Zelenkův film Ztraceni v Mnichově

Tomáš Krystlík

Redakcí Parlamentních listů jsem byl požádán, abych okomentoval výrok režiséra Petra Zelenky v interview pro DVTV o jeho novém filmu Ztraceni v Mnichově (http://video.aktualne.cz/dvtv/zelenka-mnichovska-zrada-je-to-tragicky-mytus-dohoda-byla-di/r~dbc0849273d811e58f1e002590604f2e/), který má zítra premiéru, že „Mnichov nebyl tragédií a diplomaticky to bylo velké vítězství. Kdybychom to dokázali pochopit tím tvůrčím diplomatickým způsobem, bylo by to velké vítězství“. Nebyl to jediný jeho výrok odporující českým bludům o vlastní historii, padly i další. Spojení k panu Zelenkovi jsem nesehnal, vycházím pouze z jeho výroků v onom rozhovoru.

Nejdříve režisér Zelenka v interview poznamenává, že Beneš za zády československého vyslance ve Francii jednal s Francouzi o možnosti odstoupit československé pohraničí Německu již v květnu 1938. Ano, navrhl tajně Francii a Velké Británii přes svého zvláštního vyslance, ministra Nečase odstoupit část pohraničí Německu s tím, že by k nim Československo přidalo i Němce z vnitrozemí, ale až v polovině září 1938. Beneš dobře věděl, že Američané a Britové souhlasili na mírové konferenci po první světové válce v Paříži s meziválečným územním rozsahem českých zemí teprve tehdy, až svůj požadavek přeformuloval na „dočasné zachování historických hranic“ českých zemí. Nyní toho hodlal využít a zbavit se částí území. Představoval si, že Francie a Velká Británie přijmou onen plán za svůj a vnutí ho Německu.

Dále pan Zelenka uvádí, že se Beneš bál, „aby Československo neprohrálo válku po boku Německa, aby se nepřipojilo k Německu“. Válka v roce 1938 hrozila, ale pouze lokální československo–německá; evropská nebo světová byla v nedohlednu, protože Francie tehdy již několik let signalizovala, že na pomoc nepřijde. Evropský konflikt, kde by se ČSR ocitla ve „válce po boku Německa“ byl v té době nonsens. Nicméně „připojení ČSR k Německu“ představovalo v té době jedno z netradičních řešení, jak čelit tlaku všech sousedů ČSR (s výjimkou Rumunska) na odstoupení území: buď se spojit do federace s Německem a nedat nic Poláků a Maďarům, nebo se spojit do federace s Polskem a Maďarskem a nedat nic Německu.

Dále si Beneš prý myslel, že „československý národ není na takové úrovni, aby pochopil jeho diplomatické bluffování“. Ano, to si mohl myslet, ale ještě zhoubnější bylo Benešovo přesvědčení, že v politice platí zákony stejné jako v přírodních vědách, to jest, když A a současně B, tak C. Benešův fatální omyl.

„Nikdo se“ de facto „bránit nechtěl“. Ano, je to doloženo svědectvími, která čeští historikové pomíjejí, že vojáci demobilizujíce, s úlevou opouštěli své bojové pozice a pevnosti.

Podle pana Zelenky „hrozila“ kvůli počtu Němců českých zemí při ozbrojeném střetu s Německem „občanská válka“. Nehrozila. 80 % Němců českých zemí uposlechlo mobilizačního rozkazu, navíc – dokonce i podle svědectví H. Ripky, pozdějšího němcožrouta, v jeho knize Munich: Before and After – většina z nich do poslední chvíle doufala v nějakou formu autonomie v rámci ČSR. Kniha byla neprodejná, z pochopitelných důvodů do češtiny přeložena nebyla a ještě za války ji kradli z britských veřejných knihoven lidé Františka Moravce, aby si ji nemohl nikdo přečíst.

Že „československý parlament byl proněmecký“, že „by schválil odstoupení území Německu“ není pravděpodobné, protože zástupci národnostních menšin byli v něm svými kolegy ze státotvorného národa po celou dobu existence ČSR hladce přehlasováváni. I to bylo příčinou rozpadu ČSR. A české politické strany byly s výjimkou KSČ agresivně nacionalistické, tedy proti odstoupení posvátného českého území.

Zbývá páně Zelenkův výrok uvedený na začátku. Tím, že se konala, zabránila mnichovská konference vojenskému rozbití ČSR a velkým ztrátám na životech. Za to je nutné poděkovat Benitu Mussolinimu, který se z titulu Itálie coby mocnosti Společnosti národů do věci ve smyslu jejích stanov vložil.

Otázkou je, jak bude páně Zelenkův režisérský počin přijat českými diváky, zejména ona část filmu, která se přímo zabývá okolnostmi kolem mnichovské konference. Kdo si podržel v paměti český národní blud, že nás mocnosti v Mnichově zradily, bude přinejmenším v rozpacích, národovci budou zuřit. (Francie s Velkou Británií nezradily, protože odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva odsouhlasila sama československá vláda již týden předtím, 21. 9. 1938.) Blud vznikl vinou českých politiků, později historiků, kteří zamlčeli obyvatelstvu „dočasnost hranic československého státu“ a sugerovali mu dojem, že Češi jsou „miláčky států Dohody, která nedopustí, aby se jim a jejich státu něco stalo“. Záměrně pomlčeli o článku versailleské smlouvy, podle kterého čelné mocnosti Společnosti národů, tj. Francie, USA, Velká Británie a Itálie (USA však pařížské mírové smlouvy neratifikovaly) mohou v zájmu menšin v ČSR zasahovat do vnitrostátních záležitostí včetně secese československého území. 

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Bludy-o-mnichovske-zrade-se-hrouti-ocenuje-historik-Krystlik-novy-film-Konecne-se-priznava-ze-vojaci-opousteli-pevnosti-s-ulevou-A-ze-sudetsti-Nemci-zustali-CSR-verni-404499