úterý 26. ledna 2021

PRAŽSKÁ UNIVERZITA VYNUCENÁ KRÁLEM

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (9)

Tomáš Krystlík

 

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

 

Kulturní pokrok si žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni zabránili králi Václavovi II. založit v Praze univerzitu, protože povolávání učenců z ciziny vede vždy k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, na úkor jejich moci, světských pánů. Pražská univerzita založená císařem Svaté říše římské Karlem IV., českým králem Karlem I., se nevyvinula jako ostatní již stávající univerzity, například pařížská, boloňská, oxfordská z vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací, z institucí daných potřebou místa, kraje a země, nýbrž neobvykle pouze na příkaz panovníka, dle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí. Karel IV. (I.) přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo Království českého s existencí univerzity vyrovná. Univerzita byla sice první ve střední Evropě, avšak vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury.

 

Na středověkých univerzitách se vyskytovaly tzv. univerzitní národy s právem hlasovacím, což nebyly národy v dnešním slova smyslu, ani obyvatelé tehdejších politických celků, po nichž byly pojmenovány. Studenti z Království českého bez ohledu na jazyk a studenti z německých zemí se na pařížské univerzitě počítali k Angličanům, aby po rozkvětu anglických univerzit, které odlákaly pařížské univerzitě mnoho studentů zejména z Anglie, tvořili většinu pařížského anglického univerzitního národa. Na pražské univerzitě byli studenti i profesoři rozděleni do čtyř univerzitních národů: českého, polského, bavorského a saského, nazvaných podle politických celků v okolí univerzity, nikoliv podle jazyka nebo jejich bydliště – univerzitní řečí byla stejně latina.

 

Do českého univerzitního národa patřili studenti a profesoři z Čech se Žitavskem (dnes v Německu a v Polsku) a Kladskem (dnes v Polsku), z Moravy, Uher a Sedmihradska (poslední dnes v Rumunsku). Do polského univerzitního národa se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice (dnes v Německu, menší část v Polsku), Míšeňska, ze Slezska (dnes převážně v Polsku, menší část v Česku a v Německu) a Horního Saska. K univerzitnímu národu saskému patřili příchozí z dnešního severního Německa, Dánska, Švédska, Finska a Livonska (dnes Lotyšsko a Estonsko); k bavorskému univerzitnímu národu studenti z Bavor, z Franků (dnes v Bavorsku), ze Švábska (dnes v Bavorsku a Bádensku-Württembersku), z Rakous, Korutan (dnes v Rakousku a Slovinsku, malá část v Itálii), z Kraňska (dnes ve Slovinsku), Tyrolska (dnes v Rakousku a v Itálii), ze Švýcarska, z Hesenska, Porýní, Vestfálska, z části Hannoverska a z Nizozemí.

 

Dekret kutnohorský, vydaný 18. 1. 1409, přiděloval nadproporční počet hlasů českému univerzitnímu národu na úkor dalších tří, a v podstatě učinil z říšské univerzity univerzitu lokální. Byl to ze strany krále Václava IV. výměnný obchod, protože potřeboval podporu univerzity na koncilu v Pise, který jej měl jmenovat císařem Svaté říše římské [Holý].

 

Ještě rektor univerzity Johannes Jessenius (též uváděn jako Ján Jesenský, zde je patrná snaha českých historiků jej vydávat za Slovana), sám Němec z Uher, který česky neuměl, si více než dvě stě let po Dekretu kutnohorském stěžoval, než byl popraven jako český pán na Staroměstském náměstí, na utlačování univerzity od německých cizinců, ne nikoliv od domácích Němců.

 

Interpretace univerzitních národů je krátký, ale velmi spolehlivý test objektivity díla každého českého historika. Kdo nezdůrazní při výkladu Dekretu kutnohorského, kdo všechno do kterého univerzitního národa patřil, vykládá české dějiny eo ipso záměrně zkresleně, nacionalisticky.

 

Od Dekretu kutnohorského to pak šlo s pražskou univerzitou s kopce. Skončilo to ztrátou věhlasu, neúctou veřejnosti a obdobím, kdy profesorů bývalo více než studentů. V roce 1419 zanikla fakulta teologická, roku 1436 právnická. Zmizela i lékařská fakulta, zůstala jen fakulta filozofická, jak se tehdy říkalo, artistická. Světovost univerzity, úkol šířit nová poznání do celého světa, byl opuštěn. Cizina univerzitu neuznala, koncil ji prohlásil za zavřenou od roku 1416 [Rádl]. Působila nicméně dále jako utrakvistická, ale její stav upadl během zbytku 15. století na ještě nižší, zpustlou a chaotickou úroveň. Roku 1556 byla v Praze založena jezuitská kolej Klementinum, která během několika let dosáhla univerzitní úrovně. V listopadu 1622 podřídil král zbytky pražské univerzity pod správu jezuitského Klementina, a roku 1654 byla jezuitská fakulta teologická a filozofická s nyní restaurovanými a rekatolizovanými světskými fakultami spojena v jednu universitu Karlo-Ferdinandovu. Během druhé poloviny 18. století pronikala do světských fakult stále silněji jako učební a vědecký jazyk němčina na úkor do té doby výhradní latiny. Od roku 1848 se pozvolna prosazovala i ve vyšším školství čeština, po reformě Polytechnische Anstalt (Polytechnického ústavu) v Praze v roce 1863 se v něm používala čeština jako rovnoprávný vyučovací jazyk. Pražská polytechnika se rozpadla v roce 1868 na část německou (Deutsche Technische Hochschule Prag) a českou (Český polytechnický ústav). Ale až v roce 1882 došlo k rozdělení pražské univerzity na českou a německou část, přičemž obě dohromady i nadále tvořily Karlo-Ferdinandovu universitu (Universitas Carolo-Ferdinandea).

 

Zajímavé je, že Němci českých zemí navrhovali v českém zemském sněmu její rozdělení již v roce 1866, jenže nebylo ještě v českých silách této příležitosti využít. Zřízení kýžené české univerzity „spotřebovalo spoustu mravenčí práce organizační a zejména jazykové. Všechny obory musely pojednou disponovat úplným českým názvoslovím. Nebylo sil na nějaké koncepční inovace a nebylo ani osobností. Česká alma mater měla co dělat, aby vůbec jakž takž obstála ve srovnání s ostatními provinčními universitami Cislajtánie. Většinu učitelského sboru tvořili lidé prostředního formátu, snaživí sice, ale nedosti tvořiví. Po desetiletích duchovní stagnace nebylo možno očekávat více. Zavládl tam proto vrchnostenský duch, jak bylo tehdy zvykem; namnoze pak přetrvával ještě hluboko do příštího století.“ [Podiven]. Nicméně se Češi hned po rozdělení pražské univerzity začali nesmyslně bránit zcela rozumnému požadavku, aby absolventi české právnické fakulty, kteří měli zaujmout postavení ve správním aparátu mocnářství, ovládali dokonale němčinu.

 

V nové republice byla česká část univerzity, přejmenována na Universitu Karlovu, stanovena za jedinou pokračovatelku tradice tohoto učení, přičemž německá část jako Karl-Ferdinands-Universität existovala v Praze až do roku 1945, kdy byla zrušena.

 

 

Literatura:

 

Holý, Ladislav: The Little Czech and the Great Czech Nation. (National indentity and post-communist social transformation.) Press Syndicate of the University Cambidge, Cambridge 1996; česky: Malý český člověk, skvělý český národ. Sociologické nakladatelství, Praha 2001

Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848–1939). Academia, Praha 2003

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

 

https://www.historieblog.cz/2021/01/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-9/ 

Žádné komentáře:

Okomentovat