Proč publikuji v Parlamentních listech

Tomáš Krystlík

Dotaz je vůči mně vznášen relativně často, argumentuje se tím, že slušný člověk v takové stoce jako jsou Parlamentní listy nic nezveřejňuje (což pravda není, čas od času, byť zřídka, jsou tam články hodné pozornosti), jiní tvrdí, že je hlásnou troubou pro kremelské fake news (nedá se vyloučit, že někteří kmenoví autoři jsou v ruském žoldu, někdy výběr článků redaktory Parlamentních listů z jiných websites naznačuje, že mohou obdivovat Putina, být protievropští a protiameričtí), ale naprosto typickou a jedinečnou věcí pro PL je železná zásada, že redaktoři nesmějí zasahovat do textu, měnit ho, jediné co smějí a musejí, je vytvořit co nejbulvárněji působící titulek článku k ovlivnění čtenářstva. Říká to v interview spolumajitel PL Michal Voráček (https://www.youtube.com/watch?v=Aw97Hxh5CEM,

https://www.youtube.com/watch?v=NNnwN-WxUDc). Za to se po redaktorech Parlamentních listů nepožaduje, aby sami psali, čehož se drží.

Proč to vše? Inu, je v tom následující obchodnický kalkul. Za reklamu zveřejněnou na určité website se platí podle toho, jakou má návštěvnost, čím vyšší, tím si majitelé website mohou říci více za uveřejněnou reklamu. Prostě, čím více čtenářů si vyvolá stránku, tím větší zisk. Další úvaha: Abychom zisk maximalizovali, musíme se strefit do vkusu české luzy, menšina vzdělaných nám zisk nezvýší. Systém má nevýhodu, protože se do bulvárních titulků článků v PL vytvořených péčí redaktorů dostane relativně často i tvrzení, které v článku vůbec není, nebo článku přímo odporuje!

Parlamentní listy jsou tedy svou oblíbeností jakousi výpovědí o stavu českých myslí o katastrofálním stavu české společnosti, protože otisknou vše, co je podepsáno. Jistě, pokud to údajně dehonestuje český národ, pak potřebujete spolupráci spolumajitele Parlamentních listů, která nesmí ochabnout.

Jak známo nebo nikoliv, tak čeští národovci v redakcích časopisů a novin mi většinou moje články otiskovat odmítali nebo je přestali brát. Ani Parlamentní listy, majíce zcela jistě pár národovců v redakci, je původně nehodlaly zveřejňovat. V té době jsem byl shodou náhod představen panu Michalu Voráčkovi, kterému jsem hned svůj problém přednesl. Zareagoval velice pružně, řka: „Posílejte mi své články přímo mně a já jejich zveřejnění prosadím.“ Tak se děje dodnes. Dvakrát jsem to poslal redakci přímo a ta moje příspěvky ignorovala, takže jsem byl nucen se vrátit k prosazování svých článků přes spolumajitele, tj. z moci úřední.

Redaktoři podle zásad vytváření co nejbulvárnějšího titulku, ze začátku dosadili někdy titulek, který nevycházel z textu, ba s ním byl v rozporu. Po několika případech jsem byl nucen si postěžovat panu Voráčkovi a od té doby redaktoři nechávají titulky mých článků beze změn. Výsada, kterou snad nikdo kromě mne nemá. Ovšem, když mě čas od času někdo z redakce interviewuje, nemohu ovlivnit, jak se rozhovor bude nazývat.