Tomáš Krystlík
K tomuto tématu jsem byl přiveden Václavem
Vlkem starším, když jsem si dovolil v diskusi pod jeho článkem v Neviditelném
psu http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekonomika-je-treba-zabit-singera-da8-/p_ekonomika.aspx?c=A150113_181138_p_ekonomika_wag
poznamenat, že „za 1. republiky bylo rakouské
hospodářství silnější než československé.“
Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis.
Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a
stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně
tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a
Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba www.valka.cz/clanek_15112.html.
Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako
Německo do Hitlera po roce 1933.“ (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj
informací vlastní článek.)
Ano, Rakousku se nedostávalo po první světové válce potravin a
uhlí, nicméně v hrubém národním důchodu na hlavu bylo před ČSR. Mýtem je, že ČSR patřila mezi
deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla
na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země s
výjimkou Itálie a Finska, dokonce i poražené Německo a již zmíněné Rakousko.
Podívejme se na československé meziválečné ekonomické počínání
podrobněji. První ministr
financí Alois Rašín oddělil 25. 2. 1919 úspěšně československou měnu od
rakouské okolkováním bankovek, když nechal po dobu akce uzavřít hranice
armádou. Uchránil ji tak před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna
cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu
hodnoty v bankovkách předložených k okolkování Rašín nechal zabavit, majitelé
museli polovinu svého jmění v penězích poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně
nízký, jednoprocentní úrok; stát tedy polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny
předtím zamýšlel Rašín stáhnout z oběhu 80 % hodnoty všech bankovek.
Diletantsky se domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa,
klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou
půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili
doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si jej opatřili půjčkou v bance,
museli platit úrok ve výši 7 %, což taktéž zvedalo ceny. Není se čemu divit,
Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik
příruček v rakouském vězení [Peroutka], tedy ekonomický diletant. Problematika
peněžního oběhu mu byla přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na
výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou
nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože
investorům pak bude scházet vlastní kapitál k investicím i na technický rozvoj.
Československé banky měly následkem Rašínova stažení oběživa velmi málo volného
kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně. A za nemalý úrok. Vysoký směnečný
kurs koruny zase bránil vývozu zboží, které bylo pro cizinu drahé.
Rašín
byl zastáncem i majetkové daně, takže po oddělení měny následoval i soupis
majetku, z něj vyměřena progresivní daň, která byla hrazena z oné jím zabavené
poloviny hodnoty bankovek předložených k okolkování. Byl též fanatikem
vyrovnaného rozpočtu a silné měny vyjádřené v paritě ke francouzskému,
švýcarskému franku a americkému dolaru – jeho cílem coby národohospodářského
diletanta a nacionalisty byla parita koruny k jedné z těchto měn 1 : 1. (Dodnes
české obyvatelstvo zcela nepříhodně pochrochtává blahem, stoupá-li hodnota
koruny vůči jiným měnám.) Na jeho deflační politiku uměle zvyšující kurs koruny
vůči světovým měnám doplatil zejména československý export v době, kdy se po
válce obnovoval boj o trhy – výrobky byly v cizině kvůli kursu koruny drahé – a
to zejména československý průmysl odkázaný na export z 80 až 90 %, protože
vnitřní trh se mu zmenšil rozpadem mocnářství z 52 milionů lidí na 14.
Při
svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným
rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl
ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny
surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny
surovin stoupaly dále. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal
podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které
republika nutně potřebovala. Měl obsedantní představu, o které přesvědčil
vládní koalici, že kurs československé koruny je na zahraničních peněžních
trzích podceněn a že má vyšší kupní sílu, což se zhoubně projevilo hlavně v
období před jeho druhým účinkováním jako ministr financí. Stát se tedy při
poklesu kursu snažil udržet vysokou hodnotu československé koruny měnovými
intervencemi tak dlouho, až byly všechny devizové rezervy Bankovního úřadu
zcela vyčerpány, a to včetně téměř celé státní půjčky od Velké Británie
[Peroutka].
Zhodnocováním
koruny a udržováním jejího vysokého kursu byly československé výrobky v cizině
drahé, k tomu klesaly vlivem chybějící domácí kupní síly ceny tohoto zboží v
ČSR. Důsledek? Stávkovalo se ne za zvýšení platů, nýbrž za menší jejich snížení
a za nižší zvýšení pracovního úsilí – například majitelé dolů v
ostravsko-karvinské oblasti navrhovali snížení platů o 30 % při současném
zvýšení pracovního výkonu o 8 %, horníci byli ochotni se smířit jen se snížením
svých mezd o 20–25 %. Proti stoupajícímu kursu koruny protestovali exportní
průmyslníci, řemeslníci, propouštění, nezaměstnaní, zemědělci, protože vysoký
kurs měny přinášel s sebou levné dovozy zemědělských produktů, ale Rašín hnal
hodnotu měny výš a výš, z čehož měly prospěch nakonec jen československé banky,
kterým se zhodnocovaly úložky v korunách. Na Rašínovu uminutost ohledně vyrovnaného
rozpočtu dopláceli úředníci, státní zaměstnanci a učitelé, jejichž platy byly
limitovány objemem financí uvolněných ze státního rozpočtu, které Rašín
nemilosrdně škrtil [Klimek 1996].
Zhoubnost
Rašínových kroků byla zřejmá i ekonomickým laikům. Ke konci roku 1922 sdělil T.
G. Masaryk britskému vyslanci Georgu Clerkovi: „Dr. Rašín je špatný nejen
teoreticky, ale svým tvrdohlavým setrváváním na udržení koruny na uměle vysoké
hodnotě, která neodpovídá její reálné kupní síle v zemi, vede stát do
katastrofy" [Klimek 1996]. Vliv deflační politiky zavinil insolventnost
mnohých podniků a byl zřetelně rozpoznatelný na vývoji nezaměstnanosti. Zatímco
koncem roku 1921, kdy ještě nebyla uplatňována deflační politika, bylo v ČSR 60
000 nezaměstnaných, koncem roku následujícího bylo již 440 000 lidí bez práce
[Peroutka]. Nakonec se republika z těchto měnových potíží vytáhla, ale roky
příznivého vývoje hospodářství byly nenávratně vinou Rašína ztraceny.
Československo
začalo uvolňovat své vázané, státem řízené hospodářství až v roce 1921 a bylo mezi
posledními státy v Evropě, které tak učinily. To, co bylo důsledkem válečného
hospodářství, udržovala nebývale dlouho při životě česká touha po
socialistickém státě [Peroutka]. Prvním hmatatelným výsledkem normalizace
poměrů bylo, že se po dvouleté absenci objevilo v obchodech bílé pečivo. Panující
bytovou nouzi řešil stát místo podporou výstavby nových bytů zavedením ochrany
nájemníků před výpovědí, regulovaným nájemným a zabíráním velkých bytů s
následným jejich dělením na několik menších. Takto byla „značně snížena bytová
kultura“ v ČSR, „beztak již nízká v poměru k národům jiným“ [Peroutka]. Jen v
Praze scházelo kolem 2100 čtyřpatrových obytných domů. Bytová nouze byla státem
považována za přechodnou, československé vlády podlehly socialistickému omylu,
že věc se dá řešit dělením velkých bytů. Výstavba nových bytů začala s několikaletým
zpožděním, ceny pozemků a stavebnin pak vyhnali spekulanti do nebetyčných
výšin.
Předválečného
objemu těžby uhlí, důležitého ukazatele průmyslové činnosti, dosáhla a
překročila jej ČSR až roce 1927. V témže roce dosáhl dovoz surovin
předválečného objemu. Tkalcovský průmysl se z toho mezi válkami vůbec
nevzpamatoval (pokles z 137 000 tkalcovských stavů na 75 000), taktéž výroba
cukru, piva a alkoholu. Hospodářský nacionalismus praktikovaný nástupnickými
státy, a nejen jimi, způsobil, že ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu
v Evropě: 35,8 %. Nástupnické státy draze zaplatily za své osvobození – výměna
zboží mezi nimi klesla na zlomek předválečného objemu. Zeměmi, do kterých
mířila naprostá většina československého exportu, se staly Německo a Rakousko.
Podstatnou
roli hrála také skutečnost, že po průmyslovém zboží byla před válkou v zemích rakousko-uherského
mocnářství velká poptávka, prodalo se vše; mimo monarchii se vyváželo minimálně.
Na rozdíl například od Německa scházel tlak k inovacím. Vyrábělo se neefektivně
a po první světové válce se průmysl musel vyrovnat se ztrátou naprosté většiny
trhu, kterou tvořily země podunajské monarchie, nyní odříznuté od ČSR hranicemi
a cly. Spojení se západní Evropou vedlo přes Německo, které Československu také
poskytovalo většinu patentů a průmyslových licencí. V polovině 20. let vyvážela
ČSR 40 % svého exportu do Německa, převážně suroviny a potraviny, zejména uhlí,
dřevo, cukr, a z Německa (25 % československého dovozu) se dovážely špičkové
produkty chemického a strojírenského průmyslu [Zeman 2002].
Obavy československých
výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému
první republiky s vysokými cly i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit.
ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými
válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem stávajícím celním
tarifům dalších 200 % [Peroutka]. Domácí výrobci požadovali právo na zaručený
odbyt svých výrobků na vnitrostátním trhu, nehodlajíce se vystavit soutěži
jakostí a cenou s výrobky zahraničními. Už v roce 1921 vypudili přívržence uvolňování
trhu z křesla ministra obchodu, aby jeho nástupce ještě téhož roku zvýšil cla
na deseti- až třicetinásobek předválečného rakouského tarifu. Zřejmě aby byl
systém dokonalý, zavedlo se clo i na dovoz letadel; navzdory tomu, že jediným
takovým dovozcem byl stát, který by si clo od sebe vybíral i sobě platil. To,
že československé ochranářské vysoké celní sazby měly charakter trvalý,
podněcovalo země, se kterými ČSR obchodovala, aby svá cla také zvyšovaly.
Československo v Evropě vedlo trend ochranářských cel a tak nepřímo je
vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Nevhodnost této cesty se ukázala po
roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do
dokonalosti a polovina československého průmyslu jejich následkem téměř zničena
[Peroutka].
Platy v
Německu a v Rakousku byly ve druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu
cca 1,5 až 2,2krát při těchto relacích: kilogram chleba stál v ČSR 2 Kč, v
Německu v přepočtu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu 51 haléřů;
kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt
bylo v ČSR vyšší než v Německu, taktéž ceny elektřiny a plynu.
V roce
1932 byla ČSR úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých
zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR
byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za určitý obnos vztažený ke zlatu bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí. Domácí
výroba byla drahá vlivem kursu koruny i nedostatečnou technickou úrovní výroby,
což podlamovalo export [Klimek 2002]. O technologické vyspělosti svědčí i tento
údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém exportu
pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně převyšoval.
Vyspělost
státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných
obyvatel v československém státě klesl ze 7,39 % v roce 1921 na 4,06 % v roce
1930, v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88 %. Kojenecká
úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku
na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva
roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku,
Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů
rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6, v Maďarsku 37,2 [Klimek 2002].
Bankéř
Jaroslav Preiss varoval v lednu 1933 vládu, že stát má peníze jen na jeden
měsíc, do začátku února. Republice hrozil státní bankrot. Odhlasoval se s platností
na půl roku zmocňovací zákon č. 95/1933 Sb. z. a n., navrhovaný již od roku
1930, opravňující vládu činit opatření bez předchozího souhlasu parlamentu. Jeho
platnost byla pak prodlužována až do 30. 6. 1937, aby ho v roce 1938 nahradil
ještě tvrdší zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. z. a n. Na základě zmocňovacího zákona
č. 95/1933 Sb. z. a n. bylo vydáno 306 nařízení hospodářského charakteru. Od
roku 1933 po celou zbývající dobu své existence se republika potýkala s hrozbou
státního bankrotu. Zmocňovacím zákonem tak dlouho platícím se republika značně
přiblížila ke státně monopolistickým formám vládnutí v totalitních státech
[Petráš].
Československé
hospodářství se dostalo ve třicátých letech do chronické výrobní a odbytové krize,
která se již nedala řešit dílčími úpravami, nýbrž strukturálními změnami a
transformací celé ekonomiky. Českoslovenští liberální ekonomové se neodhodlali
přes všechna opatření vlády k včasné a odpovídající regulaci krizového
hospodářství. Podnikatelská filozofie bank, ovládajících průmysl, byla příliš
konzervativní: dokázala sice odčerpat z podniků zisky, nebyla však s to poskytovat
adekvátní investiční úvěry, jež by umožnily potřebnou modernizaci a dynamický
rozvoj průmyslu [Rataj]. V roce 1935 dosahovala průmyslová výroba jen 70,1 %
úrovně z roku 1929, obdobně se těžilo jen 68 % uhlí, vyrábělo se 44 % železa a
54 % oceli, vývoz celkově dosahoval jen 29 % objemu z roku 1929 [Zeman 1998].
Pro
srovnání ekonomické výkonnosti obou hlavních národnostních skupin ve státě: Daňové
příjmy například v prvním pololetí roku 1938 pocházely v českých zemích z 61 %
od československých Němců a z 39 % od osob národnosti československé.
Na konec
poznámka týkající se ČSR po druhé světové válce. Václav Černý píše, že slovo
„zmetek“ se začalo používat pro vadné výrobky, dříve se jim říkalo „brak“,
teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky, kdy cizina
šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý
1968, 1977]. Do té doby výraz „zmetek“ totiž označoval nedostatečně nebo
nepřirozeně vyvinutou živou bytost. Češi bez vyhnaných Němců nebyli schopni
dodržet kvalitu.
Prameny:
Černý, Václav: Paměti IV. ´68
Publishers, Toronto 1968
Černý, Václav: Pláč Koruny
české. ’68 Publishers, Toronto 1977
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl
I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
Klimek, Antonín: Velké dějiny
zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Peroutka, Ferdinand: Budování
státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Petráš, René: Menšiny v
meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první
Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Rataj, Jan: O autoritativní
stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939.
Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Zeman, Zbyněk: The Making and
Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky:
Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš.
Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Krystlik-Jaka-byla-ekonomicka-vykonnost-mezivalecneho-ceskoslovenskeho-statu-354366
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Krystlik-Jaka-byla-ekonomicka-vykonnost-mezivalecneho-ceskoslovenskeho-statu-354366
Žádné komentáře:
Okomentovat