Tomáš Krystlík
Tento článek není Peroutkovým životopisem ani kritickým
pojednáním o něm, jeho ambicí je pouze upozornit na určité body jeho angažmá ve
veřejném životě.
V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta
republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo
to neobvyklé, Masaryk například dlouho
finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších
politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu
práce 1 000 000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek
2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici
a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10
250 000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí
za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz
není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917
před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své
dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady
přes 16 000 £.
Peroutka
byl také jakýmsi dvorním historikem Pražského hradu, tedy Masaryka, Beneše a
jejich nohsledů, o čemž svědčí jeho čtyřdílné dílo Budování státu. Pokryl jím
jen část období první republiky a navzdory tomu, že byl dějepiscem Hradu,
nechal jím proniknout do veřejnosti řadu zajímavých, jinde nevzpomínaných
skutečností. Pár příkladů. Slováci neměli při vzniku republiky žádného soudce a
z třiceti tisíců úředníků a zaměstnanců ve státní službě se hlásily ke
slovenskému původu jen dvě tisícovky (skutečnost byla ještě horší). Peroutka
též doložil, že obyvatelstvo Slovenska nebylo národnostně vyhraněné, mluvilo
slovensky, maďarsky a německy. Na otázku, zda je Maďar nebo Slovák, lidé podle
něj často odpovídali asi takto: „A všetko jedno! Keď bude dobre medzi
Maďarmi, som Maďar, keď medzi Čechmi, som Slovák.“ Na margo československých
legií na Rusi napsal: „Bolševici
stejně ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo,“ čímž se odlišuje od
jiných československých historiků. Zahraniční politika podle něj též nebyla
zcela v pořádku. Uvádí, že na jednání
reparační komise v Paříži československá delegace požadovala, aby úhrada škod
způsobených vpádem maďarského vojska na Slovensko v roce 1919 za
československo–maďarské války byla, zcela nelogicky, uložena i Německu. Jeden
stát jen proto, že byl ekonomicky silnější, měl platit za škody, které způsobil
stát jiný. Podle toho se pak reparační komise k československé delegaci a k
jejím požadavkům chovala [Peroutka]. Ostatní čeští historiografové takové
informace zamlčují.
Peroutka
též v Budování státu uvedl i prozíravá slova ministerského předsedy Vlastimila
Tusara, která zazněla při projednávání jazykového zákona (o státním jazyku
československém): „Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme
vtiskovati my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné
paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát
udržeti, nedovedeme-li my tomu státu dáti takovou vnitřní konstelaci, aby se
udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhati. Mezinárodní
konstelace jest něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet
roků může být docela jiná“ [Peroutka].
Peroutka též uvádí, že obavy československých výrobců ze zahraniční konkurence se
promítly do ochranářského celního systému první republiky vysokými cly
(průměrná československá celní sazba byla třetí nejvyšší v Evropě) i úplnými
zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify,
ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919,
přirazila ke všem stávajícím rakouským válečným celním tarifům dalších 200 %. V
roce 1921 byla dovozní cla dále zvýšena na deseti- až třicetinásobek
předválečného rakouského tarifu. Československo v Evropě vedlo trend
ochranářských cel a nepřímo je tak vnucovalo státům, se kterými obchodovalo.
Nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém
dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina
československého průmyslu jejich následkem téměř zničena [Peroutka].
Pak
přichází na scénu Peroutkova odpověď jednomu německému studentovi nazvaná Češi,
Němci a židé v Přítomnosti z 22. 2. 1939 (citáty v www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Je-vhodne-aby-se-prezident-statu-odchyloval-od-pravdy-359933,
kompletní text v http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf).
I když kontext antisemitismus a příklon Peroutky k německému národnímu
socialismu oslabuje, je i tak jasné, že článek nenapsal člověk s neutrálním
postojem k Německu, Židům nebo dokonce filosemita.
Relativně
brzy po vzniku protektorátu byl Peroutka poslán do německého koncentračního
tábora. Julius Firt napsal ve svých pamětech: „Karl Hermann Frank nebyl zcela
přesvědčen o trvalosti tisícileté říše národa německého. Měl vlastní plán, jak
pomocí osobností mezi českým lidem známých a populárních zachránit české země
pro Německo v jiné než nacistické konstelaci… Frank se pokusil získat na svou
stranu i Ferdinanda Peroutku. Rozkázal, aby ho přivezli z Buchenwaldu do Prahy
na Pankrác, dal si ho předvést a nabídl mu šéfredaktorství obnovené
Přítomnosti. Peroutka si vyžádal psací potřeby a chtěl získat čas. Prý musí nejprve
vysvětlit Frankovi, jak se on, literát a výtvarný kritik, dostal do politiky.
Franka nakonec tato hra omrzela a poslal Peroutku zpět do Buchenwaldu“ [Firt].
Před
koncem války se Peroutku v KZ Buchenwald pokusili zabít na rozkaz
komunistického politického vedení jeho komunističtí spoluvězni, což bylo v
německých koncentračních táborech běžnou praxí. Mechanismus vzniku
komunistického teroru v německých koncentrácích vysvětlil později sám Ferdinand
Peroutka takto: „V koncentračních táborech… mohl terorizovat… jen ten, kdo měl
moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom ji měli komunisti. Poněvadž
komunisti ve všech těch táborech vlastně byli nejstarší obyvatelé. A jako
nejstarší obyvatelé obsadili všechna administrativní místa, která byla dostupná
vězňům. A kdo měl… administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl
terorizovat. Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost
terorizovat.“ Jak známo, všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy i NKVD a
Sovětský svaz mohl ve všech německých koncentračních táborech vykonávat
bolševickou justici [Peroutka – Urzidil].
Po
válce obnovil Ferdinand Peroutka vydávání svého týdeníku, ale již pod názvem
Dnešek. Po parlamentních volbách v roce 1946, které v českých zemích vyhráli
komunisté, se Ferdinand Peroutka opět kardinálně mýlil, když po volbách napsal:
„Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny
Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev
drobného, normálního českého člověka… už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k
vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“ Náhoda to nebyla, jeho názor potvrzují
i jeho slova ve Svobodných novinách z 27. 1. 1946: „Cesta do budoucnosti vede
jen branou socialismu.“
Po jeho
útěku do USA jsou k zaznamenání ještě dvě události. Jiří Voskovec se stal
vyslancem již komunistického Československa u UNESCO v Paříži, obdobně jako
otec M. Albrightové obdržel po Vítězném únoru důvěru KSČ a mohl se vrátit jako
vyslanec do Bělehradu. Voskovec se v Paříži úzkostlivě vyhýbal utečencům z ČSR
a stýkal se pouze s československým vyslancem ve Francii Adolfem Hoffmeisterem.
V roce 1949 Voskovec přesídlil do USA, kde ho internovali na Ellis Island,
ostrově před New Yorkem, protože mu jako vyslanci komunistické ČSR nedůvěřovali
a nechtěli ho do země vpustit. Nakonec ho po přímluvě Peroutky a Karla Steinbacha
americké úřady po dlouhých měsících do USA přece jen vpustily.
Peroutka
se stal také prvním ředitelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa.
Sídlil ale v USA, v Mnichově, kde se vyráběly všechny programy, řediteloval jeho
zástupce Pavel Tigrid. Peroutka nelibě nesl větší důležitost Mnichova danou
tehdejšími technickými možnostmi rozhlasového vysílání. Vyřešilo se to po relativně
krátké době vyhozením Tigrida pro jeho údajné tvrzení, že změnu názoru Slováků,
lze docílit láhví kořalky. Někdo ho udal americkému vedení. Zda v udání sehrál
nějakou roli Peroutka, nevíme. Ale v RFE se to tak tradovalo.
Zdroje:
Firt,
Julius: Knihy a osudy. Index, Köln 1972
Kalvoda,
Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa Monographs, Boulder/New York
1986; česky: Geneze Československa. Panevropa, Praha 1998
Klimek,
Antonín: Boj o Hrad, díl I. Panevropa, Praha 1996
Klimek,
Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. Paseka, Praha 2002
Peroutka,
Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Peroutka,
Ferdinand, Urzidil, Johannes: O české a německé kultuře. Dokořán/Máj, Praha
2008
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ferdinand-Peroutka-360619
Sháníte nějaký knižní titul? Podívejte se do www.megaknihy.cz, www.megaknihy.sk, do websites druhého
největšího internetového knihkupectví v ČR.
Žádné komentáře:
Okomentovat