Česká závist

Tomáš Krystlík

Fenomén závisti existuje ve všech evropských společenstvích, u Čechů je však silněji vyvinuta než jinde. Dnešní Češi za to nemohou, vtiskly jim ji předchozí generace.

Počátek byl v českém obrození, které probíhalo v 19. století. Obrozenci, jinak notoričtí lháři a konfabulátoři ve prospěch národa, si vymysleli, že Češi, coby příslušníci národa definovaného na bázi jazyka, pocházejí ze skromných poměrů, z chudinkých venkovských chaloupek, což byl tribut skutečnosti, že nepoužitelné zbytky českého jazyka se uchovaly pouze na venkově. Česky v podstatě nebylo možné napsat ani kuchyňský recept, protože chyběly výrazy pro ingredience i modernější postupy. Mýtus o původu Čechů byl zcela vymyšlen, ale ujal se, jeho následkem bylo egalitářství. To se natolik mezi Čechy rozšířilo, že bylo a dodnes bývá společensky neúnosné mít větší majetek než jiní. Češi podvědomě vyznávající princip rovnostářství těžce snášeli a dodnes snáší, když někdo z jejich okolí je podstatně bohatší, má hezčí ženu a podobně, prostě vše, co sám nemá. Trápí se tím, láme si hlavu, proč, když všichni Češi podle národního axiomu pocházejí ze stejných poměrů, má on víc, závidí mu to. A přemýšlí, jak podle známého hesla „soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne“ zařídit její zdechnutí, tedy aby o to, co mu závidí, přišel. Nejsnadnější cestou bývá za vhodných údobí dotyčného udat, aby o „svou kozu“ přišel. Za protektorátu muselo Gestapo dokonce vyzvat obyvatelstvo v novinách, aby tolik neudávalo, protože jejich podnětů dostává tolik, že je nestačí zpracovávat.

I jiné konsekvence měl blud o původu Čechů - v zaostávání za českými Němci v oblasti průmyslu a podnikání vůbec. V polovině 19. století vzniká v českých zemích též tzv. gründerské období, výrazně ovlivněné tím, že 82 % obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích do dvou tisíc obyvatel a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa. Mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“ měl logicky za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě. Je symptomatické, že si čeština nevytvořila ekvivalent pro výraz Gründer.

Češi tak začali oproti domácím Němcům podnikat se značným zpožděním, prakticky až od poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. V roce 1901 připadalo na české společnosti sice připadalo 41 % z kapitálu v potravinářství při podílu Čechů v obyvatelstvu českých zemí přes 60 %, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, na jednu německou společnost v průmyslu připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců a v zemědělské výrobě.

Vědomí malého, hospodářsky opožděného českého národa způsobilo, že Češi zpravidla nevraživě reagovali na větší podnikání, které bylo doménou českých, případně vídeňských Němců a nacionálně indiferentní šlechty. Proto také Češi více hodnotili zásluhy kulturní než hospodářské, což dosvědčují i náhrobky na vyšehradském Slavíně, kde z podnikatelů nacházíme pouze Františka Křižíka. Přezíravý přístup a nedostatek uznání vůči úspěšným podnikatelům přetrvává v české společnosti dodnes – podnikatel bývá dnes chápán mnohem více jako bezohledný dravý člověk, ba podvodník, než jako prospěšný tvůrce hodnot. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. Zato v peněžnictví odpovídal český podíl přibližně percentuálnímu podílu Čechů v obyvatelstvu.