neděle 6. září 2020

Karl Hermann Frank a Češi

Tomáš Krystlík

Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci původně pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (v Německém tělovýchovném svazu /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (ve Svazu Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (v Německém kulturním svazu /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (v Německé národně socialistické dělnické straně /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra (strana se těsně předtím rozpustila sama, aby její majetek nepřipadl státu) přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (do Sudetoněmecké vlastenecké fronty, SHF), hnutí založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. SHF byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit.

Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se nemá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou československých parlamentních voleb (!), nechtěla žádná z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.

Do řad Allgemeine SS přijal Himmler Franka teprve 17. 1. 1939; o dva dny později byl povýšen do nejvyšší hodnosti, kterou směl Heinrich Himmler udělovat bez Hitlerova souhlasu, SS-Brigadenführera a byl jmenován vedoucím ve štábu říšského vůdce SS Himmlera [Král 1964, Küpper]. 18. 3. 1939 jmenoval Hitler Franka státním tajemníkem říšského protektora Konstantina von Neurath, 28. 4. 1939 byl Himmlerem jmenován vyšším vůdcem SS a policie (Höherer SS- und Polizeiführer, HSSPF) v protektorátu, přičemž v této funkci podléhal přímo Himmlerovým pokynům [Groscurth]. K ruce měl pro celý protektorát 800 úředníků Gestapa (v roce 1941 1500), 300 úředníků kriminální policie a 350 členů Sicherheitsdienstu [Suppan 2014]. Jeho pravomoc z titulu této funkce byla 15. 2. 1944 rozšířena i na Říšskou župu Sudety. 20. 8. 1943 se stal ze státního tajemníka u říšského protektora německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. V listopadu 1939 byl povýšen na SS-Gruppenführera, v červnu 1943 na SS-Obergruppenführera [Suppan 2014].

Vůči tlakům na germanizaci prostoru českých zemí reagoval K. H. Frank memorandem Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940, ve kterém psal: „Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi milionů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“ [Brandes 1999]

Říšský protektor Constantin von Neurath, jeho Úřad říšského protektora (Amt des Reichsprotektors) a protektorátní landrati vycházeli z toho, že přenárodnit lze prakticky všechny Čechy [Brandes 2012]. Frank sám osobně byl přesvědčen, což prozradil později v jednom interview, že Češi jsou přímo ze 60 % německé krve [Küpper].

V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, kdy Hitler Frankovy výhrady z 28. 8. akceptoval, se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Führer z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ [Brügel 1974]

Na další poradě u Hitlera v tentýž den, 23. 9. 1940, za přítomnosti říšského ministra spravedlnosti Franze Gürtnera Hitler nařídil, aby se chystaný proces s příslušníky Obrany národa (ON) odsunul na dobu po válce, aby soudy tak neprodukovaly české mučedníky. Po válce mohou být odsouzeni k smrti, on jim však udělí milost a buď se deportují na nějaký ostrov, anebo poputují do čestné vazby v nějaké pevnosti, „kde budou moci v zapomenutí spokojeně skonat“. Podle Goebbelsova zápisu v deníku z 24. 9. 1940 si též Hitler přál „stále více politiky asimilace v protektorátu“. V českém vydání Goebbelsových deníků tyto pasy chybí! Proč asi? Hitlerově zákazu odbojáře odsuzovat a popravovat se Heydrich podřídil se zpožděním, až v březnu 1942 (!) [Brandes 2012].

11. a 12. 10. 1940 byl Frank opět u Hitlera a dověděl se, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů ihned [Brandes 1999]. Hitler to s ním projednal v několikahodinových rozhovorech a pověřil ho vypracováním detailního plánu germanizace v různě velkých oblastech českých zemí s tím, že s ním, Hitlerem, Frank v určených termínech plán probere. Hitlerem uložený úkol plnil Frank až do konce války [Küpper].

Po příjezdu do Prahy uložil Frank podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských odvětví. Útržkovité informace o zpracování plánu se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s nepravdivou propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Ilegální časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme býti zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ [Brandes 1999]

Z výpovědi K. H. Franka po válce před československým soudem: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou, ale dobře fungující zpravodajskou službou. Jejím prostřednictvím věděl, že Gestapo ví o neustálém tematizování otázky vysídlení Sudetoněmců malými českými šovinistickými spolky. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech (pro Čechy) tedy chtěl Gestapo předstihnout, dříve než (Gestapo) zveřejní české vysídlovací plány (pro Sudetoněmce). A pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o budoucích německých plánech na Východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Dolní Podunají se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátu Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se měl cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičišť nechat propojit německý element. Čeští a moravští Čechové… by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že by k tomu bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu, a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů však bylo otázkou vzdálené budoucnosti, a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, bylo v nich souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm milionů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“ [Frank, E.]

„Jestliže prostorová situace přímo nutí k začlenění Čech a Moravy do Říše, rasový obraz Čechů umožňuje pro větší část českého národa politiku asimilace resp. poněmčení a minulost nakonec ukazuje po staletí osvědčenou protektorátní formu začlenění Čech do staré říše,“ napsal Frank 16. 3. 1941 v týdeníku Das Reich. Zdůraznil rasová hlediska, protože „tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši (starou říší je míněna Svatá říše římská národa německého zaniklá v roce 1806) nebo k německým státům (míněno k Deutscher Bundu, k Německému spolku, k volnému seskupení, ke kterému české země patřily v období 1815–1866) neurčovala pouze politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého lidu, tj. výrazně ji změnila… Výsledkem tohoto… procesu je široká rasová vyrovnanost obou národů (Němců a Čechů) v českém prostoru, takže se zde dnes udržela pouze menšina původních rasových znaků v čisté podobě. Z této silné absorbce německé krve lze vysvětlit i schopnost českého národa, v mnohem větším rozsahu než například u slovanských Poláků, podávat významné civilizační a kulturní výkony.“ [Küpper]

Již na základě už této vysoké rasové hodnoty neměli být Češi na rozdíl od Poláků klasifikováni jako pomocný, méněcenný národ. Stejné stanovisko zaujal i protektor Konstantin von Neurath: „Kvůli úplnému promísení krve s Germány v minulém tisíciletí… se český národ velmi podstatně liší od Poláků a v zacházení s ním nelze vycházet ze stejných hledisek.“ [Kárný – Milotová 1987]

Vysídlení Čechů K. H. Frank odmítal jako neproveditelné a navrhoval „při setrvání velké části Čechů v Čechách a na Moravě současné použití nejrůznějších germanizačních metod podle x-letého plánu“. K tomu bylo podle Franka, hlavního Hitlerova pověřence pro přenárodnění Čechů, třeba vytvořit vhodné předpoklady: „Systematicky prováděnou politickou neutralizací a odpolitizováním je třeba dospět nejprve k politické (duchovní) a pak národní asimilaci českého národa, aby bylo nakonec dosaženo skutečné změny národnosti.“ [Küpper]

Německý historik René Küpper ve své biografii (dodnes jediné) K. H. Franka explicitně tvrdí, že K. H. Frank „v Češích prokazatelně neviděl žádné východní podlidi, nýbrž národ stojící v takzvané rasové hodnotě poměrně blízko k Němcům“. Shodoval se tak s rasovým hlediskem SS, „které vidělo v Češích z největší části hodnotnou národnost“. Küpper dovozuje, že proto byl Frank „ochotný k větším… ústupkům vůči Čechům než jeho bývalí kolegové v sudetské župě v čele s Henleinem“. Již tím se Frank nutně musel dostávat do konfliktu s NSDAP, jejíž představy o hodnotě českého národa byly v protikladu k názorům SS.  

Dále Küpper uvádí, že Frank na sebe nazíral spíše jako na zástupce státu než nacistické strany. Svou věcnou politiku vůči Čechům dokázal prosadit i proti vůli NSDAP, což nakonec vedlo k otevřenému nepřátelství mezi ním a vedoucími přilehlých žup Hugonem Jurym, Augustem Eigruberem a berlínským šéfem říšské stranické kanceláře Martinem Bormannem [Küpper]. Bormann Frankovi vyčítal jeho „přátelský vztah k Čechům“ a „separatismus“ [Küpper, Suppan 2014]. A oba se nenáviděli.

Frank nebyl pouze poslušným vykonavatelem Hitlerových rozkazů a rozkazů Himmlerových po linii SS, dokázal se často vzepřít a prosadit svou politickou iniciativu, a to i proti samotnému Hitlerovi, Himmlerovi a NSDAP. Dvakrát docílil odvolání rozkazů Hitlera k decimování Čechů po atentátu na Heydricha, Hitler mu dokonce schválil politiku vůči Čechům podle Frankových vlastních představ. Jeho zásluhou byl německý postup vůči Čechům pragmatický, ve svých důsledcích, a hlavně ve srovnání se zacházením s ostatními okupovanými národy, vlídnější. To připouští René Küpper ve své biografii K. H. Franka [Küpper] a nabízí k tomu obligatorní vysvětlení, ba axiom české historiografie, že to bylo následkem „podřízeností Frankovy politiky bezprostředním cílům německého válečného úsilí“.

Küpper o Frankovi ale také píše: „V protektorátu v žádném případě nepodporoval a neprováděl násilná opatření bez výběru, jen ze slepé nenávisti vůči všemu českému, nýbrž prosazoval cílený teror ve spojení s propagandou a bránil rozsáhlejším násilným opatřením, jež by si přál Berlín. I jiní vysocí funkcionáři SS jednali příležitostně s podobnou účelnou racionalitou, avšak ne s Frankovou plánovitostí a důsledností. Například, když v roce 1944 došlo k masovým dezercím u části českého Vládního vojska odveleného do Itálie a Hitler zjevně od Franka očekával mohutné represálie, Frank je odmítl: ‚Bylo naplánováno čelit rozmáhání se dezercí nejostřejšími postihy příbuzenstva dezertérů… Vzhledem k nynějšímu rozsahu dezercí se mi však taková opatření jeví jako neproveditelná a neslibující úspěch. Zasáhla by 4000 až 5000 lidí, z nichž velká část je nasazena do zbrojní výroby. Nepochybně by to vyvolalo závažné znepokojení širokých částí obyvatelstva a v jeho důsledku všeobecný otřes pracovního nasazení. Dále bychom museli počítat s tím, že mužští příbuzní ze strachu opustí domy a statky, budou se uchylovat do ilegality a vyhledávat napojení k partyzánům.‘ Zároveň přednesl umírněné návrhy, které byly zjevně i v tomto případě schváleny.“ [Küpper] Jsou to obdobné argumenty, které Frank použil při své odvážné a bleskové reakci ke zvrácení Hitlerova rozhodnutí zastřelit coby odvetu za atentát na Heydricha 10 000, později podle jeho nového rozkazu 30 000 Čechů.

Od 17. 9. 1942 začalo Gestapo na Frankův pokyn zatýkat příbuzné exilových politiků a členů zahraničních armád a do začátku října 1942 jich zajistilo 2644. Do konce roku 1943 jich bylo 3500 dopraveno do internačního tábora ve Svatobořicích, což nebyl německý koncentrační tábor, nýbrž zařízení pod protektorátní správou. Pět osob, příbuzných Edvarda Beneše a ministra exilové vlády Františka Němce bylo v prosinci 1942 dopraveno do policejního vězení v Malé pevnosti v Terezíně a pak rozmístěno do běžných německých koncentračních táborů. Poté, co ministr československé londýnské vlády Jaroslav Stránský reagoval na internaci členů rodin exilových vládních činitelů ve Svatobořicích v českém vysílání BBC, nechal Frank zavřít do německého koncentračního tábora i dva jeho příbuzné [Frajdl, Küpper, Der Neue Tag 13. 3. 1943].

V projevu 18. 10. 1942 Frank dosvědčil „skutečným kruhům české inteligence, které poskytují… silný kontingent úředníků, že dnes je jejich práce pro Říši dobrá a hodná ocenění a že podávají výkony, za něž jim náleží odměna a poděkování Říše“ [Frank, K. H. 1942]. Aby si udržel loajalitu českých úředníků a zaměstnanců, požadoval Frank 30. 7. 1943 v Berlíně „zlepšení autonomních mzdových poměrů“, protože „nízká úroveň autonomních mezd vedla k sociálnímu zbídačení širokých vrstev českého úřednictva a k politickému rozladění, které už nelze přehlížet. Nedostatečné příjmové poměry by mohly být jedním z důvodů, proč protektorátní zaměstnanci mnohdy nepracují s žádoucí iniciativou a výkonností… Ze zmíněných sociálních a politických důvodů vyplývá naléhavě žádoucí zlepšení jejich platů.“ [Küpper] Poznamenejme, že znehodnocování kupní síly úřednictva a státních zaměstnanců bylo způsobeno válečným zdražováním zboží bez zvyšování jejich platů, takže úředníci a státní zaměstnanci byli jedinou vrstvou v protektorátu, které nestoupal reálný příjem, nýbrž klesal. Změna platových tarifů původně plánovaná na 25. 9. 1943 se kvůli kompetenčním sporům s říšskými ministerstvy financí a vnitra o několik měsíců opozdila, takže až koncem roku 1943 se čeští úředníci a veřejní zaměstnanci dočkali zvýšení svých platů o 28 % [Brandes 1994].

Pro tehdejší potírání odboje, ve srovnání s terorem heydrichiády navenek umírněného, zároveň ale soustavného a úspěšného, je příznačný Frankův přednes z 26. 2. 1943 ze sálu pražské Lucerny, kde po připomínce, že „veškeré agenty-parašutisty včetně jejich bláhových pomocníků, kteří jim poskytli azyl, jsme dopadli a zničili“, mimo jiné prohlásil: „Práce německé policie je důkladná a systematická… Dnes díky naší prvotřídní policejní práci známe metody odbojářů až do nejmenších detailů a jsme na všechno připraveni… Uvidíme, kdo to vydrží déle, jestli pan Beneš v Londýně se svými štvavými hesly, kvůli nimž se dostávají do vězení další a další Češi, nebo já, který mám v ruce perfektní kartotéku všech nepřátel Říše a Benešových přátel, jež postupně zneškodním. Jeho výhrůžky mé osobě mě přitom nezneklidňují.“ [Frank, K. H. 1943]

René Küpper popisuje onu tehdejší situaci následujícími slovy: „Frank a jemu podřízené bezpečnostní síly skutečně v některých případech postupovali relativně mírně s ohledem na zbrojní výrobu a politickou náladu v zemi. Například kvůli tomu, aby dopadli již zmíněného významného odbojáře Krajinu živého, nabídlo Gestapo s Frankovým souhlasem obyvatelstvu zmíněných obcí jako odměnu za udání, že ušetří životy již vyšetřovaných civilistů, kteří podporovali jeho osobně nebo příslušníky skupiny parašutistů Antimonu. V případě k smrti odsouzeného pražského kanovníka Ottona Stanovského Frank úspěšně intervenoval u Bormanna kvůli odložení popravy. Vedly ho k tomu praktické politické úvahy. Stanovský byl považován ‚za jednoho z nejvýznamnějších exponentů českých katolických kruhů a požíval značného respektu u všech vrstev obyvatelstva. Vykonání rozsudku smrti na jeho osobě by vyvolalo nepříznivý účinek i u lidí, kteří se dosud ve všech případech prakticky nestavěli k říšské politice odmítavě. Nevyhnutelným důsledkem vykonání popravy by bylo vyostření nálad v širokých skupinách obyvatel, které jsou momentálně velmi ovlivnitelné. Když Hácha na jaře 1943 intervenoval u Franka, protože oznámení řady smrtí mezi českými vězni v koncentračním táboře Osvětim vedlo k intenzivnímu zneklidnění v českém obyvatelstvu, prosadil Frank u Himmlera a šéfa RSHA Kaltenbrunnera, že tamní i budoucí čeští vězni budou prozatím přemístěni do jiných koncentračních táborů s nižším stupněm úmrtnosti. Při všech represáliích po heydrichiádě vždy dbal na jejich účinek v protektorátní veřejnosti, aby neohrozil proces odpolitizování Čechů a chod průmyslové výroby.“ [Küpper]

Frankovi bylo jasné, že většina Čechů německou okupační správu v lásce nemá. V interview pro německou tiskovou agenturu Transocean/Europapress (též Telos GmbH) popsal 4. 6. 1943 mantinely, ve kterých by se Češi měli pohybovat: „Jestliže jsou Češi dnes ještě vnitřně poměrně vzdáleni říšské myšlence, nemá to vliv na současné politické požadavky pro Čechy a Moravu, jde jenom o to, aby se aktivně nestavěli proti říšské myšlence.“ Tedy nebylo podstatné, co si kdo myslel, jen když to neprojevoval veřejně.

Frankovu politickou linii ovlivňoval velkou měrou okruh jeho blízkých spolupracovníků a externí poradce Hermann Raschhofer, se kterými o svých opatřeních diskutoval. Těmito byli kromě jeho pravé ruky Roberta Gieseho sudetoněmecký odborník na národnostní politiku Ferdinand Fischer, původně v Goebbelsově ministerstvu působící vedoucí oddělení kulturní politiky Martin Wolf, vedoucí právního oddělení Helmut Krieser, velitel Bezpečnostní policie a SD Erwin Weinmann a vedoucí řídící úřadovny SD v Praze Walter Jacobi. Jak sám Frank tehdy nazíral na Čechy, vyplývá z jeho projevu k úředníkům vlastního ministerstva 29. 9. 1943: „Češi jsou rození opozičníci, aniž jsou hrdiny. Sami jsou si toho vědomi, a proto by se nikdy neodvážili hrdinského povstání se zbraní v ruce, dokud je tu soupeř, kterého je třeba brát vážně. Naopak jsou mistry v podzemním a zákeřném boji. Vytváření maffií (název odvozen z českého politického spolku Maffie z první světové války, ne od sicilské Mafie) a klamání, lest a obtížně postižitelné jednotlivé odbojové činy v malém… to jsou jejich metody a hesla. Samostatnost, která jim v roce 1918 spadla do klína bez obětí, z nich udělala domýšlivce a snílky, a dvacet let trvající štvaní proti všemu německému a proti Říši naše nepřátele… Bude trvat řadu let, než se dají duševně do pořádku a dokáží zase myslet reálně politicky. Německý úkol jejich výchovy nebo převýchovy je v tomto směru ohromný… Krásný sen o znovuzrození česko-slovenského státu… právě dnes opět sní mnoho Čechů. Je naším úkolem tyhle snílky probudit a uvést je zpět do reality.“ [Küpper]

Frank také považoval za vhodné předvést Čechům, že při správném chování je čeká zajištěná existence a 26. 2. 1943 před českým publikem prohlásil, že „nevinní trpět nebudou. Tato opatření nejsou žádným braním rukojmí, zasáhnou pouze viníky, pouze nepřátele Říše, u nichž je naprosto jisté, že se ve svých výrocích a činech chovali nebo konali nepřátelsky vůči Říši podle Benešova rozkazu. Kdo konspiruje, sabotuje nebo štve, ten musí padnout. Kdo se ničím neproviní, je rozumný, řádně pracuje, věrně slouží vládě, a tím svému národu, nemusí se nyní ničeho obávat a v budoucnu se bude i se svými dětmi a vnuky podílet na plodech našeho vítězství. Uvědomte si, že každý stát, i všechny tzv. demokracie, a především ve válce, by proti nepřátelům státu postupovaly naprosto stejně jako my. Odražení a zničení nepřítele není žádný nacionálně socialistický vynález. Žvanění o barbarských nacistických metodách je tedy nesmyslný a propagandistický klam.“ [Böhmen und Mähren 4/1943]

10. 3. 1943 Frank nařídil vyřazení nebo zneškodnění zařízení pro příjem krátkých vln u všech v protektorátu se nacházejících rozhlasových přijímačů… aby tak byla utlumena možnost zahraniční agitace. Tomuto opatření byli podrobeni, podle pravidla rovného zacházení se všemi, též i všichni protektorátní Němci!

Frankovi se připisuje, že podepsal nebo schválil minimálně 250 poprav vězňů bez soudu v Malé terezínské pevnosti, sloužící jako policejní věznice, v období od začátku roku 1944 do konce války, které si vyžádala pražská služebna Gestapa, a též nejméně 109 takových poprav v působnosti brněnské služebny Gestapa [Sládek, O.]. Jenže příkazy k popravě byl oprávněn podepisovat a nařizovat vždy pouze protektor, nebo zastupující říšský protektor. To patřilo výhradně do jeho kompetence. A tím Frank nikdy nebyl.

Goebbels si poznamenal do svého deníku s datem 17. 4. 1944: „V celém protektorátu téměř nejsou zaznamenány sabotáže… Nepřítel však v prostoru protektorátu vysazuje velmi mnoho agentů-parašutistů, kteří mají nepochybně za úkol vyvolávat v zemi neklid. Zatím s tím ještě neuspěli.“ Měsíc později, 17. 5. 1944, si do svého deníku napsal: „Frank zde podává vynikající práci. Spokojuje se s tichým dohledem nad českou vládou, do které umístil své prostředníky a dohlížeče. V celém protektorátu se sabotáže téměř nevyskytují, jeho obyvatelstvo pracuje na sto procent pro naše válečná úsilí, je dobře živeno.“ [Reuth]

Podle protektorátního ministerského předsedy Jaroslava Krejčího si Češi naléhavě „přáli ukončení války a nastolení původního blahobytu – hlavně v jídle, pití a zábavě – ale přesto jsou ve srovnání s osudem jiných národů se svou situací naprosto spokojeni“. Těmto českým potřebám se Frank pokoušel vyjít vstříc. Nechal rozšířit pro rok 1944 tzv. rekreační akci Reinharda Heydricha na 1260 německých a 42 606 českých dělníků. Na cestu tam a zpátky měli její účastníci navíc zajištěnou výraznou slevu jízdenek Českomoravských drah. Kromě toho se postaral o další pobídky v podobě finančních prémií a mimořádných přídělů potravin. K tomu přistoupily pochvalné diplomy a knižní prémie. Frank se snažil prosadit názor, že by i státní příslušníci protektorátu měli obdržet válečný záslužný kříž, protože „je třeba nějak vyznamenat Čechy, kteří se zasloužili o válečné hospodářství“. To se mu ke konci roku 1944 podařilo, takže i Češi mohli napříště obdržet Kriegsverdienstkreuz (Válečný záslužný kříž) [Küpper].

K Frankovým hlavním snahám patřilo i tzv. odpolitizování Čechů, tj. rovnocenné zacházení s Němci i Čechy. Tomu se úporně bránili župní vedoucí z okolních žup s českými menšinami, s výjimkou Henleina, protože v rozporu s Frankovou linií a linií SS považovali Čechy za méněcenné. Jindy po stranické linii docílili (NSDAP v protektorátu podléhala přímo říšskému vedení strany), aby byli českobudějovičtí Němci vyzváni k vlajkové výzdobě domů při příležitosti svátku Hitlerjugend, což se příčilo Frankově snaze o stejné zacházení s oběma jazykovými skupinami. Frank kvůli nevhodnému zasahování NSDAP do chodu protektorátu byl s ní v neustálém konfliktu [Küpper].

Do programu jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Říšské župy Sudety v Karlově Studánce (Bad Karlsbrunn), konaném 28.–30. 3. 1944 byla zařazena přednáška K. H. Franka o říšské politice v protektorátu, tedy i o způsobu zacházení Čechy. Přednášející v Karlově Studánce měli být vysokými členy strany, pokud možno na postech ministerských nebo jim odpovídajícím. Protože Frankovy vztahy s vedoucími sousedních žup (Gauleiter) s výjimkou Henleina byly značně napjaté, a oni a jejich zástupci se měli konference zúčastnit, přednesl referát na toto téma sám Frank, aby zabránil projevům nevhodných názorů. Župní vedoucí sousedních žup totiž sledovali ostrou národnostní politiku NSDAP, kterou Frank nesdílel, a přes stranu se snažili zasahovat do řízení protektorátu. Frank se řídil svými odlišnými představami, které byly blízké plánům SS a Himmlera a nebyly tak vypjaté jako stranické, tedy zákonitě kolidovaly se záměry NSDAP. Frank ale dokázal své představy většinou prosadit i proti vůli NSDAP, a když to bylo nutné, přesvědčil o jejich vhodnosti samotného Hitlera. Frank byl i zásadním odpůrcem úmyslu župních vedoucích sousedních žup rozparcelovat si protektorát a připojit jeho části ke svým župním územím [Frank, E., Küpper].

Karl Hermann Frank se ve svém projevu o říšské politice v Čechách v Karlově Studánce zmínil o Češích a zacházení s nimi takto: „Je jisté, že protektorát – pokud nedojde k mimořádným událostem – bude zachován do konce války i po ní ve svých dnešních hranicích… Diskuse o rozčlenění českomoravského prostoru, ať jsou vedeny z jakékoli strany, jsou politicky chybné a musejí přestat… Český národ patřící k západním Slovanům neleží pouze v německém politickém, nýbrž i v německém národním prostoru. Tato poloha zapovídá politickou samostatnost. Neschopnost Čechů se natrvalo státně organizovat je osud tohoto prostoru… Původně existoval velký rasový rozdíl mezi germánskými Němci a slovanskými Čechy. Tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši nebo ke státům vedených Němci určila a rozsáhle změnila nejen politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého národa. Od počátku probíhalo v českomoravském prostoru mísení česko–německé krve, česká knížata si brala ženy z německých šlechtických rodů… Výsledkem tisíciletého dějinného procesu je rozsáhlé rasové sblížení obou národů… Vzdáleným cílem nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě je směřování ke znovuzískání půdy a na ní sídlících lidí pro němectví a říšskou ideu. K tomu existují dvě možnosti. Buď (A) úplné vysídlení Čechů z Čech a Moravy mimo Říši, nebo (B) ponechání většiny Čechů a Čechách a na Moravě při současném použití rozmanitých metod sloužících k asimilaci a přenárodnění podle x-letého plánu. Přitom se mohou sledovat tři základní linie: (1) přenárodnění rasově vhodných, tedy podle krve nám vítaných Čechů, (2) vysídlení rasově nepřijatelných (v originále „nestravitelných“) Čechů a všech destruktivních elementů z řad Říši nepřátelské inteligence, (3) znovuosídlení prázdného prostoru čerstvou německou krví. Ad A: Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepovažuji za proveditelné, protože (a) není k dispozici vhodný prostor, kde by mohli být nově usídleni, (b) nejsou k dispozici Němci, kteří by prázdný prostor zaplnili, (c) vysoce civilizované, hospodářsky a z dopravně technického hlediska nanejvýš citlivé srdce Evropy nesnese narušení své funkce a vakuum, (d) na desetiletí dopředu jsou zde lidé říšským kapitálem a my v nové říši nemůžeme postrádat sedm milionů Čechů, (e) šokující účinek takové evakuace na ostatní národy je nežádoucí.“ [Brandes 1999, Küpper, Frank, K. H. 1944]

A shrnul: „Kvůli absenci skutečně dobrého vojenského politického vedení není Čech náchylný povstat hrdinsky se zbraní v ruce, je pasivní, vyčkává. Je ovšem jako vždy mistrem ilegálních aktivit… podle metod z let 1915–1918, které jsou nám dobře známy díky jejich pečlivým písemným popisům dnešních českých emigrantů a jež jsou nám nyní Čechy všemi rejstříky přehrávány.“ [Beer 2017, Frank, K. H. 1944]

Na podzim 1944 se značně zvýšil počet osob v protektorátu, které nenastoupily po dovolené na své místo v rámci nasazení v Říši, tedy v úřední terminologii „porušily pracovní smlouvu“. V listopadu 1944 vyhlásil pro ně Frank amnestii, která jim měla umožnit zpětné začlenění do pracovního procesu za lepších pracovních podmínek, než by bylo jinak možné. Ti, kteří odešli pracovat do Říše před lety zcela dobrovolně a nenastoupili zpět do práce, mohli být nasazeni pak dokonce i v protektorátu, leč ne v místě bydliště. Ti, kteří nevyužili amnestie, byli předvedeni policií do pracovního úřadu, kde se jim dostalo poučení o trestnosti vyhýbání se práci (v Říši a protektorátu byla zavedena pracovní povinnost) a ono poučení museli podepsat. Amnestie byla pozoruhodně úspěšná [Kokoška].

Frank až do konce snažil pečovat o blaho českých pracujících i zákonodárnými opatřeními. Posledním takovým aktem byl zákon o pojištění samostatně činných zemědělců přijatý v březnu 1945 s účinností od 1. 5. 1945 [Küpper]. Důchody v protektorátu poprvé nechal zvýšit Heydrich, další tři zvýšení zařídil Frank. Celkem byly zvýšeny invalidní a starobní důchody o 235 %, vdovské o 270 % a sirotčí o 450 % (!) [Beer 2012].

Frank hodlal též ušetřit české země zničení podle plánu ALRZ (Auflockerung, Lähmung, Räumung, Zerstörung = uvolnění, ochromení, vyklizení, zničení). Sice vydal 9. 2. 1945 směrnici pro případ ohrožení nepřítelem i s těmito opatřeními, ale vyhradil si své vlastní posouzení jejich potřebnosti. Hitlerův rozkaz Nero z 19. 3. 1945 k „ničivým opatřením na území Říše“, tedy ALRZ-Maßnahmen (ALRZ-opatření) tak pro české země zneplatnil. Albert Speer ve svých vzpomínkách vydaných po válce napsal: „Společně s SS-Obergruppenführerem Frankem odpovědným za veškeré oděvní a potravinové sklady Wehrmachtu jsme se shodli na tom, že rozdělíme zásoby civilnímu obyvatelstvu.“ Podle Speera se Frank navíc 3. 5. 1945 „ve Flensburgu (v sídle německé vlády kancléře Karla Dönitze po smrti Hitlera) ujistil, že hospodářská podstata protektorátu má být předána nepoškozená – a odletěl s tímto ujištěním zpět (do protektorátu), místo aby se ztratil v davu uprchlíků ve Šlesvicku-Holštýnsku“ [Schramm, Küpper, Speer]. Týž den, 3. 5., po svém příletu do protektorátu sdělil Frank německé vládě ve Flensburgu, že povstání v Čechách je na dosah a protektorát není možné trvale udržet ani politicky, ani vojensky [Schramm].

Frank nechal přivézt z policejního vězení v Malé pevnosti v Terezíně i z jiných vězení šestnáct českých prominentních osobností, například Kamila Kroftu, Jaroslava Kvapila a Vladimíra Krajinu. Z nich a osob relativně nakloněných Němcům hodlal sestavit vládu Česko-moravské republiky, v níž měla být sudetským oblastem přiznána autonomie. 6. 5. 1945 Frank jednal s Českou národní radou (ČNR), byl ochoten vložit správu do českých rukou, ale trval na možnosti pro Schörnerova vojska bojovat proti Rudé armádě a v této souvislosti měla prozatímně zůstat dopravní infrastruktura v rukách Wehrmachtu. ČNR požadovala však bezpodmínečnou kapitulaci. 7. 5. ČSR jednání s Frankem přerušila. 8. 5. převzal jednání s ČNR generál Rudolf Toussaint, který téhož dne podepsal s ČNR bezpodmínečnou kapitulaci německých ozbrojených sil v Praze a jejím okolí a ty Prahu opustily. 9. 5. 1945 dorazila Rudá armáda [Mudra].

Julius Firt zaznamenal ve svých knižních vzpomínkách Knihy a osudy svědectví Miloše Havla, zakladatele filmových ateliérů Barrandov, který za války udržoval styk s Emanuelem Moravcem a okupační mocí ve snaze ochránit český film, herce a filmové pracovníky. Pokládá je za věrohodné: „Karl Hermann Frank nebyl zcela přesvědčen o trvalosti tisícileté říše národa německého. Měl vlastní plán, jak pomocí osobností mezi českým lidem známých a populárních zachránit české země pro Německo v jiné než nacistické konstelaci. Že přitom myslel i na sebe, na svou budoucnost, na zadní kolečka, je samozřejmé. Velice dobře věděl, že by s kolaboranty typu Emanuela Moravce ani u Čechů, ani u západních spojenců mnoho nepořídil. Smrti generála Eliáše zabránit nemohl, na to jeho síly nestačily, třebaže byl po Heydrichovi druhým mužem protektorátu. Když však byl Heydrich zabit a Frank se po dosazení Daluegeho dostal do výhodnější pozice, zachraňoval před popravou lidi, jejichž prostřednictvím chtěl pak svůj plán realizovat – nebo jejich popravu aspoň odkládal. Tím lze vysvětlit, proč osobnosti podle nacistických měřítek zralé pro šibenici, jako Vladimír Krajina, Zdeněk Dohalský a další, popraveny nebyly a zůstávaly až do konce války ve vězení. Jak je známo, Frank se pokusil získat na svou stranu i Ferdinanda Peroutku. Rozkázal, aby ho přivezli z Buchenwaldu do Prahy na Pankrác, dal si ho předvést a nabídl mu šéfredaktorství obnovené Přítomnosti. Peroutka si vyžádal psací potřeby a chtěl získat čas. Prý musí nejprve vysvětlit Frankovi, jak se on, literát a výtvarný kritik, dostal do politiky. Franka nakonec tato hra omrzela a poslal Peroutku zpět do Buchenwaldu.“ [Firt]

Bývalý člen vedení SdP Walter Brand, původně ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (KB), charakterizoval Franka těmito slovy: Byl „svým přesvědčením a typem pravým nacionálním socialistou“, přičemž „je ale nutno přiznat, že nepatřil k zločinnému typu, i když ho jeho tvrdost k této hranici někdy přiblížila“ [Weichselbaumer].

 

Zdroje:

 Beer, Lukáš: Před 70 lety byl podstatně navýšen standard sociálního pojištění v Čechách a na Moravě. Náš směr 15. 4. 2012. http://nassmer.blogspot.cz/2012/04/pred-70-lety-byl-podstatne-navysen.html

Beer, Lukáš: Hitlers Tschechen. Verlag Der Schelm, Leipzig 2017

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015

Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1939–1946. Nymphenburger Verlagshandlung GmbH, München 1974; česky: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008

Firt, Julius: Knihy a osudy. Index, Köln 1972

Frajdl, Jiří: Protektorát Čechy a Morava 1939–1945. Diatext, Moravská Třebová 1993

Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994

Frank, Karl Hermann: Reinhard Heydrichs Vermächtnis für Böhmen und Mähren. In: Böhmen und Mähren 3/1942

Frank, Karl Hermann: Um Besinnung und Einsatz. Ansprache von Staatssekretär SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank in der Großkundgebung am 26. Februar 1943 im Lucernasaal zu Prag. In: Böhmen und Mähren 4/1943

Frank, Karl Hermann: Projev K. H. Franka o říšské politice v Čechách a na Moravě na jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Sudetské župy v Karlově Studánce 28.–30. 3. 1944. Národní archiv ČR, číslo fondu 1464, název fondu: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha, značka fondu: NSM - bývalý fond SÚ MV č. 110, původce: Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110–9/5

Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970

Kárný, Miroslav, Milotová, Jaroslava, Moravcová, Dagmar (eds.): Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. Dokumenty z období říšského protektora Konstantina von Neuratha (1939–41). In: Sborník k problematice dějin imperialismu č. 21. Praha 1987

Kokoška, Stanislav: Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce 1944 a pokusy o její překonání. In: Soudobé dějiny 8/2001

Král, Václav: Proč je Mnichov neplatný. Horizont, Praha 1972

Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012

Mudra, Miroslav: České národní povstání v květnu 1945. Ministerstvo obrany České republiky/Generální štáb Armády České republiky, Praha 1995

Reuth, Ralf Georg (ed.): Joseph Goebbels. Tagebücher 1924–1945. Piper Verlag, München 1999

Schramm, Percy Ernst (ed.): Die Niederlage 1945. Aus dem Kriegstagebuch des Oberkommando der Wehrmacht. Band IV: 1944/45. Bernard & Graefe Verlag für Wehrwesen, Frankfurt am Main 1965

Speer, Albert: Erinnerungen. Ullstein, Berlin 2003

Suppan, Arnold: Hitler – Beneš – Tito. Konflikt, Krieg und Völkermord in Ostmittel- und Südsosteuropa. Institut für Neuzeit- und Zeitegeschichtsforschung. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 2014

Weichselbaumer, Ludwig: Walter Brand (1907–1980). Ein sudetendeutscher Politiker im Spannungsfeld zwischen Autonomie und Anschluss. Sudetendeutsches Archiv, München 2008

 

 http://www.historieblog.cz/2020/09/komentar-karl-hermann-frank-a-cesi/#more-5020

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat