Tomáš Krystlík
V nově vytvořené republice se
pravicové strany, případně fašistické, nevymezovaly proti stranám levicovým,
nýbrž proti politice Hradu, proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům. To
byla velká anomálie československé politické scény.
Česká politická scéna, přesněji
politické strany pro jazykové Čechy tendovaly silně k nacionalismu (jedinou
výjimkou byla KSČ) a socialismu. Nacionální socialismus není ostatně vynálezem
německým, nýbrž českým. V Čechách v roce 1897 vznikla první národně socialistická
strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost
sociální demokracie – Národně socialistická strana česká (později
Československá strana národně socialistická). Prioritou českého nacionálního
socialismu vůči německému se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil. Kdyby
Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát,
dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých
zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v
Letech a Hodoníně u Kunštátu.
Hodně
politiků nevidělo rádo snahy Masaryka o větší vliv na řízení státu a o
pravomoci nad ústavní rámec a podávali mu, tedy Kanceláři presidenta republiky
(KPR), co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako protitah představovala, že za
ministry a politiky vyšle své pracovníky, kteří se z nich po způsobu žurnalistů
snažit potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější
získat pro tuto činnost za peníze i na základě osobních sympatií řadu novinářů,
protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to
byla neoficiální sdělení. O některých novinářích se rozneslo, že jsou
informátory Hradu, o jiných to zůstalo utajeno.
Masarykova
snaha o zvětšení své moci vyvolala vznik obrovské a vysoce efektivní
zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobně organizovanou tajnou informační
sítí ministerstva zahraničí. Ti, o kterých se nevědělo, že donáší Hradu, se
zdráhali posílat zprávy, byť strojopisné a podepsané kryptonymem nebo šifrou,
poštou, takže se vymyslela účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního
doručování přes četné i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů
při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin [Klimek 1996].
Masaryk
řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a
prezidentu předávala Kancelář presidenta republiky, která měla v rukách také
Emanuelem Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství – kdo si
příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také
rychle usazen. Lidé, i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali
většinou pod šifrou udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co
zamýšlí a podobně, mnohdy s vlastními doporučeními a s upozorněními typu: „Slovutný pane presidente, račte si na něj
dát pozor!“ Tyto dopisy s adresou „President
Masaryk, Hrad“, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno
s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.
Jindy
Hrad, zejména když neměl k dispozici kompromitující materiály z vídeňského
archivu, volil jiný difamační postup. V případě Jiřího Stříbrného zvolil okliku
přes pražské kameloty. „Ti jsou,“
prohlásil Masaryk, „většinou komunisté,
ale bez výjimky jsou leví; odmítají zásadně fašistický tisk, ale kolportují
tisk, který výslovně nenapadá komunisty". Organizace kamelotů si
přivydělávala vydáváním nepravidelných bulvárních letákových novin a tak Hrad
přes prostředníka, vystupujícího jako soukromý podnikatel, začal v červnu 1926 šířit
přes kameloty letákové noviny Minuta (demokratických
rozhovorů), které útočily na fašismus, ale zejména proti Stříbrnému, což
byl jediný účel jejich existence [Klimek 1996]. Masarykovy instrukce v případě
Jiřího Stříbrného z 3. 10. 1931 zněly: „Klíčové
není, zda bude Stříbrný zatčen… o to běží, aby podle zásluhy… byl odsouzen.
Nutno s ním okamžitě zahájiti soud pro křivopřísežnictví, další kauzu,
korupční, předati porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcniti“ cenzuru a konfiskovat články „podle smyslu“, nikoli pouze dle slov. „Dáti naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné… Všecka
ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujtěž všecky nepravdy a lži
tisku Stříbrného.“ Beneš zase roztrušoval, že okolí Stříbrného je spojeno s
Maďary a nabízí služby Italům, že jemu a Karlu Perglerovi nejde o zásady, nýbrž
o peníze. Stříbrnému peníze slouží jako prostředek k moci a pomstě [Klimek
1996].
Jako
příklad relevantnosti politických názorů a „demokratického“ přesvědčení
poslouží Karel Čapek, hlavní, neoficiální šéf udavačské sítě Hradu, proslulý
svým esejem Proč nejsem komunistou. Myšlenky jím vtělené do této úvahy
neznamenají, že byl demokrat. Když v roce 1923 Čapek prohodil před Antonínem
Švehlou, že dát národ dohromady znamená omezit, odstranit stranictví, Švehla
jej okamžitě sepsul: „Vy jste také jeden
z těch intelektuálů, kteří káží o svobodě a demokracii a při tom by chtěli
vyhoditi strany!… Odstraniti strany, to je právě zásada diktatury, ale
demokracie znamená strany" [Klimek 1996]. V létech 1931–1932 ve své
korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby
rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii
[Čapek]. Pak napsal 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou
„stalinské“ ústavy SSSR: „Sovětský svaz
není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie,
Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v
některých zemích. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, možno říci,
že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro
celý svět. Zejména hluboce na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy
nejsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom
uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále,
ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské
kultury“ [Klimek 2002].
Nástup
německého národního socialismu (nacionálního socialismu, nacismu) k moci
vyvolal v Češích rozličné reakce. Mimochodem, Prezident Masaryk viděl v
německém národním socialismu, stejně jako ve fašismu a komunismu, i prvky
lidové, demokratické, aby i nadále největší nebezpečí spatřoval v monarchismu.
Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky (KPR) napsal: „Již od dlouhé doby tuším… že demokracie jest
možná jen ve společnosti liberalistické… Poněvadž naše společnost (a sice i
její kruhy podnikatelské) liberalismus dožívá, myslím, že budeme hledati nový
systém státní správy.“ Předsedovi národně socialistické strany Klofáčovi se
zdálo inspirativním německé nacionálně socialistické „sjednocení národa“ a 19. 9. 1933 napsal do Českého slova: „Hitlerovský národní socialismus přijal náš
titul. Leckterá Hitlerova hesla, a právě ta dobrá, jsou docela bez obalu
vypůjčena od nás… Světem jde dnes vlna národní koncentrace, soustředění
kladných sil národa za účelem dosažení pokud možná největší pracovní energie…
Světová krise potvrdila pravdivost toho, co hlásal národní socialismus od
počátku… že největší národní energii může každému národu dáti jen důkladně
provedená národní solidarita, to jest pochopení a provádění souručenství zájmů
všech tříd a všech stavů“. Klofáč psal 30. 9. 1933 Josefu Klimentovi: „Končí stará epocha se všemi svými starými
Bohy a objevuje se nová, ve které vlastně děláme pokusy, hledáme, když celá
stará civilisace ocitla se v krisi. I ten parlamentarismus a všecko, co s ním
souvisí, potřebuje ohromné revise, protože je pozůstatkem starých
kapitalisticko-liberalistických tendencí“ [Klimek 2002].
Také
Beneš sdílel názor, že „klasické“ parlamentní demokracii ve světě zvoní hrana,
že nastává konec kapitalismu a je třeba hledat nové nekonvenční cesty. Beneš
považoval za stěžejní principy moderního státu rovnost a bratrství, svoboda mu
byla statkem z nich odvozeným. Pod dojmem Hitlerova volebního vítězství
nevylučoval nastolení diktatury i v ČSR [Klimek 2002].
I
Masaryk hledal recepty. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo
pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a „teokracie“,
prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu
zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a
fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. 3. 1933, že „ve fašismu je jakýsi prvek demokracie. Aby
měl úspěch, musí fašism vyhovovati veřejnému cítění a zájmům. Mussolini
zatlačil monarchism“. Američanu E. A. Mowrerovi v červnu 1933 pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a
všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu.
Také to jest určitý druh demokracie.“ Dalšímu Američanu, S. Stoneovi,
prohlásil v srpnu 1933: „Demokracie činí
opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krise;
dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. President Roosevelt má rovněž
diktátorské pravomoci.“ Ještě zřetelněji to řekl v interview londýnskému
listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností,
neslučitelná s diktaturou… Demokracie však musí býti řízena experty… Mám právo jmenovati
ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne…
A mohu propustiti ministra, kterého nepovažuji za vhodného.“ Jeho výroky o
potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu
odborníků, těch, co znají umění vládnouti spíše než počítati hlasy“, vedly
novináře A. B. Austina k námitce, že „to
byl přesně argument pana Mussoliniho“. Masaryk dodal, že volby, hlasování „může býti tím nejcennějším ukazatelem pro
ty, kteří vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hoditi pro
vládnutí, avšak představují různé části naší země s různými problémy a různými
potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují
při koncipování vnitřní politiky“ [Klimek 2002].
Zdroje:
Čapek,
Karel: V hluboké úctě a oddanosti. Masarykův ústav AV ČR, Praha 1999
Klimek,
Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
Klimek,
Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Žádné komentáře:
Okomentovat