pondělí 17. listopadu 2014

Jak čeští historici lžou



Tomáš Krystlík

Když jsem četl v posledním vydání týdeníku Respekt dopis historika Jiřího Kubíka redakci, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Ukázkový to příklad lži českých historiků. Zde je:

„Děkuji vám za komentář (Respekt 45/2014) o režisérce Rudinské a jejím filmovém portrétu Pavla Wonky. Jen, prosím, opravte v tiskové opravě vaši nepřesnou zmínku o Pavlu Wonkovi coby „neodsunutém sudetském Němci“.

Tím Pavel Wonka totiž nikdy v životě nebyl. Tuto mimořádně záludnou legendu (ne o něm, ale o jeho otci) vymyslel nějaký bezcharakterní úředník před sedmdesáti lety a od té doby to v lidovém podání pronásleduje celou rodinu Wonkových v každé generaci. A běží to dodnes, takže je nejvyšší čas uvést to na pravou míru.

Němcem byl pouze dědeček Pavla Wonky František, antifašista a sociální demokrat. Za války se scházel s Čechy a mluvili celé roky jen o pádu Hitlera. Viz přílohy. Proto nemohl být vůbec odsunut a ani nebyl.

Otec Pavla Wonky Ludvík Wonka byl už jenom polovičním Němcem a za první republiky se již roku 1930 přihlásil k české národnosti, viz příloha. Za války pomáhal ruským zajatcům, a proto i přes snahy rudých fanatiků ho po válce uvěznit byl už roku 1946 z nařčení z kolaborace zcela rehabilitován s velikou omluvou.

A Pavel Wonka byl po obou českých rodičích Čechem jako poleno. Narodil se osm let po válce roku 1953, čili dávno po odsunech, německy vůbec neuměl, s nikým z dávných předků strýce z Německa nebyl ve styku. Ani by se s nimi nedomluvil.

Jiří Kubík, Konfederace politických vězňů ČR, historik“


Že Wonkovi byli sudetští Němci, není legenda. Kdyby kdokoliv z nich, František, Ludvik (krátké „i“, račte se podívat do Vámi připojených příloh, historiku Kubíku!), jejich manželky a děti, tedy i po válce narozený Pavel nebo jeho bratr, se dostavili na území Spolkové republiky Německo, byli by uznáni za vyhnance (Vertriebene), v pozdějších letech za pozdní vysídlence (Spätaussiedler) se všemi náležitostmi: odškodnění za zanechaný majetek, náhrada let odpracovaných v Československu do německého důchodu atd. Z německého hlediska byl Pavel Wonka sudetský Němec, tedy tvrzení ve filmu paní Rudinské je korektní.

Kdo neuvažuje, pro toho to vypadá jednoduše. Otci Pavla Ludvikovi Wonkovi byla jako šestiletému při posledním československém sčítání lidu v roce 1930 zapsána do sčítacího archu československá národnost, což potvrzuje jedna z příloh Kubíkova dopisu. Sám se jako nezletilý se přihlásit k Čechům nemohl, museli to za něj učinit rodiče, ne že se sám k československé národnosti přihlásil, není-liž pravda, pane Kubíku? Z toho nezvratně plyne, že při sčítání lidu v roce 1930 se jeho otec František hlásil k národnosti československé a ne k německé, jak tvrdí Jiří Kubík. Na základě toho se po válce František i Ludvik stali opět československými občany československé národnosti a tudíž nebyli jako Němci odsunuti, navzdory tomu, že Ludvik sloužil ve Wehrmachtu. Pak byl z českého hlediska i syn Ludvika Wonky Pavel Čech.

Jenže historik má povinnost jít věci na kloub. 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena smlouva o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n., Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, která stanovovala, že říšskoněmeckým státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost (!) a pozbývají československé státní občanství českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou příslušnost získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.

Kdo splnil ony předpoklady, obdržel automaticky bez ohledu na národnost (!), tedy i proti své vůli, říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska byli a jsou dodnes Němci definováni stále platným zákonem o říšské a státní příslušnosti z 22. 7. 1913 (Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz, RuStAG) pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).

Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti optovat nesměly. Optovavší pak s protektorátními pasy prožili v odstoupených územích válku. Jelikož Ludvik nastoupil službu v německých ozbrojených silách, což mohli jen němečtí státní příslušníci, protektorátní příslušníci nikoliv – jak vyplývá z jednoho zachyceného svědectví, jehož kopii Kubík ke svému dopisu přikládá – tak František Wonka s rodinou neoptoval. Z německého hlediska se stali Němci a zůstali jimi. Právní stát nezbavuje své občany státní příslušnosti. A nárok na německou státní příslušnost se dědí. Tedy Pavel Wonka by dostal, kdyby se dostavil do SRN, německou státní příslušnost. Když tento nárok měl, byl Němec. Podle původu sudetský Němec.

To vše musí seriózní historik vzpomenout, když píše stať pro širokou veřejnost. Neudělá-li to, podává historická fakta lživě. Že se tak děje ještě 69. rok od skončení světové války, je otřesné.

Žádné komentáře:

Okomentovat