Tomáš Krystlík
Všeobecně rozšířený názor, že Hitler přípravami na válku by
bez jejího vypuknutí Německo hospodářsky zničil, protože by si nemohl v
okupovaných státech opatřit suroviny a prostředky na další zbrojení, nesdílím. Vyzbrojování
Německa nebylo před válkou nijak závratné, o čemž svědčí tato tabulka vztažená
ke stavu zbrojení v roce 1943 (100 %)
1933 2
%
1934 2
%
1935 4
%
1936 6
%
1937 9
%
1938 20
%
1939 25
%
stavu z roku 1943
Pro někoho jsou tato čísla překvapením. Hitler se dostal k
moci 30. 1. 1933 a čeští i západní historici tvrdí, že neprodleně začal se
zbrojením. To není pravda. Německo svůj závazek odzbrojit z versailleské smlouvy (maximálně 100 000
mužů ve zbrani) v roce 1927 splnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských
stavů na minimum, což předepisovaly mírové smlouvy, neměly. David Lloyd George
v dolní sněmovně britského parlamentu 29. 11. 1934 prohlásil: „Signatářské
velmoci versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat,
pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu…
Mezitím všechny země s výjimkou Anglie své válečné vyzbrojování zvýšily a
dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, kterými vybudovaly mocná vojenská
zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku
dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“
Německo usilovalo až do roku 1935 o snížení stavu ozbrojených sil a to
hlavně u okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Hitler navrhl totální odzbrojení.
Zamítnuto. Pak zavedení maximálního počtu 200 000 mužů ve zbrani pro
všechny evropské státy. Odmítnuto. Následoval další návrh na 300 000 muži
ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se
všemi sousedními státy Německa. Zamítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého
dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel,
případně omezení počtu všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním též odmítnutým
německým návrhem byla demontáž zařízení na vypouštění bomb z letadel, absolutní
zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků (podle
tehdejších kritérií), omezení leteckých sil. Jakmile Francie prodloužila vojenskou
službu od 15. 3. 1935 na dva roky, zavedlo Německo o den později, 16. 3. 1935
všeobecnou vojenskou povinnost.
Tedy okolní státy zbrojily vyšším tempem a nezhroutily se.
Protože Německo nesmělo podle versailleské smlouvy vlastnit devizy a i za éry
nacionálního socialismu jich mělo minimum, vymyslel Hjalmar Schacht barterový
obchod se státy Jižní Ameriky a balkánskými státy. Německo se zavázalo odebírat
ze států Balkánu, pro ČSR byly z toho nejdůležitější Jugoslávie a Rumunsko, přebytek
zemědělských produktů za předem dohodnuté ceny, které hradilo svými průmyslovými
výrobky. Obdobným způsobem zavázalo smluvně Rumunsko, že od něj odebere
veškerou ropu určenou na export. To bylo důležité, protože těžba ropy v okolí
Mosulu v Iráku – těžební licence od tureckého sultána držela Deutsche Bank za
financování dostavby železniční tratě Berlín-Bagdád v úseku z města Konya v
Anatolii – byla ohrožena ze strany Velké Británie. Takovou nabídku hospodářské
spolupráce nemohla ČSR Jugoslávie a Rumunsku coby členům Malé dohody nabídnout,
už jen z důvodu silné české zemědělské lobby. Znamenalo to automatický konec Malé
dohody. (Pro představu, jak byla ona lobby silná: Z první železniční stanice na
Podkarpatské Rusi byla cena za nákladní dopravu do vnitra Československa dvakrát
dražší než z poslední stanice na slovenském území. Tím se vyloučila podkarpatskoruská
konkurence v těžbě dřeva.)
Jelikož Německu zahraniční peněžní ústavy z obavy z jeho
hospodářské dominance nepůjčovaly – Německo před první světovou válkou za 40
let své existence mělo obrat světového obchodu jen o 3 % nižší než Velká
Británie při nesrovnatelně nižší přepravní kapacitě loďstva – a německé banky neměly
devizy, hrozila Německu do války jen inflace, ne státní bankrot. A tu drželo ve
snesitelných mezích.
Žádné komentáře:
Okomentovat