pátek 3. července 2015

Měl Edvard Beneš za úkol rozpoutat válku?


Tomáš Krystlík

Přivedl mě k tomu jeden diskutér v mém blogu, který se podivoval, že iredentistické snahy Jihotyrolanů v 60. létech minulého století podporoval finančně a trhavinami Sovětský svaz. Jakou roli pak v druhé polovině 30. let minulého století sehrál E. Beneš, o kterém se tvrdí, že byl agentem sovětských tajných služeb? Co se o tom ví? Existují pouze indicie, přímé důkazy nejsou k dispozici.

Indicie č. 1

Při příležitosti podepsání československo–sovětské smlouvy, která umožňovala obejít Společnost národů, prohlásil 17. 5. 1935 Beneš v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských představitelů by zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917 ztratil smysl pro míru zcela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa 28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce,“ citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné přátelství mezi našimi národy“ [Lukeš]. Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa. Uvedený rozhovor poskytnutý moskevské Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka. Implicitně to potvrdil i rozhovor po podpisu smlouvy a návratu z Moskvy 24. 6. 1935, kdy Beneš přijal britského vyslance v Praze Josepha Addisona. Vyprávěl mu o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, „placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu“. Zásobování obyvatelstva bylo podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i jeho žena, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží. Nejdůležitější informací z Benešova sdělení Addisonovi bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí, Stalin si je sám vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi SSSR. Beneš zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je „nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena rovnováha". Ve svém hlášení vykreslil Joseph Addison Beneše jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí lépe spojenectví se SSSR než se Západem. Beneše do Moskvy nedoprovázel ani jeden novinář. Počínaje rokem 1936 Beneš musel čelit rozšířené představě o ČSR coby spojenci stalinského Ruska. Podle indicií Beneš Stalinovi při návštěvě Moskvy v roce 1935 slíbil řídit československou politiku v souladu se sovětskou, přičemž prostředníkem mezi Benešem a Stalinem se stal ministr zahraničí Maxim Litvinov [Lukeš].

Zde se naléhavě vynořuje otázka: Byl to pouze chybný Benešův odhad nebo snaha manipulovat veřejným míněním ve prospěch SSSR?

Indicie č. 2

E. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku varoval, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi. Cuius regio eius natio /nationalitas/ (čí země, toho národ /národnost/). Radikalismus v minoritách se tudíž obrátí proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála válka i mír“.

Beneš tím naznačuje, že očekává válku, a to v době, kdy ji nikdo nechce, ani Hitler ne. Jedinou zemí, která chtěla v té době válku a chystala se na ni, byl Sovětský svaz, který se snažil zatáhnout Německo do válečného konfliktu, ne však se sebou, a pak v něm, oslabeném válkou, pomocí Rudé armády nastolit sovětskou moc.

Indicie č. 3

20. 5. 1938 proběhla tzv. první (květnová, částečná) mobilizace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk při československé hranici, které byly nepravdivé. Němci ihned zavezli britského a francouzského atašé na hranice a do oblastí údajné koncentrace německých branných sil [Zeman]. Americký historik Igor Lukeš dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských tajných služeb [Lukeš]. Podle britského historika Zbyňka Zemana nelze vyloučit variantu, že Beneš využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících komunálních volbách od 22. 5. zabránil možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci označili zdroje zpráv o koncentraci německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila [Zeman].

Co vedlo Beneše mobilizací vyvolat ozbrojený střet s Německem? Musel vědět, že mobilizace je casus belli. Všechny výše uvedené hypotézy jsou schůdné, největší smysl ale dává hypotéza, že Beneš jednal na přímý pokyn Moskvy.

Nedoložitelné hypotézy

O Benešově agentství se zmiňuje i Pavel Sudoplatov ve své knize Special Tasks [Sudoplatov]. Major Pjotr Zubov byl v roce 1937 pod diplomatickým krytím poslán do Prahy jako rezident NKVD a během svého pobytu v Praze byl řídícím orgánem Beneše. Po mnichovské konferenci dostal Zubov od Stalina instrukci předat Benešovi přes jeho sekretáře 10 000 US $ a pomoci Benešovi s jeho odjezdem do Velké Británie. Stvrzenku na příjem této částky podepsal Benešův tajemník Prokop Drtina. Příjem peněz se pokládá za důkaz zverbování i v případě nepřímého převzetí. Po Benešově odletu do Anglie byl Zubov povolán do Moskvy a zatčen. Důvodem jeho zatčení byl Benešův návrh Stalinovi prostřednictvím Zubova, aby SSSR poskytl subvenci ve výši 200 000 US $ na vojenský puč v Jugoslávii. Zubov od NKVD peníze dostal, odjel do Jugoslávie, kde zjistil, že důstojníci navržení pro provedení puče jsou nespolehliví dobrodruzi, neschopní něco takového provést, a vrátil se i s penězi do Prahy. Hlásil vše do Moskvy a na jeho vysvětlující telegram Stalin vlastnoručně napsal: „Ihned zatknout.“ Zubov několikaleté vězení přežil, byť jako invalida [Kalvoda]. Sudoplatov ve své knize dále tvrdí, že Beneš za své návštěvy Moskvy v roce 1935 při příležitosti podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy podepsal i další tajné smlouvy a závazky, o jejichž obsahu se dodnes nic bližšího neví: o spolupráci tajných služeb ČSR a SSSR, o odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, o své spoluúčasti na pronikavé politické změně ve střední Evropě plánované na rok 1938 a na atentátu na premiéra Jugoslávie. Indicie jsou výmluvné, avšak existenci těchto smluv a závazků nelze doložit [Sudoplatov]. Ruské archívy jsou nepřístupné.

Alespoň část z toho se zdá potvrzovat skutečnost, že na sovětskou žádost a podle Benešových instrukcí vystavila vojenská zpravodajská služba československé cestovní pasy asi sto padesáti sovětským agentům vyslaným do Španělska zúčastnit se občanské války. Kromě toho jim československá strana poskytla oblečení a cigarety, zejména kvůli výrazně zvonovitým kalhotám, barevným sametovým kloboukům a v Evropě nezvyklým papirosám, průvodce a mluvčí, aby jim pomáhali na cestě do Španělska a nebyli nápadní. Třicet z nich cestou zadrželi Švýcaři, protože mezi sebou přes zákaz mluvili rusky, vyslechli je a vyhostili zpět. Během války disponovaly sovětské tajné služby stovkami pravých československých nevyplněných cestovních pasů, na které se dostávali sovětští nelegálové především do Velké Británie.

Indicie č. 4

Na státní návštěvu Moskvy v prosinci 1943 si Beneš s sebou nevzal žádného člena vlády nebo státní rady v Londýně. Proč asi? Aby se nikdo nedověděl, co v Moskvě vlastně dojednal? Je nemožné stanovit, kolik oficiálních i polooficiálních jednání Beneš v Moskvě vedl, bylo jich zřejmě o dost více, než Benešův kancléř Jaromír Smutný, Eduard Táborský a vyslanec Zdeněk Fierlinger zaznamenali [Brod]. Nedá se vyloučit ani Benešův podpis pod úplně jinými smlouvami nebo dokumenty neznámého obsahu. Pokud vyžadovaly ratifikaci, mohl je ratifikovat sám, což učinil se spojeneckou smlouvou, kterou ještě v Moskvě před odletem do Londýna sám ratifikoval [Kalvoda]. Což znamená, že mohl uzavřít jakoukoliv další smlouvu, aniž s ní a s jejím obsahem seznámil vládu nebo státní radu. Podle svědeckých výpovědí se ví, že Beneš v Moskvě předložil sovětskému vedení údajně čtyři memoranda, a to o odsunu Němců a Maďarů, o hospodářské spolupráci, o vojenské spolupráci, o československých požadavcích pro příměří. Texty těchto memorand předtím neviděla, tím méně projednala a schválila československá exilová vláda nebo státní rada v Londýně. Beneš ani dodatečně jim ona memoranda nepředložil.

Tedy Beneš postupoval obdobně jako při své poslední návštěvě v Moskvě v roce 1935. Co mělo zůstat utajeno?

Jisté jedině je, že do zpřístupnění ruských archivů se toho více nedovíme a pak pravděpodobně dojde ke snaze českých historiografů zatajit fakta stavějící Beneše do nepříznivého světla.


Zdroje:

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998

Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999

Sudoplatov, Pavel, Sudoplatov, Anatoli, Schecter, Jerrold L., Schecter, Leona P.: Special Tasks: The Memoirs of an Unwanted Witness – A Soviet Spymaster. Little Brown, Boston, 1994

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

Žádné komentáře:

Okomentovat