnoval každému členu rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč, v témže roce dal mladému novináři Ferdinandu Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti, dlouho také podporoval finančně Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků, v roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč. Dala by se vyjmenovat řada dalších případů.

Původ peněz, kterými po válce disponoval Masaryk, není dodnes jasný. Kromě sbírek, bazarů a vybrané národní daně krajanů, odměn za Voskovu zpravodajskou činnost, americké půjčky ještě neexistujícímu Česko-Slovensku v roce 1918, vše získané za světové války, se nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření československých legií za jejich pobytu na Sibiři, případně z části ruského carského pokladu. Historik Zdeněk Sládek prokázal, že Masaryk dostával od Legiobanky, založené v Rusku pro účely československých legiích na Rusi, také desetimilionové provize „k účelům všenárodním“ bez povinnosti je, byť formálně, vyúčtovat. Odkud je měla Legiobanka se neví.

Masaryk i Beneš měli silnou a nutkavou tendenci zaměňovat politické iluze za skutečnost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům, Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Spisovatel Heinrich Mann popsal počínání Masaryka takto: „Nebál se postavit své poznání před skutečnost a skutečnost přinutit.“ Výstižné! Masaryk i Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického, smluvního národa jim byl cizí. Masaryk: „Národnost projevuje se prakticky jazykem… Jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka… má ohromnou důležitost sociální – umožňuje styk lidí… Národnostní princip se jeví jako… láska k mateřštině a celému bytu lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem.“ Tedy byl nacionalista par excellence. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku striktně etice, avšak v praxi se tím vůbec neřídil, naopak: lhal při každé příležitosti, pokud to pokládal za prospěšné. Nejvyšší morální hodnoty, nelhat, obrana pravdy, byly Masarykovi zcela lhostejné. Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně, prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral, byl mu prostředkem k vlastní tělesné svěžesti. Rád se přeceňoval. Ve své knize Světová revoluce napsal: „K osobnímu jednání s presidentem Wilsonem přikročil jsem poměrně později. Do Washingtonu jsem přijel 9. května, s presidentem Wilsonem jsem jednal po prvé 19. června na pozvání, které mi vyřídil Charles Crane." Obrat „přikročil jsem k jednání s Wilsonem“ navozuje, že Masaryk přijal Wilsona a ne naopak. Signifikantní projev sebepřeceňování. Zajímavá je v této souvislosti skutečnost, že Masaryk musel téměř měsíc čekat na audienci u Wilsona a to navzdory mnohým snahám nejbližšího spolupracovníka Wilsonova Cranea o nejbližší možný termín.

Prezident Masaryk převzal do svých služeb bývalého komorníka císaře Františka Josefa I. a tím se vnucuje otázka, proč zrovna jeho. Ten si pak stěžoval: Jen kdyby se pan prezident jednou usmál a ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný. Franz Joseph I., když vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono. Ne tak Masaryk.

Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý legionář, vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vysloviti pochvalu, a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ‚Hm, tož to jest pěkné‘.“ I s pracovníky Kanceláře presidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře presidenta republiky Otakar Husák vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“.

Masaryk odstraňoval lidi, kteří se mu znelíbili. Vůdcem české politické akce v USA za první světové války byl Karel Pergler, který se po válce stal prvním chargé d'affaires československého státu ve Washingtonu, posléze, v roce 1920, československým vyslancem v Japonsku. Je známo, že Beneš jako ministr zahraničí s ním do Tokia poslal spolupracovníky, jejichž hlavním úkolem bylo najít záminku pro jeho odvolání. Pergler během své dovolené v USA byl propuštěn ze služeb ministerstva zahraničí, protože se údajně obohatil prodejem klavírů z vyslanectví ČSR v Tokiu. Kolik jich takové vyslanectví asi muselo mít, aby se obohatil?

Pergler byl v roce 1929 zvolen do československého Národního shromáždění jako poslanec Ligy proti vázaným kandidátkám. Ta byla proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým politickým stranám. Když poslanec nehlasoval podle pokynů své strany, vyplnil se jen datum a poslanec ztratil mandát. Nebylo pochyb, že se Pergler stane povolaným mluvčím těch, kteří již dávno volali po zjištění, jak to bylo s penězi ze sbírek amerických krajanů za světové války a financováním zahraničního odboje. Skutečně tak učinil a požádal v Národním shromáždění, aby parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně Beneše nabyli svůj majetek. V jednom svém parlamentním projevu přivedl Pergler řeč na otázku vyúčtování amerických sbírek za války. Beneš byl na jeho poslaneckou interpelaci nucen v parlamentu odpovědět. Nic nevyvrátil, jen chabě tvrdil, že neměl čas vést podvojné účetnictví, což byla jasná indicie, že obnosy ze sbírek amerických krajanů se se vydávaly bez dokladů, z čeho plyne, že se též defraudovaly. Prokázalo se, alespoň na parlamentní půdě, že Beneš ani Masaryk nikomu nikdy účty z těchto mnohasetmilionových částek v dnešní kupní hodnotě nesložili. Pergler byl poté promptně z parlamentu vykázán, vydán ke stíhání a soudně obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neboť nemá československé občanství – předtím mu ale československé ministerstvo vnitra dvakrát potvrdilo, že československé občanství má. Celé obvinění samo o sobě bylo podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný nehonorárním diplomatickým zástupcem státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v hradním trezoru byly dokumenty, že československé občanství měl. V době jmenování Perglera diplomatickým zástupcem platil v ČSR ještě rakouský základní zákon o všeobecných právech státních občanů č. 142/1867 ř. z., jenž stanovil, že vstup cizinců do veřejných služeb je odvislý od nabytí státního občanství, takže československé občanství jednoduše mít musel. Československé soudy, dokonce i nejvyšší soudní instance státu, ale odmítly verifikovat jeho občanství a poslanecký mandát. To bylo velmi zlé, československé soudy ztratily nezávislost a plnily přání vládnoucí kliky, to jest Masaryka a Beneše. Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího budoucího vstupu do Československa, ale na odjezd do USA a vybudování tam nové existence mu chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa. V USA se stal vysokoškolským profesorem a děkanem právnické fakulty Národní univerzity ve Washingtonu.

Karel Pergler kritizoval též zacházení se Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil jím podepsanou Pittsburskou dohodu („Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu, Pa., dňa 30. mája 1918“) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké podmínky“, jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v USA! Československé Revoluční národní shromáždění ratifikovalo 12. 11. 1918 všechny závazky učiněné Masarykem v této smlouvě a on sám 14. 11., v den své první volby prezidentem Československé republiky, podepsal znovu slavnostní kaligrafickou kopii Pittsburské dohody jím osobně v Pittsburghu sepsanou. Byl to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj., že „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy.“ Později už podporu Slováků nepotřeboval, a tak Pittsburskou dohodu ignoroval. Ve svém odmítání Pittsburské dohody došel roku 1929 tak daleko, že ji prohlásil za „falsifikat, který nemá právo mluviti jménem obyvatel Slovenska“. Patnáct let po vzniku Československé republiky prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou respektována a cenzura je mnohem horší, než byla v Rakousku-Uhersku za bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. realistická klika, jež má však tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.), zabývající se prezidentem republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového obvinění před soudem. Prezident je ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a výrocích, byť filozofických i zcela nepolitických, se nesmělo pod hrozbou trestu odnětí svobody pochybovat.

Pergler nebyl prvním pronásledovaným Masarykem za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v USA. Již před ním se veřejně dotazoval po osudu peněz vybraných mezi krajany v USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České družiny, a předák Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Masaryk jej vzápětí křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl bránit, protože důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast navždy opustil. Vondrák byl také autorem následující přiléhavé kritiky: „Přihlédneme-li, jak obrovské služby Masaryk pro bolševiky vykonal… jest to od bolševiků čirý nevděk, když na Krasnoj ploščadi (na Rudém náměstí) v Moskvě dosud nepostavili Masarykovi pomník… Naše republika by vznikla a existovala krásně i bez Masaryka, kdežto bolševici bez Masaryka by už dávno byli v pekle.“ Tyto dva příklady snad dostačují pro ilustraci, jak se Masaryk zbavoval lidí, kteří mu nevyhovovali.

Zcela první z vysokých politiků, který se zajímal o finanční zdroje Masaryka a Beneše v novém státě, byl ministr financí Alois Rašín. Přál si, aby československá měna byla podložená zlatem, k čemuž státní zásoby zlata zdaleka nedostačovaly. Rašín to nesl s velkou nelibostí. Musel ale sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená československá Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky a zlatem, jež se mladému československému státu zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií nashromáždil, není známo. Československé legionáře 10. 12. 1922, necelý měsíc před spácháním atentátu na něj, Rašín obvinil, že přišli do nového státu a „nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii.‘ Tvrdím, že všichni tito lidé… se zpronevěřili první velké zásadě… že za to, co se dělá pro stát, se neplatí.“ Podle Ferdinanda Peroutky se Rašín pak v debatě dostal do varu a řekl: „Já se nebojím, mám důkazy.“ Co tím myslel, nevíme, k tomu důkazy nepotřeboval, skutečnost zvýhodňování legionářů byla více než zřetelná. Musíme si uvědomit, že Peroutka byl dějepisec Hradu a dost věcí, Masarykovi a Benešovi nepříjemných, zatajil. Rašín byl postřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu, zezadu do páteře. Jeho první slova k policejnímu prezidentu, který mu v nemocnici u lůžka referoval, že atentátníka dopadli, byla: „Legionář?“ Po více než měsíci následkům svého zranění podlehl. Policejní vyšetřování bylo uzavřeno bez jakýchkoliv pochybností, že to byla akce osamělého radikálního levicového anarchisty. Nicméně je zaznamenáno svědectví, že Jan Masaryk se pak v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“.

Hrad, tedy Masaryk za pomoci Beneše posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím. Zejména si takto zavazoval proudy levé, především sociální demokraty. Pod vedením Benešovým a Kanceláře presidenta republiky (KPR), shromažďoval Masaryk kompromitující materiály ze dvou udavačských sítí – jedni donášeli Masarykovi via KPR přímo, druzí oklikou přes Beneše, tedy přes ministerstvo zahraničních věcí - které pak využíval proti nepohodlným politikům, nejznámější z nich jsou Stříbrný, Gajda a Hodža. Přes Beneše Masaryk financoval, pokud to bylo účelné, i rozkolnické skupiny. Záměrně nepřímo, aby se v případě prozrazení mohl z toho Masaryk vykroutit. TGM přímo nebo oklikou přes Beneše sanoval soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z přehnaného utrácení manželek a podobně. Oba taktéž stáli v pozadí různých afér deklasujících pověst některých nepohodlných politiků.

Dost ministrů a politiků hned od počátku nevidělo rádo snahy Masaryka o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad ústavní rámec a snažili se mu podávat, tedy Kanceláři presidenta republiky, co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako možný protitah představovala, že za ministry a politiky vyšle své zaměstnance, kteří z nich po způsobu žurnalistů potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro tuto činnost za peníze nebo na základě osobních sympatií řadu novinářů a jiných osob, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to byla neoficiální sdělení. O některých z nich se rozneslo, že jsou informátory Hradu, o jiných to zůstalo utajeno.

To byl základ ohromné a vysoce efektivní zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobně organizovanou tajnou informační sítí Benešova ministerstva zahraničí. Ti, o kterých se nevědělo, že donášejí Hradu, se zdráhali posílat zprávy poštou, byť jen strojopisné a podepsané kryptonymem nebo šifrou, takže se hbitě vymyslela účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního doručování přes četné, i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin.

Masaryk tedy řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář presidenta republiky, která měla v rukách také Emanuelem Voskou ukradené dokumenty z vídeňského policejního archivu z doby mocnářství – kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle usazen. Lidé, i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali většinou pod šifrou udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, mnohdy s vlastními doporučeními a s upozorněními typu: „Slovutný pane presidente, račte si na něj dáti pozor!“ Tyto dopisy s adresou „President Masaryk, Hrad“, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.

Jindy Hrad, zejména když neměl k dispozici kompromitující materiály z vídeňského policejního archivu, volil jiný difamační postup. V případě Jiřího Stříbrného zvolil okliku přes pražské kameloty. „Ti jsou,“ jak prohlásil Masaryk, „většinou komunisté, ale bez výjimky jsou leví; odmítají zásadně fašistický tisk, ale kolportují tisk, který výslovně nenapadá komunisty.“ Organizace kamelotů si přivydělávala vydáváním nepravidelných bulvárních letákových novin a tak Hrad přes prostředníka, vystupujícího jako soukromý podnikatel, začal v červnu 1926 šířit přes kameloty letákové noviny s názvem Minuta (demokratických rozhovorů), které útočily na fašismus, ale zejména na Stříbrného, což byl jediný účel jejich existence.

Uveďme pro zajímavost i Masarykovy instrukce z 3. 10. 1931 pro vyřazení Jiřího Stříbrného z politiky: „Klíčové není, zda bude Stříbrný zatčen… o to běží, aby podle zásluhy… byl odsouzen. Nutno s ním okamžitě zahájiti soud pro křivopřísežnictví, další causu, korupční, předati porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcniti“ cenzuru a konfiskovat články podle „smyslu“, nikoli pouze dle slov. „Dáti naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné… Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujtěž všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného.“

Hlavním, neoficiálním šéfem udavačské sítě Hradu se stal Karel Čapek dnes proslulý svým esejem Proč nejsem komunistou. Myšlenky jím vtělené do této úvahy však neznamenají, že byl demokrat. V létech 1931–1932 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak napsal 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s novou „stalinskou“ ústavou SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“

Během trvání první republiky se z tajných fondů československého ministerstva zahraničí platily desítky milionů korun zahraničním i domácím časopisům, novinářům, nakladatelstvím a dalším jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, Benešovi a o politice československého státu. Jen menší část z toho pocházela oficiálně ze státního rozpočtu. Odkud pocházely zbylé prostředky pro tajné fondy ministerstva zahraničí, se můžeme jen dohadovat. Korumpování tisku a žurnalistů sice šlo přes Benešovo ministerstvo zahraničí, ale bylo iniciováno samotným Masarykem, který jen opakoval jím vyzkoušený postup z první světové války. Například Štefanu Osuskému, československému vyslanci ve Francii, poslal Beneš v roce 1922 na výše uvedené účely 401 600 franků, v roce 1927 746 000 franků a v roce 1938 franky v hodnotě 3 346 534 korun. Henry W. Steed dostal z Benešových fondů jednorázově 10 000 ₤ pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával tučné honoráře i za nenapsané články, například za šest měsíců 13 000 ₤, což činilo tehdy více než dva miliony předválečných korun. Jiný údaj vyčísluje odměnu jen Steedovi z československých státních financí za dva roky 1923–1924 částkou 23 000 ₤, v dnešní hodnotě přes 1 000 000 ₤.

Ministerstvo zahraničních věcí přímo subvencovalo ze svých tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin ve Francii, v Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku, Kanadě a jinde. Například do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes 3 500 000 šilinků, v roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši 50 000 korun. Vyplácely se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News, Labour Daily a podobně. Ministerstvo zahraničních věcí v Praze se v roce 1928 zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 000 franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National, Journal des Debats a podobně – celkem jich ve Francii bylo třicet. V Kanadě ČSR tajně subvencovala noviny La Presse, Daily Star, The Gazette v Montrealu a v Torontu Star Weekly a Globe.

Ruský historik Pavel N. Miljukov, přítel Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce 1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč, subvence plynuly i Kerenského exilovým novinám Dni a Volja Rossii. Ministerstvo zahraničí vlastnilo vídeňskou Verneyovu tiskárnu, čtyři rakouské deníky Börse, Stunde, Bühne a Wiener Tag. Náklady na financování jen Verneyovy tiskárny se odhadují na přibližně 40 000 000 Kč. Přes subvence různých rakouských nakladatelství ovlivňoval československý stát i další deníky, např. Neue Freie Presse, Morgen, Tagblatt, Volkszeitung, Kleine Zeitung a časopis Mein Film.

Subvencemi či zjevnější korupcí získával Masaryk s Benešem přízeň i zahraničních politiků a veřejných činitelů včetně úředníků a představitelů Společnosti národů! Každé druhé vídeňské noviny byly v třicátých letech financovány Benešem a z peněz československých daňových poplatníků. Z tajných fondů ministerstva zahraničí byly hrazeny i zájezdy vhodných osob a delegací do republiky a po republice. Deficity provládního domácího tisku, např. novin Prager Presse, za období 1921–1930 v celkové výši přes 60 000 000 korun plně hradilo ministerstvo zahraničí, tedy Masaryk via Beneš z tajných fondů. V dalších letech se jím hrazené ztráty pouze tohoto deníku pohybovaly ročně kolem 4 000 000 Kč. Hrad ovlivňoval nebo přímo ovládal pomocí financí velkou část domácího tisku. Hradními nakladatelstvími byly hlavně Orbis a Melantrich, mezi prohradní noviny patřily Národní osvobození, České slovo, Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuna, Lidové noviny, Přítomnost a další.

Novinář Lidových novin Hubert Ripka, později člen československé exilové vlády v Londýně, dostával z tajného fondu ministerstva zahraničí každých pár týdnů částku mezi dvěma a deseti tisíci korun údajně na zahraniční cesty (vyplatí se to srovnat s tehdejšími cenovými relacemi a průměrným platem, denní minimální mzda byla 18 Kč). Beneš dostával státní peníze také rovnou na ruku, aniž uvedl, na co je potřebuje, natož aby je vyúčtoval. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal jen v období od ledna 1934 do listopadu 1935 v sedmi částkách dohromady 9 000 000 korun.

Vraťme se k Masarykovi. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Protože od světové války byl v zajetí svých obsedantních představ o škodlivosti monarchií, kde panovník odvozuje svou roli od Boha, a nenávistí k římsko-katolické církvi, hlásal protikladnost demokracie a teokracie, za hlavní hrozbu považoval katolicko-germánský monarchismus, což mu bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí: bolševismu, fašismu, nacismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. 3. 1933, že „ve fašismu jest jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovati veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism.“ Američanu E. A. Mowrerovi v červnu 1933 pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie.“ Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu 1933: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krise; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. President Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci.“ Ještě zřetelněji se vyjádřil v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou… Demokracie však musí býti řízena experty… Mám právo jmenovati ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne… A mohu propustiti ministra, kterého nepovažuji za vhodného.“ Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků, těch, co znají umění vládnouti spíše než počítati hlasy“, vedly novináře A. B. Austina k námitce, že „to byl přesně argument pana Mussoliniho“. Masaryk dodal, že volby, hlasování „může býti tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kteří vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hoditi pro vládnutí, avšak představují různé části naší země s různými problémy a různými potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování vnitřní politiky.“ To nezní vůbec demokraticky a není divu, že jistí politici se vždy zdráhali vybavit Masaryka většími pravomocemi.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Masaryk-coby-cisar-maleho-imperia-vladnouci-pomoci-udavacu-a-intrikan-616294

1 komentář: