Degradace české psyché 6

Tomáš Krystlík

 

NENÁVIST VŮČI NĚMCŮM

 

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa.“

 

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, což byly symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.

 

Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se tedy stává česká luza.

 

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsouť poslední mosty mezi námi a Němci strženy… (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění Mnichovské smlouvy.

 

V roce 1944 v brožuře Návrhy na výstavbu republiky sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchati jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ‚hodní‘ – stejní jako nacisti. Nynější Němec jest dobrý pouze tehdy, když jest – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstati nemohou.“ Potud J. Šimek.

 

Když Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu či nacisty, nýbrž pouze jako Němce, tak také snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Československo osvobodí, zatočí.

 

Tomuto trendu není třeba se divit, k vyhnání Němců směřoval celý vývoj českého národa nepře-tržitě od poloviny 19. století. Česko–německý antagonismus se vytvářel od počátku českého nacionalismu v 19. století jeho hlavní součást, vůdčí ideou bylo antiněmectví, a teprve od něj se odvozovalo slovanství českého národa. Obzvláště je to patrné ve srovnání s vývojem ostatních slovanských národů.

 

MECHANISMY PSYCHICKÝCH ZMĚN

 

U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíše s míněním masy představované národem. Při založení Národního souručenství se počítalo s obecnou touhou Čechů po jednotě proti okupantům, což přineslo výborné výsledky při semknutí národa. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku, nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, připustili, aby nabyly vrchu názory ne-vzdělaných vrstev obyvatelstva.

 

Následky hrály po válce velmi neblahou roli. Stávající i následné generace až do konce bolševické éry si zvykly přizpůsobit se systému hodnot, v němž mínění většiny, byť za bolševismu i státem předstírané, bylo automaticky cennější a správnější než jednotlivcovo. Imperativem se stalo tvrzení, že pravda není žádoucí, neslouží-li národu nebo, později za bolševismu, většině obyvatel nebo preferované třídě. Vliv tohoto hodnotového systému je patrný dodnes.

 

Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na východě měl za následek, že podřízení se komunistické totalitě se shledávalo méně špatným než podřízení se německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

 

V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do zahraničí. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci do-sadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Odboj by si vyžádal též oběti na životech, což by vedlo k oslabení národa, a životy se měly šetřit na rozhodující chvíli, kdy národ celý povstane proti okupantům a kdy ztráty na životech budou zanedbatelné.

 

Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro Říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o finančně velmi výhodná místa, o tučně placené přesčasy i o další výhody jim poskytované, a pokud byli svobodní, mohli pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od domova. Sabotáže v jiných oblastech, pokud byly, zase neměly žádoucí dopad.

 

Dokonce ani růst českého hospodářství zapojeného do válečné výroby Říše nebyl pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, posílení postavení svého (sic) národa do budoucnosti. Skutečnost, že česká ekonomika tím významně podporovala německé válečné úsilí a prodlužovala válku, zcela ignorovali.

 

Průmysl českých zemí, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval, protože byl po většinu války mimo dosah akčního radia spojeneckých bombardérů, tudíž z Německa se sem přesunovala nejmodernější výroba strategických celků a komponent. Fronta nakonec přes české země prakticky neprošla. Bezprostředně po skončení války mělo v Evropě jen Švýcarsko modernější a méně válečnými událostmi zničený průmysl. K tomu měly české země v té době i veliký přebytek potravin coby říšských válečných zásob (sic).

 

Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již od poloviny 19. století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním neslovanských národnostních menšin a polské minority ze země. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila msta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.

 

Mnichovský mýtus, jak v myslích Čechů přežívá dodnes, byl podle Jana Tesaře hlavních duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a současně i zdůvodněním prosovětského režimu.

 

Během protektorátu se značně vyhrotily vztahy mezi profesními či velkými sociálními vrstvami českého obyvatelstva. Přispěly k tomu zejména protikladné postoje českého obyvatelstva k atentátu na Heydricha.

 

Citujme pars pro toto z denní zprávy Sicherheitsdienstu (SD) z 25. 6. 1942: „Probíhající zveřejňování rozsudků stanných soudů (v protektorátním rozhlasu a denním tisku) se míjí stejně jako předtím s účinkem (sic). Jelikož zastřelení většinou přináleželi k vrstvě české inteligence, panuje právě v těchto kruzích určitý strach z dalšího vlastního osudu. Z nižších vrstev českého obyvatelstva se v této souvislosti stále častěji ozývají hlasy, které poukazují, že v budoucnu bude nutné se ještě více než doposud odvrátit od (české) inteligence, protože ona je za vše, co se v poslední době událo, odpovědná. Takto se vyjadřovali dělníci z kraje plzeňského oberlandrata (Oberlandratsbezirk Pilsen, doslova: Kraj vrchního zemského rady Plzeň; Oberlandrat odpovídá přibližně dnešnímu kraj-skému hejtmanovi, přičemž tehdy všude existovaly jako nižší územní celky okresy mající v čele landraty, zemské rady): ‚Nemůžeme přece za to, vinna je vždy naše inteligence.‘ Charakteristické pro české venkovské obyvatelstvo, které zaujímá podobný postoj, je následující vyjádření jednoho sedláka taktéž z Oberladratsbezirku Pilsen: ‚Vinu na celém utrpení má naše inteligence, obzvláště naši důstojníci (profesionální vojáci z rozpuštěné československé armády pracující v protektorátní správě). Zde se pochybilo. Tito pánové, kteří nejsou jinak k ničemu, by se museli povolat do armády, aby jim bylo možno přidělit alespoň podřadné práce. Dnes sedí tato sebranka v úřadech, ujídá nám a určuje nám tresty. Když to tak půjde dál, pak Němci tyto pány už nebudou muset zneškodňovat, neboť je již dříve (čeští) sedláci zabijí.‘“ Dokument je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu: Amt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, sg. 114–308–4. K české inteligenci se řadilo i učitelstvo. Je snad zbytečné se zmiňovat, že čeští historici se takovým dokumentům obloukem vyhýbají, protože nejen narušují tradovaný mýtus o statečném odboji Čechů proti okupantům, nýbrž i en passant ukazují, jaká asi byla vzdělanostní úroveň československého důstojnického sboru.

 

(pokračování)