středa 18. ledna 2017

Dějiny je třeba nevykládat lživě



Tomáš Krystlík

Jan Koucký ve svém článku (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Koucky-Uz-se-zase-upravuji-dejiny-Nelze-smest-z-Nemcu-odpovednost-za-1-i-2-svetovou-valku-471520) považuje za nesprávné, že podle veřejného průzkumu CVVM z listopadu 2016 roste podíl obyvatel ČR, kteří jsou přesvědčeni, že poválečné vyhnání Němců z ČSR bylo nespravedlivé. Poněkud komicky se snaží jejich vyhnání obhájit vysvětlením, že Německo rozpoutalo obě světové války. Odtažmo od toho, že Německo je ani jednou nerozpoutalo samo, nemá to s vyhnáním žádnou příčinnou souvislost.

I další jeho tvrzení není pravdivé, protože Velká Británie a Francie Československo podepsáním mnichovské dohody nezradily. Osm dní před jejím konáním, 21. 9. 1938 souhlasila s odstoupením okresů s většinou německého obyvatelstva sama československá vláda a prezident Beneš. A svůj souhlas neodvolala. Kromě toho článek 86 Versailleské mírové smlouvy zavazoval ČSR takto: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tedy i k odstoupení československých území. Oněmi mocnostmi byly Francie, Velká Británie a Itálie – účastníci mnichovské konference. Ovšem, o tom čeští historici skálopevně mlčí.

Dále pan Koucký opakuje nesmysl českých historiků: „Na Čechy bylo pohlíženo jako na podlidi, kteří budou časem vymazáni z povrchu zemského, stejně jako Židé.“ Inu, bylo tomu jinak. Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle německých rasových výzkumů ve vzorku složeném ze 147 143 osob zkoumaných mezi únorem 1943 a únorem 1945 87,54 %. Nevhodní k přenárodnění coby rasově nevhodní byli v české populaci zastoupeni 12,45 % (měli být pozvolně převychováni) a 0,015 % Čechům, tj. cca pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů, coby rasově neúnosným hrozilo vystěhování na východ. (K nalezení v Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015) Když někoho považuji za podlidi, nebudu se zřejmě snažit je povýšit na svou úroveň tím, že je přijmu mezi sebe!

Češi prý „museli v 38. opustit své domovy“. To není pravda. Ztratili zaměstnání v českých podnicích v pohraničí, které skončily svou činnost, byli coby úředníci a státní zaměstnanci přeloženi do vnitrozemí, stěhovali se sami. Nikdo je nevyháněl. Také jich tam asi 81 % zůstalo. Není dodnes doložen ani jeden pokyn německých úřadů, Wehrmachtu, Gestapa, který by to nařizoval nebo doporučoval.

„Bez Mnichova v 38. by nebyl odsun v 45.“ Ale byl. František Palacký lživě vyložil české dějiny, husitství prohlásil za českoslovanské, Němce za kolonisty, navodil tak, že česky mluvící mají jako jediní nárok na Království české, takže po vydání prvního dílu jeho Dějin národa českého v roce 1948 v češtině (12 let po vydání německém) se dala vlivem rozšíření publikace mezi Čechy němčinou nedostatečně vládnoucími očekávat radikalizace českého vztahu vůči Němcům českých zemí. Tak se také stalo. Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. V policejní zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach do Vídně se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Pak už jen Češi čekali na svou příležitost. Po první světové válce spojenci vyhnání Němců z nové republiky nedovolili a Francie se prosadila proti angloamerickému záměru oddělit německá sídelní území z Království českého a přidělit je Německu, případně Rakousku, takže Češi museli čekat na další vhodný okamžik. Ten nastal 9. 5. 1945, kdy československý stát bez souhlasu, ba proti zákazu západních spojenců začal vyhánět Němce českých zemí ze země. Benešovi bylo v únoru 1945 ještě v Londýně Brity i Američany sděleno, že s tranferem musí počkat na rozhodnutí mírové konference. Ani na postupimské konferenci neudělili spojenci svůj souhlas, pouze „uznali nutnost transferu“, což je obrovský rozdíl.

V těchto a mnohých jiných bodech je potřeba dějiny českého státu konečně přepsat.


Žádné komentáře:

Okomentovat