pondělí 3. srpna 2020

Jak to bylo s reparacemi

Tomáš Krystlík

Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!

Reparace sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být též nástrojem oslabení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti. Restituce měly za úkol navrátit majetek in natura do státu, ze kterého byl Německem odcizen.

Českoslovenští politici bezprostředně po válce a ekonomičtí experti ministerstva zahraničí ještě koncem roku 1946, zastávali názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši. V roce 1947 ale změnili svůj postoj a ČSR byla od té doby ochotna při řádném odvodu reparací akceptovat rozvoj německého „mírového“ průmyslu. Názorový obrat nepřišel sám od sebe, byl vyvolán stále rostoucí nechutí západních velmocí přihlížet rozsáhlým demontážím průmyslových kapacit ve svých zónách, nýbrž i sílícím přesvědčením československých reparačních plánovačů, že k vnitropolitické stabilizaci Německa je zapotřebí alespoň minimální, velmi omezený blahobyt, protože kdyby Německo i nadále vlivem reparací chudlo, nemuselo by být brzo schopno své reparační závazky plnit.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvousečné. Stanovily, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“, celkem 18 států, mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Další dvě země, Polsko a SSSR, si měly uhradit reparace ze sovětské zóny, přesněji: „Sovětský svaz uspokojí reparační nároky Polska ze svého vlastního podílu na reparacích.“ Kromě toho SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení z okupačních zón západních států. Začal se vynořovat problém, že by pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl spadat i majetek zanechaný v ČSR československými Němci poté, co byli dekretem prezidenta republiky zbaveni československého občanství a majetku.

Československá vláda k vyčíslení výše reparací přistupovala laxně. Ještě v polovině srpna 1945 byla přesvědčena, že má času habaděj, protože k projednávání reparací dojde až na mírové konferenci. Koncem srpna ale vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón, což byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši, a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže naplánované od 9. 11. 1945. Pak teprve byl 31. 8. 1945 vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc! Zde se projevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 československá vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské konference (příloha 6, položka III/5), coby černé na bílém, že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet reparací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“. Takový rozsáhlý úkol vyžadoval začít s vyčíslováním ihned!

Československo oficiálně tvrdilo, že přibližně 75 % reparačních nároků zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Na zasedání vlády 18. 9. 1945 náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis doslova prohlásil, že meziministerská komise dospěla k „fantastické cifře 630 miliard korun“ (hodnota koruny z roku 1938) coby reparačního československého nároku. Zároveň odhadl, že československé reparační požadavky budou sníženy asi na 330 miliard (cca 10 miliard US $ v hodnotě z roku 1938) a budou přibližně v poměru 1 : 3 s nároky Francie. Jak se ukázalo, jeho odhad se značně blížil skutečnosti. ČSR vznesla oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát – pouze ty směly být podle velmocí do reparací zahrnuty – ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938).

Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci všemi signatářskými státy činila 383 miliard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši jejího požadavku 11,583456 miliardy US $ byl tedy tříprocentní. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států IARA (Inter-Allied Reparation Agency, Mezispojenecká reparační agentura) percentuální podíl z celkového objemu reparací z německého majetku, který bude kdy do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států.

Přidělené procentní podíly pro ČSR byly obrovským úspěchem, protože vyjednávací pozice Československa nebyla příliš silná a státníci velmocí se již na konferenci v Jaltě domluvili, že německé reparace mají především připadnout zemím, které „nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem“. Tomu Československo vyhovovalo jen velmi omezeně, ba nepatrně, protože válečné dění postihlo jeho území málo, téměř vůbec, jeho účast na frontách, srovnána s celkovým rozsahem bojů, byla spíše symbolická. Nicméně Československu zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským výlohám se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, a k tomu též mobilizační výlohy z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být státem konfiskovaný majetek československých Němců považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanaci reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení, protože Sudetoněmci, Karpatoněmci a slovenští Maďaři byli v té době dekretem již zbaveni československého občanství. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně při příležitosti podpisu československo–sovětské spojenecké smlouvy, se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ československými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a karpatských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto svého závěru se Beneš držel po dobu války i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Vážně hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v reparačního dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného majetku sudetských Němců uspokojovat po boku Německa reparační nároky ostatních 17 spojeneckých států! Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.

Prvním opatřením bylo stažení diletantsky zformulovaného konfiskačního dekretu prezidenta republiky – oficiálně pro formální nedostatky – aby mohla být vypuštěna pasáž v § 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním; nové, opravené znění dekretu již takový výklad neumožňovalo.

Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské reparační konferenci, že pokud by se měl majetek domácích Němců započíst na účet reparací, tak československá strana hodlá použít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard US $ (1938), které vznikly za okupace, a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. Těmi byly míněny protihodnota za říšské marky zanechané na území ČSR, za aktiva Československé státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky, a za německé pokladniční poukázky v držení československých bank. Úmysl byl jasný, Československo se výměnou za konkrétní sudetoněmecký majetek vzdávalo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by reparační náhradu tak jako tak nedostalo.

Třetím, zcela jednoduchým opatřením československé vlády bylo, že v memorandu pařížské reparační konferenci pod položkou „německý zahraniční majetek na československém území“ nebyl konfiskovaný majetek československých Němců vůbec zahrnut!

Beneš ale ve své řeči na ustavující schůzi Národního shromáždění 28. 10. 1945, jen několik dní před zahájením pařížské konference, zopakoval svou nikdy neopuštěnou tezi o zkonfiskovaném majetku československých Němců jako o „záloze na československé reparace“. Druhý den na zasedání vlády Clementis upozornil, že formulace prezidenta „neodpovídá přesně stanovisku vlády“ a může „značně ztížit pozici československé delegace na pařížské reparační konferenci“. Vláda se pak pokusila cenzurovat text prezidentovy řeči ještě před jejím zveřejněním. Patrně z časových důvodů se jí to nepodařilo. Západní velmoci si Benešovy řeči povšimly.

Clementis měl pravdu, vyhlídky ČSR na reparační konferenci se tím zhoršily. Návrhy, především americké delegace, mířily k širšímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Konference dospěla k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“ a za vehementní podpory československých vyjednavačů, ne však jejich iniciativou, se objevil v reparační dohodě i pasus, že „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, se nebude započítávat na účet reparací“. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že je nepřípustné hradit reparační požadavky vznesené vůči státu ze soukromého majetku. V Praze vypukl jásot.

Problém tím ale zcela odstraněn nebyl. V následujících obdobích se vracel v různých podobách, protože pařížská reparační konference sice odlišila majetek československých a jiných domácích Němců od německého nepřátelského zahraničního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty!

Československá strana tedy hodlala v lednu 1947 v Londýně na konferenci náměstků ministrů zahraničí prosadit zakotvení definice německého nepřátelského majetku v budoucí mírové smlouvě tak, aby se nevztahoval na majetek „bývalých československých státních příslušníků německé národnosti“. Motivy byly dva. Aby mírová konference nepřijala reparační řešení pro ČSR nevýhodnější než ono z reparační konference a aby se získal majetek československých Němců mimo ČSR, který některé spojenecké státy se zdráhaly Československu vydat. Argumentovaly tím, že majetek československých Němců je vyloučen z vyúčtování na konto reparací jen tehdy, nalézá-li se na území ČSR, a na majetek československých Němců pod svou pravomocí nahlížely jako na německý zahraniční nepřátelský majetek. Koncem roku 1947 se Československu konečně zdařilo docílit vynětí zahraničního majetku československých Němců z nepřátelského německého majetku u Mezispojenecké reparační agentury IARA. Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Československa pasu o nezapočítávání majetku místní německé menšiny v daném státě i v cizině na účet reparací jen jeden další stát – Jugoslávie. Majetek zanechaný na jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily československé analýzy o problému konfiskovaného majetku československých Němců, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku československých Němců a Maďarů, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí československého státu“. Celá problematika zanechaného majetku československých Němců a Maďarů a jeho konfiskace není tedy právně dostatečně podložena a stav setrvává dodnes.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly převážně z tzv. kategorie B. Námořní lodě patřící do této kategorie se rychle rozdělily, ČSR na ně nárok nevznesla, zajímala se o říční lodě, ale Spojenecká kontrolní rada na jaře 1946 rozhodla, že tuto otázku vyřídí v rámci restitucí, což znamenalo časový odklad. Zbyla jen položka průmyslových demontáží. Demontovat se mělo zařízení z celkem 1650 závodů, v prvním kole ČSR dostala přiděleno 11 závodů, tj. více, než by jí nominálně příslušelo, byla ale zvýhodněna, protože nepožadovala námořní lodi. V dalším kole, do března 1947, bylo dáno k rozdělení celkem 80 závodů, rozděleno bylo 55. Od srpna 1947 se měly demontáže omezit jen na závody zbrojního průmyslu.

Složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B. Reparace z běžné produkce totiž zároveň předpokládaly zachování stávající německých průmyslových kapacit (bez nich by zboží pro reparace nevzniklo), což byla situace, která ostře odporovala představám Prahy o oslabení hospodářského postavení Německa. O hotové zboží nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami zboží, surovin a služeb odmítaly.

Mezinárodní smlouvy ze začátku 50. let – Smlouva o Německu z roku 1952 a 1954, Londýnská dohoda věřitelů Německa z roku 1953 – zastavily reparační dodávky až do podpisu mírové smlouvy. Poté už IARA neměla prakticky co rozdělovat s výjimkou výnosů z postupné likvidace německého majetku v neutrálních a nepřátelských státech. To se vleklo a skončilo teprve začátkem 60. let. Podle závěrečného vyúčtování z roku 1962 dostalo Československo celkem reparacemi majetek za 14 573 629 US $ (1938).

V reparační kategorii B tak obdržela ČSR místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, což tvořilo 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % ze slíbeného podílu. Procentní rozdělovník byl dohodnut předem na reparační konferenci v Paříži, takže skutečnost, že reparační odškodnění činilo jen malý zlomek z Československem požadované částky za reparace, je irelevantní, nejinak – pomocí přidělených procentních podílů z celku – se vedlo i ostatním 17 státům ve skupině.

V závěrečném vyúčtování z roku 1962 je velice problematická suma nahlášená Československem 4 938 965 US $ (1938) představující německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech neobvykle nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 14 800 000 US $ (1938), Nizozemsko 31 700 000 US $ (1938). Tento údaj je československým státem zfalšován, neboť v procesu přípravy na pařížskou reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 vyčíslila vláda německý zahraniční majetek v ČSR bez majetku československých Němců cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší než je uvedeno v závěrečném vyúčtování! Ale i tato suma ve výši 80 milionů byla již záměrně nižší než skutečnost, protože příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali od vlády direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. O kolik se jim podařilo v této fázi jeho hodnotu snížit, známo není. Kdyby se použila pro reparace tato, již snížená cena zahraničního německého majetku v ČSR, nedostalo by Československo z reparací ani floka! Kdyby nezredukovali hodnotu zanechaného nepřátelského německého majetku v ČSR na necelých 5 milionů z částky zřejmě o dost převyšující 80 milionů US $, nýbrž jen na 15 milionů, tak už by Československo nedostalo z reparací ani cent.

Že byl německý zahraniční majetek v ČSR obrovský, není třeba pochybovat. Německo za války přesunulo do českých zemí mimo akční radius angloamerických bombardérů většinu výroby citlivé pro zbrojní průmysl, a vybavilo závody v českých zemích nejmodernějšími a drahými technologiemi. Takže po skončení války měly s velkým odstupem nejméně poškozený a nejmodernější průmysl v Evropě dvě země – Švýcarsko a Československo!

Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou ono falšování čísel „reparační soutěží“. Motivem bylo neoprávněné získání většího podílu z reparací v i obava, zda by z velkého objemu zanechaného říšskoněmeckého majetku nemusel stát poskytovat reparační náhradu ostatním válkou poškozeným zemím, které ho měly méně.

Výslednou, již sníženou částku zanechaného nepřátelského majetku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů (též psán Hajdu). Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu z poválečných korun na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 v poměru 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočet 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Tím značně snížilo sumu za zanechaný německý zahraniční majetek v korunách nebo v amerických dolarech v jejich hodnotách z roku 1938.

Na podzim roku 1947 se Hajdů před svědky vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (říšskoněmeckého zahraničního majetku v ČSR)! Ani to nestačilo a Československo pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na onu konečnou sumu 4 938 965 US $ (1938)!

Navíc zbyl Československu veškerý majetek Němců českých zemí a karpatských Němců, prvních podle nejnovějšího odhadu ve výši 500 miliard euro, který nebyl na vrub reparací vůbec započten. K tomu UNRRA dodala po válce ČSR podle československé úřední zprávy z 10. 2. 1948 darem zboží za 246 milionů US $ plus 150 tisíc motorových vozidel do této sumy nezapočítaných.

K mírové konferenci a k podepsání mírové smlouvy, jak známo, nedošlo. Nahradila ji až Smlouva dva plus čtyři z 12. 9. 1990 (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, Zwei-plus-Vier-Vertrag), která otázku reparací definitivně uzavřela s tím, že skončily.

Zcela jinou kapitolou byly restituce. Již během války se spojenci shodli na principu restituce majetku, který byl Němci zabaven, tj. na jeho vrácení in natura. V deklaraci z 5. 1. 1943 si státy protihitlerovské koalice vymínily právo „vyhlásit za neplatné všechny převody a dispozice vztahující se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na územích okupovaných, nebo přímo či nepřímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží či náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech“. V dalším průběhu války bylo jasné, že při rozsahu válečného ničení bude nutné přinejmenším částečně tento majetek nahradit ve formě reparací.

Do začátku roku 1948 podalo Československo u západních okupačních úřadů v Německu 2743 restitučních přihlášek, z nichž bylo vyřízeno 683 v celkové hodnotě 4 500 000 US $ (1938). Československé restituované komodity se nacházely i v sovětské zóně Německa. Zde z 581 podané restituční přihlášky jich bylo vyřízeno jen devět! Československé úřady tušily, že podstatnou část československého majetku odvezla Rudá armáda jako válečnou kořist ještě předtím, než ho mohly identifikovat.

Podané československé restituční nároky měly hodnotu cca 1,4 miliardy US $ (1938), přičemž 80 % z hodnoty nároku představoval bývalý československý předválečný vojenský materiál, jehož fyzická restituce byla spíše teoretické povahy. Hodnota vydaného majetku byla nakonec 76 809 039 US $ (1938). Necháme-li stranou vojenský materiál, který byl spotřebován nebo zničen, tedy jej vrátit nešlo, restituovalo Československo asi 27 % toho, co požadovalo, s vojenským, již spotřebovaným materiálem to bylo zhruba 5 %. Za tento ne právě potěšující výsledek restitucí byla na konci 50. let činěna spoluodpovědnou československá diplomacie, která údajně „uplatňovala československé restituční nároky nesoustavně, takže zdaleka nedošlo k vyčerpání všech možností“, které restituční řízení nabízelo.

Zvláštním a odděleným případem byla restituce zlatého pokladu. Podle pařížské reparační smlouvy mělo být veškeré Německem ukořistěné měnové zlato, nacházející se kdekoliv na světě, vloženo do společného fondu, a postižené země si ho měly rozdělit „v poměru svých příslušných ztrát zlata, jež utrpěly uloupením nebo bezprávným odvlečením do Německa“. Československo, které doložilo ztrátu 45 008 kg, mělo obdržet 24 507 kg ze zajištěného německého zlata. Jako zálohu dostalo v roce 1948 6074 kg. Proti vydání zbytku se postavily USA, které svůj souhlas podmínily vyplacením odškodného za znárodněný americký majetek v ČSR. Zbytek zlata po různých peripetiích byl vydán Spojenými státy až v roce 1982.

Z výše uvedeného nezvratně plyne, že Češi velkolepým a bezskrupulózním podvodem získali od Německa reparace, na něž neměli kvůli obrovské výši zanechaného nepřátelského majetku v ČSR vůbec žádný nárok! A všichni čeští politici a historici s jednou jedinou výjimkou mně známou o tom dodnes mlčí. Zřejmě vědí proč.


Zdroje:

Černý, Václav: Paměti IV. ‘68 Publishers, Toronto 1983
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Jak-to-bylo-s-reparacemi-632530

Žádné komentáře:

Okomentovat