Proč Češi kradou

Tomáš Krystlík

Zajisté, že ne všichni, ale je to zajímavý jev, jehož příčiny se dosud snad nikdo nepokusil vysvětlit. Nejdříve musíme rozdělit Čechy na Čechy-cikány a Čechy-necikány. První, pokud kradou, činí tak proto, že bývali tak po staletí zvyklí, například slepice, ale hlavně nejsou schopni rozlišovat mezi blízkou, vzdálenější a značně vzdálenou budoucností, tedy uvědomit si dopad současných činů do budoucnosti, žijí jen přítomností. Je to i vyjádřeno v jejich rčení: „Zavřít mohou, pustit musí.“ Jestliže se většinové společnosti zdaří jim imprimovat vnímání budoucnosti, bude po problémech, protože například budou schopni se v takové míře nezadlužovat u cikánských lichvářů a uvědomit si přínos vzdělání.

U druhých, tedy u Čechů necikánského původu, pokud kradou, panuje jedna zvláštnost, kterou u jiných národů nenajdeme, alespoň ne v takovém rozsahu. Přikázání „nepokradeš“ zejména neplatí pro státní, obecní majetek a majetek společností, jejichž majitel se v blízkosti majetku fyzicky nezjevuje.

Obrozenci vnutili svou konstrukcí národa na jazykovém základě česky mluvícímu obyvatelstvu pocit, že žijí ve státě, který není jejich. Češi definovaní na jazykovém základě tedy odmítali přebírat odpovědnost za společný (rakouský) stát, jehož byli součástí, a vznášeli vůči němu neustále požadavky, byť splnitelné nebo ne. Státní reglement prostě bojkotovali. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Češi usilovali o autonomii, ale ani po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 je nenapadlo, aby se do práce parlamentu ve Vídni zapojili a snažili se dosáhnout obdobného. Vypěstovali si vlivem obroditelů neúctu ke svému státu, nepovažovali rakouské mocnářství za vlastní stát a co horší - začali jej považovat za nepřátelský. Zákony a předpisy nepřátelského cizího, ne-vlastního státu se mohou přece porušovat, je tedy společensky únosné takovému státu škodit a to i kradením ze státního, z obecního. Že tím okrádají i sebe samy, si jaksi neuvědomovali. Tohoto zlozvyku se pak nezbavili za první, druhé a třetí republiky, aby onu tendenci přetrvávající do dnešní doby dále rozvíjeli za bolševické éry. V souvislosti s tím se vynořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Po cinkání klíči prosadili svými činy do světové slovní zásoby další z několika málo slov z češtiny: tunelování.

Mezi válkami se Češi nepřeorientovali a poškozovali kradením svůj vlastní stát. Masarykovo heslo „nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice ještě za monarchie, si tehdy zkrátili na přiléhavější „nebát se a krást“, což evidentně přetrvalo dodnes. Zpívávalo se na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Válečné intermezzo, kdy německá okupační moc proti takovému jednání přísně zakročovala, Čechy ke změně chování nepřiměly. Třetí republika (1945-48) možností ohromného rozkrádání majetku po českých Němcích, který se stal po zabavení jejich majetku, majetkem státním tuto tendenci velmi podpořila.

S podvědomým neztotožněním s vlastním státem souvisejí i dnešní bezohledné poměry na českých silnicích, nedodržování předpisů, zákonů a jejich obcházení. Pocit, že zákony a nařízení shora se nemusí dodržovat, je v Češích zakořeněn minimálně od poloviny 19. století, již sedmá generace se chová výše popsaným způsobem. Jestliže dnes se Češi již se svým státem identifikují, znamená to, že tyto anomálie v jejich chování vyvolané obrozením přešly do jejich dědičné, fylogenetické výbavy.