Tomáš Krystlík
Existenci
samostatného československého státu začali státníci zemí Dohody připouštět
teprve v posledních týdnech války, britská vláda uznala Čechoslováky za
„bojující spojenecký národ“ 9. 8. 1918, ale její prohlášení ještě neobsahovalo
jedinou zmínku o nezávislém československém státě. To napravila americká vláda
ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve šest týdnů před vznikem ČSR!), kde
nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých za
vládu dosud neexistujícího státu [Zeman].
Československé
dobrovolnické legie, složené hlavně z Čechů a z velmi mála Slováků, dislokované
ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly
Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv
tvořily pouze dvě promile spojeneckých jednotek [John]. Navíc byly zformovány
až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku o rok dříve.
Naprostou raritou
bylo, že až na zcela zanedbatelný počet jedinců neměl nikdo z obyvatelstva
budoucího státu o snahách československého exilu tušení a nesrovnatelně vyšší počet
Čechů než československých legionářů bojoval v rakousko-uherských řadách.
Vznikající stát se stal kuriozitou nemající dosud obdoby a mnohde byl ostře
vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva. Historik Herbert A. L. Fisher,
za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy,
mnohokrát od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším
pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky
česko-slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace.
Česko-Slovensko je dítětem propagandy“ [Klimek]. A propaganda se skládá, jak
známo, ze zamlčování důležitých skutečností, z pomluv a lží.
Tomáš Masaryk uvádí
ve své knize Světová revoluce vydané v roce 1925 vědomě nepravdivé údaje o počtech
československých legionářů: v Rusku 92 000 místo skutečných mezi 51 309 (v
období mezi 1. 6.–15. 11. 1918, údaj československého generálního štábu), ve
Francii 12 000 místo 9600 a v Itálii 24 000 místo 11 000. To jsou ale počty již
jím korigované směrem dolů, za války používal vyšší počty, např. 100 000
československých legionářů na Rusi, Beneš operoval dokonce s počtem
120 000 legionářů na Rusi. Pro srovnání: v rakouské armádě bojovalo cca
900 000 Čechů (bez Slováků).
ORGANIZAČNÍ ZAČÁTKY
Začátky československých
legií byly skromné. V Rusku usedlí Češi vytvořili jednotku s názvem (Česká) Družina
o síle údajně 800 vojáků, k čemuž museli mít ruské občanství nebo si alespoň o
ně zažádat. Později byli posíleni českými pravoslavnými dobrovolníky ze srbské
armády a nakonec, kdy ony podmínky po svržení cara odpadly, i z řad rakouských
válečných zajatců. O dobrovolnosti vstupu do legií se většinou nedá mluvit,
zajatcům bylo náboráři vyhrožováno, že nevstoupí-li, místo domů je pošlou na
Sibiř, odkud se domů nedostanou.
Beneš se od konce
léta 1916 pokoušel zorganizovat československou jednotku ve Francii. Potýkal se
jak s nepochopením francouzských vojenských úřadů, které ještě neměly
jednoznačné pokyny od vlády, tak s nedostatkem branců. Ve Francii byla vytvořena
z Čechů nejdříve rota Na zdar, celkový počet Čechů bojujících po boku
francouzské armády kolísá mezi 300 až 700 (sám Edvard Beneš používal oba
počty). Češi ve Francii měli po vzniku války na vybranou: dobrovolně do
francouzské armády nebo nuceně do sběrných táborů jako státní příslušníci
nepřátelského státu. V bojích pak česká rota Na zdar utrpěla velké ztráty a
zanikla.
Další nové
československé jednotky vznikají až v roce 1917 posíleny z řad Čechů ve
francouzské Cizinecké legii, z řad českých válečných zajatců, i těch, kteří
padli do rukou srbské armády a byli vzati při jejím ústupu přes Albánii s
sebou, pak propuštěni (celkem asi 4000) a převezeni do Francie, a českými
dobrovolníky z USA. Nábor v USA dostal za úkol v roce 1917 Milan R. Štefánik,
ale byl to debakl, protože z cca 1 500 000 Čechů v USA (údaj pochází
od Beneše, ve skutečnosti asi jen polovina) se přihlásilo do legií jen cca 2500
až 3000 mužů. Československé legie ve Francii vznikly francouzským
prezidentským dekretem z 16. 12. 1917.
Situace v Itálii
vyhlížela pro vznik legií příznivěji než ve Francii, podle Beneše tam tehdy
bylo asi 10 000 válečných zajatců československého původu. Beneš se tedy v
lednu 1917 vydal do Říma v domnění, že tam nalezne více porozumění pro plány
Národní rady českých zemí. Italská vláda se bránila vytvoření takového tělesa s
poukazem, že nemohou na její straně bojovat vojáci, kteří, když padnou rakouské
armádě do rukou, budou jako zběhové popraveni. Do těchto úvah zasáhl Masaryk
dlící v Rusku nepochybně prodchnut humanismem takto: „Prakticky to znamená
tolik, když náš hoch přijde do zajetí, tož byly strachy a někteří je dosud
sdílejí, že bude pověšen atd. Já se toho nebojím… Já nemyslím, že by se to
dělalo, protože budeme mít možnost a moc, mstíti se na těch, kteří padnou do
našeho zajetí, a já doufám, že takových Němců a Maďarů bude mnoho a bude pak
možno retagliací (odplatou, odvetou, represálií), to jest podle práva oko za
oko, zub za zub, se odplatiti.“ Masaryk se rozhodl zcela ignorovat mezinárodní
právo válečné, zejména haagskou úmluvu z roku 1907 [Fučík 2014].
Zřejmě hrálo svou
roli i to, že vytvořením takového tělesa by Itálie de facto uznala Čechoslováky
za spojenecký národ. Tím by hrozilo, že o něco takového by mohli pokusit i
Jihoslované, což podle italské doktríny Mare nostrum (Naše moře, též starý
latinský název pro Středozemní moře) se křížilo s italskými představami o
dalmátském pobřeží a istrijském poloostrově a s tajnou smlouvou z Londýna z
května 1915 [Zeman]. Vznik československých legií ale podporovali italští
fašisté s Benitem Mussolinim.
Teprve 18. 4. 1918
dala italská vláda souhlas k vytváření pracovních oddílů (bataglioni di lavoro)
z českých válečných zajatců; příslušná mezinárodní smlouva mezi italskou vládou
a Česko-slovenskou národní radou (Národní radou českých zemí) byla podepsána
21. 4. 1918. Legie v Itálii tedy nevznikly pouhým prezidentským dekretem jako
ve Francii. Italové je mínili využívat i k průzkumu a zpravodajské činnosti na
straně nepřítele za linií bojů a k propagační činnosti: pomocí megafonů,
letáků, přehazovaných potravin z italských zákopů do rakouských a hlavně sliby
za přeběhnutí k Italům. Ze zajatců českého původu jich 60 % odmítalo vstup do
legií v Itálii; srovnejte s náborem do legií v Rusku, kde odmítlo z řad českých
a slovenských zajatců vstup do československých legií navzdory přesvědčovací
akci samotného tehdy tam přítomného Masaryka 91 % (!) z nich. Z údajně
dobrovolného náboru do československých legií v Itálii se staly regulérní
odvody doprovázené výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo
odmítne, toho po válce doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v
Itálii souzen coby zrádce a zběh [Fučík 2014]. Pro nábor do legií existují dvě
vysvětlení. Buď to byla nepříznivá vojenská situace Italů nutící je přeměnit
ony pracovní oddíly v bojové, ale vojenský historik Josef Fučík tvrdí, že
Itálie měla v této době k útočným operacím dost vlastních vojáků, nebo důvod
druhý, kdy Beneš měl za to, že pouhá přítomnost československých vojáků na
frontě po boku Italů, tedy jakákoli účast na zničení Rakouska může zajistit
vytvoření samostatného československého státu [Fučík 2014]. Druhý důvod je
pravděpodobnější.
Do května 1918 bylo
zverbováno 11 000 mužů a hned se začalo s výcvikem. Okolnosti nuceného
odvodu do legií a drsné metody italského velení vedly k tomu, že českoslovenští
legionáři přebíhali zpět na rakouskou stranu. Přeběhlíků zpět na rakouskou
stranu nebylo málo, kapitán Jan Šeba, hlásil, že bylo „22 případů deserce v
posledních dnech (poprava 8)“. Celkový počet popravených Čechů za dezerci
italským velením nelze přesně zjistit, spolehlivě doloženo je osm popravených.
Teprve po popravě prvních osmi údajných dezertérů se dostalo 35
československých legionářů během boje na Piavě do rukou protivníka – brněnského
14. a kroměřížského 25. střeleckého pluku. Deset z nich bylo hned zastřeleno,
25 odsouzeno rakouským polním soudem k trestu smrti a pověšeno. Většina
zajatých československých legionářů byla rozpoznána až při třídění zajatců, kdy
je udali jejich italští spoluzajatci ze strachu, aby nebyli považováni za Čechy
a s nimi popraveni. O tom, že protivníky legionářů v tomto střetu byly české
pluky, čeští historici s výjimkou Josefa Fučíka mlčí, píší o „běsnění rakouské
soldatesky“, která již měla „připraveny provazy k spoutání“ (!)
československých legionářů. Celkově popravili Rakušané do konce války oficiálně
45 československých italských legionářů, odhady uvádějí 56–60 popravených. Jak
zdokumentoval Josef Fučík, jejich obhájci před vojenskými soudy jim nabízeli
možnost uniknout trestu smrti prohlášením, že jsou sice Češi, ale ne z
Rakouska-Uherska, nýbrž z Ruska, USA a podobně [Fučík 2014].
Italské velení
začalo na Piavě nasazovat československé legionáře cílevědomě proti rakouským
plukům z českých zemí, což se po intervenci kapitána Jana Šeby podařilo omezit.
Italové byli evidentně ovlivněni lživou československou propagandou, která
tvrdila, že narazíli-li rakouské formace z českých zemí na československé
legionáře, tak se rakouští vojáci svým krajanům vzdají a přejdou na italskou
stranu.
Celkově byla bojová
vystoupení československých legií v Itálii chaotická, mnohdy nebyli na místě
italští velitelé, když byli, tak legionáři většinou neznali italsky nebo
francouzsky, aby se s nimi domluvili, a když někdo z nich dovedl trochu
italsky, nebyl schopen v záplavě používaných italských dialektů velitelům
porozumět. Byly to boje bez vítězství s většinou vysokými ztrátami.
Československým legiím v Itálii velel neschopný a velmi krutý generál Andrea
Graziani, který nechal oněch výše uvedených osm legionářů popravit za dezerci;
popravčí četu tvořili legionáři-dobrovolníci z československého 33. pluku.
Například přes Piavu se podle představy Grazianiho měli legionáři i s výzbrojí
přepravit v sudech (!), když kulomet vážil kolem 85 kg, a hned na druhém břehu
nastoupit do zdrcujícího útoku, což se naštěstí neuskutečnilo, byl by to
masakr. Rakouské dělostřelectvo bylo dobře zastříleno na ony břehy. Ke zvýšení
morálky ostatních nechával Graziani v období po bitvě u Kobaridu (Caporetto,
Karfreit) popravovat v městském parku 20–25 italských vojáků denně. Podrobněji
o italských legiích, vybájených mýtech o jejich hrdinství se dočtete v [Fučík
2014].
Po podepsání
příměří se přihlásilo dalších 54 000 až 60 000 (počty pocházejí z
různých zdrojů) dobrovolníků z řad zajatců do československých legií v Itálii
již bez rizika, že by museli nasadit svou kůži v boji. Z nich se formovaly tzv.
domobranecké prapory. Jejich příslušníci obdrželi přezdívku Zpocení, protože
jen taktak stačili změnit strany, aby se stali ve své vlasti hrdiny [Fučík
2006, Jaksch].
ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE NA RUSI A MASARYK
V květnu 1917
přicestoval Masaryk do Ruska, aby vedl jako britský agent propagandistickou
kampaň pro udržení Ruska ve válce, kterou ho pověřilo britské ministerstvo
války. To bylo hlavním účelem jeho cesty, což potvrdil i jeho kolega, špion
William Somerset Maugham, který s ním v Rusku spolupracoval. Masaryk přicestoval
na britský pas znějící na jméno Thomas George Marsden. Zpravodajské informace z
Ruska posílal do Anglie prostřednictvím tamějších britských agentů. Aby splnil
svůj úkol ovlivňovat ruské veřejné mínění, navštívil osobně vydavatele několika
ruských novin [Kalvoda 1998].
Podle dohody s
francouzskou vládou z 13. 6. 1917 Masaryk v Rusku dojednal přesun asi
30 000 legionářů do Francie. Chtěl mít v den vítězství Dohody nad centrálními
mocnostmi československé ozbrojené jednotky na Západě, aby se mohl vydávat za
„osvoboditele“. Ve Francii ani v Itálii tehdy ještě československé legie
nebyly. Poněkud předběhněme. Koncem listopadu 1917 požadovaly francouzská a
britská vojenská mise v Rusku i rumunská vláda, aby se československé legie na
Rusi přesunuly na rumunskou frontu a okupovaly Besarábii a Ukrajinu. Masaryk
odmítl, dával přednost přesunu do Francie. Koncem prosince 1917 jej ony obě
spojenecké mise v Rusku vyzvaly, aby se československé vojsko přesunulo k Donu,
spojilo s generály Michailem Vasilijevičem Alexejevem a Lavrem Georgijevičem
Kornilovem ke společnému boji proti bolševikům. Československá armáda měla
vytvořit most mezi rumunskými vojsky a prodohodovými silami na Donu. Masaryk
znovu odmítl a po zřízení československé armády ve Francii prezidentským
dekretem z 16. 12. 1917 prohlásil československé legie za součást francouzské
armády. Francouzská vláda vyzvala 29. 12. 1917 ještě jednou Masaryka, aby
československé jednotky v Rusku zajistily spojení mezi rumunskou armádou, která
by pronikla do jižního Ruska a armádami generálů Kaledina a Kornilova. Masaryk
odmítl participovat a plány ztroskotaly. Dohoda utrpěla porážku, protože rumunsko–ukrajinská
fronta zkolabovala a vinu na tom nese Masaryk [Kalvoda 1998].
Druhá role, ve které v Rusku vystupoval, byla vůdce československého odboje. V jejím rámci označil na konferenci ruské odbočky Národní rady 30. 8. 1917 mezinárodní kapitalismus (!) a Vatikán jako dva hlavní nepřátele československého odboje. Přestože Masaryk patřil smýšlením k západníkům, prezentoval se v Rusku jako rusofil a slavjanofil [Kalvoda 1998]. Naléhavě vyzýval české a slovenské válečné zajatce k dobrovolné službě v československých legiích. Přímou agitaci zahájil 6. 8. 1917 objížděním zajateckých táborů. Ve svém proslovu k jednotkám již ustavené české brigády zdůraznil svou činnost, válku označil za boj Slovanstva proti Němectvu, válku spojenců za zápas republikánského principu s monarchistickým (a to bez ohledu na spojeneckou Velkou Británii, Itálii, Srbsko), zdůraznil povinnost veškerého Slovanstva postavit se proti Němectvu, prohlásil, že „s národem německým není možný mír, s ním nutno bojovati nůž na nůž. Ano, nůž na nůž, až do konce, což není nelidské!“ [Masaryk 1922]. Pacifista a humanista každým coulem.
Náborová akce nebyla příliš úspěšná, z 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých deset procent. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí, k 15. 3. 1918 cca 42 000 mužů [Kalvoda 1998]. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil válečným zajatcům v případě odmítnutí vstupu do legií deportací na Sibiř [Fučík 2006].
Masaryk chtěl v
létě 1917 dostat legie z Ruska do Francie, na západní bojiště. Chtěl mít
československé legie na Rusi ve Francii, aby mohl ukázat, že on a nikdo jiný,
je vůdce Čechů, a mohl je také použít jako pádný argument během mírových
jednání [Kalvoda 1998].
Později, po
bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší hrůzou než představa
československé armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc.
Nechtěl vystoupit proti bolševickým „spolurevolucionářům“. Je totiž velmi
pravděpodobné, že legie by byly bývaly mohly Petrohrad dobýt, udržet, a skončit
tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení
a početně slabí bolševici (asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi
Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze
dvou divizí s přibližně 40 000 dobře vycvičených vojáků, vyzbrojených děly a
podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct
měsíců později tvrdil československé vládě, že s pomocí československých vojáků
mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého
státu].
Masaryk, dokud byl
na území Ruska, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci a nakonec z Tokia
cestou z Ruska do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu legií a uznání
své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její
oficiální název byl Národní rada zemí českých od jejího vzniku až do konce její
existence – navrhl spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. Štefánik se
kvůli tomu na něj velmi rozkatil.
9. 11. 1917 Masaryk
poslal zprávu všem důstojníkům a velitelům československého sboru, že jednotky
nesmějí být žádným způsobem použity v nynějším boji mezi stranami [Beneš 1919].
Později byly československé jednotky vinou bolševiků přece jen zataženy do
boje, když se je bolševici pokusili na příkaz Lva Trockého odzbrojit. Masaryk
odstranil z legií ruské důstojníky, tím se stal vrchním velitelem legií on.
Ačkoliv tyto jednotky původně složily přísahu věrnosti Rusku, uznávaly Masaryka
za svého vrchního velitele. Situace se nezměnila ani poté, co se legie v Rusku
a v Itálii staly 9. 1. 1918 součástí francouzské armády. Masarykova rétorika
obsahovala i výroky tohoto typu: „Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť
my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou
demokracií“ [Masaryk 1922].
Masaryk si rád
přisvojoval cizí zásluhy. V roce 1920 na svátek svatého Václava u příležitosti
šestého výročí přísahy původní České družiny, základu pozdějších legií v Rusku,
prohlásil: „Když jsem přišel do ciziny, uvědomil jsem si, že můj diplomatický
zápas bude neplodný, pokud se neopře o ozbrojený odpor mého národa. Proto jsem
se rozhodl vás zorganizovat.“ Ve skutečnosti neměl Masaryk s formováním České
družiny nic společného, lhal. Dověděl se o její existenci teprve, když byla
ustavena a poslána na frontu [Lazarevský, Kalvoda 1998].
I v době, kdy se
konflikt mezi československými legiemi a bolševiky rozhořel naplno, domníval se
Masaryk, že konflikt byl důsledkem rakouských a německých intrik a mohl být
vyřešen mírovou cestou. Byl přesvědčen, že on, revolucionář, dovede jednat s
bolševiky, neboť to jsou spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle
jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu, ani jeho cíle.
Vnímal situaci nikoliv na základě reality, nýbrž svých představ, spíše přání, a
to zásadně ve svůj prospěch. Ignoroval shodu zájmů centrálních mocností,
Německa, Rakouska-Uherska a bolševiků. Bolševici potřebovali mír na východní
frontě, aby mohli uskutečnit své cíle v Rusku, Německo a Rakousko-Uhersko zase
potřebovaly v Rusku bolševickou vládu, aby udržovala Rusko ve stavu vojenské a
politické neschopnosti [Kalvoda 1998]. Proč by jinak německý generální štáb
posílal ze Švýcarska do Ruska bolševiky v čele s Leninem, které navíc vybavil
obrovskými sumami peněz?
Podle údajů
generálního štábu měly legie bezprostředně před střetem s bolševiky 51 309
mužů. Z nich pak padlo 1445. To nebránilo Benešovi, aby v oficiálních zprávách
Britům a Američanům nezveličoval počet legionářů v Rusku, nejčastěji udával
jejich počet mezi 80 000 a 90 000, Šámalovi do Prahy uvedl 120 000, s tím, že
jejich ztráty v bojích s bolševiky činily 40 až 45 %. Masaryk mluvil rovnou o
100 000 československých vojáků v Rusku [Kalvoda 1998]. Přitom z Ruska do
Evropy bylo evakuováno celkem 56 459 členů vojenského personálu a 16 185
civilních osob, manželek a dětí, celkem padlo nebo bylo nezvěstných přes 4000
osob [http://ru.wikipedia.org]. Není jasné, zda v počtu vojenských osob byli
zahrnuti i rakousko-uherští váleční zajatci, nečlenové československých legií
na Rusi, přiřčení podle svého bydliště do ČSR. Poslední loď evakuující osoby do
ČSR odplula z Vladivostoku 2. 9. 1920.
Koncem května 1918
se legionáři na sjezdu československých vojsk v Čeljabinsku usnesli, podle
jiných zdrojů již těsně před jeho zahájením dne 18. 5. 1918 [Sak], že budou
ignorovat rozkaz přesunout se do Archangelsku a odtud do Francie, protože by
cestou museli bojovat s bolševiky a na moři by mohly být jejich lodě potopeny
německým námořnictvem, že raději odjedou „vlastním pořádkem“ do Vladivostoku a
odtud na francouzskou frontu. Současně podřídilo 125 delegátů sjezdu řízení
přepravy legií zvolenému Prozatímnímu výkonnému výboru odpovědnému pouze sjezdu
[Sak]. Byla to vojenská vzpoura, českými historiografy zaretušovaná. Ruská
odbočka Národní rady ve Vladivostoku neustále pak československým jednotkám
přesouvajícím se na východ „důrazně připomínala, že jediným cílem je co
nejdříve přijeti na francouzskou frontu“ k čemuž je nezbytná „úplná neutralita
v ruských záležitostech [Kalvoda 1998]. Bojeschopnost československých legií v
Rusku od sjezdu československého vojska v Čeljabinsku rychle upadala. Morálka
byla mizerná. Legionáři se totiž vždy po obdržení rozkazu dohadovali nebo
hlasovali, zda jej mají splnit, nebo ne. V prosinci 1918 informoval velitel
legií generál Jan Syrový Štefánika, že podle názorů velitelů pluků a divizí
nejsou již československé legie schopny boje – Rudá armáda je den ze dne
silnější a bolševická agitace snížila morálku mužstva. 30. 7. 1919 psal
americký vyslanec Roland Morris z Omsku svému šéfovi, ministru zahraničí
Robertu Lansingovi, že „česká armáda není v postavení dovolujícím postup na
frontu nebo pokračování v nepřetržitém střežení železnice. Vojsko bude muset
být postupně evakuováno do Vladivostoku“ [Kvasnička, Kalvoda 1998]. Obdobně se
vyjádřil i sám velitel československého vojska na Rusi, francouzský generál
Maurice Janin: „Morální stav armády… zůstává zmatený“ a její „sílící
demoralizace bojové nasazení prakticky vylučuje“ [Zeman 2002].
Bolševici stejně
ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo [Peroutka].
RUSKÝ IMPERIÁLNÍ POKLAD
Začátkem roku 1918
nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského
carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918
dorazily dva československé prapory z pluku Jana z Husi společně s vojskem
podplukovníka Vladimira Kappela, s oddílem Srbů, dohromady několik tisíc
vojáků, a pokladu se zmocnily [Sládek, Z. 1965] Náčelník finanční správy
československých vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a
další již předtím hledali cesty jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně
zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k
emisi československé měny [Sládek, Z. 1975] Velitelé Karel Kutlvašr a Josef
Jiří Švec se vydali do Kazaně navzdory rozkazu svého nadřízeného Stanislava
Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře. Riziko, že
výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být
jednotky zničeny, bylo vysoké [Weikert].
„Když Čechoslováci,
požádáni samarskou vládou převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého
pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagonů. Po třinácti měsících stačilo už
pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na
12. 1. 1920 ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. 3. 1920 se v Irkutsku
objevili první vojáci Rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená
rusko–československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské
vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v
1678 vojenských tlumocích“ [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A Report, čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR [www.army/avis/are-port2005/ar5str.pdf]. Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků,
není v předávacím protokolu uvedeno. Úryvek popisuje první ze dvou oficiálně
zaznamenaných krádeží, která se stala v železniční stanici Tyrjeť asi 200 km
před Irkutskem. Ve zprávě O pátrání po kolčakovském zlatě [O rozyske
kolčakovskogo zolota] z roku 1995 se uvádí, že u daného vagonu měla přes noc
službu ruská hlídka. Ztráta činila 780 000 zlatých rublů.
Druhá oficiálně
zdokumentovaná krádež byla zjištěna u poslední Kolčakovy zásilky zlata do
Vladivostoku, když u jednoho z vagonů byly viditelně porušené plomby. Komise
zjistila, že v 26 bedničkách údajně se zlatem se nacházejí obyčejné cihly. Kde,
kdy a kým bylo zlato vykradeno, se nezjistilo.
Carský poklad,
přesněji řečeno něco mezi jeho třetinou a polovinou, který padl v Kazani
Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu
stříbro, drahé kovy (platinu, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé
bedny (několik železničních vagonů) platných ruských bankovek a taktéž štočků
na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze
zřejmě i sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou ve vagonech.
Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi
stálého personálu, bylo tisknout 10 000 exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek]. V literárních
pramenech se nalézají pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom
nejsou), ale je velmi nápadné, že později, v Irkutsku, najednou nestačili před
odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), takže si museli
pronajmout další tři tiskárny ve městě včetně tiskárny cenin gubernie, což
předtím nikdy neučinili. Jednali v časové tísni. Konstantin Sacharov potvrzuje,
že tam tiskli ruské bankovky a těsně před svým odjezdem zabavili všechny stroje
vhodné pro jejich tisk a vzali si je s sebou [Sakharow].
V Kazani do rukou
Čechoslováků padla nejen část ruského imperiálního pokladu, nýbrž možná i
poklad rumunský. Na podzim roku 1916 se Rumunsko, bojující na straně Dohody,
vzhledem k hrozbě okupace německými vojsky rozhodlo svěřit zlatý poklad své
národní banky, královské i církevní cennosti a drahé předměty z muzeí,
dokumenty akademie a státního archivu i jmění soukromých osob Rusku. Byly toho
dvě vlakové soupravy v dnešním ekvivalentu 38 miliard US $. Ví se jen, že byl
evakuován společně s ruským carským pokladem, pak po něm stopy zcela mizí.
Naposledy byl předmětem jednání na nejvyšší úrovni mezi Rumunskem a Ruskou
federací v roce 2003 bez jakéhokoliv výsledku [Sirotkin].
Kazaň byla též
ústředním skladištěm vojenského materiálu. Do rukou legií padly statisíce
pušek, kulomety, revolvery, vše s náboji, desítky těžkých děl, přes sto lehkých
děl, rychlopalná děla z USA ještě nevybalená, letadla schopná okamžitého startu
včetně letounů ještě rozložených v transportních bednách, dále tisíce polních
kuchyní, povozů, kompletní výstroj od bot až po kožešinové papachy, přikrývky,
sedla, postroje, balíky nezpracovaných látek, auta stažená z front. K tomu mimo
sklady bylo na kazaňském nádraží jedenáct plně naložených vlaků se střelivem a
potravinami. V přístavu bylo připraveno třicet osobních parníků, více než
stovka vlečných lodí plně naložených materiálem a k nim potřebný počet tažných
lodí [Kavena]. Kolik z toho všeho Čechoslováci z Kazaně odvezli, není známo a
to ani přibližně.
Poklad převezený do
Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagonech [Weikert]. Jiné
zdroje hovoří o 80 [Sychrava] nebo 100 vagonech [Sak]. Karel Kutlvašr a Josef
Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR
tentokrát překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi
Michail Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze
vláda v Omsku přešla do rukou admirála Alexandra Kolčaka. 8. 11. 1919 musel
Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ.
Před Irkutskem
došlo na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruským carským pokladem –
najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční
magistrála byla v rukách československých vojsk, je havárie mimořádně
podezřelá; vypadá jako zinscenovaná. Dokázat se to ovšem nedá. Oficiálně při ní
zmizelo z porušených vagonů ze 124 bedniček se zlatem osm. To zřejmě
neodpovídalo skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po
dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní
oči]. Carský poklad se dostal znovu pod československou kontrolu 24. 12. 1919,
když se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu legií [Sládek, Z. 1975] Podle
jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři,
francouzský generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly ochranu
Kolčakova vlaku [Motl]. Podle náčelníka štábu Kolčakovy ruské armády rozkradli
Češi ještě před příjezdem vlaku s pokladem do Irkutsku, byť ho měli chránit,
obsah celého jednoho vagonu plného zlatých pětirublových mincí. Přímo v
Irkutsku přepadli Češi vlak generálmajora Leonida Skipetrova a zabavili
8 000 000 rublů ve zlatě [Sakharow, Stolešnikov].
Již v červnu 1919
dostal člen poselství do Ruska Robert Blanda od ministra financí ČSR Aloise
Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do
ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s
carským zlatem byly (podle pozdější Benešovy odpovědi na parlamentní
interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí
ČSR) tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a
dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v
souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman,
Beneš 1925].
5143 beden a 1678
vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem
Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok
v 18 železničních vagonech, některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím
protokolu uloženém v archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR je napsáno
„deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 1925]. Celková
hmotnost byla odhadnuta na 18 000 – 20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu
původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV Nova Na vlastní oči se
uvádělo, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě
tehdejších 800 000 000 US $ (o jiných drahých kovech a cennostech se pořad
nezmínil), aby v Irkutsku předali do rukou bolševiků zlato už jen za
210 000 000 US $.
Kolčak zlatem z
pokladu ručil za půjčky peněz na opatření výzbroje a výstroje pro svou armádu
od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním
firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 000 000 ¥
(japonských jenů) a asi 49 000 000 US $. Jiné zdroje udávají sumární
částku 275 000 000 zlatých rublů, například [Grigorjev]. Za tím účelem
posílal zlato vlakem do Vladivostoku a pak lodí. Ani ruští historikové se
neshodnou, kolikrát tak učinil, počet zásilek kolísá mezi čtyřmi až sedmi.
Ironií je, že Češi měli k dispozici jimi v Kazani zabavenou a zcela nevyužitou
výstroj pro velkou armádu a přebytek zbraní. Nic z toho Kolčakovi nepřepustili.
Poslední zásilku zlata poslala Kolčakova vláda dne 15. 5. 1919. Byla zadržena
kozáckým generálem Grigorijem Semjonovem v Čitě ve východní Sibiři. Říkalo se,
že je později Semjonovi zplnomocněnci převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato
uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského
zlatého pokladu není nic známo [Lodgman].
Podle textu článku
z Osteuropäische Korrespondenz č.
11/1925 citovaného interpelaci Rudolfa Lodgmana von Auen [Lodgman] se měli
Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových
vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak dává smysl skutečnost, že v
Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že
způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní
oči, Lodgman].
Podle Lodgmanovy
poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské
zlato za 32 500 000 US $, což Beneš popřel [Beneš 1925]. Hodnota carského
pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků, byla pravděpodobně vyšší, ale nic
z toho nelze prokázat. Že z něho nic neodcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a
spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě
500 000 000 Kč. Ruští historikové Gak, Dvorjanov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští
legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě
v ceně 651 532 117 rublů a 86 kopějek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z
nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Jiní autoři míní, že
českoslovenští legionáři získali z ruského imperiálního pokladu celkem 63 050
000 zlatých rublů, v přepočtu 168 000 000 francouzských franků
[Grigorjev]. František Šíp tvrdil, že Československo získalo přes čtyři tuny
stříbra a osm tun zlata. Více o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu,
případně rumunského, uvízlo za nehty Legiobance, československému státu a
jednotlivým Čechoslovákům, se zřejmě nedovíme.
DRANCOVÁNÍ SIBIŘE
Velení
československých legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska,
Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelskou
organizaci, která vlastnila a řídila sibiřské doly, továrny, obchodoval se
surovinami, nakupovala ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu,
kožešiny, kaučuk, prostě vše, co se dalo zpeněžit mimo Rusko. Duší tohoto
podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V
archivu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný československému
vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš
známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde
TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].
V jednom z
dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden lodí Sheridan
z Vladivostoku do Terstu, ke kterému došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento
náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku, pod lůžky duševně chorých
vojáků [Motl].
Uchoval se i další,
velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky
československých legií v Praze – Legiobanky); dne 13. 4. 1920 svému strýci
napsal: „Ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagonů
stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně
kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím
pošlu tři bedničky různými loděmi“ [Motl].
Dne 18. 11. 1918
(podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka československých
legií, uváděná i pod názvy Banka československých legionářů, Legiobanka,
Legionbanka, s kapitálem ve výši 18 000 000 francouzských franků a
pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7 500 000 rublů kapitálu.
Oněch 18 000 000 franků základního jmění byly údajně doplatky pro
československé legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a
brali žold ve francouzských francích [Sládek, Z. 1975]. Vojáci z doplatku
neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu,
Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal
František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v
Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální
názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve
Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše), měla
ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v
okolí trati transsibiřské magistrály (též za bankovky z ruského imperiálního
pokladu, i nově natištěné ze štočků, za prodané zlato a podobně), v podstatě
ale za babku, protože ruské firmy se bály rekvizice zboží ze strany
československých legií. Centokomise s ním obchodovala po celém světě.
Československému vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a podniky kolem
transsibiřské magistrály včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich
výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto bylo tolik afiliací
Legiobanky a Centrokomise po světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala
Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk
činil 100 000 000 Kč.
Zboží se odesílalo
z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich
například odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené
zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Ferdinanda Peroutky [Peroutka]
byly zakoupené čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi
Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly
zakoupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských
přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagonech [Weikert,
Sládek, Z. 1975]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně
převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo
Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím
Britové, drancovaly na Sibiři privátní majetky, nakonec i majetek vlastního
státu: „Mnoho vagonů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky,
čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek, Z. 1975].
Finanční správa
československých vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské
spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy,
zejména invalidní fond, podle historika Zdeňka Sládka [Sládek, Z. 1975] to však
nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka. Centrokomisi podléhaly i četné
legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi např. i továrna na
uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena
likvidováním majetku československé armády na Rusi, najímala i lodě pro
přepravu zboží a vojáků do ČSR, 12 jí pronajatých lodí s tonáží přes 100 000
tun přepravilo cca 10 000 československých legionářů na Rusi včetně jejich
rodinných příslušníků a Němců z řad zajatců připadlých bydlištěm do ČSR a zpět
z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla
Centrokomise do ČSR zboží údajně za více než miliardu korun, do dalších zemí za
několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům
a organizacím pro repatriaci zajatců – Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému
kříži v Ženevě [Medek].
Představu, jaké
majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v
sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v
tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve
prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2 600 000
zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci
Československé ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na
zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68 000 000
korun. [Sládek, Z. 1975].
Čechoslováci 7. 2.
1920 bezohledně vyměnili admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří
se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu, s revolučním výborem v Irkutsku za
možnost odjezdu směrem Vladivostok, za Irkutskem byly tunely bolševiky
preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920, se taktéž
zavázali, že nikoho z Kolčakovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem
nevezmou s sebou; ti se podél trati probíjeli na východ za velkých mrazů pěšky,
českoslovenští legionáři na ně z vytopených vlaků plivali [Kalvoda 1995], a že
odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel
československých legií v Rusku, generál Maurice Janin, sice nedal pokyn k
vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil
[Kovtun]. Janin ale ručil za bezpečnost Kolčaka, takže po návratu do Francie v
roce 1920 ho kvůli jeho vydání vyšetřovali, hrozilo mu soudní řízení. Postaven
před soud nebyl, ale aféra ukončila jeho naděje na služební postup, byť v
armádě zůstal [Jaksch]. Československé legie zamezily ruským jednotkám generála
Vladimira Kappela (kterému později omrzly mu při ústupu na východ nohy a
zemřel) se Sergejem Vojcechovským (ruský důstojník přidělený k československým
legiím, rodilý Rus, pozdější československý generál, v roce 1945 zavlečený z
ČSR do GULAGu, kde zmizel), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit
Kolčaka.
Po odjezdu
posledního československého vlaku směrem na východ předali bolševikům 18 vagonů
s ruským imperiálním pokladem. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o
příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři
báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Alexandr Kolčak
zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čechosobaki!“ („Děkuji vám, čeští psi!“).
Čechosobaki je jazyková hříčka, rýmující se pendant k termínu čechoslovaki
(Čechoslováci) a znají jej Sibiřané a Rusové dodnes.
Československé
vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagony stříbrných mincí, které
dostalo od samarské vlády, podle náhledu historiků jako půjčku nebo jako zálohu
na strážení carského pokladu, stříbro pocházelo z něj, a deset pytlů stříbrných
mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42 000 000
Kč. V Rusku a i jinde Legiobanka také nakupovala platinu a jiné drahé kovy.
Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun,
nejméně 50 000 000. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo
4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334
tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh
tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře atd. atd. [Sládek, Z. 1975]. Kolik a
čeho se vyvezlo do jiných států, není známo.
Aby si čtenář
učinil představu o možném objemu přepravovaného zboží, uveďme, že
československé legie na Sibiři měly k dispozici na 20 000 železničních vagonů s
příslušným množstvím lokomotiv. Ve 260 vlacích bydleli [Sakharow].
Výše uvedené
komodity jsou důkazem, že Legiobanka a její dceřiná Centrokomise pilně
obchodovaly opravdu s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z
prodeje dodaného zboží, neboť v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho
vývoz. Ergo musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na
Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské
oblasti nebo Kamčatky pro Československo po vzoru koupě Aljašky Spojenými státy
[Weikert].
Pozoruhodné je, že
ruští historici se nezmiňují o TECHOD, Centrokomisi a Legiobance, na druhé
straně připisují československým legionářům tisíce mrtvol civilistů, vězňů a
válečných zajatců. V době, kdy přes evropské části Ruska obsazené
československými legiemi projížděly vlaky s válečnými zajatci, kteří se na
základě míru uzavřeného s Ruskem vraceli domů, Češi údajně vlaky zastavovali,
vytahovali je ven a vraždili. Zmiňuje se o tom vícero ruských historiků, ale
konkrétnější údaje (kdy, kde, kolik, prameny) neuvádějí. Ruští autoři se také
zmiňují o desítkách až stovkách mrtvol zbylých po loupeživých výpravách
československých legií do okolí železniční magistrály, když se jim vlastníci
zdráhali vydat, co po nich požadovali. Opět neuvádějí bližší údaje. V
pojednáních ruských historiků se píše také o údajném využití primitivních
plynových komor k zabíjení bolševiků Čechoslováky, což byly nádrže v říčních
nákladních člunech, kam na dno mezi zajatce vhodili sloučeninu, ze které se
uvolňoval chlor, a že Češi měli spadeno na maďarské válečné zajatce, které
vyhledávali po okolních vesnicích. Kdo promluvil maďarsky, byl zastřelen.
Bližší konkretizace opět chybí.
V Jenisejsku
postříleli Češi za sympatie k bolševikům údajně 700 civilistů, desetinu
obyvatel města; při potlačování povstání ve vojenském městečku poblíž
Krasnojarsku zastřelily jednotky plukovníka Lva Prchaly bez soudu přes 500
osob; v Alexandrovské věznici v září 1919 Čechoslováci potlačili povstání vězňů
palbou z kulometů a pušek, což si vyžádalo téměř 600 mrtvých [Dobrov].
Konstantin Sacharov
popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával
orchestr složený z českých Němců. Češi se jich zeptali: „Kdo se chce stát
Čechem?“ A když se nikdo nepřihlásil, tak je přes protesty přítomných zástupců
Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov také zmiňuje zprávu
zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v
zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři a svědectví
zástupce švédského Červeného kříže, že Češi zacházeli s německými válečnými
zajatci úděsným způsobem porušujícím veškeré konvence nakládání se zajatci
[Sakharow].
O tom, že se část z
ruského carského pokladu dostala i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla
Kramáře, pronesená jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 ke studentům
Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část
ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, si určitě kladete
a budete klást otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a
rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním, se to
může zdát podivným v naší kruté době, jako vypočítavý vztah jedněch k druhým.
Možná že mnohé z vás bude hryzat pomyšlení, že žijete z našich prostředků,
které vám my, to jest česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu. Ale já jako
člen vlády vás mohu ujistit, že vám nedáváme almužnu, nýbrž splácíme vám, to
znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti.
Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám sdělit, ale věřte mi, že
když dostáváte naši pomoc, berete ji ze svého“ [Kazačja ispověď, Clementis].
Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze
postavené mezi válkami.
ZDROJE
Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919
Beneš, Edvard: Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci
poslance dra Lodgmana a druhů o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a
legionáři. Tisk 5211/IV z 24. 08. 1925. http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm
Boj o směr vývoje československého státu. ČSAV, Praha 1965
Clementis, Svätoboj: Zlaté preklatie. www.prop.sk/zlate.htm
Dobrov, V. N.: Neizvěstnyj GULAG. In: noviny Duel, 23. 01. 2007
Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války.
Mladá fronta, Praha 2006
Fučík, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost. Československá legie na
italské frontě 1918. Epocha, Praha 2014
Grigorjev, A.: Po sledam „zolotogo ešelona“.
http://historyntagil.ru/5_3_33.htm
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im
Donauraum. Langen Müller, München 1990
John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914–1938. Baroko & Fox,
Praha 1994
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc,
Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kavena, Karel: Dějiny Dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v
ruské revoluci a ve vlasti. Výbor oslav dvacetiletého výročí trvání
Dělostřeleckého pluku 1. Ed. Grégr a syn, Praha 1937
Kazačja ispověď. www.bigler.ru/forum/read.php?f=2&i=17474&t=17474&page=1
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka,
Praha 2002
Kvasnička, Ján: Československé légie v Rusku 1917–1920. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1963
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka
1918–1935. Torst, Praha 2005
Lazarevský, Vladimír: Rusko a československé znovuzrození. Praha 1927
Lodgman, Rudolf: Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi
pro věci zahraniční o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři ze dne
04. 06. 1925. www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm
Masaryk a revoluční armáda. Masarykovy projevy k legiím a o legiích v
zahraniční revoluci. Editor Jaroslav Papoušek. Čin, Praha 1922
Medek, Rudolf (ed.): Za svobodu. Obrázková kronika československého
revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Za svobodu, s. r. o., Praha 1929
Motl, Stanislav: Ukradli Češi ruské zlato? Reflex 43/2006, Praha
Na vlastní oči. TV NOVA, 28. 03. 2007
O rozyskje kolčakovkogo zolota. Spravka Archiva FSB, 1995, pěrjedana v
Ekspěrtnyj sovět 18. 1. 1995 sekretariatom byvšego vice-premjera O. D.
Davydova. In: Sirotkin, Vladljen: Zaruběžnyje klondajki Rosii. Eksmo, Moskva
2003
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha
1991
Sak, Robert: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku
(1914–1920). H&H, Jinočany 1996
Sakharow, Konstantin W.: Die tschechischen Legionen in Sibirien. Hendriock,
Berlin 1932
Sirotkin, Vladljen: Zaruběžnyje klondajki Rosii. Eksmo, Moskva 2003,
Sládek, Zdeněk: Ruský zlatý poklad v Československu? In: Slovanský
přehled č. 3/1965
Sládek, Zdeněk: Evakuační akce československých vojsk v sovětském Rusku
(1919–1920). In: Československo–sovětské vztahy IV. Univerzita Karlova, Praha
1975
Spahn, Martin; Sakharow, Konstantin W.: Die Wahrheit über die
tschechische Legion im Weißen Sibirien. H. W. Hendriock, Berlin 1936
Stolešnikov, A. P.: Čechosobaki, ili pochožděnija bravych češskich
soldat vo vremja Graždanskoj vojny. http://hedrook.vho.org/library/sobaki.htm
Sychrava, Lev: Duch legií. Památník odboje, Praha 1921
Weikert, Josef: Wie ein „Kuttelwascher“ und ein „Schuster“ einen
Goldschatz erbeutet haben. In: Sudetenpost 4/2007, Linz 2007
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha,
2002
Žádné komentáře:
Okomentovat