Seriál České televize Česko-německé století

Tomáš Krystlík

S názorem na pětidílný seriál České televize Česko-německé století uvedeným ve www.reflex.cz/clanek/komentare/91698/ceska-televize-konecne-zabodovala-serial-cesko-nemecke-stoleti-resi-stare-tragedie-s-nadhledem.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu lze rámcově souhlasit. Proti předchozím obdobným TV-pořadům neprezentuje Němce českých zemí jen coby zavilé a od nepaměti nepřátele holubičího českého národa, nýbrž naznačuje, že byli Čechům povahově vlivem soužití po mnohé generace blízcí, ba nejbližší.

Seriál režiséra a scénáristy Jiřího Fiedora tedy československé Němce nevykresluje jako přistěhovalce, kolonisty, lumpy, vrahy, nevypráví pouze, jak Čechům ubližovali, což činily předchozí televizní pořady s obdobnou tématikou, snaží se, a to je nutné ocenit, o neutrální pohled na celou etapu jejich vzájemného soužití s Čechy ve 20. století. Kdo se chce podívat, tak všech pět dílů je v https://www.ceskatelevize.cz/porady/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/dily/. Ale jak to bývá, ne vše se povede beze zbytku, bez vad na kráse, které jdou na vrub zejména scénáristovi a režiséru panu Jiřímu Fiedorovi a odborným poradcům seriálu, historikům Matějovi Spurnému a Liboru Svobodovi. Proč dopustili, aby se v seriálu objevovaly nepravdy, které se neshodují s historickými fakty? Předvedu to na dvou namátkově vybraných příkladech.

Narátor v komentáři k filmovým záběrům tvrdí, že Beneš v roce 1943 docílil souhlas Velké Británie, USA a SSSR s odsunem československých Němců. To je vyslovená nepravda, lež českých historiků. SSSR se sice ústně stavěl pozitivně k Benešovým úmyslům vyhnat ze země německé obyvatelstvo, Velká Británie a USA svůj souhlas k tomu nikdy neudělily. Ani po válce ne, protože na konferenci v Postupumi jen "uznaly, že transfer musí být proveden a dokončen", což není souhlas.

Beneš podle svého vlastního tvrzení dostal svolení s transferem od amerického prezidenta Roosevelta při své návštěvě v USA v roce 1943. O Benešových rozhovorech s Rooseveltem ale neexistují písemné záznamy, ztratily se, americké ministerstvo zahraničí o nějakém souhlasu svého prezidenta v tomto smyslu nic neví. Jediným svědkem Rooseveltova údajného souhlasu je Beneš sám.

2. 7. 1942 psal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To vydávají čeští historici za britský souhlas s tranferem československých Němců, byť to nepředstavuje souhlas s vyháněním Němců z ČSR! Britské vládě se po návštěvě Beneše u Roosevelta v USA doneslo, že se Beneš v soukromých rozhovo­rech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dala proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připo­mnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo něja­ké­ho určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“ Čeští historici se dodnes drží Benešova výkladu, tedy lžou.

Stanovisko vlády USA z z 31. 1. 1945 znělo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Be­neš), by se měly uskutečňovat na základě patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a za me­­zinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl pro­bíhat po­stupně s cílem usnadnit spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda nebude dosaže­na, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na zá­kladě výše uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést takovou jednostrannou akci. Pro­tože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departe­ment souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říš­ských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být po­necháno spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce učinili pravý opak.

Obdobně jako americká reagovala 8. 3. 1945 i vláda britská prostřednictvím nóty: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memo­ran­da s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochope­ním prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problé­my v sou­vislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky ne­prodiskutu­je se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsa­že­né v memo­randu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přá­ní prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veli­čen­stva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jas­ně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spo­jencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to opět rovnalo zákazu.

Druhý příklad. Tvrzení narátora, že ČSR 2. 8. 1945 na žádost velmocí z postupimské konference zastavila odsun německého obyvatelstva do doby, než Kontrolní rada pro Německo stanoví pro řádný transfer organizační pokyny a časové rozvrhy, je také lež. ČSR začala Němce českých zemí vyhánět hned 9. 5. 1945, ale protože Američané do své okupační zóny sudetské Němce nepřijímali prakticky až do konce roku 1945 - vpouštěli jen Němce bez domova z východních území Německé říše bez omezení denního limitu osob a Němce přistěhovavší se do českých zemí za války v maximálním počtu 2000 osob denně – byli Němci českých zemí vyháněni do sovětských okupačních zón v Německu a Rakousku. Rusové pak oznámili, že do svého okupačního pásma jen v Německu převzali do 12. 12. 1945 z ČSR 773 840 Němců. Tak obrovské množství nevyženete během necelých tří měsíců (od 9. 5. do 2. 8.), takže československý stát pokračoval ve vyhánění i po tomto datu, byť světu lživě předstíral, že s vyháněním přestal! Transfer podle podmínek Kontrolní rady pro Německo vydaných 20. 11. 1945 začal až v lednu 1946.

Systematickou vadou seriálu je skutečnost, že výpovědi českých historiků, kteří do kamery tvrdí relativně často polopravdy a nepravdy, nikdo nekoriguje. S něčím takovým se oba odborní poradci-historici a scénárista nenamáhali.