Jedni tvrdí, že Čechoslováci páchali v Rusku zvěrstva, druzí legionáře hájí do krve. Kdo má pravdu?

Lidové noviny píší: „Poprava německých zajatců v Chabarovsku nese českou stopu.“ Ruské lidovky pějí: „Otce zabili zlí Češi, matku zaživa upálili.“ Kontroverze dokresluje zvláštní fotka. Pózují českoslovenští legionáři se zabitými těly Rusů, nebo vzdávají čest umučeným spolubojovníkům?

Pokud TOP 09 srovnává sovětskou okupaci ČSSR s 2. světovou válkou, viz vyjádření Tomia Okamury pro Sputnik, pak je s podivem, proč tito politici nepoloží srovnání také s událostmi let 1918-1922 v Rusku. Připomínáme, že v době vojenské intervence 14 států do sovětského Ruska zde proti bolševikům se zbraní v ruce vystupovali také českoslovenští legionáři. Že i z jejich strany docházelo k věcem, na něž asi pyšný málo kdo bude, nikdo z našich respondentů přímo nepopírá.

Že hrůzy války (války občanské i intervence) odnesli i civilové, o tom dokonce zpívají některé ruské zlidovělé písničky, viz třeba ruská písnička Můj otec venkovským oráčem byl. Našinec a současník by se mohl zamyslet, na základě jakého práva českoslovenští legionáři ovlivňovali ruské vnitropolitické procesy, a to se zbraní v ruce.

Sputnik se na názor ptal historika Jana Rychlíka, publicisty Tomáše Krystlíka. Pár faktů o kontroverzní fotografii, viz níže, nám řekl i Milan Mojžíš, řídící a ekonomický tajemník Československé obce legionářské. Dotyčná fotografie je „zvláštní“ proto, poněvadž jsou nad vyskládanými mrtvolami vojáků vyfoceni legionáři. Takováto konstelace vyvolává naprosto divné asociace.

Československé legie později působily vojensky proti Rudým; dělo se to na pozadí intervence 14 států do sovětského Ruska. Čechoslováci se účastnili bojových operací. Má tato intervence a působení legií v Rusku nějakou legitimitu? Historickou? Právní? Morální?

Jan Rychlík, historik: Sovětský režim, nastolený tzv. (Velkou) říjnovou revolucí v listopadu 1917, byl nelegální a nelegitimní, protože vznikl pučem malé, nikým nevolené skupiny bolševiků proti legální ruské vládě. Ruská bolševická vláda jednostranně porušila závazky Ruska vůči dohodovým spojencům, když uzavřela separátní mír s ústředními mocnostmi. Takovýto čin byl jednoznačně nepřijatelný pro československou osvobozovací akci, protože zřízení československého státu bylo myslitelné jedině za podmínky vítězství Dohody a porážky Německa a Rakouska-Uherska. Nikdo se tedy nemůže divit, jestliže legie byly proti bolševikům naladěny nepřátelsky (byly samozřejmě i tací, kteří přešli na jejich /bolševickou, pozn. aut./ stranu, ale těch bylo relativně málo).

Soudí se, že se legie vměšovaly do vnitřních záležitostí Ruska.

Legie se nejprve nehodlaly vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska, chtěly jen z Ruska odjet na západní frontu do Francie. Nebylo jejich vinou, ale právě vinou bolševiků, že se jim to nepodařilo. Po známém incidentu v Čeljabinsku byli legionáři nuceni probít si cestu do Vladivostoku silou. Dohodové mocnosti ale rozhodly, že lodě do Vladivostoku nepošlou, žádné ani neměly, ale že se pokusí využít legií přímo v Rusku. Cílem bylo bolševiky svrhnout a zřídit v Rusku jinou vládu, která by opět vstoupila do války proti Německu a vytvořila novou protiněmeckou frontu na Volze.

To, že pochodu legionářů využily místní protibolševické síly, aby svrhly sovětský režim, není třeba zastírat. Avšak tyto síly, složené převážně z demokratických sil, které v únorové (březnové) revoluci svrhly cara, nastolily v Rusku skutečnou demokracii, měly nepochybně větší legitimitu než Lenin a jeho rada lidových komisařů. Šlo o tzv. komuč, tj. výbor členů Ústavodárného shromáždění, což byl jakýsi první, relativně demokraticky zvolený parlament, volený už po bolševické revoluci. Proč říkám „relativně demokraticky zvolený“: Do Ústavodárného shromáždění sice mohli volit všichni, poprvé také ženy, ale ne všechny strany mohly kandidovat, protože ty pravicové, jako byli např. konstituční demokraté, už bolševici zakázali.

Když se ukázalo, že bolševici jsou v tomto Ústavodárném shromáždění v menšině (většinu získali Eseři), bylo toto shromáždění rudými námořníky rozehnáno. Vládu komuče, jako vládu skutečného, demokratického Ruska, legionáři vlastně pomáhali ustavit a vojensky ji podporovali. Tak vznikla dočasná ruská vláda sídlící v Ufě a potom v Omsku. Tato ruská vláda (a nikoliv bolševici) uznala jako první československý stát a po jeho skutečném vzniku vyslala do Prahy svého vyslance Valerije Rafalského, který pak v Praze žil až do roku 1945, kdy jej zatkla a pak zabila sovětská kontrarozvědka SMERŠ (oficiálně prý Rafalský při výslechu vyskočil z okna).

Na vystoupení legií se každý může dívat podle svého politického přesvěcení. Já se netajím a nikdy jsem se netajil tím, že komunisty rád nemám; měl jsem a mám rád Rusko a jeho kulturu, ale ne Sovětský svaz a jeho bolševický režim. Lenin rozhodně není mým favoritem: není jím ani admirál Kolčak, jehož sídlo jsem měl možnost při návštěvě Omsku navštívit, ale pořád je mně milejší admirál Kolčak či generál Děnikin než gruzínský bankovní lupič a masový vrah Džugašvili alias Stalin.

Nicméně legie zasahovaly do vnitřních záležitostí jiného státu…

Češi a Slováci se za svou roli při svržení sovětské moci v Povolží a na Sibiři rozhodně nemají za co stydět. Chtěli pomoci ruskému národu osvobodit se od bolševiků, což myslím bylo od nich velmi šlechetné. Však také ve většině míst, kam přišli, je obyvatelstvo (samozřejmě až na bolševiky) nadšeně vítalo. Když byla vláda komuče v listopadu 1918 svržena vojenským převratem a admirál Alexandr Kolčak se stal „vrchním vladařem Ruska“, odmítli se legionáři na dalším boji podílet a omezili se pouze na střežení magistrály.

Cestovali jsme v roce 1918 s přáteli po Transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Je smutné, že dnešní Rusové nevědí o bojích našich legií buď nic anebo opakují dávno i ruskými historiky vyvrácené lži o „zločinech Běločechů“, kteří upalovali lidi za živa a uloupili ruský státní poklad. Ve skutečnosti se legionáři snažili v době, kdy strážili magistrálu, uzavřít s jednotkami protikolčakovských partyzánů (nebyli to ostatně jen bolševici) místní příměří. Bojovali s nimi jen tehdy, když je tito partyzáni sami napadli.

Ruský státní poklad, který padl do rukou legií v Kazani, byl odevzdán ministerstvu financí prozatímní vlády v Omsku, která jej částečně použila na nákup zbraní a výstroje pro novou ruskou („bílou“) armádu; při evakuaci Omsku byl poklad převezen do Irkutska, a tam po uzavření příměří s bolševiky (9. února 1920) odevzdán velení 5. armády; při převozu se ztratil jen jeden pytlík se zlatými mincemi, který zřejmě rukou společnou a nerozdílnou ukradli legionáři a ruští „bílí“ vojáci. Šlo ale v globálu o zanedbatelnou sumu.

V občanské válce legionáři bojovali proti bolševikům, ale ne proti Rusku. Právě naopak: spolu se skutečnými ruskými vlastenci bojovali za lepší, demokratické a skutečně svobodné Rusko. Jak by vydalo Rusko, kdyby zvítězili „bílí“, to samozřejmě nelze říci. Ale jisté je, že „rudí“, tj. bolševici, nepřinesli Rusku pozitivního nic. Vystoupení legií proti bolševikům proto považuji za morálně i právně plně opodstatněné a hodné úcty.

Pokud legie pomohly vyřešit českou otázku v letech 1918-1920, pak začátek 2. světové války, pokud vás správně chápu, byl paradoxně pro Čechy novou příležitostí, jak dořešit onu českou otázku. Je mi známo, že Beneš po Mnichovu chtěl přesunout Němce z vnitrozemí do Sudet… Všechny tyto procesy měly násilný aspekt. Jak se to jeví všechno z pozice roku 2021?

Vznik tzv. Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 znamenal zničení české státnosti, která existovala v té době už tisíc let. Protektorát nebyl žádným českým státem, ani okupovaným státem. Byl integrální (byť formálně autonomní) součástí Německé říše. S tím žádný Čech nemohl souhlasit. Jenže obnovení československého, nebo alespoň českého státu bylo možné jen za cenu nové války a totální porážky Německa. Proto Češi tuto válku přivítali a odmítli německo-sovětský pakt o neútočení a tím spíše německo-sovětskou smlouvu o přátelství uzavřenou 28. září 1939 po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a SSSR. A proto také uvítali německý útok na SSSR 22. června 1941. Ne proto, že by si přáli porážku Sovětského svazu, ale naopak: protože nyní byl SSSR do války vtažen a nikdo už nepochyboval, že válka skončí porážkou Německa a obnovením Československa.

Pane profesore, díky za rozhovor.

Milan Mojžíš (Československá obec legionářská): Co se týče dolní fotografie ze strany 90 z knihy Československé legie 1914-1920 s názvem: „Bolševiky umučení příslušníci 8. pluku na ussurijské frontě v červenci 1918“, je uložena na kartách VÚA-VHA Praha a v řadě kronik, fotoalb a dalších materiálů.

Fotografie byla pořízena po následném čs. útoku, kdy byli nalezeni na bojišti zanechaní ranění, nebo mrtví legionáři. Jejich druhové je snesli a společně se svými mrtvými bratry se vyfotografovali. Víme, že se skupiny některých „žurnalistů“ snaží vysvětlovat tyto události nepravdivým způsobem, ale existuje mnoho důkazů o tom, že se jednalo o zvěrstva bolševiků a internacionalistů.

Například v kronice Za svobodu je v III. svazku popisek: „Zohavené mrtvoly, bratři 7. roty 8. střel, pluku na nikolsko-usurijské frontě.“ Dále je v kronice na str. 657 k této události další popis: „Jako lvi bránili se hoši 8. pluku přesile bolševiků a padali chrabře teprve po nejhroznějším odporu. Zuřivý nepřítel mstil se za to krutě… mučednickou smrtí zmírali naši ranění… Pro historii zůstane smutným dokumentem protokol mezinárodní komise lékařské, která ohledavši po boji 20 těl zabitých bratří, konstatovala u 17 hyenické zohavení, o němž už nebylo lze zjistiti, zda bylo způsobeno za živa či po smrti… ale u tří nade vši pochybnost shledala známky toho, že došlo k hrozným zvířectvím: vyřezány jazyky, probodány tváře, přelámány ruce a nohy, přičemž k tomu došlo zaživa. Nebojíce se tedy ani smrti mučednické, střetli se hoši 8. pluku s nepřítelem se zoufalým napětím sil — a kde v bitevní vřavě bylo lépe, tam snažili se ohroženým druhům pomoci protiútoky a vysíláním hrstek posil."

O vyšetřování mezinárodní lékařské komise píše také profesor Fic ve čtvrtém díle své studie Československé legie a vznik Československa (II. část, III. kapitola.). Zprávu komise měl dokonce v ruce v archivu v Kanadě: Official Report, zpráva vypracovaná mezinárodní lékařskou komisí, která prozkoumala dvacet mrtvých těl československých vojáků, zraněných a později zabitých v bitvě u Nikolska-Ussurijského ve dnech 3. – 5. července 1918. File 23, svazek 356. G. H. Q. The Canadian Expeditionary Forces, Siberia, 1918-1929, The Public Affairs Archives Canada, Ottawa.

Sputnik požádal o názor také publicistu Tomáše Krystlíka

Tomáš Krystlík, publicista: Československé legie na Rusi byly součástí francouzské armády a Masaryk s Benešem si je přáli z propagandistických důvodů mít na francouzské frontě. Masarykova náborová akce do československých legií v Rusku nebyla příliš úspěšná (Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Mladá fronta, Praha 2006), z přibližně 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých devět procent z nich. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí.

Zajímavé je sledovat postoj jednotlivých aktérů československého odboje k bolševikům. Masaryk byl vždy zásadně proti použití legií v Rusku proti bolševikům, Štefánik, Kramář, Dürich a Voska se snažili o pravý opak. (Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002)

Masaryk, dokud byl v Rusku, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci, navrhl spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. (Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919) Dále se situace vyvinula tak, že Masaryk 27. 1. 1918 oznámil ruskému veliteli československého sboru, že československé legie v Rusku jsou částí československého vojska stojícího pod vedením vrchního velitele Francie… Masaryk také ve svém provolání k československému vojsku na Rusi 7. 3. 1918 – ještě před svým odjezdem do USA přes Tokio – zdůraznil nutnost zachovat přísnou neutralitu.

Hodnota carského pokladu, která zůstala pod prsty Čechoslováků, se nedá podle listinných pramenů přesněji určit a prokázat. Legionář, lékař a spisovatel František Langer, napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvorjanov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů a 86 kopějek. Kolik z ruského imperiálního pokladu, případně rumunského uvízlo za nehty Legiobance, československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, – to se zřejmě nedovíme...

Ruští autoři se také zmiňují o desítkách až stovkách mrtvol zbylých po loupeživých výpravách československých legií do okolí železničních tratí, když se jim vlastníci zdráhali vydat, co po nich požadovali. Opět neuvádějí bližší údaje. Konstantin Sacharov (viz Sakharow, Konstantin W.: Die tschechischen Legionen in Sibirien. Hendriock, Berlin 1932), bělogvardějský generál, popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Když se na otázku „Kdo se chce stát Čechem?“ nikdo z nich nepřihlásil, tak je českoslovenští legionáři přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov rovněž zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři, líčí i svědectví zástupce švédského Červeného kříže, jak Češi zacházeli s německými válečnými zajatci, prý úděsným způsobem, porušujícím veškeré konvence nakládání se zajatci.

Vladimír Franta

https://cz.sputniknews.com/20210525/jedni-tvrdi-ze-cechoslovaci-pachali-v-rusku-zverstva-druzi-legionare-haji-do-krve-kdo-ma-pravdu-14617127.html