neděle 13. ledna 2019

Rozdíl v mentalitě


Tomáš Krystlík

Můj známý z Bratislavy v jednom svém e-mailu podotkl v určité souvislosti, že prodavačky z bývalé Německé demokratické republiky podle něj předčily svou neochotou dokonce i sovětské. Inu, poznal jsem obé z vlastní zkušenosti a rozhodl jsem se při nebližší návštěvě bývalé NDR si všimnout současného stavu.

Ano, návštěvníci z ČSSR představovali za bolševické éry pro východní Němce potencionální nebezpečí, že skoupí mnohdy ne vždy dostatkové zboží, takže se na místní nedostane - slovanské zákazníky odbývaly, odmítaly jim určité zboží prodávat. Zejména nápadné to bylo v přilehlém Sasku. Hlavně se to týkalo masných výrobků, které proti českým byly nesrovnatelně lepší s odpovídající neokradenou kvalitou. Byly prodáváné u pultu, takže byla možnost jejich prodej odmítnout nebo prodat menší množství, než člověk chtěl. I piva byla v Sasku chutnější - tehdy české pivovary kapacitně nestačily piva vystavovat, tedy je podtržená, nedobré chuti a kalná dodávaly do obchodů - takže jsem je začal kupovat a vozit si je domů. Odlišné pivní láhve, které nešly v ČSSR vrátit, mi mimoděk dopomohly k privilegiím východoněmeckého domorodce. Bez ohledu na to, že jsme mezi sebou občas prohodili nějakou tu větu v češtině, dostali jsme v obchodě vždy vše, co jsme chtěli, nikdo nám zboží u pultu neodmítl, když nás předtím viděl vracet nebo dokonce osobně převzal od nás zálohované pivní láhve. Nejhorší zážitek nás však čekal na Rujáně, kde nás, zaslechnuvše češtinu, v jedné restauraci naprosto ignorovali, a to navzdory tříleté dceři a tomu, že moje matka hovořila německy bez přízvuku. Nicméně v následující restauraci v jiném městě bylo vše bez problémů a pro dceru přinesli s úsměvem a bez vyzvání ke stolu i dětskou židličku.

Kýžená příležitost ke zjištění dnešního stavu nastala jeden pátek v jenom saském městu. Vlezl jsem do LIDLu, a než jsem se s vozíkem ocitl u pokladny, objevila se proti mně prodavačka táhnoucí za sebou zboží k doplnění regálů. Uvolnil jsem ji cestu a ona s úsměvem poděkovala. Potud stejné chování jako na jihu Německa, v bývalé BRD. Platě u pokladny, popřála mi prodavačka za kasou hezký víkend. Přání jsem opětoval. I zde stejné jako v jižním Německu. I prodavač za pokladnou v další prodejně, v ALDI mi s úsměvem popřál hezký konec týdne.

To mě přimělo ke srovnání s českými prodavačkami. Navzdory tomu, že jsem již několikráte uvolňoval cestu prodavačce se zbožím pro doplnění do regálů, nezaznamenal jsem zatím v ČR poděkování, natož úsměv. To se asi v českém prostředí pokládá za cosi nepatřičného. Rozhodl jsem se pro porovnání zvyků panujících v obou státech k vlastní iniciativě. Vždy, když se mi podaří v Česku nakupovat v pátek, tak zásadně popřeji prodavačkám hezký víkend. Každé. Zatím ani jednou se mi nedostalo protipřání ve formě slůvka „nápodobně“. Stačilo by mně i „děkuji“. Kasírky buď mé přání ignorují, nebo se na mne koukají, jako kdybych spadl s Marsu! Zřejmě to spočívá v české povaze. Zřídka se mi poštěstí jet ráno pražským metrem, ale tolik nasraných ksichtů člověk v Německu nepotká snad ani za rok. Přitom úsměv nikoho nic nestojí!

I další český obyčej, opět odpozorovaný z krámů, je pro mne záhadou. Bon z automatu na vrácené láhve odečítá od účtu pokladní v obou státech přečtením barcodu. V Německu pak bon pokladní hází zásadně do koše, v Česku pečlivě přeškrtne barcode na bonu fixkou a schová si ho napíchnutím na trn. Nepochopitelné! Vždyť je hračkou k ceně vrácených láhví dodat do barcodu identifikační znak, který znemožní opakovanému odečtení obnosu za vrácené láhve! Navíc automat může dodávat všem pokladnám v obchodě pro kontrolu on-line informace o vydaných bonech. Čím to vysvětlit? Zřejmě zažitým českým zvykem vše kontrolovat do nejmenšího detailu, i když to nemá žádný smysl. To zřejmě souvisí s českou posedlostí vše reglementovat a pořádek udržovat represemi. Jenže to už je jiná kapitola.

Žádné komentáře:

Okomentovat